ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.110.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 110/2020- 609
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2020 o dovolání obviněného O. B. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 9 To 233/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 28/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. 7 T 28/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný O. B. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným pod bodem I. skutkové věty výroku o vině pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, pod bodem II. skutkové věty výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku a pod bodem III. skutkové věty výroku o vině pokračujícím přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněný byl za přečin, jehož se dopustil jednáním popsaným pod bodem I. skutkové věty výroku o vině, jakož i za přečin podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 3 T 73/2017 a za přečin podle §205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 5. 2017, sp. zn. 44 T 36/2017, podle §205 odst. 3 ve spojení s §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu pobytu na území města Pardubic na 3 roky.
Současně Obvodní soud pro Prahu 1 zrušil výrok o trestu ze shora uvedených sbíhajících se odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 3 T 73/2017 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 5. 2017, sp. zn. 44 T 36/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Za jednání popsaná pod body II. a III. skutkové věty výroku o vině mu byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost na náhradě škody uhradit poškozeným Luxury Brand Management, a. s., se sídlem Praha 8, Pernerova 676, částku 12 240 Kč, H&R ANTIK, s. r. o., se sídlem Praha 1, Národní 40/34, částku 8 900 Kč, Carera, s. r. o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 8/775, částku 26 600 Kč, Golden Way Group, s. r. o., se sídlem Praha 1, Karlova 184, částku 26 600 Kč, Starožitnosti-Galerie USTAR, s. r. o., se sídlem Olomouc, Denisova 306, částku 8 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti Carera, s. r. o., se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 8/775 a Golden Way Group, s. r. o., se sídlem Praha 1, Karlova 184, se zbytky svých nároků odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. 7 T 28/2018, podali obviněný a státní zástupce ve prospěch obviněného odvolání. Městský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 9 To 233/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil pouze ve výroku o vině pod bodem I./1), 2), v navazujícím výroku o souhrnném trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců a v navazujícím výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k poškozeným Luxury Brand Management, a. s. se sídlem Praha 8, Pernerova 676, H&R ANTIK, s. r. o., se sídlem Praha 1, Národní 40/34. Podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 3 T 73/2017, celý výrok o trestu z tohoto trestního příkazu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a dále zrušil výrok o vině z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 5. 2017, sp. zn. 44 T 36/2017, celý výrok o trestu z tohoto rozsudku, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„I.
1) dne 22. 3. 2017 v době okolo 14:05 hod. v Praze 1, ul. XY, v prodejně XY oslovil prodavačku a odvedl její pozornost, poté vzal z odemčené vitríny sluneční brýle zn. XY, které si chvíli zkoušel, následně brýle uschoval pod bundou a bez placení z prodejny odešel, svým jednáním způsobil poškozené společnosti Luxury Brand Management, a.s., IČ: 25700065, se sídlem Pernerova 676, 186 00 Praha 8, škodu ve výši 12 240 Kč,
2) (převzato z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 5. 2017, sp.zn. 44 T 36/2017) dne 22. 3. 2017 v době kolem 15:45 hodin v Praze 1, XY, v prodejně XY využil nepozornosti prodavačky a z vitríny odcizil hodinky zn. Omega v hodnotě 15 000 Kč, které si uschoval v dlani a bez jejich zaplacení z prodejny odešel, čímž způsobil poškozené společnosti H&R ANTIK, s.r.o., IČO 276 35 015, škodu ve výši 15 000 Kč ,
3) ( převzato z trestního příkazu Okresního soudu v Pardubicích ze dne 27. 4. 2017, sp.zn. 3 T 73/2017) dne 4. 4. 2017 ve 12:05 hodin vešel do prodejny XY na XY v Pardubicích č.p. XY, kde si nejprve nechal od prodavačky předvést šest náramků ze žlutého kovu, následně využil její nepozornosti a z prodejního pultu odcizil jeden náramek ze žlutého kovu z 14 karátového zlata v kombinaci s onyxem – s černým pruhem, značky toner 585/1000, o délce náramku 21cm a váze 16,70g, čímž XY, provozovně XY, Pardubice, DIČ XY, způsobil škodu ve výši 23 380 Kč ,
4) dne 1. 5. 2017 v době okolo 14:00 hod. v Praze 1, ul. XY, v prodejně XY, si nechal prodavačkou předložit zboží z vitríny a v okamžiku, kdy prodavačka vracela předložené zboží do spodních police, natáhl se a z horní police levou rukou vzal zlatou brož v hodnotě 8 900 Kč, kterou uschoval v dlani a zároveň vzal další předmět, který předal prodavačce, a zlatou brož vložil do levé přední kapsy kalhot a bez zaplacení opustil prodejnu, čímž způsobil poškozené společnosti XY, IČ: XY, se sídlem XY, škodu ve výši 8 900 Kč,
přičemž tak způsobil celkovou škodu odcizením ve výši 59 520 Kč,
a uvedeného jednání se dopustil, přestože si byl vědom, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 75/2013 ze dne 11. 9. 2013, který nabyl právní moci dne 15. 10. 2013, odsouzen za přečin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dva a půl roku, který vykonal dne 18. 3. 2017“.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §75 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu pobytu na území města Pardubic na 3 roky.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené H&R ANTIK, s. r. o., se sídlem Praha 1, Národní 40/34, na náhradě škody částku 23 900 Kč (ad I./2, 4). Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato poškozená společnost odkázána podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Luxury Brand Management, a. s., se sídlem Praha 8, Pernerova 676, na náhradě škody částku 12 240 Kč.
„II.
Ve výroku o vině pod body II. a III., ve výroku o úhrnném trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou a ve výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. pod body 3. až 5. a ve výroku o náhradě škody podle §229 odst. 2 tr. ř. zůstal napadený rozsudek nezměněn.“
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 9 To 233/2019 (dále také jen „napadený rozsudek“), podal obviněný dovolání, z nichž pouze jedno, doručeno dne 28. 11. 2019, podal prostřednictvím svého obhájce, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obě rozhodnutí soudů nižších stupňů podle jeho názoru spočívají na nesprávném právním posouzení skutků, neboť jednáními nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, a to přisvojení si cizí věci jejím zmocněním. Z provedených důkazů nelze vůbec učinit závěr o tom, že se zmocnil cizí věci, což nevyplývá ani z výpovědí svědků ani z jiných důkazů. Na svou obhajobu označoval svědky, kteří by potvrdili, že v uvedenou dobu na místech činů nemohl být, natož aby se tam zmocnil cizí věci, avšak soudy tyto výslechy neprovedly.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Navrhl také, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí a aby byl podle §265l odst. 4 tr. ř. propuštěn z vazby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil svůj souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného (doručeno dne 28. 11. 2019) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 9 To 233/2019, je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že podání obviněného ze dne 21. 10. 2019, jež nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, nelze považovat za dovolání, byť bylo takto označeno (§265d odst. 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřovaly právě do oblasti skutkové a procesní. Přestože v dovolání namítal, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku přisvojení si cizí věci jejím zmocněním , absenci naplnění tohoto znaku dovozoval skrze nedostatečně zjištěný skutkový stav. I z obsahu další námitky obviněného, v rámci níž soudům obou stupňů vytýkal neprovedení výslechu jím navržených svědků, kteří měli potvrdit, že se v předmětné doby na místech činu nenacházel, je zjevné, že brojil proti učiněným skutkovým zjištěním. Takové námitky však pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Nenamítal totiž rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňoval žádné konkrétní hmotněprávní argumenty. Nadto je třeba na tomto místě podotknout, že obviněný ani nevznesl námitku tzv. extrémního nesouladu.
Zde je třeba taktéž zdůraznit, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo již výše zmíněný tzv. extrémní nesoulad a dalších i případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů však bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátu spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů. Bylo totiž zjištěno, že s návrhy obviněného na výslech jím navržených svědků se oba soudy nižších stupňů zabývaly. Dospěly přitom k závěru o nadbytečnosti těchto důkazů s ohledem na dostatečný rozsah ostatních provedených důkazů. Zde je třeba též poznamenat, že není povinností soudu vyhovět absolutně každému návrhu obviněného, ale ani státního zástupce, na provedení jakéhokoli důkazu v řízení před soudem. Musí se vždy jednat o důkaz podstatný a nezbytný pro rozhodnutí soudu. V projednávaném případě tomu tak zjevně nebylo, když soudy nižších stupňů svůj postup o nevyhovění návrhů obviněného zároveň dostatečně a logicky zdůvodnily.
Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu (§2 odst. 5 tr. ř.), přičemž skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů. Soud prvního stupně náležitě vyložil, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěl k vyřčeným skutkovým závěrům a rozvedl též svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů, své hodnotící úvahy přitom jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil. To ostatně potvrdil již odvolací soud, který konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a tudíž shledal učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně správnými.
Jen pro úplnost lze doplnit, že trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní [dále za splnění alespoň jedné z podmínek uvedených pod písm. a) až e)]. Přisvojením se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí. Pachatel získává přisvojením možnost trvalé dispozice s cizí věcí, není přitom rozhodné, jak poté s věcí, co se jí zmocní, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, kdy pachatel cizí věc po činu někomu daruje, odhodí ji nebo ji zničí apod. Pachatel si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo i faktického držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle nebo zjedná takovou možnost společně s dalšími osobami buď jenom sobě, nebo jenom další osobě či osobám anebo sobě i dalším osobám (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 1983).
S ohledem na uvedené je tedy možno konstatovat, že z učiněných skutkových závěrů, popsaných ve výrocích o vině v obou rozsudcích soudů nižších stupňů, byly vyvozeny rovněž správné závěry právní stran naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku, spočívající v přisvojení si cizí věci zmocněním.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 9 To 233/2019, ani jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. 7 T 28/2018, netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 2. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu