ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.1531.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 1531/2019- 754
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2020 o dovolání obviněného I. Ch. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2019 č. j. 5 To 93/2019-720, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 2 T 33/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 11. 2018 č. j. 2 T 33/2018-661 byl obviněný I. Ch. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a tímtéž rozsudkem byl uznán vinným i obviněný F. Z., nar. XY, a to zločinem podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku za jednání blíže popsaná ve výroku tohoto rozsudku. Oběma obviněným byly uloženy souhrnné tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem jejich výkonu na zkušební dobu, přičemž obviněnému Ch. byl současně vysloven i dohled v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem a byla mu uložena i povinnost k náhradě způsobené škody.
Vůči obviněnému F. Z. nabyl tento rozsudek právní moci dnem jeho vyhlášení, neboť obviněný i státní zástupce se vzdali svého práva na odvolání a obviněný prohlásil, že si nepřeje, aby tak učinila kterákoli z dalších oprávněných osob.
Naproti tomu obviněný I. Ch. podal proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích odvolání a odvolání proti výroku o trestu v neprospěch obviněného podal rovněž státní zástupce. Krajský soud v Ústí nad Labem pak z podnětu odvolání státního zástupce svým rozsudkem ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 5 To 93/2019 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného I. Ch. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že jej uznal vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v době od 26. 10. 2016 do 18. 11. 2016, kdy zajišťoval jménem přepravní společnosti Wenez s. r. o. Dubí nákladními vozidly VOLVO RZ XY s třínápravovým návěsem KEMPF RZ XY a VOLVO FH FHA3C, RZ XY, smluvní přepravu řepky olejky pro společnost Giga Servis s. r. o. do jejich skladu v obci XY, okr. Litoměřice, opakovaně během přepravy vždy část nákladu řepky olejky, po dohodě s odsouzeným F. Z., buď sám jako řidič vozidla vyložil v objektu jeho skladovací haly v obci XY, okr. Litoměřice, případně to uložil jako nadřízený dalším řidičům Z. S. a P. D. Přitom využil situace, že ve skladu společnosti Giga Servis s. r. o. v XY nebyl při naskladňování řepky náklad opětovně vážen, a takto postupně odcizil celkem 219,26 tun řepky olejky v hodnotě 2 324 156 Kč,
dne 2. 11. 2016 při přepravě řepkového šrotu ve vlastnictví společnosti Giga Servis s. r. o. z XY do obce XY podobně odcizil a ve skladovací hale odsouzeného Z. v obci XY složil část nákladu o objemu 4,7 tuny v hodnotě 30 141 Kč.
Tímto jednáním poškozené společnosti Giga Servis s. r. o., IČ: 04100797, se sídlem Nehvizdy, Pražská 702, okr. Praha-východ, způsobil škodu v celkové výši 2 354 297 Kč.
Za to a sbíhající se zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 2. 2017, č. j. 3 T 157/2016-317, mu podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců a podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolací soud zároveň podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 2. 2017, č. j. 3 T 157/2016-317, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena i povinnost zaplatit poškozené společnosti Giga Servis s. r. o., IČ: 04100797, se sídlem Nehvizdy, Pražská 702, náhradu škody ve výši 1 415 630 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená společnost Giga Servis s. r. o., IČ: 04100797, se sídlem Nehvizdy, Pražská 702, odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních ve smyslu §229 odst. 2 tr. ř.
Odvolání obviněného I. Ch. pak bylo Krajským soudem v Ústí nad Labem zamítnuto podle §256 tr. ř.
Toto rozhodnutí soudu druhého stupně následně napadl obviněný I. Ch. dovoláním s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho odůvodnění předně obecně namítl, že postup orgánů činných v trestním řízení je zatížen předpojatostí vůči jeho osobě. Základní námitka podaného dovolání se pak týká toho, že zjištěný skutkový stav byl nesprávně právně posouzen, kdy obviněný spatřuje mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy tzv. extrémní rozpor. Soudy obou stupňů shodně uvěřily výpovědím svědků Z. S. a P. D., aniž by se blíže zabývaly jejich věrohodností, i když v dané věci obviněný na jejich rozpory ve výpovědích opakovaně upozorňoval. Soud také zcela ignoroval výpověď obviněného Z. Je s podivem, že oba soudy shledaly motivaci obviněného na základě jeho nepříznivé finanční situace, ale skutečnost, že si svědek D. kupoval v rozhodné době nová motorová vozidla, nijak nezohlednil. Navíc oba svědci mají z minulosti zkušenosti s pácháním majetkové trestné činnosti. Obviněný oproti tomu v minulosti žádnou trestnou činnost nepáchal a jeví se tak vysoce nepravděpodobné, že by byl schopen organizovat takto sofistikovanou krádež. Za účelem prokázání věrohodnosti jeho tvrzení a naopak znevěrohodnění výpovědí uvedených svědků navrhl i celou řadu důkazů. Soud však veškeré návrhy zamítl s tím, že jde o důkazy nadbytečné a žádným bližším způsobem jejich neprovedení neodůvodnil. Podle názoru obviněného stojí-li proti sobě dvě varianty skutkového děje, není přípustné, aby jako konečné skutkové zjištění bylo zvoleno to, které více zatěžuje obviněného. Takový postup je v rozporu se zásadou in dubio pro reo i s judikaturou Ústavního soudu.
Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2019, č. j. 5 To 93/2019-720, jakož i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 11. 2018, č. j. 2 T 33/2018-661, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství vypracoval písemné vyjádření, které dne 28. 11. 2019 zaslal Nejvyššímu soudu (§265h odst. 2 tr. ř.). V něm nejprve rekapituloval výsledek předchozího řízení, obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, jakož i dovolání obviněného včetně použitých argumentů, a následně se k námitkám obviněného vyjádřil následovně. Obviněný své námitky zasadil do rámce tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, kdy se o takovýto případ ve skutečnosti nejedná. Soudy obou stupňů v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Je skutečností, že zjištěný skutkový stav soudy opřely stěžejně o výpovědi svědků D. a S. Nicméně soudy tyto svědecké výpovědi hodnotily v kontextu a ve vzájemných souvislostech s dalšími provedenými důkazy. Stejně tak se dostatečně věnovaly věrohodností těchto svědků, a to s vědomím jejich trestní minulosti. Rozhodně tak nelze konstatovat, že existovaly dvě různé verze skutkových okolností, jak prezentuje obviněný, když jeho obhajoba zůstala zcela důkazně osamocenou. Podle názoru státního zástupce neobstojí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ani další okruh námitek, jimiž obviněný fakticky uplatňuje existenci tzv. opomenutých důkazů. V rámci hlavního líčení učinila obhajoba návrhy na doplnění dokazování, kdy soud prvního stupně tyto důkazní návrhy zamítl pro nadbytečnost podle §216 odst. 1 tr. ř. Tento svůj závěr poté řádné odůvodnil. Krajský soud v Ústí nad Labem se touto námitkou také zabýval, když v takovém postupu neshledal žádných vad (bod 9 odůvodnění jeho rozsudku). Podle názorů státního zástupce tak ani tato námitka není důvodná.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněný I. Ch. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti požadované ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Pokud obviněný v podaném dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými obviněný případně vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury mohou odpovídat rovněž námitky existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními jde v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že obviněný v dovolání uvedl totožné námitky, které v rámci své obhajoby uplatňoval po celou dobu trestního řízení, jež proti němu bylo vedeno, deklaroval je rovněž v odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Obhajobu obviněného především prověřoval nalézací soud, který provedl dokazování v potřebném rozsahu, a důkazy rovněž způsobem konvenujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil (viz str. 15-18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Hodnocení důkazů je plně v souladu s požadavky, které na tuto činnost klade jednak právní předpis a jednak uznávaná pravidla logického myšlení. Obhajoba obviněného byla prověřena i procesním postupem odvolacího soudu a jeho rozhodnutím, v němž soud druhého stupně vyložil, proč obhajobu obviněného nepovažuje za prokázanou, a naopak ji má za vyvrácenou (srov. body 16 až 20 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud rovněž dostatečným způsobem vyložil, proč odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl. Hodnocení důkazů je výsostným a nezadatelným právem nalézacího soudu a jak Nejvyšší soud v projednávané věci zjistil, proběhlo způsobem nevzbuzujícím pochybnosti. Usoudil-li obviněný, že výklad ustanovení trestního řádu mu zaručuje právo na to, aby soudy hodnotily důkazy v souladu s jeho představami, vychází z vadné premisy. V této souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že „právo na spravedlivý proces a z něho plynoucí výsledky není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Důvody pro užití dovolaní podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž obviněný shledává výlučně ve výhradách proti učiněným skutkovým zjištěním, v rámci kterých zpochybňuje rozsah dokazování a především pak způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Prezentované námitky je nutno považovat za námitky skutkového charakteru, jimiž se obviněný domáhá pouze toho, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro nějž byl odsouzen a současně zaměňuje dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek za další řádný opravný prostředek ve stylu odvolání. Pomíjí však, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek plně odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. ř. Nedostatek validní právní argumentace k užitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze konvalidovat odkazem na zákonem nestanovenou a nepředvídanou povinnost Nejvyššího soudu dospět za použití krajně extenzivního výkladu k závěru o právní konformitě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení tak obviněný vyvozuje pouze z nabízené vlastní verze skutkového děje, spočívající na subjektivním hodnocení jednotlivých důkazů, a tímto postupem dospívá k závěru, že měl být obžaloby zproštěn. Jak již bylo zmíněno výše, uvedenou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Není smyslem rozhodování Nejvyššího soudu v řízení o dovolání opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry soudu a vršit tak další argumenty do polemiky obviněného s nimi, zejména v případě, kdy soudy obou stupňů plně dostály své povinnosti ve spravedlivě vedeném procesu provést dokazování v zákonem požadovaném rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu. Okolnost, že obviněný výsledky tohoto postupu obou soudů nadále neakceptuje a nadále prosazuje svou verzi skutkového děje, nemůže být v tomto stadiu řízení relevantní.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Litoměřicích, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy jasně uvedly, které skutečnosti měly za prokázané a co je k těmto závěrům vedlo, z jakých důvodů měly výpovědi svědků D. a S. za věrohodné a naopak, proč neuvěřily výpovědi obviněného, která stála zcela osamoceně. Nalézací ani odvolací soud se tak v konečném důsledku v procesu hodnocení důkazů nedopustily žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř., kdy se v projednávané věci nejedná o svévolné odůvodnění rozhodnutí, kde by absentoval logický způsob hodnocení jednotlivých důkazů. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí v plném rozsahu odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nemá ani on žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nejvyšší soud v této souvislosti opakuje, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017 sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a současně nedovodil, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
Obviněný dále namítal i existenci tzv. opomenutých důkazů. K tomu je možno nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná též o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V posuzované věci, kdy byla obviněným namítána vada v podobě první z uvedených alternativ (neprovedení výslechu svědků K. H., J. L., M. Š., P. S., neprovedení důkazu průkazem profesní způsobilosti řidiče, kartou řidiče, řidičským průkazem, občanským průkazem, osvědčením o školení řidičů, neurologickým vyšetřením, lékařským posudkem, záznamy o provozu vozidla, vážním lístkem, dodacími listy, znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví), je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, že považovaly v té době již provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, nutno konstatovat, že naopak z odůvodnění rozsudků soudů prvního i druhého stupně se podává, že soudy se důkazními návrhy obviněného zabývaly a jeho návrhy zamítly, neboť shledaly jejich nadbytečnost. Soud prvního stupně se pak zejména vyjádřil k návrhu na provedení záznamů o provozu vozidla, kdy musel konstatovat, že se nejednalo o období, v němž byla trestná činnost spáchána. Další záznamy o provozu vozidla, stejně jako vážní lístky a dodací listy, se pak vztahují k tvrzeným jízdám svědka D. obsaženým ve zprošťujícím výroku rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 5 T 157/2017 (viz str. 19 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Na tuto námitku poté reagoval i odvolací soud, který se ztotožnil se závěry okresního soudu a plně na ně odkázal, přičemž i sám rozvedl, z jakých důvodů považuje návrhy obviněného na doplnění dokazování za nadbytečné (viz bod 9 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud proto konstatuje, že ani samotné důkazní řízení netrpělo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
Za relevantní tudíž nelze shledat ani námitku obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Navíc jak vyplynulo ze shora vyslovených závěrů Nejvyššího soudu, hodnocení provedených důkazů a v konečném výsledku soudy zjištěný skutkový stav byly učiněny v souladu se zákonem a tudíž ani obviněným deklarované porušení pravidla in dubio pro reo zde nemohlo být shledáno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného I. Ch. dospěl k závěru, že jím podané dovolání ve svém konečném výsledku nebylo podáno v souladu se zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani s žádným z dalších důvodů dovolání stanovených zákonem, rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu bylo třeba souhlasu stran řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 1. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu