ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1442.2019.1
sp. zn. 8 Tdo 1442/2019-879
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2020 o dovolání obviněné M. L. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve Věznici Opava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 6 To 85/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 8/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 T 8/2018, byla obviněná M. L. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
dne 24. 3. 2018, v době kolem 21:00 hodin, v Ostravě – Muglinově, v suterénním bytě č. 11 umístěném v bytovém domě na ulici XY č. XY, a v danou dobu obývaném mimo jiné poškozeným J. G., nar. XY, po předchozí konzumaci alkoholu, díky čemuž se nacházela ve stavu prosté a lehké alkoholové opilosti, a na to navazující slovní rozepři týkající se konfliktu ze dne 21. 3. 2018 v restauraci U D., kterého se zúčastnil poškozený i obviněná, nespokojená s reakcí poškozeného na její agresivní slovní projevy, za situace, kdy k bytu poškozeného J. G. dorazil otec obviněné J. L. a snažil se ji odvést pryč, jmenovaná srozuměna s tím, že kuchyňským nožem o celkové délce 34 centimetrů a čepelí dlouhou 21,2 cm a širokou 2,9 cm skrytě doneseným ze svého bydliště na místo činu za účelem zdůraznění své žádosti o omluvu za předchozí incident v restauraci U D., může poškozeného usmrtit, jej uchopila do své pravé ruky a poškozenému jím zasadila velkou intenzitou síly do pravé části hrudníku, konkrétně 2 cm pod pravostrannou prsní bradavku, tedy do místa, kde jsou uloženy životně důležité orgány, jednu bodnořeznou ránu o délce 3,7 cm, z níž vycházel bodnořezný kanál o celkové hloubce cca 14 cm, procházející kůží, podkožím, proťal 5. žebro při kosti hrudní vpravo, zasahoval nástěnnou pohrudnici, osrdečníkový vak a stěnu vzestupné srdečnice, kde volně končil, v důsledku těchto poranění, spojených s následnými značnými krevními ztrátami, poškozený na místě samém v průběhu několika desítek minut po útoku, i přes intenzivní zásah zdravotnické záchranné služby, zemřel, když za bezprostřední příčinu smrti bylo provedenou soudní pitvou stanoveno bodnořezné poranění hrudní srdečnice při bodnořezném poranění hrudníku.
2. Za uvedený zločin byla obviněná odsouzena podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí kuchyňského nože, a bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 6 To 85/2018, odvolání obviněné M. L. i státního zástupce podaná proti výrokům o vině i trestu jako nedůvodná zamítl podle §256 tr. ř.
II. Dovolání obviněné
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené proti všem výrokům uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, protože nesouhlasila s hodnocením některých důkazů a vytkla, že soudy učinily nesprávný závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy. Rovněž brojila proti jí uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
5. V obsahu dovolání obviněná shrnula uplatněné námitky v odvolání, jež zopakovala s tím, že na nich i nadále trvá. V nich vytýkala, že soud za věrohodné označil ty důkazy, které svědčily proti její verzi, kdežto výpovědi s ní korespondující zcela bagatelizoval. Nesouhlasila s tím, že soud považoval incident ze dne 21. 3. 2018 za nevýznamný, a na rozdíl od něj svou výpověď označila jako úplnou. Soudu rovněž vytkla, že mylně interpretoval upřímnou lítost vyjádřenou ve výpovědi ze dne 18. 4. 2018, a nesprávně vyhodnotil polohu nože. Namítla nevěrohodnost svědkyň J. M. a G. M. A. Pokud odvolací soud tyto její námitky považoval za nedůvodné, postupoval v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř., neboť nebyly pečlivě zváženy všechny okolnosti případu.
6. Výhrady uvedené v samotném dovolání obviněná v souladu s těmi, které uplatnila v odvolání, soustředila rovněž proti postupu soudů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože učinily nesprávné právní závěry ohledně použité právní kvalifikace, neboť měla být uznána vinnou zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Pro závěr o zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku chybí vědomostní a volní složka úmyslu, což spočívá v nesprávném posouzení způsobu, jakým byl veden útok na poškozeného. Připustila, že nůž u sebe měla v době, kdy přišla k bytu poškozeného, kterého v určité chvíli bodla tak, že mířila směrem k jeho paži. K tomu však došlo v době, kdy měla částečně zakrytý výhled postavou svého otce, a byla přesvědčena, že poškozenému nemůže výrazně ublížit. Její úmysl, ani nepřímý nebyl prokázán, nebylo objasněno, že chtěla poškozeného usmrtit, ani nebyla srozuměna s následkem v podobě jeho smrti, ani s méně závažným následkem odpovídajícím těžkému ublížení na zdraví. Nebyla si vědoma, že její útok směřuje do oblasti hrudníku, ale na paži. V souvislosti s touto argumentací poukázala na závěry ve znaleckých posudcích z oborů psychiatrie a klinická psychologie, z nichž vyplynulo, že je schopna resocializace, není nebezpečná pro společnost a neměla sklon k chladnokrevné agresi. Nevyskytly se u ní tendence msty vůči poškozenému J. G., přičemž její jednání, které vedlo ke smrti poškozeného, mohlo být vyústěním silného situačního negativního prožitku, jenž v konfliktní situaci mezi ní a poškozeným vygradoval a projevil se jako chování, které bylo v rozporu s tím, co očekávala.
7. Výhrady obviněné směřovaly též proti uloženému trestu, protože soudy při jeho výměře nesprávně vyhodnotily přitěžující a polehčující okolnosti a uložily jí velice přísný trest ve výši třinácti let, aniž vzhledem k okolnostem případu bylo nutné na ni působit tak vysokým trestem odnětí svobody. Soudy měly brát za polehčující okolnosti upřímnou lítost, která koresponduje s jejím doznáním, jež je úplné, spontánní a upřímné, i když se samozřejmě nedoznává k tomu, že by chtěla poškozeného usmrtit, a též její bezúhonnost, protože byla v minulosti trestána pouze pro drobnou majetkovou trestnou činnost, v níž se podmíněně osvědčila. Z těchto důvodů je nyní souzený skutek pouze ojedinělým excesem. Nesprávně soudy za přitěžující okolnost označily zákeřný způsob provedení činu dovozovaný z razance vedeného útoku, když sama obviněná byla silou svého útoku překvapena, neboť chtěla bodnutí pouze naznačit, avšak lze ho vysvětlit tím, že ve vypjatých situacích je člověk schopen vyvinout značnou intenzitu sílu, i když jde např. o slabou ženu. Měla být zohledněna polehčující okolnost, že čin spáchala v silném rozrušení, které lze dovozovat z provedených důkazů.
8. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 6 To 85/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 30 T 8/2018, a věc vrátil zpět k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) zdůraznila, že jde o shodné námitky s obhajobou obviněné v předchozích fázích trestního řízení, kterou se soudy dostatečně zabývaly. Zejména odkázala na závěry a názory odvolacího soudu, že s ohledem na způsob provedení činu, použitý zraňující nástroj a způsob vedení útoku proti tělu poškozeného, nelze usuzovat na podstatně příznivější právní kvalifikaci trestného činu těžkého ublížení na zdraví, byť se smrtelným následkem, a to podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Zdůraznila, že si obviněná nůž skrytě přinesla, a že se trestného jednání dopustila nejméně v úmyslu nepřímém, neboť pokud je osobou elementárně orientovanou, je si nepochybně vědoma povahy nože, jako potencionálního zraňujícího předmětu i toho, že právě oblast hrudníku ukrývá orgány životně důležité, stejně jako řadu životně důležitých tepen a cév. S ohledem na všechny zjištěné okolnosti nelze uzavřít, že by obviněná nevěděla, jak závažným způsobem může poškozeného poranit, a že by minimálně nebyla srozuměna s tím, že toto zranění může být smrtelné. Protože meritorní rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutné napravit prostřednictvím tohoto mimořádného opravného prostředku, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
10. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněné, která do konání neveřejného zasedání Nejvyšším soudem k němu žádné připomínky neuvedla.
IV. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné podané dne 6. 5. 2019 prostřednictvím její obhájkyně JUDr. Jarmily Lipnické Pešlové (č. l. 811 až 814 spisu) je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. Za dovolání ani jeho doplněk nelze považovat podání sepsané otcem obviněné J. L., byť bylo takto označeno obhájkyní s tím, že byl k tomuto úkonu obviněnou zplnomocněn (č. l. 815 až 822 spisu), neboť otec obviněné není osobou oprávněnou k podání dovolání, a to ani jejím jménem, protože v případě obviněného (srov. §265d odst. 1 tr. ř.) nemůže dovolání v jeho prospěch podat jiná osoba, přestože tak mohla učinit v původním řízení (srov. §247 odst. 1 tr. ř.).
13. Podle §265d odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. jsou osobami oprávněnými podat dovolání pouze nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, pokud veřejnou žalobu před soudem zastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, a obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že tento výčet osob oprávněných k podání dovolání je taxativní, což znamená, že žádná jiná osoba není oprávněna dovolání podat. Nadto obviněný (fyzická i právnická osoba) je oprávněn podat dovolání zásadně jen prostřednictvím obhájce. Tento zákonný požadavek vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování [§265i odst. 1 písm. d) tr. ř.]. Vzhledem k tomu je dovolání obviněného účinně podáno jen tehdy, jestliže tak učinil obhájce v zastoupení obviněného. Stejná podmínka pak platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 35 pod č. T 993), a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. (§157-314s). Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212).
14. S ohledem na shora uvedené zásady Nejvyšší soud podání, jež učinil otec obviněné J. L., i když k nim byla připojena průvodní stránka sepsaná obhájkyní obviněné označující tato podání jako dovolání, případně doplnění dovolání obviněné, a podání došlá ve dnech 9. 12. 2019 a 6. 1. 2020 označená jako „doplnění dovolání“ a „Doplnění důkazů, č. j. 30 T 8/2018-622“, nemohl akceptovat, protože byla učiněna osobou, která k takovým úkonům není ze zákona oprávněna, a to ani v případě, kdy byl k tomuto úkonu obviněnou zplnomocněn, protože obviněná se nemůže jednostranným aktem (plnou mocí) domoci více práv, než jí zákon přiznává.
V. K důvodnosti dovolání
15. Obviněná dovolání dotýkající se výroku o vině i trestu opřela o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na jehož základě je možné vytýkat, že rozhodnutí, proti němuž směřuje, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, pokud vyplývají z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Označený důvod musí být obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
16. Těmto kritériím obviněná dostála, protože v dovolání vytýkala vadné posouzení subjektivní stránky zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud však znovu uváděla výhrady, které vznesla v odvolání, jednalo se jen o opakování skutečností namítaných v řádném opravném prostředku, s nimiž se vypořádal již odvolací soud, což zpravidla vede k tomu, že jsou takové námitky Nejvyšším soudem posouzeny jako nedůvodné a dovolání je odmítnuto jako zjevně neopodstatněné [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, svazek 17, pod č. T 408].
17. Tvrzení obviněné, že nebylo objasněno její zavinění k vraždě, a z něj plynoucí požadavek na změnu právního posouzení činu za vinu jí kladeného, s uvedeným dovolacím důvodem korespondují, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou tyto námitky opodstatněné, a to na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemohl měnit, jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. A usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo možné přikročit jen tehdy, když by byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
18. Nejvyšší soud ve smyslu zásady, že je povinen vždy zkoumat, zda byla dodržena pravidla stanovená pro spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), tak činí i v této věci s tím, že není smyslem dovolacího řízení, aby v něm Nejvyšší soud rekapituloval důkazy, jež soudy nižších stupňů provedly a vyhodnotily, a to k části dovolání, v níž líčila své výhrady v rozporu se skutkem, jak byl v rozsudku soudu prvního stupně popsán, a uvedla jiné okolnosti, za nichž poškozeného nožem napadla, případně proti jaké části jeho těla zaútočila. Jde o výhrady, které nevyplynuly z výsledků provedeného dokazování, ale zůstaly pouze tvrzeními obviněné, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly a shledaly, že se jedná o osamocené okolnosti nekorespondující s důkazy, které ve věci byly provedeny a způsobem odpovídajícím zásadám uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnoceny. Soudy rovněž zdůraznily, že obviněná během trestního řízení několikrát svoji verzi průběhu skutku změnila, a od té původní odstoupila teprve tehdy, když zjistila, že je zcela v rozporu s výsledky dokazování.
19. K těmto výhradám je možné jen ve stručnosti z obsahu spisu shrnout, že soud vyslechl obviněnou (č. l. 513 až 525), svědky [P. L. (č. l. 526 verte až 534), J. L. (č. l. 534 až 546), J. J. (č. l. 546 až 550), J. M. (č. l. 550 verte až 563), J. M. (č. l. 564 až 571), R. L. (č. l. 573 až 582), G. M. A. (č. l. 582 až 587) a mladistvou AAAAA (pseudonym) (č. l. 587 verte až 595)]. Provedl důkaz znaleckými posudky a výslechy znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Igora Dvořáčka, Ph.D. (č. l. 252 až 270 a 563 až 564), odvětví psychiatrie MUDr. Svatopluka Sedláčka (č. l. 324 až 350 a 571) a odvětví klinické psychologie PhDr. Petra Vavříka (č. l. 351 až 376 a 571 až 572), a taktéž z oboru kriminalistika, odvětví genetika (č. l. 278 až 285), odvětví mechanoskopie (č. l. 290 až 293) a odvětví daktyloskopie (č. l. 302 až 304). Dále provedl i listinné důkazy, z nichž lze mimo jiné zmínit protokol o ohledání místa činu včetně fotodokumentace, situačního plánku a přehledu zajištěných stop (č. l. 152 až 187), záznam o výjezdu Záchranné služby Moravskoslezského kraje (č. l. 189), apod. Tyto důkazy nalézací soud hodnotil způsobem popsaným v bodech 14. až 70. rozsudku, přičemž reagoval i na obhajobu obviněné, a v bodech 71. až 79. řádně odůvodnil i své úvahy vztahující se k právnímu posouzení věci. Odvolací soud na podkladě odvolání obviněné znovu zkoumal obsah jí konkrétně uvedených námitek, jimiž se zabýval a v potřebné míře na ně reagoval se závěrem, že je neshledal důvodnými (srov. body 8. až 14. usnesení odvolacího soudu).
20. Jestliže obviněná vznesla výhradu, že soud prvního stupně bagatelizoval význam incidentu, který se odehrál dne 21. 3. 2018 v restauraci U D., jenž předcházel projednávanému činu, je možné pro stručnost odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se k němu poměrně podrobně vyjadřoval v bodech 21. až 28., a své závěry, jež ve vztahu k němu učinil, přesvědčivě popsal a podložil provedenými důkazy [šetřením Policie České republiky (č. l. 421 až 423), lékařskými zprávami (č. l. 191 a 193) a protokoly o prohlídce těla včetně fotodokumentace (č. l. 204 až 226)]. Soud zkoumal i okolnosti týkající se přinesení kuchyňského nože na místo činu, a nelze se ztotožnit s obviněnou, že je soudy nedostatečně objasnily (srov. body 46., 62., 65. a 70. rozsudku) sama přinesla na místo činu uschovaný pod svou bundou.
21. Nejvyšší soud podle těchto skutečností shledal, že soudy dostatečně detailně důkazní postup popsaly a přesvědčivě odůvodnily (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000). Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Soudy dostály své povinnosti týkající se situace „tvrzení proti tvrzení“, s tím, že v posuzované věci proti sobě nestály jen dvě zásadní výpovědi, nýbrž výpověď obviněné byla v rozporu s celou řadou důkazů (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Nalézací soud nejenom že všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, ale v souladu se zásadou podle §2 odst. 6 tr. ř. je také vyhodnotil, a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž u svědků, jejichž výpověď stála proti výpovědi obviněné, obezřetně posuzoval, zda neexistuje objektivní pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. K výhradám obviněné se zejména soud prvního stupně zabýval věrohodností jednotlivých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněné, tak ty, které vyznívaly v její neprospěch (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování učinily, v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, přičemž není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály (srov. zejména body 15., 48., 51., 55., 62., 65. a 70. rozsudku soudu prvního stupně a body 15. až 18. usnesení odvolacího soudu).
22. Nejvyšší soud se zřetelem na námitky obviněné připomíná, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy se všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly a z obsahu provedeného dokazování lze dojít k závěru, že se věnovaly jak obhajobě obviněné, tak i jejím námitkám, a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud proto žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování neobjevil, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, i když je třeba zdůraznit, že ani toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
VI. K subjektivní stránce
23. Pokud obviněná tvrdila, že nejednala v úmyslu poškozenému způsobit smrt, a proto odmítala závěr, že naplnila po subjektivní stránce znaky zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se mohlo jednat o zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, je třeba zmínit, že obdobnou obhajobou obviněné se zabývaly v přezkoumávaných rozhodnutích soudy obou stupňů. Soud prvního stupně na základě výsledků provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněná spáchala zločin vraždy v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, protože věděla, že způsobem, jímž na poškozeného zaútočila, může k usmrcení dojít, a pro případ, že smrt způsobí, byla s tím srozuměna. Tento závěr učinil zejména s ohledem na okamžik, v němž obviněná vytáhla skrytě přinesený masivní kuchyňský nůž o celkové délce 34 cm s čepelí dlouhou 21,2 cm a širokou 2,9 cm, jímž zasadila poškozenému jednu, avšak fatální ránu do oblasti, kde se nachází srdce. Než došlo k bodnutí poškozeného, obviněná s ním vedla několikaminutový dialog, a nůž vytáhla, až když do bytu poškozeného přišel její otec J. L. a snažil se ji odvést pryč. S ohledem na lokalizaci do horní části těla, kde se nachází srdce a další životně důležité orgány, jednalo se o útok vedený velkou intenzitou síly, a nebyly nalezeny žádné známky poranění charakteristického pro sebeobranu, šlo o náhlý a neočekávaný útok. Soud prvního stupně vycházel i z osobnosti obviněné, která podle závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie má sklony k dominantnímu chování, zbrklosti a impulzivním reakcím, je náladová a snadno se rozzlobí, a shledal, že vlivem předcházejících okolností bylo dotčeno její sebevědomí. Po útoku odjela domů, a až po nějaké době zavolala na linku 158.
24. Odvolací soud se obdobnými námitkami obviněné rovněž zabýval a se závěry soudu prvního stupně o nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku se ztotožnil. Poukázal na to, že je osobou elementárně orientovanou a je si vědoma povahy nože jako potencionálního zraňujícího předmětu a toho, že oblast hrudníku ukrývá životně důležité orgány, tepny a cévy. Pokud právě do této oblasti vedla razantní a intenzivní útok nožem s čepelí delší než 20 cm tak, že bodný kanál činil 14 cm, a dokonce došlo k protětí žebra, nebylo možné uzavřít, že by nevěděla, jak závažným způsobem může poškozeného poranit, a že by nebyla srozuměna s tím, že toto zranění může být smrtelné. Proto odvolací soud odmítl úvahy obviněné o absenci vědomostní i volní složky úmyslného zavinění a shledal, že pokud jednala v nepřímém úmyslu poškozenému způsobit smrt, jde o zločin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, a nelze usuzovat na právní kvalifikaci spáchaného činu jako zločinu těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti podle §145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jíž se obviněná domáhala (srov. body 20. a 23. usnesení odvolacího soudu).
25. Nejvyšší soud k námitkám obviněné, které již oba soudy dostatečně posoudily a vypořádaly se s nimi, z hlediska úplnosti uvádí, že zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Jedná se o úmyslný trestný čin, a proto se zde vyžaduje zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, což je forma, která byla soudy nižších stupňů v této trestní věci u obviněné shledána, protože obviněná věděla o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byla s ním srozuměna (úmysl nepřímý, eventuální). Okolnosti subjektivního charakteru lze totiž zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Lze jen připomenout, že úmysl je nutno na základě zjištěných okolností prokázat. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a není možné jen ze skutečnosti, že pachatel skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
26. V přezkoumávané věci Nejvyšší soud na podkladě uvedených zjištění shledal, že soudy se se všemi rozhodnými skutečnostmi vypořádaly a postupovaly v souladu se zákonnými hledisky a s obsahem a výsledky provedeného dokazování. Na subjektivní stránku činu obviněné u zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku usuzovaly z toho, k jakému následku směřoval její úmysl; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, protože zločin vraždy je trestným činem úmyslným.
27. Jestliže obviněná vytýkala, že u ní absentovala vědomostní i volní složka úmyslu, je vhodné uvést, že u úmyslu složka vědění (intelektuální), zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností. Intelektuální složka tedy zahrnuje především vnímání objektivního světa pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Složka vůle zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Volní složka představuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem tu musí být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání. Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění pokrývá i následek relevantní z hlediska trestního práva (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 211).
28. Pro nepřímý úmysl, jenž byl v činu obviněné M. L. shledán podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, platí, že o něj jde, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223 až 224).
29. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí v posuzované věci je patrné, že soudy úmysl obviněné vztahující se k následku smrti, s nímž byla obviněná srozuměna, dovodily z objektivních okolností (srov. zejména bod 73. rozsudku soudu prvního stupně), a to z konkrétního způsobu provedení činu, povahy a způsobu použitého nástroje, intenzity útoku, lokality zásahu na těle poškozeného, chování obviněné po činu, jakož i z jejích osobnostních vlastností. Rozhodné pro jejich závěr bylo to, že z hlediska vědomostní i volní složky zavinění je obviněná osobou elementárně orientovanou a je si nepochybně vědoma povahy nože jako výrazně zraňujícího předmětu. K tomu je však třeba zdůraznit, že obviněná se na možnost na poškozeného zaútočit připravila tím, že si s sebou do kabelky vzala nůž, jenž byl pro to, aby jej běžně nosila v kabelce, zcela nadstandardní (svou délkou 34 cm, čepelí dlouhou 21,2 cm o šíři 2,9 cm, viz č. l. 292 spisu). Přitom útok právě touto donesenou zbraní vedla aktivně vůči oblasti hrudníku poškozeného a bodala s velkou intenzitou, takže nůž pronikl 14 cm do těla poškozeného. K tomu je však třeba zmínit, že proťala i páté žebro, což průnik zmírnilo, avšak ani kost k průniku zbraně do srdce nezabránila. Tyto skutečnosti Nejvyšší soud shledal dostatečnými pro závěr, že obviněná byla srozuměna s možným následkem smrti poškozeného. Všechny uvedené skutečnosti svědčí o splnění podmínek nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Je třeba též poukázat z hlediska zavinění na to, že útok proti poškozenému vedla v momentě, kdy se jí její otec J. L. snažil od poškozeného odvést pryč. Z psychologického pohledu (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie na č. l. 369 a 370 spisu) u ní šlo o projev zlosti v odezvě na postoj poškozeného, jenž vygradoval v uvedený útok vůči němu.
30. Pokud obviněná v dovolání uplatnila výhradu, že u ní nebyly zjištěny tendence msty, nemá sklony k agresi a k bodnutí poškozeného došlo z obavy o otcovo zdraví, je vhodné uvést, že se z její strany jednalo o afektivní reakci na situační konflikt, který vznikl mezi ní a poškozeným. Nicméně nelze shledat, že by motivem jejího jednání byl afekt vyvolaný obavou o její život nebo otce, protože výsledky provedeného dokazování bylo vyvráceno, že by se měla či mohla čehokoliv obávat. Obviněná jednala v afektu vyvolaném vlastní zlostí. Afekt představuje porušení duševní rovnováhy, jež může být normálně probíhající nebo patologické jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada), pro nějž je zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter, avšak existují i afektivní napětí či reakce, které mohou trvat značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly (srov. RABOCH, J., ZVOLSKÝ, P . Psychiatrie . 1. vydání. Praha: Galén, 2001, s. 130). Afektem (z lat. afficere – působit) rozumíme silný, bouřlivě a krátce probíhající citový stav (např. hněv, zděšení, radost, nadšení), zpravidla provázený vegetativními reakcemi (zrudnutí, zblednutí, změna rytmu dechu, pocení, bušení srdce atd.), mimickými projevy či zvláštnostmi hlasového projevu a gestikulací (viz např. HARTL, P., HARTLOVÁ, H.: Psychologický slovník . 1. vydání. Praha: Portál, 2000, s. 19). Afekt není volní psychickou aktivitou subjektu, ale druhem prožívání, k němuž v psychice dochází na základě určitého vnějšího nebo vnitřního podnětu. Takovým podnětem bývá neočekávaná situace, spojená se ztrátou nebo ziskem něčeho významného, nebo situace pro člověka důležitá (např. ohrožení určitých cílů, hodnot, zájmů). Afekt může mít ladění pozitivní (nadšení, radost), ale z hlediska trestního práva mají význam především negativní afekty zlobné a afekty strachu (GILLNEROVÁ, I. a kol. Slovník základních psychologických pojmů . Praha: Fortuna, 2000, s. 7).
31. Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů závěr o nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku shledal správným a v souladu se všemi rozhodnými okolnostmi. Takto učiněný závěr je podstatný pro odlišení trestného činu vraždy od trestného činu ublížení na zdraví, neboť ty se od sebe liší jen formou zavinění a rozhodujícím kritériem právní kvalifikace je zde subjektivní stránka, totiž k jakému následku směřoval úmysl pachatele (srov. rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Soudy obou stupňů proto nepochybily, jestliže v předmětném činu obviněné shledaly naplněnými znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv jiného trestného činu, např. podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se obviněná domáhala.
VII. K uloženému trestu
32. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněná brojila i proti výroku o trestu, který jí byl uložen, a domáhala se jeho zmírnění, neboť jeho výměru považovala za nepřiměřeně tvrdou, a to s poukazem na skutečnosti, které podle ní měly být hodnoceny jako polehčující. Těmito výhradami směřujícími proti výroku o trestu obviněná poukazovala jen na jeho nepřiměřenost, což jsou námitky, jež nelze prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítat, protože se netýkají nedostatků „jiného hmotněprávního posouzení“ tj. záležejících v porušení hmotného práva, ale nepřiměřené výměry trestu.
33. Nejvyšší soud k těmto námitkám nad rámec obviněnou označeného dovolacího důvodu připomíná, že nevyhovují ani podmínkám, za nichž lze dovolání podat podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněná v dovolání neuvedla, a jenž se vztahuje na případy, když byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.]. Obviněná proto uvedené výhrady uplatnila mimo zákonné dovolací důvody (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
34. Pro úplnost i přes tento závěr je vhodné zmínit, že soudy v dostatečné míře zvažovaly všechny rozhodné skutečnosti významné pro posouzení podmínek ukládání trestu podle §39 až §42 tr. zákoníku. Shledaly, že obviněná nejednala v silném rozrušení a ani nelze dospět k závěru, že se doznala, nebo že projevila upřímnou lítost. Její chování, jak je výše popsané, nekoresponduje se silným rozrušením, které je zpravidla stavem pachatelova duševního rozpoložení v době páchání trestného činu, který nepříznivě ovlivňuje rozumovou nebo volní složku jeho jednání a snižuje míru jeho zavinění v takovém rozsahu, že to má vliv na snížení závažnosti spáchaného trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 546). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že jako polehčující okolnost silného rozrušení nemůže být označeno citové rozpoložení obviněné, které bylo v přezkoumávané věci stěžejním faktorem pro její jednání. Z výsledků znaleckého zkoumání (viz body 29. a 30., část VI.) je rovněž patrné, že útok obviněné byl iniciován zejména jí samotnou a byl v podstatě zlostnou a agresivní reakcí na to, že se poškozený nezachoval podle jejího očekávání (srov. bod 28. rozsudku soudu prvního stupně). Navíc to byla sama obviněná, kdo se rozhodl 24. 3. 2018 z vlastní iniciativy do jeho bytu přijít a celou situaci vyřešit, přičemž se po celou dobu chovala dominantně a sebevědomě a s sebou přinesla velký kuchyňský nůž.
35. K naplnění polehčující okolnosti podle §41 písm. n) tr. zákoníku se vyžaduje, aby lítost pachatele byla upřímná, tj. vážně míněná a vyjadřující vlastní postoj pachatele k jím spáchanému trestnému činu. Klade se zde tedy důraz na skutečnost, že nestačí pouhý formální projev lítosti (např. prohlášením v průběhu trestního stíhání), ale požaduje se kvalitativně vyšší projev vnitřního postoje pachatele k jeho vlastnímu trestnému činu, a to na základě chování pachatele po činu. K tomu, aby mohlo být doznání v jakékoli podobě hodnoceno ve prospěch pachatele, musí svědčit o tom, že pachatel si uvědomil nesprávnost svého počínání v podobě trestné činnosti, zaujal k němu kritický postoj, projevil snahu po nápravě a nejde o doznání učiněné pouze formálně pod tíhou usvědčujících důkazů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 552 a 553). V přezkoumávané věci obviněná úmysl poškozeného zavraždit nedoznala, popírala ho a vymýšlela své vlastní verze, aby se vyvinila. Rovněž o lítost ve stanovené podobě u ní nešlo, protože sice částečně vyjádřila směrem k družce a dětem poškozeného lítost nad jejich ztrátou, avšak větší sebereflexi nad svým činem neprojevila.
36. Nebylo možné přisvědčit ani tomu, že nejednala zákeřně, protože k této přitěžující okolnosti je třeba uvést, že trestný čin je spáchán zákeřně zpravidla tehdy, když se poškozený nemohl vůbec nebo účinně bránit proti útoku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 558), což je situace, která byla v této věci zjištěna, protože z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněná poškozeného bodla neočekávaně a razantně, takže se ani na žádnou obranu nezmohl (srov. bod 72. rozsudku soudu prvního stupně). Jednalo se o moment překvapení, kdy poškozenému nebyla dána možnost na útok obviněné vůbec reagovat, protože do doby než obviněná nůž vytáhla a prudce na něj zaútočila, nic takovému útoku nenasvědčovalo.
37. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť oba soudy zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho ukládání s potřebnou pečlivostí ve smyslu §39 až §42 tr. zákoníku. Soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč přistoupil k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání třinácti let (viz body 80. až 84. rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud posléze, v reakci na námitky obviněné vznesené v odvolání, správnost výroku o trestu soudu prvního stupně potvrdil (srov. bod 27. usnesení odvolacího soudu). Takový postup svědčí pro dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Rovněž lze doplnit, že obviněná byla ohrožena trestní sazbou v rozmezí od deseti do osmnácti let, a tudíž trest ve výměře třinácti roků, je trestem spíše při dolní hranici, respektujícím všechna zákonná hlediska i dostatečně zohledňujícím přitěžující a polehčující okolnosti.
VIII. Závěr
38. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněné není důvodné, protože bylo soudy po všech stránkách objasněno, že naplnila znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 1. 2020
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu