ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.173.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 173/2020- 662
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2020 o dovolání obviněného P. M. Š. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 7 To 108/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu Karviné pod sp. zn. 9 T 112/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 9 T 112/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný P. M. Š. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný se tohoto trestného činu dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„dne 7. 6. 2017 z dosud nezjištěného místa, veden záměrem neoprávněně se obohatit, na základě předcházejícího osobního jednání a ústní dohody v XY – XY, okres Karviná, na XY náměstí číslo popisné XY, v dubnu 2017 o odběru zinku v tak zvaných houskách pro společnost ZIN, s.r.o., Hronský Beňadik, Slovenská republika, v rozsahu 100 tun měsíčně po dobu 8-mi měsíců, ke které došlo mezi ním, kdy se nepravdivě vydával za oprávněného zástupce společnosti euromartan s.r.o., Bratislava, Slovenská republika, a mezi jednatelem dodavatele společnosti L. S. s., (od 18. 3. 2018 společnost T. M., IČ: XY), L. M., objednal na základě písemné objednávky číslo 6/2017, zaslanou z emailové adresy XY, dodávku zinku o váze 24 tun v hodnotě 62 141 EUR s termínem dodání 12. 6. - 13. 6. 2017 do skladu společnosti ZIN, s.r.o., Hronský Beňadik, Mýtné námestie 464, Slovenská republika, přičemž L. M. zatajil, že není oprávněnou osobou jednat za společnost euromartan s.r.o., a tato společnost ani nebude účastníkem obchodního vztahu, kdy dodávka zinku odběrateli společnosti ZIN, s.r.o., byla realizována přes dalšího prostředníka, a to společnost AK unit s.r.o., Bratislava, Slovenská republika, přičemž celý obchod zorganizoval prostřednictvím společnosti M. G., XY, XY, ve které byl společníkem a jednatelem, a u tehdejší společnosti L. S. s. dne 12. 6. 2017 rovněž předstíral, že provedl úhradu za dodávku zinku, a to tak, že L. M. zaslal mobilním telefonem přes aplikaci WhatsApp potvrzení o provedené úhradě vystavené faktury číslo 3701194, kdy však ve skutečnosti částku ve výši 62 141 EUR za dodávku zinku, kterou uhradil konečný odběratel společnost ZIN, s.r.o. společnosti AK unit s.r.o., a tato pak společnosti M. G., nezaslal na účet společnosti L. S. s., jak byl povinen, ale na účet číslo XY, ke kterému měl dispoziční právo, kdy se jednalo o účet společnosti T., XY, v němž byla jednatelkou jeho přítelkyně T. S., kdy následně z této finanční částky dne 12. 6. 2017 osobně vybral v XY částku ve výši 38 724,82 EUR a v Hradci Králové částku ve výši 23 000 EUR, takto získané finanční prostředky použil pro svou potřebu, a tímto jednáním způsobil společnosti Trivomax Metal s.r.o., se sídlem Příkop 838/6, Brno -Zábrdovice (dříve L. S. s.) škodu ve výši 1 632 444 Kč.“
Za tento zločin a za sbíhající se pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a za přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 2 T 107/2017, za přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2018. sp. zn. 3 T 52/2017, byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Byl mu rovněž uložen podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest. Podle §68 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. zákoníku byla stanovena výměra peněžitého trestu v počtu 200 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, celkem tedy 200 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na 200 dnů. Obviněnému byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 roky. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen dále trest propadnutí věci, a to plynové pistole ASG model CZ 75D, ráže 4,5 mm, výrobní číslo XY, zásobníku s tlakovou bombičkou, 8 ks střely 4,5 mm, průkazu Europolice č. XY vydaného na jméno P. M. A.
Okresní soud v Karviné současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 2 T 107/2017, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 8 To 226/2018, a výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 3 T 52/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 11 To 1/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Trivomax Metal, s. r. o., IČ: 25898931, se sídlem Příkop 836/6, Brno-Zábrdovice, škodu ve výši 1 632 444 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 632 444 Kč za dobu od 13. 6. 2017 do zaplacení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně si podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 7 To 108/2019, tak, že jej podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za projednávaný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a za sbíhající se pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku, za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a za přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 2 T 107/2017, za přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2018. sp. zn. 3 T 52/2017, podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto tretu zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 3 roky. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen dále trest propadnutí věci, a to plynové pistole ASG model CZ 75D, ráže 4,5 mm, výrobní číslo XY, zásobníku s tlakovou bombičkou, 8 ks střely 4,5 mm, průkazu Europolice č. XY vydaného na jméno P. M. A.
Současně Krajský soud v Brně zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 4. 2018, sp. zn. 2 T 107/2017, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 8 To 226/2018, a výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2018, sp. zn. 3 T 52/2017, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 11 To 1/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Trivomax Metal, s. r. o., IČ: 25898931, se sídlem Příkop 838/6, Brno-Zábrdovice, škodu ve výši 1 632 444 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 632 444 Kč za dobu od 1. 11. 2018 do zaplacení. Se zbytkem svého nároku byla podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 7 To 108/2019 (dále také jen „napadený rozsudek“), ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 9 T 112/2018, obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce dovoláním z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V dovolání namítal porušení jeho práva na spravedlivý proces ve spojení s nedostatky zjištění skutkového stavu věci a také absenci uplatnění materiálního korektivu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Poukázal na zcela nesprávné a neurčité vymezení jednání ve skutkové větě výroku o vině, neboť dosud nebylo v řízení prokázáno, jakým způsobem se měl vydávat za oprávněného zástupce společnosti euromartan, s. r. o. Bez dostatečného vysvětlení mu přitom nelze případný omyl na straně jednatele společnosti L. S. s., přičítat k tíži. Odvolacímu soudu přitom vytkl, že se jeho námitkou nezabýval a rozporoval i další učiněné skutkové závěry v dovolání podrobněji rozvedené. Soudům vytknul rovněž to, že se nevypořádaly s jeho důkazními návrhy. V neposlední řadě obviněný brojil proti závěru soudů nižších stupňů stran naplnění subjektivní stránky trestného čin podvodu podle §209 tr. zákoníku. Podle jeho názoru nebylo možné dovodit, že předmětný zinek objednával již s úmyslem se neoprávněně obohatit. Jelikož se soudy nižších stupňů nevypořádaly s námitkami obhajoby přezkoumatelným způsobem a současně nevyhověly důkazním návrhům obhajoby, porušily jeho právo na spravedlivý proces, když toto porušení je v rámci extenzivního výkladu vždy dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V této souvislosti obviněný citoval z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016. S odkazem na něj dále uvedl, že v jeho věci byl naplněn tzv. extrémní rozpor.
Obviněný následně namítal, že nebylo nutno ho postihnout prostředky trestního práva, když celá záležitost mohla být mezi zúčastněnými stranami projednána v rámci civilního řízení, jehož závěrem by případně bylo uložení povinnosti k náhradě škody. Poukázal na skutečnost, že z jeho výpovědí je evidentní, že si nebyl vědom toho, že by se mohl svým jednáním dopouštět trestné činnosti. Rovněž uvedl, že ve chvíli, kdy vznikl problém s úhradou za dodávku zinku, nevěděl, komu má plnit, neboť subjekty obchodního řetězce se dožadovaly plnění různého druhu, a to jak zaslání finanční částky, tak vrácení předmětu dodávky. Obviněný dále připomněl, že žádným důkazem nebylo v rámci celého trestního řízení prokázáno, že ke škodlivému následku došlo na základě předem promyšleného a cíleného jednání, když v důsledku velmi různorodého jednání je zřejmé, že skutečně nevěděl, jak vzniklý omyl řešit, a naopak s věřitelem dokonce jednal o možnosti splátkového kalendáře a úhradě dlužné částky. Jakkoliv závažné se tedy jeho jednání může s ohledem na výši vzniklé škody jevit, podle jeho názoru uplatnění prostředků trestního práva, včetně konkrétní výměry uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, je značně nepřiměřené.
S ohledem na vše v dovolání uvedené závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby sám podle §265m tr. ř. nově rozhodl tak, že ho zprostí obžaloby v celém jejím rozsahu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení i obsah dovolání obviněného, provedl výklad k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následně se vyjádřil k jednotlivým námitkám. Uvedl, že námitky obviněného v podstatě jen kopírují jeho obhajobu uplatňovanou v předchozích stadiích trestního řízení, se kterou se oba soudy nižších stupňů bezezbytku a správně vypořádaly. U části dovolacích námitek, které ve svém vyjádření konkretizoval, přitom státní zástupce shledal, že je nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Pokud obviněný namítal extrémní nesoulad a také tzv. opomenuté důkazy, státní zástupce uvedl, že rozhodnutí obou soudů žádným takovým nedostatkem zatížena nejsou. Mimo vytýkaný dovolací důvod pak podle jeho názoru stojí i námitka, v jejímž rámci obviněný vyjádřil v závěru dovolání přesvědčení o přílišné přísnosti uloženého trestu odnětí svobody.
Právně relevantně uplatněnou shledal státní zástupce námitku stran naplnění subjektivní stránky. V této souvislosti odkázal na s. 6-7 rozsudku soudu prvního stupně a také na body 13. – 16. napadeného rozsudku. O podvodném úmyslu podle jeho názoru svědčí nejen okolnost, že se obviněný nepravdivě vydával za zástupce společnosti euromartan, s. r. o., ale zejména jeho následné kroky, ke kterým došlo bezprostředně po dovozu zinku na Slovensko. Obviněný věděl, že od odběratele dostal za zboží řádně zaplaceno. V přímé návaznosti na doručení finančních prostředků na účet společnosti M. G., jejímž byl společníkem a jednatelem, pak poškozenému ještě téhož dne, tj. 12. 6. 2017, v rozporu s realitou předstíral, že úhradu dluhu za dodávku zinku již provedl. Ve skutečnosti však částku 62.141 EUR ihned převedl na účet společnosti T., ke kterému měl dispoziční právo, a peníze nadvakrát osobně vybral a posléze užil pro vlastní potřebu. Poté, co ho poškozený ještě téhož dne opakovaně kontaktoval s požadavkem na řádné zaplacení dluhu, se mj. zapíral, a v době cca kolem 15.50 hodin mu tvrdil, že je na letišti v Hamburku (u hlavního líčení naproti tomu zmiňoval, že měl být v Berlíně) a věc nyní řešit nemůže. Přirozeně se v tu dobu v Hamburku ani Berlíně nacházet nemohl. Finanční prostředky totiž vybíral v Hradci Králové dne 12. 6. 2017 v 10.48 hodin a v XY téhož dne v 12.05 hodin, přičemž jen cesta z XY do Hamburku trvá více než šest a půl hodiny (a cesta z XY do Berlína cca čtyři a čtvrt hodiny). V návaznosti na právě uvedené obviněný posléze vytvořil smyšlenou legendu, v jejímž rámci M. jménem svědkyně D. R. prostřednictvím e-mailu sděloval, že peníze byly odeslány na jiný účet právě v důsledku omylu této svědkyně. To, že jde o lež, přitom jednoznačně potvrdila sama D. R., která zdůraznila, že ona s M. vůbec nekomunikovala, a stejně tak ani neodesílala žádnou platbu z účtu společnosti M. G., s. r. o. Na základě uvedeného proto státní zástupce uzavřel, že o podvodném úmyslu obviněného nelze mít pochyb.
Jako neopodstatněnou označil státní zástupce i námitku založenou na údajném nerespektování zásady subsidiarity trestní represe a z něj plynoucího principu ultima ratio . Princip subsidiarity trestní represe, tedy trestní postih jako prostředek ultima ratio , totiž nelze chápat tak, že trestní odpovědnost pachatele je vyloučena, pokud se tento sice dopustil společensky škodlivého (resp. závažného) jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, nicméně existuje norma jiného právního odvětví umožňující rovněž jistou nápravu závadného stavu – zde například možnost L. M. domáhat se zaplacení požadované částky občanskoprávní cestou. Sama existence takové normy z jiného právního odvětví totiž ještě nezakládá nutnost postupovat jen podle ní, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Je to logické, neboť v opačném případě by došlo k popření jedné z podstatných funkcí trestního práva, kterou je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů. Aplikace zmíněné zásady vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku je proto namístě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, resp. pokud skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Za takový případ však trestní věc obviněného podle státního zástupce považovat nelze. Obviněný se totiž dopustil zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož následkem byl vznik škody více než trojnásobně převyšující spodní hranici částky odpovídající značné škodě. Jím spáchaný zločin se přitom způsobem provedení a souvisejícími okolnostmi nijak nevymykal typově podobným případům takového trestného činu spáchaného za obdobných skutkových okolností. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo proto podle státního zástupce logickou a jednoznačně odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání obviněného.
Závěrem státní zástupce shrnul, že obecné soudy učinily správná skutková zjištění, která jsou podrobně rozvedena ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedena v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů. Důvodně pak soudy shledaly naplněnými všechny znaky skutkové podstaty přisouzeného zločinu a v návaznosti na to jednání obviněného také odpovídajícím způsobem právně kvalifikovaly. Nezbývá než doplnit, že sama nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým zamítnutím jeho odvolání, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (natož extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.
S ohledem na vše uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť podstatná část námitek pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod nespadá a ty zbylé je třeba posoudit jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupce současně vyjádřil svůj souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 7 To 108/2019, je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud obecně připomíná, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Ačkoliv obviněný ve svém dovolání výslovně nezmínil, v jaké alternativě tento dovolací důvod uplatňuje, z obsahu podaného dovolání je patrné, že ho uplatnil v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu dále shledal, že obviněný P. M. Š. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podstatná část jeho námitek však směřovala do oblasti skutkové a procesní. Obviněný jimi totiž soudům nižších stupňů vytýkal nesprávné hodnocení provedených důkazů, jakož i nedostatečně zjištěný skutkový stav. Prezentoval (svá) jiná důkazní a skutková hodnocení, čímž měnil skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a až v návaznosti na to pak dospěl k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a je tak naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) ve spojení s písm. l ) tr. ř. Takové námitky přitom pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
Zde je třeba však zdůraznit, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Přitom je třeba konstatovat, že obviněný tzv. extrémní rozpor (nesoulad) i tzv. opomenuté důkazy namítl.
Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů však bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátů spravedlivého procesu ve formě opomenutých důkazů a ani ve formě tzv. extrémního nesouladu. Ačkoliv soud prvního stupně ve svém rozhodnutí neodůvodnil, proč zamítl důkazní návrhy obviněného, podstatným zůstává, že tak učinil soud odvolací, který se takovou námitkou obviněného zabýval a taktéž o vznesených důkazních návrzích obviněného rozhodoval, přičemž dostatečně zdůvodnil, proč jim z důvodu nadbytečnosti (stejně jako soud prvního stupně) nevyhověl (bod 17. napadeného rozsudku).
Pokud jde o namítaný extrémní nesoulad, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že za případ extrémního nesouladu nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Okresní soud v Karviné přitom tomuto požadavku dostál, když v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku. To potvrdil také Krajský soud v Ostravě, který rozhodoval o odvolání obviněného. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž znovu zopakoval, na základě jakých důkazů a k jakým skutkovým zjištěním dospěl soud prvního stupně, přičemž tato shledal správnými. Odvolací soud se také vypořádal s námitkami obviněného, které směřovaly do oblasti skutkových zjištění. V dalších podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť se s tam uvedenou argumentací ztotožnil.
Z dovolacích námitek obviněného je zřejmé, že se jimi pouze snažil zpochybnit učiněná skutková zjištění, neboť mu rozhodnutí obou soudů nevyhovují. To platí i v případě namítané absence subjektivní stránky, neboť obviněný ji namítal až skrze nedostatečně či nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Podvodný úmysl byl však bezpochyby prokázán. Lze poznamenat, že ani předchozí obchodní spolupráce mezi obviněným a společností zastoupenou svědkem L. M., která proběhla bez větších komplikací, nemůže tento závěr zvrátit. Podstatným totiž zůstává, že v tomto konkrétním nyní posuzovaném případě byla zjištěna celá řada skutečností, které svědčí o podvodném úmyslu obviněného. Nelze přitom klást k tíži poškozené společnosti, za níž jednal svědek L. M., že nerozpoznala, že ji obviněný uvádí v omyl, když se vydával za oprávněného jednatele společnosti euromartan, s. r. o. Skutečnost, že se obviněný vydával za oprávněného zástupce jmenované společnosti, byla přitom jednoznačně prokázána, a to především tím, že související písemnosti byly s hlavičkou této společnosti apod. Je třeba přitom zdůraznit, že nejen z toho lze vyvozovat podvodný úmysl obviněného, nýbrž je třeba na něj usuzovat také z dalšího jednání obviněného (zejména předstírání úhrady za dodávku zinku a s tím spojená lživá komunikace skrze aplikaci WhatsApp, e-mailová komunikace, v níž se vydával za D. R. apod.). Veškerá obhajoba byla přitom v tomto směru vyvrácena. Soudy obou stupňů zdůvodnily, proč obhajobě obviněného neuvěřily, přičemž Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožňuje a učiněné závěry považuje za správné, odpovídající provedeným důkazům. Není totiž ani úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního, resp. i druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily.
Nejvyšší soud proto musí s ohledem na uvedené konstatovat, že nelze v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Karviné, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně spatřovat extrémní rozpor.
Ani v dovolání poslední námitka, jíž obviněný brojil proti výši, resp. nepřiměřenosti uloženého trestu, pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod nespadá. Pokud jde o námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze je uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (R 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Za jedinou právně relevantně uplatněnou námitku lze považovat námitku stran neuplatnění materiálního korektivu upraveného v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Proto, pokud budou v daném případě dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nebude se tudíž jednat o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, je zároveň implicitně naplněna podmínka ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“.
Jestliže tedy obviněný namítal, že „celá záležitost mohla být projednána v rámci civilního řízení“, je k tomu třeba uvést, že princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. mohly být a jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestní zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Jestliže dále namítal, že nebylo žádným důkazem prokázáno, že ke škodlivému následku došlo na základě předem promyšleného a cíleného jednání, pak je k tomu třeba konstatovat, že toto není pravdou. Naopak, jak bylo uvedeno i výše, v řízení bylo dostatečně jasně prokázáno, že obviněný jednal promyšleně, o čemž svědčí jednotlivé kroky obviněného počínající zneužitím totožnosti společnosti euromartan, s. r. o., přes předstírání úhrady za dodávku zinku, lživou komunikaci se svědkem L. M. až po smýšlené zapojení dalších osob. Jeho verze přitom byla bezpečně vyvrácena, neboť nemá oporu v provedených důkazech. Navíc touto námitkou obviněný opět spíše brojil proti skutkovým zjištěním vztahujícím se k naplnění subjektivní stránky.
Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě doplnit, že ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že přestože je trestný čin v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost. Dospěje-li soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, není třeba, aby se v podrobnostech zabýval zásadou subsidiarity trestní represe. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
S ohledem na způsob, jakým obviněný v nyní posuzované věci jednal, je zjevné, že se nejedná o nějaký „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti, a to i vzhledem k výši způsobené škody, která převyšovala více než třikrát škodu, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, tj. škodu značnou (srov. §138 odst. 1 tr. zákoníku). Nebylo na místě proto uvažovat o uplatnění materiálního korektivu, neboť se rozhodně nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku.
Nejvyššímu soudu proto nezbývá, než uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, včetně subjektivní stránky. Soudy zjištěné skutkové okolnosti rovněž svědčí o takové míře společenské škodlivosti, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nepřipadalo v úvahu. Napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 7 To 108/2019, ani jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 9 T 112/2018, proto netrpí žádnými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněná námitka v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla shledána opodstatněnou. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného P. M. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu