ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.305.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 305/2021-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2021 o dovolání obviněného S. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 7 To 228/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 92/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného S. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č. j. 6 T 92/2019-186, byl obviněný S. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl podle §286 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 kusu injekční stříkačky s popisem Braun, velikosti 20 ml, s obsahem 10 ml bílého prášku, a 5 kusů injekčních stříkaček s popisem Braun a´ 3 ml. Současně byl za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 7 T 78/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Výše uvedený rozsudek Městského soudu v Brně právní moci nenabyl, neboť proti tomuto rozhodnutí podal obviněný S. K. odvolání, a to jak do výroku o vině, tak i do výroku o uloženém trestu. O tomto řádném opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 7 To 228/2020, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný S. K. shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
společně s J. Z., nar. XY (odsouzeným samostatně), v prodejně firmy V. v XY na ulici XY, po předložení živnostenského listu vydaného na jméno J. Z., IČ: XY, se sídlem XY, prováděli opakovaně, minimálně ve třech případech ve dnech 3. 10. 2016, 13. 10. 2016 a 15. 12. 2016 nákupy prekurzorů určených k nedovolené výrobě psychotropní látky metamfetamin (pervitin), konkrétně:
- v celkem třech případech jód v celkovém množství 11.000 gramů, kdy za použití tohoto množství jódu a dalších chemických přísad lze vyrobit až 8.100 gramů pervitinu,
- v celkem třech případech červený fosfor v celkovém množství 12.000 gramů, kdy za použití tohoto množství červeného fosforu a dalších chemických přísad lze vyrobit až 36.474 gramů pervitinu,
- v celkem dvou případech kyselinu o-fosforečnou v celkovém množství 10.000 ml, kdy za použití tohoto množství kyseliny o-fosforečné a dalších chemických přísad lze vyrobit až 19.646 gramů pervitinu,
když takto zakoupené chemické látky sloužily k výrobě metamfetaminu – pervitinu tzv. „českou cestou“,
přičemž metamfetamin je uveden v příloze 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.), pseudoefedrin je uveden v kategorii 1, přílohy I nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v kategorii 1, přílohy nařízení Rady (ES) č. 11/2005 jako prekursor, když je výchozí surovinou při nelegální výrobě metamfetaminu (pervitinu), a červený fosfor je látkou uvedenou na seznamu výchozích a pomocných látek k nařízení vlády č. 458/2013 Sb. a nemá žádné další praktické využití, kromě pyrotechniky, než na výrobu pervitinu, a společně s kyselinou fosforečnou a jódem je součástí reakčních směsí, ve kterých dochází k dehydroxylaci pseudoefedrinu za vzniku metamfetaminu.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný S. K. napadl výše citované usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 7 To 228/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 6 T 92/2019, dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce JUDr. Michla Račoka, advokáta, které zaměřil výhradně proti výroku o vině. V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku odkázal na existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný v prvé řadě namítá, že celé přípravné řízení, jakož i řízení na ně navazující jsou zatížena zásadními procesními vadami spočívajícími v nerespektování základních zásad trestního řízení, zejména zásady uvedené v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Nalézací soud dle obviněného na základě naprosto shodné důkazní situace postupně dospěl ke dvěma zcela odlišným závěrům o jeho vině, když jej nejprve při respektování zásady in dubio pro reo zprostil podané obžaloby, aby jej ve svém druhém rozhodnutí ze dne 25. 5. 2020 i přes alarmující pochybnosti o jeho vině shledal vinným.
6. V návaznosti na to dovolatel poukazuje na údajně absolutně nevěrohodnou a neprůkaznou výpověď svědka J. Z., jehož opakovaný výslech představuje stěžejní důkaz, o který nalézací soud opřel své závěry o vině obviněného, ačkoli svědek u hlavního líčení uvedl, že si nevzpomíná, že by měl ve dnech uvedených v obžalobě pro obviněného cokoli nakupovat, přičemž jeho výpověď byla zpochybněna i dalšími objektivně zjistitelnými skutečnostmi (např. záznamem hydrometeorologické stanice o počasí panujícím dne 23. 11. 2016, tj. v den jednoho z realizovaných nákupů). Obviněný přitom ve vztahu k výpovědi svědka J. Z. předně namítá, že ten po svém výslechu u hlavního líčení setrval v jednací síni, kde tak byl osobně přítomen dalšímu dokazování, včetně čtení obsahu příslušného spisového materiálu, jakož i přednesu závěrečných řečí. Až poté, co proběhla porada soudního senátu, a bylo rozhodnuto o pokračování v dokazování, byl nalézacím soudem učiněn opětovný výslech jmenovaného svědka, jenž začal popisovat nákupy uskutečněné ve dnech 3. 10. 2016, 13. 10. 2016 a 15. 12. 2016, a to ve shodě se závěrečnou řečí státního zástupce. Na tytéž dny byl přitom svědek Z. dotazován již při svém prvotním výslechu, jakož i v rámci hlavního líčení, jež vedlo k vyhlášení zprošťujícího rozsudku, z čehož dovolatel usuzuje, že byl svědek při svém opakovaném výslechu zásadně ovlivněn svým náslechem v jednací síni, tedy svojí přítomností při dalším procesu dokazování a přednesu závěrečných řečí.
7. Obviněný rovněž namítá, že způsobem, jímž byly svědkovi ze strany soudu kladeny jednotlivé otázky, byl v rozporu se zákonem, neboť se jednalo o otázky sugestivní a kapciózní. Takto učiněná výpověď svědka J. Z. přitom byla nalézacím soudem vyhodnocena jako důkaz dostačující k uznání obviněného vinným, ačkoli daná výpověď nebyla podpořena žádným dalším relevantním důkazem, ať již přímým či nepřímým. Jediným důkazem proti obviněnému tak dle jeho mínění zůstává výpověď svědka Z., která byla navíc naprosto znehodnocena jeho přítomností u hlavního líčení před jejím uskutečněním, přičemž tato svědecká výpověď je soudem posuzována jako věrohodná toliko s poukazem na hrozbu trestní sankce v případě křivé svědecké výpovědi, k čemuž dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/16. Ačkoli tuto námitku obviněný uplatnil již v rámci podaného řádného opravného prostředku, Krajský soud v Brně jako soud odvolací ji neshledal relevantní, resp. se jí zabýval pouze velmi okrajově.
8. Vzhledem k výše uvedeným námitkám dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2020, sp. zn. 7 To 228/2020, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání, nebo aby zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 6 T 92/2019, a předmětnou věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 1 NZO 138/2021, vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která veškeré námitky dovolatele vyhodnotila jako nepodřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod.
10. Předně státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Jednání obviněného je přitom prokázáno výpovědí svědka J. Z., jíž považovaly soudy obou stupňů za zcela věrohodnou. Jmenovaný svědek byl vyslýchán celkem dvakrát, a to v rámci hlavního líčení jednak po výpovědi obviněného, a dále poté, co nalézací soud dokončil dokazování a odebral se k závěrečné poradě, nicméně poté postupem podle §218 odst. 1 tr. řádu rozhodl, že dokazování bude doplněno a v hlavním líčení pokračoval, a to právě výslechem svědka J. Z. Při tomto výslechu přitom soud svědkovi předložil jednotlivé daňové faktury o nákupech v prodejně firmy V., načež na základě této výpovědi učinil skutkový závěr o tom, že obviněný společně se svědkem prováděl opakovaně minimálně ve třech případech ve dnech 3. 10. 2016, 13. 10. 2016 a 15. 12. 2016 nákupy prekursoru určeného k nedovolené výrobě psychotropní látky metamfetamin. Následně tento postup prvoinstančního soudu nikterak nezpochybnil ani soud odvolací, když uvedl, že nalézací soud pouze potřeboval upřesnit záležitosti týkajících se jednotlivých nákupů prekursoru. V rámci provedeného dokazování pak bylo zjištěno, že nákupy určené pro osobu obviněného prováděl svědek J. Z. minimálně ve třech případech, které byly specifikovány ve výrokové části rozhodnutí městského soudu.
11. V návaznosti na obviněným zvolenou dovolací argumentaci státní zástupkyně připomněla, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, do značné míry formalizovaným, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se přitom náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, pročež na ně lze dle státní zástupkyně bez výhrad odkázat.
12. Vyjma výše uvedeného se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá toliko otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dokazování a nižším soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Dle státní zástupkyně je však třeba naopak konstatovat, že skutkové závěry nalézacího soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování, načež soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Stejné stanovisko následně vyjádřil i soud odvolací, přičemž na důvody vyjádřené v jeho rozhodnutí lze dle státní zástupkyně bez dalšího odkázat.
Z obsahu podaného dovolání je tedy zřejmé, že se obviněný svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tzn. že pouze vykládá provedené důkazy jinak než nalézací soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové dle státní zástupkyně nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.
13. Vzhledem k tomu, že dovolatelem uplatněné námitky nepovažuje za důvodné, přičemž dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, jíž by bylo možno a nutno napravit cestou odvolání, státní zástupkyně Nejvyššímu soudu závěrem navrhla, aby dovolání obviněného odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, tedy podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně přitom vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu učinil v neveřejném zasedání i jiné než jí navrhované rozhodnutí.
14. Vyjádření státní zástupkyně k obviněným podanému dovolání bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
16. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
18. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný S. K. své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nicméně v jím podaném mimořádném opravném prostředku lze fakticky vysledovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to právě ve vazbě na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak z toho důvodu, že v dovolání detekované vady soudního rozhodnutí dovolatel vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se však lze v rámci dovolacího řízení zásadně domoci pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu přitom v sobě zahrnuje dvě alternativy, když podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. řádu bez věcného přezkoumání podle §254 tr. řádu, aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. řádu, tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. řádu s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V předmětné věci přitom obviněný citovaný dovolací důvod fakticky uplatnil ve druhé z výše uvedených alternativ a je tedy vázán na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
20. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
21. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
22. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl obviněnému přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
23. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
24. Nejvyšší soud tak v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného S. K. splňuje kritéria jím uplatněných dovolacích důvodů či jiného důvodu dovolání. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu však dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného uplatněným, ale ani žádným jiným v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu taxativně uvedeným dovolacím důvodům, neodpovídají.
V.
Vlastní právní posouzení věci
25. Obviněný S. K. své námitky formálně podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. řádu, přičemž v rámci zvolené dovolací argumentace nikterak nerozporuje hmotně právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, nýbrž brojí pouze proti zjištěnému skutkovému stavu, a to zejména v důsledku tvrzeného chybného hodnocení údajně nepravdivé a důkazně zcela znehodnocené výpovědi svědka J. Z., který byl již dříve za uvedený skutek samostatně pravomocně odsouzen a který jej z předmětné trestné činnosti (ve spojení s dalšími provedenými důkazy) usvědčuje. Obviněný tedy své výhrady téměř výlučně znovu zaměřil proti procesnímu postupu nalézacího soudu a provedeným důkazům, které jej z trestné činnosti usvědčily, respektive proti závěrům, které městský soud z těchto důkazů vyvodil, a svými námitkami pouze negoval skutková zjištění nalézacího soudu, která potvrdil i soud odvolací, aby cestou dovolacího řízení dosáhl pro něho příznivějšího rozhodnutí. Takový postup však s odkazem na jím zvolený ani žádný jiný zákonem vymezený důvod dovolání nemohl být úspěšný. Nejvyšší soud v souladu s výše uvedeným opětovně připomíná, že dovolání je ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Obviněný navíc uplatnil tyto námitky již ve svém odvolání, přičemž tyto byly Krajským soudem v Brně v dovoláním napadeném usnesení řádně vypořádány.
26. Důvodnost nelze předně přiznat námitce, jíž obviněný S. K. rozporuje hodnocení výpovědi svědka J. Z., jíž označuje za zcela nevěrohodnou a neprůkaznou, ježto tato výpověď byla údajně znehodnocena přítomností svědka u hlavního líčení před jejím opětovným provedením, kdy tak byl svědek osobně přítomen nejen dalšímu dokazování, včetně čtení obsahu spisového materiálu, ale i přednesu závěrečných řečí jednotlivými procesními stranami. Z odůvodnění rozsudku městského soudu je však zřejmé, že obě výpovědi svědka J. Z., jež byly učiněny v rámci téhož hlavního líčení konaného dne 30. 1. 2020 (když v rámci přípravného řízení naopak svědek využil svého zákonného práva a k věci odepřel vypovídat), byly ze strany nalézacího soudu podrobeny procesu hodnocení důkazů zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu jako jakýkoliv jiný důkazní prostředek. Výpověď svědka Z. přitom nalézací soud vyhodnotil jako věrohodnou, nepostrádající logiku, přičemž v této souvislosti poukázal na skutečnost, že jmenovaný svědek sám již byl pro dané jednání pravomocně odsouzen (a to rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 9 T 32/2018), v rámci svého opakovaného výslechu učiněného v průběhu hlavního líčení vypovídal v podstatných bodech shodně, přičemž soud prvního stupně v daném případě neshledal existenci žádných okolností, které by nasvědčovaly tomu, že by se svědek snažil obviněnému svojí výpovědí uškodit (když touto svojí výpovědí již nemohl ničeho získat, neboť jeho vlastní trestní stíhání již bylo pravomocně skončeno). S přihlédnutím k časovému odstupu téměř čtyř let mezi provedenými nákupy a výpovědí svědka Z. je přitom dle městského soudu zcela pochopitelné, že tento nebyl schopen z hlavy sdělit, co v datech konkrétních nákupů dělal, a nebyl schopen u všech daňových dokladů (jež se vázaly celkem ke čtrnácti nákupům chemikálií v prodejně společnosti V. uskutečněných v období květen 2016 až únor 2017) určit, pro koho konkrétně (tedy zda pro obviněného nebo osobu označenou jménem R.) nákupy učinil, přičemž až po předložení daňových dokladů k jednotlivým nákupům byl schopen, a to na základě vysokých částek, které bylo třeba za nákup uhradit, s naprostou jistotou označit tři nákupy, jež byly činěny na základě pokynu obviněného (který mu prostředky na nákup také osobně předával). Městský soud v Brně tedy jednotlivé výpovědi tohoto svědka podrobil kritickému zhodnocení, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti. Své myšlenkové procesy při hodnocení důkazů nalézací soud rovněž náležitým způsobem odůvodnil, přičemž zde nejsou patrny jakékoliv rozpory, jež by mimo jiné odporovaly principům formální logiky apod. Nalézací soud shledal, že obsah jednotlivých výpovědí svědka J. Z. koresponduje se zjištěními učiněnými na základě celé řady dalších důkazů, zejména výpovědi svědkyně J. B. (vedoucí prodejny společnosti V. v B.) a daňových dokladů (vážících se k nákupům realizovaným v brněnské prodejně společnosti V. ve dnech 3. 10. 2016, 13. 10. 2016 a 15. 12. 2016). Identické závěry ohledně věrohodnosti výpovědi jmenovaného svědka poté učinil též soud odvolací, jenž v bodě 5. odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v postupu nalézacího soudu neshledal žádný nesoulad se zákonem a tedy žádné pochybení, přičemž jeho náhled na hodnocení důkazů je totožný s tím, kterak je učinil soud prvního stupně, načež provedl rekapitulaci relevantních skutečností za účelem vypořádání odvolacích námitek obviněného.
27. Činí-li obvinění těžištěm své dovolací argumentace tvrzení o absolutní nevěrohodnosti a neprůkaznosti výpovědi svědka J. Z., který byl při svém opětovném výslechu učiněném v rámci hlavního líčení konaného dne 30. 1. 2020 poté, co nalézací soud postupem podle §218 odst. 1 tr. řádu rozhodl o pokračování v procesu dokazování (jež bylo již dříve tímto soudem prohlášeno za skončené a byly předneseny závěrečné řeči), ovlivněn svojí fyzickou přítomností přímo v jednací síni poté, co byl jeho prvotní výslech v rámci tohoto hlavního líčení ukončen, pak Nejvyššímu soudu nezbývá, než toto tvrzení obviněného odmítnout jako zcela nedůvodné, neboť v postupu nalézacího soudu, s nímž se následně ztotožnil i soud odvolací, nebyla zjištěna žádná taková procesní pochybení, která by zasahovala do práva obviněného na spravedlivý proces, přičemž v dané věci nebyl dán ani důvod pro přezkum skutkových zjištění nižších soudů, kterak se toho obviněný v podaném dovolání domáhá.
28. Z obsahu protokolu o hlavním líčení konaném dne 30. 1. 2020 je zcela zřejmé, že svědek J. Z. v rámci své doplňující výpovědi (tj. při svém druhém výslechu v rámci téhož dne) vypovídal zcela spontánně, kdy po opětovném zákonném poučení podle §100 odst. 2, §101 odst. 1 a §103 tr. řádu se za účelem zpřesnění své původní výpovědi volně vyjádřil k jednotlivým daňovým dokladům vážícím se k dotčeným nákupům chemikálií (představujícím prekurzory určené k nedovolené výrobě metamfetaminu) uskutečněným v brněnské prodejně společnosti V. v období od 2. 5. 2016 do 2. 2. 2017, jež mu byly ze strany nalézacího soudu postupně předkládány. V rámci této výpovědi přitom svědek jednoznačně potvrdil, že nákupy uskutečněné ve dnech 3. 9. 2016, 13. 10. 2016 a 15. 12. 2016 uskutečnil pro osobu obviněného, a to na základě jeho pokynů, když logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil, že si právě na tyto nákupy pamatuje podle výše částek, jež za účelem nákupu od obviněného předem obdržel. Naproti tomu ve vztahu ke zbylým nákupům se nebyl schopen přesně vyjádřit, zda byly realizovány rovněž pro obviněného či osobu označenou jménem R., pročež tyto nákupy byly z popisu skutkového děje nalézacím soudem vyňaty a obviněný jimi v duchu zásady in dubio pro reo nebyl uznán vinným, z čehož jasně plyne snaha nalézacího soudu o maximální objektivitu a nestrannost v jeho přístupu. Případné pochybení ze strany soudu prvního stupně nebylo nikterak shledáno ani při samotném předkládání jednotlivých daňových dokladů svědkovi Z. při jeho doplňujícím výslechu, neboť ten se k těmto listinným důkazům vyjadřoval sám a zcela spontánně, přičemž ze strany nalézacího soudu mu v tomto ohledu nebyly kladeny žádné sugestivní či kapciózní otázky, kterak obviněný v podaném dovolání naznačuje (aniž by toto své tvrzení blíže konkretizoval).
29. Byť lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu (uvedeným v bodě 5. odůvodnění jeho usnesení), že předmětné daňové doklady, jež byly svědkovi J. Z. městským soudem předloženy až při jeho druhé výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení konaného dne 30. 1. 2020, mohly být tomuto svědkovi předloženy již v rámci jeho základního výslechu následujícího po výpovědi obviněného podané v hlavním líčení (a to po ukončení monologové části výpovědi svědka, kdy mu tyto doklady mohly být předloženy k objasnění otázky, zda a ve kterých případech byly nákupy prováděny společně s obviněným či v jeho prospěch), nelze takovýto procesní postup soudu prvního stupně, jenž byl učiněn mimo jiné za přímé účasti obviněného a jeho obhájkyně, kteří proti zvolenému procesnímu postupu městského soudu nevznesli žádných námitek, označit za tendenční, vedený účelovou snahou tohoto soudu docílit určité podoby výpovědi svědka, či dokonce jakkoli odporující příslušné zákonné úpravě. Zvolený postup nalézacího soudu při realizaci opakovaného výslechu svědka Z. (jemuž nebyly klíčové listinné materiály předloženy k vyjádření již přímo při jeho prvním výslechu) je tak dle Nejvyššího soudu možnost označit spíše za projev určité procesní neobratnosti, který však nemá na samotnou zákonnost provedení tohoto důkazu a jeho procesní využitelnost při rozhodnutí ve věci samé žádný, natož podstatný vliv.
30. Za daného stavu tak lze v souladu s výše uvedeným konstatovat, že oba nižší soudy posuzovaly věrohodnost provedených důkazů, včetně výpovědi klíčového svědka J. Z., důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodily shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny. Nejvyšším soudem přitom nebylo zjištěno, že by se v projednávané věci jednalo o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování.
31. Obviněný S. K. v podaném dovolání vlastní argumentací přímo nevyvrací žádnou z relevantních částí výpovědi svědka J. Z. (vyjma jím tvrzeného charakteru počastí panujícího dne 23. 11. 2016, tedy v den jednoho z uskutečněných nákupů, který nekoresponduje se záznamy hydrometeorologické stanice z téhož dne), nýbrž opětovně vyjadřuje své pochybnosti o jeho důvěryhodnosti a jím tvrzené skutečnosti považuje za nedostatečně prokázané. Přitom předkládá mimo jiné tvrzení o návodnosti, resp. účelovosti provedení doplňujícího výslechu jmenovaného svědka ze strany nalézacího soudu v rámci hlavního líčení konaného dne 30. 1. 2020, s tím, že tato výpověď nebyla podpořena žádným dalším relevantním důkazem (ať již přímým či nepřímým), jimiž se v obecné rovině snaží znevěrohodnit jeho osobu. Nejvyšší soud přitom nemohl shledat žádného důvodu ke kasačnímu zásahu toliko v důsledku převážně obecných tvrzení dovolatele, dle kterého se zdá výpověď svědka zjevně nevěrohodnou a neobjektivní, ježto prostřednictvím těchto námitek se obviněný pouze opětovně domáhá odlišného hodnocení tohoto klíčového důkazu a zároveň se snaží navodit dojem, že se nalézací soud v důsledku tvrzeného pochybení při realizaci tohoto klíčového důkazu ocitl ve stavu tzv. důkazní nouze. Obviněný ovšem zcela záměrně opomíjí existenci celé řady dalších důkazů, které - byť i nepřímo - podporují výpověď svědka J. Z., a jež byly nalézacím soudem hodnoceny postupem podle §2 odst. 6 tr. řádu.
32. V tomto ohledu je třeba znovu připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak oprávněn Nejvyšší soud zasáhnout jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad (rozpor). Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, dále když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další). Obviněný přitom celé své dovolání v podstatě opětovně postavil na paušálním odmítnutí hodnocení důkazů ze strany nižších soudů, resp. jimi učiněných skutkových zjištění, která vedla k závěru o jeho vině. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je však podstatné, že jeho dovolání neobsahuje žádnou relevantní námitku, na základě které by skutečně prokázal reálnou existenci tak zásadního rozporu, jenž výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu ve vztahu k naplnění citovaného dovolacího důvodu předpokládají. Takový rozpor je dán pouze tehdy, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývají, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, což však není případ nyní posuzovaného dovolání.
33. Jak již bylo konstatováno výše, obviněný S. K. své námitky formálně podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, aniž by však v rámci zvolené dovolací argumentace jakkoli napadl hmotně právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, když rozporuje zejména zákonnost a tím i procesní použitelnost výpovědi svědka J. Z., jímž byl ztotožněn jako osoba, pro níž na její pokyn a za jí poskytnuté finanční prostředky realizoval nákupy jódu, červeného fosforu a kyseliny fosforečné ve dnech 3. 10. 2016, 13. 10. 2016 a 15. 12. 2016 v prodejně společnosti V. v XY, a zároveň zcela popírá své zapojení do těchto nákupů chemikálií představujících prekurzory určené k nedovolené výrobě metamfetaminu (pervitinu). Nejvyšší soud přitom odkazuje na shora uvedené a opakuje, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu, ale ani žádného z dalších zákonných dovolacích důvodů již nelze relevantně namítat skutková pochybení, neboť pro Nejvyšší soud je skutkový stav zjištěný v rámci nalézacího, popř. doplněný v rámci odvolacího řízení již daný. Obviněný sice de facto svojí argumentací, směřující proti provedeným důkazům a skutkovým závěrům z nich učiněných, implicitně namítá porušení práva na spravedlivý proces, avšak z jeho námitek nebylo možné dovodit zásadní exces, který by odůvodnil výjimečný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších instancí. Veškeré vznesené výhrady jsou totiž z pohledu uplatněného dovolacího důvodu pouhou polemikou se skutkovými závěry a procesním postupem soudů prvního a druhého stupně, se kterými se obviněný neztotožnil.
34. Nejvyšší soud tedy v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry nalézacího soudu stran podílu obviněného S. K. na jednání, jímž byl uznán vinným, neměly oporu v provedených důkazech. Konkrétní skutková zjištění nižších soudů stran aktivní účasti dovolatele na jednání, jímž byl uznán vinným, mají dle Nejvyššího soudu oporu v provedených důkazech, jež byly řádně hodnoceny nalézacím soudem a následně rekapitulovány odvolacím soudem v odůvodnění jejich rozhodnutí. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo .
35. Ačkoli má obviněný za to, že jeho odvolací námitky nebyly ze strany Krajského soudu v Brně dostatečně a řádným způsobem vypořádány, Nejvyšší soud se s tímto názorem neztotožňuje, a to s ohledem na charakter námitek obviněného, jenž se pouze pomocí určitého spekulativního tvrzení pokouší znevěrohodnit osobu klíčového svědka J. Z. V této souvislosti je přitom na místě poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc García proti Španělsku). V této souvislosti lze odkázat též na obdobně koncipovanou aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
VI.
Závěr
36. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný svými námitkami uplatněnými v jím podaném dovolání v převážné míře jen opakuje svoji obhajobu užitou již dříve před odvolacím soudem a na základě toho se domáhá přehodnocení provedených důkazů, revize skutkových zjištění a vyloučení podstatné části klíčových důkazů. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Jak již bylo uvedeno výše, v nyní přezkoumávané věci nebylo ani shledáno, že by v rámci provedeného řízení došlo k porušení práva obviněného na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání odvolacích námitek, respektive nevyhovujícího odůvodnění jím napadeného usnesení krajského soudu. Naopak, odvolací soud se se zásadními námitkami obviněného, stejně jako s hlavními procesními i hmotněprávními aspekty dané věci řádně vypořádal.
37. V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné i na právní názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud však v nyní přezkoumávané věci neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, které v nyní posuzovaném případě rozhodně nebylo porušeno. (K tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
38. Za daného stavu je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, a dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. K tomu lze jen doplnit, že obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Volné uvážení však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15), což také bylo ze strany obou nižších soudů v nyní posuzované věci řádně učiněno.
39. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného S. K. nebyly zjištěny zákonné podmínky pro jeho kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněnému – ale ani žádnému jinému zákonnému – dovolacímu důvodu. Jelikož pak v rámci přezkumu nebyla zjištěna ani žádná pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 4. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu