ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.891.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 891/2018-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. U. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 216/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 86/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 216/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 4. 2017, sp. zn. 16 T 86/2016, byl obviněný R. U. uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak, že
v době od 1. 12. 2015 v P., Z. S., v místě poškozené D. S. a od 2. 1. 2016 do 26. 1. 2016, rovněž v místě jejího zaměstnání na pobočce České Spořitelny, a. s., P., V., vyhledával její osobní blízkost, kdy ji sledoval, čekal na ni a kontroloval ji i přímo na pracovišti, odkud jej dne 12. 1. 2016 vykázal kolega poškozené, vytrvale ji kontaktoval prostřednictvím telefonu z čísla, ze kterého uskutečnil 51 hovorů a zaslal jí 772 SMS zpráv a 50 MMS zpráv, souběžně jí psal z e-mailové adresy na její e-mailovou adresu zprávy, v nichž ji přemlouval k osobnímu setkání s cílem obnovit s ní soužití, i přesto, že poškozená se s ním z důvodu jeho předchozího násilného chování rozešla, a v důsledku tohoto chování se obávala o zdraví a život, kdy v několika případech raději opustila byt, bydlela u matky nebo kamarádky, přičemž skutečnosti, že o kontakt s ním nestojí, si byl obviněný vědom, když jí psal „…v práci se chováš jako největší hysterka, člověk za tebou přijde se slušně domluvit a ty tam děláš scénu, natáčíte mě jak nějakého stalkera …“, přičemž v blíže nezjištěné době v lednu 2016, při jedné z nechtěných návštěv v zaměstnání jí hrozil mstou, že zaměstnavatele bude informovat o jedné pracovní chybě, že mu přeposlala jméno klientky banky, která měla směšné příjmení, čímž zneužila osobní údaje, a tímto ji chtěl ohrozit na její pracovní pozici, a rovněž jí vyhrožoval, že zaměstnavateli přepošle její intimní fotografie.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Rovněž bylo rozhodnuto o odškodnění za nemajetkovou újmu.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 216/2017, z podnětu odvolání obviněného podaného proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu a náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §354 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Znovu také rozhodl o nároku na náhradu nemajetkové újmy.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti výroku o vině i trestu pro vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku, neboť podle obviněného došlo k vybočení z rozhodovací praxe představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011.
5. Nesprávnost právního posouzení činu dovolatel spatřoval v tom, že nebyly naplněny pojmové znaky přečinu nebezpečného pronásledování ve smyslu §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku. Namítal, že poškozená neměla postavení „oběti“, neboť nebylo prokázáno, že jednal proti její vůli, a tedy, že by ji pronásledoval, a to mimo jiné s ohledem na jejich společnou procházku po K. m. dne 2. 1. 2016, a pozvání k převzetí věci dne 12. 1. 2016. Svým chováním poškozená vytvářela dlouhodobý dojem, že se nemůže rozhodnout, zda se skutečně chce s obviněným rozejít (což se v minulosti opakovaně stalo), a proto i podání trestního oznámení spojoval s žárlivostí poškozené na jeho přítelkyni K. A. Nevoli k setkávání s obviněným dala poškozená najevo až dne 11. 1. 2016, avšak i poté poslala SMS dne 12. 1. 2016 ve 22.27 hodin o tom, že se mohou 13. 1. 2016 setkat. Nejednalo se o pronásledování ve smyslu §354 odst. 1 tr. zákoníku pro nedostatek potřebné intenzity, neboť i poškozená mu zaslala 215 SMS zpráv a byla prokázána jen jedna jeho návštěva v práci poškozené. Existovaly přitom další důkazy o tom, že jejich komunikace byla vzájemná, když sama poškozená ho informovala, na jaké pobočce se nachází.
6. Požadovaný znak dlouhodobosti též obviněný neshledával objasněným, neboť pokud je požadována doba čtyř a více týdnů, v jeho případě se jednalo o několik dnů, kdy poškozená své výhrady dávala najevo, avšak s tím, že jí bylo jeho chování nepříjemné, což však nepostačuje k závěru, že by měla důvodnou obavu o život a zdraví.
7. Vzhledem k tomu, že v přezkoumávaných rozhodnutích nejsou uvedené znaky přečinu mu za vinu kladeného řádně objasněny, a v rozhodnutích nejsou ani uvedeny skutečnosti, o něž se soudy pro závěr o jeho vině opíraly, obviněný označil dovoláním napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná, protože tvrzení soudů nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Pokud obviněný v rámci své obhajoby poukazoval na další rozhodné okolnosti, soudy je v potřebné míře nehodnotily a do svých úvah je nezahrnuly.
8. Rozsah provedeného dokazování, jak byl soudy zajištěn, nepostačoval k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a došlo i k vadě spočívající v tzv. opomenutých důkazech, pokud soudy nevyhověly požadavku obviněného na psychiatrické vyšetření poškozené, které by mohlo mít zásadní význam na rozhodování ve věci samé, neboť chování poškozené vzbuzuje vážné pochybnosti nejen o její věrohodnosti, ale též i o jejím psychickém stavu, čemuž soudy na rozdíl od již zmiňované věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1082/2011 nevyhověly. Také nebyli pro nadbytečnost vyslechnuti všichni obviněným navržení svědci, a proto obviněný považoval závěry soudů o své vině učiněné nikoliv podle výsledků provedeného dokazování, ale tvořené domněnkami soudů, a tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo v jeho neprospěch. V té souvislosti obviněný upozornil i na postoje a lživá tvrzení poškozené, která mimo jiné i v dopise na rozloučenou ze dne 28. 11. 2015 na Facebooku uvedla jako důvod K. A., spolupracovnici obviněného, i na to, že násilné chování, které uvedla v trestním oznámení, před soudem nepopsala, přičemž zdůraznil, že její chování nese prvky msty, o níž se zmínila i svědkyně Z. K. a připustila ji rovněž svědkyně K. S.
9. Obviněný vysvětlil, že uvedené důkazy navrhoval provést proto, aby měly soudy podklad pro posouzení závažnosti jeho činu, a chtěl prokázat, že se poškozená k němu chovala přátelsky, což dokládal i jejich společnou procházkou dne 2. 1. 2016 po K. m. (podle obviněného šlo o rande), kde se náhodně setkali s přáteli manžely T. Ze dvou fotografií, které jsou součástí spisu a byly soudem provedeny jako důkaz, je zřejmé, že poškozená strach neměla a vytvářela dojem, že jsou partneři. Obviněný poukázal na společnou návštěvu na koncertu v pražském klubu dne 27. 12. 2015, kde poškozená veřejně před přáteli obviněného opakovaně líbala, a na to, že ji v průběhu prosince 2015 obviněný pozval přibližně na pět večeří, kterých se zúčastnila.
10. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by se choval způsobem, jaký je předpokládán v §354 odst. 1 tr. zákoníku, naopak poškozená jednala rozporně i v tom, že v trestním oznámení tvrdila, že se s obviněným rozešla z obav o zdraví a život, ač se s ním ve stejné době scházela a sama aktivně vytvářela před přáteli dojem šťastného vztahu, což za obavy o život nelze považovat, stejně jako její konstatování, že jí bylo chování obviněného nepříjemné. Rozhodné je, že v běžném způsobu života omezena nebyla, když ani 215 SMS zaslaných poškozenou obviněnému nesvědčí o její zdrženlivosti a strohosti ve styku s obviněným, natož o obavách z jeho osoby. Pro komunikaci s poškozenou v rozhodném období je charakteristická SMS, kterou obviněnému dne 12. 1. 2016 v 22.27 hodin poškozená zaslala: „O. K., tak mi dovez v půl osmé ráno věci, já ti dám tvé klíče, podáme si ruku a vše ukončeno, domluveno?“. I když byla komunikace mezi ním a poškozenou četná, až nadstandardní, obviněný nenalezl ani náznak obav poškozené o život a zdraví, navíc žádný konkrétní důvod, proč by takové obavy měla, soudy neprokázaly, doba, po kterou mělo docházet k údajnému sledování, byla vymezena zcela v rozporu s provedeným dokazováním, a proto nemohl být učiněný závěr o naplnění objektivní stránky přečinu podle §354 odst. 1 tr. zákoníku správný. Výsledky dokazování neobjasnily ani opodstatněnost závěru o naplnění subjektivní stránky, jež byla shledána v přímém úmyslu. U obviněného, na rozdíl od poškozené, chybí i motiv, neboť jediným důvodem jejich rozepří bylo to, že se chtěl přátelsky rozejít a předat si věci, což dokazuje též citovaná SMS poškozené z nočních hodin dne 12. 1. 2016. Omezování obvyklého způsobu života poškozené obviněným nebylo ani před soudem prokázáno, dokonce nebylo ani poškozenou tvrzeno. Bylo by logické, že poškozená jako ex-přítelkyně přespávala i u kamarádek, bylo to naopak, kamarádka několikrát přespávala u poškozené. Trvalé bydliště poškozené bylo v B. a sama nesnášela samotu do té míry, že v zásadě nedokázala trávit večer sama doma. Ze společného podnájmu byl obviněný vystěhován takovým způsobem, že mu nečekaně poškozená SMS zprávou sdělila, že vyměnila zámek na dveřích a že je jí smutno, a tak odjíždí za maminkou do B. S tímto postupem poškozené obviněný nemohl počítat, a není divu, že potřeboval své věci, a po ní je též požadoval. Uvedené jednání poškozené nesvědčí o strachu z obviněného, natož z obav o život a zdraví. Stejně tak o tom nesvědčí zmíněná výzva k převzetí věci v 7.30 hodin ráno dne 13. 1. 2016. Na místo se obviněný dostavil v doprovodu K. A., a tentýž den na obviněného poškozená podala trestní oznámení, a to na radu partnera a nadřízeného R. Š.
11. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 216/2017, ve všech výrocích o vině a trestu i zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 14. 4. 2017, sp. zn. 16 T 86/2016, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která považovala část výhrad obviněného za skutkové námitky stojící mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože byly vytýkány nedostatky v hodnocení provedených důkazů a šlo o polemiku se skutkovými zjištěními v té podobě, v jaké je na podkladě řádně provedeného dokazování učinil nalézací soud a odvolací soud se s nimi ztotožnil. Za nedůvodnou považovala námitku o opomenutých důkazech, neboť nalézací soud řádně a relevantně odůvodnil, proč nevyhověl důkazním návrhům obhajoby, a odvolací soud uvedený postup považoval za správný s argumentem, že nebylo porušeno právo na spravedlivý proces a na obhajobu a zákonná práva obviněného byla respektována.
13. Výhrady obviněného proti nesprávnosti použité právní kvalifikace státní zástupkyně byly neopodstatněné, protože obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku daného přečinu. Ke znaku „dlouhodobého pronásledování“ rozvedla úvahy vyjádřené v odborné literatuře, a v souladu s nimi shledala, že jednání obviněného nebylo nahodilé ani se nejednalo o pouhé excesy, neboť vytrvale poškozenou vyhledával, sledoval, kontaktoval, zaslal jí v období od 1. 12. 2015 do 26. 1. 2016 celkem 772 SMS zpráv a 50 MMS zpráv, a to i přesto, že poškozená o tyto kontakty nestála. Obviněným zdůrazňované schůzky s poškozenou (návštěva pražského klubu dne 27. 12. 2015 a procházka po K. m. dne 2. 1. 2016), nepovažovala za důležité, neboť logicky a věrohodně vysvětlila, že s uvedenými setkáními souhlasila, aby „měla pokoj“, neboť poté opravdu byl ze strany obviněného klid. Také sám obviněný sliboval, že sejde-li se s ním poškozená, nebude ji do doby setkání kontaktovat. Za věrohodné považovala vysvětlení poškozené, že nechtěla obviněného ztrapňovat před jeho kamarády, a proto se nechovala vůči obviněnému odtažitě, když jí dával pusu, aby jej tím neponižovala. Celé jednání obviněného pak v poškozené vzbuzovalo důvodnou obavu o její zdraví či život, sama např. uváděla, že se obviněného začala po rozchodu bát; díky němu začala dělat v práci chyby, špatně spala, na ulici se otáčela, zda za ní obviněný nejde, apod. Znak „vzbuzení důvodné obavy“ o život či zdraví u poškozené byl v posuzovaném případě rovněž naplněn, stejně jako znak „výhružky“ v alternativě, že vyhrožoval poškozené jinou újmou, jíž se rozumí např. narušení sexuální integrity, rodinného soužití, způsobení škody na majetku, na odborné pověsti atd. Uvedené podmínky obviněný naplnil, protože několikrát poškozené vyhrožoval, že jejímu zaměstnavateli pošle její intimní fotografie a také, že mu oznámí pracovní pochybení poškozené, která obviněnému vyzradila citlivé údaje klientky (jméno klientky), což bylo jednání minimálně způsobilé poškozenou ponížit či pracovně zdiskreditovat. Z uvedených důvodů činem obviněnému kladeným za vinu byl naplněn přečin podle §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obdobné závěry učinila i ve vztahu k §354 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť obviněný omezoval obvyklý způsob života poškozené, která z něj měla obavy, a proto odjela k matce, následně u sebe nechávala pro jistotu přespávat kamarádku, byla omezena i v práci, protože ji nemohla vykonávat obvyklým způsobem, často chybovala, když za ní obviněný do práce přišel, snažila se před ním skrývat. Její obvyklý život byl dále omezen strachem z obviněného, kdy žila neustále „ve střehu“, na ulici se otáčela, měla špatný spánek, obávala se, zda nevnikl do domu, kde poškozená bydlí atd. K subjektivní stránce poukázala na to, že obviněný poškozenou po jejich rozchodu neustále kontaktoval, vyhledával, čekal na ni, a to i přes její výslovný nesouhlas, se kterým byl srozuměn. Svého jednání se tedy obviněný dopouštěl ve smyslu závěru odvolacího soudu minimálně v přímém úmyslu.
14. Protože obviněný jednáním mu kladeným za vinu, naplnil všechny znaky přečinu nebezpečného pronásledování dle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
15. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného, který Nejvyššímu soudu do konání neveřejného zasedání své případné stanovisko nesdělil.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Po tomto zjištění, když nebyly dány důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., poté, co přezkoumal ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání směřuje, nemůže pro jeho nepřezkoumatelnost obstát.
17. Na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání založit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.].
18. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
19. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek podle uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být proto samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
20. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou zjištěním extrémního nesouladu, o který by se však jednalo pouze tehdy, kdyby byly prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky totiž nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Povinností Nejvyššího soudu v takovém případě, kdy je zjištěna disproporce mezi skutkovými zjištěními a právními závěry zakládající extrémní nesoulad v důsledku vad a nedostatků svědčících o zjevném nerespektování zásad a pravidel spravedlivého procesu, je napadené rozhodnutí zrušit a soudům nižších stupňů po vytknutí vad přikázat, aby uvedené zjištěné kardinální nedostatky napravily.
IV. K námitkám o vadách v přezkumné povinnosti odvolacího soudu
21. Nejvyšší soud se zřetelem na námitky obviněného o nedostatcích v procesních postupech soudu prvního a druhého stupně zkoumal, zda došlo k namítaným pochybením zejména v posuzování věrohodnosti provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění a na nich učiněných právních závěrech. Posuzoval, zda v rámci dokazování a následném hodnocení důkazů jsou známky nedůslednosti pro nerespektování pravidel ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., event. zda jsou rozhodnutí řádně odůvodněna podle zásad stanovených v §125 tr. ř., jak obviněný v dovolání vytýkal [(srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04 (N 215/39 SbNU 281), a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275)]. Nejvyšší soud shledal, že zejména rozsudek soudu druhého stupně uvedené vady vykazuje, protože odvolací soud dostatečně nezkoumal správnost použité právní kvalifikace ani to, jak důsledně soud prvního stupně postupoval při provádění hodnocení důkazů, zejména ve směru obviněným uplatněné obhajoby. Nezjistil proto, že soud prvního stupně se jednotlivými znaky skutkové podstaty činu, jen je obviněnému kladen za vinu, nezabýval a že v souvislosti s tím nezkoumal, zda jsou dostatečné podklady pro tvrzení o naplnění všech znaků §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a následně v odůvodnění rozsudku neuvedl ani úvahy o tom, v čem shledává, že byly naplněny znaky uvedeného přečinu, když zdůvodnění správnosti použité právní kvalifikace v rozsudku soudu prvního stupně zcela chybí. O nedůslednosti soudu prvního stupně přitom svědčí strany 2 až 9 jeho rozsudku, z něhož je též patrné, že jakékoliv hodnocení důkazů v této věci absentuje, neboť soud prvního stupně zde pouze konstatoval, co z výpovědí jednotlivých svědků zjistil, a co svědci uváděli, avšak zcela bez toho, aby obsah těchto výpovědí podrobil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. jakémukoliv hodnocení, jak je jeho povinností. Po uvedeném konstatování obsahu provedených důkazů na straně 9 svého rozsudku uvedl, že „Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k jednoznačnému závěru o vině obžalovaného …“. V dalším odstavci soud prvního stupně uvedl, že „dospěl k jednoznačnému závěru, že obžalovaný naplnil ve všech zákonných znacích skutkovou podstatu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) d) tr. zákoníku, neboť poškozenou dlouhodobě pronásledoval, a to v období od začátku prosince 2015 až do doby, než na něj podala trestní oznámení, vyhledával jí osobně, pronásledoval jí prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, a tímto jednáním ji omezil v jejím obvyklém způsobu života a v poškozené vzbudil důvodnou obavu o život nebo zdraví“. Tato pochybení jsou zjevnou vadou, kterou odvolací soud v rámci jen paušálního, útržkovitého a jednostranného přezkoumání odvolacích důvodů nenapravil.
22. V daných souvislostech, kdy v rozsudku soudu prvního stupně chybí jakékoliv hodnocení provedených důkazů, je nepochopitelný závěr odvolacího soudu učiněný na straně 5 přezkoumávaného rozsudku, kde v druhém odstavci konstatuje, že „Citované důkazy pak soud (míněno nalézací soud) hodnotí na straně 9, 10 odůvodnění rozsudku, a to jak důkazy svědčící ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného, kde se s obhajobou ohledně páchání žalovaného skutku řádně vypořádá …“. Nutno výslovně podotknout, že tento závěr s rozsudkem soudu prvního stupně nekoresponduje a jde o tvrzení, které v něm nemá podklad. Dále je třeba zdůraznit, že právní kvalifikací se odvolací soud zabýval na straně 6 v prvním odstavci přezkoumávaného rozsudku, kde po uvedení zákonné právní úpravy přečinu podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) d) tr. zákoníku stručně zmínil, že „pokud jde o obhajobou namítaný nedostatek vyhrožování ve smyslu písm. a), tak obviněný sice nevyhrožoval ublížením na zdraví, ale jinou újmou“, kterou odvolací soud spatřoval ve mstě ohledně informování zaměstnavatele o pracovní chybě poškozené. K dalším alternativám použité právní kvalifikace odvolací soud uvedl, že „Ostatní popsané jednání obviněného pak jistě naplňuje i písm. b), c) a d) uvedeného zákonného ustanovení. Citované jednání obviněného tak ve svém souhrnu samozřejmě je způsobilé vzbudit u jiného, poškozené, obavu o život a zdraví, neboť ta sama uvedla, že bylo velmi stresující, nemohla spát apod.“. K subjektivní stránce odvolací soud uvedl, že obviněný jednal „pokud ne v úmyslu přímém, tak v úmyslu minimálně nepřímém, …“. Z tohoto jen velmi stručného a nedostatečného odůvodnění je zřejmé, že soudy obou stupňů, ve vztahu k hodnocení důkazů i důvodům, pro které v činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, shledaly naplnění znaků přečinu, jímž jej uznaly vinným, své povinnosti nesplnily a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí postrádají nezbytné závěry. Zejména odvolací soud nesplnil svou povinnost ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat dostatečnost provedených důkazů z hlediska, zda jejich souhrn úplně a všestranně objasňuje projednávanou věc a vylučuje jinou verzi rozhodnutí než tu, k níž dospěl soud v napadeném rozsudku. Přestože odvolací soud musí pečlivě zhodnotit, zda proces hodnocení důkazů je v souladu s požadavky trestního řádu, Městský soud v Praze v přezkoumávané věci takto nepostupoval a nerespektoval svou povinnost přezkoumat zákonnost odůvodněnosti všech výroků. Neodstranil nedostatky týkající se hmotného práva a neshledal, že spočívají v nesprávnosti jeho výkladu a že chyby v nedostatečnosti skutkového stavu mají dopad na hmotněprávní posouzení věci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3037).
23. Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že odvolací soud povinnosti podle §254 odst. 1 tr. ř. nesplnil, protože se především dostatečně nevypořádal s odvoláním obviněného, na jehož podkladě přezkoumával rozsudek soudu prvního stupně (č. l. 441 až 444), a nereagoval v potřebné míře na jeho výhrady proti tomu, že nebyly naplněny jednotlivé znaky přečinu, který mu je kladen za vinu, přestože obviněný namítal, že v jeho jednání nebylo možné shledávat požadovanou dlouhodobost, že se nejednalo o žádné konkrétní výhrůžky, které měl vůči poškozené vznášet, neboť žádné nebyly z výsledků provedeného dokazování zjištěny, atd. Odvolací soud nereagoval adekvátně na to, že obviněný tvrdil, že se nejednalo o omezení v obvyklém způsobu života, a to s ohledem na konkrétní situace, jež podrobně rozváděl. Zcela nedůsledně dovolací soud posuzoval naplnění znaku „způsobit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví, vůči němuž se obviněný rovněž ohrazoval konkrétními výhradami, na něž též nebylo v potřebné míře odvolacím soudem reagováno. Závěry odvolacího soudu o naplnění subjektivní stránky, vůči níž obviněný též výslovně odvoláním brojil, jsou vyjádřené jen stručně a neurčitě, tím, že „obviněný evidentně jednal, pokud ne v úmyslu přímém, tak v úmyslu minimálně nepřímém, kdy s o hledem na svůj věk a intelekt si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn“ (viz strana 6 napadeného usnesení odvolacího soudu). Jde o úvahy jen o části odvolacích námitek, z nichž nevyplynul konkrétní úmysl obviněného [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1969)], což je v rozporu s jeho povinnostmi podle §254 odst. 1 tr. ř.
24. Při zjištění tohoto zcela nedostatečném odůvodnění dovoláním napadeného usnesení Nejvyšší soud dospěl k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a to zejména z důvodů nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje. Tento závěr vyplývá zásadně z toho, že odvolací soud z podnětu odvolání obviněného nedostatečně posuzoval jím vytýkané vady zaměřené především proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, a neposuzoval obezřetně a objektivně nedostatky, jež jsou patrné z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se v potřebné míře nezabýval věrohodností jednotlivých osob, zejména poškozené D. S., ani tím, proč a z jakých důvodů kterému z dalších svědků uvěřil, a jak jejich výpovědi hodnotil. Závěr odvolacího soudu o správnosti postupu soudu prvního stupně při hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., s obsahem rozsudku soudu prvního stupně vůbec nekoresponduje. Kromě toho odvolací soud na námitky obviněného uplatněné v odvolání nereagoval způsobem odpovídajícím §254 odst. 1 tr. ř., a v důsledku toho nezjistil, že právní závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku vzbuzuje vážné pochybnosti, když sám odvolací soud učinil zcela vágní právní úvahy o naplnění jen části této skutkové podstaty [ve vztahu k §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], kdežto dalšími alternativami [podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku] se nezabýval kromě kusého konstatování, že „ostatní popsané jednání obžalovaného pak jistě naplňuje i písm. b), c), d) uvedeného ustanovení.“ Odvolací soud k odvolání obviněného nezajistil, aby bylo prověřeno tvrzení poškozené o tom, jak dalece se obviněného obávala a zejména z jakých konkrétních důvodů tyto její obavy vyplývaly, když potřebné dokazování k této skutečnosti soud prvního stupně neprovedl, a vycházel výhradně jen z postojů a pocitů poškozené. V té souvislosti soudy objektivně nezjišťovaly příčiny, které by poškozenou uváděné stavy a pocity měly způsobit. Odvolací soud pominul, že i jím konstatované úvahy a názory o tom, jaké důsledky mělo chování obviněného na poškozenou, jsou výhradně vystavěny na nepodložených tvrzení poškozené, a to bez potřebné reakce na obhajobu obviněného, jenž k chování poškozené dával své stanovisko, které odvolací soud neakceptoval. Rovněž adekvátně nevyložil, z jakých důvodů na námitky obviněného uplatněné v odvolání reagoval jen zcela povrchně, a zejména nezkoumal všechny jím tvrzené výhrady proti nedostatečnému objasnění jednotlivých znaků skutkové podstaty přečinu, jenž mu je kladen za vinu (srov. strany 441 až 443 spisu). Rovněž alternativní závěr odvolacího soudu o možnosti naplnění subjektivní stránky jak v přímém, tak i v nepřímém úmyslu, je zcela nepřijatelný, protože je nedostatečný a zcela v rozporu s tím, jak je třeba na subjektivní stránku a její objasnění z hlediska zásad stanovených v §15 odst. 1 tr. zákoníku nahlížet. Soudy zcela pominuly posuzovat čin obviněného se zřetelem na to, že se jednalo o jednání, které bylo vyvrcholením problematického partnerského vztahu mezi rozcházejícími se partnery, když se z jedné či druhé strany je patrná snaha tento vztah buď zachránit, nebo naopak již ukončit. Tím, že soudy důsledně okolnosti, za kterých k činu došlo, objektivně neposuzovaly a nezabývaly se skutečnou závažností činu, nebyla respektována ani zásada subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. stanovisko Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
25. Rozsudek odvolacího soudu je ze všech uvedených důvodů nepřezkoumatelný, protože na odvolací námitky obviněného reagoval jenom částečně přesto, že je obviněný v odvolání jasně a výslovně formuloval, jak z obsahu jím podaného řádného opravného prostředku vyplývá [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 152/2013), nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1337/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016, či nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96 (N 39/10 SbNU 261)]. Svou pozornost odvolací soud nezaměřil ani na otázky související s rozhodnými skutečnostmi vážícími se ke správnosti posouzení viny obviněného, a v důsledku toho mu upřel právo na dostatečnou soudní ochranu [srov. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 505/98 (N 99/15 SbNU 25)].
26. Taková vada zakládá porušení práva na soudní ochranu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny a v článku 6 Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci G. R. vs. Š., stížnost č. 30544/96, §26, v němž bylo vysloveno, že podle ustálené judikatury musí soudní rozhodnutí uvádět důvody, na nichž jsou založená, v dostatečné míře), a jde proto o porušení práva na spravedlivý proces, protože v jeho duchu je povinností obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat i s argumenty uplatněnými účastníky řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07 (N 71/49 SbNU 61)]. Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je mimo jiné právě povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v §125 a §134 odst. 2 tr. ř. [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225)].
27. Z těchto důvodů nemohl rozsudek odvolacího soudu pro svou nepřezkoumatelnost obstát, a proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 216/2017, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V. K postupu v dalším řízení
28. Na odvolacím soudu, jemuž se věc vrací k dalšímu řízení, bude, aby důsledně splnil svou povinnost plynoucí z hledisek a kritérií stanovených ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. a respektoval shora vytknuté vady. Zejména bude třeba, aby v mezích podaného odvolání objektivně posoudil důslednost a správnost rozsudku soudu prvního stupně, především aby nepřehlížel vady v nedostatcích a nedůslednostech v postupu podle §2 odst. 6 tř. ř., a aby pečlivě přezkoumal, zda činem, jenž je obviněnému kladen za vinu, byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty nebezpečného pronásledování §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, a to nikoliv jen paušálním a formálním konstatováním, jak učinil v dovoláním napadeném rozhodnutí, ale s veškerou důsledností, jak je i z hlediska podaných námitek odvolací soud povinen. Bude nutné klást důraz na jednotlivé znaky této skutkové podstaty. Odvolací soud bude povinen pečlivě ze všech hledisek zvažovat zásady nejen pro naplnění objektivních formálních znaků uvedené skutkové podstaty, ale zabývat se bude muset se vší obezřetností rovněž otázkou zavinění, kde zejména motiv a cíl chování obviněného bude potřeba zvažovat se zřetelem na všechny ve věci zjištěné souvislost, i k jeho obhajobě.
29. Nejvyšší soud, aniž by jakkoliv předjímal, jak bude v této věci posléze rozhodnuto, protože v dané situaci, kdy jsou dovoláním napadená rozhodnutí pro absenci řádného odůvodnění a vyložení potřebných skutečností nepřezkoumatelná, není oprávněn ve vztahu k právní kvalifikaci přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku, pro níž není dosud v posuzovaných rozhodnutí dostatečný podklad, činit jakkoliv předčasné právní závěry, může jen v obecné poloze zmínit, že přečinu nebezpečného pronásledování se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje způsoby popsanými v písmenech a), b), c) d) §354 odst. 1 tr. zákoníku, a toto jednání je způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho zdraví život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
30. Skutková podstata trestného činu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 tr. zákoníku je tvořena uvozujícím znakem „kdo jiného dlouhodobě pronásleduje“, který je naplněn dalšími popsanými alternativnímu znaky uvedenými pod písmeny a) až e), přičemž toto jednání musí být způsobilé „vzbudit v jiném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých“. Na to, zda je taková obava naplněna, lze usuzovat podle intenzity jednotlivých uvedených alternativních znaků. Přitom postačuje, aby byla uvedená obava dána i souhrnem všech či některých z těchto alternativních forem, aniž by u každé z nich musel konkrétní znak nutně dosahovat takové intenzity, která by byla požadována, pokud by existovala jen jako jediná. Je však nutné v každém případě trvat na tom, aby se jednalo o dlouhodobé pronásledování, které má způsobilosti vzbudit obavy, které jsou s ním spojovány.
31. Důvodná obava u tohoto ustanovení vyjadřuje stav poškozeného, který je objektivně způsobilý vyvolat u něj vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, jímž pachatel působí na poškozeného. I když není nutné, aby byl takový pocit v poškozeném skutečně vyvolán, je nezbytné, aby se důvodná obava týkala jeho života nebo zdraví, a aby byla reálná. Proto je třeba pečlivě hodnotit povahu a závažnost takového vyhrožování, vyhledávání osobní blízkosti, sledování, kontaktování či omezování v obvyklém způsobu života, a přitom, aby měla faktické zakotvení ve výsledcích provedeného dokazování. Je totiž třeba odlišit nebezpečné pronásledování od projevů, při kterých bylo sice použito např. trvalejšího vyhledávání dřívějšího partnera, nebo i silných slov, nebo i častých a četných SMS zpráv, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 757/2015). Protože právě tato hlediska v přezkoumávané věci beze zbytku splněna nebyla, bude třeba, aby odvolací soud zkoumal, z čeho konkrétně, poškozenou tvrzená obava plynula, a zda vůbec fakticky existovala, a to právě v důsledku konkrétního jednání, které však dosud nebylo zjištěno, v intenzitě, která je u trestného činu podle §354 odst. 1 tr. zákoníku požadována.
32. Ve vztahu k dlouhodobosti je třeba zdůraznit, že ojedinělé nebo náhodné projevy podmínky ustanovení §354 odst. 1 tr. zákoníku nesplňují, ale zpravidla se jedná o soustavně vytrvale a tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání vybočující z běžných norem chování, která mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. Kromě uvedeného bude nutné, aby odvolací soud zkoumal, zda lze v obviněném za vinu kladeném činu spatřovat naplněným znak, že poškozenou „dlouhodobě pronásledoval“. Posuzovaný čin je ne zcela jasně vymezen dobou „od 1. 12. 2015 v místě jejího bydliště a od 2. 1. 2016 do 26. 1. 2016 rovněž v místě jejího zaměstnání“, a bude vhodné tuto dobu znovu s ohledem na výhrady obviněného přesněji vymezit, neboť lze přisvědčit jeho výhradám, že pokud byla poškozená ochotna s ním chodit na procházky, případně navštěvovat koncerty, je uvedené vymezení skutku pro naplnění znaku „dlouhodobosti“ vážně zpochybněno a bude proto třeba této skutečnosti věnovat v souladu se všemi výsledky provedeného dokazování nutnou pozornost. V souvislostech přezkoumávané věci nelze při posuzování tohoto znaku odhlédnout od toho, že se jednalo o rozpadající se vztah spolu žijících partnerů, u nichž již i dříve docházelo k rozchodům, po nichž následovalo urovnání vztahu.
33. K jednotlivým formám jednání u zkoumaného přečinu, které soudy v činu obviněného shledaly, je vhodné zmínit, že ve smyslu §354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se za „jinou újmu“, považuje např. narušení sexuální integrity, rodinného soužití, způsobení škody na majetku, na odborné pověsti apod. Jiná újma musí být hodnocena jednak s přihlédnutím k ublížení na zdraví, které je zde alternativně uvedeno (měla by být z hlediska závažnosti srovnatelná), a jednak ke konkrétním okolnostem případu s přihlédnutím i k tomu, jak subjektivně pociťuje újmu ten, jemuž je vyhrožováno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 757/2015). V přezkoumávaném případě měla jiná újma spočívat v tom, že obviněný „… při jedné z nechtěných návštěv v zaměstnání poškozené hrozil mstou, že zaměstnavatele bude informovat o jedné pracovní chybě, že mu přeposlala jméno klientky banky, která měla směšné příjmení, čímž zneužila osobní údaje, a tímto ji chtěl ohrozit na její pracovní pozici a rovněž jí vyhrožoval, že zaměstnavateli přepošle její intimní fotografie.“ Nepostačuje v tomto směru jen konstatovat, že o uvedenou újmu šlo, ale i je nutné vysvětlit, z čeho konkrétního uvedený následek pramenil, k čemuž může posloužit i objasnění okolností, za nichž byly obviněným sdělovány tyto vyhrůžky apod. Případně, pokud by uvedenou informaci obviněný zaměstnavateli obviněné sdělil, jak by na to zaměstnavatel skutečně, nikoliv jen hypoteticky reagoval.
34. U alternativy vyjádřené v §354 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se vyhledávání osobní blízkosti a sledování vykládá v širokém smyslu slova, aby tím byla vyjádřena ochrana jedince před závažnými útoky do jeho soukromí. Spadají sem nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“ nebo „pozorování“, např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a zpět domů či na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 757/2015). V duchu těchto názorů bude třeba v posuzované věci zvažovat, jakou intenzitu a povahu zjištěné aktivity obviněného měly, protože i ty musí být u tohoto znaku prokázána. Za naplnění tohoto znaku nelze považovat jednotlivé vyhledání poškozené, nebo dílčí návštěva v jejím zaměstnání, když nikoliv každá, byť delší dobu trvající snaha bývalého partnera, který má zájem s bývalou partnerkou navázat kontakt k urovnání předchozích citových vazeb, je skutečně způsobilá vyvolat takové důsledky, jak uvedený trestný čin předpokládá v bodě pod písmenem b). Je třeba oddělit závažnost takových snah od běžných důsledků rozcházejících se dříve si blízkých osob. Proto, pokud soud spatřoval tento znak naplněn v tom, že „obviněný vyhledával její osobní blízkost, kdy ji sledoval a čekal na ni a kontaktoval ji i přímo na pracovišti, odkud byl dne 12. 1. 2016 vykázán“, je třeba uvedené chování konkretizovat, alespoň přibližně jejich počtem a okolnostmi, za nichž k nim docházelo, neboť jenom tak lze důvodnost zmíněné obavy dostatečně posoudit.
35. Podle §354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jde o vytrvalé kontakty prostřednictvím elektronických komunikací, písemně nebo jinak, za něž je považováno zejména opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (často s vulgárním nebo agresivním obsahem), zahlcování elektronické pošty spamy, záměrná distribuce počítačových virů, opakované vzkazy, nevyžádané volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou linku, tradiční písemné formy komunikace, jakými jsou dopisy, pohlednice, lístky apod. Je představován také tzv. telefonním terorem, kdy je oběť vystavena opakovaným anonymním telefonátům, často s obscénním a výhrůžným obsahem, přičemž je zpravidla vyrušována nejen v denní, ale i v noční době (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011). Soudy se však v posuzované trestní věci doposud touto formou jednání obviněného řádně nezabývaly. I když zjistily četnost uvedených SMS obviněným poškozené zaslaných, nesoustředily se na jejich obsah, protože jen z něho se dalo usuzovat na závažnost takového chování ve smyslu možnosti vzbudit v poškozené důvodnou obavu o zdraví nebo život. Nelze přitom popřít, že snaha ze strany obviněného o kontakty s poškozenou byla velmi četná, resp. nadstandardní (775 SMS), avšak jen četnost takových kontaktů není za všech okolností rozhodující, protože je třeba brát i do úvahy, zda šlo o jednostěnnou komunikaci, anebo obdobné, byť méně časté byly i reakce poškozené. Tak tomu v přezkoumávané věci, kde poškozená obviněnému zaslala též téměř třetinu, v počtu 215 mohlo být. Bude proto vhodné zjistit, zda na jeho zprávy odpověděla, případně obviněného sama kontaktovala. I podle jejich obsahu se dá posuzovat zejména na závažnost a intenzitu činu obviněnému za vinu kladeného.
36. Pokud jde o omezení poškozené v obvyklém způsobu života ve smyslu §354 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, dojde k němu proti vůli poškozeného nežádoucími zásahy pachatele do sféry osobního, rodinného, ale i profesního života poškozeného; může jít o omezení v rovině zájmové, kulturní, sportovní apod. Rozhodující přitom bude i v těchto souvislostech hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované, nikoli tedy hodnocení podle jakéhosi „zprůměrovaného“ obvyklého způsobu života (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1082/2011). V posuzované věci bude nezbytné se zřetelem na všechny ve věci zjištěné skutečnosti objektivizovat, jak dalece jsou tvrzení poškozené opodstatněná a zda byly její postoje vůči obviněnému vážně míněné, anebo se jen jednalo o jejich zveličování právě se zřetelem na ukončující se dřívější partnerský vztah.
37. Při novém posuzování naplnění znaků uvedené právní kvalifikace bude nutné, aby odvolací soud bral všechny skutečnosti do úvahy, a zaměřil se na subjektivní stránku uvedeného trestného činu, aby uvážil, zda společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr pachatele obtěžovat jiného tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu, což souvisí s nutností posuzovat subjektivní vztah takového pachatele k vzniklému následku přísně z hledisek §15 tr. zákoníku, protože pouze úmyslné jednání může vést k naplnění uvedených znaků objektivní stránky tohoto trestného činu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1980, sp. zn. 2 Tz 10/80 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 20/1981), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1970, sp. zn. Tpj 28/70-III (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1971)]. Zavinění zde musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Výsledkem nutných úvah bude závěr, zda obviněný čin spáchal v úmyslu přímém, jestliže bude prokázáno, že pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo nepřímém, pokud bude ověřeno, že věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Nejvyšší soud jen připomíná, že u tohoto trestného činu se téměř vždy jedná o zavinění ve formě úmyslu přímého; jen zcela výjimečně si lze u tohoto přečinu představit nepřímý úmysl (např. pachatel sleduje a ztrpčuje poškozenému dlouhodobě život, přičemž však jeho hlavním dlouhodobým cílem je únos dítěte). Úmysl pachatele přitom směřuje ke způsobení újmy poškozené osobě, a to ať již ve formě psychické, tak i fyzické (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1503/2011). Při zjišťování subjektivní stránky trestného činu nelze dojít k závěru o alternativním vztahu pachatele k zamýšlenému následku [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 1968, sp. zn. 8 Tz 122/68 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 19/1969)]. Forma zavinění musí být vždy přesně zjištěna, a to popř. i při použití zásady in dubio pro reo .
38. Pro úplnost Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že pokud odvolací soud shledá, že byly naplněny formální znaky trestného činu, bude jeho povinností zkoumat, zda jde o trestný čin i ve smyslu dostatečné společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Nyní je možné jen připomenout, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
39. S ohledem na pochybení, která Nejvyšší soud v přezkoumávaných rozhodnutích shledal, zdůrazňuje, že odvolací soud v rámci svého rozhodnutí bude nucen dodržet podmínky §254 odst. 1 tr. ř. a v novém rozhodnutí se vyvarovat obdobných nedostatků, které jsou zjištěny a popsány v bodě IV. shora. Připomíná též, že při odůvodňování rozhodnutí bude třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. (§134 tr. ř.), které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění rozsudku (usnesení) musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, a dále proč příp. nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným, popř. dalším odvolatelem (především státním zástupcem), v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
40. Zcela na závěr Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud, jemuž se věc vrací, vázán shora uvedenými právními názory, vyslovenými v tomto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius ).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu