ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1175.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1175/2020-786
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2020 o dovolání obviněného Š. B., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 4 To 6/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 5/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2019, sp. zn. 50 T 5/2018, byl Š. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a taktéž za přečin zatajení věci podle §219 odst. 1 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 11 T 66/2017, který mu byl doručen dne 19. 5. 2017 a nabyl právní moci dne 30. 5. 2017, byl podle §145 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 20 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 1 000 Kč, celkem tedy 20 000 Kč. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 11 T 66/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. [Týmž rozsudkem byl uznán vinným také obviněný R. K., a to zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku a dále přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku].
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. 6. 2020, pod sp. zn. 4 To 6/2020, zamítl podle §256 tr. ř. [Týmž usnesením bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného R. K., který dovolání nepodal].
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 4 To 6/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., které vymezuje zjištění skutkového stavu věci ze strany orgánů činných v trestním řízení tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Obviněný má za to, že ze všech videozáznamů je patrno pouze jeho ohnutí, které plně koresponduje s jeho výpovědí, dokládající, že se po konfliktu snažil poškozenému pomoci a dalšímu konfliktu zabránit, respektive odtáhnout útočníky od poškozeného. Dále namítl, že na provedených záznamech je dobře vidět, že v době dupání poškozenému na hlavu stojí (obviněný) asi dva a půl metru od tohoto konfliktu a po celou dobu se do napadení nezapojuje. Rovněž namítl, že skutek, jak je popisován oběma soudy, byl nesprávně posouzen podle §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, jelikož se z pohledu dnes platného a účinného práva nedopustil zvlášť závažného zločinu vzhledem k jeho dřívějšímu odsouzení v roce 1997 a 1998 pro trestný čin, neboť podle tehdy účinného trestního zákona se jednalo o trestný čin s horní trestní sazbou ve výši osmi let, nikoli deseti let, jak vyžaduje současná právní úprava. Obviněný je rovněž přesvědčen, že podřazení termínu „opětovnosti“, i ve vazbě na zahlazené odsouzení, není plně v souladu s „Velkým komentářem trestního zákoníku“, judikaturou a ani samotným zněním trestního zákoníku. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2020, č. j. 4 To 6/2020-704, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2019, č. j. 50 T 5/2018-630, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud přiznal podanému dovolání odkladný účinek ve smyslu ustanovení §265o odst. 1 tr. ř., a odložil tak výkon napadeného rozhodnutí.
4. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření nejprve konstatoval, že obviněný v dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S námitkami obviněného se podle něj dostatečně a správně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí, a proto tytéž námitky, nyní uplatněné v dovolání, kterými obviněný brojí proti skutkovým zjištěním, případně poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka nenaplnění znaku „opakovaně“ obviněným v dovolání zmíněná, avšak podle mínění státního zástupce je argumentace k ní dovolatelem uvedená, zjevně neopodstatněná, byť obviněný odkazuje na ustanovení o zahlazení odsouzení, které mělo být při aplikaci uvedeného znaku bráno v úvahu, aniž by však dovolatel bral v úvahu nejen platnou judikaturu Nejvyššího soudu, ale také komentářovou judikaturu, která jednoznačně tvrzení obviněného vyvrací. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda námitky, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř., pak prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265dodst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [v odvolání mj. poukazoval na to, že nalézací soud nerespektoval ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., zejména pak v doplněném dokazování, neboť ze záznamu je patrno, že se útoku na poškozeného nezúčastnil, do konfliktu žádným způsobem nezasáhl atd.] . S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí - např. v bodě 80 – 81 a 103 rozsudku soudu prvního stupně, kde zmíněný soud například uvedl, že „na upravených záznamech je zachycena část konfliktu, odehrávající se cca od 24. minuty záznamu na DVD…za zastávkou je přes matnou stěnu stále patrný pohyb osoby v červeném…ani z upraveného záznamu kamerového systému nevyplývá nic konkrétního, z čeho by snad bylo nutné usuzovat, že ke skutku došlo jinak, než soud popisuje ve výroku tohoto rozsudku…předně je třeba zdůraznit, že vlastní průběh útoku není takto sledovatelný, konflikt se odehrává za matnou stěnou zastávky, je možné pouze dovodit pohyb osob…záznam tak nepřináší žádné nové informace oproti tomu, co bylo zjištěno z ostatních provedených důkazů… atd.“, a např. v bodě 18 svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „obžalovaný Š. B. poukázal na přehrání záznamu z místa konfliktu, konkrétně na jeho ohnutí, které plně koresponduje s jeho výpovědí, že se po konfliktu snažil pomoci a dalšímu zabránit…v tomto směru je možno položit si otázku, jaké útočníky měl od poškozeného odtáhnout…není tedy zřejmé jakou činnost měl obžalovaný Š. B. na mysli, když z onoho přehraného, zpomaleného a vyčištěného kamerového záznamu je zřetelné, s ohledem na barvu oděvu, který měl na sobě, tedy onen červený svetr, že po dobu konfliktu rozhodně nestál na místě, naopak se různě pohyboval…obžalovaný pro toto své tvrzení užil toliko část sekvence onoho kamerového záznamu, avšak z jeho celku je zřejmé, že konflikt z logiky věci nebyl statický a statický v něm nebyl ani obžalovaný…je možno se s ním ztotožnit v tom, že onen záznam nepřináší žádné nové informace oproti tomu, co bylo zjištěno z ostatních důkazů… atd.“
10. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz bod 9), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit].
11. Námitkou, kterou je možno podřadit pod citovaný dovolací důvod nesprávného hmotněprávního posouzení, je ta část argumentace obviněného, kde namítá nesprávnou právní kvalifikaci svého jednání jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, avšak tato námitka je zjevně neopodstatněná. Obviněný se domnívá, že jeho předchozí odsouzení v roce 1997 a 1998 nenaplňuje podmínku §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, tedy že pachatel spáchá uvedený trestný čin opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený s úmyslným způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti nebo jeho pokus, jelikož byl odsouzen pro trestný čin, na který tehdy účinný trestní zákoník stanovil horní trestní sazbu ve výši osmi let a podle ustanovení §14 tr. zákoníku (nyní účinného tr. zákoníku) jsou zvlášť závažnými zločiny ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně deset let. S ohledem na znak „opětovnosti“ pak namítá, že se jedná o zahlazené odsouzení. V souvislosti s uvedenou argumentací považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že znakem kvalifikované podstaty §145 odst. 2 písm. g) jsou oba znaky, ale nikoli ve významu zmiňovaném obviněným, neboť předmětné ustanovení výslovně uvádí „opětovně nebo poté, co spáchal jiný zvlášť závažný zločin…“. Obviněný (obhajoba) patrně přehlédl tu podstatnou skutečnost, na kterou správně upozornil ve svém vyjádření také státní zástupce, že obviněný byl uznán vinným a právní věta obsahovala toliko zjištění, a naplnění pouze znaku „opětovnosti“, proto je bezpředmětné reagovat polemikou na argumentaci obviněného k znaku „poté co spáchal jiný zvlášť závažný zločin spojený…“. K námitce směřující ke zpochybnění znaku „opětovně“, kterou lze označit sice za právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněnou, je potřebné uvést, že pod pojmem „opětovně“ se rozumějí případy, kdy pachatel trestný čin těžkého ublížení na zdraví opakuje, přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pravomocně odsouzen. Pod pojem „opětovně“ patří i případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán. Pod tento pojem lze zařadit i případy, kdy pachatel byl již pro takový čin odsouzen, avšak hledí se na něho jakoby odsouzen nebyl (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. I. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1367 s.). Blíže také například rozhodnutí Nejvyšší soudu, sp. zn. 6 Tdo 84/2011: „K naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že pachatel spáchal čin „opětovně“ , postačí jakýkoliv případ opakování téhož trestného činu týmž pachatelem, přičemž není významné, zda se jednalo jen o pokus či přípravu trestného činu. Nevyžaduje se, aby pachatel byl za takový čin již dříve pravomocně odsouzen či potrestán, a není významné, zda ohledně takového odsouzení již platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl . Rozhodná není ani délka doby, která uplynula od spáchání dřívějšího takového činu, případně délka doby, jež uplynula od předchozího odsouzení za něj. Proto při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy že spáchal takový čin opětovně, není důležitá okolnost, že od spáchání dřívějšího trestného činu výtržnictví uplynula značně dlouhá doba. K takové okolnosti je však třeba přihlížet při stanovení druhu a výměry trestu.“ Vedle shora uvedeného lze ve shodě se státním zástupcem odkázat rovněž na rozhodnutí č. 58/2011, či 6-I/2015 Sb. rozh. tr., které mj. konstatuje, že „ k naplnění znaku spočívajícího v tom, že pachatel trestný čin uvedený v odstavci 1 §145 nebo §358 tr. zákoníku spáchal opětovně ve smyslu §145 odst. 2 písm. g) a §358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, postačí jakýkoliv případ opakování téhož trestného činu. Není třeba, aby byl za takový čin pravomocně odsouzen, a není významné, zda se ohledně takového odsouzení na pachatele hledí, jako by odsouzen nebyl (srov. č. 58/2011 Sb. rozh. tr.). Proto i v případě amnestie, jíž byl prominut trest s účinkem, že se na odsouzeného hledí, jako by odsouzen nebyl, tato okolnost nebrání naplnění uvedeného kvalifikačního znaku, protože i přes fikci neodsouzení stále platí, že pachatel trestný čin, pro který byl původně odsouzen, spáchal“.
12. Nejvyšší soud tedy shledal (v souvislosti se skutkovými námitkami, které nespadají pod uplatněný dovolací důvod, avšak Nejvyšší soud považuje za vhodné se ke skutkovým zjištěním nižších soudů alespoň částečně vyjádřit) , že soudy nižších stupňů učinily správný závěr, pokud jednání obviněného posoudily mimo jiné jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, neboť na základě provedených důkazů je nepochybné, že ze strany obviněného šlo o násilný útok vůči poškozenému, když poté, co poškozeného udeřil pěstí do obličeje, tak poté co poškozený upadl, jej ještě nejméně jednou kopl do hlavy a horní poloviny těla. Obviněnému muselo být také jasné, že vzhledem k početní převaze, fyzické konstituci, intenzitě a razantnosti útoku, který byl veden zejména do oblasti hlavy, může způsobit poškozenému závažná zranění, když zvláště v oblasti hlavy jsou uloženy důležité orgány a jedno ze zranění vzniklo bezprostředně v blízkosti oka (zlomenina stropu levé očnice). Útok byl přitom veden s takovou razancí, že poškozený mimo jiné utrpěl krvácení pod měkké pleny mozkové a zlomeninu stropu levé očnice a přilehlé části klenby lební.
13. Vedle již shora uvedených námitek (viz bod 3) argumentoval obviněný i tím, že skutková zjištění nižších soudů nemají oporu v provedeném dokazování, kdy konkrétně poukázal na to, že na provedených záznamech je velmi dobře vidět, že v době dupání poškozenému na hlavu ze strany osoby v bílé košili stojí obviněný asi dva a půl metru od tohoto konfliktu a po celou dobu se do napadení nezapojuje. K tomu je potřebné uvést, že s totožnými námitkami se již podrobně vypořádaly soudy nižších stupňů, kdy odvolací soud mimo jiné v bodě 18) svého rozhodnutí uvedl, že: „obžalovaný pro toto své tvrzení užil toliko část sekvence onoho kamerového záznamu, avšak z jeho celku je zřejmé, že konflikt z logiky věci nebyl statický a statický v něm nebyl ani obžalovaný“. Obviněný také pomíjí fakt, že rozhodnutí soudů nestojí na jediném osamoceném důkazu (videozáznamu), ale je podloženo celou řadou dalších důkazů, především výpověďmi svědků, kdy například svědkyně Š. v přípravném řízení uvedla, že: „měl červený svetr a rifle (obviněný), svědkyni přišel jako vůdce a byl to ten, kdo shodil L. na zem a dupl mu na hlavu“ a, že: „L. ležel na boku, muži ho kopali do břicha, do hlavy, jeden mu dupl alespoň dvakrát na hlavu, kdy se jednalo právě o muže v červeném svetru (o obviněného)“ , nebo svědek V. pak uvedl, že: „viděl přinejmenším poslední kop, a to ze strany nejmenšího muže, který měl na sobě červený svetr“ , v přípravném řízení pak uvedl, že: „následovaly kopy do vrchní části těla, zcela jistě od muže v červeném svetru“ . Podrobněji pak lze odkázat na důkladné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně např. bod 13 – 85) a na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně např. bod 9 – 20).
14. Ve vztahu k výše uvedeným námitkám obviněného ohledně chybného hodnocení důkazů soudy v jeho neprospěch a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
15. Je tak možno shrnout, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je na místě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
16. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní.
17. Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání bylo z převážné části podáno s odkazem na důvody, které nemohly založit dovolací důvod obviněným uplatněný a ve vztahu k těmto by přicházelo v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., avšak vzhledem k tomu, že akceptoval jako právní námitky jeho výhrady k použité právní kvalifikaci [znaku kvalifikované skutkové podstaty §145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku „opětovně“] , odmítl dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem, stal se bezpředmětným návrh obviněného na odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 11. 2020
JUDr. Jan Engelmann
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu