ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.866.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 866/2020-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ‒ pobočky Pardubice ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 13 To 27/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 183/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 2 T 183/2019, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
nejméně od července roku 2019, intenzivně od září 2019 do října roku 2019, v XY opakovaně vyhledával přítomnost poškozené V. Š., a to tím způsobem, že ji pozoroval z budovy A. P. na XY č. p. XY v XY, z okna samoobslužné restaurace s výhledem na budovu ČSOB Pojišťovny, a. s. (dále jen „ČSOB“), ve které poškozená pracuje, a v době, kdy odcházela z práce kolem 15.00 hod., vyšel před budovu A. P. a čekal před ČSOB přesně v době, kdy předpokládal, že se bude v těchto místech pohybovat při odchodu ze zaměstnání, a poté ji sledoval na svém jízdním kole po trase linky autobusu č. 10, který využívala k cestě do svého bydliště, přitom ji nijak fyzicky nekontaktoval, neoslovil, čímž ji obtěžoval a vzbuzoval v ní strach o své zdraví, a měla strach i o zdraví svého syna, aby nevyhledával i jeho, cítila se být omezena ve svém běžném způsobu života, pohybu, ve výkonu zaměstnání, pociťovala strach, úzkost, byla nervózní,
a tohoto jednání se obviněný M. P. dopouštěl i přesto, že byl za přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 39/2019, který nabyl právní moci dne 24. 4. 2019, k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, s podmíněným odkladem na dobu tří roků s uloženou povinností zdržet se jakéhokoliv kontaktu s poškozenou.
2. Za tento přečin obviněnému uložil podle §354 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Krajský soud v Hradci Králové ‒ pobočka Pardubice rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 13 To 27/2020, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §354 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 30.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody na tři měsíce.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal vady v právním posouzení skutku, které byly zčásti zapříčiněny tím, že odvolací soud sám neprováděl žádné relevantní dokazování, ale vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nedávají dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, protože rozsudek neobsahuje konkrétnější zjištění o jednotlivých incidentech tvrzeného sledování tak, aby bylo možno vyhodnotit jejich časové zařazení, četnost, charakter, způsobilost vyvolat u poškozené kvalifikovanou obavu a další skutkové okolnosti nezbytné pro právní posouzení skutku.
5. Námitky obviněný směřoval proti znaku dlouhodobosti, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí č. 41/2019 Sb. rozh. tr., neboť doba září až říjen 2019, po kterou mělo k trestnému jednání docházet, je judikaturou vnímána jako hraniční, což zvyšuje požadavky na pečlivé zkoumání povahy a závažnosti činu a dopadů na poškozenou. Skutková věta obsahuje neurčité vymezení časového rozpětí skutku, a opatřené důkazy dokládají potřebnou intenzitu jen pro období od 11. do 20. 9. 2019, kdežto pro dobu července a října nesvědčí žádná konkrétní skutková zjištění, přičemž i skutková věta připojuje dovětek „intenzivní“ až pro pozdější dobu. Je tak zřejmé, že doba července a srpna 2019 nemůže znaky uvedeného přečinu naplňovat, když ani poškozenou nebyla aktivita obviněného v této době vnímána negativně. Obviněný zdůraznil, že v uvedeném období k žádnému bližšímu fyzickému kontaktu mezi ním a poškozenou nedošlo (viz 9. a 10. rozsudku odvolacího soudu). U rekapitulace výpovědi poškozené pak lze jen obtížně posoudit, zda popisuje skutečně jednání obviněného v rozhodné době, či jeho jednání dřívější, které bylo předmětem předchozího trestního řízení.
6. Námitky proti potřebné intenzitě spáchaného činu obviněný založil na tvrzení, že skutek, jak byl popsán, neskýtá potřebný podklad pro závěr o současné „fyzické přítomnosti“ obviněného a poškozené na témže místě, neboť bylo zjištěno, že poškozená měla vidět kolo obviněného, a ten měl z oken nákupního centra pozorovat budovu zaměstnavatele poškozené, případně jednat se správcem budovy. Uvedené okolnosti nesplňují požadavek na „velmi intenzivní a závažné jednání“, ani „výrazné vybočení ze společenských norem“, odpovídající v jiných alternativách např. „gradaci ve fyzické násilí“, resp. i „reálnému použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik – vydírání, útisku apod., neboť jednání, kterého se obviněný dopouštěl, pod dané znaky nebylo možno spolehlivě podřadit. Pokud judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1082/2011, 8 Tdo 757/2015 či 8 Tdo 891/2018) nebo i Ústavního soudu klade důraz na minimálně 10 pokusů o kontakt poškozeného během 4 týdnů při vyšší intenzitě jednání, ani takový počet incidentů v dané věci nelze dovodit. Obviněný zmínil, že měl důvody pro svou přítomnost na daných veřejných místech v Pardubicích, a tudíž nelze usuzovat na naplnění znaku „sledování“ jen z pouhé přítomnosti obviněného v centru města, kde shodou okolností pracuje rovněž poškozená, při průkazném nulovém zjištění faktického kontaktu s ní. Takové jednání nelze vnímat jako natolik intenzivní a nebezpečné, aby by mohlo naplňovat znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku.
7. Naplněn podle obviněného nebyl ani znak jednání „způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu“. I při hypotetické akceptaci závěru, že poškozenou vnímané „sledování“ jí mohlo být nepříjemné, nelze zjistit, na základě jaké skutečnosti by se měla opodstatněně obávat o život či zdraví své či svého syna, neboť pro takovou vyšší nebezpečnost či intenzitu jednání obviněného a jeho následků nesvědčí žádné konkrétní zjištění. Pokud poškozená nějaké obavy vnímala, soudy se v rozsudcích vůbec nezabývaly tím, čeho konkrétně se obávala, a na základě jakých skutečností tyto obavy vznikaly. Bez takových zjištění nelze příslušnou právní kvalifikaci použít. Z obsahu napadených rozhodnutí je pouze zřejmé, že soudy vycházely z toho, že obviněný byl za obdobné jednání vůči totožné poškozené již jednou pravomocně odsouzen, ale neformulovaly jakákoliv konkrétnější skutková zjištění, jež by mohla podpořit případný závěr o naplnění tohoto znaku dané skutkové podstaty.
8. Vadu obviněný spatřoval i v subjektivní stránce, neboť podle něj soudy na zavinění usuzovaly na podkladě závěrů znaleckého posudku znalce z odvětví psychiatrie MUDr. Jana Kolomazníka (srov. odst. 8. rozsudku nalézacího soudu), který konstatoval poruchu osobnosti a v hlavním líčení potvrdil, že obviněný si nebyl plně vědom, že svým jednáním může poškozené ublížit. Soudy však i přes tyto závěry nebraly dostatečně do úvahy, že obligatorní úmyslné zavinění vyžaduje vědomost pachatele pokrývající všechny znaky objektivní stránky nikoliv pouze vědomost, že poškozená případně vnímá jeho jednání nelibě, ale i to, že jeho jednání je způsobilé u poškozené vzbudit kvalifikovanou obavu o život či zdraví. Skutková zjištění soudů obou stupňů takový závěr nejen neumožňují, ale s ohledem na znalecký posudek jej přímo vylučují.
9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 2. 2020, sp. zn. 13 To 27/2020, a řízení jemu předcházející, včetně rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 2 T 183/2019, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v reakci na dovolání obviněného uvedl, že po seznámení se s jeho obsahem se k němu nebude věcně vyjadřovat .
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného na podkladě důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), a l) tr. ř. je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. Dovolání je možné opřít pouze o důvody, které jsou uvedeny v §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud je těmito důvody a jejich odůvodněním vázán (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
13. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Protože v přezkoumávané věci odvolací soud k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal (zčásti mu vyhověl a v části je shledal nedůvodným), a neodmítl ho z formálních důvodů, obviněný tento důvod založit na jeho druhé alternativě, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženou vadou naplňující některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., když současně uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit v případě rozhodnutí spočívajícího na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Toto vymezení stanoví, že dovolání slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívající právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Vytýkat jeho prostřednictvím lze vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
V. K podanému dovolání
15. Z obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v intencích důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal nesprávnost použité právní kvalifikace, protože s odkazem na popsaný čin vymezený rozsudkem soudu prvního stupně ve výroku o vině tvrdil, že nebyly naplněny jednotlivé znaky přečinu, který mu je kladen za vinu. Protože těmito výhradami respektoval podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání důvodné. Jen pro úplnost a nad rámec označeného dovolacího důvodu lze shrnout, že Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby správnost použité kvalifikace posuzoval z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku na podkladě skutkových zjištění, k nimiž soudy dospěly podle výsledků provedeného dokazování, v němž neshledal žádná porušení stanovených procesních pravidel. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že dokazování zahrnulo všechny dostupné důkazní prostředky a důkazy z nich plynoucí soud prvního stupně řádně ve smyslu pravidel stanovených v §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotil. Neopomenul reagovat ani na důkazní návrh obviněného na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jemuž vyhověl. Řízení předcházející vydání přezkoumávaných rozhodnutí neobsahuje známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností k rozsahu a způsobu provedeného dokazování. V projednávané věci se nejedná ani o existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Lze tedy shrnout, že soudy učiněná skutková zjištění dávají potřebný zákonný podklad pro posouzení, zda odpovídají znakům skutkové podstaty přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným.
16. Přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, spáchá ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje a omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
17. Objektem tohoto přečinu je zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití. Objektivní stránku přečinu představuje jednání spočívající v dlouhodobém pronásledování prováděné taxativně vymezenými formami, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Jde o obsesivní fixaci pachatele na určitou osobu, kterou pak obtěžuje systematicky a úporně nevyžádanou a nechtěnou pozorností (srov. Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2769).
18. Nebylo možné se ztotožnit s obviněným, že žádný ze znaků této skutkové podstaty, jak prokázaly soudy, nebyl naplněn. Vytýkal-li, že se nejednalo o dlouhodobé pronásledování s tím, že skutek, jak byl popsán, nesplňuje pro tento znak současně požadovanou intenzitu jednání, je třeba vysvětlit, že dlouhodobostí u přečinu nebezpečného pronásledování je třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Ojedinělé nebo náhodné projevy, byť jinak nežádoucího chování, tyto požadavky nesplňují. Zpravidla se bude tedy jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat (srov. rozhodnutí č. 41/2019 Sb. rozh. tr.).
19. Znak dlouhodobosti, který je určován na podkladě hledisek stanovených soudní praxí, zákon nevymezuje, protože záleží na každé konkrétní věci a jejích zvláštnostech a odlišnostech, které podle zobecněných podmínek posuzuje v konečném důsledku soud, a to na podkladě zjištěných okolností ve věci, v níž tento znak posuzuje. Těmito kritérii jsou trvání minimálně jeden měsíc, opakovanost, určitý stupeň závažnosti, nikoliv však ojedinělé nebo nahodilé projevy, ale systematické a soustavně prováděné jednání, spočívající v nechtěném navazování kontaktů s obětí případně za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik, avšak i bez nich, jde-li o znak sledování, opakováním se rozumí více než 10 pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba 4 týdnů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1625/2016, ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1036/2016, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014, též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3295 až 3296;) K takto vymezenému znaku dlouhodobosti pronásledování je však třeba zároveň zdůraznit, že jej nelze posuzovat zcela izolovaně, ale v návaznosti na jednotlivé formy jednání posuzovaného přečinu popsané pod písmeny a) až e) citovaného ustanovení [v projednávaném případě šlo o alternativy b), d)], podle nichž se dá usuzovat zejména na intenzitu takového jednání, která v případě velmi intenzivního a závažného jednání může založit znak dlouhodobosti i v případě kratší doby. Stejně tak je současně nutné zvažovat i význam obavy, kterou je toto jednání způsobilé v poškozeném vzbudit (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 41/2019 Sb. rozh. tr.).
20. Je třeba uvést, že doba pronásledování určuje trvání činu v průběhu doby, kdežto intenzitu určuje povaha chování pachatele vůči pronásledované osobě. Nevyžaduje se stejná intenzita po celý uvedený časový úsek, formy jednání se mohou měnit, tzn., že v průběhu doby mohou být z hlediska stupně jejich vydatnosti různě silné podle konkrétních podmínek, za kterých k nim dochází. Posoudit je vždy třeba celkovou povahu činu ve vzájemných souvislostech.
21. K námitkám obviněného, že nebylo určeno konkrétní jednání v jednotlivých dnech, je nutné uvést, že taková konkretizace není nutná s ohledem na zákonné vymezení trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 tr. zákoníku, který je svou povahou trestným činem trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jejž následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.) Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168).
22. Závěr o povaze trestného činu podle §354 tr. zákoníku jako „trestného činu trvajícího“ je třeba dovozovat zejména z toho, že pachatel se dopouští jednání, které „je způsobilé vzbudit důvodnou obavu“, čímž navodí u oběti stav, který v průběhu dlouhodobého pronásledování udržuje. Na trvající delikt lze usuzovat i gramatickým výkladem zákonného znaku jeho objektivní stránky („pronásleduje“), tj. z užití nedokonavého vidu slovesa vymezujícího pachatelovo jednání. Lze ho vyvodit i z toho, že trestní zákoník při vymezení znaku pronásleduje, předpokládá, že takové konání je „dlouhodobé“, tedy probíhající v určitém časovém rozmezí, při němž pachatel se vůči oběti chová způsobem vzbuzujícím u ní obavu o život nebo zdraví její i blízkých osob. Rovněž i jednotlivé způsoby, jímž se pronásledování projevuje, popsané v bodech a) až e) odstavce 1 §354 tr. zákoníku charakterizují takové chování jako průběžně prováděné („vyhrožuje“, „vyhledává“, „vytrvale… kontaktuje“, apod.). Pro takový závěr svědčí podstata trestného činu, („stalking“ – stopování, přiblížení se, pronásledování), u něhož jde o obsesivní fixaci známého nebo neznámého pachatele na určitou osobu, kterou pak obtěžuje systematicky a úporně nevyžádanou a nechtěnou pozorností, jde o „umanuté obtěžování druhé osoby nevyžádanou a odmítanou pozorností“ (srov. ČÍRTKOVÁ, L.: Psychologické poznatky k nebezpečnosti pronásledování (stalking). Kriminalistika, 4/2004).
23. Z uvedeného je možné shrnout, že u nebezpečného pronásledování jde o udržování protiprávního stavu, který pachatel naplňuje jednáním trvajícím v určitém dlouhém časovém úseku, jímž vyvolá, a posléze udržuje vyvolaný protiprávní stav, důvodnou obavu u oběti. Jde o (souvislé) chování uvedené v písmenech a) až e). Tato jednání se v průběhu času mohou měnit, prolínat či kombinovat. Vzhledem k povaze trvajícího trestného činu není nutné (nepožaduje se), aby byl popsán a konkrétně zadokumentován časově či místně každý jednotlivý případ (atak či projev), jímž se pronásledování realizuje. Postačí obecné vymezení podstaty chování pachatele vůči oběti. U trvajícího deliktu (na rozdíl od pokračování) jde o celistvý, na dílčí skutky nedělitelný souhrn jednání, které spočívá v dlouhodobém pronásledování způsobilém vyvolat důvodnou obavou o život a zdraví oběti. Z povahy tohoto trestného činu nelze dovozovat, že by po stránce objektivní mohl být naplněn izolovaně posuzovanými dílčími akty, jako je tomu např. u dílčích útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku, které by v jednotlivosti, tj. každý sám izolovaně posuzovaný, mohly odůvodnit vyvození trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin podle §354 tr. zákoníku.
24. V posuzované věci je časové rozmezí páchání posuzovaného skutku vymezeno od července 2019 do října 2019, kdy se v letních měsících jednalo spíše o náhodná setkání v centru města, kterým poškozená nejdříve nepřikládala důležitost, avšak setkání sílila a viděla, jak ji obviněný sleduje do zaměstnání, o jeho přítomnosti na pracovišti obviněné svědčily i záznamy kamerového systému z budovy ČSOB. Jako nikoliv za nahodilé již nepovažovala chování obviněného z měsíců září a říjen 2019, kdy se tato „náhodná setkání“ začala častěji opakovat. Je tedy zřejmé vymezení skutku dobou od července 2019, intenzivně od září 2019 do října roku 2019, což je časový úsek, jímž je čin obviněného ohraničen a představuje dobu čtyř měsíců. Jednání obviněného vykazovalo zpočátku v období letních měsíců intenzitu asi kolem dvou až tří zdánlivě náhodných setkání měsíčně, od září do října pak zhruba čtyřikrát týdně, což při délce pracovního týdne čítající 5 dnů (neboť obviněný poškozenou sledoval pouze v době, kdy chodila do zaměstnání), lze považovat za relativně vysokou intenzitu a četnost obtěžování. Z hlediska podmínek stanovených judikaturou pro znak dlouhodobosti u přečinu podle §354 tr. zákoníku je zřejmé, že se v posuzované věci nejednalo o jednorázový čin, ale o souvislé jednání, které svou délkou přesáhlo dobu jednoho měsíce, která se připouští u méně intenzivních jednání, a tedy plně odpovídá stanoveným kritériím.
25. Soudy dostatečně posoudily i znaky vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozené V. Š., které spočívaly v tom, že ji obviněný pozoroval z okna budovy samoobslužné restaurace s výhledem na budovu ČSOB, ve které poškozená pracuje, v době, kdy odcházela z práce, vyšel, čekal před ČSOB, když předpokládal, že se bude v těchto místech pohybovat při odchodu ze zaměstnání, sledoval ji na svém jízdním kole po trase linky autobusu č. 10, který využívala k cestě do svého bydliště. Soud na základě výsledků provedeného dokazování uzavřel, že i jednání obviněného z léta 2019 souviselo s tím, co poškozená následně začala sama pociťovat. Místa, na nichž mohl obviněný poškozenou potkat, si vytipoval na základě sledování poškozené, a protože na těchto místech byl spatřován opakovaně, je zřejmé, že poškozenou sledoval (viz bod 13. strana 5 rozsudku soudu prvního stupně).
26. Uvedené jednání obviněného odpovídá výkladu uvedených znaků přečinu podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, neboť za sledování ve smyslu uvedeného znaku lze považovat chování, při kterém pachatel nejen svou oběť vizuálně pozoruje, ale vyhledává příležitosti, kde jím může být viděna, pozoruje ji zrakem, avšak pro takové vizuální pozorování si musí vytvořit podmínky, tzn., že se pohybuje na místech, kde se oběť vyskytuje. Podmínkou pro naplnění tohoto znaku není přímý fyzický kontakt. S tím souvisí i vyhledávání osobní blízkosti poškozeného, při níž pachatel oběť stopuje při jejím pohybu, tzn., že ji následuje, nebo ji doprovází, apod. Oba tyto znaky je třeba vykládat v širokém smyslu slova, neboť jedině tak lze naplnit záměr zákonodárce účinně ochránit jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Pod tento pojem je proto třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před obydlím poškozeného, pozorování dalekohledem apod.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014].
27. Nebylo možné přisvědčit obviněnému ani v tvrzení, že poškozenou neomezoval v obvyklém způsobu života, protože k němu dojde proti vůli poškozeného nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i profesního života, může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní apod. Rozhodující přitom bude i v těchto souvislostech vždy hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy hodnocení podle jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života (v podrobnostech viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3297; též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1084/2014).
28. Podstatné pro uvedený znak v posuzované věci bylo, že obviněný svoji blízkost dával poškozené najevo tím, že své jízdní kolo, které jí bylo již z jeho předchozího jednání dobře známo, parkoval před budovou ČSOB tak, aby si jej poškozená všimla, čímž byla upozorněna na to, že obviněný se nachází poblíž. Stopoval ji na cestě ze zaměstnání, ale i po dobu pracovní směny, po kterou obviněný vytrvale seděl v restauraci přes ulici naproti budově ČSOB, v níž poškozená pracovala. Poškozenou, která o jeho blízkosti věděla, vyrušoval a vytrhoval ze soustředění na práci. Jak vypověděla v hlavním líčení, během dne v práci neustále přemýšlela a odbíhala myšlenkami k tomu, zda bude obviněný zase vyčkávat před budovou a bude ji sledovat, postávat na autobusových zastávkách autobusové linky, kterou používala. Aby se těmto setkáním vyhnula, začala uvažovat o využití jiného vchodu do budovy, neboť kromě příchodu a odchodu na začátku a konci pracovní doby potřebovala vycházet z budovy na oběd. Svou vytrvalou a obtěžující přítomností v blízkosti pracoviště poškozené a míst, kde se zdržovala, ji nepřímo donutil, aby vyhledávala jiné způsoby cestování, odchodů a příchodů do budovy ČSOB apod. Takový důsledek lze považovat za omezování v jejím obvyklém způsobu života, neboť se nemohla chovat způsobem, který pro ni byl přirozený a komfortní.
29. Všem v zákoně předvídaným a taxativně vyjmenovaným formám dlouhodobého pronásledování je společný požadavek, aby toto jednání bylo způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozenou působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozené osobě skutečně vyvolal. Důvodná obava nemusí vzniknout, její vznik však musí být reálný, proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života poškozené osoby, jelikož je třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (k tomu přiměřeně např. rozhodnutí č. 38/1971-II., č. 21/2011 Sb. rozh. tr.). Vzbuzení důvodné obavy o život anebo zdraví poškozené je třeba v souladu s ustáleným výkladem rozumět výraznější tíživější pocit zla, kterým je ohrožována, přičemž je třeba ovšem každý případ posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Pod důvodné obavy o život a zdraví patří rovněž obava ze způsobení psychických poruch na zdraví, které právě v důsledku pronásledování pachatele velmi často u poškozené osoby nastanou a které ji poté ovlivňují ve způsobu života.
30. Poškozená V. Š. takovou důvodnou obavu z obviněného měla, což plyne mimo jiné i z toho, že již v měsíci září své obavy sdělila dopisem policejnímu orgánu adresovaným J. P. a svěřila se s nimi i svému druhovi K. F., který u poškozené pozoroval změny chování, neboť začala být nervózní, trpěla úzkostmi a strachem. Na základě těchto okolností je zřejmé, že se chování obviněného na její psychice projevovalo, a její obava vycházela z okolností, které byly v této věci zjištěny a shora popsány. Z jejího hlediska byla obava umocněna i její předchozí zkušeností s obviněným, neboť se vůči ní obdobně choval i v době od srpna roku 2016 do konce února 2019, kdy ji sledoval identickým způsobem jako v nyní posuzované věci, a navíc se ji snažil i osobně kontaktovat a opakovaně oslovovat, předávat jí dary, o něž neměla zájem, a zasílal jí dopisy, přestože je od něj odmítala převzít, což vedlo od jara 2017 k psychickému vyčerpání poškozené, v důsledku čehož začala činit opatření směřující ke změně začátku a konce své pracovní doby, změně způsobu dopravy, avšak bezúspěšně, neboť obviněný na každou změnu zareagoval. Tím ji donutil vyhledat odbornou pomoc psychiatra. Přestože byl za toto jednání odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 3 T 39/2019, za přečin nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let, a byla mu uložena povinnost zdržet se jakéhokoliv kontaktu s poškozenou (viz č. l. 55 spisu), i ve zkušební době poškozenou uvedeným způsobem pronásledoval, což obavu poškozené jen podnítilo, protože jí dával najevo, že ani uložený trest ho od pronásledování neodradil. Uvedené svědčí o jeho vytrvalosti a neodbytnosti, o níž věděla, včetně toho, že okamžitě reaguje na jakékoli pokusy o změnu v době příchodu či odchodu z práce, změnu dopravy, díky čemuž není možné jej setřást. Důležitá je především uvedená četnost v návaznosti na určitou vynalézavost a úpornost obviněného, který neváhal urazit denně několik kilometrů na kole jen proto, aby mohl být poškozené nablízku (a tedy „vyhledával její osobní blízkost“), a alespoň zpovzdálí ji pozorovat a sledovat, co dělá, kdy a kam jde, apod. („sledoval ji“). Souhrn všech těchto skutečností svědčí vedle dostatečné délky, po níž obviněný uvedeným způsobem jednal, rovněž o potřebné intenzivní povaze pronásledování poškozené.
31. Ve skutkovém zjištění popsané skutečnosti dávají též potřebný podklad pro závěr o zavinění obviněného, a nebylo možné přisvědčit jeho námitce tvrdící opak. Je vhodné připomenout, že skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, zatímco popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, jak se udál v reálném světě, ohledně něhož se vede trestní stíhání. Popisu skutku má význam pro jeho vyjádření v rozhodnutí, a to tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. §2 odst. 5, §120 odst. 3 tr. ř.; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010, či nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04). Posoudí-li se skutková zjištění, jak jsou uvedena ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v této věci, je zřejmé, že nejen pro posouzení objektivních znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale i ve vztahu k subjektivní stránce, je v nich dostatek podkladů, z nichž vyplývá jak konkrétně popsané chování obviněného.
32. Soud prvního stupně v této činnosti obviněného shledal úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. strany 2 až 7 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k odvolání obviněného konstatoval, že šlo o úmyslné jednání, když na jízdním kole doprovázel autobus hromadné dopravy, ve kterém poškozená odjížděla ze zaměstnání do svého bydliště. Nejednalo se o náhodná setkání, jak tvrdil obviněný, neboť tato jeho obhajoba byla provedeným dokazováním vyvrácena. I když se nepřibližoval do těsné blízkosti poškozené, nepokoušel se ji oslovit, něco jí předat nebo jiným způsobem kontaktovat, nebylo možné pomíjet úpornost a tvrdošíjnost, se kterou ji sledoval i poté, kdy byl pravomocně odsouzen za nebezpečné pronásledování téže poškozené trvající nejméně od srpna roku 2016 do konce února 2019. Obviněnému bylo zřejmé, že jeho jednání je poškozené značně nepříjemné, neboť přímo v textu trestního příkazu bylo výslovně uvedeno, že jeho jednání poškozená vnímala už od jara 2017 natolik negativně, že ji psychicky vyčerpalo a stresovalo a donutilo nakonec i vyhledat odbornou pomoc lékaře. V témže rozhodnutí byl formulován rovněž příkaz zdržet se jakéhokoliv kontaktu s poškozenou V. Š. Ze všech těchto podkladů tedy obviněný věděl, že jeho jednání může vyústit ve zhoršení jejího psychického stavu.
33. Nejvyšší soud k těmto správným závěrům obou soudů jen pro úplnost doplňuje, že přečin nebezpečného pronásledování je úmyslný trestný čin. Pro jeho naplnění postačuje i úmysl nepřímý, který soudy v jednání obviněného shledaly, o nějž se jedná podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tehdy, když pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení předpokládané skutkovou podstatou, která mu je kladena za vinu, způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
34. Nad rámec úvah učiněných soudy obou stupňů vyvracejících námitky obviněného lze dodat, že závěru o vědomém chování obviněného nebrání ani jeho psychický stav, protože netrpěl žádnou duševní poruchou (byla u něj zjištěna jednodušší osobnostní struktura), díky níž neměl dostatečný náhled na povahu a závažnost svého jednání, jímž se snažil vyznat poškozené ze svých citů k ní, neboť do ní byl zamilován. Tato skutečnost mu ovšem nebránila v tom, aby jak obecně, tak na základě vlastní konkrétní zkušenosti, kterou získal díky trestnímu řízení vedenému proti němu Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 39/2019, věděl, že jednání, jehož se vůči poškozené dopouští, je nežádoucí a škodlivé rovněž z hlediska trestněprávních norem, a s tímto vědomím a znalostí všech rozhodných okolností nejen skutkových, ale i právních, jednal, a to dokonce ještě v době zkušební doby podmíněného odsouzení pro tentýž trestný čin spáchaný vůči téže poškozené. Je tedy nepochybné, že znal všechny rozhodné skutečnosti vztahující se k tomu, že svým jednáním může porušit zájem na ochraně nerušeného mezilidského soužití, k jehož ochraně ustanovení §354 tr. zákoníku slouží. Uvedené proto svědčí o jeho srozumění se všemi popsanými souvislostmi, zejména že poškozená toto jeho chování odmítá, že jí je nepříjemné, že jí působí všechna uvedená příkoří.
35. K dovolání obviněného na základě rozvedených úvah lze v souhrnu uvést, že není důvodné, protože soudy po všech stránkách správně posoudily jednotlivé znaky skutkové přečinu, jímž obviněného uznaly vinným, a proto i právní kvalifikace jako přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku je zcela správná a odpovídající zákonu.
36. Vhodné je též dodat, že čin obviněného vykazuje nejen formální znaky uvedeného přečinu, ale je rovněž činem nebezpečným ve smyslu zásad stanovených v §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to nejen pro závažnost tohoto jednání, které je trestným činem (§13 odst. 1 tr. zákoníku) naplněným ve dvou alternativách jeho základní skutkové podstaty §354 odst. 1 tr. zákoníku [pod písmeny b), d),], ale i s ohledem na bezprostřední návaznost na předchozí dlouhodobé obtěžování poškozené trvající přes dva roky a prakticky žádný efekt předchozího pravomocného odsouzení všechny tyto skutečnosti vylučují možnost využití zásady subsidiarity trestní represe (obdobně srov. bod 33. rozsudku odvolacího soudu), protože jde o čin, na který je třeba aplikovat trestněprávní normy.
VI. Závěr
37. S ohledem na učiněná zjištění a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu