ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.118.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 118/2020- 2108
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 4. 2020 o dovolání obviněného P. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, okres XY, a obviněného D. V. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, okres XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2019 č. j. 6 To 244/2019-2046 (v jeho odsuzující části a co do výroku o trestu) a proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 6. 2018, č. j. 9 T 61/2017-1834, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 12. 2018, č. j. 6 To 222/2018-1915 (v jeho potvrzující části ohledně výroku o vině), a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných J. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, P. P. a D. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 6 To 244/2019 (v jeho zprošťující části), takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za současného použití §261 tr. ř., se z podnětu dovolání obviněných P. P. a D. V., a taktéž ve prospěch obviněného J. Š., zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2019 č. j. 6 To 244/2019-2046 v jeho odsuzující části v bodě II., v níž byly obviněným uloženy tresty, a dále usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 12. 2018 č. j. 6 To 222/2018-1915 v jeho části, v níž ponechal beze změny rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 6. 2018 č. j. 9 T 61/2017-1834 ve výroku o vině v bodech II. 2) a III., jakož i rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 6. 2018 č. j. 9 T 61/2017-1834 v jeho výroku o vině v bodech II. 2) a III.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí, resp. jejich části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kroměříži přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 25. 6. 2018 sp. zn. 9 T 61/2017 uznal vinnými, obviněného J. Š. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem I) výroku o vině], zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem II) výroku o vině] a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem III) výroku o vině]; obviněného P. P. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem I) výroku o vině] a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem II.2) výroku o vině]; obviněného D. V. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem II.1) výroku o vině] a přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem III) výroku o vině], jichž se dopustili tím, že
I.
J. Š. a P. P. společně po předchozí domluvě
dne 20. 6. 2011 v Kroměříži, v pobočce Československé obchodní banky, a. s., na Riegrově nám. 182, P. P., jako dlužník, za odměnu ve výši 25 000 Kč slíbenou a následně vyplacenou od J. Š., uzavřel s Hypoteční bankou, a. s., jako věřitelem, smlouvu o hypotečním úvěru č. 5500/327197-01/11/01-001/00/R na částku 1 700 000 Kč na nákup nemovitosti, a to domu č. p. XY s pozemky v XY, kdy P. P. podpisem smlouvy nepravdivě stvrdil, že úvěr bude použit pro účely bydlení, ačkoliv oba věděli, že P. P. úvěrovou smlouvou, jakož i související kupní smlouvu neuzavírá proto, aby se stal řádným dlužníkem a řádným vlastníkem dané nemovitosti, ale jen proto, aby od J. Š. získal finanční odměnu 25 000 Kč, a aby obžalovaný J. Š. získal finanční prostředky na úhradu předchozích dluhů bývalých majitelů nemovitosti E., A. a K. S. vůči společnosti C. F., dále věděli, že P. P. sám ze svých prostředků nebude úvěr splácet, jelikož i to, že pokud by bance bylo známo, že úvěr není poskytován pro účely bydlení P. P., a že je zastírána totožnost skutečného dlužníka, tak by úvěr neposkytla, přičemž na základě tohoto nepravdivého stvrzení účelu úvěru, banka úvěr v požadované výši vyplatila, a to dne 22. 6. 2011 v částce 950 000 Kč a 750 000 Kč převodem na bankovní účet XY majitele společnosti C. F., čímž způsobili Hypoteční bance, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši 1 700 000 Kč,
II.
1) J. Š. a D. V. společně po předchozí domluvě
Dne 18. 10. 2012 v Kroměříži, v pobočce Československé obchodní banky, a. s., na Riegrově nám. 182, D. V., jako dlužník, za odměnu ve výši 10 000 Kč slíbenou a následně vyplacenou od J. Š., uzavřel s Hypoteční bankou, a. s., jako věřitelem, smlouvu o hypotečním úvěru č. 5500/336420-02/12/01-002/00/R na částku 1 445 000 Kč na nákup nemovitosti, a to domu č. p. XY s pozemky ve XY, kdy D. V. podpisem smlouvy nepravdivě stvrdil, že úvěr bude použit pro účely bydlení, ačkoliv oba věděli, že D. V. úvěrovou smlouvou, jakož i související kupní smlouvu neuzavírá proto, aby se stal řádným dlužníkem a řádným vlastníkem dané nemovitosti, ale jen proto, aby od J. Š. získal finanční odměnu 10 000 Kč, a aby obžalovaný J. Š. získal finanční prostředky na úhradu předchozích dluhů bývalých majitelů nemovitosti P. M. a V. R. ve výši 898 516 Kč vůči společnosti F. C., jejímž byl jednatelem a společníkem, a aby získal další prostředky pro svoji potřebu, dále věděli, že D. V. sám ze svých prostředků nebude úvěr splácet, jelikož i to, že pokud by bance bylo známo, že úvěr není poskytován pro účely bydlení D. V., a že je zastírána totožnost skutečného dlužníka, tak by úvěr neposkytla, přičemž na základě tohoto nepravdivého stvrzení účelu úvěru, banka úvěr v požadované výši vyplatila, a to dne 22. 10. 2012 v částce 295 000 Kč převodem na bankovní účet č. XY tehdejší přítelkyně J. Š. P. S. a dále téhož dne v částce 1 150 000 Kč na bankovní účet č. XY společnosti F. C., čímž způsobili Hypoteční bance, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši 1 445 000 Kč.
2) J. Š. a P. P. společně po předchozí domluvě
dne 30. 8. 2012 v Kroměříži, v pobočce Československé obchodní banky, a. s., na Riegrově nám. 182, P. P., jako dlužník, za odměnu ve výši 14 000 Kč slíbenou a následně vyplacenou od J. Š., uzavřel s Československou obchodní bankou, a. s., jako věřitelem, smlouvu o úvěru č. 005188189R na částku 350 000 Kč na rekonstrukci/modernizaci domu/bytu, ačkoliv oba věděli, že P. P. nehodlá provádět jakoukoliv stavební úpravu jakékoliv nemovitosti, a že úvěrovou smlouvu uzavírá jen proto, aby od J. Š. získal finanční odměnu 14 000 Kč, aniž by měl v úmyslu stát se řádným dlužníkem, a aby obžalovaný J. Š. pro sebe tímto způsobem získal finanční prostředky ve výši 336 000 Kč, dále věděli že P. P. sám ze svých prostředků nebude úvěr splácet, jakož i o to, že pokud by bance bylo známo, že úvěr není poskytován pro jednaný účel, a že je zastírána totožnost skutečného dlužníka, tak by úvěr neposkytla, přičemž na základě tohoto nepravdivého stvrzení účelu úvěru, banka úvěr v požadované výši vyplatila, a to dne 31. 8. 2012 v částce 350 000 Kč převodem na bankovní účet č. XY majitele P. P., kdy P. P. dne 31. 8. 2012 z těchto prostředků vybral částku 336 000 Kč, kterou v hotovosti předal J. Š., a úvěr ke jednanému účelu nepoužili, čímž způsobili Československé obchodní bance, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 škodu ve výši 350 000 Kč
III.
obžalovaný J. Š. a D. V. společně po předchozí domluvě
dne 11. 4. 2013 v Kroměříži, v pobočce Československé obchodní banky, a. s., na Riegrově nám. 182, D. V., jako dlužník, za odměnu ve výši 25 000 Kč slíbenou a následně vyplacenou od J. Š., uzavřel s Československou obchodní bankou, a. s., jako věřitelem, smlouvu o úvěru č. 005720734R na částku 285 000 Kč pro účely bydlení, ačkoliv oba věděli, že D. V. nehodlá provádět jakoukoliv stavební úpravu ani pořízení jakékoliv nemovitosti, a že úvěrovou smlouvu uzavírá jen proto, aby od J. Š. získal přislíbenou odměnu ve výši nejméně 10 000 Kč, aniž by měl v úmyslu stát se řádným dlužníkem, a aby obžalovaný J. Š. pro sebe tímto způsobem získal finanční prostředky ve výši 260 000 Kč, dále věděli, že D. V. sám ze svých prostředků nebude úvěr splácet, jakož i o to, že pokud by bance bylo známo, že úvěr není poskytován pro sjednaný účel, a že je zastírána totožnost skutečného dlužníka, tak by úvěr neposkytla, přičemž na základě tohoto nepravdivého stvrzení účelu úvěru, banka úvěr v požadované výši téhož dne vyplatila převodem na bankovní účet č. XY majitele D. V., kdy dne 12. 4. 2013 část úvěru ve výši 260 000 Kč, bezhotovostně převedli na bankovní účet J. Š., a úvěr ke jednanému účelu nepoužili, čímž způsobili Československé obchodní bance, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5 škodu ve výši 285 000 Kč.
Za to byly všem obviněným uloženy tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem jejich výkonu na zkušební dobu, obviněným Š. a V. tresty zákazu činnosti a obviněnému Š. též peněžitý trest s náhradním trestem odnětí svobody. Poškozená Československá obchodní banka byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali všichni obvinění odvolání, státní zástupce pak podal odvolání pouze v neprospěch obviněného J. Š. proti výroku o trestu. Na jejich podkladě Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně svým usnesením ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 6 To 222/2018 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o vině pod body I., II. 1) a ve výrocích o trestech a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně.
V intencích tohoto kasačního rozhodnutí soud prvního stupně věc znovu projednal v hlavním líčení a dne 28. 5. 2019 rozhodl rozsudkem sp. zn. 9 T 61/2017 tak, že uznal vinnými obviněného J. Š. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem I.) výroku o vině] a zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem II.) výroku o vině]; obviněného P. P. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem I.) výroku o vině]; obviněného D. V. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku [za jednání uvedené pod bodem II.) výroku o vině].
Za tyto trestné činy a trestné činy, jimiž byli obvinění uznáni vinnými předchozím rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 6. 2018 sp. zn. 9 T 61/2017 v části, v níž zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nezrušen, jakož i za trestné činy z rozsudků jiných soudů byly obviněným Š. a V. uloženy souhrnné tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem jejich výkonu na zkušební dobu, tresty zákazu činnosti, obviněnému Š. též peněžitý trest spolu s náhradním trestem odnětí svobody, obviněnému P. byl uložen úhrnný trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu. Poškozená Československá obchodní banka byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na občanskoprávní řízení.
Rovněž proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Kroměříži podali odvolání všichni obvinění, včetně státního zástupce, jenž je směřoval v neprospěch obviněného Š. proti výroku o uloženém trestu. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně na podkladě odvolání obviněných svým rozsudkem ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 6 To 244/2019 výrokem pod bodem I. napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil a za podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. obviněné J. Š., P. P. a D. V. zprostil podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kroměříži ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. ZT 310/2016, pro skutky spočívající v tom, že
J. Š. a P. P. společně po předchozí domluvě
dne 20. 6. 2011 v Kroměříži, v pobočce Československé obchodní banky, a. s., na Riegrově nám. 182, P. P., jako dlužník, za odměnu ve výši 25 000 Kč slíbenou a následně vyplacenou od J. Š., uzavřel s Hypoteční bankou, a. s., jako věřitelem, smlouvu o hypotečním úvěru č. 5500/327197-01/11/01-001/00/R na částku 1 700 000 Kč na nákup nemovitosti, a to domu č. p. XY s pozemky v XY, kdy P. P. podpisem smlouvy nepravdivě stvrdil, že úvěr bude použit pro účely bydlení, ačkoliv oba věděli, že P. P. úvěrovou smlouvou, jakož i související kupní smlouvu neuzavírá proto, aby se stal řádným dlužníkem a řádným vlastníkem dané nemovitosti, ale jen proto, aby od J. Š. získal finanční odměnu 25 000 Kč, a aby obžalovaný J. Š. získal finanční prostředky na úhradu předchozích dluhů bývalých majitelů nemovitosti E., A. a K. S. vůči společnosti C. F., dále věděli, že P. P. sám ze svých prostředků nebude úvěr splácet, jakož i to, že pokud by bance bylo známo, že úvěr není poskytován pro účely bydlení P. P., a že je zastírána totožnost skutečného dlužníka, tak by úvěr neposkytla, přičemž na základě tohoto nepravdivého stvrzení účelu úvěru, banka úvěr v požadované výši vyplatila, a to dne 22. 6. 2011 v částce 950 000 Kč a 750 000 Kč převodem na bankovní účet XY majitele společnosti C. F., čímž způsobili Hypoteční bance, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši 1 700 000 Kč,
J. Š. a D. V. společně po předchozí domluvě
Dne 18. 10. 2012 v Kroměříži, v pobočce Československé obchodní banky, a. s., na Riegrově nám. 182, D. V., jako dlužník, za odměnu ve výši 10 000 Kč slíbenou a následně vyplacenou od J. Š., uzavřel s Hypoteční bankou, a. s., jako věřitelem, smlouvu o hypotečním úvěru č. 5500/336420-02/12/01-002/00/R na částku 1 445 000 Kč na nákup nemovitosti, a to domu č. p. XY s pozemky ve XY, kdy D. V. podpisem smlouvy nepravdivě stvrdil, že úvěr bude použit pro účely bydlení, ačkoliv oba věděli, že D. V. úvěrovou smlouvou, jakož i související kupní smlouvu neuzavírá proto, aby se stal řádným dlužníkem a řádným vlastníkem dané nemovitosti, ale jen proto, aby od J. Š. získal finanční odměnu 10 000 Kč, a aby obžalovaný J. Š. získal finanční prostředky na úhradu předchozích dluhů bývalých majitelů nemovitosti P. M. a V. R. ve výši 898 516 Kč vůči společnosti F. C., jejímž byl jednatelem a společníkem, a aby získal další prostředky pro svoji potřebu, dále věděli, že D. V. sám ze svých prostředků nebude úvěr splácet, jakož i to, že pokud by bance bylo známo, že úvěr není poskytován pro účely bydlení D. V., a že je zastírána totožnost skutečného dlužníka, tak by úvěr neposkytla, přičemž na základě tohoto nepravdivého stvrzení účelu úvěru, banka úvěr v požadované výši vyplatila, a to dne 22. 10. 2012 v částce 295 000 Kč převodem na bankovní účet č. XY tehdejší přítelkyně J. Š. P. S. a dále téhož dne v částce 1 150 000 Kč na bankovní účet č. XY společnosti F. C., čímž způsobili Hypoteční bance, a. s., sídlem Radlická 333/150, Praha 5, škodu ve výši 1 445 000 Kč.
čímž měli spáchat zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku,
neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. poškozenou Československou obchodní banku, a. s., Praha 5, Radlická 333/150, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Výrokem pod bodem II. pak obviněnému J. Š. za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 6. 2018, č. j. 9 T 61/2017-1834 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 12. 2018, č. j. 6 To 222/2018-1915 a sbíhající se přečin lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 9 T 20/2015, uložil podle §211 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále obviněnému uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti v oblasti zprostředkovávání a poskytování spotřebitelských úvěrů na dobu pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému uložil taktéž peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 200 Kč, celkem tedy 40 000 Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvaceti týdnů. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu ohledně obviněného J. Š. z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 9 T 20/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněnému P. P. za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 6. 2018, č. j. 9 T 61/2017-1834 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 12. 2018, č. j. 6 To 222/2018-1915, uložil podle §211 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Obviněnému D. V. za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 6. 2018, č. j. 9 T 61/2017-1834 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 12. 2018, č. j. 6 To 222/2018-1915 a sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 48 T 85/2016, uložil podle §211 odst. 4 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zároveň zrušil výrok o trestu ohledně obviněného D. V. z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 48 T 85/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Výrokem pod bodem III. pak odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto v pořadí druhé rozhodnutí soudu druhého stupně napadl dovoláním nejvyšší státní zástupce v neprospěch všech tří obviněných, přičemž je namířil proti té části, jíž byl předchozí odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zrušen a nově bylo rozhodnuto o zproštění všech tří obviněných obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Podané dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání nejvyšší státní zástupce namítá, že se nelze ztotožnit s právními závěry odvolacího soudu, že zjištěný skutkový stav věci vztahující se ke společnému jednání všech tří obviněných při uzavírání dvou úvěrových smluv se zástupcem poškozené Hypoteční banky, a. s., nenaplňuje znaky žalovaného ani jiného trestného činu a že jsou tak dány důvody k vydání zprošťujícího výroku podle §226 písm. b) tr. ř.
Skutková zjištění okresního soudu výstižně a ve všech podrobnostech rozvedená pod bodem 17. odůvodnění jeho rozsudku ze dne 28. 5. 2019, lze shrnout tak, že:
a) obvinění D. V. a P. P. uzavírali smlouvy o hypotečním úvěru jen proto, že jim byla ze strany obviněného J. Š. slíbena finanční odměna, a jednali tak v podstatě jen v postavení tzv. bílých koní,
b) z této skutečnosti je zjevné, že sami neměli v úmyslu hypoteční úvěr čerpat a ani jej splácet, neboť spoléhali na to, že jeho splácení zajistí právě obviněný J. Š.,
c) pokud by hypoteční bance byl jejich skutečný záměr znám, tak by s nimi smlouvy o hypotečním úvěru rozhodně neuzavřela a peníze by jim neposkytla,
d) nebyla splněna podstatná podmínka pro poskytnutí hypotečního úvěru v podobě vlastního spolufinancování, tedy uhrazení části kupní ceny prodávajícím, a to v částce 500 000 Kč ze strany P. P. a v částce 255 000 Kč ze strany D. V., a ustanovení kupních smluv (bod III. 1 kupní smlouvy mezi P. P. a E., A. a K. S. ze dne 15. 6. 2011 a bod III. 1 kupní smlouvy mezi D. V. a P. M. a V. R. ze dne 18. 10. 2012) deklarující zajištění spolufinancování jsou tak nepravdivá a vytvořená jen za účelem klamavého doložení uvedené podmínky, na kterou bylo poskytnutí úvěru vázáno.
Zatímco závěry ad a) až c) se staly součástí popisu tzv. skutkových vět ad I., ad II. výroku o vině v posledním odsuzujícím rozsudku prvostupňového soudu, je skutková okolnost ad d) zmíněna jen velmi stručně až v rámci jeho odůvodnění, a to pod bodem 17. v jeho závěru, ačkoliv se vztahuje ke způsobu uvedení nepravdivých údajů při sjednávání předmětných úvěrových smluv. Přesto se tato, pro posouzení věci podstatná okolnost, nestala součástí popisu skutku, ačkoliv vyplývá jak ze svědeckých výpovědí, tak i z výpovědí samotných obviněných D. V. a P. P., kteří v souvislosti s uzavřením hypotečních i kupních smluv vždy uváděli, že tak jednali jen z důvodu slíbené odměny, a tedy že sami nákup nemovitostí ani částečně nefinancovali. Takto prokázaný skutkový závěr o tom, že nebyla splněna podstatná podmínka uzavření úvěrových smluv, odvolací soud přehlédl, ačkoliv její zjištění bez důvodných pochybností uložil soudu nalézacímu v rámci svého kasačního rozhodnutí ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 6 To 222/2018 pod bodem 9. Této otázce, třebaže ji odvolací soud považoval za významnou podmínku pro poskytnutí úvěrů a tím zároveň i za podmínku rozhodnou pro zjištění, zda obvinění při sjednávání předmětných hypotečních smluv uváděli i v tomto směru nepravdivé údaje, se totiž při odůvodnění svého nyní napadeného zprošťujícího rozsudku již dále nevěnoval. Namísto toho se soustředil na aspekt pro posouzení věci ne zcela podstatný a svým způsobem jen formální, a to na obecně definovaný účel poskytnutí hypotečního úvěru v podobě „bydlení“ a dále na způsob, jakým lze tento pojem obsahově vyložit.
Podle nejvyššího státního zástupce ale měly být především posouzeny tyto podstatné zjištěné skutkové okolnosti jednání obviněných, a to, že obvinění V. a P. uzavřeli úvěrové smlouvy jen proto, že za to měli přislíbenou odměnu, že projev vůle takových formálních dlužníků vyjádřený v úvěrové smlouvě, který měl spočívat v jejich příslibu čerpání úvěrových prostředků v souladu s jeho účelovým určením a který měl být založen na vážně míněném přístupu k závazku k jeho řádnému splácení, neodpovídal obsahu jejich skutečné vůle právě s ohledem na výše uvedenou finanční motivaci jejich jednání, že takto podvedené bance byl sofistikovaným způsobem zastírán skutečný účel jednání osob v postavení dlužníků, že banka, pokud by jejich motivaci znala, úvěr by jim neposkytla, a že za účelem vylákání úvěru, a nepravdivého deklarování podmínky vlastního spolufinancování ve smyslu čl. V. 1 c) předmětných úvěrových smluv, bylo v kupních smlouvách klamavě předstíráno, že kupující uhradili část kupní ceny nemovitostí před jejich podpisem.
Pokud by odvolací soud takto jinak nepochybně zjištěný skutkový stav věci řádně vyhodnotil, musel by dospět k závěru, že při uzavírání předmětných smluv o hypotečním úvěru byly ze strany tří obviněných ve vztahu k bance záměrně uváděny nepravdivé skutečnosti podstatné pro poskytnutí úvěru nejméně ohledně tzv. spolufinancování předmětu údajné koupě. Zároveň jí byly podstatné skutečnosti zamlčeny, a to především ohledně skutečné vůle a role úvěrovaných osob při sjednávání závazků z úvěrových smluv. Tímto způsobem byly společným jednáním všech obviněných naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce proto v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za splnění podmínky podle §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 6 To 244/2019 ve zprošťujícím výroku, jakož zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný D. V. napadl dovoláním rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 6. 2018 sp. zn. 9 T 61/2017 ve výroku o vině v bodě III., ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 6 To 222/2018 co do nezrušeného výroku o vině a dále i rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 6 To 244/2019, pokud mu jím byl uložen trest. V dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V jeho odůvodnění namítl, že soudy zásadně pochybily v posouzení smluvního vztahu, resp. v tom, zda je na místě v daném případě uvažovat o aplikaci norem trestního práva. Soud prvního stupně v daném řízení vyhlásil celkem dva odsuzující rozsudky, kdy takto uznal obviněného vinným i ze spáchání zločinu úvěrového podvodu v souvislosti s financováním koupě nemovitosti. V důsledku podaných odvolání potom došlo k pravomocnému zproštění všech obviněných v této části, když však soudy obou stupňů již neměly prostor pro to, aby revidovaly své závěry týkající se spotřebitelského úvěru. To vše za situace, kdy skutkové okolnosti související s uzavíráním jednotlivých smluv byly velmi podobné. Takto soudy dospěly k závěru, že skutek týkající se hypotečního úvěru není trestným činem, na druhé straně v zásadě bez jakéhokoliv odůvodnění ohledně skutku týkajícího se spotřebitelského úvěru došly k závěru přesně opačnému. Skutek týkající se spotřebitelského úvěru tak podle obviněného není trestným činem, což dovozuje zejména z toho, že na všechny soudy tvrzené trestněprávní následky pamatuje již úvěrová smlouva. Veškerou smluvní dokumentaci vypracovávala banka, kdy je tak zcela vyloučen zásah druhé smluvní strany do znění podstatných náležitostí úvěrové smlouvy. Předmětná smlouva stanovuje, že: „ ČSOB poskytuje úvěr Klientovi pro účely bydlení, tak jak jsou vymezeny v Příloze 1 této Smlouvy, a to až do 100% výše Úvěrového limitu “, přičemž příloha č. 1 smlouvy dále účel úvěrové smlouvy nerozvádí a takto pouze stanovuje povinnost obviněného k tomu, aby dodal bance do 6 měsíců doklady prokazující použití finančních prostředků na sjednaný účel. Účel smlouvy ovšem nikdy nebyl sjednán na rekonstrukci nemovitosti. Ve výše uvedené příloze pak banka výslovně předvídá, že jestli povinnost doložit splnění účelu úvěru nebude ze strany obviněného splněna, stanovuje jasnou sankci v podobě změny úrokové sazby, která se z 8,90% zvýší na 16,90%, což je sazba pro neúčelový spotřebitelský úvěr. Tato sankce pak ze strany banky opravdu byla využita. Obviněný netuší, co měly soudy na mysli, když konstatovaly, že se nechtěl stát „řádným dlužníkem“ a zastíral totožnost „skutečného dlužníka“. Tyto pojmy český právní řád nezná. Obviněný uvádí, že v souvislosti se spotřebitelským úvěrem vždy řádně a včas plnil veškeré povinnosti vyplývající ze smlouvy, kdy pro splácení tohoto závazku používal výlučně svých finančních prostředků. Vždy se k pozici dlužníka hlásil a nikdy nezpochybňoval nárok banky na vrácení půjčené částky. V napadeném rozhodnutí pak není ani zmínka o tom, z čeho soudy dovodily, že neměl v úmyslu předmětný dluh splácet, když do dnešního dne dluh řádně splácí, i když byl o veškeré finanční prostředky připraven obviněným Š. Obviněný dodává, že z provedeného dokazování vyplynula zcela nestandardní komunikace mezi bankou a právě obviněným Š., kdy se soudy obou stupňů nezabývaly tím, že v rámci tohoto úvěru skončily bez jakéhokoliv přičinění obviněného všechny finanční prostředky u přítelkyně obviněného Š. Banka potom tomuto předala podklady k úvěru, kdy byl dokonce zfalšován podpis obviněného na listině, kterou mělo být dokladováno převzetí platební karty. Svědkyně B. ostatně potvrdila, že doklady a kartu předala zcela nepochopitelně nikoli obviněnému V., ale obviněnému Š., kdy mu tak nebránilo nic, aby si finanční prostředky převedl podle svého uvážení. Podle obviněného se tak orgány činné v trestním řízení „vlamují do otevřených dveří“, kdy v zásadě ani neexistuje civilní spor. Pokud obviněný nedostál svým smluvním závazkům a nedodal potřebné dokumenty k prokázání použití finančních prostředků na sjednaný účel, je za to sankcionován bankou v podobě zvýšení úrokové sazby. Tomu ostatně odpovídá i procesní „aktivita“ banky, která se necítí býti poškozenou. Je tedy zřejmé, že postup soudu nemůže obstát v testu subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
V další části svého dovolání se obviněný V. vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce. Podle jeho názoru by při zachování zásady obžalovací nebyl postup nejvyššího státního zástupce možný. Je úkolem státního zástupce, aby náležitě v obžalobě vymezil skutek. Podle nejvyššího státního zástupce mělo dojít k úpravě skutkové věty a takto měla být nově zkoumána pravdivost deklarovaného spolufinancování. V tomto obviněný spatřuje změnu podstaty skutku, a pokud by se soud vydal tímto směrem, rozhodoval by o skutku odlišném. Mohlo by tak dojít k případnému odsouzení za skutek, který vůbec není předmětem obžaloby. V tomto směru nemůže obstát ani tvrzení nejvyššího státního zástupce, že údaj o spolufinancování koupě nemovitých věcí je způsoben uvedením nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy. K této okolnosti totiž nebylo vedeno dokazování, kdy není zřejmé, z jakých důkazních prostředků čerpá nejvyšší státní zástupce jistotu v tom směru, že jde pro banku o tak důležitý údaj, při jehož nepravdivém uvedení by banka úvěr neposkytla. Z obsahu uzavřené smlouvy je patrné, že k zaplacení části kupní ceny došlo. Není zřejmé, na základě jakých důkazů pak měly soudy dojít ke zjištění, že obviněný uzavíral předmětnou smlouvu jen kvůli slíbené odměně. Výkonem vlastnického práva jasně prokázal, že k dané nemovitosti přistupuje jako vlastník a takto vykonává své vlastnické právo. V tomto směru byla předmětná nemovitá věc dána do dočasného užívání třetí osobě, a to za nájemné. Z provedeného dokazování vyplynulo, že bylo úmyslem obviněného, aby předmětnou nemovitost vlastnil toliko po určitou dobu. To však podle něj nemá trestněprávní relevanci, neboť jde o zcela svobodné rozhodnutí vlastníka, jak se svou nemovitou věcí naloží. Při následném prodeji potom byl ze strany obviněného v plném rozsahu vypořádán celý závazek na hypotečním úvěru a došlo tak k jeho zániku, což je podle názoru obviněného chování „řádného dlužníka“. Závěrem pak uvádí, že banka nevynaložila žádnou snahu o zjištění skutečností, jejichž důležitost zmiňuje nejvyšší státní zástupce. Pokud by bankou byl na takové okolnosti tázán, tak by jí popravdě odpověděl. Pokud nejvyšší státní zástupce označuje činnost obviněného za sofistikovanou, tak při tomto hodnocení zcela opomíjí naprosto formální a nedostatečný přístup banky v rámci kontroly tvrzených údajů. Obviněný tak z povahy věci nemohl svému smluvnímu partnerovi zastřít něco, o čem nemohl mít tušení, že je pro tohoto smluvního partnera rozhodující a klíčové. Pokud by tedy obviněný připustil konstrukci nejvyššího státního zástupce, zůstává otázkou, zda lze v takovémto případě dovodit naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu.
S ohledem na výše rekapitulované důvody obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 6. 2018 sp. zn. 9 T 61/2017, co do výroku III. tohoto rozsudku, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 6 To 222/2018 (co do výroku o vině), a dále také rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 6 To 244/2019 (co do výroku o trestu), a dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
V podstatě stejná rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a ve stejném rozsahu napadl dovoláním i obviněný P. P., když pokud jde o výrok o vině, nesouhlasí s jeho správností, pokud jde o jeho část označenou v pořadí v prvním rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II.2). I tento obviněný uplatnil důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V jeho odůvodnění v prvé řadě namítl, že vznikl extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a to zejména nesprávným hodnocením úvěrové smlouvy. Obviněný má primárně za to, že se soudy obou stupňů nevypořádaly s jeho obhajobou, a poté co došly k závěru, že podpisem úvěrové smlouvy uzavřené 20. 6. 2011 nedošlo ke spáchání úvěrového podvodu, nemohly již ničeho revidovat na prvním skutku, který dříve ponechal odvolací soud nedotčen, čímž paradoxně nabyl právní moci, byť se jednalo o menší úvěr, než pro jaký byl následně obžaloby zproštěn. Podle obviněného je zásadním pochybením zcela špatné posouzení jím uzavřeného smluvního vztahu, a to nikoli jako vztahu soukromoprávního, nýbrž trestněprávního. Obviněný uzavřel smlouvu neodporující zákonu, která nikterak nedosahuje intenzity předvídané v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Ze smluvní dokumentace mezi úvěrující bankou a obviněným je zřejmé, že banka umožnila ve smluvní dokumentaci změnu účelu použití daného úvěru, a s tím následně spojuje změnu úrokové sazby. Jedná se o svobodný kontraktační proces, který nijak neohrožuje postavení banky. Toto je relevantní důsledek jiného užití financí, než na které byly bankou poskytnuty, důsledek předvídaný, ryze soukromoprávní, kde nemá aplikace trestního práva místo, neboť takové skutkové okolnosti zcela kryje úvěrová smlouva mezi bankou a obviněným. Soudy se tedy aplikovanou trestní represí „lámou do otevřených dveří“ smluvní svobody civilního práva, do smluvního vztahu, kde obviněný řádně hradí své závazky a kde není žádný poškozený. Případ proto nedosahuje trestněprávní roviny, skutek není trestným činem a skutková zjištění soudu nejsou správná.
V další části svého dovolání se obviněný též vyjádřil k dovolání nejvyššího státního zástupce. Podle jeho názoru se jeho úvaha nezakládá na pravdě, když obviněný je dodnes majitelem předmětné nemovitosti, a jeho úmysl dočasně vlastnit nemovitost není trestně relevantní, ale naopak je svobodným projevem vůle a projevem smluvní volnosti. Pro banku pak i tento potenciální a hypotetický úmysl není nikterak ohrožující, když tato je zajištěným věřitelem na nemovitost. Ze smluvní dokumentace mezi bankou a obviněným je zřejmé, že banka umožňuje převod předmětu zajištění na třetí osoby za jasně stanovených podmínek. Obviněný dodnes řádně a včas splácí předmětný úvěr a není v prodlení s placením byť jen jediné splátky. Jeho úmysl být „řádným vlastníkem“ a „řádným dlužníkem“ (pojmy obžaloby) je tedy tímto zcela prokázán. Obviněný tak nemohl banku uvést v omyl, jak uvádí nejvyšší státní zástupce, když řádně sdělil, že úvěr žádá za účelem koupě nemovitosti. Na další okolnosti pak nebyl dotazován. Svědkyně B. se obviněného při onom jediném krátkém jednání na nic neptala a jak před soudem uvedla, účel úvěru neřešila. Banka ani nedodržela standardní postupy při schvalování úvěrů obvyklé, když ani nedošlo na spolupodpis či kontrolu „čtyř očí“. Smluvní dokumentace byla již připravena předem (patrně na základě spolupráce obviněného Š. a svědkyně B.), kdy odviněný nebyl na nic dotazován, dostavil se jen k podpisu připravených listin. Deklarované spolufinancování proběhlo a není příliš zřejmé, proč nyní nejvyšší státní zástupce tuto část tak akcentuje, když ji ani státní zástupce nečinil předmětem dokazování. Dokonce ji ani nepojal do skutkové věty podané obžaloby a není proto jasné, proč nad její absencí v rámci skutkové věty lamentuje, když státní zastupitelství vedlo dokazování zcela jiným směrem.
S ohledem na výše rekapitulované důvody obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu jeho dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 6. 2018 sp. zn. 9 T 61/2017, co do výroku II. 2) tohoto rozsudku, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. 6 To 222/2018 (co do výroku o vině), a dále také rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 6 To 244/2019 (co do výroku o trestu), dále aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži, aby tuto trestní věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud konstatuje, že obvinění P. P. a D. V. jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání obviněných byla podána prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti požadované ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť ve své výsledné podobě směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, v níž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Stejně tak dovolání nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 6 To 244/2019 v jeho zprošťující části je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal nejvyšší státní zástupce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo nejprve zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o něž jsou dovolání opírána, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž bylo všemi dovolateli odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými by dovolatel vytýkal soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Toto konstatování se pak váže ke stěžejní námitce nejvyššího státního zástupce namířené proti zprošťující části v pořadí druhého rozhodnutí odvolacího soudu v této věci ze dne 15. 10. 2019 č. j. 6 To 244/2019-2046. Ve svém mimořádném opravném prostředku totiž dovolatel mj. zmiňuje, že v případě skutků uvedených ve zprošťujícím výroku nebyla ze strany obviněných splněna podstatná podmínka pro poskytnutí hypotečního úvěru v podobě vlastního spolufinancování, což kdyby hypoteční banka věděla, tak by obviněným V. a P. požadovaný úvěr neposkytla, a tudíž byly ze strany těchto obviněných bance uvedeny nepravdivé údaje podstatné pro poskytnutí úvěru, čímž byl naplněn i tento znak zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku.
K takové argumentaci je totiž Nejvyšší soud hned v úvodu nucen poznamenat, že tato námitka nemá hmotněprávní povahu, nýbrž povahu skutkovou. Zásadní pro takový závěr je mj. poznatek, že dokazování před soudy nižších stupňů k předmětné skutkové okolnosti vedeno nebylo, a nebylo tak činěno proto, jelikož tato nebyla obsažena v podané obžalobě Okresního státního zastupitelství v Kroměříži, což nakonec připustil i sám nejvyšší státní zástupce na straně 6 svého dovolání. Proto pokud tato okolnost nebyla významná pro státního zástupce podávajícího k soudu prvního stupně obžalobu, nelze dodatečně vytýkat soudům, že ji neučinily samy o sobě předmětem dokazování a v dalším průběhu řízení ani ve svých rozhodnutích na ni nereagovaly. Pokud je v dovolání nejvyššího státního zástupce poukazováno, že odvolací soud ve svém prvním kasačním rozhodnutí ze dne 18. 12. 2018 nařídil nalézacímu soudu zabývat se v dalším průběhu řízení i touto okolností, ale v odůvodnění v pořadí druhého rozhodnutí ze dne 28. 5. 2019 již na absenci jím původně požadovaného postupu ze strany soudu prvního stupně rezignoval, tak nelze než dát dovolateli za pravdu, ale je možno se jen domnívat, proč odvolací soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí již nepokládal tuto skutkovou okolnost za významnou a rozhodující z hlediska výsledného posouzení viny obviněných. Každopádně je zde ale třeba zopakovat, že se jednalo o skutkovou okolnost neuvedenou v podané obžalobě, a tudíž logicky ani neučiněnou předmětem dokazování v řízení před soudy nižších stupňů.
Tedy jestliže nejvyšší státní zástupce tvrdí, že spolufinancování kupovaných nemovitostí ze strany obviněných bylo vedeno pouze fiktivně, tak poukazuje na něco, co nebylo součástí žalovaných skutků a tudíž ani předmětem dokazování v předchozím řízení, a co není ani obsahem kterékoli ze skutkových vět výroků o vině žádného z řady soudních rozhodnutí v této věci, a tedy ani posledního rozhodnutí odvolacího soudu, kterým obviněné P. a V. částečně zprostil podané obžaloby. Nejvyšší státní zástupce se tak ve svém dovolání sice skrytě, ale v podstatě jasně domáhá vyslovení tzv. extrémního nesouladu mezi důkazy a soudy učiněnými skutkovými závěry, ačkoliv jej expressis verbis takto neoznačuje. Z jeho odůvodnění je ale zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými závěry a teprve v důsledku toho i se závěry právními, jak je v konečném výsledku učinil odvolací soud a po Nejvyšším soudu žádá, aby přezkoumal skutkový stav věci a zrušil jím napadené rozhodnutí na základě jím tvrzených neúplných skutkových zjištění, resp. na základě jiného jím učiněného hodnocení důkazů.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu je však patrno, že existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými je zásahem do ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného, především pak do práva jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, popřípadě též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud současně jde o rozhodnutí, jímž obecný soud vysloví právní závěry týkající se trestní odpovědnosti jednotlivce, je podle Ústavního soudu třeba takové rozhodnutí posuzovat jako rozporné s čl. 8 odst. 2 Listiny (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 558/02). Ústavní soud tak ve svých rozhodnutích námitku extrémního rozporu přiznává toliko obviněnému a z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá, že tuto námitku nelze přiznat státnímu zástupci, neboť mu nesvědčí ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy chránící práva jednotlivců. Tyto závěry jsou podpořeny i aktuální judikaturou Ústavního soudu, ze které výslovně vyplývá, že se nejvyšší státní zástupce nemůže domáhat ochrany uvedených práv na úkor slabší strany, tedy obviněného. Podle Ústavního soudu tak nelze rozšiřovat dovolací důvody k neprospěchu obviněného (viz odst. 33, 37 a 41 nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18). Námitky extrémního nesouladu, příp. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními jsou námitkami, které se v souladu s rozhodovací praxí Ústavního i Nejvyššího soudu, pokud jsou důvodné, dotýkají porušení základních práv obviněného jakožto jednotlivce ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny a práva na spravedlivý proces v souladu s čl. 6 Úmluvy. V případě, kdy Nejvyšší soud porušení těchto základních práv obviněného na základě namítnutého extrémního rozporu shledá, má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad v čl. 4 a 90 Ústavy. Uvedená základní práva však chrání obviněného, jakožto „slabší“ procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této „slabší“ procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněného na obhajobu byla stanovena na jeho ochranu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017). Podle zákonné úpravy dovolání není Nejvyšší soud obecnou třetí instancí, která by byla v zásadě zaměřena také na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, protože takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání vymezeno. To vyplývá i z toho, že Nejvyšší soud zásadně neprovádí dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. ř.). Ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvého a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje restriktivní výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a nikoli výklad extenzivní, jehož se nejvyšší státní zástupce domáhá – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, a ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 46/2017). Výjimečně sice může Nejvyšší soud přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale podle shora uvedené judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017). Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí státnímu zástupci, který podal odvolání v neprospěch obviněného. Na základě uvedeného by tedy Nejvyšší soud ani nemohl z podnětu námitky extrémního nesouladu státním zástupcem v projednávaném případě zasáhnout do skutkového stavu zjištěného soudem prvého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 425/2018). Nejvyšší státní zástupce proto může námitku extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, ale nikoli v jeho neprospěch. Pokud nejvyšší státní zástupce tuto námitku uplatní v neprospěch obviněného, a nebude-li uplatněna jiná relevantní námitka, Nejvyšší soud bez věcného přezkumu dovolání nejvyššího státního zástupce odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. (viz rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 15 Tdo 1474/2018).
Jak již bylo nastíněno výše, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a Nejvyšší soud není v dovolacím řízení ve vztahu k tomuto tvrzenému dovolacímu důvodu na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného z důvodu extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotněprávní posouzení skutku. Tento dovolací důvod tak není obsahově naplněn ani námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Průlom do skutkových zjištění soudů nižších stupňů může Nejvyšší soud učinit pouze v případech, kdy to odůvodňuje existence výše uvedeného a v dovolání podaném ve prospěch obviněného výslovně namítnutého a odůvodněného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006). Námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve svém dovolání v neprospěch obviněného nemůže nejvyšší státní zástupce úspěšně uplatnit, mohl by tak učinit jedině, pokud by tato námitka svědčila ve prospěch obviněného.
V této věci proto nelze z podnětu výše uvedeného dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněných zasahovat do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jím požadovaným způsobem. Nejvyšší soud proto vycházel výhradně ze skutkových zjištění, jak je uzavřely soudy prvního a druhého stupně, když z jejich skutkových závěrů nevyplývá, že by ze strany obviněných mělo dojít ke spolufinancování kupovaných nemovitostí, a že to současně bylo jednou z podmínek hypoteční banky v uzavřených úvěrových smlouvách.
Pokud jde o zbylé námitky dovolatele podřazené v jeho dovolání pod body a) až c), tak tyto z pohledu naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu nelze označit za podstatné. Obvinění V. a P. se stali vlastníky nemovitostí, na jejichž pořízení byly podle uzavřených smluv finanční prostředky úvěrované bankou poskytnuty. Okolnost přislíbení finanční odměny jejich osobám za uzavření hypotéčních smluv je nepodřaditelná pod kterýkoli znak trestného činu úvěrového podvodu. Za nikoli rozhodující je možno označit i poněkud zavádějící tvrzení, že obvinění V. a P. sami neměli v úmyslu hypotéční úvěr čerpat. Z důkazů přitom vyplývá, že to byli tito jmenovaní, kdo uzavřeli příslušné smlouvy o poskytnutí hypotéčních úvěrů, k jejichž splácení se také současně zavázali. Následné užití těchto finančních prostředků již bylo odvislé od konkrétního vymezení v uzavřených smlouvách. Existující praxe v oblasti poskytnutí finančních prostředků hypotéční bankou a jejich následné užití může mít celou řadu podob a forem. Pokud by ale i samotný tok či výsledný cíl těchto finančních prostředků měl být hypotéční bankou pokládán za významný z hlediska podmínek poskytnutí úvěru, muselo by to být v úvěrové smlouvě jasně uvedeno či specifikováno, případně by v ní muselo být uvedeno, jaké případné operace s úvěrovanými finančními prostředky jsou povoleny, či naopak zapovězeny. Za rozhodující je ale třeba vždy označit podmínky obsažené v uzavřené hypotéční smlouvě. Pokud taková smlouva výslovně určité užití poskytnutých finančních prostředků nezakazovala, resp. jednoznačně neurčovala na co, a za jakým účelem ve svém výsledku bylo možné je použít, nelze se následně dovolávat toho, že finanční prostředky byly použity v rozporu s takovou smlouvou. Zde se navíc banka ani nepostavila do pozice skutečně poškozeného subjektu, což nepochybně souvisí i s dalším tvrzením dovolatele, že obvinění neměli úmysl poskytnutý úvěr splácet, což se ale v rámci provedeného řízení ukázalo jako nepotvrzené. Stejně tak za liché lze označit prohlášení, že by banka úvěr neposkytla, kdyby jí byl skutečný záměr obviněných znám. Je totiž na poskytovateli úvěru, tedy bance, nakolik si žadatele o úvěr prověří a jaké podmínky do uzavírané úvěrové smlouvy uvede. Její postavení je v dané situaci nesporně silnější, než pozice žadatele o úvěr, jehož možnosti modifikovat uzavíranou úvěrovou smlouvu jsou omezené. Jestliže je uzavřená smlouva o hypotéčním úvěru málo specifikovaná a konkrétní z hlediska účelového užití poskytnutých finančních prostředků, nelze to pak ve výsledku klást k tíži žadatele o úvěr, ale naopak jeho poskytovateli, zejména pak v případech, kdy podvodný záměr u žadatele o úvěr zjevně vysledovat nelze a kdy navíc ani k žádné škodě nedojde. Tudíž pouze v případech zjevného a významného porušení sjednaných podmínek úvěrové smlouvy nebo čerpání úvěrovaných finančních prostředků, v podobě uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů či zamlčení podstatných údajů hypotéční bance, lze uvažovat o tom, že došlo k naplnění zákonných znaků trestného činu úvěrového podvodu podle jeho odst. 1, když obdobné závěry lze vztáhnout i k případnému jednání pachatele obsaženého v odst. 2 téhož ustanovení §211 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto v konečném výsledku akceptoval, že podle skutkových zjištění a na ně navazujících právních závěrů odvolacího soudu obvinění Š., P. a V. nenaplnili veškeré zákonem požadované znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, v důsledku čehož byli podané obžaloby tímto soudem zproštěni. Současně pak Nejvyšší soud konstatoval, že námitka nejvyššího státního zástupce proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů učiněná v neprospěch obviněných nenaplnila jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Pokud jde o dovolací námitky obviněných V. a P., tak ti ve svých mimořádných opravných prostředcích shodně reklamovali, že z provedeného dokazování není možno učinit závěr o tom, že v případech uvedených pod body II. 2) a III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 6. 2018 nepravdivě uvedli, že finanční prostředky poskytnuté z úvěrů chtějí použít na rekonstrukci domu či bytu, eventuálně pro účely bydlení, i když předem věděli, že to tak není. Jejich jednání navíc nezakládá trestní odpovědnost, pokud poskytnuté finanční prostředky ze smluv o poskytnutí úvěru nevyužili na bydlení tak, jak je v nich uvedeno, ale k jiným účelům. V příloze č. 1 k uzavřeným úvěrovým smlouvám je totiž stanoveno, že pokud úvěrovaný do šesti měsíců nedoloží, že finanční prostředky z úvěru použil ke sjednanému účelu, bude mu zvýšena úroková sazba na 16,9 %, k čemuž také došlo.
K námitce subjektivní stránky Nejvyšší soud konstatuje, že není zřejmé, z čeho soudy nižších stupňů činí závěr o tom, že úvěr poskytnutý P. P. v částce 350 000 Kč dne 31. 8. 2012 na základě úvěrové smlouvy uzavřené mezi ním a Československou obchodní bankou, a. s., dne 30. 8. 2012 a úvěr poskytnutý D. V. v částce 285 000 Kč dne 11. 4. 2013 na základě úvěrové smlouvy uzavřené mezi ním a Československou obchodní bankou, a. s., stejného dne, ve skutečnosti neměly být použity na rekonstrukci nebo modernizaci domu, eventuálně pro jiné účely bydlení.
Z výpovědí obviněného P. P. vyplývá, že jej kontaktoval obviněný Š. s tím, že na domě, jehož vlastníkem se v nedávné době P. stal, je nutno provést nějaké rekonstrukce, kdy v návaznosti na toto sdělení obviněný P. uzavřel výše uvedenou úvěrovou smlouvu a finanční prostředky ihned předal obviněnému Š. s tím, že zařídí onu rekonstrukci, což se ale nestalo, obviněný Š. s ním přestal komunikovat a finanční prostředky si ponechal. Prakticky totožné jednání proběhlo i v případě obviněného V., kdy jej opět kontaktoval obviněný Š. s tím, že je potřeba si vzít úvěr na rekonstrukci domu, jehož vlastníkem se obviněný V. rovněž v nedávné době stal. Obviněný V. navíc finanční prostředky z tohoto úvěru ani sám nečerpal. Z dokazování vyplynulo, že na listině nazvané „POTVRZENÍ O PŘEVZETÍ/ODEVZDÁNÍ PLATEBNÍ/VKLADOVÉ KARTY“ ze dne 29. 11. 2012 není pravý podpis D. V. (č. l. 1700 až 1702 spisového materiálu). Oba obvinění také shodně uvedli, že měli za to, že poskytnuté finanční prostředky půjdou na rekonstrukce domů, které předtím zakoupili, a že vše zařídí obviněný Š., když to byl právě on, kdo jim koupi těchto domů zprostředkoval a neměli tak žádný důvod mu nevěřit. A. S. navíc soudu sdělil, že on sám, jakožto původní majitel a poté nájemník nemovitosti v XY, kterou odkoupil P. P., uvažoval nad rekonstrukcí, o čemž se zmínil právě obviněnému Š., z čehož ale nakonec sešlo. Soudy obou stupňů tak úmysl nepoužít poskytnuté finanční prostředky na rekonstrukci/modernizaci domu či na účely bydlení vyvodily pouze z toho, že celá částka byla předána (v případě obviněného V. dokonce bez jeho vědomí na základě falešného podpisu) do dispozice obviněného Š. a že obvinění V. a P. se o své nemovitosti blíže nezajímali v tom smyslu, že v nich nebydleli, ani se nebyli podívat, zda je jejich rekonstrukce nutná, i když k nim vykonávali své vlastnické právo tím, že domy pronajímali a za to inkasovali určité finanční prostředky od nájemníků. Nikterak však nevzaly v potaz a žádným způsobem se nevypořádaly s dalšími skutečnostmi výše uvedenými, tedy s výpověďmi obviněného P., obviněného V. a svědka S., z nichž je zřejmé, že se nad provedením rekonstrukce minimálně domu v XY uvažovalo, či s tím, že na listině „POTVRZENÍ O PŘEVZETÍ/ODEVZDÁNÍ PLATEBNÍ/VKLADOVÉ KARTY“ ze dne 29. 11. 2012 není pravý podpis D. V. Bez dalšího tak nebylo možné uzavřít, že byla nade vši pochybnost obviněným V. a P. prokázána subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, kdy soudy prvního ani druhého stupně neprověřily variantu, že obvinění V. a P. mohli jednat s dobrým úmyslem a jejich záměrem bylo rekonstrukci skutečně provést.
Ohledně nenaplnění znaku skutkové podstaty spočívající v uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje nebo zamlčení podstatného údaje při sjednávání úvěrových smluv za účelem provedení rekonstrukce koupených nemovitostí Nejvyšší soud konstatuje, že pokud banka sama kalkulovala s okolností, že nemusí vždy dojít k prokázání toho, že poskytnuté finanční prostředky z úvěru byly skutečně využity ke sjednanému účelu, a pro takový případ stanovila sankci v podobě zvýšení úrokové sazby z 8,9 % na 16,9 %, což je úroková sazba u běžného neúčelového spotřebitelského úvěru, nelze zároveň tvrdit, že obvinění bance při sjednávání úvěrové smlouvy v této části uvedli nepravdivé údaje nebo podstatné údaje zamlčeli. Byla to právě a pouze banka, která tuto eventualitu umožnila tím, že takové podmínky stanovila v příloze č. 1 úvěrových smluv (viz č. l. 175 a 1072). Sama banka tedy dala úvěrovaným na výběr, že buď jí do šesti měsíců předloží dokumentaci deklarující to, že finanční prostředky z úvěru poskytnutého k určitému účelu na něj i využili, a pokud nikoli, tak změnou úrokové sazby účelový úvěr de facto změní na úvěr neúčelový, neboli klasický spotřebitelský, kde je stanoven úrok ve výši 16,9 %. Obvinění tak pouze využili možnosti, kterou sama banka stanovila v úvěrových smlouvách, resp. v podmínkách v příloze č. 1 těchto smluv, čili jednali v rámci smluv uzavřených mezi nimi a bankou. Oba obvinění tak postupovali v jejích intencích, kdy si nakonec zvolili (respektovali) bankou předem umožněný postup, a tím, že nedoložili potřebné doklady, se sami vystavili „sankci“ v podobě zvýšení úrokové sazby rovnající se běžnému spotřebitelskému úvěru. V posuzované otázce je nutné také zdůraznit, že oba obvinění úvěr řádně z vlastních prostředků splácí, a to i poté, co došlo ke zvýšení oné úrokové sazby. Nejedná se tedy ani o případ, kdy by obviněným šlo čistě o vylákání finančních prostředků od banky nikoli k předem sjednanému účelu, ale k účelu zcela jinému, a zároveň tak činili s úmyslem tyto finanční prostředky bance nesplácet. V posuzovaném případě se oba obvinění jasně hlásí k pozici dlužníka a žádným způsobem nezpochybňují nárok banky na vrácení půjčené částky a své smluvně převzaté závazky zároveň plní. U obou obviněných tak jde o jednání, která mají soukromoprávní základ a jež nenaplnila skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, pokud jde o znak uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje.
Na základě takto vyslovených zjištění a závěrů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za současného použití §261 tr. ř., z podnětu dovolání obviněných P. P. a D. V., a taktéž ve prospěch obviněného J. Š., zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2019 č. j. 6 To 244/2019-2046 v jeho odsuzující části v bodě II., v níž byly obviněným uloženy tresty a dále usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 12. 2018 č. j. 6 To 222/2018-1915 v jeho části, v níž ponechal beze změny rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 6. 2018 č. j. 9 T 61/2017-1834 ve výroku o vině v bodech II. 2) a III., jakož i rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 25. 6. 2018 č. j. 9 T 61/2017-1834 v jeho výroku o vině v bodech II. 2) a III. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí či jejich části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Kroměříži přikázal, aby věc obviněných J. Š., P. P. a D. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Pokud jde o spoluodsouzeného J. Š., jemuž zrušující důvod rovněž prospívá, tak byť nevyužil možnosti podat mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, i ohledně jeho osoby došlo ke zrušujícímu výroku rozhodnutí na základě ustanovení §265k odst. 2 tr. ř., resp. §261 tr. ř. obsahujícího zásadu beneficium cohaesionis.
V rámci nového projednání věci pak okresní soud zváží, zda případně doplní dokazování o nové důkazy, jež by mohly potvrdit naplnění dosud neprůkazných znaků skutkové podstaty přečinů úvěrových podvodů podle §211 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, včetně subjektivní stránky, spatřovaných v jednání obviněných uvedených pod body II. 2) a III. výroku o vině jeho již zrušeného rozsudku ze dne 25. 6. 2018, či toho naopak potřeba není, a poté ve věci znovu rozhodne.
Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 4. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu