ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.846.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 846/2020-1710
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2020 o dovolání obviněných R. K. , nar. XY ve XY, bytem XY, a Z. B., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 To 40/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 152/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. K. a Z. B. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 6 T 152/2012, byl obviněný R. K. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu vydírání dílem podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, dílem podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a pokračujícím zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání pod bodem a), b)]. Obviněný Z. B. byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu vydírání dílem podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a dílem podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání pod bodem a), b)]. Společně s těmito obviněnými byl odsouzen spoluobviněný R. A., nar. XY, jenž byl uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku [jednání pod bodem b)]. Trestné činnosti se podle věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
a) R. K. a Z. B. v obci XY, okr. XY a v XY v přesněji nezjištěné době od 24.9.2011 do konce roku 2011 opakovaně v souvislosti s řízením ve věci jednak dopravní nehody ze dne 23.9.2011, jež byla řešena jako přestupek neznámého pachatele na Dopravním inspektorátu, Územního odboru České Budějovice, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pod číslem jednacím KRPC-665/DNCB-2011-NO a KRPC-74385/PŘ-2011-020106 a dne 21.10.2011 byla odložena z důvodu nezjištění pachatele přestupku, a kterou měl zavinit J. T., nar. XY, a jednak v souvislosti s trestní věcí vedenou na SKPV OHK České Budějovice pod číslem jednacím KRPC-11097/TČ-2011-020181, kde bylo vedeno trestní řízení proti obviněnému L. S., nar. XY, pro spáchání mimo jiné trestného činu pojistný podvod podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 2, 4 písm. c) trestního zákoníku, a kde vystupoval J. T., nar. XY od počátku coby svědek, který zakoupil od obviněného S. vozidlo zn. Škoda Octavia na náhradní díly, když s informacemi o těchto řízeních disponoval policista K., po předchozí společné dohodě vymáhali na poškozených otci J. T., nar. XY a synovi J. T., nar. XY, částku ve výši 300.000,- Kč, kdy s tímto požadavkem navštívil poškozené Z. B. a uvedl jim, že pokud tuto částku K. neuhradí, tak tento zařídí z titulu svého služebního postavení trestní stíhání J. T., nar. XY, jednak za ublížení na zdraví v případě uvedené dopravní nehody a jednak za krádež vozidla Škoda Octavia v případě druhém, když požadovanou částku za to, aby nebyl syn trestně stíhán, v přesněji nezjištěný den na podzim roku 2011 předal otec J. T., nar. XY, prostřednictvím Z. B., R. K., který shora uvedeným jednáním porušil ustanovení §11 písm. a) a §115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů, ustanovení §45 odst. 1 písm. b), c) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění pozdějších předpisů, Rozkaz policejního prezidenta č. 154 ze dne 26.7.2011 o profesní etice Policie České republiky – příloha č. 3 Etický kodex policie odst. 3, písm. g), h), i), §4 zákona č. 141/1961 Sb. a další zákonné předpisy,
b) následně pak R. K., Z. B., R. A. v době od 12.6.2012 do 22.6.2012 v obci XY, okr. XY, v XY a na parkovišti u STK v XY, okr. XY, po předchozí společné domluvě všech obžalovaných, prostřednictvím R. A., pod pohrůžkou zahájení trestního řízení proti J. T., nar. XY a jeho otci J. T., nar. XY, ve věcech blíže nespecifikovaných daňových úniků a krádeží motorových vozidel a následném provedení domovních prohlídek s tím, že K. již proti nim má celé desky důkazů, vymáhali po poškozeném J. T., nar. XY za to, že nezahájí trestní řízení, neprovedou domovní prohlídky a zničí důkazy, částku ve výši 500.000,- Kč, kterou dne 22.6.2012 kolem 16.00 hodin v obci XY poslal J. T., nar. XY, prostřednictvím R. A. Z. B. a K. , který shora uvedeným jednáním porušil ustanovení §11 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů, ustanovení §45 odst. 1 písm. b), c) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění pozdějších předpisů, Rozkaz policejního prezidenta č. 154 ze dne 26.7.2011 o profesní etice Policie České republiky – příloha č. 3 Etický kodex policie odst. 3, písm. g), h), i), §4 zákona č. 141/1961 Sb. a další zákonné předpisy,
2. Za uvedené trestné činy uložil Okresní soud v Českých Budějovicích obviněnému R. K. podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let.
3. Obviněnému Z. B. uložil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let.
4. Dále byl tímto rozsudkem odsouzen i spoluobviněný R. A.
5. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným R. K. a Z. B. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozeným J. T., nar. XY a J. T., nar. XY, oba bytem XY, náhradu škody ve výši 300 000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. T., a J. T.., odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 6 T 152/2012, podali obvinění R. K. a Z. B. odvolání směřující do výroku o vině, trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 To 40/2019, tak, že podle §256 tr. ř. podaná odvolání zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 To 40/2019, podali obvinění R. K. a Z. B. prostřednictvím svých obhájců dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněný R. K. namítá, že rozhodnutí soudu druhého stupně trpí závažnými procesními vadami, v jejichž důsledku došlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci a že z provedeného dokazování byly učiněny nesprávné skutkové závěry, které jsou v extrémním rozporu se skutečným skutkovým stavem. V návaznosti na extrémní rozpor poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, a ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, které kladou na odůvodnění rozsudku nárok spočívající v tom, že z něho musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, když v případě extrémního nesouladu je nutné takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy.
9. Následně obviněný shrnuje celý průběh trestního řízení před soudy nižšího stupně a ve vztahu k poslednímu rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 16. 7. 2018 uvádí, že byl uznán vinným, aniž by tento soud provedl další důkazy a posunul se ve svých úvahách, neboť výslech poškozených nepřinesl žádná nová zjištění, přičemž se nepodařilo odstranit rozpory ve výpovědi poškozených, když jejich výpovědi označil tento soud opětovně za nepřesvědčivé, nelogické, což připustil i soud druhého stupně, když konstatoval, že výpovědi těchto svědků nemohou být dostatečným podkladem pro rozhodnutí o vině. Rovněž poukazuje na vyjádření soudu prvního stupně, jenž konstatoval, že je vázán právním názorem soudu druhého stupně a po převzetí hodnocení důkazů soudem druhého stupně ho uznal vinným. Obviněný je proto přesvědčen, že soud druhého stupně neučinil žádná nová skutková zjištění, skutkový stav se nezměnil, přesto dospěl k naprosto odlišnému hodnocení důkazů, než jaké provedl soud prvního stupně, čímž porušil §263 odst. 7 tr. ř.
10. Dále dovolatel zdůrazňuje skutečnost, že stanovisko soudu druhého stupně o jeho účasti na trestné činnosti nemá žádnou oporu ve výpovědích spoluobviněných, jelikož oba vyvracejí jeho účast na trestné činnosti. Má za to, že přesvědčivě vysvětlil, proč nahlížel do ETŘ a úvahy soudu druhého stupně ohledně obsahu pořízených odposlechů jsou pouze spekulací. Tvrzení poškozených o vydírání je zcela absurdní, obdobně jako tvrzený vztah k oběma T. Zdůrazňuje, že mu nelze klást k tíži, že policie realizovala zadržení pachatelů takovým způsobem, že nemohla doložit místo předání finančních prostředků. Současně upozorňuje na pochybení soudu druhého stupně, který se nevypořádal s tvrzením spoluobviněného, že dluh T. vůči němu byl vyšší než 300 000 Kč, a který se rovněž nevypořádal z částí přepisu rozhovoru T. staršího s ním v jeho kanceláři, když obsah rozhovoru nepotvrzuje jeho účast na projednávané trestné činnosti.
11. Podle názoru obviněného byly důkazy hodnoceny zásadně v jeho neprospěch, nedostatek důkazů byl nahrazen spekulativními úvahami soudu druhého stupně a byla zcela pominuta jeho obhajoba. Z obecného hlediska a z provedených důkazů nelze prokázat, že se společně s dalšími obviněnými podílel na výhrůžkách vůči rodině T. jinou těžkou újmou a že je nutil k tomu, aby cokoliv konali a způsobil tak značnou škodu, když žádné finanční prostředky nepřijal a nebylo prokázáno, že by si z titulu svého postavení nějaké prostředky vynucoval.
12. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 To 40/2019, zrušil, jakož i rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 6 T 152/2012, a rozhodl sám tak, že se obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. zprošťuje. In eventum navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. zrušil shora uvedená rozhodnutí soudů nižší instance a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí podle §265e odst. 1 tr. ř.
13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 1 NZO 288/2020, nejprve uvedl, jaký uplatnil obviněný R. K. dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. K tvrzením obviněného připomíná, že soud druhého stupně ve veřejném zasedání dne 30. 8. 2017 provedl poměrně rozsáhlé doplnění dokazování, zejména předestřel rozhodné odposlechy ze dne 22. 6. 2012, a nebyl tedy vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně (obviněným namítaný §263 odst. 7 tr. ř.). Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 16. 7. 2018 uvádí, že se nejednalo o třetí odsuzující rozhodnutí, nýbrž o první odsuzující rozsudek ve změněném složení senátu. Jednalo se tedy o první rozsudek tohoto senátu. Následně stran uplatněné argumentace obviněného státní zástupce zdůrazňuje, že se jedná o námitky procesní povahy, které žádný z dovolacích důvodů nemohou založit.
14. Za právně relevantně uplatněnou námitku z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by bylo možno považovat toliko námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018), nicméně obviněný předkládá pouze alternativní skutkové zjištění bez bližší argumentace svévole a nesmyslnosti v postupu těchto soudů, přičemž oba soudy nižší instance se s výhradami obviněného vypořádaly. Státní zástupce následně poukazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3137/2016), podle nichž může Nejvyšší soud za pomoci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně napravovat i v dovolacích důvodech neuvedené vady procesní, avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních postulátů spravedlivého procesu a je nutné korigovat pouze nejextrémnější excesy. Dovolatelem uváděná příloha k odposlechům nebyla státnímu zástupci doložena. Z podstaty argumentace obviněného vyvozuje státní zástupce námitku o porušení zásady in dubio pro reo, avšak podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zásada in dubio pro reo procesní, nikoliv hmotněprávní a jako taková není Nejvyšším soudem přezkoumávána (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14).
15. S ohledem na shora uvedené závěry státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného R. K. odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
16. Obviněný Z. B. s ohledem na zvolený dovolací důvod namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Při provádění dokazování byly učiněny skutkové závěry v extrémním rozporu se skutečně provedenými důkazy, když z odůvodnění odsuzujícího rozsudku musí vyplývat logická návaznost skutkových zjištění, úvah hodnocení důkazů i právního hodnocení. Pokud tak tomu není, je takové rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. O takový případ se v dané věci jedná.
17. Následně rozsáhle shrnuje dosavadní průběh trestního řízení, včetně opakovaného rozhodování soudů nižší instance ve věci, přičemž zdůrazňuje skutečnost, že soud prvního stupně ho v rozhodnutí ze dne 16. 7. 2018 uznal vinným a uložil mu trest a další povinnosti, aniž by provedl další důkazy a aniž by na základě doplněných důkazů provedl změnu ve svých úvahách, když rovněž učinil opětovně závěr, že se nepodařilo odstranit rozpory a pochybnosti ve výpovědích poškozených, které znovu označil za nepřesvědčivé a nelogické. Soud prvního stupně přesto uvedl, že je vázán prvním názorem soudu druhého stupně a uznal ho vinným. Takovým postupem došlo k porušení §263 odst. 7 tr. ř., neboť soud druhého stupně hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně odlišně a dospěl k opačnému hodnocení důkazů, které sám neprováděl. Zdůrazňuje, že se soud druhého stupně nijak nevypořádal s jeho výpovědí podpořenou i výpověďmi spoluobviněných a svědků, že mu poškození T. dlužili vyšší částku než 200 000 Kč a 300 000 Kč, ač sami poškození o různých částkách vypovídali v průběhu trestního řízení. Obviněný namítá, že soud prvního stupně ve věci neučinil vlastní závěry, nýbrž byl vázán právním názorem soudu druhého stupně. Podle názoru obviněného z provedeného dokazování byly v jeho neprospěch učiněny nesprávné skutkové závěry, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které navíc v projednávané věci stojí pouze na výpovědích poškozených, kteří jsou nevěrohodní, a na záznamech prostorových a technických odposlechů, které nemohou být dle konstantní judikatury osamoceným důkazem o vině.
18. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 3 To 40/2019, zrušil, jakož i rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 6 T 152/2012, a rozhodl sám tak, že se zprošťuje obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. In eventum navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. zrušil shora uvedená rozhodnutí soudů nižší instance a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí podle §265e odst. 1 tr. ř.
19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 1 NZO 288/2020, ve vztahu k obviněnému Z. B. nejprve uvedl, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Vzhledem k tomu že dovolání obviněného obsahově odpovídá dovolání dovolatele K., k němuž se již státní zástupce vyjádřil, v dalším plně odkazuje na obsah svého vyjádření k tomuto dovolání. Rovněž poukazuje na skutečnost, že soud druhého stupně dokazování obsáhle doplnil a že daný senát soudu prvního stupně rozhodoval po změně svého složení poprvé a že námitky dovolatele jsou procesními námitkami neodpovídajícími žádnému dovolacímu důvodu. Stran námitky odposlechů, tj. že odposlechy nemohou být osamoceným důkazem, státní zástupce konstatuje, že obviněný neuvádí k tomuto žádný konkrétní judikát, tím méně nějakou „konstantní judikaturu“. Neuvádí ani žádný důvod, pro který by odposlechy nemohly takovým důkazem být. K takto formulované námitce se proto nemohl blíže vyjádřit, když jen poznamenal, že odposlech by nemohl být osamoceným důkazem, pokud by byl proveden způsobem procesně ne zcela bezvadným (nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1235/09).
20. S ohledem na shora uvedené závěry státního zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného Z. B. odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. I v případě tohoto obviněného vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav důkazů či takové námitky, kterými dovolatelé vytýkají neúplnost provedeného dokazování.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněných.
27. Obvinění uplatnili shodný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když i jejich dovolací argumentace je v podstatě shodná, neboť namítají existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, vyjadřují nesouhlas s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Takto formulované dovolací námitky nejsou obecně způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť ve své podstatě směřují do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, zejména odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Takové námitky proto nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný.
28. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se vyjádřit k určitým argumentům obviněných, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Obvinění především namítají existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. Obecně ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Zde se ovšem sluší poznamenat, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
29. Z pohledu konkrétně zvolené dovolací argumentace lze konstatovat, že obvinění ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko vyjadřují nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně, zejména jejich výpovědí, výpovědi poškozených a pořízených odposlechů. V tomto směru je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, když ani obvinění nezpochybňují rozsah dokazování, takže postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., přičemž následně tyto hodnotil v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Zde se sluší poznamenat, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obvinění se trestné činnosti dopustili. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
30. Přesto považuje Nejvyšší soud z pohledu námitek uplatněných obviněnými v podaných dovoláních, která směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněných skutečně nejde o případ tzv. extrémního nesouladu, v jeho výkladu Ústavním soudem, za nutné uvést, že soudy nižších stupňů své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily, jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., zejména pak soud druhého stupně. V souvislosti s postupem soudu prvního stupně je třeba zdůraznit, že tento si byl vědom nevěrohodnosti určitých částí výpovědí poškozených, stejně jako soud druhého stupně, přičemž vinu obviněných dovozuje na podkladě dalších provedených důkazů, zejména záznamů telefonních hovorů, jakož i výpověď spoluobviněného A. a svědkyně P. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 13 - 14 rozsudku soudu prvního stupně). Z pohledu odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně lze připustit, že tento poněkud trochu nešťastně uvedl, že je vázán právním názorem soudu druhého stupně a mu nezbývalo než převzít hodnocení důkazů krajského soudu (viz str. 13 rozsudku soudu prvního stupně). Jak zcela správně ovšem konstatoval soud druhého stupně (viz str. 5 usnesení soudu druhého stupně), soud prvního stupně nebyl vázán názory soudem druhého stupně, jak má hodnotit provedené důkazy, neboť nešlo o právní názor ve smyslu §264 odst. 1 tr. ř., který se může vztahovat k otázkám hmotného a procesního práva. Soud druhého stupně zcela správně konstatoval, že nemohl soudu prvního stupně nařizovat, k jakým závěrům má po provedeném dokazování dospět, což ani nečinil. Toto tvrzení soudu druhého stupně odpovídá obsahu spisového materiálu, zejména obsahu jeho rozhodnutí ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 3 To 136/2017. Dále je třeba zdůraznit, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 6T 152/2012 představuje třetí rozhodnutí tohoto soudu, ovšem nikoliv senátu, když v případě třetího rozhodnutí rozhodoval senát v jiném složení senátu než v případě dvou předchozích zprošťujících rozsudku a v případě třetího odsuzujícího rozsudku bylo dokazování provedeno celé znovu, takže se jedná o první rozhodnutí tohoto senátu a tento senát nebyl vázán tím, jak důkazy hodnotil jiný senát tohoto soudu. Již z tohoto pohledu je zcela lichá námitka obviněných, že stejný senát je dvakrát obžaloby zprostil a potřetí rozhodl odsuzujícím rozsudkem. Současně je třeba zdůraznit, že ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí soud druhého stupně nejprve poukázal na nesprávný postup soudu nižší instance při provádění důkazů, když nepostupoval důsledně při odstraňování rozporů ve výpovědích poškozených a uložil dokazování doplnit, takže nevyslovil žádný závazný právní názor. V dalším svém rozhodnutí soud druhého stupně poukázal na důkazy, s nimiž se okresní soud v rámci hodnocení důkazů dostatečně přesvědčivým způsobem nevypořádal, když se jednalo zejména o opatřené záznamy telefonních hovorů (podle soudu prvního stupně neobsahovaly žádné relevantní skutečnosti významné z hlediska rozhodnutí o vině či nevině obviněných), když soudu prvního stupně bylo uloženo se s obsahy těchto odposlechu vypořádat z toho pohledu, zda obsahují nějaké skutečnosti důležité z hlediska rozhodnutí o vině či nevině obviněných, aniž by ovšem soud druhého stupně vyjádřil nějaký závazný právní názor jak přesně má soud prvního stupně tyto důkazy hodnotit. Z pohledu dovolací argumentace obviněných a namítaného porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř. je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně ve svém druhém zrušujícím rozhodnutí, ve kterém poukázal na nutnost hodnocení části důkazů soudem prvního stupně, které tento soud při hodnocení důkazů pominul, neměnil skutková zjištění soudu prvního stupně, nýbrž poukázal na to, že rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu absence hodnocení části důkazů neodpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., když zároveň sám u veřejného zasedání dokazování doplnil o tyto důkazy. Takovým postupem tedy nedošlo k porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř.
31. Soud druhého stupně se pak ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně s výhradou, že by snad ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí vyslovil závazný právní názor podle §264 odst. 1 tr. ř., když zároveň velmi podrobně rozvedl své úvahy z pohledu námitek, které obvinění uplatnili v rámci podaného odvolání a jež jsou téměř totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 5 – 11 usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., přičemž se důsledně věnoval hodnocení opětovných výpovědí poškozených v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Soud druhého stupně, stejně jako soud prvního stupně, což již konstatoval i ve svých předchozích rozhodnutích, výslovně zdůraznil, že v určitých částech výpovědí poškozených lze spatřovat nelogičnost a vnější i vnitřní rozpory a že by za takové situace samotné výpovědi poškozených pro rozhodnutí o vině obviněných nemohly obstát, přičemž ovšem současně uvedl, že výpovědi poškozených nejsou jediným důkazem ve věci. Soud druhého stupně především poukázal na skutečnosti, které vyplývají z listinných důkazů, předestřel a odkázal na rozhodné záznamy o uskutečněných telefonních hovorech, a poukázal na výpověď svědkyně B. P., která nepochybně podporuje výpověď poškozeného J. T., když Nejvyšší soud pro stručnost na jeho odůvodnění zcela odkazuje. Zároveň hodnotil obhajobu obviněných z pohledu těchto provedených důkazů a skutečností, které z nich vyplývají.
32. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., tyto i velmi pečlivě a náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatelé v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky, jako v podaných odvoláních, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
33. Pokud obvinění namítají, že byli uznáni vinnými, aniž by tento výrok měl oporu v provedených důkazech, tak se jedná o námitku do hodnocení důkazů, která nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, připouští, že se provedeným dokazováním nepodařilo odstranit určité vnitřní ani vnější rozpory ve výpovědích poškozených, které v některých částech jsou nelogické, takže na základě těchto samotných výpovědi, bez dalších důkazů, by skutečně nebylo možné uznat obviněné vinnými z trestné činnosti jim kladené za vinu. V tomto směru lze připustit, že výpovědi poškozených mohou být ovlivněny jistými skutečnostmi, které mohou souviset jednak s jejich osobnostmi, ale zejména s tím, že nelze vyloučit, že se mohli dopouštět nějaké protiprávní činnosti, o které nechtějí vypovídat (viz např. trestní stíhání svědka J. T.). Nicméně skutečně nelze pominout, že soudy výrok o vině nepostavily na výpovědích poškozených. Jinak vyjádřeno, jejich výpovědi samy o sobě nepředstavují klíčový důkaz, těmito jsou další důkazy, na které poukazují soudy nižších stupňů, zejména soud druhého stupně, když všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemných souvislostech tak, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nikoliv izolovaně, jak to činí obvinění. Obvinění tedy byli usvědčeni na základě dalších provedených důkazů, které s výpověďmi poškozených korespondovaly, zejména se jednalo o rozsáhlé záznamy telefonních hovorů, resp. jejich protokoly, protokoly o prostorových odposleších (vše na č. l. 450 - 451, 456, 462 – 463, 465 – 466), výpověď spoluobviněného A., výpověď svědkyně B. P. (sestřenice poškozeného T.) či listinné důkazy.
34. Lze připustit, že nelogičnost a zejména nevěrohodnost výpovědi obou poškozených vychází zejména ze zamlčování některých skutečností poškozenými nebo jejich zkreslení, což bylo dáno i tím, že tito měli nepochybně obavy z řešení dopravní nehody poškozeného T., z jeho případné účasti na nezákonném jednání ohledně vozidla, jímž měl být spáchán pojistný podvod, resp. měli evidentně důvodné obavy z případného trestního postihu, jakož i dalšího z dalšího trestního stíhání pro potenciálně možnou trestnou činnost spočívající v nelegálním obchodování v rámci podnikání, kterou by zřejmě rozsáhlejší šetření policejních orgánů odhalilo. Vzhledem ke svým osobnostem se poškození mohli cítit takovýmito záležitostmi ohroženi daleko více, než jak by tuto záležitost vnímal kdokoliv jiný. Navíc z provedeného dokazování se podává, že vztahy mezi poškozenými (otcem a synem T.) nebyly na příliš dobré úrovni. V mnohých věcech měli odlišné postoje k nakládání s finančními prostředky, k celkovému podnikání, zaměstnávání jiných osob a řešení určitých problémů. Je zcela evidentní, že také projevovali odlišnou míru aktivity ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení, když trestní oznámení podal poškozený T., aniž by bylo zřetelné, že tak učinil s vědomím svého syna, když je velmi pravděpodobné, že J. T., by sám takto situaci neřešil, a to z důvodů případného nebezpečí jeho trestního stíhání. Již toto svědčí o tom, že poškození nejednali po vzájemné dohodě vedení cílem oznámit nepravdivé skutečnosti ohledně trestné činnosti obviněných, když i jejich osobnostní uspořádání vylučuje takové sofistikované jednání. Navíc jak již bylo naznačeno, výrok o vině není založen primárně na tom, že by soudy nižších stupňů považovaly výpovědi poškozených za věrohodné, nýbrž na velmi pečlivém hodnocení všech provedených důkazů v jejich vzájemném kontextu.
35. Stran argumentace uplatněné obviněným K. ohledně neprokázání jeho účasti na spáchané trestné činnosti je třeba zdůraznit, že se jedná opětovně o námitku směřující ke způsobu hodnocení důkazů a jako taková má procesní charakter. Bez ohledu na tento závěr je nutné stručně poukázat jednak zejména na obsah zachycených telefonních hovorů, prostorové odposlechy (viz bod 31), na skutečnost, že předmětný výpis ETŘ si obviněný ponechal pro svou potřebu a měl takovýto výpis uložený až do poloviny roku 2012 v místě svého pobytu, kde byl zajištěn na základě provedené domovní prohlídky, a to společně s listinami, které rovněž měly vztah k poškozeným T. Navíc nahlížel do této evidence i v souvislosti se střelbou do automobilu poškozených, k níž došlo ze strany spoluobviněného A. Nad to je nutné dodat, že obviněný K. neinformoval příslušné orgány dopravního inspektorátu o zjištěném podezření, že pachatelem dopravní nehody ze dne 23. 9. 2011 může být poškozený J. T., což bylo jeho povinností jako policisty, tuto informaci svým kolegům předat. Pokud obviněný zdůrazňuje skutečnost, že z pořízeného záznamu rozhovoru mezi ním a poškozeným J. T., nevyplývá, že by měl převzít částku 300 000 Kč, je třeba uvést, že z provedeného dokazování je zřejmé, že tento obviněný se po celou dobu páchání trestné činnosti snažil, aby peníze byly předávány prostřednictvím třetí osoby, když přímo při páchání trestné činnosti se snažil být tzv. v pozadí. Již z tohoto pohledu je logické, že se při rozhovoru s poškozeným snažil vystupovat tak, jako by o páchání trestné činnosti spoluobviněnými nevěděl, když navíc rozhovor byl učiněn v jeho kanceláři a obviněný jako policista měl povědomí o práci policie ČR, zejména o tom, že je možno povolit odposlechy telefonů a prostorové odposlechy, a to i v jeho kanceláři. Stran další námitky k odposlechům, kterou uplatnil obviněný B., tj. že odposlechy nemohou být osamoceným důkazem, tak Nejvyšší soud musí podotknout, že obviněný neuvádí k tomuto tvrzení žádnou konkrétní judikaturu, žádné konkrétní ustanovení zákona ani další konkrétní skutečnosti, na základě nichž by byl dán důvod, pro který by odposlechy nemohly takovým důkazem být. Nad to je nutné konstatovat, že odposlechy v projednávané věci ani osamoceným důkazem nebyly, byť představovaly zásadní důkaz, neboť je soud posuzoval v kontextu dalšího provedeného dokazování, a tudíž dalších provedených důkazů.
36. K další argumentaci obviněného K. je třeba uvést, že soud druhého stupně se podrobně věnoval i převzetí částky 300 000 Kč od poškozených (viz str. 7 - 10 usnesení soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud na jeho odůvodnění pro stručnost odkazuje. Stejně tak se vypořádal i s námitkami o konkrétní výši předané částky, jakož i dluhu poškozeného T. vůči obviněnému B. (viz str. 10 a 11 usnesení soudu druhého stupně).
37. Lze tedy uzavřít, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, nelze v postupu soudů nižších stupňů shledat nějaké vady a lze tedy mít za to, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněných podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí, a to zejména rozhodnutí soudů druhého stupně byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je pak dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněných v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
38. Obvinění implicitně rovněž namítají rovněž porušení zásady in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. V tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř., zejména soudu druhého stupně.
39. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že v řízení, v němž bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, nedošlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces tím, že by v projednávané věci byl dán tvrzený extrémní rozpor, a obvinění neuvedli žádnou hmotněprávní námitku odpovídající povaze jimi uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V praxi se považuje za porušení práva na spravedlivý proces zpravidla situace, kdy je zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). Zároveň ovšem platí, že nestačí tvrzení porušení práva na spravedlivý proces, toto musí být v řízení prokázáno, aby byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 291/2016). Pokud Nejvyšší soud dospěje k závěru, že v řízení, v němž bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, nedošlo k namítanému porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a obvinění neuvedli žádnou hmotněprávní námitku odpovídající povaze jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba mít za to, že obvinění svá dovolání opřeli o skutečnosti, jež nenaplňují nejen důvod dovolání deklarovaný, nýbrž ani žádný jiný důvod dovolání upravený §265b tr. ř., a v takovém případě Nejvyšší soud podané dovolání odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 152/2017). V předmětné věci sice obvinění namítají extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, ovšem fakticky porušení práva na spravedlivý proces dovozují ze způsobu hodnocení důkazů soudů nižších.
40. S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněných je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí . “
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 8. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu