ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.828.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 828/2020- 1992
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2020 o dovoláních, která podali obviněný K. F. , nar. XY v XY ve Slovenské republice, státní občan České republiky, trvale bytem XY, důchodce, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Liberec a nejvyšší státní zástupce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 4 To 76/2018, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 6/2018, takto:
I. Z podnětu dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného K. F. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 4 To 76/2018.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný K. F., nebere do vazby .
V. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. F. odmítá .
Odůvodnění:
1.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 2 T 6/2018, byl obviněný K. F. (dále jen obviněný, popř. dovolatel), uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
přestože věděl, že závažný zdravotní stav poškozené J. K., nar. XY , vylučuje v důsledku, v té době již znatelných projevů, duševní choroby (smíšená demence - vaskulární typ s Alzheimerovou demencí ve středním stádiu rozvoje), schopnost činit právní úkony, nabývat práv a brát na sebe povinnosti, a mít i svobodnou vůli a znemožňuje jí provádění internetových bankovních transakcí a kontroly nad jejími peněžními prostředky na účtu, neboť podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie v té době trpěla uvedenou duševní chorobou, která byla léčebně neovlivnitelná a nadále progredovala, která vedla k tomu, že se J. K. stala mj. zapomnětlivou, dezorientovanou místem i časem, špatně si vybavovala vzpomínky, neuvědomovala si některé situace a okolnosti, nevyznala se ve složitějších situacích a v důsledku této duševní poruchy ve zjištěné hloubce nebyla schopna vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe právní povinnosti a nebyla schopna rozhodovat o vážných majetkoprávních opatřeních a jejich následcích a v úmyslu získat majetkový prospěch zamlčel před Raiffeisenbank a.s tento její psychický stav a to, že nemá oprávnění (právní titul) provádět dispozice s peněžním prostředky a následně:
v době od 1.6.2016 do 11.8.2016 odčerpal prostřednictvím internetového bankovnictví z jejího účtu č. XY vedeného u Raifesenbank a.s. bez jejího vědomí peněžní prostředky, a to konkrétně dne 1.6.2016 částku ve výši 500.000 Kč, dne 6.6.2016 částku ve výši 430.000 Kč, dne 9.8.2016 částku ve výši 5.000.000 Kč, dne 10.8.2016 částku ve výši 5.000.000 Kč a dne 11.8.2016 částku ve výši 5.000.000 a 3.000 Kč, které převedl na svůj účet vedený u ING Bank N.V. č. XY, z něhož je pak převedl a postupně rozdělil, jednak na své další účty,
a to konkrétně částku ve výši 10.000.000 Kč na účet vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia a.s. č. XY, z níž za částku ve výši 7.000.000 Kč nakoupil cenné papíry pod účtem č. XY, částku ve výši 5.700.000 Kč na účet vedený u České spořitelny a.s. č. XY, z něhož částku 700.000 Kč převedl na svůj další účet vedený u Raiffeisenbank a.s. č. XY a částku 5.000.000 Kč převedl na svůj další účet vedený u Expobank CZ a.s. č. XY, z kterého převedl částku ve výši 3.000.000 Kč na další svůj účet vedený u ČSOB a.s. č. XY, a jednak částku ve výši 2.000.000 Kč převedl na účet svého syna K. F., nar. XY vedený u České spořitelny a.s. č. XY, který částku 1.000.000 Kč použil pro svoji potřebu a částku ve výši 1.000.000 Kč převedl na jiný svůj účet vedený u České spořitelny a.s. č. XY,
a tímto jednáním způsobil poškozené J. K., nar. XY, bytem XY, škodu v celkové výši 15.933.000 Kč.
2. Za uvedený trestný čin uložil Městský soud v Praze obviněnému podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu uložil podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb při výši denní sazby 5.000 Kč, tedy v celkové výši 1.000.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě peněžitý trest nevykonal, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
3. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost nahradit poškozené J. K., nar. XY, bytem XY, zastoupené opatrovníkem J. F., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 15.930.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 31. 3. 2018 do zaplacení.
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 2 T 6/2018, podal obviněný odvolání do výroku o vině a výroku o trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 4 To 76/2018 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil v celém výroku o uložených trestech. Podle §259 odst. 3 tr. ř. soud druhého stupně v rozsahu zrušení znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a výroku o náhradě škody obviněnému uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 4 To 76/2018, podal obviněný K. F. prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Současně v neprospěch obviněného podal dovolání nejvyšší státní zástupce z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Obviněný v rámci podaného dovolání namítá, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a současně uvádí, že v rozhodnutí chybí některý výrok nebo je neúplný.
7. Následně obviněný zpochybňuje zavinění ve formě prokázání úmyslu, otázku právního omylu a svolení poškozeného. Poukazuje rovněž na absenci rozhodnutí o zajištění účtů a bytu, který má s manželkou v SJM. Poté odkazuje na rozhodnutí soudu druhého stupně, zejména jeho odůvodnění v části 56. Podle jeho názoru, pokud bylo prokázáno, že již před 1. 6. 2016 činil nějaké převody z účtu poškozené, tak je pochopitelné, že si na tuto skutečnost vzhledem ke svému věku nepamatoval a že se to pokusil soudu následně osvětlit. Navíc tato skutečnost neprokazuje jeho úmyslné jednání ve vztahu k předmětnému skutku. Obviněný poté opětovně vysvětluje okolnosti půjčky poškozené ve výši 1.050.000 Kč, když odmítá argument odvolacího soudu, že je nelogické, aby si solventní poškozená půjčovala peníze od něho jako důchodce a opakuje, že se jednalo o půjčku v EURO, aby si poškozená nemusela měnit peníze v bance. Zdůrazňuje, že není jeho povinností prokazovat svoji nevinu, nýbrž jsou to orgány činné v trestním řízení, které musí prokázat vinu. Má za to, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí popsal zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, nikoliv přímého úmyslu, jak uvádí soudy nižších stupňů. Dovolatel následně namítá, že o onemocnění poškozené nevěděl, a proto ani nemohl jejího zdravotního stavu zneužít, načež akcentuje, že k účtům poškozené měl dispoziční oprávnění. Poukazuje v tomto směru na výpověď svědka P. u hlavního líčení, který si nevšiml změn v chování poškozené. Dále odkazuje na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu stran zavinění (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 5 Tz 269/2001 a Ústavního soudu ÚS 1073/15).
8. Obviněný odkazuje rovněž na svá vyjádření ze dne 26. 8. 2019 a ze dne 11. 9. 2019 a na svou závěrečnou řeč u hlavního líčení, přičemž poukazuje na pochybení soudu druhého stupně při posuzování otázky skutkového omylu a svolení poškozené, jakožto okolností vylučující protiprávnost. Má za to, že nebyla vyřešena otázka přesahu civilního a trestního práva.
9. Upozorňuje na to, že doposud nebylo rozhodnuto stran zajištění bytu a účtů, které má spolu se svou manželkou ve společném jmění manželů. Obviněný má za to, že jelikož dosud nebylo rozhodnuto o této podstatné skutečnosti, jedná se o samostatný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
10. Současně obviněný Nejvyššímu soudu navrhuje, aby mu odložil výkon trestu odnětí svobody podle §322 odst. 1 tr. ř., a to do doby rozhodnutí dovolacího soudu o podaném dovolání, když poukazuje na svůj zdravotní stav.
11. Posléze navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. ruší napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2018 ( pozn. myšleno 16. 9. 2019 ), sp. zn. 4 To 76/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 2 T 6/2018, a současně všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále, aby postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. a zprostil ho obžaloby.
12. Obviněný následně doplnil své dovolání podáními ze dne 9. 3. 2020 a ze dne 5. 5. 2020, která však nepodal prostřednictvím obhájce a označil je jako dodatky k dovolání. Namítá, že soudy ignorovaly určité rozhodující skutečnosti – že měl dispoziční oprávnění k účtům poškozené, že svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu (naopak finanční prostředky zhodnotil), a že nevěděl, jaký byl zdravotní stav paní K. Současně zmiňuje, že mu nebylo soudy vyhověno převést finanční prostředky zpět na účet poškozené, čímž by byla eliminována škoda a nebyl by tak spáchán trestný čin podvodu. Rovněž namítá, že mu soud druhého stupně uložil nesmyslnou pokutu z prodlení ve výši 8,5 % z částky 15.930.000 Kč od stanoveného data do zaplacení, přestože s penězi na svých účtech nemůže v důsledku zajištění disponovat. Ve svém druhém podání obviněný vyjadřuje nesouhlas s odůvodněním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 2 T 6/2018, konkrétně s formulací soudu, že se na dříve zajištěných bankovních účtech nepodařilo zajistit finanční prostředky v objemu odpovídajícímu způsobené škodě, tedy 15.930.000 Kč. Toto tvrzení označuje jako nesmyslné, neboť peníze byly na účtech k dispozici v této výši již od druhého hlavního líčení, avšak soud účelově pozdržel vrácení těchto finančních prostředků až do roku 2020.
13. Ve vztahu k těmto podáním obviněného, která sám označil jako doplnění dovolání, Nejvyšší soud předně uvádí, že tato podání obviněný neučinil prostřednictvím svého obhájce, nýbrž sám. Na tomto místě je nezbytné uvést, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podání, které bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., neboť rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř. je možné pouze po dobu dovolací lhůty, a to toliko prostřednictvím obhájce. Rozsah, ve kterém je rozhodnutí dovoláním napadáno, se týká toho, kolik výroků a v kterých směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá určitý výrok celý nebo jen jeho část. Tento rozsah pak může být zúžen, nebo naopak rozšířen. Pokud jde o změnu důvodů dovolání, dovolatel je oprávněn nahradit stávající důvod nebo některý z nich jiným důvodem nebo doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. I po dodatečných modifikacích dovolání podle §265f odst. 2 musí zůstat zachovány obligatorní obsahové náležitosti dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Jak již bylo naznačeno, změnu dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. je dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e tr. ř., přičemž tak musí učinit vždy prostřednictvím svého obhájce, neboť pouze obhájce je oprávněn podat za obviněného dovolání.
14. Zde je ještě nutno upozornit, že s ohledem na povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, které klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, zákon výslovně stanoví, že obviněný může dovolání podle §265d odst. 2 tr. ř. podat pouze prostřednictvím obhájce, resp. že podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§265d odst. 2 tr. ř.). V tomto směru byl obviněný v rozhodnutí soudu druhé instance řádně poučen (viz poučení v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 4 To 76/2018).
15. V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že přípisy obviněného ze dne 9. 3. 2020 a ze dne 5. 5. 2020 (v textu označené jako doplnění dovolání), které nebyly podány prostřednictvím obhájce, nejsou způsobilé k tomu, aby se těmito Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zabýval a rozhodl o nich v dovolacím řízení. Jak již bylo naznačeno, podání obviněného, jež nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, nemá v dovolacím řízení žádné právní účinky, a to ani z hlediska případného zachování dovolací lhůty uvedené v §265e tr. ř. V tomto směru dovolací soud pouze pro úplnost ještě dodává, že obviněný doplnění dovolání podal navíc až po uplynutí lhůty k podání dovolání, tedy po dni 10. 2. 2020, proto i za situace, kdyby tato podání obviněný učinil prostřednictvím obhájce, byly by tyto změny dovolání bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud by k nim nepřihlížel.
16. Nejvyšší státní zástupce ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Následně shrnuje dosavadní průběh trestního řízení, včetně rozhodnutí o uloženém trestu. Zdůrazňuje, že soud prvního stupně uložil obviněnému trest v rámci zákonné trestní sazby stanovené v §209 odst. 5 tr. zákoníku, když soud druhého stupně vyhověl podanému odvolání obviněného pouze ve výroku o uloženém trestu a uložil mu trest odnětí svobody za použití §58 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když odkazuje zároveň na odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu, obsažené v bodě 60. S právním závěrem soudu druhého stupně se však ve vztahu k aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku neztotožňuje. Upozorňuje na to, že pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku musí být kumulativně splněny tři podmínky – určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, nepřiměřená přísnost trestu při použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody, možnost nápravy pachatele i takto zkráceným trestem. Vyslovuje názor, že soud druhého stupně dovodil možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody pouze z poměrů pachatele, nikoliv z okolností případu, které byly naopak i podle soudu druhého stupně výrazně v neprospěch obviněného. Je proto na místě se zabývat obecnými podmínkami pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, když odpadnutím jedné kumulativní podmínky se ostatní podmínky stávají bezpředmětnými. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikovaném ve Sbírce trestních rozhodnutí pod č. 24/2015 připomíná, že aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku má být mimořádná. Za poměry pachatele podmiňující mimořádné snížení trestní sazby nelze považovat jeho dobrou pověst ani okolnost, že vedl řádný život a nebyl dosud soudně trestán (srov. rozhodnutí č. 35/1963 Sb. rozh. tr.). Za takové výjimečné okolnosti lze považovat vážnou chorobu pachatele (srov. rozhodnutí č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), či jeho vyživovací povinnost vůči mnohačetné rodině. Z pohledu těchto závěrů zdůrazňuje, že obviněný netrpí žádnou závažnou nemocí ani neživí mnohačetnou rodinu, když má dva již dospělé syny narozené v letech 1976 a 1979. Trestní bezúhonnost před spácháním trestného činu nemůže být okolností, která by mohla založit nezbytnou mimořádnost co do poměrů pachatele, tím méně ji může založit absence opakování závažné trestné činnosti.
17. Polemizuje nad otázkou, zda je možné opřít poměry pachatele o jeho věk, když obviněný je nyní ve věku 75 let. Má za to, že při aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze zcela vyloučit mimořádné poměry pachatele vzešlé z jeho věku, obzvlášť když se jedná o věk přesahující očekávaný věk dožití či v případě, kdy by obviněný přesáhl takový věk v době očekávaného propuštění z výkonu svého trestu a tento trest by pro něj byl trestem doživotním. O takový případ se v dané věci nejedná, když u obviněného je vzhledem k jeho věku a průměrnému věku dožití v Praze, jakožto i v celé České republice, předpoklad, že v případě uložení trestu odnětí svobody na samé spodní hranici trestní sazby podle §209 odst. 5 tr. zákoníku (pět let), by doba výkonu tohoto trestu nepřesáhla dobu jeho očekávaného dožití. Následně proto nejvyšší státní zástupce vyslovuje názor, že u obviněného nebyly splněny podmínky pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku a měl mu být uložen trest v rozmezí trestní sazby uvedené v ustanovení §209 odst. 5 tr. zákoníku (tedy v rozmezí pět až deset let).
18. V závěru dovolání nejvyšší státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 4 To 76/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ rozhodnutí jiným způsobem vyjádřil nejvyšší státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
19. Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 1. 4. 2020 (č. l. 1892). Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 4. 2020, sp. zn. 1 NZO 331/2020, nejprve zrekapituloval obsah dovolání obviněného, když má za to, že obviněný uplatňuje nejenom dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. nýbrž i dovolací důvod podle písm. l) citovaného ustanovení. K uplatněné dovolací argumentaci obviněného státní zástupce uvádí, že obviněný používá shodnou argumentaci, jako v rámci obhajoby uplatněné před soudy nižších stupňů.
20. Uplatněné námitky obviněného podle jeho názoru nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž za právně relevantní námitku by se dalo považovat námitku extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, tuto však obviněný neuplatnil. Z obsahu dovolání má státní zástupce za to, že obviněný namítá spíše porušení zásady in dubio pro reo, načež připomíná, že podle judikatury se tato zásada aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3146/18), navíc se jedná o zásadu procesní nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud nepřipouští její zkoumání v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu).
21. K dovolatelově odkazu na vyjádření ze dne 26. 8. 2019 a ze dne 11. 9. 2019, jakožto i k odkazu na závěrečnou řeč obviněného u hlavního líčení odkazuje na rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož „…dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně “ a vyjadřuje názor, že z obsahu dovolání není zjevné, proč by měly mít pro posouzení předmětné věci význam takové skutečnosti, jakými jsou skutkový omyl, svolení poškozeného nebo přesah civilního a trestního práva vedoucí k závěru o pouhém bezdůvodném obohacení, a proto se k těmto kusým poznámkám obviněného nevyjadřuje.
22. Námitka dovolatele, kterou se domáhá vydání rozhodnutí stran zajištění bytu a účtů, podle státního zástupce nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Obviněný se totiž zjevně domáhá vydání nějakého samostatného rozhodnutí, a nikoliv doplnění napadeného rozsudku o nějaký další výrok a nemůže tak činit cestou dovolání.
23. Státní zástupce vyjádření uzavírá konstatováním, že předmětný rozsudek odvolacího soudu byl napaden rovněž dovoláním nejvyššího státního zástupce ze dne 18. 12. 2019 sp. zn. 1 NZO 5097/2019, na jehož obsah v ostatním odkazuje.
24. V závěru vyjádření státní zástupce navrhnul dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, neboť dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
25. Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zaslán obviněnému i obhájci obviněného, přičemž obviněnému byl doručen dne 3. 4. 2020 (č. l. 1891) a jeho obhájci dne 1. 4. 2020 (č. l. 1892). Obhájce obviněného ve své reakci na dovolání nejvyššího státního zástupce přípisem ze dne 8. 4. 2020 sdělil, že setrvává na své dosavadní argumentaci a souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání.
3.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými, tedy podle §265d odst. 1 písm. a), c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
4.
Důvodnost dovolání
27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným a nejvyšším státním zástupcem naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
28. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
29. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek proto nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
30. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
31. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1479/2015, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 320/2016).
32. Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem se rozumí výrok, který nebyl učiněn, ač pro něj zpravidla k návrhu některé ze stran byly splněny zákonem stanovené podmínky, např. výrok o ochranném opatření k návrhu státního zástupce nebo výrok o náhradě majetkové škody, nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení na základě řádně a včas uplatněného nároku poškozeným; chybějícím výrokem však není další trest, kterým soud I. stupně neuložil např. trest zákazu činnosti, vyhoštění atd. vedle jiného uloženého trestu, např. odnětí svobody. Neúplným výrokem se např. v případě uložení trestu odnětí svobody rozumí neuvedení způsobu jeho výkonu. Obdobně je tomu tak v případě uložení peněžitého trestu a absence uvedení náhradního trestu odnětí svobody. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nespadá chybějící či neúplné odůvodnění (srov. i §265a odst. 4) třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm nechybí žádný výrok ani není neúplný. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nepostačuje ani skutečnost, že jeden z výroků napadeného rozhodnutí je vadný, např. pokud je ve výroku o vině uvedena nesprávná doba spáchání skutku. Tuto vadu nelze namítnout ani v rámci jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b tr. ř., lze ji však napravit prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1620/2005).
33. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného a nejvyššího státního zástupce. Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v nesprávném posouzení zavinění ve formě úmyslu, v neřešení otázky souhlasu poškozeného a skutkovém omylu. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovozuje z toho, že doposud nebylo rozhodnuto o zajištěném bytu a účtech (tedy, že doposud nebylo rozhodnuto o této podstatné skutečnosti). Nejvyšší státní zástupce dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. z nenaplnění podmínek §58 odst. 1 tr. zákoníku k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody.
34. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace obou dovolatelů je možno konstatovat následující. Obviněný své námitky neuplatnil právně relevantním způsobem, když námitky dovolatele nejsou způsobilé naplnit jím zvolené dovolací důvody, jakožto ani žádné jiné. Naopak nejvyšší státní zástupce uplatnil námitky právně relevantním způsobem.
35. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním obviněného. Předně je třeba říci, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se jí (viz bod 33. – 48., rozsudku soudu prvního stupně, bod 18., 23., 29., 40. – 59. rozsudku soudu druhého stupně). V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
36. Přes tento závěr lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ovšem namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný vytýká soudům především nesprávné vyhodnocení provedených důkazů, když namítá vadná skutková zjištění (námitky směřuje proti skutkovým okolnostem převodu finančních prostředků poškozené – že měl dispoziční oprávnění s prostředky nakládat; a současně směřuje své námitky proti tvrzení soudů, že o onemocnění poškozené věděl či musel vědět), a přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Námitky obviněného tedy fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale proti způsobu hodnocení důkazů. Zde je na místě zdůraznit, že byť by se na první pohled mohlo jevit, že obviněný uplatnil použitou argumentaci právně relevantně, když navenek námitky směřuje proti posouzení otázky formy zavinění, tak z pohledu zvolené konkrétní dovolací argumentace pouze vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, ke kterým dospěly na základě provedených důkazů a prosazuje své vlastní závěry a hodnocení důkazů. Nedostatek úmyslu dovozuje z toho, že o onemocnění poškozené nevěděl a ani nemohl vědět, tuto námitku však obviněný fakticky směřuje do skutkových zjištění. Takto formulované dovolací námitky, jak již bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Rovněž námitky, jež dovolatel podřadil pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., rovněž nejsou způsobilé naplnit zvolený dovolací důvod, jakožto ani žádný jiný, neboť obviněný se ve skutečnosti domáhá vydání samostatného rozhodnutí, které ze své podstaty nemůže být součástí odsuzujícího rozsudku, respektive výroku rozsudku.
37. Bez ohledu na shora naznačený závěr považuje dovolací soud za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové a právní závěry řádně zdůvodnily. Zde je na místě odkázat zejména na rozhodnutí soudu prvního stupně, který své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně zdůvodnil (viz bod 30. – 53. rozsudku), když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., nikoliv izolovaně, jak to činí obviněný. Uvedený soud následně přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (např. výslechy svědků, znalců, listinné důkazy – protokoly o provedení domovní prohlídky, lékařské zprávy, zprávy a výpisy z účtu jednotlivých bankovních ústavů a další listinné důkazy), když se velmi podrobně zabýval v rámci provedeného dokazování zdravotním stavem poškozené, stejně jako vědomostí obviněného o zdravotním stavu poškozené, zejména z hlediska jejího duševního stavu (viz bod 30. – 34. rozsudku). Městský soud v Praze věnoval dostatečnou pozornost i otázce uděleného dispozičního oprávnění J. K. obviněnému k jejím účtům a udělení souhlasu poškozené v otázce investic (viz bod 37. – 48. rozsudku). Samozřejmostí je, že se soud zabýval rovněž zaviněním obviněného (bod 52. rozsudku). Soud druhého stupně se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v dovolání, přičemž se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného (viz bod 18. – 20., 23., 29., 41., 50. – 51., 56. – 59. rozsudku soudu druhého stupně), jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud sám i doplnil dokazování, když u veřejného zasedání vyslechnul svědka M. B. a provedl dokazování předloženými listinami, a následně tyto důkazy hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů.
38. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že v dané věci nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který ani obviněný v rámci podaného dovolání nenamítá a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí [srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], když soudy prvního i druhého stupně se v potřebném a nezbytném rozsahu vypořádaly i s důkazními návrhy obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 339/14, či ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1432/11).
39. Bez ohledu na uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného.
40. Nejvyšší soud považuje za vhodné se nejprve vyjádřit k námitkám, které obviněný uvádí v souvislosti se zaviněním, které ovšem fakticky směřující do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Stran argumentace dovolatele, že transakce na předmětných účtech činil s vědomím poškozené a k těmto účtům měl dispoziční oprávnění, dovolací soud předně odkazuje na náležité odůvodnění soudů nižších stupňů (viz str. 19-26, body 44. – 46. rozsudku soudu prvního stupně, bod 56. rozsudku soudu druhého stupně), přičemž považuje za vhodné poukázat určité skutečnosti. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že znaleckým zkoumáním a provedeným dokazováním bylo zcela jednoznačně prokázáno, že v době, kdy došlo k převodu finančních prostředků, trpěla poškozená smíšenou demencí vaskulárního typu s Alzheimerovou demencí, přičemž v inkriminované době se jednalo o stadium střední, plně rozvinuté demence. Poškozená vlivem tohoto onemocnění nebyla schopna činit právní úkony, když byla časově a prostorově dezorientovaná, hovořila o věcech, které se např. nestaly, zapomínala a nevyznala se ve složitějších situacích. Z prokazatelně zjištěného zdravotního stavu poškozené v dané době a zjištěných projevů onemocnění poškozené je nepochybné, že tato nebyla ve stavu, ve kterém by mohla činit rozhodnutí týkající se peněžních převodů v řádech miliónů korun. Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že tento její stav byl v dané době patrný v podstatě na první pohled a každé osobě, která poškozenou znala a v dané době se s ní i blíže stýkala, když mezi takové osoby je nepochybně nutno zařadit i obviněného, když tento připouští dlouhodobou známost s poškozenou. Zde je nutno ještě zdůraznit, že skutečnost, že poškozená trpěla plně rozvinutou demencí, vyplývala nejen ze závěru znaleckých posudků, ale zejména výslechu svědků, kteří se s poškozenou dlouhodobě stýkali, když se nejednalo jen o rodinné příslušníky poškozené, ohledně kterých by bylo možno připustit, že jistým způsobem mohou mít zájem na výsledku trestního řízení, nýbrž i o svědky, kteří stojí vně rodiny poškozené. V tomto směru je třeba odkázat zejména na výpověď svědkyně M. Z., která si projevu demence u poškozené všimla již v roce 2015, když to byla právě tato svědkyně, která objednala poškozenou na vyšetření na neurologii. Pokud se obviněný dovolává výpovědi svědka P., tak je třeba uvést, že tato není v rozporu s provedenými důkazy. Nelze totiž pominout, že svědek poškozenou viděl naposledy v roce 2015, když si sice nevšiml projevu demence, ovšem nelze pominout, že poškozenou viděl jen občas, když přijela na chalupu, s touto nebyl v nějakém bližším pravidelném kontaktu na rozdíl od obviněného, když ovšem i tento svědek si pamatoval, že když naposledy viděl poškozenou řídit, bylo to velmi zvláštní. Již z tohoto jeho vyjádření je patrno, že poškozená nebyla zcela v pořádku a bylo to patrno i osobě, která se s ní nestýkala pravidelně. Nadto je třeba uvést, že znalec MUDr. Navrátil potvrdil, že projevy nemoci jsou rozpoznatelné i pro laika, obzvláště pro osoby, které jsou nemocnému blízké. Obviněný ve vztahu k poškozené takovou osobou byl, znal ji 10 let, a proto si musel všimnout změn jejího chování a konkrétních projevů nemoci, neboť v roce 2016 poškozená již nebyla ve stavu samostatně právně jednat a projevovat svou vůli, když právě tato skutečnost vedla k jejímu umístění do ústavu, přičemž obviněný věděl, že poškozená byla umístěna do Senior centra XY, přičemž právě v době jejího pobytu v tomto ústavu provedl většinu rozhodných převodů z jejího účtu. Onemocnění poškozené si musel být obviněný vědom i s ohledem na skutečnosti, že s ní jezdil na lékařská vyšetření, poškozená měla v bytě lékařské zprávy, které si mohl přečíst, a v kalendáři měla výrazně vyznačeny lékařské kontroly, když posléze byla umístěna do zařízení Senior Centrum XY, kde musela být z důvodu dezorientace umístěna na specializované oddělení, přičemž návštěvníkům zařízení muselo být v důsledku přijatých opatření (pacienti nesmí sami opouštět patro, opustit zařízení mohou pouze v doprovodu předem určené osoby, návštěvy se musí hlásit na recepci, na patře jsou uzamčená okna, zabezpečené balkóny) a v důsledku chování pacientů (tito jsou zmatení, chovají se podivně a např. halekají) jasné, jak na tom klienti tohoto zařízení zdravotně jsou. Přes toto povědomí o jejím zdravotním stavu, převedl, v době, kdy poškozená už bydlela v Senior Centru XY, na své účty finanční prostředky poškozené (9., 10. a 11. 8. 2016). Dovolatelem tvrzená absence vědomosti o reálném zdravotním stavu poškozené je tak zcela lichá. Lze tedy uzavřít, že dokazováním bylo prokázáno, že od konce roku 2015 byly projevy onemocnění poškozené navenek zřetelné pro její okolí, tedy i pro obviněného rozpoznatelné, když Nejvyšší soud v tomto směru pro stručnost v dalším odkazuje na zcela vyčerpávající odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně.
41. V souvislosti s dispozičním oprávněním obviněného k účtům poškozené je třeba zopakovat, že dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu zahrnuje také oprávnění k výběru finančních prostředků. Další použití těchto prostředků a oprávněnost takového použití pak již není otázkou závislou na existenci či rozsahu dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu, nýbrž na právních vztazích mezi majitelem účtu a touto oprávněnou osobou. Jinak vyjádřeno, sama existence dispozičního oprávnění nepředstavuje právní titul pro přesun majetkových hodnot a nepředstavuje právo osoby, která má k účtům dispoziční oprávnění s prostředky na něm složenými nakládat neomezeně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015). S ohledem na tuto judikaturu tak dispoziční právo obviněného nebylo právem neomezeným, jež by mu umožňovalo nakládat s finančními prostředky poškozené pouze podle své vlastní vůle. Převádět peníze tak mohl pouze se souhlasem poškozené a s jejím plným vědomím. O tom, že si byl obviněný vědom toho, že s finančními prostředky poškozené přes svá dispoziční práva k účtům nemůže nakládat neomezeně, nakonec svědčí i jeho tvrzení, které ovšem bylo provedeným dokazováním vyvráceno (viz body 44., 45., 46., 47. rozsudku soudu prvního stupně), že mu poškozená udělila souhlas s nakládáním s těmito finančními prostředky na svých účtech prostřednictvím e-mailové zprávy ze dne 9. 6. 2016 (viz č. l. 706). Zde je třeba podotknout, že pokud by skutečně byl obviněný přesvědčen o tom, že má souhlas s nakládáním s finančními prostředky poškozené neomezeně bez toho, aby potřeboval její souhlas a o tom, že zdravotní stav poškozené je zcela v pořádku, tak by neměl důvod tento e-mail vytvářet, když jediná osoba, která na jeho vytvoření a předložení měla zájem, byl právě obviněný. Současně je třeba z pohledu obhajoby obviněného zdůraznit, že přes dlouhodobý tvrzený souhlas poškozené s investičními převody k těmto obviněný přistoupil až 6 let po udělení dispozičního oprávnění, přičemž dřívějšímu investování nic nebránilo; a převody činil v době, kdy závažnost onemocnění poškozené jakožto i její neschopnost činit právní úkony byla pro okolí evidentní; k většině převodům došlo až v době, kdy poškozená bydlela v Senior centru XY (9., 10. a 11. 8. 2016). Navíc bankovní účty, na které byla majorita finančních prostředků poškozené převedena, vznikly těsně před uskutečněním převodů; peníze poškozené byly převedeny na účty, ke kterým neměla dispoziční oprávnění, čímž jí bylo zabráněno v přístupu k těmto financím a přestože s poškozenou obviněný ukončil kontakt (neboť se mu nelíbilo prostředí Senior Centra XY), její peníze si ponechal na svých účtech a neučinil žádné kroky k tomu, aby jí je vrátil (pokud by peníze na účtech skutečně měl pouze za účelem investic pro poškozenou, logicky by při vědomí, že se s poškozenou již nebude stýkat a má na svých účtech její finanční prostředky ve výši dosahující částky téměř 16 milionů korun, chtěl by jí její vlastní peníze vrátit). Navíc i při investování částky 7.000.000 Kč u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., s touto částkou nakládal jako s vlastními peněžními prostředky, když v dotazníku pro Expobank CZ, a. s., uvedl, že je skutečným majitelem peněžních prostředků na účtu a „daroval“ synovi 2.000.000 Kč z účtu, na kterém se ale nacházely jen peníze poškozené, takže z pohledu jeho obhajoby mu bylo zřejmé, že se nejedná o jeho finance.
42. Pokud obviněný polemizuje s bodem 56. rozsudku soudu druhého stupně ohledně výběru částky 1.050.000 Kč z účtu poškozené, tak se z jeho strany jedná jen polemiku s hodnocením důkazů a jako taková rovněž nenaplňuje zvolený dovolací důvod. Nad rámec úvah soudu druhého stupně je vhodné ještě poukázat na to, že platby v hotovosti jsou omezeny, a to zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti. Tento zákon zakazuje provádět platby vyšší než 270.000 Kč v hotovosti. Při překročení této maximální hranice pro platbu v hotovosti, v §4 odst. 1 tento zákon výslovně stanovuje povinnost provést platbu bezhotovostně – bankovním převodem. Částka 270.000 Kč se vztahuje jak na platby v korunách, tak na platby v cizí měně (srov. §4 odst. 3, 4 zákona o omezení plateb v hotovosti). Zákon sice stanoví určité výjimky, kdy je možné provést platbu v hotovosti bez ohledu na její výši, avšak tyto se nevztahují na nákup tvrzeného osobního automobilu. Tento zákon rovněž stanoví, že kdo by měl přijmout platbu v hotovosti ve výši překračující zákonem stanovený limit pro maximální možnou platbu v hotovosti, nesmí tuto platbu přijmout. S ohledem na toto zákonné omezení plateb v hotovosti je zřejmé, že poškozená by nemohla kupovat osobní automobil v hodnotě cca 1 milionu korun v hotovosti, neboť žádný prodejce aut by tuto sumu od ní v hotovosti nepřijal. Tedy i z tohoto pohledu je tvrzení obviněného nevěrohodné, když nelze pominout ani další rozpory v jeho výpovědi, na které poukazuje soud druhého stupně.
43. S ohledem na námitku obviněného ohledně zavinění a formulaci jeho formy soudem prvního stupně považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný zaměňuje pojmy. Soud uvedl, že obviněnému stav poškozené „musel být nepochybně znám“ a že si důsledků „musel být vědom“. To znamená, že soud napsal, že dovolateli tato skutečnost byla známa, tedy, že o ní věděl. Nikoliv, jak uvádí obviněný ve svém podání, že o ní vědět měl, ale nevěděl. Formu zavinění obviněného soud prvního stupně navíc formuloval zcela jasně, když jednak ve skutkové větě uvedl, že „ přestože věděl, že……v úmyslu získat majetkový prospěch zamlčel...“ , tak v bodě 52. odůvodnění svého rozsudku výslovně uvedl, že obviněný se trestného činu dopustil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K tomuto Nejvyšší soud pouze ve stručnosti dodává, že podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jde o formu zavinění v úmyslu přímém, jestliže je trestný čin spáchán úmyslně a pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že o zavinění obviněného nelze mít pochyb, stejně jako nelze mít pochyb o tom, že trestného činu podvodu se dovolatel dopustil v úmyslu přímém.
44. K další části dovolání obviněného, ve které odkazuje na svá vyjádření ze dne 26. 8. 2019 a ze dne 11. 9. 2019 a na svou závěrečnou řeč u hlavního líčení, přičemž upozorňuje na pochybení soudu druhého stupně při posuzování otázky skutkového omylu a svolení poškozené (okolnosti vylučující protiprávnost), Nejvyšší soud předně podotýká, že není přípustné, aby obviněný v dovolání pouze odkazoval na svá předchozí podání. Nejvyšší soud se totiž může v rámci řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz například na předchozí podání či závěrečné řeči v této věci (viz rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s námitkou svolení poškozené přesto dovolací soud považuje za vhodné upozornit na to, že v předmětné věci se o svolení poškozeného podle §30 tr. zákoníku nejedná a nebylo by možno ani o takové situaci uvažovat. Pokud touto argumentací dovolatel míří na e-mail ze dne 9. 6. 2016 v čase 00:10 hod. (č. l. 706), kterým měla poškozená dát obviněnému souhlas s ponecháním peněžních prostředků, je třeba zdůraznit, že soudy provedeným dokazováním dospěly k závěru, že předmětný e-mail byl odeslán z místa bydliště obviněného jeho osobou, a to za účelem zastření či legitimace provedených převodů i plánovaných převodů peněz z účtu poškozené. Je tak zcela evidentní, že na obsah e-mailu nelze nahlížet jako na souhlas poškozené, když ona zjevně nebyla autorem této zprávy. Tvrzení obviněného, že předmětným e-mailem mu poškozená udělila souhlas s ponecháním jejích finančních prostředků, obviněný směřuje do skutkových zjištění a prosazuje svou vlastní verzi událostí. Jak již bylo uvedeno výše, takto formulované námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou pravomoc dovolacího soudu.
45. Pokud dovolatel namítá, že nebyla řešena otázka přesahu civilního a trestního práva, tak je třeba uvést, že k této dovolací argumentaci neuvádí nic dalšího. Za situace, kdy chybí jakýkoliv alespoň náznak dovolací argumentace je možno mít za to, že tato argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod a jako takovou se jí Nejvyšší soud v rámci podaného dovolání nemůže vůbec zabývat, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet. Jak již bylo naznačeno, právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci dovolacího řízení obhájcem. Pokud by snad měl dovolatel na mysli subsidiaritu trestní represe, pak Nejvyšší soud obecně ve stručnosti uvádí, že soudy nižších stupňů se společenskou škodlivostí jednání obviněného zabývaly (viz bod 53. rozsudku soudu prvního stupně, bod 52. – 53. rozsudku soudu druhého stupně), přičemž dospěly k závěru, že materiální znak uvedeného trestného činu byl nepochybně naplněn.
46. K námitce obviněného týkající se zajištění bytu a peněžních prostředků na účtech, kterou obviněný podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je třeba uvést, že tato nemůže zvolený dovolací důvod naplnit. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. O tento důvod se jedná, když určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí. Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3175). Stran výrokové části rozsudku, když ve věci byl napaden rozsudek soudu prvního a druhého stupně, je třeba obecně konstatovat, že odsuzující rozsudek musí ze zákona obsahovat výrok o vině, výrok o trestu (příp. ochranném opatření) a z podnětu některé ze stran výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení; rozhodnutí odvolacího soudu výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžných podaných opravných prostředků (viz §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121, §122 odst. 1 tr. ř.). Ve zvláštních případech pak musí rozsudek obsahovat i další výroky, např. když soud schvaluje dohodu o vině a trestu je součástí rozsudku rovněž výrok o schválení této dohody (srov. §120 odst. 4 tř. ř., případně další zvláštní výroky podle §123 – §124 tr. ř.). Výrok o zrušení zajištění tak s ohledem na uvedené nemůže být součástí rozsudku, neboť podle §120 až §125 tr. ř. není výrok o zrušení zajištění nároku poškozeného a zajištění peněžitých prostředků nutnou náležitostí rozsudku. V předmětné věci tak byly náležitostí rozsudku Městského soudu v Praze výroky o vině, trestu a náhradě škody, rozsudku Vrchního soudu v Praze pak výrok o trestu. Žádný tento výrok v rozsudcích soudů nižších stupňů neabsentuje.
47. Přesto považuje na tomto místě dovolací soud za vhodné uvést, že ze spisového materiálu se podává, že soudy o zrušení zajištění peněžitých prostředků na účtech a bytu již rozhodly, a to jak o zajištění bytu (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2020 na č. l. 1897), tak o zajištění finančních prostředků (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019 na č. l. 1805). Soudy dokonce již rozhodly o vrácení zajištěných věcí (peněžní částky ve výši 15.930.000 Kč) poškozené J. K. (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 12. 2019 na č. l. 1859 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2020 na č. l. 1924). Usnesením ze dne 8. 6. 2020 (č. l. 1942) rozhodl Městský soud v Praze o zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 1.000.000 Kč, a současně o zajištění těchto peněz jako náhradní hodnoty. Částka 1.000.000 Kč tak prozatím zůstává zajištěna na bankovním účtu jako náhradní hodnota, tato skutečnost však nemůže založit přezkumnou pravomoc dovolacího soudu, neboť se jedná o otázku vykonávacího řízení, nikoliv dovolacího řízení.
48. Ve vztahu k dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, je třeba uvést následující. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje nejvyšší státní zástupce v tom, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody mimo zákonem stanovenou trestní sazbu podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, když podle nejvyššího státního zástupce nebyly v případě obviněného splněny podmínky pro uplatnění ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku umožňující mimořádné snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Předně je nezbytné zdůraznit, že námitku nesprávného použití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutno z hlediska použitého důvodu dovolání považovat za právně relevantní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 26, č. T 617, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1583/2018).
49. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku zní: „Má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené“ . Z dikce zákona lze dovodit, že pro aplikaci tohoto ustanovení musí být splněny tři podmínky, které musí být splněny kumulativně, když pokud některá z těchto podmínek není splněna, nepřichází použití §58 odst. 1 tr. zákoníku v úvahu. Jedná se o podmínku, že: a) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
50. Obecně je v dané souvislosti vhodné uvést, že ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek soudcovské individualizace trestu, jež umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody. Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku umožňuje řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu nebo osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku se použije pouze v mimořádných případech, jeho použití je tedy určitou výjimkou z běžného stavu a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. R I/1965) a jeho použití nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Jinak vyjádřeno, při aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutno respektovat zvláštní, výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Platí, že pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku nestačí souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností relevantních (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.). Závěr, že trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné sazby, by byl nepřiměřeně přísný, musí vyplývat z daných okolností případu nebo poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody nemůže rovněž odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. (srov. přiměřeně R II/1967). Jinak vyjádřeno, použití §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze zvažovat mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu a konkrétními pachateli. Lze tedy uzavřít, že uvedený postup bude na místě zejména tehdy, jestliže určitá okolnost, když není vyloučeno, že tato může být i znakem příslušné skutkové podstaty, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. časový odstup od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k nápravě. Může jít především o situaci, kdy polehčující okolnosti a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je na místě ji hodnotit jako okolnost významně polehčující, např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel trestný čin spáchal, aniž by si je byl způsobil, a podobně. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je na místě i tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, přičemž je nerozhodné, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty, byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než ten zákonem obecně předpokládaný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018).
51. Jak již bylo naznačeno, snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele anebo o obě tato hlediska zároveň, vždy ovšem postačí alespoň jedno z nich, tedy nevyžaduje se, aby byly přítomny obě zároveň. Okolnostmi případu se rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, mimořádné snížení trestu odnětí svobody lze odůvodnit i okolnostmi, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Okolnostmi případu ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku mohou být i takové skutečnosti, které nejsou nutnou součástí příslušné skutkové podstaty, pokud se v dané kvalitě a kvantitě pravidelně nevyskytují . Hodnocení povahy a závažnosti trestného činu a možností nápravy pachatele vzájemně úzce souvisí, protože některé okolnosti (např. recidiva pachatele) ovlivňující možnost nápravy pachatele mnohdy vyplývají z okolností rozhodných i pro stanovení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a hodnotí se v rámci osoby pachatele. Proto postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze odůvodnit poukazem jen na malou závažnost spáchaného trestného činu anebo jen na dobré možnosti nápravy pachatele, neboť nestačí izolované posuzování každého z těchto hledisek. Pokud jde o poměry pachatele , jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska §58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle §39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.
52. Obecně platí, že za okolnosti případu nebo poměry pachatele odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku lze rovněž považovat existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku přitěžujících okolností (srov. přiměřeně R 11/1968-I. a R 21/1970), vážnou nemoc pachatele (srov. přiměřeně R 47/1974), závislost mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (srov. přiměřeně R 35/1963), stav snížené příčetnosti, není-li možný postup podle §40 odst. 2 (srov. přiměřeně R 50/1970), péči pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (srov. přiměřeně R 19/1967, R 52/1967 a R 3/1970), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu podle §26, §47 a §360 odst. 1 tr. zákoníku (srov. přiměřeně R 50/1970), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který po spáchání trestného činu pominul (srov. B 3/1987-38), vzájemné úmyslné usmrcení dvou osob, které je způsobem dobrovolného ukončení jejich života (srov. R 6/1998), odsouzení pachatele cizozemským soudem k dlouhodobému trestu odnětí svobody, který byl z podstatné části vykonán (srov. B 1/1988-10), apod. Okolnosti případu nebo poměry pachatele mohou odůvodnit postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku jenom za předpokladu, že by použití nesnížené trestní sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2012, s. 792-793). Rovněž nelze opomenout i další kritéria ovlivňující druh trestu a jeho výměru (§39 tr. zákoníku), včetně okolností polehčujících a přitěžujících (§41 a §42 tr. zákoníku).
53. V posuzované věci má Nejvyšší soud, na rozdíl od soudu druhého stupně, za to, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, když v projednávaném případě nebyla naplněna podmínka takových okolností případu nebo poměrů obviněného, které by ve své kvantitě či kvalitě odůvodňovaly aplikaci tohoto ustanovení. Především je třeba uvést, že se lze domnívat, že se soud druhého stupně při aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku opřel pouze o poměry pachatele (viz bod 62., 67., 76. rozsudku Vrchního soudu v Praze), nikoliv o okolnosti případu. Aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku dovozuje odvolací soud především z toho, že obviněný byl až do doby spáchání trestné činnosti osobou bezúhonnou, před spácháním trestného činu vedl řádný život a ani po jeho spáchání se nedopustil žádné další protiprávní činnosti, přičemž z bodů 75. – 76. rozsudku dále vyplývá, že poukazuje i na věk obviněného (75 let). Lze tedy mít za to, že při posuzování mimořádného snížení trestu odnětí svobody odkazuje především na polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku, jako bezúhonnost obviněného a jeho věk. Z pohledu argumentace soudu druhého stupně je třeba uvést, že pokud se týká dosavadní bezúhonnosti obviněného, tak tato skutečnost nemůže sama o sobě založit použití §58 odst. 1 tr. zákoníku a vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 833/2016, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 634/2012). Při posuzování věku obviněného jako polehčující okolnosti si také nelze vystačit pouze s konstatováním věku obviněného, neboť je třeba mít za to, že věk obviněného sice představoval polehčující okolnost, ale nikoliv ovšem natolik výraznou, aby ji bylo možno považovat za výjimečnou skutečnost odlišující se od jiných případů tohoto druhu.
54. Při posuzování možnosti aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku v předmětné věci je nezbytné odkázat na charakter spáchané trestné činnosti. Byť lze konstatovat, že soud druhého stupně na určité okolnosti případu poukázal, když konstatoval závažnost posuzovaného jednání, výši způsobené škody; skutečnost, že obviněný spáchal trestný čin vůči své nemocné milence a to, že čin spáchal s rozmyslem a ziskuchtivosti (viz bod 66. rozsudku), tak lze mít za to, že k těmto skutečnostem v dostatečné míře nepřihlédl. Přestože to soud druhého stupně výslovně neuvádí, jedná se nepochybně o souhrn přitěžujících okolností ve smyslu §42 písm. a), b), h), k) tr. zákoníku. Soud druhého stupně tedy při úvaze o aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku akcentoval jen okolnosti, které podle jeho názoru obviněnému polehčovaly, ale zcela pominul výrazně přitěžující okolnosti na straně obviněného, které zpravidla vylučují možnost aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že veškeré finanční prostředky, které měl obviněný podvodně získat z účtu poškozené, byly zajištěny, takže přichází v úvahu jejich vrácení zpět poškozené (respektive její opatrovnici), ovšem z pohledu této skutečnosti je nezbytné zdůraznit, že finanční prostředky, které obviněný protiprávně odčerpal z účtů poškozené, byly zajištěny pouze díky aktivitě orgánů činných v trestním řízení, nikoliv díky tomu, že by je sám obviněný vydal a projevil tak opravdovou snahu odstranit škodlivý následek spáchané trestné činnosti.
55. Při posuzování aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je také nezbytné uvést, že splnění podmínky, že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání než v rámci zákonné trestní sazby, nepochybně souvisí s tím, jaký je postoj pachatele ke spáchanému trestnému činu, tedy zda alespoň doznává základní skutkové okolnosti dané věci, když výhrady může mít právě k formě zavinění, některým skutkovým okolnostem, jako např. motivu, pohnutce apod., když lze připustit, že použití §58 odst. 1 tr. zákoníku obecně nebrání skutečnost, že se pachatel k trestné činnosti nedoznal, neboť z dikce ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku toto přímo nevyplývá. V tomto směru je třeba uvést, že u obviněného zcela absentuje jakákoliv sebereflexe, když obviněný setrval na svých tvrzeních, že s finančními prostředky poškozené nakládal na základě předchozí dohody s poškozenou o investování těchto prostředků a stále popírá, že by věděl o zdravotním stavu poškozené či že by se na její úkor chtěl obohatit. Lze ovšem mít za to, že právě uvědomění si určitých pochybení je však důležitým předpokladem pro náležitou nápravu obviněného, když právě absence určité sebereflexe ke spáchané trestné činnosti bude zpravidla vylučovat možnost aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku, pokud pachatel nekriticky setrvá na tom, že se ničeho protiprávního nedopustil.
56. Lze tedy uzavřít, že skutečnosti, na které poukazuje soud druhého stupně při aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, podle Nejvyššího soudu nevybočují z normálního vzorce pachatelů, kteří v obdobném věku za obdobných podmínek spáchali předmětný či obdobný trestný čin, takže ani okolnosti případu ani poměry obviněného nejsou takového charakteru, aby výrazně vybočovaly z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňovaly shovívavější postup při trestání obviněného. Navíc je třeba uvést, jak již bylo naznačeno, že soud druhého stupně se v rámci úvah o trestu výhradně soustředil na okolnosti, které obviněnému podle jeho názoru polehčovaly, s čímž lze souhlasit, aniž by vzal v úvahu skutečnosti, které mu naopak výrazně přitěžovaly, tyto zcela pominul. Zde je třeba zdůraznit, že právě existence více přitěžujících okolností vedle okolností polehčujících zpravidla bude vylučovat možnost aplikace ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku. O takovou situaci se v dané věci nepochybně jedná. V tomto směru je třeba poukázat zejména na věk poškozené, která byla skoro stejně stará jako obviněný, což soud druhého stupně zcela pominul, navíc se jednalo o nemocnou osobu [viz §42 písm. h) tr. zákoníku], která byla v důsledku své nemoci vůči jednání obviněného prakticky bezbranná [viz §42 písm. d) tr. zákoníku], když se jednalo o zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu §2 odst. 4 písm. b) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech v platném znění. Nelze pominout ani to, že obviněný svým jednáním získal pro sebe vyšší prospěch [viz §42 písm. l) tr. zákoníku] a poškozené svým jednáním způsobil výrazně vysokou škodu [viz §42 písm. k) tr. zákoníku]. Nelze také skutečně přehlédnout, že se trestné činnosti obviněný dopustil vůči své milence, která vůči němu měla důvěru, byla vážně duševně nemocná, takže neměla schopnost se účinně bránit, takže obviněný promyšleně zneužil i jejího nepříznivého zdravotního stavu. Svým jednáním poškozené způsobil škodu velkého rozsahu ve výši téměř 16 miliónů korun, přičemž konkrétní výše způsobené škody nebyla na samé spodní hranici pro určení výše škody velkého rozsahu, nýbrž více než 3x překročila výši škody velkého rozsahu. Faktem tak zůstává, že obviněnému přitěžovala řada okolností, které soud druhého stupně při svých úvahách pominul. Proto lze uzavřít, že v případě obviněného nelze dovodit existenci takových výjimečných okolností případu, jež by protiprávní jednání obviněného nějak výrazně odlišovaly od typově stejných útoků spáchaných jinými pachateli, když stejné závěry lze vztáhnout i k poměrům obviněného. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že soud druhého stupně zcela pominul existenci řady přetěžujících okolností na straně obviněného.
57. Jak již bylo naznačeno, při aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat jeho výjimečný charakter a používat jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech shora uvedených kumulativně stanovených podmínek v něm uvedených. V tomto směru odkazuje dovolací soud na své rozhodnutí ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019 na základě, kterého publikoval právní větu: „ Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě. Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§41 tr. zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty – byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu (§39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel. V uvedených případech může být mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno též tím, že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, např. trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody.“ Takto tomu v dané věci není.
58. Nad rámec shora uvedených závěrů je ještě třeba zdůraznit, že dřívější bezúhonný způsob života rovněž nemůže být okolností, která by sama o sobě umožňovala aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bezúhonný způsob života se od občanů očekává, je běžným standardem, nikoliv něčím neobvyklým (srov. usnesení Nejvyššího soudu dne 10. 1. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1550/2017) a tato skutečnost může nepochybně najít výraz při ukládání trestu v rámci stanovené trestní sazby.
59. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pro použití §58 odst. 1 tr. zákoníku nebyly splněny zákonné podmínky, neboť pouhý věk obviněného a jeho dosavadní trestní bezúhonnost nemohou být s ohledem na uvedené pokládány za okolnosti, které by opravňovaly soud k použití §58 odst. 1 tr. zákoníku za situace, kdy na straně obviněného existuje řada přitěžujících okolností.
60. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl naplněn, neboť obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně pro spáchaný trestný čin. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2019, sp. zn. 4 To 76/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
61. Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset znovu projednat odvolání obviněného a rozhodnout o něm. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Bude třeba, aby odvolací soud opětovně zvážil výši uloženého trestu obviněnému, přičemž k okolnostem, ke kterým přihlížel při mimořádném snížení trestní sazby, může dát důraz v intencích zákonné trestní sazby.
62. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. V důsledku zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu pozbyl dovoláním napadený výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze právní moci a tím i vykonatelnosti. To znamená, že ve výkonu trestu, který byl tímto rozsudkem obviněnému uložen, nelze pokračovat. Nejvyšší soud zároveň podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný K. F. nebere do vazby, když z předloženého spisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jež by u něho v nynějším stadiu řízení zakládaly kterýkoli z důvodů vazby podle ustanovení §67 a) až c) tr. ř. Na tomto místě soud dodává, že obviněný do výkonu trestu nastoupil na základě zaslané výzvy dobrovolně a ani v předchozím řízení nebyl dán důvod pro vazbu.
63. Dovolání obviněného bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, když obviněný se svojí argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod zvolené dovolací důvody, a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravující dovolací důvody. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
64. Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci podaného dovolání požádal, aby mu byl odložen výkon rozhodnutí v části týkající se trestu odnětí svobody, tak se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
65. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 8. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu