ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2043.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2043/2020-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce M. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 11/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, č. j. 72 Co 257/2017-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 9 C 11/2017-33, uložil žalované, aby se žalobci písemně omluvila doporučeným datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem konkrétního znění (výrok I rozsudku), žalované dále uložil povinnost zaplatit žalobci 30 938 Kč spolu s příslušenstvím (výrok II rozsudku), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 49 062 Kč s příslušenstvím a dále též ohledně eventuálního žalobního požadavku, aby bylo konstatováno, že nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 132/2011 (dále též jen „posuzované řízení“) byla porušena žalobcova specifikovaná základní práva a svobody (výrok III rozsudku). Konečně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 7 920 Kč (výrok IV rozsudku).
K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé II změnil tak, že žalobu co do částky 30 938 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v části výroku o věci samé III, týkající se zamítnutí žaloby ohledně částky 49 062 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a konečně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl tak za situace, kdy jeho předchozí rozsudek ze dne 3. 11. 2017, č. j. 72 Co 257/2017-68, byl k dovolání žalobce částečně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, č. j. 30 Cdo 3011/2018-113.
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení nemajetkové újmy ve výši 80 000 Kč s příslušenstvím a in eventum konstatování porušení práva na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě, a to vše z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trvání kompenzačního řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 132/2011. Současně požadoval, aby mu žalovaná poskytla omluvu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu jeho výroků I a II včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší nebo formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. a posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy, popř. výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Odvolací soud své v pořadí druhé rozhodnutí vybudoval (s výslovným odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, a usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013) výlučně na závěru, že již samo množství žalobcem iniciovaných sporů relevantně snižuje význam posuzovaného řízení pro žalobce, čemuž uzpůsobil i formu přiznané satisfakce. Uvedený závěr, o množství jím vedených sporů, žalobce kvalifikovaně podaným dovoláním nezpochybnil a vůči odvolacím soudem aplikované judikatuře se tak nikterak nevymezil.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“), na něž žalobce v dovolání odkazuje, řešila především otázku litigóznosti chování účastníků. Proto námitka žalobce, že odvolací soud nezkoumal míru jeho úspěchu v rámci jím zahajovaných řízení, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr o sudičském postupu žalobce odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To platí zcela i pro žalobcovu výhradu, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým i z pohledu rozsudku ESLP ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí, co do posuzování přiměřenosti jeho délky, nedospěl k jinému závěru a jím učiněné rozhodnutí je proto v souladu s argumentací Ústavního soudu, obsaženou v žalobcem připomínaném nálezu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11.
K námitce žalobce, že odvolací soud nerespektoval v této věci závazný právní závěr dovolacího soudu, možno ve stručnosti toliko uvést, že ze zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, č. j. 30 Cdo 3011/2018-113, jednoznačně plyne, že mírou úspěchu žalobce v jednotlivých jím iniciovaných řízeních se měl odvolací soud zabývat jen tehdy, dospěl-li by znovu sám k závěru, že je v daném řízení vskutku nezbytné hodnotit i to, zda návrhy žalobce mají šikanózní charakter. Úsudek o sudičském chován žalobce však odvolací soud v nyní přezkoumávaném rozsudku neučinil a implicitní závěr odvolacího soudu o proporcionalitě sníženého významu řízení pro účastníka v případě, že vede větší množství sporů na straně jedné se situací, kdy je jeho postup nadto vnímán jako litigózní, na straně druhé, žalobce podaným dovoláním kvalifikovaně nezpochybnil.
Konečně ani při řešení námitky překvapivosti napadeného rozsudku s ohledem na předchozí průběh řízení, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že přinejmenším z předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, muselo být žalobci zřejmé, že odvolací soud se bude zabývat množstvím dalších sporů, které žalobce vyvolává (srov. odst. 31 rozsudku Nejvyššího soudu a též odst. 15 usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 1131/18, vydaného v této věci). Přitom nepředvídatelným, resp. překvapivým je pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudů nižších stupňů a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, přičemž přijetím takových rozhodnutí je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5609/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016), což zjevně nebyl případ žalobce.
Ve vztahu ke zpochybňovanému kritériu „chování žalobce“ , resp. „míry žalobce na délce posuzovaného řízení“ podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání neuvedl důvod přípustnosti dovolání pro danou konkrétní otázku ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu