ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.825.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 825/2020-523
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2020 o dovolání obviněného M. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 61 To 298/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 93/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 3 T 93/2018, byl obviněný M. Č. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
v úmyslu se neoprávněně obohatit, poté kdy mu v březnu 2017 bylo K. Š., jednatelem společnosti K.-L. p., XY, IČ: XY, XY (dále jen „společnost K.-L.“), která je vlastníkem vozu, dáno do užívání osobní motorové vozidlo tovární značky BMW 428i, rok výroby 2013, VIN: XY, tak jej odmítl vrátit s tím, že je jeho vlastníkem, přičemž dne 7. 8. 2017 na Magistrátu hl. m. Prahy, Odboru dopravně správních agend, pracoviště Praha 10, Nad Vršovskou horou č. p. 88, Praha 10, nechal dosud nezjištěným způsobem provést neoprávněný převod, registraci, osobního motorového vozidla zn. BMW 428i, rok výroby 2013, VIN: XY v hodnotě 882.100 Kč, z jeho oprávněného vlastníka společnosti K.-L., na svoji bývalou manželku K. Č. K., nar. XY, a vozidlo nadále až do 21. 10. 2017 neoprávněně užíval bez souhlasu poškozené společnosti, čímž poškozené společnosti K.-L. způsobil škodu ve výši 882.100 Kč.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto rovněž o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 61 To 298/2019, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž sice odkázal na průběh skutkového děje popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, avšak v jeho obsahu dále vyjádřil, že se s ním „rozhodně nemůže ztotožnit, považuje ho za vadný a ve svém důsledku nepřezkoumatelný“. Uvedl, že jeho jednání nesměřovalo k vlastnímu neoprávněnému obohacení, neboť převod byl proveden na bývalou manželku K. Č. K., která s ním tak mohla nakládat podle své vůle. Takové jednání neodpovídá tomu, že by si vozidlo přisvojil, když uvedeným trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž toliko získání možnosti neomezené dispozice s věcí. Obviněný poukázal na to, že závěry, které soudy učinily, nejsou v souladu s provedenými důkazy, protože si nepřisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, ale byla převedena na osobu od něj odlišnou, a proto se o zpronevěru, jak rozhodl soud, nemůže jednat. Poukázal na zásadní rozpor mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Oponoval tvrzení soudu, že by inklinoval k trestnému jednání, neboť naposledy byl odsouzen v roce 2011 a tresty jsou zahlazeny nebo velmi starého data. Vysvětlil, z jakého důvodu předmětné motorové vozidlo přihlásil na společnost K.-L. a nabývací titul k němu svědčí v jeho prospěch s tím, že je po celou dobu také užíval.
5. Obviněný vznesl výhrady proti soudy učiněným skutkovým závěrům, které zpochybnil poukazem na nedostatek důkazů, jež by prokázaly, že prostředky na nákup vozidla (800.000 Kč) obdržel od svědka K. Š., který je získal od svědka J. S., jednatele společnosti J.-M. M., neboť o koupi motorového vozidla v účetnictví společnosti K.-L. není žádný záznam. Vytknul jim, že se nezabývaly důvodem, proč by za vozidlo, které by mu nepatřilo, ze svého doplácel zbytek kupní ceny (cena vozidla měla být 940.000 Kč + další náklady). Finanční prostředky na nákup vozidla mohl od společnosti J.-M. M. získat na základě plné moci udělené mu jednatelem společnosti J. S., která jej k takovému jednání opravňovala.
6. Námitky obviněný vznesl i proti způsobu, jakým soud hodnotil výpověď svědkyně J. V., protože se nezabýval skutečným obsahem toho, co při hlavním líčení dne 14. 11. 2018 uvedla, a to že „…totožnost prodejce byla ověřena dle OP…“ a že z kopie magistrátního spisu je patrné, že „…převodce a také jednatel byl fyzicky přítomen …“. Uvedené skutečnosti neodpovídají tomu, jak soud obsah její výpovědi posoudil, přičemž část výpovědi svědkyně pominul v neprospěch obviněného i odvolací soud. V uvedeném shledal porušení ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a v návaznosti na to i zásady in dubio pro reo proto, že soudy neměly akceptovat pouze pravděpodobnostní závěry znalce z oboru písmoznalectví, které nebyly dostatečným podkladem pro skutkové okolnosti, jež vyvodily a na jejichž základě rozhodly. Obviněný za důkaz o svém vlastnictví k vozidlu považoval na rozdíl od soudů i výpověď K. Š., podle níž se o nákupu motorového vozidla dozvěděl v březnu 2017, kdy ho obviněný už užíval, a zejména jeho reakci na fotografii auta, kterou mu obviněný na facebookový profil dne 2. 3. 2017 zaslal, v níž vyjádřil „… jo, to je auto pro tebe, ty víš, co s ním, mně by stačilo Volvíčko, to je pro mě akorát …“. Podle obviněného tato slova svědčí o tom, že K. Š. automobil považoval za majetek obviněného. Soudy tyto důkazy náležitým způsobem nehodnotily, a proto i v tomto rozsahu je napadený rozsudek nejasný a nepřezkoumatelný.
7. Uvedené skutečnosti podle obviněného svědčí o vadě v právním posouzení žalovaného skutku, neboť v hodnocení shromážděných důkazů jsou přítomny logické rozpory, když kupní smlouva zněla na obviněného, společnost K.-L. nepředložila žádný dokument, ani doklad v účetnictví, obviněný vysvětlil původ finančních prostředků na nákup motorového vozidla, kdežto K. Š. a J. S. nepředložili žádný doklad o tom, že obviněnému finanční prostředky skutečně poskytli. Podle výpovědi svědkyně J. V. byla totožnost prodejce (převodce) ověřena podle občanského průkazu. Zdůraznil, že svědci K. Š. a J. S., o něž soudy své závěry opíraly, měli důvod obviněného poškodit. Za nedostatečné důkazy považoval i písmoznalecký posudek a okolnost, že se mobilní telefon obviněného měl v kritické době pohybovat v okolí místa převodu. Všechny uvedené skutečnosti svědčí o tom, že důkazy, na nichž soudy vinu obviněného vystavěly, jsou v extrémním rozporu se zjištěnou důkazní situací, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 3 T 153/2018 (správně sp. zn. 3 T 93/2018 – pozn. Nejvyššího soudu), ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 61 To 298/2019, zrušil a nalézacímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství písemně sdělila, že po seznámení s obsahem podaného dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř., včetně §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
10. Vzhledem k tomu, že toliko na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů taxativně uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, posuzoval Nejvyšší soud, zda obviněný uvedeným požadavkům dostál. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
11. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Právní úprava touto dikcí určuje, že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
12. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
13. Nejvyšší soud je však povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Takový postup je zásadně možný při shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
14. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
V. K námitkám obviněného
15. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že obviněný sice vytýkal nesprávnou právní kvalifikaci, avšak toto své tvrzení opíral o okolnosti, které nevyplynuly z výsledků provedeného dokazování, neztotožnil se se skutkovými zjištěními, jak byla prokázána v průběhu dokazování, protože vytýkal hodnocení provedených důkazů soudem, jež sám podrobil kritice, a poukazoval jen na některé skutečnosti, které z výpovědí jím zmíněných svědků vyplynuly. Nespokojil se se závěry, které soudy učinily z elektronické komunikace mezi ním a K. Š., ze závěrů znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví ruční písmo a z výpovědi J. V. Vzhledem k těmto svým odlišným přístupům k provedeným důkazům se dovolával aplikace zásady in dubio pro reo . Podle vlastní interpretace provedených důkazů posléze dovozoval vadné právní posouzení činu a namítal, že si cizí svěřenou věc nepřisvojil, což dovozoval z toho, že byla převedena přímo na jeho bývalou manželku K. Č. K. Svůj postoj založil na tvrzení, že byl sám vlastníkem vozidla, neboť jej zaplatil z vlastních prostředků, nebo že neměl možnost s věcí disponovat, a proto nemohlo dojít k jeho obohacení. Je tak patrné, že se primárně neztotožnil se skutkovými zjištěními, a teprve poté dovozoval i vadné právní posouzení nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí.
16. Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný primárně nevytýkal nedostatky v právním posouzení věci, ale brojil proti nesprávnému procesnímu postupu soudů v rámci dokazování, což jsou výhrady, které zásadně na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají a nenaplňují ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. I přesto však Nejvyšší soud uvedené skutečnosti zkoumal, avšak pouze s ohledem na případnou možnost porušení zásad spravedlivého procesu. Za tímto účelem z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i spisového materiálu shledal, že soud prvního stupně na obdobnou obhajobu obviněného reagoval a potřebné skutečnosti k objasnění všech rozhodných skutečností posuzoval. Provedl dokazování v potřebném rozsahu a zabýval se výpověďmi svědků K. Š. a J. S., z nichž zjistil okolnosti poskytnutí půjčky finančních prostředků obviněnému společností J.-M. M. a podmínky užívání vozidla obviněným, dále vycházel též z výpovědí svědkyně K. Č. K., D. Ch., S. K. Ch. a dalších. Provedl rovněž řadu listinných důkazů, zejména znalecký posudek z oboru písmoznalectví, se zvláštní specializací na ruční písmo, jehož zpracovatele PhDr. Milana Nouzovského též osobně vyslechl k otázce pravosti podpisu K. Š. na Žádosti o zápis změny vlastníka nebo provozovatele silničního vozidla, dále záznam telekomunikačního provozu, jímž prokazoval pohyb mobilních telefonů jednotlivých osob v době, kdy došlo k přeregistraci vozidla, a listiny vztahující se k převodům předmětného vozidla, výpis k bankovnímu účtu společnosti J.-M. M., výpis SMS komunikace, aj. (viz č. l. 46 až 49, 65 až 66, 69 až 76, 89, 95, 96, 117, 130 až 155, 171 až 196, 433 až 447 a další spisu). V odůvodnění rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů obhajobě obviněného neuvěřil, a rozvedl i důkazy, na základě kterých takové závěry učinil, přičemž zkoumal verze obviněného, včetně zpochybnění znaleckých závěrů týkajících se pravosti podpisu K. Š. na Žádosti o zápis změny vlastníka nebo provozovatele silničního vozidla (viz bod 13. cit. rozsudku). Soudy se zabývaly tvrzeními obviněného i některých svědků, kteří jeho obhajobu podporovali, posuzovaly však také skupinu důkazů, které jeho tvrzení vyvracely.
17. Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného učiněné v dovolání po posouzení uvedených postupů shledal, že soud prvního stupně důkazy hodnotil postupem korespondujícím s podmínkami stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. a na základě tohoto hodnocení dospěl ke skutkovým zjištěním popsaným ve výroku o vině jeho rozsudku. Odvolací soud v tomto postupu soudu prvního stupně obviněným vytýkané, ani žádné jiné vady neshledal (srov. body 3. až 5. napadeného usnesení). Uvedené nesvědčí o extrémních nedostatcích, protože soud důkazy vyhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadami podle §2 odst. 6 tr. ř., a dospěl-li k závěru o věrohodnosti obviněným zpochybňovaných svědků K. Š. a J. S., jsou jeho závěry logické a v souladu s obsahem podaných výpovědí. Závěr o tom, který ze svědků je věrohodnější, provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
18. Důvodně neobstála obhajoba obviněného, že byl vlastníkem vozidla, protože z obsahu listinných důkazů taková skutečnost nevyplývala a bez dalšího ji neprokazuje ani okolnost, že je jako kupující uveden v kupní smlouvě ze dne 28. 2. 2017, což bylo objasněno výpovědí svědků K. Š. a J. S. Rozhodné pro tento účel byly doklady k vozidlu, včetně registru vozidel, podle kterých to byla společnost K.-L., která jako vlastník vozidla figuruje až do dne 7. 8. 2017, kdy bylo vozidlo za popsaných okolností přeregistrováno na K. Č. K., bývalou manželku obviněného, s níž však stále žil v společné domácnosti. S tímto závěrem korespondují i další souvislosti, např. osoba, která převod vozidla na manželku obviněného činila, byl údajně svědek K. Š., jehož jméno je v dokladech uváděno. Jeho tvrzení, že u změny registrace nebyl a podklady nepodepsal, potvrzují i závěry znalce z oboru písmoznalectví. Naopak přítomnost obviněného v místě Magistrátu hl. m. Prahy, Odboru dopravně správních agend dosvědčuje jeho mobilní telefon, jímž se připojoval k místním přenosovým buňkám. Uvedené skutečnosti dokládají logické návaznosti úvah soudů, a tudíž v nich nelze spatřovat libovůli ani jednostranné hodnocení provedených důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08). Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, či ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05). V jejich postupu nešlo o exces, neboť vše svědčí o tom, že soudy dodržely procesní zásady, neboť řádně svá rozhodnutí odůvodnily, a je jich výklad je bez nesrovnalostí nebo mezery ve skutkových zjištěních. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud nezjistil žádná porušení pravidel spravedlivého procesu, a to ani obviněným zmíněného principu in dubio pro reo , neboť na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, protože ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, jak soudy obou stupňů při zajištění řádného odůvodnění (viz §125 a §134 tr. ř.) dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily. Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu, aj.), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014).
19. Pravidla spravedlivého procesu proto porušena nebyla (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.) a učiněné skutkové závěry jsou podloženy výsledky provedeného dokazování. Lze jen dodat, že ani právo na spravedlivý proces totiž nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
20. Ze všech uvedených důvodů je možné pro úplnost k výhradám obviněného dodat, že tak, jak byl skutek zjištěn a popsán, vykazuje všechny znaky zločinu zpronevěry podle §podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, protože obviněnému bylo vlastníkem vozidla společností K.-L. toto vozidlo svěřeno do užívání po dobu, co pro tuto společnost pracoval. V době, kdy skončila spolupráce, a vlastník požadoval na obviněném, aby vozidlo vrátil, to obviněný odmítl s tvrzením, že společnosti nikdy nepatřilo, a aby tyto své postoje potvrdil, zajistil, aby bylo převedeno na jeho bývalou manželku. To se snažil navodit zdáním, že přeregistrace vozidla je projevem vůle K. Š. jednajícího za společnosti K.-L. Tímto jednáním si obviněný přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím na majetku značnou škodu.
VI. Závěr
21. Vzhledem k tomu, že v dovolání byly namítány výlučně vady týkající se skutkových zjištění, jež na zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, když nebylo zjištěno ani porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 8. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu