ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.220.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 220/2021-3969
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2021 o dovolání obviněného R. A. Z. , narozeného XY v XY, Polská republika, státního příslušníka téhož státu, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, č. j. 15 To 40/2018-3251, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 4/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. A. Z. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 31. 8. 2017, č. j. 49 T 4/2017-2753, byl obviněný uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný – v případě jednání pod bodem I. společně s dalšími spoluobviněnými – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
Obžalovaní R. A. Z., M. L., T. S.,
I.
na základě pokynů od již zemřelého E. L., nar. XY, kdy si obž. Z. byl vědom toho, že E. L. za účelem dovozu léčiv potřebných k výrobě drogy označované jako pervitin sjednal obžalovaného M. Č. k dovozu z Polska do ČR za příslib odměny léků zn. Cirrus, z nichž obž. Z. následně bude vyrábět drogu označovanou jako pervitin za pomoci dalších osob, například T. S., který o dovozech léčiv obž. Č. a následném předání drogy obž. L. či dalším osobám věděl také, v době nejméně od 19. 9. 2015 do 22. 11. 2015 za užití chemikálií a předmětů k tomu potřebných obžalovaný R. A. Z. společně s obžalovaným T. S. v zahradní chatce v ulici XY v XY, okres Ústí nad Labem, případně na dalších přesně nezjištěných místech v XY, za využití léčiva zn. Cirrus, kdy každé balení obsahuje 14 tablet léčiva a každá 1 tableta obsahuje 120 mg psychotropní látky pseudoefedrin, které na základě pokynu E. L. z území Polska přivážel obžalovaný M. Č. z neustanoveného místa v XY v Polsku, a na základě pokynu E. L. toto léčivo předal buď přímo E. L., nebo jím k tomu určené osobě, která následně na základě pokynu E. L. zajistila předání léčiva obžalovaným R. A. Z. a T. S., které E. L. sjednal k výrobě drogy označované jako pervitin, kdy obžalovaní Z. a S. vyrobili drogu označovanou jako pervitin, kdy tuto následně předali E. L., případně jím určené osobě, a část si jako odměnu ponechali pro vlastní potřebu, kdy tak obž. R. A. Z. za shora uvedené období společně s obžalovaným T. S. vyrobili:
- v době od 6. 10. 2015 do 7. 10. 2015 obž. S. sám, případně společně s další doposud neustanovenou osobou minimálně 40 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předal na základě pokynu E. L. v XY obžalovanému M. B.,
- v době od 9. 10. 2015 do 13. 10. 2015 oba obžalovaní společně minimálně 130 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali na základě pokynu E. L. jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 14. 10. 2015 do 15. 10. 2015 obž. S. sám, případně společně s další doposud neustanovenou osobou, minimálně 44 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předal na základě pokynu E. L. obžalovanému J. B.,
- v době od 19. 10. 2015 do 21. 10. 2015 oba obžalovaní společně dílem za přítomnosti obžalovaného A. F. a dílem za přítomnosti obžalovaného J. B. určených E. L. k přítomnosti u výroby minimálně 400 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali na základě pokynu E. L. obžalovanému J. B. a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 4. 11. 2015 do 5. 11. 2015 obž. Z. sám nebo za přítomnosti neustanovené osoby minimálně 150 gramů drogy označované jako pervitin na blíže neustanoveném místě v XY, kterou následně osobně v XY na čerpací benzínové stanici Lukoil na ulici XY dne 5. 11. 2015 předal E. L. a část si ponechal,
- v době od 5. 11. 2015 do 7. 11. 2015 oba obžalovaní společně minimálně 150 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali na základě pokynu E. L. jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 9. 11. 2015 do 11. 11. 2015 oba obžalovaní společně minimálně 130 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali na základě pokynu E. L. jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 13. 11. 2015 do 15. 11. 2015 oba obžalovaní společně minimálně 200 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali na základě pokynu E. L. jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 20. 11. 2015 do 21. 11. 2015 oba obžalovaní společně minimálně 40 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali E. L., případně jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- po smrti E. L. dne 22. 11. 2015, v popsaném jednání obž. R. A. Z. pokračoval i nadále, ale nyní na základě pokynů od osoby obžalovaného M. L., kdy si obž. Z. byl vědom toho, že M. L. za účelem dovozu léčiv potřebných k výrobě drogy označované jako pervitin sjednal obžalovaného M. Č. k dovozu z Polska do ČR za příslib odměny léků zn. Cirrus, z nichž obž. Z. následně bude vyrábět drogu označovanou jako pervitin za pomoci dalších osob, například T. S., který o dovozech léčiv obž. Č. a následném předání drogy obž. L. či dalším osobám věděl také, v době nejméně od 18. 12. 2015 do 6. 3. 2016 za užití chemikálií a předmětů k tomu potřebných společně s osobou T. S. v zahradní chatce v ulici XY v XY, okres Ústí nad Labem, případně na dalších přesně nezjištěných místech v XY, za využití léčiva zn. Cirrus, kdy každé balení obsahuje 14 tablet léčiva a každá 1 tableta obsahuje 120 mg psychotropní látky pseudoefedrin, které na základě pokynu obžalovaného M. L. z území Polska přivážel obžalovaný M. Č. z neustanoveného místa v XY v Polsku, a na základě pokynu obžalovaného M. L. toto léčivo předal buď přímo M. L., nebo jím k tomu určené osobě, která následně na základě pokynu M. L. zajistila předání léčiva obžalovaným R. A. Z. a T. S., které obžalovaný M. L. sjednal k výrobě drogy označované jako pervitin, kdy obžalovaní Z. a S. vyrobili drogu označovanou jako pervitin, kdy tuto následně předali obžalovanému M. L., případně jím určené osobě, a část si jako odměnu ponechali pro vlastní potřebu, kdy tak obž. R. A. Z. za shora uvedené období společně s obžalovaným T. S. a někdy i za přítomnosti obžalovaného M. L. vyrobili:
- v době od 30. 12. 2015 do 1. 1. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 200 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali buď přímo obžalovanému M. L., nebo jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 10. 1. 2016 do 11. 1. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 120 gramů drogy označované jako pervitin, která měla být předána obžalovanému M. L., kdy k dokončení výroby nedošlo, neboť dne 10. 1. 2016 bylo poškozeno zařízení k výrobě drogy a došlo ke ztrátě podstatné části vyráběné drogy,
- v době od 22. 1. 2016 do 25. 1. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 250 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali buď přímo obžalovanému M. L. nebo jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 29. 1. 2016 do 30. 1. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 40 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali buď přímo obžalovanému M. L. nebo jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 5. 2. 2016 do 6. 2. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 300 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali přímo obžalovanému M. L., a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 12. 2. 2016 do 14. 2. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 40 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali buď přímo obžalovanému M. L. nebo jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- v době od 19. 2. 2016 do 22. 2. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně minimálně 400 gramů drogy označované jako pervitin, kterou následně předali buď přímo obžalovanému M. L. nebo jím pověřené osobě, a část si mezi sebou rozdělili obžalovaní R. A. Z. a T. S.,
- dne 6. 3. 2016 oba obžalovaní Z. a S. společně za přítomnosti obž. M. L. minimálně 88,1 gramu drogy označované jako pervitin, kdy vlastní výroba byla ve 13.15 hodin přerušena zásahem Policie ČR, kdy tak nebyla dokončena výroba celého zamýšleného množství drogy,
kdy tak za shora uvedené období obžalovaní R. A. Z. a T. S. na základě pokynů E. L. a poté obžalovaného M. L., jehož pokyny směřovaly k výrobě 1.438,1 gramu drogy označované jako pervitin, vyrobili, obž. Z. nejméně 2.638,1 gramu drogy označované jako pervitin, obž. S. nejméně 2.572,1 gramu drogy označované jako pervitin, která byla následně prostřednictvím E. L. a obžalovaného M. L. za úplatu distribuována dalším osobám, případně si část ponechali pro svou potřebu či k distribuci jiným osobám,
II.
Obž. R. A. Z. sám
- v přesně nezjištěné době od počátku roku 2016 do 28. 2. 2016 na různých přesně nezjištěných místech v XY, okres Ústí nad Labem prodal nejméně ve 3 případech celkem nejméně 0,6 gramu drogy označované jako pervitin A. B., nar. XY,
- v přesně nezjištěné době od počátku roku 2015 do 6. 3. 2016 na přesně nezjištěném místě v XY, okres Ústí nad Labem, vyměnil za spotřební elektroniku, případně jiné věci nejméně v 10 případech celkem nejméně 5 gramů drogy označované jako pervitin M. Š., nar. XY,
a tohoto jednání se obž. R. A. Z. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. 8. 2013 č.j. 23 T 149/2009-598, který nabyl právní moci dne 26. 8. 2013, odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, který vykonal dne 10.12. 2014,
kdy (pseudo)efedrin je pro účely zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách jako prekurzor uveden v přílohách přímo použitelného předpisu Evropských společenství, a to Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 273/2004 a Nařízení rady (ES) č. 111/2005,
kdy metamfetamin je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, v účinném znění,
přičemž obžalovaní Z., S. a L. neměli jakékoliv zákonné oprávnění k zacházení či nakládání s těmito látkami.
2. Za shora uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku obviněnému uložil také trest propadnutí věci, a to pytlíku s látkou růžové barvy obsahující 3,4-MDMA.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný (jakož i další spoluobvinění) a v neprospěch obviněného [a dalších spoluobviněných] také státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvolání. Z podnětu odvolání označené státní zástupkyně pak Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl – mimo jiné – tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně obviněného ve výroku o uloženém trestu propadnutí věci a nově podle §259 odst. 3 tr. řádu obviněnému – při nezměněném výroku o vině výše označeným trestným činem a výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu – uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to pytlíku s látkou růžové barvy obsahující 3,4-MDMA a dále částky 2 500 Kč. Nově také odvolací soud vyslovil podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zabrání věcí zajištěných při domovní prohlídce v chatě v ulici XY v XY dne 6. 3. 2016, které ve výroku svého rozsudku náležitým způsobem vymezil. Odvolání obviněného (jakož i některých dalších spoluobviněných) odvolací soud podle §256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Tišera, advokáta, dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, totiž že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V obecné poloze obviněný namítá, že soudy obou stupňů naprosto nesprávně vyhodnotily v řízení provedené dokazování, dále že některé důkazy, které byly provedeny, vůbec provedeny být neměly, a to pro jejich nezákonnost, a také, že celá řada důkazů, které by mohly prokázat nevinu obviněného či jinou právní kvalifikaci jeho jednání, bez řádného zdůvodnění provedena nebyla. Tímto jednáním soudů bylo dle obviněného porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu.
6. Obviněný si přitom je vědom toho, že v dovolacím řízení nepřísluší Nejvyššímu soudu hodnotit úplnost či správnost provedeného dokazování. Avšak i dle ustálené judikatury téhož soudu platí, že existuje-li objektivně mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů extrémní rozpor a dovolatel toto učiní předmětem svého dovolání a přesně uvede, v čem tento rozpor spatřuje, lze i tak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu použít. Obviněný má za to, že právě v tomto řízení před soudy nižších stupňů tato situace nastala a uvádí čtyři konkrétní případy zakládající onen extrémní rozpor.
7. Zaprvé obviněný namítá, že obhajoba jeho, ale i dalších spoluobviněných, opakovaně poukazovala na to, že samotné nařízení odposlechů pořízených v dané trestní věci bylo nezákonné a tyto proto nemohly být provedeny k důkazu, resp. k nim nelze vůbec přihlížet při rozhodování o vině a trestu. Touto námitkou se navíc soudy obou stupňů vůbec nezabývaly.
8. Obviněný v návaznosti na uvedené zmiňuje judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétní rozhodnutí však neuvádí), která dospěla k určitému výčtu náležitostí příkazu k nařízení odposlechu (načež obviněný předkládá výčet těchto skutečností). Těmto požadavkům orgány činné v trestním řízení naprosto nedostály. Došlo totiž zejména k tomu, že policie navrhla určité odposlechy, státní zástupce je zkopíroval a soud udělal to samé. Z ustálené judikatury je však podle obviněného zřejmé, že nelze automaticky předpokládat, že pokud z činnosti policejního orgánu a státního zástupce vyplývá odůvodněná nutnost vydat příkaz k odposlechům, bude postačovat, aby soudce odůvodnil vydání příkazu pouhým opsáním důvodu jeho vydání předloženým policejním orgánem či státním zástupcem. In concreto dle obviněného absentovaly v dané trestní věci skutečnosti, z nichž lze dovodit konkrétní úvahu či zjištění rozhodujícího soudce o důvodech nezbytnosti zásahu do soukromí jedince. Dále zde scházely úvahy zabývající se důvodností návrhu státního zástupce, když podle obviněného došlo k nekritickému převzetí jeho názoru uvedeného v podaném návrhu, který obsahuje pouze obecné konstatování, že pomocí odposlechů lze zajistit skutečnosti významné pro trestní řízení a dále je zde uveden pouze popis skutku a obecné konstatování, že odposlechem lze zjistit podstatné skutečnosti vedoucí k pachatelům trestné činnosti, ztotožnění osob, které se na ní podílejí, popř. jím lze zjistit rozsah trestné činnosti, zajištění konkrétních důkazů, či součinnost dalších osob, a to bez jakékoliv konkretizace skutkových okolností a konečně, že odposlechem lze zjistit telefonické kontakty v době páchání trestné činnosti.
9. Z výše uvedeného je podle obviněného zřejmé, že příkaz k odposlechům je fakticky otrocky zkopírovaný návrh policejního orgánu, který poté zkopíroval státní zástupce a následně i soudce, když obsahuje pouze obecné fráze a nikoliv uvedení konkrétních tvrzení co má být provedeným odposlechem zjištěno, jaký důkaz jím má být konkrétně obstarán a především, z jakého důvodu tyto důkazy nelze zajistit jiným způsobem. Obviněný má tak za to, že pro nařízení odposlechu na jeho osobu i na další spoluobviněné nebyly splněny zákonné podmínky, a proto z něj nelze vůbec vycházet.
10. Druhá dovolací námitka obviněného spočívá v tvrzení nezákonnosti provedené domovní prohlídky v chatě, v níž měl být vyráběn pervitin. V příkazu k této domovní prohlídce vydaném Okresním soudem v Ústí nad Labem je totiž uvedeno, že tato má být provedena v chatce ev. č. XY v ulici XY v XY. Je tak naprosto jednoznačné, že prováděl-li následně policejní orgán prohlídku na jiném místě v jiné chatce, neměl k ní oprávnění, a tedy tuto domovní prohlídku provedl naprosto nezákonně. Obviněný k tomuto odkazuje na §82 a násl. tr. řádu z něhož se podává, že domovní prohlídka může být provedena jen v nemovitostech, které jsou jednoznačně popsány v příkazu k jejímu provedení a není proto možné, aby policejní orgán prováděl domovní prohlídku v jiném objektu, než ke kterému má vydán příkaz. Už vůbec ne s odůvodněním, že v příkazu je chyba a správně měla být označena nemovitost, v níž se daná prohlídka skutečně konala.
11. Uvedené představuje podle obviněného naprosto neakceptovatelnou zvůli policejního orgánu, kterou nelze ospravedlnit. Pokud měl totiž policejní orgán pochybnosti o správnosti označení nemovitosti, která byla v příkazu uvedena, měl si nechat u soudu vydat příkaz nový, který by obsahoval správné označení dané nemovitosti. To se však nestalo a policejní orgán protizákonně vtrhnul do jiné nemovitosti, pročež by se k dané domovní prohlídce – stejně jako k důkazům v průběhu této zajištěným – podle obviněného nemělo vůbec přihlížet. Soudy obou stupňů se nadto touto námitkou obhajoby vůbec nezabývaly a z důkazů při dané domovní prohlídce zajištěných nekriticky vycházely.
12. Třetí dovolací námitka obviněného spočívá v tom, že napadené rozsudky soudů obou stupňů jsou naprosto nepřezkoumatelné a je nutné je zrušit. Oba totiž při určení množství drogy vyrobené obviněným vycházejí ze shora uvedených odposlechů a dále z množství léků dovezených z Polské republiky. Stran odposlechů obviněný uvádí, že z těchto se jednak žádné množství dovodit nedá a navíc byly provedeny nezákonně. Pokud pak jde o množství léků dovezených z Polské republiky, pak ani z tohoto nelze množství vyrobené drogy zjistit, protože podle obviněného nebylo v průběhu trestního řízení zjištěno, kolik léků bylo dovezeno a kolik jich k výrobě obdržel on sám, popř. kolik drogy skutečně vyrobil, pokud vůbec. V trestním řízení bylo totiž prokazováno, že obviněný Č. měl vozit léky k výrobě pervitinu z Polské republiky a následně je předávat jednotlivým výrobcům pervitinu. Vůbec se ale v trestním řízení neobjevují důkazy o tom, kolik léků obviněný Č. kterému výrobci předal, a to jak osobně, tak prostřednictvím třetích osob.
13. Je-li tedy obviněnému kladeno za vinu, že vyrobil nejméně 2,5 kg pervitinu, pak toto tvrzení obou soudů nižších stupňů nemá vůbec oporu v provedeném dokazování a je nepřezkoumatelné, když jej není možné konfrontovat s jednotlivými důkazy. O tom, že se soudy ocitly v důkazní nouzi, ostatně svědčí podle obviněného i to, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je v mnoha případech uvedeno, že obviněný měl vyrábět pervitin na přesně nezjištěném místě v přesně nezjištěné době a přesně nezjištěném množství. Takovéto vágní označení skutku má obviněný za naprosto nepřípustné.
14. Uvedené má pak podle obviněného úzkou souvislost s užitou právní kvalifikací skutků, jichž se měl dopustit, včetně užití kvalifikované skutkové podstaty, neboť není-li zřejmé, kolik pervitinu vyrobil, pak není možné jeho čin kvalifikovat podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. K této námitce obviněný dodává, že se sám v řízení spontánně doznal, že nějaký pervitin vyrobil. V žádném případě však ne množství jemu kladené za vinu. Je proto přesvědčen, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož pro jinou právní kvalifikaci podle odst. 3 písm. c) téhož ustanovení nejsou důkazy.
15. Poslední dovolací námitka obviněného směřuje proti výši uloženého trestu odnětí svobody, již má za naprosto nepřiměřenou a s ohledem na výše uvedené i za protizákonnou, neboť při použití správné právní kvalifikace je mu trest uložen nad horní hranicí zákonné trestní sazby podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
16. Obviněný připomíná, že byl souzen jako člen organizované skupiny, přičemž soudy nižších stupňů podle něj vůbec nereflektovaly skutečnost, že v dané trestní věci šlo o dvě na sobě fakticky nezávislé větvě, které spojovala pouze osoba již zemřelého obviněného L. a následně spoluobviněného L. Tyto větve přitom dle provedených důkazů fungovaly zcela nezávisle na sobě, jejich jednotliví členové se neznali a ani nikdy neviděli. Obviněný nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož je výše uvedené pro posouzení dané trestní věci nepodstatné, když je obvykle v zájmu organizátorů organizované trestné činnosti, aby se její jednotliví členové neznali. To by obviněný sice obecně akceptoval, ne však v této trestní věci, kde jediným společným článkem obou větví byli výše uvedení spoluobvinění L. a posléze L. Z uvedeného současně obviněný dovozuje, že nemohl být organizátorem dané trestné činnosti, jak nesprávně dovozují soudy nižších stupňů – on sám byl pouze sjednán k případné výrobě pervitinu, ale na jejím organizování se nijak nepodílel.
17. Jestliže je mu za této situace ukládán nejvyšší trest ze všech obviněných, má to obviněný za naprosto nepřiměřené a neodpovídající jeho postavení v dané skupině. Navíc – ve vazbě na výše uvedené – má obviněný za to, že při správné právní kvalifikaci jeho jednání je daný trest uložen mimo zákonnou výměru stanovenou v §283 odst. 1 tr. zákoníku.
18. Z těchto důvodů proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, neboť je přesvědčen, že jeho dovolání bude vyhověno a napadená rozhodnutí budou zrušena.
19. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten úvodem konstatuje, že dovolání je založeno obsahově pouze na procesních námitkách, z nichž není patrný ani obviněným tvrzený extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními.
20. Pokud jde o první dovolací námitku obviněného, státní zástupce uvádí, že totožnou uplatnil v téže trestní věci spoluobviněný S., a to sice v dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1201/2019, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zejména odkázal na svůj rozsudek ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, v němž vyložil, že samotné převzetí argumentace státního zástupce soudem nepůsobí nedostatek odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. řádu. Rovněž Nejvyšší soud uvedl, že soudce není povinen přeformulovat návrh státního zástupce na vydání takového příkazu. V návaznosti na uvedené proto Nejvyšší soud shledal, že námitka nezákonnosti odposlechů uplatněná spoluobviněným S. není důvodná. Státní zástupce proto odkazuje na argumentaci Nejvyššího soudu v bodech 144. až 149. citovaného usnesení, s níž se plně ztotožňuje. Z hlediska podaného dovolání má současně státní zástupce za podstatné, že jde o procesní námitku neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů (což Nejvyšší soud rovněž vyjádřil ve výše uvedeném usnesení).
21. Druhá dovolací námitka obviněného směřuje k údajné záměně chatky, v níž byla povolena a následně realizována domovní prohlídka. Tuto námitku považuje státní zástupce za příliš povšechnou, než aby z ní bylo možno dovodit, zda došlo či nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný totiž zejména neuvádí, zda a jakým způsobem se výsledky této domovní prohlídky uplatnily v jeho trestní věci. Tvrzené pochybení tak neřadí do kontextu celého dokazování, což státní zástupce uzavírá tím, že není oprávněn v tomto směru dovolání obviněného jakkoliv doplňovat. I tato námitka je nadto podle státního zástupce ryze procesního charakteru a neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.
22. Stejnou výhradu státní zástupce vznáší i vůči třetí námitce obviněného týkající se nesprávných skutkových zjištění ohledně množství vyrobeného pervitinu. Státní zástupce připomíná, že totožnou námitku uplatnil již shora zmíněný spoluobviněný S. ve svém dovolání. Nejvyšší soud se s jeho námitkou vypořádal v bodu 152. odůvodnění svého shora citovaného usnesení, přičemž ji nepřijal a naopak uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně stran jednání obviněného S. uvedeného pod body I., III. a IV. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně mají dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Jednání spoluobviněného S. pod bodem I. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně přitom zahrnuje podstatu společného jednání obviněného Z. a dalších spoluobviněných.
23. Ke čtvrté námitce obviněného (směřující proti výměře uloženého trestu odnětí svobody) státní zástupce připomíná závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. Podle něj lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Shodně podle státního zástupce judikoval i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, když uvedl, že „[s] poukazem na citovaný dovolací důvod se totiž nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ Obě citovaná rozhodnutí pak zmínil Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v němž striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů.
24. Státní zástupce proto uzavírá, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Nejvyšší soud se jí proto nemůže zabývat, zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku. Na druhou stranu si je státní zástupce vědom judikatury Nejvyššího soudu, jež výjimečně připouští posouzení přiměřenosti uloženého trestu vně zákonných dovolacích důvodů, a to v případech výjimečných svou nespravedlností, tj. tehdy, pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, uveřejněné pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr., či ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016). Takovou námitku však obviněný podle státního zástupce ve svém dovolání nečiní. Neuvedl současně ani žádné důvody nasvědčující tomu, že by byl uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe . Namísto toho uvádí, že výměra jeho trestu neodpovídá potencionální mírnější právní kvalifikaci, kterou ovšem soud neužil, ale podle mínění dovolatele užít měl. Taková námitka neodpovídá podle mínění státního zástupce ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr.řádu. Ani v této části proto dovolání obviněného neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Současně není dán důvod k posouzení přiměřenosti trestu mimo dovolací důvody.
25. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
26. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, již do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
28. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale v jeho dovolací argumentaci lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněný vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně (právě před tímto soudem totiž probíhalo dokazování, s jehož vývody se obviněný neztotožňuje). Jeho přezkumu se však lze v dovolacím řízení zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
29. Samotný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
30. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
31. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
32. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.].
33. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
34. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
35. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
36. Nejvyšší soud konstatuje, že shora vzpomenuté dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému – ale ani žádnému jinému zákonnému – dovolacímu důvodu. To proto, neboť jejich podstatou je (jak důvodně uvádí státní zástupce ve svém vyjádření) nesouhlas obviněného jednak s hodnocením ve věci provedených důkazů (námitky prvá až třetí, dílem i námitka čtvrtá) a dále s posouzením přiměřenosti výše uloženého trestu odnětí svobody (námitka čtvrtá). Takovéto výhrady, jak Nejvyšší soud vzpomenul výše, v zásadě nelze použít jako východisko pro vymezení rozsahu přezkumu napadených rozhodnutí v dovolacím řízení, neboť by tím Nejvyšší soud vykročil ze své zákonem stanovené působnosti.
37. Současně však platí, že obviněný předmětem svého dovolání učinil i námitku porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu (neboť má za to, že podkladem pro rozhodnutí o jeho vině se staly důkazy, jež byly orgány činnými v trestním řízení opatřeny v rozporu se zákonem) a uplatnil rovněž námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. S ohledem na ústavní zakotvení daného práva (viz článek 36 a násl. Listiny), ale i s přihlédnutím k mezinárodním závazkům České republiky plynoucím z článku 6 Úmluvy, proto Nejvyšší soud nemohl tuto argumentaci obviněného bez dalšího odmítnout. Proto se Nejvyšší soud zabýval otázkou posouzení zákonnosti obviněným označených důkazních prostředků, popř. otázkou zda v dané trestní věci nebyl dán tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Učinil tak i přesto, že dovolací argumentace obviněného je v těchto částech značně povšechná, neboť především neuvádí, které konkrétní příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nemají odpovídat zákonem a judikaturou stanoveným požadavkům na jejich odůvodnění, popř. proč příkaz k domovní prohlídce realizované v předmětné zahradní chatce měl být vydán na jinou nemovitost. Nejvyšší soud – po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu – konstatuje, že žádné obviněným namítané pochybení v dané trestní věci neshledal. K jednotlivým námitkám obviněného tak (v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu) uvádí stručně následující.
38. Stran první dovolací námitky obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že tato je obsahově shodná s dovolací námitkou, kterou již dříve v téže trestní věci uplatnil spoluobviněný S. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1201/2019, bod 35. a bod 144. a násl.). Obviněný totiž velice obecně vytýká blíže nespecifikovaným příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaným v dané trestní věci, že tyto byly vydány v rozporu se zákonem, protože soudci, kteří je vydali, pouze nekriticky přejali odůvodnění návrhů státního zástupce na jejich vydání, který zase převzal odůvodnění obsažené v podnětech policejního orgánu k vydání jednotlivých příkazů.
39. K prvně uvedenému Nejvyšší soud připomíná, že v obviněným naznačených souvislostech se otázkou zákonnosti pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu zabýval ve svém rozsudku ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017. Z jeho závěrů je ve vztahu k námitkám obviněného nezbytné připomenout, že „pokud soudce po přezkoumání návrhu státního zástupce a přiloženého spisového materiálu dospěje ke stejnému závěru jako státní zástupce, bylo by zcela v rozporu s požadavkem rychlosti trestního řízení, který v souvislosti s rozhodováním o obdobných úkonech vyvstává do popředí (ovšem za současného respektování zásady zákonnosti a zásady zdrženlivosti a přiměřenosti), aby bylo po soudci za každou cenu požadováno přeformulování návrhu státního zástupce, či dokonce aby bylo převzetí některých formulací z návrhu státního zástupce považováno za nedostatek odůvodnění příkazu. Nutno naopak zdůraznit, že soudce by se měl při nařizování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soustředit především na přezkoumání důvodnosti podaného návrhu a naplnění všech zákonných náležitostí pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (jež by ovšem měl následně v příkazu v dostatečné míře vyjádřit).“ (viz bod 88.). Platí tedy, že samotná skutečnost, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu přejímá nosné pasáže odůvodnění návrhu státního zástupce na jeho vydání, nepředstavuje vadu, pro kterou by bylo nutné takový příkaz soudu označit za nezákonný.
40. Z jednotlivých příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaných v nyní projednávané trestní věci (viz č. l. 1791, 1797, 1816, 1831, 1840, 1858, 1866, 1873 a 1874) je pak zřejmé, že soudci, kteří se příslušnými návrhy státního zástupce na jejich vydání zabývali, přezkoumali návrhy státního zástupce, jakož i obsah spisového materiálu a na jejich základu došli k závěru o důvodnosti vydání (popř. prodloužení) jednotlivých příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, přičemž tento svůj závěr vždy zcela srozumitelně, přezkoumatelně a logicky odůvodnili. Nejvyšší soud proto nemohl předmětnou námitku obviněného založenou na údajném mechanickém převzetí odůvodnění návrhu státního zástupce soudci, kteří příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydali, akceptovat. Vytýká-li dále obviněný, že z jednotlivých příkazů nemá být zřejmá konkrétní úvaha či zjištění rozhodujícího soudce o důvodech nezbytnosti zásahu do soukromí jedince, dále úvahy zabývající se důvodností návrhu státního zástupce, ale také konkretizace skutkových okolností dané trestní věci, nemohl Nejvyšší soud ani tyto jeho výhrady přijmout. To proto, jelikož z odůvodnění jednotlivých příkazů je zřejmé, že soudci, kteří je vydali, se ztotožnili se závěry státního zástupce obsaženými v jeho jednotlivých návrzích, totiž že jsou splněny veškeré zákonné podmínky ve smyslu §88 odst. 1, 2 tr. řádu pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního hovoru ve vztahu k jednotlivým účastnickým číslům a číslům IMEI. Každý z příkazů přitom obsahuje rovněž zhodnocení dosavadních poznatků orgánů činných v trestním řízení, z nichž je zcela zjevné důvodné podezření, že osoby užívající předmětná účastnická či IMEI čísla se podílejí na dané drogové trestné činnosti, a to včetně uvedení konkrétních skutkových zjištění (která zákonitě odpovídají dané fázi přípravného řízení, v níž byly obviněným rozporované příkazy vydány).
41. Ve vazbě na argumentaci obviněného pak lze odvolacímu soudu vytknout, že se souvisejícími námitkami obviněných v odůvodnění svého rozsudku nezabýval podrobněji (když toliko konstatoval, že soud prvního stupně „učinil svá skutková zjištění zejména na podkladě řádně povolených odposlechů telefonních hovorů a textových zpráv“ ). Nicméně s ohledem na shora uvedené, totiž že hodnocení odvolacího soudu je v tomto směru správné, nepovažuje Nejvyšší soud danou skutečnost za způsobilou jakkoliv přivodit závěr o porušení některého z procesních práv obviněného, tím spíše jeho práva na spravedlivý proces.
42. Nejvyšší soud proto k této námitce obviněného uzavírá, že jednotlivým příkazům k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu §88 odst. 1, 2 tr. řádu nelze ve světle výhrad obviněného ničeho vytknout a prameny důkazů, na jejich podkladě získané, nelze rozhodně označit za nezákonné a tedy i nepoužitelné v trestní věci obviněného (a samozřejmě i dalších spoluobviněných).
43. Druhá dovolací námitka obviněného směřuje rovněž do oblasti hodnocení zákonnosti ve věci provedených důkazů. Obviněný totiž namítá nezákonnost provedení domovní prohlídky ve shora vzpomenuté zahradní chatce dne 6. 3. 2016, když příkaz k jejímu provedení měl být údajně vydán na jinou nemovitost.
44. V příkazu k domovní prohlídce vydaném soudcem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 3. 2016, č. j. 40 Nt 1416/2016-16 (č. l. 585) je předmětná nemovitost identifikována jako zahradní chatka červené barvy ev. č. XY nacházející se v ulici XY, přičemž má být ve vlastnictví E. L. a vedena na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY, parcelní č. XY. Z protokolu o provedení domovní prohlídky, zvláště pak z připojené fotografické dokumentace, je zřejmé (č. l. 587 a násl.), že domovní prohlídka byla policejním orgánem dne 6. 3. 2016 provedena právě ve výše uvedeném objektu, což Nejvyšší soud ověřil také nahlédnutím do evidence Katastru nemovitostí. Obviněný zřejmě poukazuje na skutečnost, že ulice XY se nachází poblíž centra města XY, což může působit na první pohled zavádějícím dojmem (viz k tomuto bod 7. rozsudku odvolacího soudu). Nicméně s ohledem na další shora uvedené identifikační údaje (druh objektu, barva objektu, evidenční číslo objektu, uvedení čísla listu vlastnictví, označení katastrálního území, parcelního čísla pozemku, na němž se daná zahradní chatka nachází, jakož i jméno jejího vlastníka) zde není důvod pochybovat o tom, že v označeném příkazu k domovní prohlídce je uveden stejný objekt, v němž následně dne 6. 3. 2016 byla realizována domovní prohlídka, při níž byl obviněný – společně s dalšími spoluobviněnými – zastižen při výrobě metamfetaminu.
45. Závěrem k uvedenému Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud se sice v odůvodnění svého napadeného rozsudku touto námitkou obviněného výslovně nezabýval, nicméně platí, že protože obsahově identickou námitku již v předchozím řízení vznesl spoluobviněný S., tato byla vypořádána již soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku (srov. jeho s. 86) a odvolací soud hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně shledal bezvadným (viz bod 18. jeho rozsudku), nelze v uvedeném dílčím nedostatku odůvodnění rozsudku odvolacího soudu spatřovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces v tom směru, že by jeho odvolací námitky nebyly – materiálně nahlíženo – vypořádány. Nejvyšší soud proto uzavírá, že domovní prohlídka realizovaná dne 6. 3. 2016 v zahradní chatce ev. č. XY, nacházející se dle evidence Katastru nemovitostí v ulici XY v XY, byla provedena v souladu se zákonem, totiž na podkladě předchozího písemného příkazu soudce, v němž byla daná nemovitost náležitým způsobem identifikována, a to tak, aby ji nebylo možné zaměnit za nemovitost jinou. Důsledkem tohoto závěru pak samozřejmě je, že prameny důkazů zajištěné při této domovní prohlídce mohou představovat zákonný podklad pro skutková zjištění soudu prvního stupně.
46. Co se týče třetí dovolací námitky obviněného, pak platí, že tento jejím prostřednictvím brojí proti samotnému hodnocení ve věci provedených důkazů – především obsahu provedených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle §88 tr. řádu – ve vztahu k otázce rozsahu jemu přisouzené trestné činnosti. Platí přitom, že prostřednictvím takto formulovaných skutkových námitek se obviněný ocitá vně jím uplatněného dovolacího důvodu, přičemž přezkumná činnost Nejvyššího soudu se v tomto směru může orientovat toliko na jedinou otázku – totiž zda v dané trestní věci je dán tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Takové pochybení však Nejvyšší soud v nyní projednávané trestní věci neshledal.
47. Soud prvního stupně při stanovení množství drogy vyrobené obviněným (dílem společně se spoluobviněným S.) vycházel hned z několika skutkových zjištění získaných na podkladě provedeného dokazování, především z již vzpomenutých procesně použitelných záznamů telekomunikačního provozu. Předně je ve vztahu k jednání obviněného popsanému pod bodem I. nezbytné poukázat na s. 49 (předměty nalezené při shora vzpomenuté domovní prohlídce, které zjevně sloužily k výrobě pervitinu, vč. č. l. 1671-1675, na němž je založeno odborné vyjádření z odvětví chemie) a s. 58 až 67 (reprodukce obsahu záznamů o provedených odposleších, včetně jejich hodnocení a zasazení do celkového kontextu dané trestní věci – viz č. l. 1875 a násl.) rozsudku soudu prvního stupně. Tyto jednotlivé důkazy následně soud prvního stupně vyhodnotil, a to zcela v souladu s požadavky volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, kdy je třeba zvláště zdůraznit, že jednání obviněného a dalších spoluobviněných nelze vnímat izolovaně, ale v celkovém kontextu. Zvláště je třeba jednání obviněného (a dalších spoluobviněných, kteří se podíleli na výrobě pervitinu) nahlížet ve vazbě na jednání obviněného Č. (srov. hodnocení důkazů ve vztahu k danému obviněnému na s. 77 a násl. rozsudku soudu prvního stupně), který zajišťoval dovoz léků určených pro výrobu pervitinu a v tomto směru komunikoval s již zesnulým obviněným E. L. a následně spoluobviněným M. L., kteří dané léky (ať již sami nebo prostřednictvím třetí osoby) předávali obviněnému, popř. spoluobviněnému S., za účelem výroby pervitinu [srov. hodnotící úvahy na s. 78 a násl., zvláště pak na s. 80 a násl. rozsudku soudu prvního stupně]. K uvedenému lze dále odkázat i na bod 24. rozsudku odvolacího soudu, kde tento vysvětluje (v reakci na námitky obviněných), proč dospěl k závěru o celkovém množství vyrobeného pervitinu, když vycházel ze skutečnosti (prezentované odborným vyjádřením, ale rovněž vyjádřením spoluobviněného W. a výpovědí spoluobviněného P.), že z jednoho balení léčiva Cirrus lze vyrobit minimálně 1 gram pervitinu (srov. s. 77 rozsudku soudu prvního stupně). K jednání obviněného pod bodem II. pak lze poukázat na výpověď svědkyně B. a svědka Š. (viz s. 41 a 45 rozsudku soudu prvního stupně; srov. také hodnocení těchto důkazů ve vztahu k osobě obviněného na s. 86 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž ve vztahu k hodnocení jejich výpovědí obviněný ničeho nenamítá.
48. Tvrdí-li obviněný, že z provedených odposlechů nelze dovodit žádné množství dovezeného léku Cirrus a následně vyrobeného pervitinu, pak platí, že v rámci jednotlivých provedených odposlechů lze zřetelně vysledovat množství balení poptávaných obviněným Č. u jeho polského zdroje, jakož i množství, které bylo určeno pro obviněného L. a poté pro obviněného L. (viz s. 56 a násl., popř. také 80. a násl. rozsudku soudu prvního stupně), pro něž následně prokazatelně získané léky zpracovával právě obviněný spolu se spoluobviněným S. (viz s. 80 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Stanovení konkrétní výše vyrobeného pervitinu obviněným dále vychází z již vzpomenutého propočtu průměrné výtěžnosti jednoho balení léku Cirrus, přičemž jestliže je obviněnému kladeno za vinu, že v návaznosti na zjištěné množství daného léku dodaného obviněným Č. obviněnému L., popř. poté obviněnému L., následně vyrobil nejméně 2 638,1 gramu pervitinu, pak dle Nejvyššího soudu předmětný závěr, jakkoliv by samotný propočet měl být součástí odůvodnění soudu prvního stupně, nelze považovat za jakkoliv excesivní, tj. stojící v extrémním nesouladu s výsledky provedeného dokazování.
49. Vytýká-li následně ve vazbě na uvedené obviněný soudu prvního stupně, že v tzv. skutkové větě svého rozsudku v mnoha případech uvádí, že obviněný měl vyrábět pervitin na přesně nezjištěném místě v přesně nezjištěné době a přesně nezjištěném množství, pak platí, že přesné určení místa a času spáchání skutku není vždy zcela možné. Primárním účelem popisu skutku ve výroku rozsudku je přitom taková identifikace jednání obviněného, aby nebylo možné jej zaměnit za jiný skutek (téhož obviněného či zcela jiné osoby) [srov. §120 odst. 3 tr. řádu]. Obdobně v případě stanovení minimálního množství vyrobeného pervitinu nelze dané výhradě obviněného přisvědčit, když taková formulace (tj. „minimálně“) reflektuje požadavek zjištění skutkového stavu věci nade vší důvodnou pochybnost a stanovené množství tak představuje minimum pervitinu, o jehož výrobě obviněným, popř. v součinnosti se spoluobviněným S., neměl soud prvního stupně důvodné pochybnosti.
50. Navazující výhrady obviněného vůči užité právní kvalifikaci pak zákonitě Nejvyšší soud nemohl přijmout. To proto, neboť vycházejí z vlastní verze skutkového stavu věci, jíž nabízí obviněný, která však byla v průběhu trestního řízení na podkladě provedeného dokazování bezpečně vyvrácena. Lze jen doplnit, že právní kvalifikaci učiněné soudem prvního stupně nelze v případě obviněného ničeho vytknout, neboť podřazení jeho jednání pod znak „velkého rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku plně odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 11 Tdo 858/2018, či ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 569/2019, v nichž je dosavadní judikatura k výkladu jednotlivých znaků určujících rozsah trestné činnosti v případě trestného činu podle §283 tr. zákoníku podrobně rozvedena).
51. Poslední dovolací námitka obviněného se týká přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody (a dílem také otázky postavení obviněného v rámci dané organizované skupiny).
52. K tomuto Nejvyšší soud konstatuje, že zásadně platí, že námitku nepřiměřené přísnosti nebo naopak mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání vznášet prostřednictvím žádného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. řádu (o situaci uvedenou v §265b odst. 2 tr. řádu v nyní projednávané věci nejde) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine , anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015]. Jak však vzpomenul státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, Nejvyšší soud přesto v minulosti výjimečně přistoupil k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, a to tehdy, pokud se tento jevil extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným.
53. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).
54. Nejvyšší soud proto optikou shora prezentovaného závěru přezkoumal přiměřenost obviněnému uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře jedenácti let a šesti měsíců a zjistil, že soud prvního stupně se jeho uložením nezpronevěřil požadavku přiměřenosti, humánnosti a spravedlnosti trestních sankcí. Z odůvodnění jeho rozsudku se totiž podává, že tento při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v §39 tr. zákoníku (viz s. 107 jeho rozsudku). Konkrétně soud prvního stupně zohlednil povahu a závažnost obviněným spáchané trestné činnosti, a to s přihlédnutím k významu obviněného pro činnost dané organizované skupiny, době páchání trestné činnosti, ale také skutečnosti, že objem obviněným vyrobeného pervitinu významně převýšil zákonnou hranici velkého rozsahu. Z hlediska osobnosti obviněného pak přihlédl zvláště k jeho trestní minulosti, ale i tomu, že dříve uložené nepodmíněné tresty odnětí svobody zjevně nesplnily vůči jeho osobě svůj preventivní a výchovný účel. Po zohlednění těchto skutečností následně soud prvního stupně dospěl k závěru, že na osobu obviněného je třeba působit trestem odnětí svobody (jakožto trestem hlavním), jehož výši stanovil při horní hranici zákonného rozpětí trestní sazby, kterou ustanovení §283 odst. 3 tr. zákoníku stanoví pro daný trestný čin. Odvolací soud pak na podkladě odvolání obviněného takto vyměřený trest uložený obviněnému shledal správným a zákonným (srov. bod 36. jeho rozsudku).
55. Obviněný nadto Nejvyššímu soudu nenabízí žádné argumenty, na jejichž podkladě by bylo možné dospět k závěru, že jemu uložený trest je nepřiměřený, popř. extrémně nespravedlivý. Ačkoliv totiž poukazuje na dílčí skutečnosti týkající se právě povahy a závažnosti jemu přisouzené trestné činnosti, platí, že tyto nepředstavují skutečnosti, pro které by bylo možné dovodit porušení zásady přiměřenosti trestních sankcí.
56. Dlužno dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na níž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56.). Obviněný totiž v tomto směru nijak kvalifikovaně nerozporuje skutková zjištění soudu prvního stupně určující pro stanovení konkrétní výměry uloženého trestu. S tím souvisí i námitka obviněného – mající ryze skutkový charakter – že soud prvního stupně při stanovení výměry uloženého trestu odnětí svobody nevzal v potaz to, že v dané trestní věci šlo o dvě zcela nezávislé větve spojené pouze osobami obviněných L. a následně L. Jak Nejvyšší soud zjistil z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz s. 108) tak při výměře trestu u obviněného tento akcentoval jeho podíl na fungování organizované skupiny a význam jeho postavení v této (srov. s. 58, jakož i s. 108, z nichž je zřejmé, že obviněný nebyl soudem prvního stupně považován za organizátora celé trestné činnosti, jak nesprávně tvrdí), avšak obviněnému nijak nekladl k tíži rozsah samotné organizované skupiny (co do počtu jejích členů). Naopak, určující byly již shora vzpomenuté skutečnosti, přičemž jsou to především okolnosti týkající se osobnosti obviněného, jež mu zásadním způsobem přitěžují a odůvodňují tak potřebu působit na jeho osobu přísnějším trestem odnětí svobody.
V.
Návrh na odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody
57. Pokud jde o podnět obviněného aby Nejvyšší soud odložil, popř. přerušil, výkon napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
58. Dovolací argumentace obviněného A. R. Z. neodpovídá jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Protože Nejvyšší soud současně nezjistil, že by v průběhu trestního řízení došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces , nezbylo mu, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.