ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.481.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 481/2020- 3929
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovoláních obviněných M. M. , nar. XY, bytem XY, J. R. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 3 To 8/2019, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 2/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 46 T 2/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. M. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a obviněná J. R. (dále také jen „obviněná“) byla uznána vinnou zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaným formou účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obvinění se těchto trestných činů dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
I./
obžalovaný M. M. jednatel společnosti S. S., IČ XY, se sídlem XY, a zároveň jako osoba reálně vykonávající rozhodovací procesy ve společnosti a provozní jedné ze dvou provozoven restauračních zařízení spol. S. S., sídlící na adrese XY, v době minimálně od 1.12.2011 do 8.10.2014, po vzájemné dohodě s účetní společnosti obžalovanou J. R., s úmyslem protiprávně pravidelně krátit odváděnou výši uvedených povinných plateb z mezd zaměstnanců společnosti:
- rozhodl, že účetnictví této společnosti bude vedeno v rozporu s ust. §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nikoli správně a úplně, ale takovým způsobem, aby sestavená účetní závěrka nepodávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace společnosti, a že o výši příjmů zaměstnanců společnosti bude účtováno v rozporu se skutečností v nižší výši tak, aby z jejich mezd byly protiprávně (tj. v rozporu s ust. §38h odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozporu s ust. §8 odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a v rozporu s ust. §2 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění) sráženy a odváděny nižší úhrny záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti funkčních požitků, nižší pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti placené zaměstnanci a nižší část pojistného na všeobecné zdravotní pojištění hrazené zaměstnanci, a aby bylo odváděno nižší pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti placené společností a nižší část pojistného na všeobecné zdravotní pojištění hrazené společností za její zaměstnance,
- pověřil z pozice jednatele společnosti S. S. obžalovanou J. R., jednak vedením fiktivního systému odměňování zaměstnanců společnosti v jejím účetnictví, v němž byly oproti skutečnosti vykazovány nižší příjmy zaměstnanců společnosti, nejčastěji ve výši 9.200,- Kč měsíčně, což byla v té době částka zhruba na úrovni tehdejší výše minimální mzdy, a
jednak určením výše a odváděním úhrnů záloh daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění ve výši odvozené z úhrnu příjmů zaměstnanců a příslušných vyměřovacích základů vyplývajících z užívaného fiktivního systému odměňování zaměstnanců společnosti, tj. z úhrnu se zaměstnanci smluvně sjednaných minimálních mezd, a uložil obž. R., aby připravovala a podávala vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků finančnímu úřadu, přehledy o výši vyměřovacího základu a o výši pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti okresní správě sociálního zabezpečení a přehledy o platbách pojistného na všeobecné zdravotní pojištění příslušným zdravotním pojišťovnám v souladu s údaji o příjmech zaměstnanců, a to přibližně na úrovni minimálních mezd a vyměřovacích základech vyplývajících z užívaného fiktivního systému odměňování zaměstnanců společnosti, o němž účtovala v účetnictví společnosti,
- zmocnil obžalovanou J. R. k zastupování společnosti při jednání s finančním úřadem, okresní správou sociálního zabezpečení a příslušnými zdravotními pojišťovnami ve věci správních řízení a kontrolní činnosti, týkajících se odvádění povinných plateb z mezd zaměstnanců společnosti a pověřil obžalovanou, aby při zastupování obhajovala pravdivost a správnost užívaného fiktivního systému odměňování zaměstnanců, z něj odvozených výstupů a výší odvedených povinných plateb společností, a dále
- rozhodl, že zaměstnanci společnosti budou ve skutečnosti odměňováni úměrně podle počtu odpracovaných hodin sazbou individuálně dohodnutou v rámci sjednání pracovního poměru či v jeho průběhu s každým zaměstnancem, a takto určená částka bude zaměstnanci reálně průběžně vyplácena v hotovosti formou záloh a dobírek, aniž by byla jakkoli zohledněna v účetnictví společnosti při odvádění povinných plateb z mezd zaměstnanců, a tento skutečný systém odměňování zaměstnanců realizoval sám, jakožto provozní jedné z provozoven, a dále jej uložil realizovat provoznímu pracovníkovi na druhé provozovně, v restauraci S. S., sídlící na adrese XY, a totéž do června 2012 ukládal i provozním pracovníkům na provozovnách v XY na adrese XY a XY na adrese XY,
obžalovaná J. R. jako účetní společnosti S. S., minimálně v době od 1.12.2011 do 8.10.2014, v místě svého trvalého bydliště na adrese XY, na pokyn jednatele obžalovaného M. M. a s úmyslem, aby mu vytvořila podmínky k zastření skutečné výše příjmů zaměstnanců společnosti v účetnictví společnosti za účelem pravidelného protiprávního krácení odváděné výše uvedených povinných plateb z mezd zaměstnanců, přestože věděla, že zaměstnanci společnosti jsou odměňováni vyššími příjmy:
- vedla účetnictví společnosti v rozporu s ust. §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nikoli správně a úplně a takovým způsobem, aby sestavená účetní závěrka nepodávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace společnosti, a to takovým způsobem, že o výši příjmů zaměstnanců společnosti bylo účtováno v rozporu se skutečností v nižší výši tak, aby z jejich mezd byly protiprávně (tj. v rozporu s ust. §38h odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozporu s ust. §8 odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a v rozporu s ust. §2 odst. 2 zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění), sráženy a odváděny nižší úhrny záloh na dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, nižší pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti placené zaměstnanci a nižší část pojistného na všeobecné zdravotní pojištění hrazené zaměstnanci, a aby bylo odváděno nižší pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti placené společností a nižší část pojistného na všeobecné zdravotní pojištění hrazené společností za její zaměstnance,
- vedla fiktivní systém odměňování zaměstnanců společnosti v jejím účetnictví, v němž byly oproti skutečnosti vykazovány nižší příjmy zaměstnanců společnosti, nejčastěji ve výši 9.200,- Kč měsíčně, což byla v té době částka zhruba na úrovni tehdejší výše minimální mzdy,
- určovala výše a odváděla úhrny záloh daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění ve výši odvozené z úhrnu příjmů zaměstnanců a příslušných vyměřovacích základů vyplývajících z užívaného fiktivního systému odměňování zaměstnanců společnosti, tedy z úhrnu se zaměstnanci smluvně sjednaných minimálních mezd, dále z pokynu jednatele připravovala a podávala vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků finančnímu úřadu, přehledů o výši vyměřovacího základu a o výši pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti okresní správě sociálního zabezpečení a přehledů o platbách pojistného na všeobecné zdravotní pojištění příslušným zdravotním pojišťovnám v souladu s údaji o příjmech zaměstnanců na úrovni minimálních mezd a vyměřovacích základech vyplývajících z užívaného fiktivního systému odměňování zaměstnanců společnosti, o němž účtovala, a následně také
- zastupovala společnost při jednáních s finančním úřadem, okresní správou sociálního zabezpečení a příslušnými zdravotními pojišťovnami ve věci správních řízení a kontrolní činnosti týkajících se odvádění povinných plateb z mezd zaměstnanců společnosti a při tomto zastupování obhajovala pravdivost a správnost užívaného fiktivního systému odměňování zaměstnanců, z něj odvozených výstupů a výši odvedených povinných plateb společností,
v důsledku výše popsaného jednání obžalovaných M. M. a J. R., byly společností S. S., Finančnímu úřadu hl. m. Prahy, Územnímu pracovišti pro Prahu 5, v období od prosince 2011 do srpna 2014 podána vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků, dále Pražské správě sociálního zabezpečení podány přehledy o výši vyměřovacích základů a o výši pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a České průmyslové zdravotní pojišťovně podány přehledy o platbách pojistného na všeobecném zdravotním pojištění, které byly odvozeny toliko z údajů z fiktivního systému odměňování zaměstnanců společnosti vycházejících z vyplácení nižších příjmů zaměstnanců společnosti, které se pohybovaly zhruba na úrovni tehdejší výše minimální mzdy, a to přestože zaměstnancům společnosti bylo v souhrnu reálně vyplaceno v prosinci 2011 nejméně 96.450,- Kč, v lednu 2012 nejméně 228.320,- Kč, v únoru 2012 nejméně 549.650,- Kč, v březnu 2012 nejméně 668.776,- Kč, v dubnu 2012 nejméně 725.055,- Kč, v květnu 2012 nejméně 739.830,- Kč, v červnu 2012 nejméně 735.060,- Kč, v červenci 2012 nejméně 204.230,- Kč, v srpnu 2012 nejméně 170.450,- Kč, v září 2012 nejméně 132.000,- Kč, v říjnu 2012 nejméně 233.350,- Kč, v listopadu 2012 nejméně 312.800,- Kč, v prosinci 2012 nejméně 326.100,- Kč, v lednu 2013 nejméně 336.800,- Kč, v únoru 2013 nejméně 371.450,- Kč, v březnu 2013 nejméně 371.900,- Kč, v dubnu 2013 nejméně 376.875,- Kč, v květnu 2013 nejméně 397.240,- Kč, v červnu 2013 nejméně 382.505,- Kč, v červenci 2013 nejméně 421.950,- Kč, v srpnu 2013 nejméně 341.683,- Kč, v září 2013 nejméně 368.253,- Kč, v říjnu 2013 nejméně 365.870,- Kč, v listopadu 2013 nejméně 333.035,- Kč, v prosinci 2013 nejméně 318.615,- Kč, v lednu 2014 nejméně 353.905,- Kč, v únoru 2014 nejméně 303.280,- Kč, v březnu 2014 nejméně 343.480,- Kč, v dubnu 2014 nejméně 340.786,- Kč, v květnu 2014 nejméně 332.690,- Kč, v červnu 2014 nejméně 324.740,- Kč, v červenci 2014 nejméně 416.535,- Kč, a v srpnu 2014 nejméně 157.290,-Kč,
čímž bylo zkráceno pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na všeobecném zdravotním pojištění, a daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, které měly být z příjmů zaměstnanců společnosti odvedeny, a to takto (ve výši nejméně):
| za měsíc
| pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti
| pojistné na všeobecném zdravotní pojištění
| daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků
|
| prosinec 2011
| 22.389,- Kč
| 9.594,- Kč
| 11.855,- Kč
|
| leden 2012
| 28.543,- Kč
| 12.229,- Kč
| 17.310,- Kč
|
| únor 2012
| 164.769,- Kč
| 70.605,- Kč
| 76.650,- Kč
|
| březen 2012
| 207.504,- Kč
| 88.921,- Kč
| 91.170,- Kč
|
| duben 2012
| 225.044,- Kč
| 96.439,- Kč,
| 95.235,- Kč
|
| květen 2012
| 222.694,- Kč
| 95.434,- Kč,
| 102.525,- Kč
|
| červen 2012
| 215.454,- Kč
| 92.331,- Kč
| 100.065,- Kč
|
| červenec 2012
| 4.746,- Kč
| 2.026,- Kč
| 21.702,- Kč
|
| srpen 2012
| 29.809,- Kč
| 12.770,- Kč
| 16.680,- Kč
|
| září 2012
| 27.825,- Kč
| 11.919,- Kč
| 15.959,- Kč
|
| říjen 2012
| 49.429,- Kč
| 21.381,- Kč
| 30.953,- Kč
|
| listopad 2012
| 89.804,- Kč
| 38.481,- Kč
| 47.818,- Kč
|
| prosinec 2012
| 94.085,- Kč
| 40.315,- Kč
| 49.650,- Kč
|
| leden 2013
| 89.991,- Kč
| 38.560,- Kč
| 49.035,- Kč
|
| únor 2013
| 105.671,- Kč
| 45.276,- Kč
| 49.995,- Kč
|
| březen 2013
| 106.084,- Kč
| 45.452,- Kč
| 51.030,- Kč
|
| duben 2013
| 106.747,- Kč
| 45.738,- Kč
| 52.380,- Kč
|
| květen 2013
| 115.913,- Kč
| 49.665,- Kč
| 56.715,- Kč
|
| červen 2013
| 104.102,- Kč
| 44.608,- Kč
| 54.150,- Kč
|
| červenec 2013
| 115.933,- Kč
| 49.677,- Kč
| 61.425,- Kč
|
| srpen 2013
| 94.627,- Kč
| 40.546,- Kč
| 55.080,- Kč
|
| září 2013
| 98.937,- Kč
| 42.390,- Kč
| 48.765,- Kč
|
| říjen 2013
| 93.117,- Kč
| 39.896,- Kč
| 52.080,- Kč
|
| listopad 2013
| 76.846,- Kč
| 32.922,- Kč
| 43.515,- Kč
|
| prosinec 2013
| 83.855,- Kč
| 35.929,- Kč
| 42.285,- Kč
|
| leden 2014
| 93.354,- Kč
| 39.999,- Kč
| 52.695,- Kč
|
| únor 2014
| 75.433,- Kč
| 32.698,- Kč,
| 44.070,- Kč
|
| březen 2014
| 89.359,- Kč
| 38.287,- Kč
| 50.955,- Kč
|
| duben 2014
| 81.203,- Kč
| 34.793,- Kč
| 51.480,- Kč
|
| květen 2014
| 80.356,- Kč
| 33.315,- Kč
| 50.880,- Kč
|
| červen 2014
| 73.131,- Kč
| 31.323,- Kč
| 43.200,- Kč
|
| červenec 2014
| 112.854,- Kč
| 48.358,- Kč
| 56.055,- Kč
|
| srpen 2014
| 15.704,- Kč
| 6.726,- Kč
| 19.125,- Kč
|
takže bylo celkem za období od prosince 2011 do srpna 2014 zkráceno pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 3.195.312,-Kč, pojistné na všeobecné zdravotní pojištění ve výši 1.368.603,- Kč a daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ve výši 1.662.487,-Kč, tj. zkrácení povinných plateb v souhrnné výši 6.226.402,- Kč
II./
obžalovaný M. M. jednatel společnosti S. S., IČ XY, se sídlem XY, a zároveň jako osoba reálně vykonávající rozhodovací procesy ve společnosti a provozní jedné ze dvou provozoven restauračních zařízení spol. S. S., sídlící na adrese XY, v době minimálně od 1.1.2012 do 31.8.2014, po vzájemné dohodě s účetní společnosti obžalovanou J. R., s úmyslem neoprávněně snížit daňovou povinnost společnost S. S.:
- rozhodl, že účetnictví této společnosti bude vedeno v rozporu s ust. §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nikoli správně a úplně, ale takovým způsobem, aby sestavená účetní závěrka nepodávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace společnosti, a že o výši dosažených příjmů z tržeb společnosti bude účtováno v rozporu se skutečností v nižších částkách tak, aby byl snížen vyměřovací základ daně pro výpočet daně z přidané hodnoty, tj. v rozporu s ust. §36 odst. 1 zák. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a aby tak byla společností vykazována nižší daňová povinnost k dani z přidané hodnoty,
- pověřil obžalovanou J. R., aby příjmy společnosti účtovala v nižší než skutečné výši, určením výše základů pro výpočet daně a přípravou a podáním daňových přiznání k dani z přidané hodnoty v souladu s těmito nepravdivými údaji o příjmech a základech daně neodpovídajících reálnému stavu (o nichž účtovala v účetnictví), a dále ji také
- pověřil, aby zastupovala společnost při jednáních s finančním úřadem a obhajovala pravdivost a správnost skutečností uvedených v přiznáních k dani z přidané hodnoty, které však vycházely z účelově stanovených nižších základů pro výpočet DPH,
obžalovaná J. R. jako účetní společnosti S. S., minimálně v době od od 1.1.2012 do 31.8.2014, s úmyslem vytvoření podmínek pro obžalovaného M. M. k zastření skutečné výše příjmů společnosti z dosažených tržeb v účetnictví společnosti a za účelem pravidelného protiprávního krácení odváděné výše DPH a na základě pokynů od jednatele obžalovaného M. M.:
- vedla účetnictví společnosti v rozporu s ust. §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nikoli správně a úplně a takovým způsobem, aby sestavená účetní závěrka nepodávala věrný a poctivý obraz předmětu účetnictví a finanční situace společnosti, když o výši dosažených příjmů z tržeb společnosti účtovala v rozporu se skutečností v nižší výši tak, aby byl snížen vyměřovací základ daně pro výpočet daně z přidané hodnoty v rozporu s ust. §36 odst. 1 zák. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a aby tak byla společností deklarována nižší daňová povinnost k dani z přidané hodnoty,
- vedla fiktivní účtování o příjmech společnosti, určením výše základů pro výpočet daně a přípravou a podáváním daňových přiznání k dani z přidané hodnoty v souladu s údaji o příjmech a základech daně neodpovídajících reálnému stavu (o nichž účtovala v účetnictví),
- zastupovala společnost při jednání s finančním úřadem a obhajovala pravdivost a správnost skutečností uvedených v přiznáních k dani z přidané hodnoty, které však záměrně vycházely z účelově stanovených nižších základů pro výpočet DPH,
v důsledku výše popsaného jednání obžalovaných M. M. a J. R., byla společností S. S., Finančnímu úřadu hl. m. Prahy, Územnímu pracovišti pro Prahu 5, ve sledovaném období podána daňová přiznání k DPH, takto:
| zdaňovací období
| deklarované tržby, resp.
základ daně ve výši
| skutečně dosažené tržby ve výši nejméně
|
| 1. čtvrtletí 2012
| 5.217.384,- Kč
| 5.998.181,- Kč
|
| 2. čtvrtletí 2012
| 5.976.530,- Kč
| 8.347.401,- Kč
|
| 3. čtvrtletí 2012
| 4.669.932,- Kč
| 7.156.876,- Kč
|
| 4. čtvrtletí 2012
| 1.730.305,- Kč
| 2.170.490,- Kč
|
| leden 2013
| 624.001,- Kč
| 1.016.032,- Kč
|
| únor 2013
| 1.168.326,- Kč
| 1.200.402,- Kč
|
| březen 2013
| 1.127.558,- Kč
| 1.169.594,- Kč
|
| duben 2013
| 737.909,- Kč
| 1.018.871,- Kč
|
| květen 2013
| 693.609,- Kč
| 796.978,- Kč
|
| červenec 2013
| 876.999,- Kč
| 1.061.526,- Kč
|
| srpen 2013
| 979.185,- Kč
| 1.301.671,- Kč
|
| září 2013
| 912.539,- Kč
| 1.014.518,- Kč
|
| říjen 2013
| 752.791,- Kč
| 941.600,- Kč
|
| leden 2014
| 794.598,- Kč
| 1.042.655,- Kč
|
| únor 2014
| 719.064,- Kč
| 1.007.420,- Kč
|
| březen 2014
| 983.055,- Kč
| 1.196.924,- Kč
|
| duben 2014
| 603.297,- Kč
| 1.138.400,- Kč
|
| květen 2014
| 780.667,- Kč
| 1.274.112,- Kč
|
| červen 2014
| 884.011,- Kč
| 1.174.383,- Kč
|
| červenec 2014
| 1.123.694,- Kč
| 1.519.205,- Kč
|
| srpen 2014
| 894.794,- Kč,
| 1.101.749,- Kč
|
| | |
čímž zkrátili daň z přidané hodnoty, která měla být odvedena o částku nejméně ve výši za jednotlivá období:
| zdaňovací období
| částka, o kterou bylo zkráceno DPH (nejméně)
|
| 1. čtvrtletí 2012
| 156.756,- Kč
|
| 2. čtvrtletí 2012
| 473.975,- Kč
|
| 3. čtvrtletí 2012
| 506.237,- Kč
|
| 4. čtvrtletí 2012
| 89.005,- Kč
|
| leden 2013
| 81.363,- Kč
|
| únor 2013
| 12.427,- Kč
|
| březen 2013
| 11.102,- Kč
|
| duben 2013
| 59.473,- Kč
|
| květen 2013
| 27.174,- Kč
|
| červenec 2013
| 41.115,- Kč
|
| srpen 2013
| 71.187,- Kč
|
| září 2013
| 24.268,- Kč
|
| říjen 2013
| 38.442,- Kč
|
| leden 2014
| 54.383,- Kč
|
| únor 2014
| 63.958,- Kč
|
| březen 2014
| 43.931,- Kč
|
| duben 2014
| 108.816,- Kč
|
| květen 2014
| 95.886,- Kč
|
| červen 2014
| 61.651,- Kč
|
| červenec 2014
| 77.249,- Kč
|
| srpen 2014
| 48.753,- Kč
|
| Celkem
| 2.147.151,- Kč
|
svým jednáním popsaným pod body I./ a II./ obžalovaný M. M. zkrátil daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění v celkové výši 6.226.402,- Kč (viz bod I./ obžaloby) a daň z přidané hodnoty v celkové výši 2.147.151,- Kč (viz bod II./obžaloby), čímž způsobil souhrnnou škodu ve výši 8.373.553,- Kč, a obžalovaná R. pod body I./ a II./ poskytla obžalovanému M. M. pomoc ke spáchání trestného činu spočívajícího ve zkrácení daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistné na zdravotní pojištění a daně z přidané hodnoty ve výši 8.373.553,- Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání provozního v restauračních zařízeních a pohostinských službách na dobu 5 let. Obviněná J. R. byla odsouzena podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti účetní poradkyně, vedení účetnictví a daňové evidence na dobu 5 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, regionální pobočka Praha, pobočka pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, IČ 41197518 se sídlem Na Perštýně 6, Praha 1, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu podaného odvolání Městským státním zastupitelstvím v Praze proti rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 3 To 8/2019, zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu zákazu činnosti ve vztahu k obviněnému M. M. a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině, jakož i nezměněném výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu, uložil obviněnému M. M. podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy obchodních společností a družstev a dále v zákazu výkonu zaměstnání provozního v restauračních zařízeních a pohostinských službách na dobu 5 let. Jinak ponechal Vrchní soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně beze změny. Odvolaní obou obviněných, jakož i odvolání osoby blízké, podané ve prospěch obviněného, odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 3 To 8/2019 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadli oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dovoláním z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný M. M. namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž toto nesprávné právní posouzení má původ v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Takto nedostatečně zjištěný skutkový stav věci je přitom přímým důsledkem (ústavně nepřípustné) selekce důkazů a neprovedením celé řady důkazů, které zůstaly soudem opomenuty. Dále uvedl, že bylo soudy nižších stupňů, jakož i dalšími orgány činnými v trestním řízení porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na kontradiktornost řízení, které je jeho nedílnou součástí, a také práva podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu uvedl, že ačkoliv takové důvody nejsou obsaženy v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je povinen se jimi zabývat a vypořádat se s nimi, neboť „vadné zjištění skutkového stavu je eo ipso z pohledu práva hmotného zároveň důvodem pro nesprávné právní posouzení věci, aniž by tyto dvě roviny bylo možné striktně oddělit.“
Porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, resp. §2 odst. 1 tr. ř. spatřoval v obmyslném postupu orgánů činných v trestním řízení, jimiž nebylo zahájeno trestní stíhání, ačkoliv prováděly celou řadu vyšetřovacích úkonů, aniž by se jednalo o neodkladné a neopakovatelné úkony. Tím byl zkrácen rovněž na svém právu na obhajobu. Rozsudek soudu prvního stupně a také napadený rozsudek odvolacího soudu je přitom výsledkem takto procesně vadně provedeného řízení, včetně procesně vadného dokazování. Následně v této souvislosti uvedl, kdy a za jakých okolností bylo zahájeno trestní řízení. Orgánům činným v trestním řízení vytkl, že byly vydány příkaz k domovní prohlídce a příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, aniž by v nich byla zdůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost. Rozhodně se přitom nejednalo o neopakovatelné úkony, když samotné prohlídky byly provedeny až pět týdnů po vydání příkazů. Oba příkazy byly přitom vydány ještě před zahájením trestního stíhání. Orgány činné v trestním řízení během těchto prohlídek zajistily věci důležité pro trestní řízení, které byly dále v řízení použity jako důkazy, přesto ani poté k zahájení trestního stíhání nedošlo. Nadále byly přitom konány úkony, které rovněž nebyly úkony neodkladnými či neopakovatelnými. Jednalo se o zprávy, odborná vyjádření a také znalecké posudky, na základě kterých byla stanovena výše škody a byl také podle nich právně kvalifikován skutek podle kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Přesto neměl možnost využít svého práva upraveného v §105 odst. 1, 3 tr. ř.
Obviněný s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítal, že policejní orgán k provedení těchto úkonů neměl přistoupit dříve než v řádně zahájeném trestním stíhání. Oba soudy nižších stupňů se přitom s jeho námitkami vůči předmětným příkazům, věcem při prohlídkách získaných a rovněž proti znaleckým posudkům, dostatečně nevypořádaly. Obviněný v dovolání následně své námitky v této souvislosti podrobně zdůvodnil. Uzavřel, že domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor a pozemků byla nařízena v rozporu se zákonem, tudíž i důkazy při nich získané nebyly opatřeny v souladu se zákonem. Rovněž znalecké posudky byly opatřeny a provedeny v rozporu se zákonem. Takto získané důkazy přitom byly procesně nepoužitelné v rámci dalšího řízení. Velmi obsáhle se vyjadřoval konkrétně k e-mailové komunikaci nalezené v počítači obviněné J. R. K jejímu získání měl být podle jeho názoru využit institut zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a tr. ř. Toho však využito nebylo, a proto byla opatřena v rozporu se zákonem.
Obviněný dále brojil proti celému procesu dokazování, resp. proti selektivnímu způsobu shromažďování a opatřování důkazů již v přípravném řízení. Následně opět blíže rozvedl, v čem vady v dokazování spatřoval. Za zcela zásadní nedostatek považoval nevyslechnutí jím navrhovaných svědků. Soudům vytkl, že ačkoliv se jednalo o relevantní důkazy, odmítly je provést. V této souvislosti citoval z relevantní judikatury Ústavního soudu stran problematiky tzv. opomenutých důkazů. Nesouhlasil dále ani s provedeným hodnocením důkazů (věrohodnost svědka J. C. apod.) a ani z nich vyvozenými závěry skutkovými.
Závěrem uvedl, že i kdyby byly skutkové a právní závěry obou soudů nižších stupňů správné, pak jimi přesto nebyly dostatečně zhodnoceny okolnosti významné pro stanovení druhu a výměry trestu vyjmenované v §39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, a to mj. včetně nedostatečného zohlednění délky trestního řízení. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody shledal v návaznosti na to nepřiměřeným.
Ze všech důvodů v dovolání uvedených proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu, jež se ho tyto rozsudky týkají, a Městskému soudu v Praze uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná J. R. spatřovala naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy, v opomenutí soudů nižších stupňů provést jí navržený důkaz (výslech M. Š.) a v absenci procesně účinného důkazu, neboť příkaz k domovní prohlídce byl vydán v rozporu se zákonem, tudíž i důkazy na základě prohlídky získané jsou nezákonné a procesně nepoužitelné. Nezákonnost domovní prohlídky spatřovala obdobně jako obviněný v nedostatečném zdůvodnění příkazu stran neodkladnosti a neopakovatelnosti takového úkonu. Soudům nižších stupňů přitom vytkla, že se s touto její námitkou v předchozím řízení nedostatečně zabývaly.
Pokud jde o namítaný extrémní rozpor, obviněná uvedla, že jediným usvědčujícím důkazem je dostupná e-mailová komunikace, ke které se vyjadřovala v řízení jen ona, neboť obviněný odmítl vypovídat a výslech M. Š., kterým mohl být obsah této komunikace objasněn, nebyl soudy proveden. Její interpretaci přitom soudy neuvěřily, přičemž obviněná v dovolání brojila proti tomu, jak soudy tento důkaz hodnotily. Následně se znovu k této e-mailové komunikaci obsáhle vyjádřila a dovolacímu soudu předestřela svou interpretaci. V návaznosti na to pak namítala, že z e-mailové komunikace a ani z tabulek, které administrativně zpracovávala v roce 2014 nelze učinit závěr, že by po celou dobu od roku 2011 do roku 2014 věděla, byť nepřímo, jaké byly skutečné mzdy zaměstnanců za žalované období, ani že by věděla, jaké byly skutečné tržby společnosti S. S.
Vzhledem ke všemu v dovolání uvedenému závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu, v němž se jí tyto rozsudky týkají, a věc byla přikázána Městskému soudu v Praze k novému projednání.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obou obviněných se vyjádřil. Ve vyjádření k dovolání obviněného M. M. nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i obsah podaného dovolání a provedl výklad k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že i přes značný rozsah dovolání v něm obviněný neuplatnil jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Těžiště dovolacích námitek spočívalo v odmítnutí prakticky všech skutkových zjištění ve věci učiněných, a to na základě vlastního hodnocení důkazů a především na základě zpochybňování procesní použitelnosti provedených důkazů. Mimo rámec uplatněného i jakéhokoli jiného dovolacího důvodu se nacházejí též námitky týkající se údajného účelového oddalování zahájení trestního stíhání. Vzhledem k tomu, že obviněný namítal porušení jeho práva na spravedlivý proces, což by v obecné rovině mohlo odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění, ve stručnosti se k dovolacím námitkám obviněného státní zástupce vyjádřil.
K údajnému oddalování zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. státní zástupce uvedl, že těžiště dokazování se nachází v hlavním líčení před soudem. Ve smyslu §220 odst. 2 tr. ř. může soud při svém rozhodování přihlížet pouze k důkazům, které před ním byly provedeny. Obviněný přitom nevytýkal, že by soud při rozhodování vycházel z důkazů, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání a nebyly probrány v hlavním líčení. Zpracovatelé obviněným zpochybňovaných znaleckých posudků byli v hlavním líčení vyslechnuti a obviněný měl možnost se k těmto posudkům vyjádřit a klást znalcům otázky. Státní zástupce dodal, že ustanovení §158 odst. 3 písm. b) tr. ř. nestanoví žádné omezující podmínky pro opatření znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání a takováto omezení nevyplývají ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 781/2015, na které správně odkázal soud prvního stupně. K namítané zákonnosti domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 70.), s nímž se plně ztotožnil.
Procesního charakteru, a tudíž neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu jsou též námitky týkající se údajné procesní nepoužitelnosti e-mailové komunikace. Podle závěrů usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 2444/17, nelze směšovat získávání informací o telekomunikačním provozu od subjektů zajišťujících tento provoz (tzn. problematiku odposlechů), které je vskutku podmíněno užitím institutů podle §88 nebo §88a tr. ř., se získáváním informací od adresátů již komunikovaných zpráv, k čemuž slouží podle okolností instituty odlišné, jako je mj. institut domovní prohlídky. Pouhá skutečnost, že určitá informace byla někdy v minulosti předmětem nějakého komunikačního provozu, zjevně neznamená, že kdykoliv do budoucna a od jakéhokoliv subjektu ji lze nadále žádat právě a jen postupem podle §88 nebo §88a tr. ř. Jestliže tak orgány činné v trestním řízení kupříkladu zajistí při domovní prohlídce počítač s uloženými e-maily, bylo by podle státního zástupce nesmyslné, a také v rozporu s ustálenou praxí, aby kromě příkazu k domovní prohlídce byl vyžadován paralelně i příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Uvedené závěry lze beze zbytku vztáhnout i na trestní věc obviněného M. M. Obsáhlé námitky obviněného týkající se procesní nepoužitelnosti e-mailové komunikace jsou proto bezpředmětné. Pro úplnost uvedl, že doktrína „ovoce otráveného stromu“, na jejímž základě dovolatel dovozuje nezákonnost dalších důkazů ve věci provedených (znalecké posudky), je doktrínou angloamerického práva, která do českého trestního řízení nebyla převzata. Zcela mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nachází skutková námitka týkající se údajné dezinterpretace obsahu e-mailové komunikace. Výlučně skutkového charakteru a neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu jsou podle státního zástupce i námitky týkající se selektivního provedení důkazů či námitky směřující proti zjištění výše škody, tj. rozsahu zkrácení daně a dalších povinných plateb. Za zmatečné pak označil námitky stran absence obohacení, které ani není zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku.
Státní zástupce dále uvedl, že důkazní řízení v předmětné trestní věci netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech, když soud prvního stupně zdůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování. Na okraj podotkl, že přímo z textu dovolání (bod VII.) vyplývá, že v dovolání opakovaně zmiňovaná výpověď svědka Š. měla sloužit obhajobě spíše k diskreditaci svědka C., nežli k objasnění skutečností týkající se odměňování zaměstnanců a odvádění povinných plateb.
Závěrem se státní zástupce vyjádřil k námitkám směřujícím proti výroku o trestu. Ani tyto formálně uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídaly. Protože však Nejvyšší soud v některých svých rozhodnutích považoval za relevantně uplatněné námitky týkající se nezohlednění nepřiměřené délky řízení při ukládání trestu, uvedl k těmto námitkám ve stručnosti následující. Samotné trestní stíhání v předmětné trestní věci od vydání usnesení podle §160 odst. 1 tr. ř. dne 31. 1. 2017 do pravomocného skončení dne 21. 10. 2019 trvalo cca dva a tři čtvrtě roku. Takovouto dobu řízení lze u daňových trestných činů spáchaných v kvalifikované skutkové podstatě podle §240 odst. 3 tr. zákoníku považovat za naprosto standardní. I při zohlednění skutečnosti, že pro obviněného mohlo představovat určitou zátěž i předcházející šetření věci podle §158 tr. ř., nebyla ani celková doba trestního řízení s ohledem na složitost věci a rozsah provedeného dokazování taková, aby její délku bylo nutno obviněnému kompenzovat uložením trestu odnětí svobody podmíněně odloženého na zkušební dobu, což by současně předpokládalo vyměření trestu odnětí svobody hluboko pod spodní hranicí sazby. Taktéž časový odstup od momentu, kdy bylo ukončeno páchání trestné činnosti, nebyl v době rozhodování soudů natolik výrazný, aby vylučoval uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, který byl vyměřen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby.
Státní zástupce proto s ohledem na vše uvedené uzavřel, že dovolací námitky obviněného M. M. neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Současně vyslovil svůj souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
K dovolání obviněné J. R. se vyjádřil státní zástupce vzhledem k některým obdobně uplatněným námitkám podobně. I její námitky označil za obsahově neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto Nejvyšší soud odkazuje částečně na již výše shrnuté vyjádření k dovolání obviněného, částečně na písemné vyhotovení vyjádření k dovolání obviněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 3 To 8/2019, jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůty k podání dovolání byly u obou obviněných ve smyslu §265e tr. ř. zachovány.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných primárně směřovaly právě do oblasti skutkové a procesní. Obvinění jimi totiž soudům nižších stupňů vytýkali nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Obviněná J. R. polemizovala se zjištěními stran své účasti na předmětné trestné činnosti. Svými námitkami brojila mj. proti zákonnosti nařízené domovní prohlídky, na základě níž byly získány usvědčující důkazy. Soudům vytkla také neprovedení výslechu jako svědka M. Š., jímž měla být objasněna relevantní e-mailová komunikace mezi ní a jmenovaným svědkem. Obviněný M. M. rovněž brojil proti zákonnosti domovní prohlídky a celkově proti zákonnosti přípravného řízení a s tím související použitelnosti v této fázi řízení opatřených důkazů (znaleckých posudků, e-mailové komunikace obviněné s M. Š. apod.). Tím orgánům činným v trestním řízení vytýkal porušení zásady uvedené v §2 odst. 1 tr. ř., jakož i jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu. I na základě toho, že nebyli vyslechnuti všichni v úvahu přicházející svědci, obviněný namítal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Soudům vytkl nedodržení zásad zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž zároveň prezentoval (svá) jiná důkazní a skutková hodnocení, čímž měnil skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů a až v návaznosti na to pak dospěl k závěru, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a je tak naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Zde je však třeba zdůraznit, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Přitom je třeba konstatovat, že obvinění tzv. extrémní rozpor (nesoulad) i nedostatek v podobě tzv. opomenutých důkazů namítli. Obvinění brojili rovněž proti zákonnosti důkazů a tím i jejich procesní použitelnosti.
Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů však bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátů spravedlivého procesu ani v jednom z uvedených případů.
Nejvyšší soud považuje za vhodné se nejprve vyjádřit k námitkám, jimiž obviněný orgánům činným v trestním řízení vytýkal účelové oddalování zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., aby mohly provádět úkony bez toho, aniž by bylo obviněnému umožněno vykonávat svá práva vyplývající z práva na obhajobu, která trestní řád se zahájením trestního stíhání obviněným poskytuje. Obviněný v tomto směru přitom spíše namítal, že řada důkazů byla z tohoto důvodu opatřena nezákonně, a byla proto dále v řízení procesně nepoužitelná.
Dokazování je procesní činnost orgánů činných v trestním řízení, jejíž význam spočívá především v tom, že jde o postup, jímž je obstaráván skutkový podklad pro další řízení a v konečné fázi pro rozhodnutí. Ačkoliv těžiště dokazování leží v řízení před soudem, zejména tedy v hlavním líčení, začíná již v přípravném řízení. Po novelizaci trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. bylo sice zúženo dokazování v přípravném řízení prováděné v procesní podobě použitelné v řízení před soudem, bylo však umožněno, aby některé důkazy, zejména získané operativně pátracími prostředky nebo neodkladnými a neopakovatelnými úkony, případně u nichž hrozí ztráta důkazní informace, byly provedeny před zahájením trestního stíhání (srov. zejména §158 odst. 3, 6, 8 a 9, §158a a §158b až §158e tr. ř.) za současného umožnění jejich využitelnosti při dokazování v řízení před soudem. Práva obhajoby ve vztahu k výsledkům tohoto dokazování, zejména výslechům svědků, ale také znaleckým posudkům či odborným vyjádřením, jsou zajištěna v dalších stadiích trestního řízení, především v plně kontradiktorním řízení před soudem.
Orgánům činným v trestním řízení, resp. policejnímu orgánu je tedy již ve fázi před zahájením trestního stíhání umožněno, aby za účelem objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, vyžadoval vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů, vyžadoval odborná vyjádření či znalecké posudky, prováděl neodkladné a neopakovatelné úkony apod. Nasvědčují-li pak po provedeném prověřování podle §158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, je třeba zahájit trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačuje pro zahájení trestního stíhání vyšší stupeň pravděpodobnosti, musí však být konkrétními skutečnostmi dostatečně odůvodněn.
V nyní posuzované věci bylo trestní řízení zahájeno policejním orgánem na základě podnětu svědka J. C. Policejní orgán započal ve smyslu §158 odst. 3 tr. ř. a násl. provádět úkony k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, jež byly jmenovaným svědkem, jako oznamovatelem sděleny. Takový postup byl jeho povinností, přičemž mu nelze vytýkat, že ihned nezahájil trestní stíhání, jak by si snad představoval obviněný, neboť pro takové rozhodnutí musel nejprve opatřit takové podklady a důkazy, na jejichž základě následně mohl v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání přesně označit skutečnosti, které závěr o důvodnosti trestního stíhání odůvodňují (srov. §160 odst. 1 tr. ř.). Nesplňovalo-li by usnesení o zahájení trestního stíhání požadované náležitosti, resp. nebylo-li by dostatečně podloženo a odůvodněno konkrétními skutečnostmi, nebylo by možno označit trestní stíhání za zahájené v souladu se zákonem.
Je třeba si uvědomit, že každá trestná činnost má určitá specifika a pro její objasnění je potřebný různý rozsah prováděných úkonů. Jestliže přitom orgány činné v trestním řízení postupují v mezích zákona a činí úkony, k nimž jsou podle zákona oprávněni a které jim trestní řád umožňuje, pak nelze v jejich postupu shledávat jakoukoliv nezákonnost.
V nyní posuzované věci se jednalo o daňovou trestnou činnost, jež byla páchána po dobu téměř tří let, a to ve velkém rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Pro takovouto trestnou činnost není neobvyklé, že k jejímu objasnění v rozsahu potřebném pro případné zahájení trestního stíhání, je zapotřebí vypracovat znalecké posudky a činit neodkladné a neopakovatelné úkony, což trestní řád přímo umožňuje. V této souvislosti je možno uvést, že není správný názor obviněného, že vyžadovat znalecké posudky před zahájením trestního stíhání podle §158 odst. 3 písm. b) tr. ř., aniž by se muselo jednat o neopakovatelný nebo neodkladný úkon, je možné jen – slovy obviněného – případ od případu ( ad hoc ), nikoliv plošně. Žádnou takovou podmínku trestní řád nestanovuje. Možnost vyžadovat znalecké posudky je upravena v jiném ustanovení než v tom, ve kterém je upravena možnost provádět neodkladné a neopakovatelné úkony. Vyžadovat a opatřovat znalecké posudky v řízení před zahájením trestního stíhání ve smyslu §158 odst. 3 písm. b) tr. ř. tedy není podmíněno jejich neodkladností či neopakovatelností. Namítal-li obviněný dále, že policejní orgán zajistil při nařízených domovních prohlídkách jisté věci důležité pro trestní řízení a přesto ani poté trestní stíhání nezahájil a dále konal v rámci prověřování další úkony, které nebyly rozhodně úkony neodkladnými či neopakovatelnými, čímž měl obviněný na mysli právě vyžádané znalecké posudky, Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Jednak s ohledem na výše uvedené není podstatné, zda znalecké posudky byly úkony neodkladnými nebo neopakovatelnými či nikoliv, jednak skutečnost, že policejní orgán zajistil věci důležité pro trestní řízení, které byly využity i v dalším řízení, neznamená, že měl již dostatek podkladů pro zahájení trestního stíhání. Znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika a elektronika, sloužil k vyhledání a zajištění veškerých funkčních souborů z výpočetní techniky zajištěné při domovní prohlídce, potenciálně související s danou trestní věcí, znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a mzdy, sloužil ke zjištění, zda a v jakém rozsahu byla trestná činnost páchána. Je tedy očividné, že oba znalecké posudky, které byly vypracovány před zahájením trestního stíhání, byly významné pro posouzení věci, resp. pro náležité objasnění věci z hlediska případného zahájení trestního stíhání.
Nejvyšší soud doplňuje, že posudek znalce přibraného již ve fázi prověřování je zásadně použitelný i v dalších stadiích trestního řízení, a to bez zřetele na to, zda šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon či nikoli. To vyplývá z charakteru tohoto důkazu, když znalec podává znalecký posudek na základě svých odborných znalostí, kdy jeho závěry při dostatečných skutkových podkladech nejsou závislé na zahájení trestního stíhání a obviněný, stejně jako ostatní strany v řízení, mohou své námitky ve smyslu §105 odst. 3 tr. ř. vznést kdykoli v dalším průběhu řízení a příslušný orgán činný v trestním řízení je povinen se s nimi vypořádat (Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až §314s. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 1951.).
V této trestní věci tak bylo přitom obviněnými učiněno. Oba znalci, kteří předmětné znalecké posudky zpracovali, byli při hlavním líčení vyslechnuti. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přitom patrno, že obvinění i jejich obhájci měli možnost klást znalcům otázky, přičemž soudu prvního stupně během hlavního líčení své námitky ke znaleckým posudkům sdělili. O správnosti znaleckých závěrů však neměl soud prvního stupně pochyb, když tyto byly podpořeny i dalšími provedenými důkazy. Soud prvního stupně se následně podrobněji vyjádřil k námitkám obviněných (s. 40 a 41) a uzavřel, že procesní práva obviněných porušena nebyla.
S ohledem na uvedené nemůže ani Nejvyšší soud dovolacím námitkám uplatněným v této souvislosti přisvědčit. Stejně tak nelze přisvědčit ani námitkám stran nařízené domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků, kterými se rovněž soudy nižších stupňů zabývaly, především pak soud prvního stupně, jenž s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu velmi podrobným a přesvědčivým způsobem zdůvodnil, proč se s námitkami obou obviněných neztotožnil.
Nejvyšší soud pro stručnost na rozsudek soudu prvního stupně odkazuje a pouze v krátkosti pro úplnost uvádí, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, dospěl při použití testu účinnosti trojí kontroly (policejní orgán-státní zástupce-soud) k závěru, že v jím posuzovaném případě podal policejní orgán řádně věcně i formálně odůvodněný návrh státnímu zástupci a ten pak soudci, přičemž všichni tito posuzovali příkaz k domovní prohlídce jako úkon, jehož neodkladnost, resp. neopakovatelnost je zachycena a prokázána ve spisovém materiálu. Odůvodnění návrhu státního zástupce a rozhodnutí soudce ani protokol o prohlídce sice formálně neobsahovaly pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost byla ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky této fáze řízení zřejmá. Nadto lze poznamenat, že plénum Ústavního soudu shledalo dostatečným odůvodněním neodkladnosti a neopakovatelnosti domovní prohlídky konstatování, že „v daném případě hrozí reálné nebezpečí z prodlení a z manipulace s důkazními prostředky důležitými pro trestní řízení“ (bez výslovného uvedení, že se jedná o neodkladný a neopakovatelný úkon), které bylo obsaženo pouze v žádosti policejního orgánu na vydání návrhu příkazu k domovní prohlídce.
Jestliže tedy obviněná J. R. v dovolání namítala, že odůvodnění neodkladnosti domovní prohlídky bylo obsaženo pouze v podnětu policejního orgánu, nikoliv však v návrhu státního zástupce a následně příkazu soudce Obvodního soudu pro Prahu 5, tak i toto by bylo z hlediska judikatury Ústavního soudu dostačující. Nadto je k tomu však třeba uvést, že předmětný příkaz k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 37 Nt 5087/2014, obsahoval označení úkonu za úkon neodkladný a neopakovatelný, a to z důvodu, že hrozilo nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty důkazu, které se v místě prohlídky mohly nacházet a z hlediska účelu trestního řízení, provedení prohlídky nesneslo odkladu na dobu po zahájení trestního stíhání. Věci, které měly být při prohlídce nalezeny, byly shledány důležitými pro řádný popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, jakož i pro posouzení trestní odpovědnosti osob, které se na trestné činnosti mohly podílet. Obdobně byl odůvodněn i příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 37 Nt 5088/2014.
Ani absence podrobného zdůvodnění přitom sama o sobě nezpůsobuje automaticky důkazní neúčinnost takového úkonu, jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost úkonu byly splněny. V usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, Ústavní soud konstatoval, že ústavněprávního rozměru nabývá až takový deficit, kdy neodkladnost úkonu není z odůvodnění příkazu (ani interpretací) jakkoliv seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu. V každém jednotlivém případě je tedy nutno náležitě zvažovat povahu takového pochybení, a to zejména z materiálního hlediska, tedy zda i přes absenci náležitého odůvodnění byly podmínky neodkladnosti dány s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Jde pak totiž ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu. Takový právní názor je projeven v judikatuře Ústavního soudu (ale i Nejvyššího soudu) deklarované doktríny materiálního právního státu (k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08, publikované pod č. 9 ve sv. 52 Sb. nál. a usn.).
V nyní posuzované věci soud prvního stupně nejenže konstatoval, že neodkladnost a neopakovatelnost úkonu byla dostatečně v předmětných příkazech zdůvodněna, nýbrž sám doplnil, v čem ona neodkladnost a neopakovatelnost spočívala, a z jakého důvodu byla tedy v tomto případě podmínka ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř., resp. §158 odst. 3 písm. i) tr. ř. dána. Pouze pro úplnost lze opět jen dodat, že skutečnost, že prohlídky byly provedeny 5 týdnů po jejich nařízení, neznamená, že se nejednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon. I v tomto směru je přitom rozsudek soudu prvního stupně precizně odůvodněn.
Bylo-li obviněným stran předmětných příkazů namítáno, že v nich nebylo dostatečně vymezeno, jaké věci (alespoň rámcově) mají být vydány, pak se toto tvrzení nezakládá na pravdě, neboť soudce Obvodního soudu pro Prahu 5 v příkazech ze dne 5. 9. 2014, sp. zn. 37 Nt 5087/2014 a sp. zn. 5088/2014, vymezil, jaké věci bylo nutné zajistit pro řádné objasnění věci (č. l. 1298, 1310).
Konečně je třeba odmítnout i námitku, v níž obviněný namítal, že byla e-mailová komunikace mezi obviněnými a M. Š. získána nepřípustným způsobem. Tato e-mailová komunikace byla přitom vytěžena ze zajištěného počítače obviněné při domovní prohlídce. Není správná argumentace obviněného, že za účelem vytěžení této komunikace měl být vydán příkaz k poskytnutí údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle §88a tr. ř., neboť institut zjišťování údajů z telekomunikačního provozu neslouží k poskytnutí obsahu v minulosti již uskutečněné komunikace, nýbrž se týká provozních a lokalizačních údajů ve smyslu zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu ve smyslu §88 tr. ř. zase směřuje ke zjištění obsahu telekomunikačního provozu, který právě aktuálně probíhá v současnosti nebo bude probíhat v budoucnosti. Ani jeden institut tedy nedopadá na problematiku zjišťování obsahu komunikace v minulosti již proběhlé.
Domovní prohlídku, případně prohlídku jiných prostor a pozemků lze vykonat, je-li důvodné podezření, že se zde nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení (§82 odst. 1, 2 tr. ř.). Právě smyslem tohoto institutu je zajistit věci (či osoby) důležité pro trestní řízení, přičemž věcmi důležitými pro trestní řízení jsou i výpočetní technika a záznamová média (nosiče informací). Stejně jako v případě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu je i v případě domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků zasahováno do ústavně zaručených práv a svobod. Z toho důvodu je proto možné nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, potažmo zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu či domovní prohlídku a prohlídku jiných prostor a pozemků pouze na písemný odůvodněný příkaz, kterýmžto má být zaručena určitá vyšší míra ochrany garantovaných práv. Pokud příkaz splňuje zákonem, resp. trestním řádem vyžadované podmínky, pak nelze považovat zásah do základních lidských práv za neoprávněný.
V nyní posuzované věci byly za účelem zajištění věcí důležitých pro trestní řízení vydány výše specifikované příkazy, tyto splňovaly zákonem požadované náležitosti, a nelze proto učinit závěr, že by orgány činné v trestním řízení nešetřily základní lidská práva a svobody obviněných. Nebylo postupováno v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou obviněný ve svém dovolání odkazoval. Částečně totiž nebyla pro tuto trestní věc relevantní, jelikož se týkala institutu zakotveného v §88a tr. ř., částečně ní byla naopak podpořena argumentace Nejvyššího soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 3844/13).
S ohledem na vše uvedené lze uzavřít, že důkazy opatřené v přípravném řízení byly získány v souladu se zákonem a v dalším řízení byly procesně použitelné. Nutno podotknout, že obdobné námitky, k nimž se doposud Nejvyšší soud vyjádřil, byly uplatněny i v odvolacím řízení, přičemž ani odvolací soud tyto námitky neshledal důvodnými a odkázal na zcela vyčerpávající rozsudek soudu prvního stupně.
Bylo-li obviněným namítáno, že postupem orgánů činných v trestním řízení byl jejich nesprávným postupem zkrácen na svých ústavně garantovaných právech (především práva na obhajobu), nelze mu s ohledem na výše uvedené přisvědčit.
K namítanému pochybení soudů nižších stupňů stran nevyslechnutí svědků, zejména M. Š., Nejvyšší soud uvádí, že důkazní řízení před soudy nižších stupňů netrpí vadou tzv. opomenutých důkazů. Bylo totiž zjištěno, že s návrhy na výslech navržených svědků se soud prvního stupně zabýval a dostačujícím způsobem zdůvodnil, proč návrhy obviněných odmítl. Dospěl přitom k závěru o nadbytečnosti výslechu téměř 60 zaměstnanců, neboť bylo vyslechnuto velké množství bývalých zaměstnanců společnosti S. S., stejně tak výslechu M. Š. a N. H. K., a to s ohledem na dostatečný rozsah ostatních provedených důkazů. Zde je třeba též poznamenat, že není povinností soudu vyhovět absolutně každému návrhu obviněného, ale ani státního zástupce, na provedení jakéhokoli důkazu v řízení před soudem. Musí se vždy jednat o důkaz podstatný a nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud prvního stupně v bodě 40. svého rozsudku přitom dostačujícím způsobem rovněž zdůvodnil, proč nepovažoval výslech M. Š. či výslech N. H. K. za nezbytně nutný.
Pokud jde o namítaný extrémní nesoulad, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že za případ extrémního nesouladu nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Městský soud v Praze přitom tomuto požadavku dostál, když v odůvodnění svého rozhodnutí velmi pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a rozvedl též svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž tím současně dal najevo, proč obhajobě obviněných neuvěřil. To ostatně potvrdil již odvolací soud, který rozhodoval o podaných odvoláních a konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a tudíž shledal učiněná skutková zjištění (a na to navazující závěry právní) soudu prvního stupně správnými.
Z dovolacích námitek obviněných je zřejmé, že se jimi pouze snažili zpochybnit učiněná skutková zjištění, neboť jim rozhodnutí obou soudů nevyhovují, a Nejvyššímu soudu (a rovněž již soudům nižších stupňů) předestírali pouze své (jiné) verze skutkového děje, a to v návaznosti na jimi provedené odlišné hodnocení důkazů.
Není však úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně jako soud nalézací hodnotil důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil, což jak již vše uvedeno, konstatoval i odvolací soud. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudu prvého stupně a soudu odvolacího, neshledal.
Ani v dovolání uplatněné námitky obviněného M. M., jimiž brojil proti výši, resp. nepřiměřenosti uloženého trestu, pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod nespadají. Pokud jde o námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze je uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (R 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Určitý průlom do výše uvedených zásad – výlučně pokud jde o nepřiměřenou délku řízení – však představuje judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud, který Nejvyššímu soudu rozhodujícímu o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, v rámci svých rozhodnutí opakovaně vytkl, že takovou situaci nevzal dostatečně v úvahu, jestliže ponechal v platnosti rozhodnutí nižšího soudu, které stanovilo stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, aniž by byl respektován požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu a veřejným zájmem na stíhání a potrestání pachatele. Důvodem takové neproporcionality bylo podle Ústavního soudu nezohlednění délky soudního řízení, stejně jako doby uplynuvší od spáchání skutků, pro které byl obviněný uznán vinným (nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
Přestože není v rozsudku soudu výslovně zdůvodněné, jak byla soudem prvního stupně zohledněna délka trestního řízení při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody, nelze učinit závěr, že by byl uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 5 let s ohledem na délku trestního řízení trestem nepřiměřeným. Trestní sazba u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku činí 5 až 10 let. Jak patrno, obviněnému byl uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Oběma soudy nižších stupňů bylo zdůvodněno, proč nepřistoupily k využití institutu mimořádného snížení trestu podle §58 tr. zákoníku.
K zahájení úkonů trestního řízení v nyní posuzované věci došlo dne 9. 4. 2014, přičemž do pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu, tj. 21. 10. 2019, uplynula doba zhruba 5 a půl let. Takovou dobu nelze považovat u daňové trestné činnosti, která v daném případě trvala cca 3 roky a byla spáchána ve velkém rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, za nepřiměřenou, vymykající se dobám řízení v obdobných věcech, což zmiňoval již odvolací soud. Objasňování tohoto druhu trestné činnosti se řadí zpravidla mezi složitější a rozsáhlejší, tím spíše, je-li páchána po dobu několika let, což platí i pro tuto trestní věc, je-li přihlédnuto k tomu, že musela být opatřena a následně vyhodnocena celá řada (nejen listinných) důkazů (vytěžených mj. na základě nařízených prohlídek podle §82 odst. 1, 2 tr. ř.), jen při hlavním líčení bylo vyslechnuto zhruba 30 svědků apod. Výši uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody na samé dolní hranici nelze považovat i při zohlednění dalších zákonných kritérií zhodnocených soudem prvního stupně, přezkoumaných rovněž soudem odvolacím, za neadekvátní a nepřiměřeně vysokou, nepředstavující neproporcionální zásah do osobní svobody obviněného v porovnání s naplněním účelu trestu.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené důvody konstatuje, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 3 To 8/2019, ani jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 46 T 2/2018, netrpí vytýkanými vadami. Dovolací námitky obviněných navíc ani neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nebylo shledáno porušení postulátů spravedlivého procesu ve světle judikatury Ústavního soudu.
V souvislosti s tvrzením obviněného, že v jeho případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud pokládá za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Nejvyšší soud vzhledem ke všemu uvedenému proto rozhodl o dovoláních obviněných tak, že je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 5. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu