ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2544.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 2544/2019-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Ing. Ivany Zálešákové, identifikační číslo 60294914, se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1873/61, insolvenční správkyně dlužníka TRUL DISTILLERS, spol. s r. o., identifikační číslo 25839471, se sídlem v Heřmanovicích 364, zastoupené Mgr. Štěpánem Schenkem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 1184/2, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 71/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2019, č. j. 15 Co 366/2018-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 22. 2. 2018, č. j. 26 C 71/2016-70, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované nahradit jí škodu ve výši 133 868 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a neúspěšnou žalobkyni zavázal zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně jako insolvenční správkyně společnosti TRUL DISTILLERS spol. s r.o. domáhala náhrady majetkové škody, která předmětné společnosti měla vzniknout tím, že Celní ředitelství Olomouc jí nezákonným rozhodnutím odejmulo povolení k provozování daňového skladu; nemohla tak pokračovat ve své hlavní podnikatelské činnosti, dostala se do úpadku a vznikla jí tvrzená škoda.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje, v rozsahu, jímž žalobkyně napadá „posouzení hmotněprávní otázky běhu a stavění promlčecí lhůty“ a s tím související problematiky uplatnění „zásady ochrany práv věřitele“ náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v úvodu dovolání pouze částečně parafrázovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., když toliko uvedla, že „rozhodnutí (odvolacího soudu) závisí na vyřešení níže uvedených otázek hmotného i procesního práva, event. tyto mají být posouzeny jinak “. Žalobkyně zde zaměňuje důvod dovolání, jímž může být toliko nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) a důvod přípustnosti dovolání formulovaný v §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobkyně na jednom místě svého dovolání uvádí, že má být věc „právně posouzena jinak“, na jiném místě pak, že se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být pro jednotlivou předestřenou otázku splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Navazující námitkou, že „soudy obou stupňů zjistily nesprávně skutkový stav“ (čl. III dovolání), žalobkyně zpochybňuje skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Nejvyšší soud je však vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu a žalobkyně jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný odvolací důvod. Ani pouhý odlišný názor žalobkyně na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
Rovněž otázka, zda námitka promlčení vznesená žalovaným státem ohledně nároku žalobkyně je souladná s dobrými mravy za situace, kdy stát při předběžném projednávání věci sdělil podle žalobkyně ne zcela exaktním způsobem své negativní stanovisko těsně před uplynutím tříleté promlčecí doby, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže ohledně promlčení nároku ze skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobkyni (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15).
Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 nebo usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).
Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16, k institutu promlčení nároku na náhradu újmy vzniklé při výkonu veřejné moci je třeba z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou práv oprávněného na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany jeho práv poškozených jednáním státu tím, že utrpěl újmu v souvislosti s nezákonným postupem státu, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně.
Námitka promlčení uplatněná státem, jež má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení, srov. §18 odst. 1, věta prvá o. s. ř., tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), zvláště když žalobkyni, insolvenční správkyni, tedy osobě zvláště kvalifikované pro ochranu majetkových zájmů dlužníka, nic nebránilo v tom, aby nárok uplatnila u soudu řádně a včas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.2019, sp. zn. 30 Cdo 4272/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3762/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016). To platí tím více za situace, kdy byla ještě zastoupena advokátem, tedy v daném oboru rovněž profesionálem.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011, zákon nestanoví lhůtu, v níž je třeba nárok u ústředního orgánu uplatnit, proto je limitujícím faktorem pouze běh promlčecí doby, u nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Zákonný požadavek na předběžné projednání nároku u ústředního orgánu je obligatorní podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu (viz §14 odst. 3 OdpŠk) a z toho důvodu se také podle §35 OdpŠk po dobu nejdéle šesti měsíců staví běh promlčecí doby. Uvedené však neznamená, že poškozený během projednávání nároku žalovanou může přestat sledovat běh promlčecí doby. Obecně zákon neukládá ústřednímu orgánu žádnou povinnost se k uplatněnému nároku vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6056/2016). Nelze tudíž klást k tíži žalované (ústřednímu orgánu), že se k uplatněnému nároku negativně vymezila až na konci lhůty vyhrazené zákonem k předběžnému projednání nároku.
Na uvedeném závěru o promlčení nároku nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že na žádost žalobkyně o předběžné projednání nároku, podanou prostřednictvím advokáta, žalovaná odpověděla dopisem ze dne 9. 6. 2016, adresovaným témuž advokátovi, s tím, že v něm ne zcela přesně uvedla, že nezákonné rozhodnutí mělo způsobit škodu TRUL DISTILLERS spol. s r.o. (dlužník), „kterou advokát (jako adresát písemnosti) zastupuje“. Přestože by bylo vhodnější označit v písemnosti i žalobkyni jako insolvenční správkyni TRUL DISTILLERS spol. s r.o., pak jejímu zástupci muselo být zcela zřejmé, že po dobu trvání účinků konkurzu nemohl dlužník vlastním jménem totožnou pohledávku uplatnit, tím méně přesně v částce 133 868 000 Kč, kterou tentýž advokát na základě udělené plné moci uplatnil již jménem samotné žalobkyně, a to též na základě jí vyžádaného znaleckého posudku. Nejvyšší soud připomíná znění §4 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat (odstavec 1). Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé (odstavec 2). Zástupce žalobkyně (advokát) tak objektivně nazíráno nemohl mít o obsahu zaslané písemnosti jakékoliv pochybnosti.
Nelze proto pro zjevnou skutkovou odlišnost na projednávanou věc vztáhnout v dovoláním vyzdvihované závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 1084/17, a ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 642/05. Posledně uvedený nález pak nelze podle mínění Nejvyššího soudu navíc vykládat tím způsobem, jako to činí žalobkyně, neboť by taková konstrukce vedla k neudržitelnému výkladu, podle něhož by státu, jako účastníku soukromoprávních vztahů, námitka promlčení nenáležela vůbec.
K tvrzení o nedostatku vědomosti žalobkyně o přesné výši škody lze uvést, že Nejvyšší soud setrvale judikuje, že pro uplatnění nároku na náhradu škody u soudu postačí, že poškozený disponuje takovými skutkovými okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové, popř. o odškodňované nemajetkové újmě určitého druhu a rozsahu, které lze objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, s. zn. 33 Odo 477/2001). Aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, není však třeba, aby znal výši škody přesně, postačuje, nabyl-li vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004 nebo ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 721/2005).
Žalobkyně měla v poměrech projednávané věci k dispozici konečné rozhodnutí správních soudů, která jako nezákonná zrušila rozhodnutí celního úřadu, a nic jí nebránilo nárok včas uplatnit. Zákon určuje okamžik počátku a konce běhu dostatečně dlouhé promlčecí doby, nebrání však poškozenému nárok na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení uplatnit již bezprostředně poté, co zrušovací rozhodnutí nabylo právní moci, a s definitivní platností byla vyslovena nezákonnost rozhodnutí. Bylo naopak věcí žalobkyně, že s předběžným uplatněním nároku ke své újmě otálela tak, že jej uplatnila až v samém závěru tříleté promlčecí doby a sama tak musí nést důsledky svého rozhodnutí promítající se do velmi krátké lhůty, která jí z toho důvodu zbývala k podání vlastní žaloby po odmítnutí nároku žalovanou.
Závěry odvolacího soudu v této věci se proto nevzpírají dlouhodobě ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Ústavní právo na odškodnění majetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím bylo plně zachováno, žalobkyně však z důvodů na její straně tkvících odpovídající nárok včas u soudu neuplatnila. Rozhodnutí soudů obou stupňů tak nelze mít v kontextu jimi učiněných zjištění v poměrech projednávané věci za nespravedlivé a na věc proto nedopadají ani závěry vtělené do nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16.
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.“ Vytýká-li žalobkyně odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejími námitkami, které uvedla v odvolání, pomíjí, že soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010), jako je tomu i v poměrech napadeného rozhodnutí.
Přípustnost dovolání nezakládá v projednávané věci ani poněkud nekonkrétní poukaz žalobkyně na neprovedení tzv. opomenutých důkazů (aniž by ovšem uvedla, jaké důkazy měla vlastně na mysli). Odvolací soud se nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011 a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, v nichž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy.
V soudní praxi je totiž dlouhodobě ustálen názor, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne, aniž by zkoumal, zda žalobou uplatněné právo existuje či nikoliv. To platí u práva na náhradu škody (újmy) i v případech, kdy není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. již rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 3. 1972, sp. zn. 2 Cz 7/72, uveřejněné pod číslem 69/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, uveřejněné tamtéž pod číslem 29/1983, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004). Ze strany odvolacího soudu nedošlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť závěr o promlčení uplatněného nároku plynul již z vlastních skutkových tvrzení žalobkyně.
Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, o nákladech odvolacího řízení, není dovolání objektivně přípustné (§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu