ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.933.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 933/2020-2074
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovoláních obviněných J. H. , narozeného XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice a D. H. , narozeného XY v XY, hlášeného k pobytu u Městského úřadu XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2020, č. j. 15 To 14/2020-1905, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 53 T 7/2019, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. H. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 12. 2019, č. j. 53 T 7/2019-1791, byli obvinění J. H. a D. H. uznáni vinnými ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili následovně:
v přesně nezjištěné době nejméně od listopadu 2017 do 5. 6. 2018, kdy byli zadrženi policií, v bytě v ulici XY, v bytě XY, a v bytě v ulici XY, společně neoprávněně vyráběli metamfetamin zvaný pervitin a v garáži bez č. p. na křižovatce ulic Bošická a Hradešínská v Praze 3 – Vinohrady opakovaně z léčivých přípravků, které dovezli z Polské republiky, za využití dalších chemických látek a prostředků nejméně ve dnech 28. 2. 2018, 1. 3. 2018, 4. 3. 2018, 9. 3. 2018, 28. 3. 2018 a 21. 5. 2018 extrahovali pseudoefedrin v množství nejméně 5 000 g, z něhož by bylo možno při 80% izolaci vyrobit metamfetamin v množství 4 000 g, a vyrobený pseudoefedrin z části poskytli dalším osobám za účelem výroby metamfetaminu a zčásti z něj sami opakovaně vyrobili s využitím dalších chemikálií jako toluenu, červeného fosforu, jódu, hydroxidu sodného, kyseliny chlorovodíkové a laboratorního a varného skla, drogu metamfetamin (pervitin) v přesně nezjištěném množství, který následně distribuovali dalším osobám, a to nejméně na území Libereckého kraje a na území hlavního města Prahy, přičemž dne 5. 6. 2018 v bytě č. 806 v domě č. p. XY v ulici XY obviněného J. H. bylo zajištěno celkem 771,01 g pseudoefedrinu báze, přechovávaného za účelem výroby metamfetaminu, z toho 706,04 g pseudoefedrinu báze bylo rozpuštěno v kapalině v plastové nádobě a 64,97 g pseudoefedrinu báze bylo celkem ve čtyřech plastových sáčcích, a celkem 171,71 g metamfetaminu báze, z nichž 115,99 g metamfetaminu báze se nacházelo ve skleněné míse, 1,15 g v plastovém sáčku, 54,57 g metamfetaminu báze bylo rozpuštěno v kapalině v plastové nádobě, a v garáži bez č. p. na křižovatce ulic Bošická a Hradešínská v Praze 3 – Vinohrady bylo zajištěno celkem 35,33 g pseudoefedrinu báze přechovávaného za účelem výroby metamfetaminu, přičemž 22,75 g pseudoefedrinu báze bylo rozpuštěno v kapalině v plastovém kanystru o objemu 25 l a 12,58 g pseudoefedrinu báze bylo rozpuštěno v kapalině v plastovém kanystru o objemu 20 l, a 53,15 g metamfetaminu báze ve dvou plastových sáčcích bylo zajištěno u obviněného D. H. při jeho zadržení v obci XY, kam jej dovezl z XY za účelem distribuce,
- v přesně nezjištěné době od měsíce října 2017 do měsíce prosince 2017 na různých místech v XY a v XY obviněný D. H. neoprávněně předal zdarma D. Z., nar. XY, metamfetamin v celkovém množství nejméně 16 g,
- v přesně nezjištěné době od měsíce března 2018 do 30. 5. 2018 na různých místech v XY obviněný J. H. neoprávněně částečně prodal a částečně předal za protislužbu spočívající v nákupu chemikálií v prodejně XY D. Z., nar. XY, metamfetamin v celkovém množství nejméně 56 g,
- v přesně nezjištěné době na začátku měsíce června roku 2018 v XY na XY obviněný J. H. neoprávněně prodal M. B., nar. XY, metamfetamin v celkovém množství nejméně 15 g za celkovou částku nejméně 15 000 Kč,
přičemž výše uvedeného jednání se obviněný J. H. dopustil přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 54 T 2/2009-52, ze dne 30. 7. 2009, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 11 To 88/2009-93, ze dne 4. 12. 2009, odsouzen za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let a dále byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě č. j. 8 T 3/2009-358, ze dne 27. 4. 2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci č. j. 55 To 298/2011-379, ze dne 4. 8. 2011, pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kdy bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k výše uvedenému trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, z výkonu trestu odnětí svobody byl obviněný J. H. podmíněně propuštěn dne 8. 12. 2016 a byla mu stanovena zkušební doba v trvání 7 let – do 8. 12. 2023,
a obviněný D. H. se výše uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě č. j. 33 T 165/2016-71, ze dne 28. 3. 2017, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, kdy bylo upuštěno od uloženého souhrnného trestu vzhledem k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a peněžitému trestu ve výměře dvaceti denních sazeb ve výši 500 Kč denně, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v České Lípě č. j. 17 T 256/2015-71, ze dne 22. 8. 2016,
a popsaného jednání se dopustili bez příslušného povolení, s vědomím, že pseudoefedrin (efedrin) je prekurzor uvedený v přílohách k nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a Nařízení Rady (ES) č. 111/2005, metamfetamin (pervitin) náleží mezi psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a uvedené v příloze číslo 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek ve smyslu §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.
2. Za shora popsaný trestný čin soud prvního stupně uložil obviněnému J. H. podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále soud prvního stupně tomuto obviněnému uložil tresty propadnutí věci, a to podle §70 odst. 1 tr. zákoníku (finanční hotovosti ve výši 452 000 a 276 770,43 Kč), podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (pseudoefedrinu o hmotnosti 81 g a metamfetaminu o hmotnosti 150 g a 0,5 g) a podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (finanční hotovosti ve výši 30 Euro, dále finanční hotovosti ve výši 48 200 Kč, 196 200 Kč a 223 755 Kč získané prodejem blíže specifikovaných vozidel a blíže určených náhradních dílů), které ve výroku svého rozsudku dále podrobně specifikoval. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku pak obviněnému soud prvního stupně uložil ochranné léčení proti závislosti na omamných a psychotropních látkách, a to v ústavní formě.
3. Obviněnému D. H. soud prvního stupně za shora uvedený trestný čin uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále soud prvního stupně tomuto obviněnému uložil podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, konkrétně mobilního telefonu s vloženou SIM kartou a SD kartou a metamfetaminu o hmotnosti 31 g a 35 g, kteréžto věci ve výroku svého rozsudku podrobně specifikoval. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku soud prvního stupně tomuto obviněnému uložil také ochranné léčení proti závislosti na omamných a psychotropních látkách, a to v ústavní formě.
4. Pouze pro upřesnění Nejvyšší soud dodává, že společně s obviněnými soud prvního stupně rozhodl o vině a o trestu i ve vztahu k obviněné D. Z., již uznal vinnou ze spáchání zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný J. a D. H. odvolání, která v záhlaví uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
6. Obviněný J. H. podává dovolání proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Kateřiny Sigmundové, advokátky, přičemž uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které spatřuje v posouzení zákonnosti odposlechů pořízených v dané trestní věci a dále v omezeném rozsahu odposlechů, které byly jako důkaz provedeny. Důvodnost svého dovolání obviněný opírá také o přesvědčení, že mu byl nesprávně uložen trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 452 000 Kč, 276 770,43 Kč, 48 200 Kč, 196 200 Kč a 223 775 Kč. V neposlední řadě je obviněný přesvědčen, že skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně množství vyrobeného pseudoefedrinu, z nichž vycházel následně i odvolací soud, jsou v extrémním rozporu s důkazy provedenými procesně použitelným způsobem.
7. Nesprávné hmotněprávní posouzení obviněný spatřuje v nezákonném nařízení odposlechů, které byly použity v jeho trestní věci, přičemž byly-li odposlechy soudy obou stupňů posouzeny jako zákonné, pak měly soudy připustit provedení důkazu i odposlechy osob a telefonních čísel, které obviněný opakovaně označoval. Bez nich jsou totiž použité odposlechy vytrženy z kontextu, když právě další odposlechy mohou prokázat, že s dalšími osobami vedl hovory, prokazující, že se nedopustil trestné činnosti kladené mu za vinu.
8. Obviněný tvrdí, že namítal absenci řádně odůvodněné doby trvání odposlechů a rovněž nebylo v řadě případů odůvodněno, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak, než právě nařízením odposlechů. Odvolací soud se přitom podle obviněného s touto námitkou vypořádal, bez uvedení konkrétních skutečností, které by závěr o splnění zákonných podmínek dokládaly (toliko s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a obecnou formulací ohledně charakteru dané trestné činnosti). I přesto, že oba soudy odposlechy posoudily jako zákonně provedené, obviněný upozorňuje na jím požadovanou celistvost a komplexnost do spisu založených odposlechů, které podle jeho názoru komplexní nejsou. Obviněný připomíná, že se opakovaně domáhal, aby do spisu byla založena jeho telefonická komunikace zejména za období leden až březen 2018, neboť byl-li podle názoru soudů odposloucháván zákonně, má právo požadovat, aby záznamy o jeho hovorech byly do spisu založeny kompletně a mohl tak označit ty z hovorů, které jeho obhajobu podporují. Tím, že daný návrh nebyl vyslyšen, došlo ke zkrácení obviněného na jeho obhajobě. K tomu připomíná, že odůvodnění, které obžaloba založila na č. l. 1672-1673 do spisu, podle jeho názoru neobstojí, neboť v něm zmiňovaný judikát se týká požadavku zabránění neodůvodněnému seznamování se se skutečnostmi zjištěnými v rámci odposlechů v přípravném řízení, tj. v době, kdy jsou odposlechy ještě ve fázi utajení. Jestliže však již odposlechy byly připuštěny jako důkaz, není žádný důvod, aby se obviněný nemohl seznámit se všemi záznamy z těchto odposlechů v době, kdy již byly odtajněny.
9. Ohledně uloženého trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítá, že nebyl obstarán dostatek důkazů pro jeho uložení. Obviněný totiž vysvětlil, že měl zisk z dovozu a prodeje cigaret, část peněz uložených na předmětném bankovním účtu navíc nebyla jeho, ale šlo o prostředky svědkyně F., určené na společné podnikání. Pokud jde o finanční hotovost zajištěnou v jeho bytě, tak tuto mu rovněž zanechala svědkyně F., což společně se svědkem Š. podle obviněného náležitě vysvětlili, přičemž není důvod neuvěřit výpovědi těchto, jinak bezúhonných, svědků. Jde-li o uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ani s jeho uložením obviněný nesouhlasí. Předmětná motorová vozidla, která byla v průběhu trestního řízení prodána, nebyla ve vlastnictví obviněného (což tento namítal již v přípravném řízení). Přesto prodána byla, a to i přes námitky oprávněných vlastníků, navíc velmi rychle a pod cenou.
10. Poslední dovolací námitku obviněný směřuje proti způsobu, jakým bylo určeno množství vyrobeného, přechovávaného či prodaného pseudoefedrinu, resp. metamfetaminu, kdy soudy obou stupňů vycházely ze znaleckého posudku pplk. RNDr. Michaela Romana, CSc. (dále jen „znalec“). Obviněný má za to, že v řízení na základě daného znaleckého posudku nebylo jednoznačně prokázáno ani množství 5 000 g extrahovaného pseudoefedrinu. Znalec sice byl vyslechnut v hlavním líčení, kde potvrdil závěry svého posudku, avšak závěr o množství vyrobeného metamfetaminu vyvodil pouze z nekvalitních videozáznamů. Při svém výslechu přitom uvedl, že na těchto je vidět maximálně, že někdo něco protřepává, ale nezná velikost nádob (jež porovnal hrubým odhadem k poměru velikosti osob), u té se pohyboval na úrovni odhadu, přičemž z daných záznamů podle znalce nebyla patrná ani výše hladiny, tedy konec horní a spodní vrstvy při chemickém procesu. Není ani jisté, zda po celou dobu byly používány tytéž nádoby a na videozáznamu se navíc měla pohybovat blíže neztotožněná osoba. Ze všech těchto důvodů tak podle obviněného mělo být vycházeno ze zásady in dubio pro reo a ve vztahu k těmto příliš velkým pochybnostem nebylo možné jej uznat vinným z extrakce 5 000 g pseudoefedrinu. Lze tak vycházet nanejvýš z množství pseudoefedrinu a metamfetaminu zajištěného při domovních prohlídkách dne 5. a 6. 6. 2018, tedy 806,34 g pseudoefedrinu a 224,86 g metamfetaminu.
11. Obviněný ve vazbě na uvedené dále namítá, že pokud sledování policií probíhalo po dobu pěti měsíců, naskýtá se otázka, komu byla droga prodávána. V popisu skutku totiž je uvedeno, že vyrobený pseudoefedrin byl zčásti poskytnut dalším osobám, zčásti z něj pak také obvinění vyrobili metamfetamin, který byl poskytnut dalším osobám. Krom tvrzení svědkyně Z. a svědka B. však pro distribuci takto velkého množství drogy není žádný důkaz. I proto se tak podle obviněného úvahy znalce o možném množství vyrobeného pseudoefedrinu pohybují na úrovni spekulací. Odvolací soud se pak s touto námitkou vypořádal tak, že konstatoval naplnění hranice znaku velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku objektivně ze dvou třetin s ohledem na množství zajištěného pseudoefedrinu a metamfetaminu při domovních prohlídkách. Právě proto, že bylo objektivně prokázáno naplnění daného znaku jen ze dvou třetin, měl být podle obviněného předmětný skutek právně kvalifikován toliko jako zločin podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku.
12. Z těchto důvodů má obviněný za to, že je namístě, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
13. Obviněný D. H. podává prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Petry Tůmové Křivohlavé, advokátky, dovolání proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu, kdy tak činí s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
14. Důvodnost svého mimořádného opravného prostředku obviněný spatřuje v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně kvalifikovaly formu jeho trestné součinnosti jako spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, když dospěly k závěru, že (stručně řečeno) se jednání uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně oba obvinění dopustili společně, čímž oba naplnili znaky skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Stejně tak má obviněný za to, že soudy obou stupňů pochybily, když jej uznaly vinným shora uvedeným trestným činem, ačkoliv jimi zjištěný skutkový stav této právní kvalifikaci neodpovídá.
15. Na podkladu provedeného dokazování totiž podle obviněného jeho jednání lze posoudit nanejvýš jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tomu ostatně svědčí i odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde tento ve vztahu k osobě obviněného užívá slova „pomoc“. V návaznosti na uvedené pak obviněný podrobně připomíná, jak soudy nižších stupňů shrnuly jeho účast na předmětné trestné činnosti.
16. Konkrétně ve vztahu k cestám do Polské republiky obviněný především namítá, že se nezúčastnil všech těchto cest, žádné léky nikdy nenakupoval, ani se žádného nákupu neúčastnil a nebylo podle něj ani prokázáno, že věděl o tom, že obviněný J. H. jezdí do Polské republiky za účelem nákupu léků s obsahem pseudoefedrinu. I kdyby tomu tak bylo, jeho jednání by šlo posoudit nanejvýš jako již zmíněnou pomoc k danému trestnému činu. Pokud jde o činnost v garáži bez čísla popisného nacházející se na křižovatce ulic Bošická a Hradešínská v Praze 3 – Vinohradech (dále jen „garáž“), pak ve vztahu k této obviněný namítá, že se zde pohyboval (ze všech dnů, kdy zde mělo docházet k extrakci pseudoefedrinu) toliko 1. 3. 2018. V jiných dnech, kdy se obviněný vyskytoval v uvedené garáži, zde pak prokazatelně neprováděl žádnou protiprávní činnost. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že právě úklid prováděný v garáži (byť nebylo zřejmé, jaký odpad měl obviněný uklízet) lze kvalifikovat jako trestnou součinnost, má obviněný za to, že toto jednání lze opět posoudit nanejvýš jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. To samé platí i pro tvrzené vytváření zvukové clony (což ale nebylo nikdy podle obviněného prokázáno, a to včetně určení konkrétních dní, kdy k tomuto mělo docházet). Soudy nižších stupňů dále nijak nekonkretizují, jak se měl obviněný podílet na výrobě metamfetaminu z již izolovaného pseudoefedrinu a obviněný je tak přesvědčen, že v této fázi výroby metamfetaminu jeho jakákoliv pomoc či spoluúčast nebyla prokázána. Měl-li se dále obviněný na výrobě metamfetaminu podílet zajišťováním nákupu chemikálií, dovozem surovin a likvidací odpadu po výrobě, pak zdůrazňuje, že obviněnou Z. dovezl v jednom případě do prodejny XY, ale uvnitř sám nikdy nebyl. Důrazně pak v rámci svého výslechu popřel, že by ji vozil do téže prodejny častěji. Obviněný poukazuje na výpověď dané spoluobviněné, kdy má za to, že z této, jakož i ze záznamu telekomunikačního provozu lze dovodit, že s ním nebyla v prodejně XY nakupovat vícekrát, navíc některé nákupy mohla provádět i pro jinou osobu, konkrétně pro paní H. Z hlediska posouzení míry jeho trestné součinnosti je přitom zřejmé, že sám žádné chemikálie nenakupoval, nejvýše přivezl a odvezl spoluobviněnou Z. v několika případech do dané prodejny, kde samotný nákup uskutečnila spoluobviněná, za což od obviněného J. H. obdržela peníze či metamfetamin. I zde je tedy možné jeho jednání posoudit nanejvýše jako pomoc. Konečně se podle soudů nižších stupňů oba obvinění měli podílet na distribuci vyrobeného metamfetaminu, kdy však tento závěr podle obviněného nebyl vůbec prokázán, tedy nebyla ztotožněna ani jedna jediná osoba, které měl obviněný metamfetamin distribuovat.
17. Obviněný následně připomíná charakter a podstatu institutu spolupachatelství, načež zdůrazňuje, že jeho osobě nebyl prokázán úmysl ve vztahu k trestnému činu podle §283 tr. zákoníku a dále úmysl podílet se na výrobě pseudoefedrinu či metamfetaminu, a to v rozsahu stanoveném napadenými rozhodnutími. I kdyby se však Nejvyšší soud s jeho námitkami stran formy trestné součinnosti neztotožnil, má obviněný za to, že napadená rozhodnutí mají být zrušena proto, že se mu přičítá kompletní trestné jednání obviněného J. H. (když soudy nižších stupňů uvádí, že je třeba jednání obou obviněných posoudit jako celek). Nadto, i pokud by jednání obviněného naplňovalo definici spolupachatelství, tak je třeba jednání obou obviněných oddělit, resp. vymezit dílčí jednání (zejména tzv. „vary“ – od zakoupení léků obsahujících pseudoefedrin, až po distribuci vyrobeného metamfetaminu), na němž se obviněný podílel. Z provedeného dokazování je totiž zřejmé, že měl-li se obviněný na extrakci pseudoefedrinu a výrobě metamfetaminu podílet, tak ne v celém rozsahu jako spoluobviněný J. H. (jak dovozují soudy obou stupňů). Jestliže soudy nižších stupňů nejsou schopny od sebe oddělit jednotlivé „vary“ ve smyslu, že by uvedly, zda se obviněný podílel např. na dovozu léků v případě prvního varu, na distribuci v případě druhého atp., není možné – v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného – přičítat mu součinnost ve vztahu ke všem trestněprávním jednáním obviněného J. H. Soudům nižších stupňů dále obviněný vytýká, že právě při vědomí nemožnosti shora uvedeného postupu si celé právní hodnocení značně zjednodušily závěrem o tom, že se měl obviněný podílet jako spolupachatel na všech protiprávních jednáních svého otce, resp. společně s ním. Takový závěr však nemůže podle obviněného obstát a v naznačené situaci (tj. při nemožnosti specifikace, na kterých konkrétních výrobách a v jakých jejich fázích) mělo být jeho jednání právně posouzeno toliko jako trestný čin podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
18. V další části svého dovolání obviněný vznáší námitku extrémního nesouladu mezi vybranými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (při vědomí výjimečnosti přezkumu skutkových zjištění soudy nižších stupňů dovolacím soudem) ve spojení s námitkou porušení jeho práva na spravedlivý proces . Zásadní porušení daného práva obviněný shledává ve skutečnosti, že jeho odsouzení bylo založeno na odborném vyjádření RNDr. Michaela Romana, CSc., ve kterém bylo stanoveno minimální množství pseudoefedrinu, které mělo být spoluobviněnými extrahováno. To v situaci, kdy sám zpracovatel daného vyjádření uvedl, že při jeho vypracování vycházel pouze z odhadů objemů nádob, ve kterých k extrakci mělo docházet, a tyto pouze odhadoval z pořízených videozáznamů. Obviněný zdůrazňuje, že v trestním řízení nebyl proveden žádný důkaz ohledně toho, jaké objemy byly daným nádobám přiřazeny (uvedené není zmíněno ani v odborném vyjádření a rovněž při výslechu jeho zpracovatele tento nebyl s to uvedené přesně specifikovat a konstatoval, že si objemy těchto nádob poznamenal na listinách mimo odborné vyjádření). Právě v tomto obviněný spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces, když bez daných údajů nemá možnost přezkoumat správnost závěrů obsažených v uvedeném odborném vyjádření. Právě tento důkaz je však rozhodný pro stanovení množství extrahovaného pseudoefedrinu a pro stanovení správné právní kvalifikace.
19. Další porušení svého práva na spravedlivý proces obviněný shledává v nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jež má v části týkající se jeho námitky proti způsobu určení množství vyrobeného pseudoefedrinu za nepřezkoumatelné. Odvolací soud se totiž vůbec neměl zabývat jeho souvisejícími námitkami, když pouze uvedl, že nejde o jediný důkaz, z něhož soud prvního stupně dospěl k závěru o celkovém rozsahu trestné činnosti obou spoluobviněných. Tato, popř. ani další skutečnosti, na které odvolací soud poukázal, se však netýkaly přímo uvedené námitky, resp. se vyhýbaly hlavní námitce obviněného, totiž že ono odborné vyjádření je procesně nepoužitelným důkazem. Obviněný k tomuto dodává, že z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je zřejmá snaha zdůvodnit, že vina a rozsah trestné činnosti jsou zřejmé i z jiných důkazů, kdy navíc argumentaci odvolacího soudu o objektivním prokázání naplnění hranice značného rozsahu ze dvou třetin jen na základě množství zajištěného pseudoefedrinu a metamfetaminu má za zcela lichou.
20. Ve vazbě na uvedené pak obviněný vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval ani jeho dalšími odvolacími námitkami, což plyne z odůvodnění jeho usnesení, čímž porušil své zákonné povinnosti plynoucí z §254 odst. 1 tr. řádu a zasáhl tak do jeho práva na spravedlivý proces (k čemuž obviněný poukazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu stran povinnosti obecných soudů vypořádat se náležitým způsobem se vším, co v průběhu projednávané věci vyšlo najevo, popř. co účastníci ve vztahu k věci tvrdí). Jinými slovy již to, že se odvolací soud nijak nevypořádal se všemi námitkami obviněného, zásadně zakládá protiústavnost jeho usnesení.
21. Obviněný je proto přesvědčen, že Nejvyšší soud má (vzhledem ke shora uvedeným pochybením) dánu možnost zasáhnout do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a obviněný proto navrhuje, aby napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc prvostupňovému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
22. Dovolání obviněných soud prvního stupně zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), poté, co připomenul dosavadní průběh řízení a shrnul jednotlivé dovolací námitky obviněných, k těmto uvádí následující.
23. Stran dovolání obou obviněných státní zástupce konstatuje, že soud prvního stupně provedl všechny do úvahy přicházející důkazy, ty podle jeho názoru řádným způsobem vyhodnotil, přičemž dospěl k takovým skutkovým závěrům, které z nich logicky dovodit lze. Pokud některému z důkazních návrhů obviněných nevyhověl, důvody tohoto postupu a faktickou nadbytečnost provádění dalších důkazů také řádně vysvětlil (k tomu odkazuje státní zástupce na body 148. až 150. rozsudku soudu prvního stupně). Současně soud prvého stupně přiléhavě odůvodnil rovněž skutkové i právní závěry, ke kterým ve vazbě na provedené dokazování dospěl. Své povinnosti se pak podle státního zástupce nezpronevěřil ani soud odvolací, který odvolání obou obviněných řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se výstižně vypořádal (zejména co se týče množství obviněnými extrahovaného pseudoefedrinu a vyrobeného metamfetaminu). K tomu státní zástupce připomíná, že znalec při vypracování odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie a fyzikální chemie, jež se stalo klíčovým důkazem pro určení rozsahu trestné činnosti, vycházel nejen z obviněnými opakovaně zmiňovaných (a současně co do kvality zpochybňovaných) videozáznamů, ale také z množství a druhu zakoupených chemikálií, výpovědi spoluobviněné D. Z., a konečně i z množství pseudoefedrinu a pervitinu zajištěného při domovních prohlídkách. Nalézací soud přitom respektoval zásadu in dubio pro reo, postupoval striktně ve prospěch obviněných, a ve skutkové větě tak v návaznosti na závěry znalce vymezil pouze minimální množství vyrobeného pseudoefedrinu, jehož část obvinění poskytli dalším osobám a ze zbytku sami vyrobili metamfetamin.
24. Státní zástupce proto považuje skutková zjištění nalézacího soudu vtělená do skutkové věty odsuzujícího rozsudku a podrobně rozvedená v odůvodnění rozhodnutí obou soudů za správná, přesvědčivě podložená a s provedenými důkazy souladná. K tomu dále dodává, že obvinění trestnou činnost doznávají pouze částečně, a to způsobem svědčícím o jejich snaze umenšit trestní odpovědnost a rozsah spáchané trestné činnosti a dosáhnout příznivější právní kvalifikace i mírnějšího trestu. Jsou však spolehlivě usvědčováni zejména výpověďmi spoluobviněné Z. a svědkyně P., provedenými domovními prohlídkami a prohlídkami jiných prostor, odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, sledováním osob a věcí, ale i zmíněným odborným vyjádřením a navazujícím výslechem znalce.
25. V návaznosti na uvedené státní zástupce toliko dodává, že sama nespokojenost dovolatelů s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým nevyhověním jejich odvolacím námitkám, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně, jak tvrdí obvinění), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.
26. Dovolací námitky obviněných se navíc podle státního zástupce s jimi vytýkanými dovolacími důvody míjí. Výjimkou je jen námitka obviněného D. H. (v jejímž rámci zpochybňuje naplnění znaku spolupachatelství a tvrdí, že mohl být uznán vinným nanejvýše jako pomocník, a to ještě jen ve vztahu k části vyrobeného pseudoefedrinu a metamfetaminu), avšak tu má státní zástupce za zjevně neopodstatněnou.
27. Ve vztahu k dovolání obviněného J. H. státní zástupce připomíná podstatu jím uplatněných dovolacích důvodů, přičemž jde-li o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak tento opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních a v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu (o případ tzv. extrémního nesouladu v projednávané trestní věci podle státního zástupce zjevně nejde). Přesně to však obviněný podle státního zástupce činí. Netvrdí totiž, že by právě stabilizovaná skutková zjištění vymezená ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a podrobně rozvedená v jeho odůvodnění a v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, nenaplňovala znaky zločinu, jímž byl uznán vinným. Své dovolací námitky totiž s akcentem na princip in dubio pro reo staví výlučně na nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů obecnými soudy a na zpochybnění skutkových zjištění. Tvrdí zejména, že množství vyrobeného pseudoefedrinu a metamfetaminu řádně prokázáno nebylo a nad rámec uvedeného zpochybňuje zákonnost nařízených odposlechů.
28. Takto koncipované námitky však podle státního zástupce pod obviněným uplatněný (ale ani pod žádný jiný dovolací důvod) podřadit nelze. Nad rámec pak dodává, že jde-li o množství vyrobeného pseudoefedrinu a metamfetaminu, této problematice se věnoval soud prvního stupně zejména v odstavcích 72. a násl. odůvodnění svého rozsudku. Důvodně přitom vycházel především ze závěrů již vzpomínaného odborného vyjádření, jakož i z navazujícího výslechu znalce, který svůj postup a odborná zjištění podrobně vysvětlil. Zcela mimo rámec vytýkaného dovolacího důvodu pak stojí i námitka stran údajné nezákonnosti nařízených odposlechů, ke které se oba soudy podrobně vyjádřily a odposlechy shledaly po právu důkazem zákonným a procesně použitelným (k čemuž státní zástupce odkazuje na bod 91. a násl. rozsudku soudu prvního stupně, potažmo bod 18. usnesení odvolacího soudu).
29. Ohledně výhrad obviněného J. H. vůči uloženému trestu propadnutí věci má státní zástupce za to, že jakkoli by se na první pohled mohlo jevit, že takovou námitku pod vytýkaný dovolací důvod podřadit lze (neboť obviněný v podstatě namítá uložení trestu nepřípustného), není tomu tak. Podstata dovolacích námitek je totiž i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu fakticky založena výlučně na zpochybnění skutkových zjištění nalézacího soudu a na nesouhlasu s tím, jakým způsobem tento soud provedené důkazy, zejména výpovědi obviněného a některých svědků, vyhodnotil. Takto koncipovanou námitku však pod žádný dovolací důvod podle státního zástupce podřadit nelze. Obviněný totiž nerespektuje tu podstatnou skutečnost, že soudy po vyhodnocení provedených důkazů neuvěřily ani jeho výpovědi ani účelovým výpovědím některých svědků (svědkyně F., Š., P., či J.), které měly vzbudit zdání, že zajištěné finanční prostředky či věci (později prodané automobily) byly získány takříkajíc legální cestou, pocházejí z půjček na zamýšlené podnikání, případně jsou ve vlastnictví jiných osob. Právě množství vyrobeného pseudoefedrinu a metamfetaminu a vyjádření obviněného o peněžních prostředcích, jimiž ve vazbě na páchanou trestnou činnost disponoval (svědkyni P. se chlubil, že takto vydělává 150 000 Kč až 200 000 Kč měsíčně), však odůvodňují závěr, podle kterého obviněný nelegální trestnou činnost, pro kterou je trestně stíhán, využíval jako snadný prostředek pro uspokojení svých potřeb a zajištění vcelku nákladného způsobu života (mj. nákup několika automobilů či drahých dovolených). Získal tak peněžní částku, která významně převyšovala hodnotu propadnutých věcí. Trest propadnutí věci byl proto obviněnému podle mínění státního zástupce uložen zcela po právu.
30. Ohledně obviněného D. H. pak státní zástupce připomíná, že tento uplatnil pouze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kdy ze stejných důvodů jako v případě obviněného J. H. nelze pod vytýkaný dovolací důvod zahrnout takové jeho námitky, jimiž vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů nalézacím soudem a s jeho skutkovými zjištěními a tvrdí, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Naopak výtku, v jejímž rámci zpochybňuje naplnění znaku spolupachatelství a dovozuje, že mohl být uznán vinným nanejvýše jako pomocník k trestnému činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku, a to ještě pouze ve vztahu k části vyrobeného pseudoefedrinu a metamfetaminu, sice pod vytýkaný dovolací důvod podřadit lze, jde však podle státního zástupce o námitku zjevně neopodstatněnou.
31. V návaznosti na uvedenou námitku státní zástupce připomíná teoretické a judikaturní závěry ohledně institutu spolupachatelství (odkazujíc např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 11 Tdo 785/2016), kdy ve vztahu k projednávané trestní věci má za to, že z provedeného dokazování (zvláště výpovědi svědkyně Z., odposlechů, záznamů o sledování osob a věcí) nepochybně vyplývá, že oba obvinění byli vedeni shodným úmyslem vyrábět pervitin a jeho prodejem mj. zajistit prostředky pro svou obživu. Účast obviněného D. H. na takové trestné činnosti je podle státního zástupce nepochybná, neboť se aktivně podílel nejen na dovozu a výrobě prekursoru, ale i na následné distribuci vyrobeného pervitinu. Přestože tak při samotné výrobě prováděl pravděpodobně méně kvalifikované úkony než jeho otec, byl typickým spolupachatelem a nikoli jen pomocníkem ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. S ohledem na společné jednání a úmysl obou pachatelů, povahu jednání (státní zástupce připomíná, že zde šlo o jeden trvající trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy), jakož i rozdělení rolí obou pachatelů na páchané trestné činnosti, nebyl podle státního zástupce žádný důvod „rozdělovat“ trestnou činnost obviněných na jednotlivé „vary“ a zkoumat, kdo z nich a do jaké míry se na jednotlivých procesech výroby podílel.
32. Státní zástupce proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a dovolání obviněného D. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
33. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájkyním obviněných k případným replikám, jež však do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnými osobami ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obou obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
35. Obvinění v dovolání uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
36. Nejvyšší soud k uplatněným dovolacím důvodům dodává, že ve skutečnosti lze v dovolací argumentaci obou obviněných vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu , a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obvinění vztahují k rozsudku soudu prvního stupně (právě před tímto soudem totiž probíhalo dokazování, s jehož vývody se obvinění neztotožňují). Jeho přezkumu se však lze v dovolacím řízení zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
37. Pokud jde o samotný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , platí, že je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
38. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
39. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
40. Obviněný J. H. dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), Nejvyšší soud připomíná, že tyto lze v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci uvedeného dovolacího důvodu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
41. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
42. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.].
43. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
44. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
45. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i s průběhem jim předcházejícího trestního řízení, shledal, že dovolací námitky obviněných nejsou způsobilé přivodit jimi požadovaný kasační zásah Nejvyššího soudu proti usnesení odvolacího soudu, potažmo i rozsudku soudu prvního stupně. V případě dovolání obviněného J. H. je tomu tak proto, jelikož jeho dovolací námitky procesního, popř. skutkového, charakteru nelze podřadit pod žádný z jím uplatněných, potažmo i dalších zákonem stanovených, dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu. Nejvyšší soud si je dále vědom skutečnosti, že označený obviněný do svého dovolání vtělil i námitku extrémního nesouladu, avšak ani této nemohl přisvědčit, neboť po posouzení hodnotících úvah soudů nižších stupňů zjistil, že danou vadou napadená rozhodnutí netrpí. Pokud jde o obviněného D. H., pak Nejvyšší soud ve shodě se státním zástupcem zjistil, že jeho námitky dílem odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu – to co do námitky nesprávného posouzení formy jeho trestné součinnosti – avšak v této části je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. V další části svého dovolání obviněný D. H. vznáší námitky ryze skutkového charakteru, jež zakládá na údajném extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně. I v případě tohoto obviněného však platí, že naříkanými vadami napadený rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Konečně tvrdí-li obviněný, že usnesení odvolacího soudu není náležitým způsobem odůvodněno, neboť z něj není zřejmé, jak se tento vypořádal s jeho jednotlivými odvolacími námitkami, zjistil Nejvyšší soud, že v tomto směru danému rozhodnutí nelze ničeho zásadního vytknout. Postupem odvolacího soudu proto nebylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces, když napadené rozhodnutí je zcela logicky, srozumitelně a přezkoumatelně (což platí i pro rozsudek soudu prvního stupně) odůvodněno, včetně vypořádání odvolacích námitek obviněného. V souladu s příkazem obsaženým v §265i odst. 2 tr. řádu pak považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolání obou obviněných uvést následující:
IV. A
K dovolání obviněného J. H.
46. Dovolání obviněného J. H. směřuje v prvé řadě proti výroku, jímž odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, dále pak proti výroku o vině a výroku o trestu obsažených v rozsudku soudu prvního stupně [jehož revize se obviněný dožaduje, byť tak formálně neuvádí, skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu]. Svoji argumentaci v prvé řadě obviněný buduje na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které spatřuje v posouzení zákonnosti odposlechů pořízených v dané trestní věci a dále v omezeném rozsahu odposlechů, které byly jako důkaz provedeny.
47. K uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že formálně vzato je daná námitka obviněného vznesena nesprávně, neboť směřuje proti tvrzeným procesním vadám, avšak opírá se o ryze hmotněprávní dovolací důvod.
48. Přesto však Nejvyšší soud tuto výhradu obviněného neodmítnul bez dalšího, neboť z následných pasáží jeho dovolání je zřejmé, že tato námitka se týká otázky zákonnosti důkazů. Takovouto námitkou je Nejvyšší soud povinen se zabývat proto, jelikož v případě, že by se ukázala být podloženou, by jejím důsledkem mohl být závěr o nezákonnosti důkazů získaných na základě jednotlivých příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního hovoru. Jestliže by přitom soud prvního stupně při hodnocení důkazů a utváření svých skutkových závěrů vyšel z důkazů, jež byly získány nezákonným způsobem, bylo by třeba zkoumat, zda daná nezákonnost současně vedla i k porušení práva obviněného na spravedlivý proces (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, bod 80.), k jehož ochraně jsou povolány – jak opakovaně připomněl Ústavní soud – všechny obecné soudy, Nejvyšší soud nevyjímaje. Jak ale Nejvyšší soud zjistil, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu podle §88 tr. řádu byly v dané trestní věci provedeny v souladu se zákonem, přičemž touto otázkou se již dříve zabývaly na podkladu obhajoby obviněného soudy nižších stupňů.
49. In concreto se k obsahovým náležitostem jednotlivých příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (ke konkretizaci jednotlivých příkazů viz bod 81. rozsudku soudu prvního stupně) vyjádřil soud prvního stupně v bodu 91. svého rozsudku. Zde připomenul, že v případě části příkazů dospěl k závěru o formální nedostatečnosti jejich odůvodnění, pročež si vyžádal související spisový materiál (jenž byl k důkazu proveden v rámci hlavního líčení dne 26. 8. 2019, viz č. l. 1631 verte), kdy na základě jeho obsahu zjistil, že předmětné příkazy byly vydány na základě návrhů státní zástupkyně, které obsahovaly všechny podstatné náležitosti, zejména podrobný popis toho, na základě jakých dosud provedených úkonů bylo zjištěno zapojení konkrétních osob (jejichž telefonní stanice bylo navrženo odposlouchávat) do v té době prověřovaného skutku. V návrzích byly rovněž specifikovány důvody, pro které lze odposlech považovat za jediný prostředek, na jehož základu lze potřebné poznatky získat a výslovně byla odůvodněna i doba, po kterou mají být tyto prováděny, jakož i předpokládaná potřeba dlouhodobějšího sledování zájmových osob s ohledem na povahu dané trestné činnosti. Toto posouzení soudu prvního stupně pak plně akceptoval i soud odvolací, který v bodu 18. svého usnesení připomenul stěžejní závěry a postup soudu prvního stupně při hodnocení obsahovaných náležitostí daných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. K námitkám obviněného pak poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, či ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 3 Tdo 139/2017, kdy na podkladě jejich závěrů uzavřel, že případné nedostatky v odůvodnění příkazu podle §88 odst. 1 tr. řádu nevedou automaticky k nepoužitelnosti důkazů na podkladě těchto získaných, jestliže naplnění zákonných podmínek pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu plyne z obsahu spisového materiálu, okolností případu a procesní charakteristiky dané fáze trestního řízení.
50. S uvedenými závěry soudů nižších stupňů se přitom Nejvyšší soud – po seznámení se s obsahem spisového materiálu, vč. přiložených spisů Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 0 Nt 9002/2017, sp. zn. 0 Nt 9003/2017 a sp. zn. 0 Nt 9001/2018 a zvláště pak návrhů státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 11. 2017, č. j. V 15 – 4/2017 2 KZN 491/2017, ze dne 21. 11. 2017, č. j. V 15 – 9/2017 2 KZN 491/2017, a ze dne 17. 1. 2018, č. j. V 15 -14/2017 2 KZN 491/2017 – plně ztotožňuje.
51. Je totiž pravdou, že příkazy Okresního soudu v České Lípě vydané na základě těchto návrhů neobsahují výslovně odůvodnění splnění všech zákonných podmínek pro jejich vydání (pozn. obviněný neuvádí, které konkrétní příkazy Okresního soudu v České Lípě měly vykazovat nedostatečné odůvodnění, pročež má Nejvyšší soud za to, že obviněný brojí proti týmž příkazům, které již soud prvního stupně nepovažoval po formální stránce za náležitě odůvodněné). V případě doby, na kterou byly odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu v těchto případech nařízeny, je však zřejmé, že právě s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti dané trestní věci, rozvedené ve shora uvedených návrzích státní zástupkyně (především to byl v té době prověřovaný rozsah trestné činnosti obviněných, dále konspirativní způsob páchání trestné činnosti, do té doby neznámé místo, kde k výrobě pseudoefedrinu a metamfetaminu mělo docházet, neznámý zdroj, z něhož obvinění získávali léky s obsahem pseudoefedrinu, jakož i neustanovení osob odběratelů, popř. možnost zapojení dalších osob do trestné činnosti obviněných), bylo vydání příkazů podle §88 odst. 1 tr. řádu na dobu od 17. 11. 2017 do 16. 3. 2018, dále od 21. 11. 2017 do 20. 3. 2018 (ve vztahu k jedné z telefonních stanic užívaných obviněným J. H.) a od 17. 1. 2018 do 16. 5. 2018 [ve vztahu ke spoluobviněné Z.], tedy na nejdelší přípustnou dobu ve smyslu §88 odst. 2 tr. řádu, zcela opodstatněné. Pokud jde o otázku, zda lze sledovaného účelu tohoto úkonu dosáhnout jinak (popř. by bylo jeho dosažení jinak podstatně ztížené), lze vyzdvihnout zvláště konspirativní charakter trestné činnosti obviněných, ale i skutečnost, že vzhledem ke shora naznačené počáteční míře objasnění dané trestné činnosti nepřicházelo v úvahu použití jiných zajišťovacích institutů podle hlavy čtvrté trestného řádu, jimiž by současně nedošlo ke zmaření či přinejmenším podstatnému ztížení získání významných informací pro objasnění dané trestné činnosti.
52. S výše uvedeným pak souvisí i námitka obviněného, že v daném trestním řízení nebyly k důkazu provedeny veškeré záznamy telekomunikačního provozu, ačkoliv se tohoto opakovaně dožadoval. Tato výhrada obviněného se přitom dotýká doktríny tzv. opomenutých důkazů , kterou ve své rozhodovací praxi postupně formuloval Ústavní soud. Ve světle této doktríny je pak třeba právo na spravedlivý proces vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho též v rozporu s článkem 95 Ústavy České republiky. Ony opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, či ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. II. ÚS 402/05).
53. S důkazním návrhem obviněného na přehrání dalších vybraných záznamů telekomunikačního provozu se podle názoru Nejvyššího soudu zcela přesvědčivě vypořádal již soud prvního stupně. Obviněný v průběhu řízení opakovaně požadoval přehrání hovorů se spoluobviněnou Z. a se svědkyní P. (v období od ledna do března 2018), s tím, že chtěl poukázat na jejich vzájemné vztahy, případně i vyhrožování a vydírání ze strany spoluobviněné Z. (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 1632 a na č. l. 1753). Tomuto však soudem prvního stupně nebylo vyhověno, když zamítnul předmětný návrh obviněného pro jeho nadbytečnost, neboť o řešení těchto otázek nebyly dle soudu prvního stupně ve světle dalších provedených důkazů dány žádné pochybnosti (viz body 149., 29. a 32. rozsudku soudu prvního stupně). Samostatně se pak soud prvního stupně věnoval i související problematice věrohodnosti spoluobviněné Z., již se tímto způsobem pokoušel obviněný rovněž zpochybnit (viz bod 148. jeho rozsudku). V projednávané věci tak dle Nejvyššího soudu nejde o případ, kdy by soudem prvního stupně byly určité důkazy opomenuty v tom směru, že by zamítnutí důkazních návrhů obhajoby zůstalo bez adekvátního odůvodnění.
54. Namítá-li dále obviněný, že v trestním spise nebyly založeny veškeré odposlechnuté a zaznamenané hovory z období od ledna do března 2018, přičemž pořízené záznamy telekomunikačního provozu proto nelze posoudit komplexně, platí, že i tato výtka nezaznívá v dané trestní věci ze strany obviněného poprvé. Odvolací soud k výhradám obviněného zcela důvodně uvedl (viz bod 19. jeho usnesení), že selektování konkrétních hovorů a zpráv, které mají určitou souvislost s danou trestnou činností, je součástí hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Provádění důkazu přehráváním telefonické komunikace mezi obviněným a spoluobviněnou Z., popř. svědkyní P., jehož jediným účelem mělo být poukázat na charakter vzájemných vztahů mezi těmito osobami, by byl časově dosti náročný úkon, jímž by bylo trestní řízení dále prodlužováno, ale především by byl bez vlivu na výsledek trestního řízení (ostatně i proto se soud prvního stupně obviněného opakovaně dotazoval v tom směru, k prokázání jakých skutečností mají jím požadované záznamy telekomunikačního provozu být přehrány – viz č. l. 1632 a 1753; srov. předchozí bod odůvodnění tohoto usnesení Nejvyššího soudu).
55. Poukazuje-li pak obviněný na přípis státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 8. 2019 (č. l. 1672-1673), pak platí, že ve zde vzpomenutém usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. III. ÚS 666/09, se daný soud vyslovil i k otázce práva obhajoby na zpřístupnění všech ve věci pořízených záznamů telekomunikačního provozu. K tomuto uvedl, že „nelze dovodit absolutní právo obhajoby na zpřístupnění veškerých pořízených záznamů, tzn. i těch, o něž se trestní obvinění žádným způsobem neopírá (nejsou prováděny k důkazu, ani na ně žádným způsobem není orgány činnými v trestním řízení v jejich skutkových zjištěních poukazováno). Opačný postup by totiž zpravidla vedl k neúměrnému ohrožení dalších společenských a individuálních zájmů (např. bezpečnosti svědků, citlivých osobních údajů nezúčastněných osob, skutečností podléhajících utajení atd.) a navíc by vedl k neúměrnému prodlužování trestního řízení. Skutečnost, že policejní orgán vyčlení k procesnímu použití jen důkazně relevantní část pořízených záznamů (…) nelze bez dalšího považovat za porušení práva obviněného na obhajobu.“ Šlo přitom o situaci, kdy obhajoba tuto námitku vznášela v průběhu trestního řízení, včetně řízení odvolacího, pročež nelze odkaz na toto rozhodnutí Ústavního soudu považovat za nepřiléhavý (na rozdíl od rovněž citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 3221/09, v němž byl řešen požadavek obhajoby na zpřístupnění všech záznamů telekomunikačního provozu vznesený v přípravném řízení).
56. Nejvyšší soud proto ve vztahu k této části dovolací argumentace obviněného uzavírá, že po přezkumu napadených rozhodnutí a jejich konfrontování s obsahem spisového materiálu ji nemohl shledat jako důvodnou.
57. Další část dovolací argumentace obviněného již směřuje proti vybraným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, která jsou dle jeho přesvědčení v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (přičemž s ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit obviněnému v tom směru, že soudy nižších stupňů nemohly v rámci svých hodnotících úvah vycházet rovněž z obsahu pořízených záznamů telekomunikačního provozu), popř. obviněný namítá, že skutková zjištění nejsou dostatečná pro závěr o vině shora uvedeným skutkem a soud prvního stupně tak měl při svých skutkových zjištěních vyjít z pravidla in dubio pro reo . Jak přitom Nejvyšší soud vysvětlil podrobně výše, jeho zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je přípustný toliko v případech, kdy má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (jde zejména o případy důkazů opomenutých, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu). O takový případ však – jak Nejvyšší soud zjistil po přezkoumání napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího – v této trestní věci nejde. Na tomto místě pouze pro upřesnění Nejvyšší soud doplňuje, že naznačené námitky obviněného se týkají jak skutkových okolností rozhodných pro posouzení otázky naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl tento uznán vinným, tak i pro posouzení otázky splnění podmínek pro uložení jím rozporovaných trestů.
58. Co se týče námitek obviněného směřujících proti způsobu určení množství vyrobeného, přechovávaného či prodaného pseudoefedrinu, resp. metamfetaminu, platí, že s těmito se přesvědčivě vypořádal již odvolací soud v bodu 22. svého usnesení. Protože dovolací námitky obviněného v tomto směru prakticky kopírují jeho dosavadní obhajobu, nezbývá Nejvyššímu soudu než opětovně připomenout, že pro stanovení množství celkově vyrobeného pseudoefedrinu bylo pro hodnotící úvahy soudu určující nejen odborné vyjádření znalce (které tento následně doplnil při svém výslechu v hlavním líčení, kdy uvedl, jaké množství jódu a červeného fosforu je potřeba k výrobě 1 kg metamfetaminu – viz k tomu bod 139. rozsudku soudu prvního stupně), ale i další ve věci provedené důkazy, především výpověď spoluobviněné Z. (srov. především body 23. a 24. rozsudku soudu prvního stupně), dále množství jí prokazatelně zakoupeného jódu a červeného fosforu pro obviněné H. (srov. bod 139. rozsudku soudu prvního stupně) a množství metamfetaminu a pseudoefedrinu zajištěné při jednotlivých domovních prohlídkách (viz body 66. a 72. rozsudku soudu prvního stupně).
59. Jde-li konkrétně o odborné vyjádření znalce, pak Nejvyšší soud vyzdvihuje, že tento na základě obviněným zpochybňovaného videozáznamu dospěl k závěru, že obvinění vyrobili 5 000 až 10 000 g pseudoefedrinu. Uvedený údaj pak soud prvního stupně uvedl do kontextu s informací o množství jódu a červeného fosforu zakoupených spoluobviněnou Z. pro obviněné H. a z výpovědí znalce stran množství těchto látek potřebných k výrobě 1 kg metamfetaminu, načež dospěl k závěru, že obvinění vyrobili nejméně 5 000 g pseudoefedrinu. Takové hodnocení je podle Nejvyššího soudu zcela odpovídající provedeným důkazům, když množství 5 000 gramů vyrobeného pseudoefedrinu bylo znalcem stanoveno jako množství minimální, přičemž zjistil-li současně soud prvního stupně, že spoluobviněná Z. obviněným dle závěrů znalce opatřila 13 kg jódu, z nichž lze vyrobit 9,57 kg hydrochloridu metamfetaminu a 6 kg červeného fosforu, z nichž lze vyrobit 18,24 kg hydrochloridu metamfetaminu, nelze jeho závěr o tom, že obvinění společně vyrobili nejméně 5 000 g pseudoefedrinu (kdy dle znalce množství vyrobeného metamfetaminu obvykle činí 80 % z množství pseudoefedrinu), označit za jakkoliv odporující provedeným důkazům, natož pak jsoucí v extrémním rozporu s nimi. Naopak, takové zjištění je učiněno zcela v souladu s pravidlem in dubio pro reo , jehož se obviněný dovolává, když vychází z nejnižšího prokazatelně vyrobeného množství pseudoefedrinu (srov. také bod 155. rozsudku soudu prvního stupně a bod 22. usnesení odvolacího soudu). Výhrady obviněného proti části postupu znalce – když nadále zůstává nezpochybněn závěr o množství chemikálií potřebných k extrakci pseudoefedrinu, resp. metamfetaminu, jimiž obvinění disponovali – jsou proto v tomto ohledu osamocené.
60. Konečně Nejvyšší soud v reakci na námitku obviněného ohledně neurčení všech osob, jimž byl vyrobený pseudoefedrin, popř. následně vyrobený metamfetamin, distribuován, uvádí, že skutečnost, že se nepodařilo zjistit veškeré odběratele obviněných, nebrání závěru o tom, že tyto vyrobené látky obvinění skutečně poskytovali dalším osobám. To proto, neboť rozporovaná skutková zjištění jsou dílem založena na samotné výpovědi obviněného J. H. (který sám uvedl, že „byl požádán M., zda by pro něj nesmíchal nějaké chemikálie, což pro něj několikrát udělal“ – viz bod 12. rozsudku soudu prvního stupně), dílem na výpovědi obviněného D. H. (který doznal poskytování metamfetaminu spoluobviněné Z. – viz bod 10. rozsudku soudu prvního stupně), dále na výpovědi spoluobviněné Z., jíž tato usvědčuje z distribuce metamfetaminu oba spoluobviněné H. (viz body 21. a 27. rozsudku soudu prvního stupně) a na výpovědi svědka M. B., který z distribuce metamfetaminu usvědčuje obviněného J. H. (srov. bod 45. rozsudku soudu prvního stupně).
61. Těmto skutkovým zjištěním soudu prvního stupně pak plně odpovídá tzv. skutková věta jeho rozsudku, jakož i navazující právní kvalifikace jednání obou spoluobviněných H. Lze pouze doplnit, že obviněný rozporuje právní posouzení skutku samotného jako zvlášť závažného zločinu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku v tom směru že toto neodpovídá jím preferované verzi skutkového stavu dané trestní věci, jež je však odlišná od toho, jak jej zjistil soud prvního stupně na podkladu provedeného dokazování. Přitom platí, že tímto způsobem dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplnit nelze.
62. Jde-li dále o námitky obviněného stran uložených trestů propadnutí věci podle §70 odst. 1 a §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování neuvěřil tvrzení obviněného o pravém důvodu jeho cest do Polské republiky (nákup a dovoz cigaret, jenž měl být zdrojem jeho příjmů), ani se neztotožnil s obhajobou, že zajištěné finanční prostředky a motorová vozidla nepatřila jeho osobě (k tomu Nejvyšší soud poukazuje především na přiléhavé hodnotící úvahy soudu prvního stupně v bodech 118. a násl. a zvláště v bodu 128. rozsudku soudu prvního stupně).
63. Učinil tak na podkladě skutkových zjištění vyplynuvších z provedeného dokazování, kdy bylo v dané trestní věci zjištěno, že obviněný si výrobou pseudoefedrinu, resp. metamfetaminu, dle svých slov vydělával „statisíce“, přičemž neměl jiný zdroj příjmů (jak vypověděla svědkyně P. – srov. bod 31. rozsudku soudu prvního stupně), avšak přesto byl schopen zakoupit si hned několik motorových vozidel, popř. podniknout nákladnou dovolenou (srov. bod 162. rozsudku soudu prvního stupně), pročež byly zcela důvodně dány podmínky uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak ve vztahu k finančním prostředkům zajištěným v bydlišti obviněného (452 000 Kč), tak i na bankovním účtu vedeném sice na jméno jeho bývalé choti, nicméně fakticky spravovaném výlučně jeho osobou (276 770,43 Kč; srov. výpověď svědkyně I. K. v bodu 34. rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně pokud jde o trest propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, platí, že podmínky pro jeho uložení byly v dané trestní věci prokazatelně dány, neboť uvedené věci a finanční prostředky představovaly zcela zjevně zprostředkovaný výnos z trestné činnosti obviněného ve smyslu §135b odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Platí totiž, že bylo prokázáno, že ačkoliv byla zajištěná osobní motorová vozidla registrována oficiálně na jiné osoby (viz např. bod 34. rozsudku soudu prvního stupně), tato zcela zjevně užíval a jejich vlastníkem byl sám obviněný (viz body 34. a násl., bod 38. a body 120. a násl. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vzhledem k absenci legálního zdroje jeho příjmů je evidentní, že tato si mohl (stejně jako zahraniční měnu) opatřit pouze za finanční prostředky získané z předmětné trestné činnosti.
64. Výše uvedenou obhajobou obviněného se následně zabýval i soud odvolací (viz bod 29.), který – s ohledem na zcela přiléhavé závěry soudu prvního stupně – tyto plně akceptoval, a to včetně hodnocení věrohodnosti výpovědí svědkyně F. a svědka Š. (body 38. a 44. rozsudku soudu prvního stupně). Za této situace, kdy shora předestřené hodnotící úvahy soudu prvního stupně nevykazují žádné nesrovnalosti, které by byly způsobilé jakkoliv ohrozit jeho skutková zjištění potřebná pro posouzení naplnění existence zákonných podmínek pro uložení daných trestů, Nejvyšší soud nemohl dovolací výhrady obviněného přijmout jako důvodné.
65. Zcela na závěr k dovolání obviněného J. H. Nejvyšší soud dodává, že tento v rámci podaného dovolání uplatnil i námitku porušení pravidla in dubio pro reo . K tomuto Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že podstatou tohoto pravidla je příkaz, aby v situaci, kdy v důkazním řízení nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, bylo rozhodnuto ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Zároveň je však třeba doplnit, že dle judikatury Ústavního soudu se daná zásada aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18 ze dne 25. 4. 2019).
66. Jak je ze shora uvedeného shrnutí hodnotících úvah soudu prvního stupně zřejmé, žádná taková důvodná pochybnost ve vztahu k samotnému skutku či k osobě obviněného v trestním řízení na straně soudu nepanovala. Soud prvního stupně totiž na základě provedeného dokazování nabyl vnitřního přesvědčení, mající kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný se dopustil výše popsaného jednání. Současně Nejvyšší soud nezjistil nic, na základě čeho by bylo možné skutková zjištění soudu prvního stupně zpochybnit a mohla by se tak prosadit verze skutkového děje nabízená obviněným. Proto ani tato námitka obviněného nemohla být Nejvyšším soudem přijata.
67. Na tomto místě proto Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného J. H. nemohl – vzhledem k výše uvedeným důvodům – vyhovět a naopak je musel odmítnout.
IV. B
K dovolání obviněného D. H.
68. Dovolací argumentace obviněného směřuje předně proti rozhodnutím obou soudů nižších stupňů, když jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacímu, vytýká nesprávné právní posouzení jeho jednání jakožto spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku. Následně obviněný zpochybňuje dílčí skutková zjištění soudu prvního stupně, především stran rozsahu jeho trestné činnosti a v neposlední řadě brojí proti přezkumné činnosti odvolacího soudu, neboť je přesvědčen, že tento nedostál své roli, když se jeho odvolacími námitkami de facto nezabýval. Jak Nejvyšší soud uvedl již výše, platí, že dovolací námitky obviněného sice odpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (co do posouzení formy jeho trestné součinnosti), avšak jsou zjevně neopodstatněné.
69. Obviněný D. H. v podaném dovolání velmi detailně poukazuje na dílčí skutková zjištění soudu prvního stupně stran konkrétní podoby jeho participace na celé trestné činnosti. Už na první pohled je však zřejmá snaha obviněného jednotlivé skutečnosti od sebe vzájemně oddělovat a nahlížet je izolovaně, nikoliv v celkovém kontextu, jako to učinily právě soudy nižších stupňů. Soud prvního stupně totiž na podkladu provedeného dokazování shledal – což je dle Nejvyššího soudu z hlediska právního posouzení jednání obviněného stěžejní – že jednání obviněných je třeba posuzovat ve svém celku. To proto, neboť smyslem jednotlivých kroků – od dovozu tablet léku s obsahem pseudoefedrinu z Polské republiky, přes obstarání chemikálií, extrakci pseudoefedrinu z dovezených léků, případně i následnou výrobu metamfetaminu až po jeho distribuci – nebylo nic jiného, než právě výroba pseudoefedrinu a následně i metamfetaminu (srov. bod 154. rozsudku soudu prvního stupně). Právě proto nelze dílčí kroky obviněného D. H. izolovat a posuzovat samostatně. Jak připomenul soud prvního stupně, a proti tomuto závěru obviněný nijak nebrojí, jednání obou obviněných (resp. i spoluobviněné Z.), bylo vzájemně koordinováno a nade vší pochybnost šlo o koordinaci vědomou a cílenou. Soud odvolací následně obecně uvedl, a Nejvyšší soud toto vysvětlí podrobně níže, že v případě posouzení trestné součinnosti jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku není na překážku, že jeden ze spolupachatelů na samotném společném jednání participoval v méně významné podobě, resp., že jeho přispění k naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu lze hodnotit jako spíše podružné či méně kvalifikované (srov. bod 24. in fine usnesení odvolacího soudu).
70. Podle §23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
71. Ze zákonné definice spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a ustálené judikatury jasně vyplývá, že skutek je spáchán jednak společným jednáním všech spolupachatelů a jednak jejich společným úmyslem, který směřuje k vytčenému cíli. O společné jednání jde tehdy, když každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale také tehdy, když každý naplnil jen některý ze znaků skutkové podstaty, která je poté naplněna souhrnem těchto jednání, nebo když jednání spolupachatele je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (tzv. články řetězu) působí současně nebo postupně a jen ve svém celku tvoří skutkovou podstatu. Druhý znak – společný úmysl – zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Z toho vyplývá, že není nutné, aby se spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, jen když je vedeno stejným úmyslem a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 sp. zn. 11 Tdo 785/2016 a starší judikaturu zde uvedenou, viz také např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93, uveřejněný pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).
72. Společné jednání pachatelů tak může mít hned čtveru podobu. Jednak každý ze spolupachatelů může naplnit všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu (varianta 1), dále jen některý ze spolupachatelů může naplnit jen některé znaky skutkové podstaty trestného činu, kdy tak dochází k naplnění celé skutkové podstaty až souhrnem jednání obou spolupachatelů (varianta 2), některé ze znaků skutkové podstaty případně nemusí být naplněn ani jedním ze spolupachatelů, a to tehdy, jestliže je takový znak naplněn až součtem jednání všech spolupachatelů a jejich jednotlivá jednání tak představují pomyslné články řetězu, kdy až jejich spojením dochází k naplnění daného znaku skutkové podstaty trestného činu (varianta 3). Konečně poslední možností je, že některý ze spolupachatelů nenaplní ani jeden ze znaků skutkové podstaty, přičemž o takové případy jde tehdy, jestliže se zapojení takového spolupachatele do činu překračuje meze účastenství, a to tak, že se na společném jednání spolupachatelů určitým způsobem podílí a zejména jedná ve společném úmyslu trestný čin spáchat, nikoliv pouze pomoci hlavnímu pachateli (varianta 4) [srov. PROVAZNÍK, J. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2020, s. 407-411).
73. V nyní projednávané trestní věci bylo zjištěno, že obviněný D. H. se na celé trestné činnosti podílel jednak společnými cestami do Polské republiky (srov. výpověď svědkyně P., která popsala nejen, že obviněný měl za úkol hlídat cestu a hlásit spoluobviněnému J. H., zda je cesta bezpečná, ale že tento se také podílel na přesypávání léků a jejich maskování zasypáním hnojivem – viz bod 31. rozsudku soudu prvního stupně), dále zajišťováním nákupu chemikálií (srov. výpověď spoluobviněné Z., která popsala, kterak ji měl obviněný vozit do prodejny XY, kde si na jeho žádost zřídila zákaznickou kartu a který jí poskytoval finanční prostředky na nákup a říkal jí, jaké chemikálie má koupit, popř. jak měla nejméně jet s obviněným na žádost spoluobviněného J. H. pro toluen – viz bod 23. rozsudku soudu prvního stupně), a konečně i distribucí metamfetaminu (srov. výpověď spoluobviněné Z. v bodech 21. a 25. rozsudku soudu prvního stupně, kde se tato vyjadřuje i v tom směru, že metamfetamin získával obviněný D. H. od svého otce J. H.). Pokud jde o obviněným rozporovanou účast na samotné výrobě pseudoefedrinu či metamfetaminu, pak platí, že se obviněný na kamerových záznamech z dané garáže pořízených podle §158d odst. 3 tr. řádu vyskytuje hned několikrát, přičemž byť k samotné výrobě mělo dle soudu prvního stupně docházet (ve dnech, kdy se zde vyskytoval i obviněný) pouze 1. 3. 2018, bylo zjištěno, že charakter jeho součinnosti na výrobě samotné spočíval především v obstarávání nezbytných chemikálií (ale i dovozu léků) a úklidu [srov. především bod 100. rozsudku soudu prvního stupně a rozbor dne 15. 3. 2018 obviněným vyhozeného odpadu, tvořeného věcmi prokazatelně souvisejícími s výrobou pseudoefedrinu, na nichž byly zajištěny i jeho otisky prstů], což se dělo i za přítomnosti jeho otce, který v téže době činil dílčí kroky směřující k výrobě pseudoefedrinu (srov. body 96. a 97. rozsudku soudu prvního stupně). Nelze přehlédnout ani obviněným rozporovaná zjištění získaná na základě odposlechu stran „vytváření zvukové clony“ ve dnech 27. a 28. 2. 2018, která doplňují celkový kontext podílu obviněného na výrobě pseudoefedrinu v dané garáži (srov. bod 113. rozsudku soudu prvního stupně).
74. Aplikuje-li Nejvyšší soud shora uvedené právní závěry na připomenutá skutková zjištění soudu prvního stupně stran participace obviněného D. H. na trestné činnosti J. H., pak je zřejmé, že jednání obviněného již překročilo meze účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to proto, neboť se tento přímo podílel na jednotlivých krocích směřujících k výrobě pseudoefedrinu a metamfetaminu, prokazatelně tak činil vědomě a jediným cílem jeho počínání bylo nikoliv „pouze“ umožnit či usnadnit svému otci samotnou výrobu, ale tímto způsobem vyrobit a zajistit danou látku jak pro svoji vlastní potřebu, tak i za účelem její distribuce (viz výše). Jinými slovy ačkoliv přísně vzato jednání obviněného samo o sobě nenaplňovalo objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, co se samotného znaku „výroby“ týče (když však, a to je třeba zdůraznit, ve vztahu k dalším znakům naopak o jejich naplnění ze strany obviněného není pochyb), jeho jednání tvořilo neoddělitelnou součást celého kontextu páchání trestného činu, resp. způsobu, jakým byl právě daný znak naplněn.
75. Pro vyloučení všech případných pochybností pak Nejvyšší soud doplňuje, že z podstaty spolupachatelství, jehož základem je právě společné jednání více pachatelů trestného činu, a dále z charakteru trestné činnosti přisouzené obviněným jakožto trestného činu trvajícího, který představuje jediné jednání de iure (viz přiměřeně ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 169) plyne, že jednání obviněného je třeba nahlížet nikoliv izolovaně, tj. ve vztahu k jednotlivým „varům“, jak se domáhá obviněný, nýbrž jako celek, a to včetně naplnění více alternativně stanovených znaků skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku.
76. Namítá-li dále obviněný, že mu nebyl ze strany soudu prvního stupně prokázán úmysl se na celé trestné činnosti podílet, musí Nejvyšší soud konstatovat, že s ohledem na veškeré shora připomenuté skutečnosti je zřejmé, že obviněný věděl, že svým jednáním přispívá k porušení, resp. ohrožení chráněného zájmu a s ohledem na jeho opakovanou přítomnost v předmětné garáži, kde k výrobě docházelo, ale i participaci na nákupu chemikálií si byl současně zjevně vědom, alespoň v hrubých obrysech, že množství vyrobeného pseudoefedrinu, resp. metamfetaminu, zcela jistě přesáhne hranici velkého rozsahu (tj. 1 500 gramů drogy, resp. 600 gramů hydrochloridu metamfetaminu – viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.).
77. Nejvyšší soud proto ve vztahu k první a nejpodstatnější (z hlediska posouzení mimořádného opravného prostředku obviněného) námitce obviněného, jíž jedinou bylo možné podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, shrnuje, že jím rozporovanému právnímu posouzení soudu prvního stupně, které následně posvětil i soud odvolací (viz bod 24 . in fine jeho usnesení), nelze nic vytknout, neboť je souladné se shora presentovanými závěry rozhodovací praxe i teorie trestního práva hmotného. Důsledkem takového závěru je nutnost odmítnutí další námitky obviněného, totiž že jeho jednání mělo být posouzeno toliko jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
78. Zbývající část dovolacích námitek obviněného naopak neodpovídá jím uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, avšak Nejvyšší soud se k nim i přesto vyslovuje, neboť jejich podstatou je tvrzené porušení práva obviněného na spravedlivý proces (sem spadá námitka extrémního nesouladu a námitka nedostatečného odůvodnění usnesení odvolacího soudu). I zde však platí, že námitky obviněného nejsou s to přivodit jím požadovaný kasační zásah Nejvyššího soudu, neboť napadenými rozhodnutími, popř. postupem předcházejícím jejich vydání, právo obviněného na spravedlivý proces nijak dotčeno nebylo.
79. Vytýkaný extrémní nesoulad mezi vybranými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy obviněný spatřuje v hodnocení odborného vyjádření znalce, na základě něhož bylo stanoveno minimální množství pseudoefedrinu, které mělo být spoluobviněnými extrahováno. K této námitce přitom podle Nejvyššího soudu plně postačuje odkázat na argumentaci uvedenou výše v bodech 57. až 59. tohoto usnesení. Lze jen opětovně zdůraznit, že ačkoliv znalec vycházel při stanovení množství extrahovaného pseudoefedrinu pouze z jím odhadnutého objemu nádob, ve kterých k extrakci mělo docházet, soud celkový závěr o množství vyrobeného pseudoefedrinu vystavěl nejen na odborném vyjádření znalce, ale rovněž na závěrech vyplynuvších z jeho výpovědi a dále z informací o množství zakoupených chemikálií (jódu a červeného fosforu) potřebných pro výrobu metamfetaminu. Navazující výhrady obviněného stavící na zpochybňování odhadu znalce stran objemu nádob užívaných k extrakci pseudoefedrinu proto samy o sobě nemohou vést ke zpochybnění souvisejících skutkových zjištění soudu prvního stupně, jakkoliv jim nelze upřít dílčí váhu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že v postupu soudu prvního stupně neshledal obviněným namítaný extrémní rozpor, když jím zpochybňované skutkové zjištění má dostatečnou oporu ve vícero provedených důkazech, které soud prvního stupně v souladu s požadavky §2 odst. 6 tr. řádu hodnotil jak jednotlivě, tak především v jejich vzájemném kontextu.
80. Zbývající část dovolacích námitek obviněného spočívá na tvrzení o porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 a násl. Listiny, jehož se měl odvolací soud dopustit tím, že se dostatečným a přezkoumatelným způsobem nevypořádal s jeho odvolacími námitkami.
81. Jak je však ze shora uvedeného zřejmé, odvolací soud na námitky obviněného proti odbornému vyjádření znalce reagoval, když jednak poukázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, která shledal řádně podloženými (viz bod 14. usnesení odvolacího soudu) a dále se k této námitce – uplatněné fakticky shodně i obviněným J. H. – vyjádřil v bodu 22. svého usnesení. Ve spojení s výše uvedenými úvahami Nejvyššího soudu pak argument soudů nižších stupňů, že dané odborné vyjádření nebylo jediným důkazem, na němž byl vybudován závěr o množství vyrobeného pseudoefedrinu, ohledně obviněným rozporovaného vypořádání jeho odvolací námitky dle Nejvyššího soudu obstojí. Lze pouze dodat, že sama absence konkrétních propočtů podle Nejvyššího soudu nečiní ono odborné vyjádření procesně nepoužitelným, když právě za účelem objasnění této otázky, na niž obhajoba upozorňovala, byl znalec v hlavním líčení vyslechnut a podrobně se k ní vyslovil s tím, že právě s ohledem na obtížnost stanovení objemu používaných nádob mohl určit množství vyrobeného pseudoefedrinu v širokém rozptylu od nejméně 5 000 g do 10 000 g této látky. Obviněnému pak lze naopak přisvědčit v té části, kdy namítá, že poukaz odvolacího soudu na naplnění znaku velkého rozsahu ze dvou třetin již na základě množství zajištěného pseudoefedrinu a metamfetaminu, pro závěr o celkově vyrobeném množství dané látky nemá vypovídací hodnotu.
82. Dlužno dodat, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92).
83. Nejvyšší soud proto i ve vztahu k námitce obviněného ohledně nedostatečného odůvodnění usnesení odvolacího soudu uzavírá, že ji neshledal důvodnou.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
84. Obvinění J. a D. H. se prostřednictvím podaných dovolání a shora rozebrané argumentace dožadovali kasace v záhlaví označeného usnesení odvolacího soudu, popřípadě i rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud však zjistil, že napadená rozhodnutí nevykazují takové vady, popř. jiná pochybení porušující některé z ústavně zaručených základních práv a svobod obviněných, které by jej opravňovaly k jejich zrušení podle §265k odst. 1 tr. řádu, jakož i ke zrušení dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to podle §265k odst. 2 tr. řádu.
85. Z tohoto důvodu Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obou obviněných odmítnout. V případě obviněného J. H., jehož dovolací argumentace nespadala pod žádný z jím uplatněných, popř. jiných, zákonných dovolacích důvodů, tak učinil podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Naopak u obviněného D. H., u něhož část jeho dovolací argumentace odpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nebyla Nejvyšším soudem vyhodnocena jako opodstatněná, přistoupil k odmítnutí dovolání tohoto obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Dovolání obou obviněných pak Nejvyšší soud odmítl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.