ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.860.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 860/2020-1295
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. B. , nar. XY v XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 5 To 70/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 108/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Odvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 11. 2019, sp. zn. 3 T 108/2018 byl ohledně obviněného M. B. podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině, trestu a další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad, z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2017, sp. zn. 5 T 96/2017, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 68 To 314/2017, přičemž obviněný byl nově uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku na skutkovém základě, že
1) v době od 6. 9. 2016 do 10. 9. 2016 z místa tehdejšího pobytu v XY, XY, se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch, vystupující před poškozeným J. Š. jako movitý Čechoameričan obchodující na finančních trzích a s nemovitostmi na Floridě, nejprve volal z blíže nezjištěného telefonního čísla na mobil poškozenému, kterého žádal o poskytnutí půjčky ve výši 250.000 Kč pod vymyšlenou záminkou, že je v tíživé finanční situaci, že byl okraden a že si potřebuje koupit počítač a telefon, neboť veškerou jeho elektroniku včetně hotovosti mu zadržuje jistý H., kdy poškozený J. Š. mu toto tvrzení uvěřil a dne 7. 9. 2016 složil na pobočce Raiffeisenbank, a. s., v Třinci ve prospěch účtu č. XY, vedeného u téže banky, částku ve výši 100.000 Kč, načež dne 9. 9. 2016 obžalovaný M. B. opětovně volal na mobil poškozenému J. Š., že mu ty peníze nestačí, a že potřebuje půjčit ještě dalších 50.000 Kč, a to do obchodu, kam původně měl vložit 100.000 Kč, tak aby všechny peníze mohly být vráceny, a pod příslibem, že dle písemného vyjádření ke dni 17. 9. 2016 všechno vrátí a dle ústního vyjádření asi do 10 dnů od zapůjčení peněz by měl mít zpátky všechny relevantní doklady a platební karty a mohl by peníze z účtu vrátit, kdy následně poškozený J. Š. dne 10. 9. 2016 složil na pobočce Raiffeisenbank, a. s., v Obchodním centru Karolina v Ostravě ve prospěch účtu č. XY, vedeného u stejné banky, částku ve výši 50.000 Kč, avšak do dnešního dne obžalovaný M. B. dlužnou částku nevrátil, peníze pak dle svého vyjádření použil stejně na jiný účel než deklaroval původně poškozenému a ke dni poskytnutí půjčky policie nešetřila žádný trestný čin, ve kterém by obžalovaný vystupoval jako poškozený s tím, že by byl okraden, a výše uvedeným jednáním poškozenému J. Š. způsobil celkovou škodu ve výši 150.000 Kč,
2) v období od 13. 10. 2016 v 17:49 hodin do 24. 2. 2017 16:50 hodin na mnoha místech v Praze předstíral, že je zámožnou osobou, která vlastní nemovitosti v Německu, USA a Monaku, pod záminkou zájmu o koupi lukrativní nemovitosti, vily umístěné na adrese XY, a XY v obci XY, nabízené poškozenou spol. K. z., IČ: XY, se sídlem XY, k prodeji za částku 65.000.000 Kč, a následně pod různými lživými záminkami, že byl okraden společníkem, nebo došlo k zablokování jeho zahraničních účtů, že je těžce nemocen, umírá apod., vylákal na úhradu svých běžných životních nákladů a nákladů spojených s jeho údajným podnikáním a nákupem předmětné nemovitosti finanční prostředky, které do dnešního dne neuhradil, a takto z jednatelky poškozené společnosti M. A. vylákal:
finanční prostředky, které byly vkládány na bankovní účet obviněného č., vedený u spol. Raiffeisenbank: ve výši 25.000 Kč, které byly dne 13. 10. 2016 v 17:49 hodin vloženy na adrese Olbrachtova 1946/64, Praha 4, ve výši 15.000 Kč, které byly dne 14.10.2016 v 10:11 hodin vloženy na adrese Dejvická 11, Praha 6 na pobočce banky Raiffeisenbank, ve výši 5.000 Kč, které byly dne 17.10.2016 v 17:40 hodin vloženy v Praze 4, v ul. Na Pankráci na pobočce banky Sberbank, ve výši 5.000 Kč, které byly dne 17.10.2016 v 17:23 hodin vloženy na adrese Olbrachtova 1946/64, 140 00 Praha 4 na pobočce banky Raiffeisenbank, ve výši 2.000 Kč, které byly dne 27.10.2016 v 15:59 hodin vloženy na adrese Dejvická 11, Praha 6 na pobočce banky Raiffeisenbank, ve výši 5.000 Kč, které byly vloženy dne 13.12.2016 v 15:57 hodin na pobočce Komerční banky v Praze 6, ve výši 6.000 Kč, které dne 16.12.2016 v 09:53 hodin vybrala A. z bankomatu Euronet na adrese Vítězné náměstí 5765/1, Praha 6 z bankovního účtu a byly obviněnému následně předány osobně, ve výši 30.000 Kč, které byly vloženy dne 13. 1. 2017 v 10:19 hodin na adrese Nádražní 23, Praha 5 na pobočce banky Raiffeisenbank, ve výši 5.000 Kč, které dne 22. 2. 2017 v 16:00 hodin vybrala A. z bankomatu České spořitelny na adrese Na Slupi 2102/2b, Praha 2 z bankovního účtu a byly následně obviněnému předány osobně, finanční prostředky ve výši 16.400 Kč které dne 24.2.2017 v 16:50 hodin vybrala A. z bankomatu České spořitelny na adrese Na Slupi 2102/2b, Praha 2 a byly následně obviněnému B. předány osobně,
elektroniku u spol. Alza - Notebook MacBook Air 13 CZ 2016, v. č. XY včetně příslušenství externí disk LaCie 1TB v hodnotě 25.990 Kč, mobilní telefon zn. IPHONE 6S 32 GB Space Grey, IMEI: XY v hodnotě 17.990 Kč, k nákupu byla zdarma obdržena Power bank Mobile Battery 2600, MS Office v hodnotě 1.790 Kč, USB Hub I-TEC v hodnotě 329 Kč, Hands Free JABRA BT2047 v hodnotě 518 Kč, které byly zakoupeny dne 14. 10. 2016, 16. 10. 2016, 24. 10. 2016 a 26. 10. 2016,
další zboží - cigarety zn. Marlboro a cukrovinky v hodnotě 500 Kč, které byly dne 21. 10. 2016 v 12:10 hodin zakoupeny na adrese XY v prodejně Ovoce zelenina D., rychlovarná konvice, káva, čaj, cukrovinky a jiné potraviny ve výši 912 Kč, které byly zakoupeny dne 24. 10. 2016 na blíže nezjištěném místě v prodejně Kaufland, 10 ks cigaret zn. Marlboro v hodnotě 1.000 Kč, které byly zakoupeny dne 24. 10. 2016 v 16:16 hodin v ul. XY, v prodejně G., potraviny v hodnotě 318 Kč, které byly zakoupeny dne 25. 10. 2016 v 12:53 hodin v ul. Suchdolská, Praha 6 v prodejně Lidl a zboží v hodnotě 521 Kč, které bylo zakoupeno dne 26. 10. 2016 na adrese Suchdolské nám. 445/7, Praha 6, v Lékárně Dr. Max,
dále měsíční pronájem invalidního vozíku ve výši 750 Kč, který byl dne 24. 10. 2016 na pobočce spol. Půjčovna pomůcek uhrazen pro potřebu obviněného B. a dluh za ubytování ve výši 19.599 Kč v Hotelu Galaxie na adrese Suchdolské náměstí 801/9, Praha 6, který byl uhrazen dne 12. 12. 2016 v 14:46 hodin na recepci hotelu,
a takto obviněný jednal, ačkoliv s ohledem na jeho majetkové poměry od počátku neměl v úmyslu finanční prostředky vrátit a ani neměl reálný zájem o koupi předmětné nemovitosti, čímž poškozené společnosti K. z., , IČ: XY, způsobil celkovou škodu ve výši 184.569 Kč,
3) v období měsíce října a listopadu 2016 na blíže nezjištěném místě pod smyšlenou legendou, že byl okraden a že potřebuje peníze na léky a další živobytí, požádal poškozeného O. F., nar. XY, o zapůjčení finanční částky ve výši 15.000 Kč, po týdnu obviněný vrátil poškozenému částku ve výši 10.000 Kč se slovy, že částku 5.000 Kč vrátí později, následně poškozeného požádal o další finanční půjčku ve výši 20.000 Kč z důvodu finanční tísně pod smyšlenou legendou, že mu stále nebyly zaslány finanční prostředky z jeho bankovních účtů v zahraničí, půjčku slíbil vrátit do 14 dnů, v dalším období požádal poškozeného o další 3.000 Kč, které mu poškozený zaslal na bankovní účet č. XY, vedený u Raiffeisenbank, ačkoliv věděl, že vzhledem ke své finanční situaci a výši svých závazků nebude schopen půjčené peníze vrátit, čímž poškozenému způsobil celkovou škodu ve výši 28.000 Kč,
4) v blíže nezjištěné době v měsíci říjnu 2016 kontaktoval poškozenou E. W., nar. XY, advokátku zapsanou v české advokátní komoře, za účelem právního zastoupení z důvodu zakoupení nemovitosti v hodnotě 65.000.000 Kč v obci XY prostřednictvím realitní kanceláře, byla požádána o provedení kontroly návrhu kupní smlouvy, její upravení a navázání kontaktu s právním zástupcem prodávajícího a realitní makléřkou, za tyto své služby poškozená měla od obviněného obdržet částku ve výši 123.000 Kč, na přelomu měsíců října 2016 a listopadu 2016 v hotelu Galaxie, ul. Suchdolské náměstí 801/9 v Praze 6 - Suchdole, pod smyšlenou legendou, že je velmi movitý člověk, který trpí smrtelným onkologickým onemocněním, zprostředkuje velmi výhodné úvěry za velmi mimořádných podmínek v zahraničí, vylákal od poškozené E. W. a společníků spol. C. T., IČ: XY, poškozeného K. D., nar. XY a poškozeného T. S., nar. XY, finanční částku ve výši 50.000 Kč, která měla posloužit na bankovní výdaje spojené se zprostředkováním úvěru, tato částka byla z části financována poškozenou W., a to ve výši 15.000 Kč, z části poškozeným D. ve výši 10.000 Kč, tyto finanční prostředky byly obviněnému předány osobně při podpisu smlouvy a druhá polovina částky, tedy finanční prostředky ve výši 25.000 Kč od poškozeného S. byly odeslány z bankovního účtu poškozeného D. na bankovní účet obviněného B. vedený u Raiffeisenbank č.XY, a takto obviněný jednal, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu zprostředkovat úvěry pro poškozené a finanční prostředky neměl v úmyslu poškozeným vrátit, a právní služby od počátku neměl v úmyslu uhradit, neboť neměl reálný zájem o koupi předmětné nemovitosti a tímto jednáním způsobil poškozené E. W. škodu ve výši 138.000 Kč a poškozenému K. D., škodu ve výši 10.000 Kč a T. S. škodu ve výši 25.000 Kč,
5) dne 7. 11. 2016 v blíže nezjištěnou dobu v hotelu Galaxie na adrese Suchdolské náměstí 801/9 v Praze 6 - Suchdole pod smyšlenou legendou, že dokáže zprostředkovat velmi výhodný úvěr za velmi mimořádných podmínek v zahraničí, vylákal od poškozeného V. H., nar. XY finanční částku ve výši 70.225 Kč, která měla posloužit na bankovní výdaje spojené se zprostředkováním úvěru a byla obviněnému předána osobně po podpisu smlouvy, během schůzky obviněný požadoval po poškozeném další finanční částku ve výši 7.200 Kč, a to na překlad dokumentů potřebných pro realizaci investice do anglického jazyka, tuto finanční částku poškozený odeslal dne 25. 11. 2016 na účet obviněného vedený u Komerční banky č. XY, dále v blíže nezjištěné době na přelomu měsíců listopadu a prosince 2016 obviněný požádal o osobní půjčku ve výši 70.000 Kč na dobu 5 dnů pod smyšlenou legendou, že má v zahraničí zablokované finanční prostředky, kdy blokaci provedl analytický úřad ministerstva financí a ujistil poškozeného, že o finanční prostředky nepřijde, dne 2. 12. 2016 poškozený H. odeslal finanční prostředky ve výši 70.000 Kč na shodný účet obviněného, po několika dnech kontaktoval poškozeného s tím, že se s vrácením finančních prostředků opozdí, nabídl mu za jeho vyčkání bezplatné založení společnosti s. r. o. a zřízení bankovního účtu ve Švýcarsku, a takto z něj vylákal další finanční prostředky ve výši 31.000 Kč, které dne 7. 12. 2016 poškozený zaslal obviněnému na jeho bankovní účet, a takto obviněný jednal, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu zprostředkovat úvěry pro poškozeného a finanční prostředky neměl v úmyslu poškozenému vrátit, tímto jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši 178.425 Kč,
6) dne 18. 11. 2016 na blíže nezjištěném místě v Praze, pod smyšlenou legendou, že jako velmi movitý člověk, který má v zahraničí (USA a Lichtenštejnsku) několik nemovitostí s mnohamilionovou hodnotou a milionové finanční prostředky na bankovních účtech, dále trpí smrtelným onkologickým onemocněním a dokáže zprostředkovat velmi výhodné úvěry za velmi
mimořádných podmínek v zahraničí, vylákal od poškozeného M. S., nar. XY finanční prostředky v celkové výši 57.000 Kč, které byly téhož dne vloženy na bankovní účet obviněného č. XY, vedeného u Komerční banky, které měly sloužit na bankovní výdaje spojené se zprostředkováním úvěru, následně dne 2. 12. 2016 byla poškozeným odeslána částka ve výši 7.200 Kč na stejný bankovní účet obviněného, která byla obviněným požadována jako finanční doplatek v rámci zprostředkování úvěru, dále v průběhu společných schůzek obviněný požádal opakovaně poškozeného o zapůjčení finančních částek, které potřebuje na léky, jelikož je smrtelně nemocný, poškozený obviněnému zapůjčil osobně blíže nezjištěnou finanční částku a dále mu zapůjčil finanční částku ve výši 4.000 Kč, kterou odeslal z bankovního účtu č. XY vedeného u České spořitelny, a. s., (b.ú. vedený na Nadační ústav A., který poškozený S. financuje) na bankovní účet obviněného č. XY, vedený u Moneta Money bank, a takto obviněný jednal, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu zprostředkovat úvěry pro poškozeného a finanční prostředky neměl v úmyslu poškozenému vrátit, tímto jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši 68.200 Kč,
7) v blíže nezjištěnou dobu v měsíci prosinci 2016 v kavárně na XY v XY, pod smyšlenou legendou zájmu o koupi nemovitosti v hodnotě cca 50.000.000 Kč nedaleko Prahy a že trpí smrtelným onkologickým onemocněním, zprostředkuje velmi výhodné úvěry za velmi mimořádných podmínek v zahraničí, vylákal od členů představenstva poškozené společnosti K., p. n., IČ: XY, J. P., nar. XY a M. Š., nar. XY částku 243.000 Kč, která měla sloužit na bankovní výdaje spojené se zprostředkováním úvěru, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu zprostředkovat úvěry pro společnost K. a finanční prostředky neměl v úmyslu poškozeným vrátit, čímž způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 243.000 Kč,
8) dne 23.1.2017 v XY, v kanceláři společnosti C. A., IČ: XY, uzavřel smlouvu o nájmu bytu č. A.309 o dispozici 3+kk, situovaným v budově č.p. XY v ul. XY v XY, na období od 23. 1. 2017 do 23. 7. 2017, ačkoliv se do bytu v únoru 2017 nastěhoval, stanovené měsíční nájemné neplatil, vedoucí obchodního oddělení poškozené společnosti R. A. se vymlouval, že je smrtelně nemocný a že nájemné uhradí později, avšak nikdy tak neučinil, a takto jednal, ačkoliv věděl, že vzhledem ke své finanční situaci a výši svých závazků nebude schopen nájemné řádně hradit, tímto jednáním za měsíc duben 2017 způsobil škodu ve výši 28.800 Kč, která byla splatná do dne 5. 4. 2017, za měsíc květen 2017 způsobil škodu ve výši 12.619 Kč ( za období od 1. 5. 2017 do 12. 5. 2017), která byla splatná do dne 5. 5. 2017, dále způsobil škodu ve výši 5.983 Kč za nedoplatek z vyúčtování záloh a nákladů na služby související s užíváním pronajatého bytu, která byla splatná do dne 26. 5. 2017, tedy jeho jednáním byla způsobena celková škoda poškozené společnosti ve výši 47.402 Kč,
9) dne 31. 1. 2017 v XY na adrese XY v bytě obviněného, pod smyšlenou legendou, že je movitý člověk, který má onkologické onemocnění a vrátil se s rodiči zpět z USA, kde společně žili, a zabývá se zprostředkováním velmi výhodných úvěrů za velmi mimořádných podmínek v zahraničí, vylákal od poškozeného L. P., nar. XY finanční prostředky v celkové výši 69.357 Kč, které byly dne 1. 2. 2017 v Náchodě na pobočce spol. Moneta Money bank obviněnému vloženy na jeho bankovní účet č. XY vedený u spol. Moneta Money bank, které měly sloužit na bankovní výdaje spojené se zprostředkováním úvěru, následně prostřednictvím e-mailu XY zaslal poškozeným L. P., nar. XY a XY, nar. XY dokumenty, že disponuje již s částkou 1.500.000 Kč, a žádal je o zaslání plných mocí z důvodu uvolnění finančních prostředků, jež byly předmětem úvěru, který pro ně obviněný zprostředkoval, dále na jaře 2017 v restauraci XY v XY došlo k poslední schůzce mezi obviněným B. a poškozenými, na které obviněný žádal o finanční prostředky ve výši 10.000 Kč na dokončení převodu zprostředkovaného úvěru, kdy finanční prostředky budou během několika dnů na bankovním účtu poškozených, na základě čehož byly obviněnému osobně předány finanční prostředky ve výši 5.000 Kč, poté již obviněný s poškozenými přestal komunikovat, a takto obviněný jednal, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu zprostředkovat úvěry pro poškozené a finanční prostředky neměl v úmyslu poškozeným vrátit, tímto jednáním způsobil poškozeným škodu ve výši 74.357 Kč,
10) dne 16. 2. 2017 v XY, v restauraci XY, pod smyšlenou legendou zájmu obviněného o koupi nemovitosti, a že má v zahraničí větší finanční prostředky a má tedy zájem o založení akciové společnosti, že byl okraden a nebyly mu stále zaslány finanční prostředky z jeho bankovních účtů v zahraničí, poškozený J. V., nar. XY založil akciovou společnost A. A. m., a vylákal od poškozeného částky 2.000 Kč, 5.000 Kč a 20.000 Kč, které byly osobně předány obviněnému, ačkoliv věděl, že vzhledem ke své finanční situaci a výši svých závazků nebude schopen půjčené peníze vrátit, čímž způsobil poškozenému celkovou škodu ve výši 27.000 Kč,
kdy tímto jednáním poškozeným způsobil celkovou škodu ve výši 1.173.953 Kč a uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu Praha ze dne 13. 5. 2008 sp. zn. 10T 13/2007, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 4 To 89/2008, odsouzen pro pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona, trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, to vše jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, a pro spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, dílem dokonaný, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, z nějž byl dne 19. 5. 2016 podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6Pp 79/2015 a byla mu stanovena zkušební doba 7 let“.
Za tuto a další sbíhající se trestnou činnost byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k společnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 10 T 24/2018, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 5 To 301/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jednotlivými výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. pak obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: J. Š. částku 150.000 Kč, společnosti K. z., částku 158.783 Kč, O. F. částku 28.000 Kč, J. V. částku 27.000 Kč, společnosti C. A., částku 40.000 Kč, společnosti K., p. n., částku 243.000 Kč, L. a M. P. částku 74.357 Kč, M. S. částku 68.200 Kč, E. W. částku 138.000 Kč, K. D. částku 10.000 Kč, T. S. částku 25.000 Kč a V. H. částku 178.425 Kč. Poškození M. S. a K. D. byli se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody odkázáni podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 5 To 70/2020, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný M. B. následně dovoláním s odkazem na důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. V jeho odůvodnění předně namítl, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, v důsledku toho dospěly k chybným skutkovým závěrům a odsoudily ho k nepřiměřeně přísnému trestu odnětí svobody. V řízení podle dovolatele nebylo jednoznačně prokázáno, že by se dopustil skutků, které jsou mu kladeny za vinu. Dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, když byly zamítnuty návrhy na jeho doplnění stěžejního významu. Dovolatel trvá na tom, že mělo být provedeno řádné finanční šetření u švýcarských a lichtenštejnských bank, jímž by bylo zjištěno, že v těchto zemích bankovní konta skutečně založena má a má na nich uloženy takové peněžní prostředky, které by mu umožnily dostát svým závazkům a slibům. Z úředního záznamu o podaném vysvětlení, které policii poskytl V. E., a z výpovědi tohoto svědka v hlavním líčení dokonce vyplynulo, že byl u jedné z bank v Lichtenštejnsku VIP klientem. Pokud jde o uložený trest, dovolatel míní, že jde o zjevně nepřiměřenou sankci s ohledem na trestný čin, který měl spáchat. Domnívá se, že hranice značné škody v daném případě nebyla překročena natolik výrazně, aby mu bylo nutno vyměřit trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby podle §209 odst. 4 tr. zákoníku. Především ale namítl, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku skutkové podstaty přisouzeného trestného činu podvodu. Po celou dobu svého konání byl přesvědčen, že svým závazkům vůči poškozeným dostojí. Nikoho v omyl neuvedl a nikomu ani nezamlčel žádné podstatné skutečnosti. V době, kdy poškozeným sliboval zajištění finančních prostředků, věřil, že se všechny plánované obchody uskuteční. Navrhoval doplnění dokazování o výslech svědka Ch. M., žijícího v USA, který měl k plánovaným obchodům veškeré podklady, avšak bezvýsledně. Soudy po výtce dovolatele nezohlednily ani to, že v rozhodné době jednal pod vlivem silných léků, konkrétně morfia a posléze (od července 2016) OxyContinu. Ve vztahu k výroku o trestu dovolatel vyjádřil kategorický nesouhlas s tvrzením soudu, že nad svým jednáním neprojevil lítost a snažil se celou záležitost interpretovat ve svůj prospěch. Poškozeným se omluvil a upřímnou lítost nad vzniklou situací projevil. Nejvyššímu soudu pak navrhl, aby si pro účely dovolacího řízení vyžádal zprávu Vězeňské služby ČR o jeho chování v době výkonu trestu.
S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uvedl, že byl zkrácen ve svém právu být přítomen veřejnému zasedání odvolacího soudu, nařízenému na den 1. 4. 2020. Toho se původně zúčastnit nechtěl, nicméně dne 23. 3. 2020 mu bylo sděleno správním oddělením městského soudu, že veřejné zasedání bylo zrušeno. Od tohoto okamžiku žil tedy v přesvědčení, že se jednání konat nebude, a proto již nežádal o nařízení eskorty, přestože se v mezidobí rozhodl, že se veřejného zasedání účastnit chce. V důsledku zmíněné informace, která se nakonec ukázala být nepravdivou, však nekontaktoval svoji obhájkyni, nesdělil jí ani skutečnosti, jimiž se při veřejném zasedání chtěl dále hájit a neporadil se s ní o dalším postupu.
Závěrem dovolatel zopakoval, že nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že spáchal trestný čin. Provedené důkazy netvořily ucelený řetězec dokazující jeho vinu a soudy tak měly rozhodnout v duchu zásady in dubio pro reo v jeho prospěch. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 5 To 70/2020 i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a buď sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, nebo soudu prvního stupně přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem konstatoval, že ohledně části soudních rozhodnutí týkající se bodu 1. výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu není tento opravný prostředek vůbec přípustný. Tento dílčí útok byl v rámci ukládání společného trestu převzat ze soudních rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 96/2017, soud prvního stupně byl tudíž vázán skutkovými zjištěními učiněnými ve zrušeném rozsudku a ani odvolací soud následně nebyl oprávněn tuto část výroku o vině přezkoumávat.
Námitky obviněného, jež uplatnil pod ustanovením §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podle názoru státního zástupce zvolenému dovolacímu důvod neodpovídají. Spíše by je bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nicméně z nich především nevyplývá, zda se obviněný veřejného zasedání dne 1. 4. 2020 účastnil či nikoliv a zda někdy prohlásil, že se vzdává účasti na něm. Každopádně však fakticky nevytkl porušení §263 odst. 4 tr. ř. nebo jiného ustanovení trestního řádu odvolacím soudem, ale spíše napadl postup „správního oddělení“, které mu údajně podalo nepřesnou informaci o zrušení veřejného zasedání. Taková námitka ovšem přezkumnou činnost dovolacího soudu založit nemůže. Pokud by se obviněný účasti na veřejném zasedání vzdal a následně svoje stanovisko změnil, bylo jeho povinností tuto skutečnost odvolacímu soudu včas oznámit, a to nejpozději před zahájením veřejného zasedání. Z dovolání se přitom nepodává, zda tak obviněný učinil či ne.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný podle mínění státního zástupce nevznesl jedinou relevantní námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí na straně jedné a zákonných znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení na straně druhé. Pouze paušálně označil soudy učiněná skutková zjištění za nesprávná a setrval na tvrzení, že má značné finanční prostředky na účtech ve Švýcarsku a v Lichtenštejnsku. Přitom však nekonkretizoval, o jaké bankovní ústavy a účty se má jednat a jak tyto finanční prostředky získal za situace, kdy již od počátku devadesátých let minulého století trávil valnou část života ve výkonu nepodmíněných trestů odnětí svobody. Bez zjevné souvislosti s podstatou věci zároveň poukázal na to, že byl v kritické době pod vlivem léků, aniž by ovšem namítl, že byl ve stavu nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti ve smyslu §26 a §27 tr. zákoníku. Soudům vytkl, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, kritizoval způsob, jakým důkazy hodnotily, a odkázal na ryze procesní zásadu in dubio pro reo. Takové námitky však zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Stejný závěr je konečně podle státního zástupce nutno přijmout i k výhradám dovolatele proti uloženému trestu „vzhledem k výši způsobené škody“, neboť tvrzená nepřiměřená přísnost trestní sankce žádným zákonným dovolacím důvodem není.
S ohledem na výše rekapitulované důvody tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ předvídaný v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání reagoval obviněný svým podáním ze dne 11. 8. 2020, v němž vyjadřuje upřesnění, pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který měl ve skutečnosti na mysli. Jestli se v písemném dovolání objevilo ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jednalo se o písařskou chybu, za kterou se omlouvá. Zároveň má za to, že jeho dovolání je důvodné a opakuje svůj návrh na zrušení předchozích rozhodnutí soudů i na jeho zproštění obžaloby Nejvyšším soudem, případně na vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Jestliže obhájkyně obviněného v dovolání explicitně odkázala na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. , dopustila se evidentně formální chyby. Předmětné ustanovení se totiž vztahuje k situacím, kdy obviněný v určité fázi řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Taková vada řízení však předmětem dovolacích námitek obviněného nebyla. Odvolacímu soudu však formálně vytkl, že konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti porušil zákonná ustanovení o přítomnosti obviněného při něm. Taková výhrada obecně spadá pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a Nejvyššímu soudu tedy nic nebránilo v tom, aby ji posoudil také z věcného hlediska.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Smyslem a účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je v zásadě to, aby mu byla zajištěna reálná možnost vyjádřit se před soudem ke skutečnostem, které jsou mu v obžalobě kladeny za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto jsou poněkud odlišně trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze jednat v nepřítomnosti obviněného ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.). Předmětný dovolací důvod však nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Jak již bylo naznačeno výše, může být uplatněn pouze za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu takto postupovat nelze. Právo obviněného na osobní účast u hlavního líčení nebo veřejného zasedání je jedním ze základních a neopominutelných prvků práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Zásah do tohoto práva v podobě konání řízení před soudem v nepřítomnosti obviněného je pak akceptovatelný jen na podkladě zákona a při současném splnění podmínky, že soudní řízení jako celek tím nebude dotčeno do té míry, že pozbude podstatných rysů spravedlivého procesu (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, nebo ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1559/2010, aj.).
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné i ve veřejném zasedání (§232 a násl.), může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle nějž lze v nepřítomnosti obviněného, který je omezen na svobodě, protože je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. A konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku obsahově deklaroval naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. argumentací spočívající v tom, že mu nepravdivou informací správního oddělení Městského soudu v Praze bylo odepřeno právo osobně se zúčastnit veřejného zasedání o odvolání, přestože dané procesní oprávnění nakonec hodlal realizovat. Tuto námitku však neopřel o takové skutečnosti, pro něž jí bylo možno přiznat relevanci nebo dokonce důvodnost. V předloženém procesním spise (č. l. 1240) je založen přípis obhájkyně obviněného ze dne 12. 3. 2020, podle nějž obviněný souhlasí s tím, aby veřejné zasedání odvolacího soudu nařízené na den 1. 4. 2020 proběhlo v jeho nepřítomnosti a aby tak byla zrušena i eskorta, která ho k jednání měla předvést. Svůj úmysl nezúčastnit se osobně nařízeného jednání pak obviněný potvrdil dalšími přípisy z téhož dne založenými na č. l. 1241 a 1244 spisu. Tuto opakovanou žádost obviněného předseda senátu odvolacího soudu také konstatoval při zahájení veřejného zasedání (viz protokol č. l. 1246 spisu). Podle názoru dovolacího senátu tedy projednání odvolání v nepřítomnosti obviněného nic nebránilo. Jeho tvrzení, že se v mezidobí jeho vnitřní postoj k fyzické participaci na jednání změnil, ale v důsledku nepravdivé informace od úřednice soudu, podle níž mělo být již nařízené veřejné zasedání zrušeno, byl této možnosti zbaven, jednoduše nemá žádnou oporu ve spisovém materiálu. Z něj se rovněž nepodává, že by obviněný změnu svého postoje odvolacímu soudu jakýmkoli způsobem vyjevil a dal tím najevo, že „si vše znovu promyslel“ a jednání se v budoucnu osobně zúčastnit chce.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zároveň připomíná, že ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, podle nějž je nutno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. posuzovat nikoli pouze z formálního hlediska, ale také z hlediska věcného; tzn. hodnotit, do jaké míry a v jaké kvalitě namítaný postup odvolacího soudu reálně zasáhl do práva obviněného na obhajobu (k tomu srov. např. jeho usnesení ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 6 Tdo 194/2015-II). Při předmětném zkoumání je třeba zaměřit pozornost na skutečnost, zda byl obviněný v řízení před odvolacím soudem zastoupen přítomným obhájcem, zda v něm bylo prováděno dokazování, v jehož důsledku došlo ke změnám ve skutkových zjištěních, nebo mělo podstatný vliv na úvahy soudu o uložení odpovídajícího trestu, či případně vedlo k významnější revizi výroku o náhradě škody, zejména pak v neprospěch nepřítomného obviněného. Ani takové materiální podmínky případného dovolacího přezkumu ovšem v daném případě zjevně splněny nebyly. Dovolatel byl v řízení před soudem druhého stupně zastoupen osobně přítomnou obhájkyní, která tak dostala veškerý prostor k výkonu jeho účinné obhajoby. V rámci veřejného zasedání přitom nebylo prováděno žádné další dokazování a městský soud nepřistoupil ani k žádné revizi výroku o vině, o trestu nebo o náhradě škody (tím méně k tíži obviněného). Je tedy otázkou, zda by i případné pochybení spočívající v porušení některého zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, k němuž navíc nedošlo, mohlo mít z pohledu dovolacího přezkumu takový význam, aby nutně vedlo ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Prostřednictvím dalšího z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Předložená trestní věc je předně specifická tím, že soud prvního stupně obviněného odsuzoval za dílčí útoky u pokračování v trestném činu (§116 tr. zákoníku), a proto v rámci obligatorního postupu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku bez dalšího vtělil do výroku o vině i skutek, pro nějž byl obviněný původně pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2017, č. j. 5 T 96/2017-371, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 17. 10. 2017, č. j. 68 To 314/2017-488. Posledně zmíněný rozsudek obviněný v minulosti rovněž napadl dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 389/2018 tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Předmětné rozhodnutí následně jako správné aproboval i Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2046/18. Popsaná geneze soudních řízení znamená, že pokud obviněný formálně vznesl výhrady i proti právnímu posouzení takto „převzatého“ dílčího útoku (skutku), který je nyní součástí výroku dovoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně (konkrétně se jedná o skutek popsaný v bodě 1/), učinil tak nepřípustně.
Dále nebylo možno přehlédnout, že obviněný svůj mimořádný opravný prostředek odůvodnil prakticky výhradně výtkami směřujícími do rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení ze strany soudů. Touto cestou se domáhal významné revize skutkových zjištění ve svůj prospěch, což de facto znamená, že svůj mimořádný opravný prostředek uplatnil primárně na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem obecně pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze. Právní relevanci by jim bylo možno přiznat pouze při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení se podle ustálené judikatury Ústavního soudu řadí případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy jejich svévolného hodnocení bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy ((k tomu viz přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by současně představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo.
K výtce obviněného, že v řízení před soudy nebylo vyhověno některým jeho návrhům na doplnění dokazování, je předně zapotřebí připomenout, že trestní řád neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování nezbytného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy zásadně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda a nakolik je nutné dosavadní důkazní stav rozšiřovat či doplňovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví další důkazní návrhy procesních stran důvodnými a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Ten podle názoru dovolacího senátu v nynější trestní věci naplněn byl.
Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit potud, že soud ani v tomto směru nesmí svým postupem vybočit z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout, resp. pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, alespoň vyložit důvody tohoto odmítavého postoje v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, tak v podstatě vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně např. publikované nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. I. ÚS 425/97, sp. zn. III. ÚS 173/02, sp. zn. IV. ÚS 802/02, sp. zn. II. ÚS 402/05 aj.). Lze tedy shrnout, že soud sice na straně jedné není povinen provést všechny důkazy, jež navrhla ta či ona procesní strana (k tomu srov. také nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), avšak z hlediska práva na spravedlivý proces musí i v tomto směru jeho rozhodnutí respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3) .
Výše rozvedené postuláty „fair procesu“ nalézací soud respektoval, když důvody, pro něž důkazním návrhům obhajoby nevyhověl, ústavně konformním způsobem vylíčil v bodě 44. písemného vyhotovení rozsudku (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09). S jeho závěrem o nadbytečnosti navržených důkazů se nelze než ztotožnit. Ve veřejném zasedání odvolacího soudu obhájkyně obviněného výslovně uvedla, že žádné návrhy na doplnění dokazování, o nichž by bylo nutno rozhodnout, nevznáší. I přesto městský soud v bodě 8. odůvodnění napadeného usnesení v souladu s §134 odst. 2 tr. ř. vysvětlil, proč ani on nepovažoval další dokazování ve věci za nezbytné. Je tedy evidentní, že k opomenutí žádného důkazu, které by znamenalo nepřípustný zásah do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces, v dané trestní věci nedošlo.
Nejvyšší soud zároveň nemá za to, že obhajobou zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem selektivního, neobjektivního a nekritického hodnocení provedených důkazů. Rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně ve zkoumané trestní věci co do odůvodnění splnila kritéria obsažená v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Skutkovým úvahám i způsobu, jakým se soudy vypořádaly s opakovaně předestřenou skutkovou verzí obviněného, podle názoru dovolacího senátu nelze z hlediska principů formální logiky ničeho podstatného vytknout. Zjištěný skutkový stav přitom našel odpovídající výraz i v použité právní kvalifikaci. Dovolatel sice naznačil, že jeho jednání vůči poškozeným nebylo neseno podvodným záměrem, ovšem námitku absence subjektivní stránky trestného činu opřel o argumentační konstrukci, která jednoduše neměla oporu v realitě. Není pochyb o tom, že pokud by poškození znali pravý stav věcí, k finanční pomoci obviněnému či k „obchodům“ s ním by nepřistoupili a požadované sumy by mu nezaplatili. Mezi jeho podvodným jednáním a vznikem zákonem předvídaného škodlivého následku tak byl dán i potřebný příčinný vztah.
Za právně relevantní konečně nebylo možno považovat ani vágně formulovanou námitku obviněného směřující proti pravomocně uložené trestní sankci. U výroku o trestu lze totiž za tzv. „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovat jen takové vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. nesprávný závěr o tom, zda pachateli měl či neměl být ukládán úhrnný nebo souhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku resp. §43 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Takovou vadu však obviněný napadeným rozhodnutím ve skutečnosti nevytkl.
Jiná pochybení soudu, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku či v §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, v dovolání zásadně namítat nelze (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný výklad by totiž neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě, a to i při obecné přípustnosti (zákonnosti) postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo v kardinálním rozporu s charakterem dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním podaným z důvodu, že uložený trest (včetně způsobu jeho výkonu) je ve vztahu k obviněnému nepřiměřený, a dovoláním, což by v podstatě znamenalo zavedení další běžné přezkumné instance v trestním řízení. To zajisté úmyslem zákonodárce nebylo.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen v dovolání odkázat jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Ve věci obviněného M. B. Nejvyšší soud dospěl ke konečnému závěru, že jeho námitky, pokud byly uplatněny přípustně, ve skutečnosti věcnému zaměření žádného z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídaly. Proto rozhodl tak, že podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 8. 2020
JUDr. František Hrabec
předseda senátu