ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1949.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1949/2018-113
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobkyně J. S., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 181/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, č. j. 28 Co 384/2017-88, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, č. j. 28 Co 384/2017-88, se ve výroku I v rozsahu, ve kterém byl co do částky 100 000 Kč potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení II, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 9. 2017, č. j. 42 C 181/2017-54, v zamítavém výroku I co do částky 100 000 Kč a v závislém nákladovém výroku III, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se proti žalované domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, která jí měla vzniknout vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 128/2009 (dále též „posuzované řízení“), jež trvalo od 10. 2. 2009 do 23. 3. 2017, přičemž za období od 10. 2. 2009 do 5. 9. 2016 již byla odškodněna částkou 59 250 Kč, a to z části samotnou žalovanou, která ji k její žádosti zaplatila částku 50 750 Kč, a z části na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2016, č. j. 28 C 24/2015-91, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2016, č. j. 68 Co 220/2016-120, kterým jí byla přiznána částka 8 500 Kč s příslušenstvím. Posuzované řízení nebylo po právní stránce složité, došlo v něm k průtahu soudu při postoupení věci odvolacímu soudu po podání opravného prostředku, předmět řízení měl pro žalobkyni velký význam, neboť byla samoživitelka a částka 350 000 Kč s příslušenstvím, jež byla předmětem posuzovaného řízení, pro ni představovala finanční prostředky, které byly nad rámec jejích možností, přičemž na délce řízení se sama nepodílela. Žalobkyně tak po žalované požadovala zaplacení částky 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 8. 2017 do zaplacení.
2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 42 C 181/2017-54, žalobu co do částky 145 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila částku 4 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 8. 2017 do zaplacení (výrok II) a na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 10. 2. 2009, přičemž jako žalobce v něm vystupoval bývalý partner žalobkyně a právní zástupce žalované převzal žalobu dne 18. 2. 2009. V následujícím období soud ve věci činil úkony k zaplacení soudního poplatku ze žaloby, zjišťoval pobyty obou účastníků, nařizoval jednání, jež odročoval z důvodu žádostí žalobkyně (žalované) i žalobce, či nemoci předsedkyně senátu, zejména pak z důvodů doplnění dokazování, přičemž ústní jednání proběhlo ve dnech 10. 5. 2011, 18. 10. 2011, 10. 1. 2012, 20. 3. 2012, 25. 6. 2012, 23. 10. 2012 a dne 10. 12. 2012, kdy soud ve věci rozhodl tak, že žalobu zamítl. Dne 24. 1. 2013 podal žalobce proti rozsudku odvolání. Dne 22. 3. 2013 soud vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku, který byl zaplacen dne 21. 5. 2013. Dne 29. 11. 2013 dal soud pokyn k opětovnému zaslání odvolání právnímu zástupci žalované, a to na základě jeho tří předchozích žádostí z důvodu nemožnosti otevřít doručený soubor. Dne 6. 12. 2013 se žalovaná vyjádřila k odvolání žalobce a dne 9. 1. 2014 byl spis předložen odvolacímu soudu, jenž dne 6. 2. 2014 nařídil jednání na den 25. 3. 2014, kdy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dne 5. 5. 2014 rozsudek nabyl právní moci. Dne 17. 6. 2014 podala žalovaná dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. Dne 11. 7. 2014 soud vyzval žalovanou k zaplacení soudního poplatku, který žalovaná zaplatila dne 21. 7. 2014. Dne 18. 7. 2014 podala žalobkyně u žalované žádost o přiměřené zadostiučinění za průtahy v řízení ve výši 150 000 Kč. Dne 15. 9. 2014 dal soud pokyn k předložení spisu Nejvyššímu soudu. Dne 19. 9. 2014 byl spis zapůjčen Ministerstvu spravedlnosti. Žádosti žalobkyně bylo žalovanou dne 6. 2. 2015 co do částky 50 750 Kč vyhověno. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2016, č. j. 28 C 24/2015-91, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2016, č. j. 68 Co 220/2016-120, bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení ve výši 8 500 Kč s příslušenstvím od 10. 2. 2009 do 5. 9. 2016. O dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 13. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 3781/2016-380, po němž znovu o nákladech řízení rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 3. 2017, č. j. 15 Co 16/2014-242, které bylo doručeno 23. 3. 2017. Celé řízení tak trvalo od 10. 2. 2009 do 23. 3. 2017, tedy osm let a jeden měsíc. Dne 1. 2. 2017 žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody za nepřiměřenou délku řízení, který žalovaná svým stanoviskem ze dne 31. 5. 2017 odmítla.
4. Soud prvního stupně uzavřel, že posuzované řízení, jež se týkalo nároku na vydání bezdůvodného obohacení, trvalo od 10. 2. 2009 do 23. 3. 2017, tedy osm let a jeden měsíc, a že celkovou dobu lze hodnotit jako nepřiměřeně dlouhou, přičemž k průtahům došlo zejména v souvislosti s předložením spisu odvolacímu soudu, k čemuž došlo téměř po jednom roce po doručení odvolání. Vzal v úvahu, že za období od 10. 2. 2009 do 5. 9. 2016 již byla žalobkyně odškodněna částkou 59 250 Kč, přičemž při stanovení výše zadostiučinění vyšel z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2016, č. j. 68 Co 220/2016-120, který hodnotil délku řízení za období od 10. 2. 2009 do 5. 9. 2016 jako nepřiměřenou s tím, že bylo nutno při stanovení výše odškodnění zohlednit skutečnost, že řízení nebylo zcela skončeno z důvodu dovolání žalobkyně ohledně nákladů řízení. V této souvislosti soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalované, že se jednalo o překážku věci pravomocně rozsouzené. Význam předmětu řízení pro žalobkyni hodnotil jako zvýšený s ohledem na výši žalované částky 350 000 Kč, kterou bylo lze ve vztahu k žalobkyni jako samoživitelce pečující o nezletilé dítě považovat za vysokou, kdy její případná úhrada by žalobkyni mohla způsobit existenční problémy. Soud prvního stupně pak vycházel ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení a dospěl k celkové základní výši odškodnění 106 250 Kč, kterou snížil o 30 % z důvodu skutkové i procesní složitosti věci, poté ji navýšil o 10 % s ohledem na postup soudů, zejména z důvodu průtahu spočívajícího v nečinnosti soudu při předkládání spisu odvolacímu soudu, a dále ji snížil o 20 % s ohledem na snížený význam řízení pro žalobkyni. Soud prvního stupně tedy dospěl k přiměřenému zadostiučinění ve výši 63 750 Kč, od které odečetl již vyplacenou částku 59 250 Kč, a proto žalobkyni přiznal částku 4 500 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 28 Co 384/2017-88, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I) a žalobkyni uložil, aby žalované zaplatila na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II).
6. Odvolací soud se na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by doplnil dokazování, plně ztotožnil s právním hodnocením věci provedeným soudem prvního stupně. S odkazem na §13 odst. 1 a §31a OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, vzal za relevantní, že v projednávané věci se jedná o další uplatnění nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobné nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 128/2009, za které již byla žalobkyně odškodněna částkou 59 250 Kč, přičemž posuzované řízení trvalo nepřiměřeně dlouho již v okamžiku předchozího rozhodnutí o poskytnutí zadostiučiněni, a proto platí, že i v dalším řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, čímž také zásadně působilo žalobkyni újmu. Podle odvolacího soudu při stanovení základní částky zadostiučinění je tedy nutno počítat s tou fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna, a zohlednit právě ty konkrétní okolnosti případu, jež se projevily v nyní odškodňované fázi posuzovaného řízení, přičemž základem výpočtu je úvaha, na jakou výši zadostiučinění by měla žalobkyně nárok za řízení jako celek, od čehož je na místě odečíst to, co jí již bylo přiznáno, popřípadě plněno.
7. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že za situace, kdy zůstala neodškodněna délka posuzovaného řízení od 6. 9. 2016 do 23. 3. 2017, tedy za 6 měsíců dovolacího řízení ohledně nákladů řízení (nikoli ve věci samé), bylo lze vycházet při výpočtu základní částky shodně jako v předchozím odškodňovacím řízení, tedy z částky 15 000 Kč za jeden rok řízení, což za celou délku posuzovaného řízení činí 106 250 Kč, přičemž plně souhlasil s hodnocením jednotlivých kritérií pro úpravu základní částky ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk soudem prvního stupně a tudíž se stanovením výsledné výše přiměřeného zadostiučinění na částku 63 750 Kč, respektive po odpočtu již odškodněné a soudem přiznané částky 59 250 Kč na částku 4 500 Kč.
8. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně základní částku snížil o 30 % s přihlédnutím k určité skutkové i procesní složitosti věci, a to s ohledem na dokazování ve věci a skutečnost, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Dále základní částku navýšil o 10 % vzhledem k postupu soudů, a to z důvodu nečinnosti soudu prvního stupně při předkládání spisu odvolacímu soudu. Následně základní částku snížil o 20 % s ohledem na snížený význam řízení pro žalobkyni, neboť se jednalo o spor o zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím a nejednalo se tedy řízení ve věci trestní, opatrovnické, pracovní, ve věci osobního stavu či týkající se života nebo zdraví, s nímž judikatura Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva spojuje zvýšený význam pro účastníky řízení. Přihlédl rovněž k tomu, že od 17. 6. 2014 již probíhalo pouze dovolací řízení k dovolání žalobkyně proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, avšak s tím, že délku dovolacího řízení nebylo lze hodnotit jako zásadně nepřiměřenou s ohledem na postavení dovolacího soudu v soudní soustavě a výsledek dovolacího řízení (úspěch žalobkyně) byl v této věci bez významu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu částky 100 000 Kč, která byla zamítnuta rozsudkem soudem prvního stupně, napadla včasným dovoláním žalobkyně (dále také „dovolatelka“), která přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, event. která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
10. Namítala především nepřiměřenost výše výsledné částky zadostiučinění s ohledem na aplikaci podmínek a kritérií pro stanovení výše odškodnění podle §31a odst. 2, odst. 3 písm. a) - e) OdpŠk, při čemž se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu týkající se kritéria významu předmětu řízení pro ni. Podle žalobkyně nepřiměřenou délku řízení nelegitimizuje a význam předmětu řízení nesnižuje, ani pokud po určitou část řízení soudy rozhodovaly „jenom" o příslušenství nároku (o nákladech řízení), pokud nedošlo k vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Uvedla k tomu, že tato otázka byla vadně vyřešena již v předchozím rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 220/2016-120. V tomto ohledu odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 692/2012, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, sp. zn. 30 Cdo 765/2010 a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3280/09. Poukázala pak na rozpor a nelogičnost závěrů odvolacího soudu v odůvodnění napadeného rozsudku, kdy nejprve soud význam předmětu řízení pro ni posoudil jako zvýšený s ohledem na výši žalované částky 350 000 Kč a skutečnost, že je samoživitelka pečující o nezletilé dítě, aby následně základní částku snížil o 20 % s ohledem na snížený význam řízení, neboť šlo o zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím a nejednalo se o řízení, s nímž judikatura Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva spojuje zvýšený význam pro účastníky řízení. Jako vadný pak napadá závěr, v dovolacím řízení šlo „jen“ o náklady řízení, čímž měl být snížen význam věci pro ni, a to s ohledem na to, že by v případě nepodání dovolání a neúspěchu s tímto dovoláním by měla závazek vůči advokátovi ve výši 51 780 Kč, což pro ni není bagatelní částka.
11. Žalobkyně dále vytkla odvolacímu soudu, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu týkající se kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení a vlivu rozhodujícího orgánu na délku řízení. V této souvislosti zdůraznila, že z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že jestliže v důsledku důvodných opravných prostředků došlo k prodloužení celkové délky řízení, které by proběhlo v mnohem kratší době, pokud by orgán veřejné moci postupoval procesně správně, je třeba tento nesprávný postup zhodnotit v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení podle §31 a odst. 3 písm. d) OdpŠk a také k němu přihlédnout při stanovení výše zadostiučinění. K tomu poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, sp. zn. 30 Cdo 1553/2013, sp. zn. 30 Cdo 40/2012, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009 a sp. zn. 30 Cdo 3026/2009. V tomto ohledu namítla, že základní částka byla krácena o 30 % z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy, avšak odvolací soud nepřihlédl k tomu, že k dovolacímu soudu se věc dostala díky flagrantnímu pochybení odvolacího soudu, který rozhodoval o nákladech řízení podle v té době již neúčinné právní normy, tedy procesně naprosto vadně, přičemž v dovolacím řízení měla úspěch. Namítla dále, že je zcela nepřiměřené, pokud soudy (včetně předcházejícího kompenzačního řízení) došly k závěru, že se základní částka navyšuje jen o 10 %, a to s ohledem na skutečnost, že celé posuzované řízení bylo zatíženo průtahy, které následně specifikovala.
12. Žalobkyně rovněž vyjádřila názor, že dovolací soud ve své dosavadní praxi dosud neřešil otázku týkající se vztahu soudního rozhodnutí o částečném odškodnění nepřiměřené délky řízení vydaném za trvání dosud neskončeného posuzovaného řízení (ve smyslu §154 odst. 1 o. s. ř. ke dni rozhodování soudu) a rozhodnutí, vydaného v novém kompenzačním řízení po skončení posuzovaného řízení, které „doodškodňuje“ poškozeného v době po ukončení posuzovaného řízení. V této souvislosti vymezila dovolací otázky „zda soudní rozhodnutí o částečném odškodnění nepřiměřené délky řízení vydané za trvání dosud neskončeného posuzovaného řízení představuje res iudicatae pro dané odškodňované období, a zda rozhodnutí o tomto nároku vylučuje možnost posuzovat po skončení posuzovaného řízení i toto období v kontextu všech skutečností rozhodných pro odškodnění ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk v následném kompenzačním soudním řízení o odškodnění zbývající délky řízení po skončení posuzovaného řízení, tj. z hlediska všech skutečností, které nastaly v jeho průběhu od jeho zahájení až do jeho konce?“ K tomu také uvedla, že existence pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 220/2016-120 nezakládá nemožnost jejího „doodškodnění“ v rámci tohoto řízení po ukončení předmětného řízení a nezakládá ani překážku věci rozsouzené pro období od 10. 2. 2009 do 5. 9. 2016, a to navíc za situace, kdy uvedený rozsudek zjevně nereflektoval veškeré skutečnosti z celého řízení ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk, a to s ohledem na neznalost výsledku dovolacího řízení. Podle názoru žalobkyně se tak jednalo jen o mezitímní rozhodnutí, které nemůže být základem a rozhodujícím vodítkem pro „doodškodnění“ po skončení posuzovaného řízení. Žalobkyně pak vyjádřila názor, že soud se v projednávané věci měl zabývat nikoliv jen dobou řízení následující po vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 220/2016-120, ale celkovým nárokem, měl zhodnotit celé řízení a jeho průběh a celkovou délku, a měl ve svém rozhodnutí „korigovat“ i vady uvedené v tomto rozsudku.
13. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 do 31. 1. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018), dále jen „o. s. ř.“
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Námitky proti výši odškodnění přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. Cdo 1612/2009, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ).
20. Ani námitky proti výši procentní úpravy základní částky odškodnění přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť odvolací soud k navýšení základní výše odškodnění přistoupil právě z důvodu existence průtahů v řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3901/2009).
21. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž nezakládá otázka vyloučení možnosti posuzovat v následném kompenzačním řízení o odškodnění zbývající délky řízení i předchozí odškodňovací řízení po skončení posuzovaného řízení, neboť mechanismus stanovení zadostiučinění za zbylou část řízení zvolený odvolacím soudem odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015), jestliže odvolací soud stanovil výši zadostiučinění s přihlédnutím k celkové délce původního řízení a od ní odečetl částku, která již byla žalobkyni vyplacena.
22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
23. S ohledem na shora uvedený závěr přípustnost dovolání tudíž nezakládá ani námitka nesprávného zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci ve vztahu k existenci kasačních rozhodnutí, neplyne-li ze skutkových zjištění, že by šlo o tzv. kvalifikované kasace ve smyslu judikatury (srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).
24. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro otázku posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni, neboť uvedené kritérium odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanové lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
27. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
28. Pokud dojde v průběhu posuzovaného řízení ke změně významu jeho předmětu pro poškozeného, lze řízení z hlediska kritéria významu rozdělit na dvě části (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3211/2015). I v takovém případě je ale třeba přihlížet k tomu, jaký je význam zbylé části řízení. Nelze dospět k závěru, že řízení o nákladech je samo o sobě méně významné, než řízení o věci samé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
29. Částka přesahující 50 000 Kč, která měla být předmětem dovolacího přezkumu posuzovaného řízení, není částkou bagatelní, jež by a priori zakládala nižší význam předmětu řízení pro poškozeného. Pokud přesto odvolací soud snížil základní částku odškodnění z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro žalobkyni, aniž by vysvětlil, proč je daná částka pro žalobkyni méně významná, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
30. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovou jinou vadou řízení zatíženo bylo.
31. Při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] soud prvního stupně shledal zvýšený význam předmětu řízení pro žalobkyni s ohledem na výši žalované částky 350 000 Kč a skutečnost, že je samoživitelka pečující o nezletilé dítě, pokud „zcela vyšel“ z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 2. 2016, č. j. 28 C 24/2015-91, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2016, č. j. 68 Co 220/2016-120, přičemž odvolací se s tímto právním hodnocením ztotožnil, aniž by však uvedl, zda a popřípadě jaký, měla tato skutečnost vliv na zvýšení základní částky odškodnění. Na druhou stranu však soudy obou stupňů shodně základní částku odškodnění snížily o 20 % z důvodu sníženého významu řízení, neboť se jednalo o zaplacení částky 350 000 Kč s příslušenstvím a nešlo o řízení, s nímž judikatura Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva spojuje zvýšený význam pro účastníky řízení. Odůvodnění napadeného rozsudku je tak v tomto ohledu nedostatečné a lze přisvědčit žalobkyni, že je rozporné, ačkoliv dovolatelka na tento rozpor poukazovala v odvolání, odvolací soud se s jejími námitkami nevypořádal, naopak tím, že se s právním hodnocením soudu prvního stupně ztotožnil, tento rozpor převzal i do odůvodnění svého rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neodpovídá požadavkům na odůvodnění soudního rozhodnutí stanoveným v §157 odst. 2 o. s. ř., a ve svém důsledku porušuje právo účastníka na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz ).
VI. Závěr
32. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v části výroku I potvrzujícím zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku II o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odstavec 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 100 000 Kč, a v navazujícím výroku III o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
33. Na soudu prvního stupně tedy bude, aby věc znovu posoudil z hlediska kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], přičemž v novém rozhodnutí případně řádně vysvětlí důvody, které jej vedly k úpravě základní částky odškodnění pro žalobkyni.
34. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu