ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.80.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 80/2020-689
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 4. 2020 o dovolání obviněného P. D. , nar. XY, trvale bytem XY, okres Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 3 To 200/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 258/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 4 T 258/2015, byl obviněný P. D. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební v dobu v trvání dvou let a byl mu podle §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výši 50.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, mu byl uložen podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Poškození byli s nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 3 To 200/2019, z podnětu odvolání obviněného i státní zástupkyně napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. tak, že obviněného P. D. uznal vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, skutkem popsaným tak, že
v době od 12:00 hodin do 15:25 hodin dne 22. 4. 2014 jako primář gynekologickoporodnického oddělení Nemocnice XY a. s., XY (dále „Nemocnice XY“), v této nemocnici prováděl indukovaný vaginální porod u rodičky L. J., nar. XY, která trpěla extrémním polyhydramniem (nadměrné množství plodové vody), přičemž po dirupci vaku blan, kterou provedl kolem 12:30 hodin, došlo k hypoxii plodu, jejíž vývoj byl patrný z průběžně pořizovaných kardiotokografických záznamů, přičemž s ohledem na přetrvávání abnormálních záznamů (suspektních až patologických) po delší dobu mělo být nejpozději v době kolem 13:50 hodin ze strany P. D. přistoupeno k ukončení porodu císařským řezem, tak aby se dítě narodilo živé; obviněný však podcenil varovné známky hypoxie na kardiotokografických záznamech a přes tyto dále vedl porod vaginální cestou, přičemž ani kolem 15:00 hodin, kdy kardiotokografické záznamy byly těžce patologické, nepřistoupil k vaginální extrakční operaci (porodnické kleště, vakuumextrakce), porod byl dokončen spontánně v 15:25 hodin porodem mrtvého plodu, čímž porušil pracovní povinnosti zdravotnických pracovníků, které jsou uvedeny v §49 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 372/2011 Sb.“).
3. Odvolací soud obviněného odsoudil podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti v délce dvou let spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře v odvětví porodnictví. Poškozené s nároky na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že skutek, kterým byl uznán vinným, nenaplňuje znaky skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a že skutkový stav tak, jak byl soudy zjištěn, je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na obhajobu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, a nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04, a další). Zdůraznil, že nyní vydaný rozsudek soudu prvního stupně je v pořadí již třetím rozhodnutím, neboť dva předchozí zprošťující, byly soudem druhého stupně vždy v neveřejném zasedání zrušeny, avšak odvolací soud pochybil, jestliže věc nevrátil soudu prvního stupně, protože při mírnější právní kvalifikaci znemožnil obviněnému navrhnout postup podle §307 tr. ř. nebo §309 tr. ř., což považoval za porušení práva na obhajobu.
5. Procesu dokazování obviněný vytýkal nesprávné hodnocení písemných kardiotokografických výstupů (dále „KTG“), jež vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním, která nesvědčí o příčinné souvislosti mezi jemu za vinu kladeným jednáním a vzniklým následkem, a nebylo prokázáno porušení jeho povinnosti vyplývající z vykonávaného povolání a uložené mu podle zákona, natož pak porušení důležité povinnosti. V těchto souvislostech měl odvolací soud popsaný skutek kvalifikovat podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, což by mělo za následek i jeho promlčení. Postup při dokazování obviněný považoval za vadný i proto, že soudy nereagovaly na změnu důkazní situace po vypracování ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví a gynekologie, resp. po výslechu MUDr. Vladimíra Korečka ve dnech 5. 6. 2018 a 22. 1. 2019, který vyvrátil správnost předchozích znaleckých zjištění znalce MUDr. Zdeňka Hájka a vnesl do věci naprosto důvodné pochybnosti, co se týká vyhodnocení učiněných KTG záznamů, neboť o nich prohlásil, že je nelze bez pochybností přičítat plodu, ale že se zřejmě ve skutečnosti jedná o záznamy matky. Z důkazů nevyplynulo, že jednoznačně šlo o hypoxii plodu, která s pravděpodobností hraničící s jistotou, pokud nebude včas intervenováno, povede k úmrtí dítěte, ani že dovolatel uvedené KTG záznamy nesprávně interpretoval. Rovněž nebylo prokázáno, že kdyby došlo nejpozději v 13:50 hodin k provedení císařského řezu či kolem 15:00 hodin k provedení vaginálního extrakčního porodu, narodilo by se dítě živé a zdravé. Nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi úmrtím plodu a porušením důležité povinnosti vyplývající z povolání a uložené zákonem.
6. Závěr o tom, že šlo ve skutečnosti o ozvy matky, nikoli plodu, pak potvrzují i disproporce mezi audio výstupy z kardiotogoramu, písemnou KTG křivkou a kontrolou ozev plodu prostřednictvím přístroje UDOP (ultrazvukový detektor ozev plodu), záznam V. K. o fyziologických ozvách plodu i výslechy zdravotnického personálu, který byl přítomen na porodním sále. Pokud byla počáteční hypoxie srovnána, přičemž následné záznamy nevykazují ozvy plodu, nýbrž matky, nedošlo k vyvrácení obhajoby obviněného.
7. Obviněný vytýkal i změnu popisu skutku odvolacím soudem, jímž mu bylo přičteno k tíži, že poté, co již nemohl přistoupit k císařskému řezu, neprovedl porod pomocí vakuumextrakce nebo porodních kleští, což považoval za nesprávné, protože operace by mohla v návaznosti na vyhodnocení patologických ozev plodu začít až kolem 15:20 hodin, a než by došlo k vybavení dítěte z těla matky trvajícím asi 5 minut, tak by se čas porodu dítěte kryl s časem, kdy k němu došlo spontánní cestou. Obdobný scénář by platil i v případě užití vakuumextrakce či porodních kleští, přičemž by muselo dojít k tomu, že hlavička dítěte by již byla dostatečným způsobem sestouplá v pánevním dně a porod by se zdařil na první pokus. Popis skutku proto shledal v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
8. Za příčinu hypoxie plodu nelze považovat odloučení placenty, protože pravděpodobnou příčinou smrti plodu byla tzv. pupečníková komplikace, což připustil i odvolací soud v bodě 10. svého rozhodnutí, přičemž nelze vyloučit ani abrupci placenty v závěrečné fázi porodu nebo kombinaci těchto příčin s nadměrnou děložní činností, tudíž ex ante není možné uzavřít, že se jednalo o jednoznačně zjistitelný stav nasvědčující hypoxii a nutnosti okamžité reakce, aby se dítě narodilo živé. Existovaly další okolnosti, které jednoznačně svědčí o abnormalitě těhotenství jako extrémní polyhydramnion, neléčená cukrovka matky a s ní spojené neprovedené povinné vyšetření, což byla podle obviněného chyba praktického gynekologa matky, drogová závislost rodičky v minulosti a též extrémně velká placenta, z čehož nelze vyloučit ani genetickou vadu plodu, což mohlo způsobit jeho smrt. Z výpovědi znalce MUDr. Vladimíra Korečka vyplynulo, že zdravý plod by byl i v případě jeho porození až v 15:25 hodin zresuscitovatelný, nicméně konkrétně by na tuto otázku musel odpovědět znalec z příslušného oboru, a proto obhajoba navrhovala doplnění dokazování, které odvolací soud bez řádného odůvodnění zamítl.
9. Důležitou povinnost obviněný neporušil, protože pro ni nesvědčí žádné objektivní skutečnosti. Závěr o hypoxii plodu nelze opírat o KTG záznamy, a jiné důkazy absentují. Písemné záznamy z KTG přístroje nekorespondovaly se zvukovými výstupy, které vycházely z dalších metod použitých osobami na sále, a přenosný UDOP, jenž rovněž monitoroval ozvy plodu v normální fyziologické frekvenci, byl založen na stejném principu, a nevykazoval akutní ohrožení plodu, ani rozvíjející se hypoxii. Pouze písemný KTG záznam, který se však týkal matky, byl suspektní, avšak až v době od 14:50 hodin. Svědkyně V. K. zapisovala do dokumentace, že záznamy plodu jsou fyziologické, a proto i osoby na sále přítomné neměly důvod postupovat jinak. Je primární povinností poslouchat to, co z přístroje skutečně vychází, hodnotit tyto výstupy, a nikoliv sledovat, co přístroj písemně následně zobrazuje. Navíc písemný záznam z jednotlivých fází porodu je nutné hodnotit až po uplynutí určité časové sekvence, tedy ex post (podle doporučujících postupů 1 x za 30 minut). Obviněný rovněž upozornil na to, že u průběhu porodu po celou dobu nebyl, přičemž v takových chvílích bylo povinností porodní asistentky a přítomné lékařky, aby plod a matku sledovaly, hodnotily výstupy ozev a v případě nefyziologických hodnot ho zavolaly.
10. Závěru o porušení důležité povinnosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku obviněný vytkl, že soudy odkázaly pouze na porušení povinností vyplývajících z §49 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách) [dále jako „zákon č. 372/2011 Sb.“] a v rozsudku není ani jiný odkaz na konkrétní povinnost, kterou měl porušit. Doporučení České gynekologické a porodnické společnosti (dále „ČPGS“), na které odkazovali znalci, nelze považovat za povinnosti, jejichž porušení by mělo za následek automatickou aplikaci citovaného ustanovení. Uvedl, že je pouze obecným zvykem (nikoliv pravidlem někde napsaným), že pokud abnormální záznam týkající se plodu trvá hodinu a nelze ověřit jinou metodou, zda plod není v nikoliv přechodné hypoxii, měl by být porod ukončen a přistoupeno k řešení, tj. zahájení císařského řezu do dvaceti minut nebo zahájení operačního vaginálního porodu. To však nebyl případ poškozené L. J. Rovněž je nutné postup lékaře vždy hodnotit ex ante , a brát do úvahy, že obviněný měl při porodu mnohem méně času než znalci, jejichž závěry se i přesto neshodují. Ve všech odborných publikacích, včetně doporučujících postupů ČGPS, se klade důraz na variabilitu, která se v normě pohybuje mezi 5 až 25 údery za minutu. To bylo dáno i v tomto případě, přičemž je stanoveno, že variabilita menší než 5 úderů za minutu je známkou těžké hypoxie. Nic takového se do zhruba 15:00 hodin nenastalo. Stejně tak ztráta akcelerace může (ale nemusí) signalizovat počínající hypoxii. Jediný údaj, který je možné – pokud by trval déle – považovat za patologický, je podle obviněného záznam týkající se bazální frekvence (pokud je nižší, než 100), a to v určitých částech záznamu od 13:27 hodin, neboť ostatní veličiny byly v normě. Pokud však u tohoto záznamu není prokázáno, že by se jednalo o akci plodu, pak nelze uzavřít, že by plod byl skutečně v této době v probíhající hypoxii. Výše zmíněná publikace uvádí obviněným použité metody, tedy sondu přes břicho těhotné (což byla sonda kardiotokogramu i sonda UDOP), jako postačující.
11. Obviněný brojil i proti zavinění ve formě nedbalosti, protože na základě informací, které mu byly v předmětné době známy, dodržel potřebnou míru opatrnosti, ke které byl v objektivním smyslu povinen, a které byl po subjektivní stránce schopen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 340/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1028/2014).
12. Soudy závěry, které učinily, řádně neodůvodnily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), a vinu postavily na jediném důkazu (písemných KTG záznamech), o jejichž věrohodnosti vyvstaly důvodné pochybnosti, které nebyly vyvráceny, a proto došlo k porušení zásady in dubio pro reo , která nebyla dostatečně akceptována. Jestliže soudy své závěry řádně neodůvodnily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05), a informace získané z důkazů vykazují obviněným zdůrazněné deformace (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/1999), a rovněž byly ignorovány námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné právní závěry, byly porušeny zásady spravedlivého procesu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99, ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 767/05, ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, a ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 767/05).
13. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 3 To 200/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 4 T 258/2015, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž požádal, aby Nejvyšší soud rozhodl o odkladu výkonu trestu zákazu činnosti do doby, než bude rozhodnuto o podaném dovolání, neboť s ohledem na obsah dovolání, věk obviněného, jeho rodinné poměry (je otcem dvou nezletilých malých dětí a má vyživovací povinnost i k manželce na rodičovské dovolené) a dobu trvání trestního řízení, je pro něj trest zákazu činnosti likvidační.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
14. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) zdůraznil, že učiněná skutková zjištění obsahují zákonné znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Zavinění považoval za soudy dostatečně objasněné i vysvětlené, a to s ohledem na výsledky provedeného dokazování, zejména pak průběžně pořizované KTG záznamy, jež po delší dobu vykazovaly abnormální rysy suspektní až patologické. Shledal, že obviněný podcenil varovné známky hypoxie plodu, a bez ohledu na ně vedl dále porod standardní cestou a nepřistoupil k operačnímu řešení, v důsledku čehož došlo k usmrcení plodu; ačkoliv při řádném postupu, zejména při včasném ukončení porodu císařským řezem, by se dítě narodilo živé. V takto koncipovaném skutku je nedbalost obviněného jednoznačně vyjádřena, a to zejména na základě výskytu trvajících suspektních až patologických záznamů, které obviněný ignoroval, namísto toho, aby jim jako zkušený odborník přizpůsobil svůj postup (srov. strany 7 až 9 rozsudku odvolacího soudu).
15. Skutková zjištění jsou dostatečným podkladem pro závěr o existenci kauzálního nexu, protože uvedené nedbalé počínání obviněného bylo rozhodnou podmínkou usmrcení plodu, k němuž by nedošlo při včasném operačním zásahu, a dávají rovněž dostatek podkladů pro závěr o naplnění „důležité povinnosti“, i přesto, že odvolací soud mohl být preciznější, pokud uvedl odkaz na §49 zákona č. 372/2011 Sb. Nejde však o vadu, která by mohla vést ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí, protože pod §49 citovaného zákona totiž mj. spadají povinnosti poskytovat zdravotní služby v rozsahu odpovídajícím zdravotnímu stavu pacienta, a to na náležité odborné úrovni, což jsou povinnosti, které byly obviněným podle popsaných skutkových zjištění, porušeny.
16. Z uvedených důvodů státní zástupce shledal výhrady obviněného mířící vůči právnímu posouzení skutku neopodstatněnými. Jestliže však brojil proti nesprávnosti procesních postupů, případně zdůrazňoval vadnost skutkových závěrů a vytýkal soudům, že v této souvislosti učinily nesprávné úvahy, šlo o vlastní závěry obviněného založené na skutečnostech vycházejících z odlišného hodnocení důkazů, aniž by bral do úvahy okolnosti, které soudy zjistily na základě provedeného dokazování. Uvedené argumenty obviněného se proto neslučují s jím označeným důvodem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
17. Státní zástupce označil za uplatněné mimo zvolený dovolací důvody výhrady obviněného, kterými prosazoval svou verzi skutkového děje, podle níž nepochybil, neboť neměl relevantní signály o nastalých komplikacích, dostupné přístroje řádně nefungovaly, byly vadné či vykazovaly standardní hodnoty nikoliv plodu, ale matky. Tyto námitky jsou založeny na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), a nikoli hmotněprávním základě, bez existence skutečného extrémního nesouladu. Učiněná skutková zjištění svědčící o vině obviněného, mají na provedené důkazy jednoznačnou obsahovou vazbu a lze je z provedených důkazů spolehlivě dovodit (srov. stranu 7 a násl. rozsudku, kde jsou úvahy odvolacího soudu uvedeny). Rozpory netrpí ani znalecké posudky, výslechu znalců, KTG záznamy, lékařské zprávy, a další. Zjištění na jejich základě učiněná v těchto důkazech mají oporu a jsou s nimi v souladu. Nic nesvědčí ani pro vadu tzv. opomenutých důkazů, kterou ostatně v zásadě nenamítá ani sám obviněný, byť poukazuje na neprovedení všech důkazů.
18. Protože státní zástupce dovolání nepovažoval za důvodné a soudy učiněné skutkové i právní závěry označil za souladné se zákonem i obsahem spisu, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
19. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obviněnému, který do dne konání neveřejného zasedání žádné připomínky Nejvyššímu soudu nezaslal.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
21. Obviněný vytýkal nesprávnost použité právní kvalifikace, což koresponduje s vymezením důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.
22. Slouží-li tento dovolací důvod zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, a na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních, pak je třeba v této trestní věci upřesnit, že obviněný zásadně vytýkal nesprávnosti v posouzení jím aplikovaných odborných postupů, a to se zřetelem na porodnická pravidla, která v průběhu porodu využil, a jež považoval za správná. Naproti tomu aplikace porodnického postupu, které měl podle výsledků provedeného dokazování užít, nepovažoval za správná s odkazem na konkrétní metody rovněž v porodnictví užívané. Těmito výhradami obviněný zejména poukazoval na rozsah lékařských povinností a kritéria pro jejich hodnocení, které, i když se posuzují na základě znaleckých posudků, jsou otázkou právní, a nelze je posuzovat jako skutkové námitky. Vyhodnocení lékařského postupu jako postupu lege artis nevylučuje aplikaci pravidel neformálních a v průběhu času proměnlivých, jejichž obsah je soudu zpravidla zprostředkován jen prostřednictvím znalců, popř. neprávních dokumentů odborníků daného odvětví sdružených v odborných společnostech či vycházejících z akademického prostředí. Úkolem soudu je pak z těchto odborných závěrů vyvodit příslušné právní závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. 2776/2015). Nejvyšší soud proto výhrady obviněného směřující proti vyhodnocení jeho lékařských povinností posuzoval na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V. K námitkám obviněného
23. Vytýkal-li obviněný v části dovolání nedostatky v odmítnutí vypracování superrevizního znaleckého posudku, a že byly ignorovány jeho námitky, což mělo založit extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a porušení pravidel spravedlivého procesu, nelze mu přisvědčit, protože nedošlo k deformaci skutkových zjištění plynoucích ze znaleckých posudků a nerespektování principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo . Obsah přezkoumávaných rozhodnutí pro takové závěry nesvědčí. Tyto námitky jsou založené na vlastním hodnocení důkazů a polemice s učiněnými skutkovými zjištěními, příp. procesními postupy soudů, a proto se jedná o výhrady, jež nelze zásadně podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však ve stručnosti zmiňuje, že z obsahu spisu plyne, že přezkoumávané rozhodnutí je výsledkem dokazování, v němž bylo opakovaně reagováno na obhajobu obviněného, a soud prvního stupně provedl řadu důkazů, které řádně hodnotil, a na základě nichž objasňoval rozhodné skutečnosti, které byly podstatné z hlediska viny obviněného, a ze kterých mohl při svém rozhodování vycházet i odvolací soud.
24. Pro řádné objasnění skutkového stavu svědčí rozsah provedeného dokazování; vyslechnuti byli zdravotničtí pracovníci [V. K. (č. l. 355 verte až 357 spisu), J. K. (č. l. 355 spisu) a A. P. (č. l. 357 verte až 358 spisu)], ale soud vyslechl i další osoby [poškozenou L. J. (č. l. 350 až 352 verte spisu), P. H., J. B. a jiné, viz body 3. až 50. rozsudku soudu prvního stupně]. Provedl listinné důkazy (srov. body 83. a 84. rozsudku soudu prvního stupně) a své rozhodnutí opíral o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví a gynekologie, jež vypracovali prof. MUDr. Zdeněk Hájek, DrSc., který byl slyšen i u hlavního líčení (č. l. 358 verte až 361 verte spisu) a MUDr. PhDr. Pavel Čepický, CSc. (č. l. 287 až 292 spisu), zejména o revizní ústavní znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví a gynekologie a jeho dodatek zpracovaný Lékařskou fakultou Univerzity Karlovy v Plzni, přičemž závěry v nich uvedené ve své výpovědi učiněné před soudem za ústav objasňoval MUDr. Vladimír Korečko (č. l. 532 verte až 544 a 576 až 578 verte spisu). Tyto důkazy soud prvního stupně hodnotil a svůj postup popsal v odůvodnění rozsudku v bodech 85. až 95. Rovněž přiměřeně reagoval na obhajobu obviněného. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na něj z důkazů, které hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu důkazů, a jež tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).
25. Zejména experti v oboru porodnictví na základě svých odborných poznatků vyložily základní skutečnosti, na nichž soudy učinily právní rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15). Přičemž však soudy měly na paměti, že nejsou bez dalšího vázány výsledky znaleckého zkoumání a hodnotily znalecké posudky jako kterýkoli jiný důkaz podle svého vnitřního přesvědčení a v souhrnu dalších provedených důkazů. Pokud se s hodnotícími stanovisky znalce zcela neztotožnily nebo je chtěly upřesnit, tak své závěry přezkoumatelně vyložily (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 504/17, nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012 nebo nález ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12).
26. Odvolací soud rozhodující z podnětu odvolání obviněného se s výsledky soudem prvního stupně provedeného dokazování zásadně ztotožnil, pouze mu vytkl, že dostatečně nereagoval na vývoj důkazní situace ohledně předčasného odloučení placenty, neboť zavinění obviněného ohledně této skutečnosti bylo vyvráceno vypracovanými znaleckými posudky. Z těchto důvodů v návaznosti na odvolací námitky obviněného odvolací soud tyto skutkové závěry korigoval a z popisu skutku je vypustil. V ostatních částech skutková zjištění učiněná nalézacím soudem ponechal v nezměněné podobě, protože je považoval za správná a dostatečná pro rozhodnutí o vině obviněného. V odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, z jakých skutečností je možné dovozovat právní závěry, které rovněž vyložil, a své úvahy dostatečně rozvedl (srov. zejména body 8. až 18. rozsudku odvolacího soudu). V právních závěrech přisvědčil argumentaci obviněného a posuzovaný skutek kvalifikoval podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť vycházel z toho, že se nenarodilo živé dítě, ale plod zemřel ještě v porodních cestách matky, což vylučuje posouzení podle §143 tr. zákoníku (srov. bod 19. rozsudku odvolacího soudu). Uvedené změny odvolací soud učinil na podkladě dokazování, které sám zčásti provedl (srov. bod 20. rozsudku odvolacího soudu).
27. K neprovedení superrevizního znaleckého posudku, jenž by objasnil čas úmrtí plodu, odvolací soud v bodě 9. vysvětlil jeho nadbytečnost z důvodu, že na základě provedených dokazů bylo možné uzavřít, že plod zemřel ještě před vybavením z těla matky v čase od 15:05 do 15:25 hodin, což je závěr plynoucí zejména z výpovědí svědků, kteří prováděli resuscitaci plodu po porodu, jenž je podpořen také výsledkem provedené pitvy. Vzhledem k tomu, že odvolací soud splnil své povinnosti a své názory vztahující se k zamítnutí navrženého důkazu v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí objasnil, nemůže jít o tzv. opomenutý důkaz. O ten by se jednalo, jen kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
28. Jestliže obviněný v podaném dovolání vytýkal, že odvolací soud sám rozhodl, aniž by věc vrátil soudu prvního stupně, a tím obviněnému upřel možnost se efektivně obhajovat, a to zejména využitím odklonů podle §307 či 309 tr. ř., jejichž aplikace nebyla kvůli trestní sazbě při původní právní kvalifikaci podle §143 tr. zákoníku možná, lze u této námitky stojící zcela mimo jakýkoliv důvod dovolání jen poznamenat, že využití uvedených odklonů od trestního řízení je ryze fakultativní možnost postupu v trestním řízení, pro níž však musejí být splněny stanovené zákonné podmínky, které v této věci naplněny nebyly. Obecně lze k jejich aplikaci s ohledem na námitky obviněného připomenout, že připadají v úvahu pouze v řízení o přečinu, přičemž podle §14 odst. 2 tr. zákoníku jsou přečinem všechny nedbalostní trestné činy, bez ohledu na horní hranici trestní sazby odnětí svobody za ně stanovené, a proto případné řešení věci uvedenými odklony mohlo být využito bez ohledu na právní posouzení učiněné soudy nižších stupňů podle §143 a §147 tr. zákoníku, neboť v obou případech jde o nedbalostní trestné činy. U obou alternativních řešení je však mimo dalších, podmínkou doznání k činu [§307 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] nebo prohlášení o spáchání skutku [§309 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], což obviněný v této věci nesplnil. Uvedená námitka proto postrádá logickou opodstatněnost (přiměřeně srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139 . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 193).
29. Z uvedeného je zřejmé, že soudy věnovaly dostatečnou pozornost prověření obhajoby obviněného a zajištění důkazů objasňujících všechny rozhodné okolnosti, za nichž k činu došlo. Jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud neobjevil známky libovůle nebo snahy soudů vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97].
VI. K právním výhradám
a) k postupu lege artis
30. Výhrady obviněného směřují proti závěru soudů, že naplnil znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který spáchá ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, protože nejednal v nedbalosti, neboť jako lékař nezanedbal své povinnosti a postupoval v souladu se všemi dostupnými zdravotnickými metodami, které měl k dispozici ( lege artis ), a nepochybil při hodnocení KTG záznamů plodu, protože nic nenasvědčovalo probíhající hypoxii. Rovněž nebylo možné konstatovat, že kdyby v 13:50 hodin provedl císařský řez, tak by se plod narodil živý, nebo že měl v poslední fázi porodu využít tzv. vaginální extrakční operace, aby odvrátil smrt novorozence. Podle obviněného nebylo možné jednoznačně určit, zda by tyto metody vedly k porodu živého dítěte, a to ještě před tím, než došlo k jeho porození spontánním způsobem.
31. Nejvyšší soud podotýká, že tyto výhrady byly předmětem dokazování po celé trestní řízení a soudy se mu věnovaly způsobem, jak je popsán shora a vyplývá z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, a to zejména proto, že se jedná o odborné otázky, které byly objasňovány převážně znaleckými posudky, na základě analýz, jež učinil jak znalec MUDr. Zdeněk Hájek, tak i Lékařská fakulta Univerzity Karlovy zpracovávající revizní znalecký posudek. Uvedené závěry našly odraz v popisu skutku, z něhož plyne, jaké povinnosti obviněný nesplnil, i to, že přes zjevné suspektní až patologické KTG záznamy nečinil ničeho k odvracení následku v podobě smrti plodu, ačkoli mu muselo být jako zkušenému primáři gynekologicko-porodnického oddělení jasné, že nečinnost a neukončení porodu, by mohlo vést k úmrtí plodu, a tento následek pro nedůsledný postup obviněného později nastal, přihlížet bylo třeba i k tomu, že se od počátku nejednalo o standardní rodičku, což obviněný věděl. Poškozená byla přivezena do porodnice již před samotným porodem a s určitými problémy byla z podnětu svého praktického gynekologa v Nemocnici XY hospitalizována i v minulosti, přičemž byla v péči samotného obviněného, jemuž již před porodem bylo známo, že jde v jejím případě o situaci nadměrného množství plodové vody a že koncem těhotenství nestandardně přibrala více než 20 kg, což nepochybně pro tak zkušeného porodníka mohlo svědčit o zjevné anomálii. Byly zde náznaky i gestačního diabetu, byť vyšetření na něj nebylo provedeno. Po dirupci vaku blan navíc došlo k prokázání extrémního polyhydramnia a prudkému poklesu ozev plodu, což svědčilo o tom, že kvůli těmto rizikovým faktorům bude nutné v podmínkách Nemocnice XY porod rodičky bedlivě sledovat. Obviněný však se zřetelem na to, jaké problémy se před i v průběhu porodu vyskytly, dostatečně s ohledem na možná rizika nepostupoval, jak v odůvodnění rozsudku příkladně rozvedl odvolací soud. V té souvislosti lze dodat, že jak znalecký posudek zpracovaný MUDr. Zdeňkem Hájkem, tak i ústavní znalecký posudek se shodují v podstatném závěru, že po jednoznačném poklesu ozev plodu a jeho hypoxii zhruba v 12:30 hodin, i přes nasazení medikace a krátkodobém zlepšení, bylo možné pozorovat abnormální KTG záznamy, jež byly suspektní až patologické, příp. nehodnotitelné a následně těžce patologické. Takto zjevné signály obviněný dostatečně nereflektoval, a s ohledem na ně nezvolil postup lege artis.
32. Definice postupu lege artis (podle pravidel oboru) je označením postupu, který je v souladu s obvyklými, obecně uznávanými metodami určitého oboru vědy, případně umění. Tento pojem je však nepřesný, protože žádná norma neurčuje detailně konkrétní postup lékaře podle současného stavu vědy, a proto není ani v trestním zákoníku vymezen. Léčebný postup lékaře, zda předmětným pravidlům odpovídal, je třeba, jestliže v jeho důsledku dojde ke smrti pacienta nebo k jeho újmě na zdraví, v každé konkrétní věci dovozovat z okolností, za nichž měl být proveden, na základě stanovených léčebných pravidel. Podle článku 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně [do českého právního řádu provedena sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 96/2001 Sb.m.s. (dále jen „Úmluva o biomedicíně“)] jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s profesními povinnostmi a standardy. V českém právním prostředí je kladen důraz zejména na náležitou odbornou úroveň poskytování zdravotních služeb, kdy zdravotnický pracovník svobodně volí léčebný postup s ohledem na individualitu pacienta. Zdravotnický pracovník může zvolit v konkrétním případě s ohledem specifika případu a stav pacienta i jiný než obecně uznávaný medicínský postup, je-li to v zájmu pacienta důvodné. Svůj odlišný postup je pak povinen podrobně odborně odůvodnit ve zdravotnické dokumentaci. Při hodnocení správnosti postupu lékaře je třeba brát ohled na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Mezi tyto konkrétní podmínky a objektivní možnosti patří samozřejmě úroveň věcného a technického vybavení zdravotnického zařízení i možnosti personálního zajištění zdravotních služeb v daném místě a čase. Je nutné brát v úvahu i počet pacientů a závažnost jejich zdravotního stavu v době, kdy zdravotnický pracovník rozhodoval o dalším postupu u konkrétního pacienta a současně se musel věnovat i dalším pacientům. Pojem náležitá odborná úroveň poskytování zdravotních služeb je synonymem používaného pojmu, který je dosud hojně užíván i v soudní praxi, a to lege artis , i když z hlediska jazykového jde o pojem nepřípadný. V praxi se však již dlouhodobě pojem lege artis užívá jako postup v souladu s pravidly lékařské vědy a uznávanými postupy, proto je pojem lege artis totožný s požadavky na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni tak, jak je definuje toto ustanovení §4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb. (srov. MACH, J. a kol. Zákon o zdravotních službách: Praktický komentář. Komentář k §4 zákona č. 372/2011 Sb., bod VI. Náležitá odborná úroveň poskytování zdravotních služeb – lege artis. Dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni 14. 4. 2020).
33. Podle §28 odst. 2 zákona č. 372/2011 Sb., má pacient právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni. V návaznosti na to je podle §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., každý zdravotnický pracovník povinen poskytovat zdravotní služby, ke kterým získal odbornou nebo specializovanou způsobilost podle jiných právních předpisů, v rozsahu odpovídajícím jeho způsobilosti a zdravotnímu stavu pacienta, na náležité odborné úrovni a je povinen se řídit etickými principy. Za zdravotní péči lege artis není považováno, jestliže lékař náležitě nereagoval na zhoršující se stav pacienta, o něhož pečoval, a nezajistil mu potřebnou lékařskou pomoc ve zdravotnickém zařízení, v důsledku čehož pacient utrpěl těžkou újmu na zdraví nebo zemřel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 193/2010, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2010. seš. 66, č. T 1287).
34. Soudy se v posuzované věci těmito pravidly řídily a se zřetelem na ně a na závěry míněných znaleckých posudků hodnotily, zda obviněný poskytoval zdravotní služby na náležité odborné úrovni, a zkoumaly, jak dalece byl léčebný postup, jenž obviněný zvolil pro vedení porodu poškozené, činěn v souladu s uvedenými principy, v čem byl postup obviněného v rozporu s uvedeným zásadami, a proč neodpovídal péči na náležité odborné úrovni a stavu pacientky.
35. Předně je nutné zdůraznit, že oba zmíněné znalecké posudky se shodly na tom, že se v přezkoumávané věci jednalo o vysoce rizikový porod, a to zejména z důvodu zjištění extrémního polyhydramnia (nadměrné množství plodové vody) rodičky, což je závažná komplikace porodu, která může ohrozit matku i plod (srov. znalecký posudek MUDr. Zdeňka Hájka na č. l. 118, 119 a revizní znalecký posudek na č. l. 501 spisu). Obviněný však, jak vyplynulo i z jeho dovolání, pomíjel aspekt rizikovosti porodu pacientky, k čemuž je nutné připomenout, že jak aktuální zdravotní stav pacienta, tak technické vybavení nemocnice, jsou okolnostmi, které musí být podle výše vymezených zásad při posuzování postupu lege artis soudy zohledněny. S ohledem na to je třeba podotknout, že obviněný zejména na stav plodu, a to s ohledem na signály, které měl v dostatečném časovém předstihu, nedbal, a varovným náznakům nevěnoval potřebnou pozornost natolik důsledně, aby úmrtí plodu zabránil. Zvolený postup nepřizpůsobil zejména tomu, že v případě vedení rizikového porodu, je hlavní metodou snímání ozev plodu tzv. kardiotokogram, jenž má vysokou senzitivitu a je nadřazený metodám ručního poslouchání ozev plodu, které lze se stejnou přesností jako KTG záznamy využít pouze u nízkorizikových porodů (srov. č. l. 360, 533 verte a 576 verte spisu). Známky rozvíjející se hypoxie plodu, byly podle výpovědi znalce zpracovávajícího revizní znalecký posudek MUDr. Vladimíra Korečka z průběžně pořizovaných KTG záznamů patrné již v době do 14:15 hodin a obviněný měl možnost na tuto situaci adekvátně reagovat (srov. č. l. 577 spisu). Plod byl prokazatelně živý až do 15:08 hodin, kdy končí poslední KTG záznam, a v případě včasné intervence v reakci na průběžně pořizované záznamy by se i živý narodil, i když vybavení plodu až v době kolem 15:00 hodin by nejspíš vedlo k jeho neurologickému poškození (srov. č. l. 554 a 555 spisu). Vzhledem k takto zjištěné závažnosti porodu a využitelnosti monitorovacích metod, proto nebylo možné přisvědčit obhajobě obviněného, že stav plodu mohl být objektivně sledován pomocí přístroje UDOP, jenž byl k jeho zjišťování zdravotnickým personálem použit, neboť se nejednalo o zařízení, kterým by podle znalců bylo možné v případě rizikového porodu nepřesné KTG záznamy verifikovat.
36. Podrobné hodnocení jednotlivých pořízených KTG záznamů je uvedeno v revizním znaleckém posudku (č. l. 506 spisu), jehož závěrem, který se podstatně neodlišuje od původního znaleckého posudku MUDr. Zdeňka Hájka, a je v souladu s doporučenými postupy pro hodnocení KTG záznamů, je, že v době od 12:30 hodin nevykazoval KTG monitor trvající známky fyziologie, nýbrž po těžké bradykardii a aplikaci tokolýzy, kdy se srdeční frekvence plodu upravila, jsou patrné pouze záznamy suspektní, patologické, v určitých částech nehodnotitelné, a v případě záznamu pořízeného od 14:48 hodin dokonce těžce patologické až preterminální. Znalci rovněž shodně potvrdili, že záznamy byly stejným způsobem hodnotitelné v době vedení porodu. Podstatné tak bylo ono přetrvávání abnormálního až patologického záznamu (déle než hodinu), kdy při nemožnosti ověřit stav plodu jinou doplňkovou metodou, bylo podle revizního znaleckého posudku nutné porod neprodleně ukončit operativní cestou. Proto mělo být v době od 13:50 hodin přistoupeno k ukončení porodu císařským řezem (srov. č. l. 554 spisu).
37. Označil-li MUDr. Vladimír Korečko KTG záznamy pořízené kolem 13:00 a 14:00 hodin za problematické z toho důvodu, že mohly být snímány ozvy matky, a ne plodu, tak zároveň i vysvětlil, že v případě, kdy se stále jednalo o abnormální záznamy, jež trvaly po delší dobu, a současně nebylo možné prověřit stav plodu jinými metodami, a šlo o rizikový, nikoli standardní porod, a nebylo možné se spolehnout na ruční poslechové metody (např. UDOP), mělo dojít k co nejrychlejšímu vybavení plodu z těla matky. Obzvlášť, když se projevily komplikace ihned v počátku porodu, kdy byla u plodu patrná jasná bradykardie, a i přes to, že tento stav byl srovnán na fyziologické hodnoty, měl být i nadále bedlivě sledován. Z uvedeného je zřejmé, že skutečnost (záměna ozev plodu za ozvy matky), která vyplynula až z důkladného prověření celé situace v trestním řízení, a to ještě s nikoliv jasnou jistotou, obviněnému nemohla být v době porodu bez dalšího podrobného vyšetření známa, a proto měl, s ohledem na suspektní až patologické KTG záznamy, jež znalci označili za varovné, přistoupit k takovým léčebným postupům, aby byl zdravotní stav, jak ještě nenarozeného dítěte, tak i matky, co nejlépe zachován. Uvedený zástupce znaleckého ústavu několikrát podotýkal, že v případě, kdy se objeví suspektní až patologické KTG záznamy a tento stav přetrvává delší dobu (hodinu) s tím, že se nemění, nezlepšuje a nelze jej verifikovat jinou metodou, měly by být podniknuty kroky k ukončení porodu, a to s ohledem na plod, neboť lékaři nejsou schopni vyloučit, zda hypoxie u plodu nastala nebo ne (srov. č. l. 534 verte a 541 verte spisu). K popsané situaci se přiléhavě vyjádřil i MUDr. Zdeněk Hájek, který vysvětlil, že v situaci, kde bylo nejlepší dostupnou metodou sledování plodu KTG záznamy, mělo se z nich vycházet, neboť intervence v případě, kdy přístroj, třeba i vadně, vykazuje patologické záznamy, je ospravedlnitelná, naproti tomu však přístroj může též vykazovat správně, což může vést až k úmrtí plodu (srov. č. l. 360 spisu).
38. Ze skutkových zjištění soudů nicméně vyplývá, že obviněný v podstatě po celou dobu porodu na suspektní až patologické KTG záznamy nereagoval, neboť situaci, i přes rizikovost porodu, značně podcenil. V případě objektivní nemožnosti účinně monitorovat ozvy plodu pomocí adekvátní diagnostické metody nepřistoupil k odpovídajícímu operativnímu řešení (císařský řez či vaginální extrakční operace), které by v dané situaci bylo v souladu s doporučenými a běžně užívanými postupy. Neučinil tak dokonce ani v případě, kdy se záznamy, jež jsou jasně patřící plodu a byly pořízeny v době od 14:48 do 15:08 hodin, jevily jako těžce patologické. V této souvislosti je navíc vhodné poukázat na závěr revizního znaleckého posudku, že v závěrečné fázi porodu bylo monitorování označeno za nedostatečné, protože poslední monitor byl odpojen v 15:08 hodin ve stadiu těžké patologie (srov. č. l. 507). Znalec MUDr. Vladimír Korečko ke KTG záznamům z poslední fáze porodu též doplnil, že byly sice jednoznačné, nicméně hodnotit se daly nejdříve po deseti minutách jejich pořizování (č. l. 543 spisu), i v takovém případě však došlo k tomu, že kolem 15:00 hodin nebylo dítě neprodleně vybaveno z těla matky a neproběhla intervence ani žádným jiným způsobem, který by vedl ke zlepšení podmínek plodu, např. v podobě upravení děložní činnosti matky (č. l. 576 verte spisu).
39. Zpochybňoval-li obviněný, že by ani přistoupení k operativnímu zákroku v poslední fázi porodu nevedlo k odlišnému následku a jeho dokončení před tím, než se tak stalo přirozenou cestou, a proto mu v tomto případě nemůže být vytýkáno žádné pochybení, tak je vhodné doplnit, že odpovědnost v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb je primárně odpovědností za odborně správný postup ( lege artis ), nikoli odpovědností za výsledek (srov. ŠUSTEK, P., HOLČAPEK, T. a kol. Zdravotnické právo. 1 vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 852). Nebylo tedy namístě hodnotit, zda by zvolení operativního zákroku vedlo ke stejnému následku jako jeho nevyužití, neboť v případě prokazatelně patologického nálezu, jenž byl patrný na KTG záznamu v poslední fázi porodu, bylo odpovídajícím postupem lege artis zvolení císařského řezu či vaginální extrakční operace, a to v závislosti na tom, zda byla stále první, či již nastala druhá doba porodní (srov. č. l. 554 spisu), což však podle zjištěných skutečností obviněný neučinil.
40. Nejvyšší soud shledal, že přezkoumávaná rozhodnutí poskytují dostatečný podklad pro závěr, že obviněný zásadně pochybil při výkonu svého povolání, neboť od počátku porod podcenil, jeho vedení nepřizpůsobil všem rizikovým faktorům a následně nerozpoznal varovné známky hypoxie, jež byly patrné z průběžně pořizovaných KTG záznamů. Následkem toho nezvolil žádnou z doporučených a možných operativních metod, které byly v dané situaci plně v souladu s poznatky moderní lékařské vědy, a to ani v případě, kdy byly patrné známky těžké patologie plodu. Porod stále vedl přirozenou cestou, přičemž byl dokončen spontánně narozením mrtvého plodu. Tento postup lze hodnotit jako non lege artis, neboť obviněný dostatečně včas nereagoval na varovné známky z průběžně pořizovaných suspektních až patologických KTG záznamů, jež byly v době porodu tou nejvěrohodnější diagnostickou metodou sledování životních funkcí plodu, která mu byla dostupná a nemohla být jinak verifikována, a odpovídajícím způsobem na ně nereagoval tím, že by přistoupl k císařskému řezu nebo, pokud by ten již pro pokročilost porodu nebyl možný, k jiné metodě vyjmutí plodu.
b) k subjektivní stránce
41. Shora uvedeným okolnostem neodpovídají ani výhrady obviněného, že se nejednalo o nedbalost vědomou podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jak konstatoval odvolací soud, předmětný porod nebyl akutním porodem, ale poškozená byla s určitými problémy z podnětu svého praktického gynekologa k hospitalizaci v porodnici Nemocnice XY a byla v péči obviněného, a to s problémy uvedenými shora v bodě 31. Z hlediska zavinění bylo nerozhodné, zda k úmrtí plodu udušením došlo v důsledku pupečníkové komplikace nebo nadměrné děložní činnosti či abrupce placenty, protože veškerým těmto problémům mohlo být zabráněno v případě včasného (kolem 14:00 hodin) přistoupení k řešení porodu operativní cestou. Obviněný s ohledem na své odborné znalosti a dlouholetou praxi nejen mohl, ale i měl vědět, že při jeho nečinnosti může dojít k problémům vedoucím ke smrti plodu, avšak bez zcela přiměřených důvodů spoléhal na to, že k takovému následku nedojde, a že i ponecháním přirozeného porodu se narodí dítě živé a zresuscitovatelné (srov. bod 18. rozsudku odvolacího soudu).
42. U přečinu podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, který je nedbalostním trestným činem, se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 11 pod č. T 279). Z vědomé nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost). Je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 236).
43. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách (vědomé či nevědomé) je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Objektivní vymezení míry potřebné opatrnosti žádá od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti. Jen výjimečně žádá od některých skupin osob vykonávajících určité povolání nebo zaměstnání (lékařů, lékárníků, řidičů, stavebních techniků apod.) určitou vyšší míru opatrnosti, která je však potom zase stejná u každého, kdo takové povolání nebo zaměstnání vykonává. Rozsah náležité opatrnosti je třeba zpravidla zkoumat na podkladě zvláštních právních předpisů (např. předpisy o bezpečnosti práce, předpisy o pravidlech silničního provozu apod.). Povinnost předvídat možnost způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem při výkonu některých povolání vyplývá nejen z bezpečnostních předpisů publikovaných ve Sbírce zákonů, ale i z technických norem (srov. rozhodnutí č. 28/1988-I. Sb. rozh. tr.) nebo zvláštních uznávaných pravidel (např. v medicíně tzv. postup lege artis ), která vyplývají z daného stavu vývoje odborných znalostí v určitém oboru zachycených zvláště ve specializované literatuře. K závěru o vědomé nedbalosti by však nestačilo, pokud by pachatel věděl, že pracovní či jiný postup, při němž došlo k těžké újmě na zdraví, odporoval příslušným předpisům (objektivní hledisko), neboť pro vznik trestní odpovědnosti musí být splněno i subjektivní kritérium nedbalosti. Subjektivní vymezení míry opatrnosti spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), a jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237 a 238].
44. Se zřetelem na všechna takto vymezená pravidla je podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zřejmé, že je soudy respektovaly a ve věci zjištěné okolnosti ve vztahu k nim posuzovaly. Zjistily všechny rozhodné skutečnosti, z nichž lze na zavinění obviněného usuzovat, a dostatečně objasnily okolnosti, za nichž k úmrtí plodu došlo. Výsledky provedeného dokazování dokonce svědčí o tom, že obviněný ani nebyl po celou dobu vedení takto rizikového porodu na porodním sále a v případě komplikací porodu musel být přivolán (srov. body 86. a 93. rozsudku soudu prvního stupně). Z uvedených skutečností, jež podtrhují nedostatečnou činnost obviněného, je patrné, že neučinil zdaleka vše, co po něm bylo rozumné požadovat, a k čemu byl ze zákona i podle zavedených postupů povinen, aby zajistil, že se dítě narodí živé. Subjektivní hledisko soud správně dovozoval ze zkušeností obviněného, jeho znalostí, odborného vzdělání, postavení v zaměstnání, stejně jako z konkrétních okolností případu, ať už existovaly nezávisle na jeho vůli anebo souvisely s jeho pracovním postupem. Rozhodné bylo, že byl primářem oddělení, jednalo se o plánovaný a rizikový porod, kdy o zdravotních komplikacích poškozené (hrozící diabetes, nadměrná váha, polyhydramnion) měl a mohl v době jeho vedení vědět, jelikož bylo jednak jeho povinností seznámit se se zdravotnickou dokumentací rodičky a jednak se extrémní polyhydramnion v začátku porodu prokázal. Během porodu existovaly varovné signály o možné hypoxii plodu, ty však obviněný zcela podcenil a nereagoval na ně s potřebným důrazem, i když s ohledem na své odborné znalosti a dlouholetou praxi, nejen mohl, ale i měl vědět, že při jeho neadekvátním řešení může nastat následek v podobě těžké újmy či úmrtí plodu. Bez jakékoli jistoty však pokračoval ve vedení porodu vaginální cestou a spoléhal na to, že takový následek nenastane, příp. že bude dítě resuscitovatelné.
45. Na podkladě těchto okolností šlo o zavinění obviněného v podobě vědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť věděl, že může, pokud nepřivede dítě včas na svět, způsobit, že dojde k udušení plodu, o čemž měl dostatečné signály z monitorování plodu i matky. Obviněný s ohledem na skutečnosti shora popsané věděl, že může dojít k následkům v §147 odst. 1 tr. zákoníku předpokládaným, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Rovněž nedodržel míru potřebné opatrnosti (subjektivní i objektivní). Ze všech popsaných skutečností došlo k tomu, že podcenil jak rizikovost porodu, tak známky rozvíjející se hypoxie plodu, jež byly patrné z průběžně pořizovaných KTG záznamů a neučinil v podstatě žádné kroky k tomu, aby porod za těchto okolností ukončil co nejrychleji.
c) k porušení důležité povinnosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku
46. Vytýkal-li obviněný nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, který spočívá v porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho povolání a uložené mu podle zákona, odvolací soud ji shledal v tom, že obviněný byl v průběhu porodu nečinný, podcenil varovné příznaky vyplývající z KTG záznamů a nepřistoupil k provedení císařského řezu, a v závěru porodu nevyužil ani další operativní metody, což s ohledem na vzniklý následek je třeba považovat za porušení takových povinností, které zpravidla mívají za následek ohrožení zdraví či života pacienta, k čemuž v daném případě došlo, a to úmrtím plodu (srov. bod 20. rozsudku odvolacího soudu).
47. Nejvyšší soud k jinak správným závěrům soudů považuje za nutné doplnit, že za porušení důležité povinnosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku se považuje porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví lidí. Zákon přitom nestanoví ani nevysvětluje, kterou povinnost pokládá za důležitou a ponechává tak na soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti. Není za ni možné považovat každé porušení povinnosti, ale jen takové, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku, tj. vážnému život ohrožujícímu nebezpečí (srov. přiměřeně rozhodnutí od č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Podstatné pro posouzení toho, zda jde o porušení důležité povinnosti, je to, že se jedná o výkon takové činnosti, při které je nesplnění stanovené konkrétní povinnosti spojeno se vznikem vážných následků v podobě vážného ublížení na zdraví nebo smrti jiných osob. Pokud trestní zákon hovoří o důležité povinnosti uložené podle zákona, v praxi se jí rozumí nejen povinnost přímo uložená zákonem, ale i povinnost uložená na základě zákona jiným právním předpisem nebo i konkrétní příkaz, vydaný na základě zákona a způsobem tam uvedeným. Nestačí však porušení jakékoli povinnosti, i když se týká ochrany života člověka, ale musí jít o povinnost, která je důležitá. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí nedbalost [srov. §17 písm. b)] (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II. Zvláštní část (§140 – 421), Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1506).
48. Ze shora uvedených zjištění a úvah vyplývá, že postupy, které obviněný v rámci zkoumaného porodu volil, byly závažnými porušeními vyplývajícími zejména z nerespektování povinností plynoucích z jeho povolání, protože pokud zanedbal vytknuté postupy, šlo o vážné porušení nejen povinností, jež vyplývaly z jeho povolání lékaře (porodníka), ale i ze zákona, a to konkrétně §49 odst. 1 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb. Na uvedené skutečnosti nic nemění ani to, že odvolací soud ve skutku necitoval celé toto ustanovení, ale učinil pouze obecný odkaz na §49 cit. zákona. Jde o nepřesnost, která nemá pro právní závěry podstatný význam, protože uvedeným obecným odkazem je konkrétní zákon definován, stejně tak ustanovení, v němž jsou zakotveny základní povinnosti, jimiž se musí zdravotnický pracovník při poskytování zdravotních služeb, a tedy i odpovídající zdravotní péče, řídit. Lze doplnit, že za zdravotní péči se považuje nejen zlepšení zdravotního stavu nebo obnovení původního zdravotního stavu, ale i udržení zdravotního stavu, který v současné době pacient má a který by se s ohledem na nějakou chorobu mohl zhoršovat. Z článku 4 Úmluvy o biomedicíně vyplývá, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy. Pojem zákrok je míněn v širokém smyslu, zahrnuje veškeré lékařské výkony zejména léčebné, diagnostické, preventivní nebo rehabilitační péče či v souvislosti se zdravotnickým výzkumem. Zdůrazňuje se, že základním úkolem lékaře je nejen nemocného uzdravovat, ale podniknout i odpovídající kroky k upevňování jeho zdraví a ke zmírnění bolesti s přihlédnutím k zachování jeho duševní pohody. Profesní úroveň a kvalifikaci, kterou lze očekávat od profesionálních zdravotnických pracovníků při výkonu jejich povolání, určuje současný stav vývoje příslušného oboru. Toto ustanovení tedy ukládá sledovat pokrok v medicíně, sledovat nový vývoj v oboru a vyloučit metody, které již neodpovídají současnému stavu oboru. Neznamená to však, že profesní standardy by měly nezbytně předepisovat jeden jediný způsob postupu lékaře při péči o pacienta v určitém zdravotním stavu. Uznávaná lékařská praxe může připouštět několik možných způsobů zákroku a ponechává logicky určitou volnost ve volbě metody a způsobu léčení na konkrétním lékaři a jeho dohodě s pacientem, včetně informovaného souhlasu pacienta (srov. MACH, J. a kol. Zákon o zdravotních službách: Praktický komentář. Komentář k §2 zákona č. 372/2011 Sb., bod VII. – Pojem zdravotní péče. Dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni 14. 4. 2020). I přes tuto volnost měl nicméně obviněný dbát na to, aby byly voleny takové metody, jimiž by bylo zajištěno zdraví pacienta na náležité odborné úrovni [viz §49 odst. 1 písm. a) zák. č. 372/2011 Sb.].
49. V projednávané věci obviněný postupy, které zvolil, nedodržel zmíněná pravidla, protože ač šlo o rizikový porod, jenž se obviněný rozhodl indikovat v Nemocnici XY, která nebyla, s ohledem na vývoj v porodnického oboru, zcela zařízena moderním vybavením, nicméně dostačujícím pro potřebnou odbornou péči v rámci existujících podmínek, nerespektoval zejména stav pacientky a dostatečně pečlivě nereagoval na vyvíjející se stav plodu a veškeré signály, které naznačovaly, že přirozený porod je pro plod rizikový (srov. bod 16 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný po celou dobu probíhajícího porodu, s ohledem na varovné známky hypoxie plodu a jeho možný zhoršující se stav, který bylo nutné bedlivě hlídat, této mimořádné situace nedbal, a dokonce odešel z porodního sálu, což by samo o sobě v rozporu s etickými pravidly nebylo, ale v tomto případě i tato skutečnost nasvědčuje podcenění aktuálního zdravotního stavu pacientky. Právě absence nezbytné a nutné včasné reakce, případně i včasné přípravy operačního sálu na možný císařský řez, aby jej mohl provést co nejrychleji, svědčí o tom, že obviněný nevyužil všech dostupných metod, aby co nejrychleji porod ukončil, a pokud jej v dané situaci vedl až do jeho konce vaginální cestou, tak se jednalo o postup non lege artis , a z hlediska trestního práva o porušení důležité povinnosti ve smyslu §147 odst. 2 tr. zákoníku.
50. Stejně tak je v přezkoumávané věci dán následek v podobě porození mrtvého plodu, jenž je z hlediska trestního práva srovnatelný s těžkou újmou na zdraví rodičky, a jde o následek těžký, tedy plně odpovídající předpokladům pro závěr o porušení důležité povinnosti. Pro úplnost lze poukázat na to, že při poskytování zdravotních služeb dochází k přímým zásahům do zdraví pacienta, které je zákonem chráněnou hodnotou, a tak zásadní pochybení, jakým je nerespektování varovných signálů o tom, že se plod v těle matky dusí, a nezajištění co nejrychlejšího skončení porodu, je proto vážným nerespektováním odborné porodnické péče. Proto lze shledat, že se v tomto případě jednalo o porušení povinnosti důležité ve smyslu §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
d) k příčinné souvislosti
51. Obviněný rovněž zpochybnil závěr soudů o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a nastalým následkem v podobě úmrtí plodu, což dovozoval zejména z neprokázání porušení povinností v jeho postupech, které považoval za správné. Nejvyšší soud se zřetelem na soudy prokázané skutečnosti pro úplnost zmiňuje, že obhajobě obviněného, že jeho zvolený postup nebyl příčinou vzniklého následku, nelze přisvědčit. Soudy v přezkoumávané věci řádným způsobem objasnily okolnosti, za nichž porod probíhal, učinily správný závěr o zavinění obviněného, prokázaly vzniklý následek v podobě smrti plodu a zabývaly se i příčinným vztahem mezi nimi. Své závěry dovodily ze všech výše uvedených skutečností, na které lze pro stručnost odkázat.
52. Nad rámec uvedených úvah lze připomenout, že příčinný vztah mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem byl dostatečně objasněn, protože soudy bezpečně zjistily jednání obviněného, které nese všechny znaky zavinění ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soudy též dostatečně uvážily, že obviněný měl potřebné zkušenosti, aby znal rizika, která vzniknou, když bude plod ve stavu hypoxie, jejíž varovné známky mu použité diagnostické metody signalizovaly. Nejednalo se tedy o nepředvídatelný příčinný průběh, který by nebyl v zavinění obsažen, ale bylo tomu právě naopak [k tomu obdobně srov. rozhodnutí č. 20/1981 a č. 50/1968 Sb. rozh. tr.] Předvídatelnost možného vážného následku v podobě úmrtí plodu tedy byla v daných poměrech odvoditelná. Rovněž je vhodné doplnit, že bylo prokázáno, že plod zemřel ještě v porodních cestách matky, a to v době od 15:05 do 15:25 hodin (srov. bod 9. rozsudku odvolacího soudu), což potvrzuje i revizní znalecký posudek, jenž však uvádí, že plod byl prokazatelně živý ještě v 15:08 hodin (srov. č. l. 555 spisu). Bezprostřední příčinou smrti plodu pak bylo udušení v průběhu porodu (srov. bod 18. rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na rizikovost prováděného porodu v případě rozvíjející se hypoxie plodu, měl obviněný zasáhnout do přirozených procesů vedení porodu a nepokračovat v porodu pouze vaginální cestou, protože včasná intervence z jeho strany by uvedený následek odvrátila. Jen zcela pro úplnost, když nebyla provedeným dokazováním zjištěna jiná příčina, která by mohla vést k závěru o důvodu úmrtí plodu, lze mimo učiněná skutková zjištění dodat, že jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedla další okolnost, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo [srov. rozhodnutí č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.)].
VII. Závěr
53. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného, jimiž zpochybňoval závěr soudů o naplnění skutkové podstaty podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť soudy správně dovodily jak jeho zavinění, tak i nesprávnost jeho medicínského postupu, porušení důležité povinnosti vyplývající mu ze zákona i příčinný vztah mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem. Potvrdil správnost přezkoumávaných rozhodnutí a nedůvodnost dovolání obviněného, přičemž tak mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 4. 2020
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu