ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.2240.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 2240/2021-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného M. F. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, proti povinným 1) M. L. , narozenému XY, bytem v XY, a 2) J. L. , narozenému XY, bytem v XY, za účasti manželky povinného 1) M. L. , narozené XY, bytem v XY, všem zastoupeným Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem v Praze, Štěpánská 643/39, pro 431 834,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 23 EXE 101/2020, o dovolání manželky povinného 1) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2021, č. j. 18 Co 150/2020-114, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Okresní soud v Nymburce (dále „soud prvního stupně“) na návrh manželky povinného 1) usnesením ze dne 10. 8. 2020, č. j. 23 EXE 101/2020-55, odložil provedení exekuce v rozsahu postižené pohledávky z (ve výroku specifikovaných) bankovních účtů manželky povinného 1) do doby pravomocného rozhodnutí o návrhu manželky povinného 1) na zastavení exekuce (výrok I.), zároveň exekuci částečně (co do postižení pohledávky z těchto účtů) zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
2/ Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v exekuci je vymáhána pohledávka 431 834,04 Kč s příslušenstvím podle vykonatelného rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. Rsp 52/18 (dále „exekuční titul“); vedením exekuce byl soudem pověřen soudní exekutor Mgr. Tomáš Pospíchal, Exekutorský úřad Nymburk (dále „exekutor“). Manželství povinného 1) a M. L. bylo uzavřeno dne 17. 4. 2004 a doposud trvá. Vznikl-li exekvovaný závazek 10. 3. 2011, tj. za trvání zmíněného manželství, zkoumal soud prvního stupně v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), zda se jedná o závazek spadající do společného jmění manželů (dále „SJM“) či o závazek výlučný. Dovodil z povahy závazku vzniklého ze směnečného rukojemství, že vymáhán je výlučný závazek, u něhož není nutné zjišťovat, zda s ním manželka povinného 1) vyslovila souhlas či zda jeho hodnota převyšuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Za tohoto stavu byly bankovní účty manželky povinného 1) postiženy „neoprávněně“ s následkem v podobě zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“).
3/ Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání oprávněného usnesením ze dne 23. 2. 2021, č. j. 18 Co 150/2020-114, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrhy manželky povinného na odklad provedení exekuce a na částečné zastavení exekuce zamítl. Vzal za rozhodné, že vymáhaná pohledávka vznikla za trvání manželství povinného 1) a M. L. a že se manželka povinného 1) domáhá zastavení exekuce za procesní úpravy účinné od 1. 7. 2015. Podle aktuální úpravy §42 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále „ex. řád“), která dopadá i na posuzovanou exekuci, lze pro dluh náležející do společného jmění manželů (dále „SJM“) nebo pro dluh povinného vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu. Exekutor tedy postupoval správně, postihl-li exekučním příkazem též účet manželky povinného 1). Do vedení exekuce tímto způsobem však dopadají „výjimky ze zákonného zákazu nakládání vloženými prostředky na účet dle §303 o. s. ř. vymezené v §304b o. s. ř. Manželce povinného 1) by byl zachován nárok na výplatu jedné poloviny k datu doručení exekučního příkazu bance na účtu uložených finančních prostředků, pokud by částka převyšovala dvojnásobek životního minima. Za této situace je obrana manželky povinného 1), která netvrdila, že by finanční prostředky na exekučně postižených účtech byly v jejím výlučném vlastnictví, zcela irelevantní.
4/ Proti usnesení odvolacího soudu podala manželka povinného 1) dovolání, jehož přípustnost vymezila tvrzením, že „nesprávnost napadeného rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Řešenou otázkou je „ uspokojení výlučného závazku jednoho z manželů postižením pohledávky z účtu druhého z manželů “. Dovolatelka v podrobnostech odkázala na rozpor předestřené otázky s rozhodnutím Nejvyššího soudu SR ze dne 18. května 1973, sp. zn. 1 Cz 43/73, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 398/2005, s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 2088/2017, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 153/2009, z nichž vycházel při svém rozhodování soud prvního stupně. Z citované judikatury sumarizovala závěr, že výlučný závazek povinného manžela nemůže být předmětem SJM, a proto SJM nemůže sloužit k jeho uspokojení. Namítala rovněž nepřezkoumatelnost a překvapivost napadeného usnesení odvolacího soudu, který sice přisvědčil skutkovému stavu zjištěnému soudem prvního stupně, jakož i právnímu závěru ohledně vymáhání výlučného závazku povinného 1), „zároveň však rozhodnutí soudu prvního stupně změnil v neprospěch dovolatelky a bez dalšího uzavřel, že i přes výše uvedené lze exekučně postihnout bankovní účty dovolatelky“. Takový postup je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, ze dne 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, či ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1496/2012) i s rozhodovací praxí Ústavního soudu (jeho nálezem ze dne 6. března 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96). Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil výrokem o potvrzení usnesení soudu prvního stupně, primárně aby odložil „vykonatelnost napadeného rozhodnutí“ pro dovolatelce hrozící závažnou újmu nevratným zásahem do jejích majetkových práv.
5/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání manželky povinného 1) podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.), přičemž dovolatelka se míjí i s důvodem dovolání (§241 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
6/ Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.
7/ V posuzované věci bylo exekuční řízení zahájeno za účinnosti občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 139/2015 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 7. 2015 (srov. čl. II odst. 1 až 3 zákona č. 139/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
8/ Pro zkoumanou věc je dále podstatné zjištění, že vymáhaný dluh vznikl povinnému v roce 2011, tedy ještě za účinnosti obč. zák. Podle přechodných ustanovení o. z. (viz §3028 odst. 3) se vznik dluhu včetně práv a povinností z něho vyplývajících řídí dosavadními právními předpisy, jimiž se řídí i vypořádání zaniklého SJM (§3028 odst. 2). Tímto (dosavadním) předpisem je občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 1786/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2017, sp. zn. 20 Cdo 4714/2016).
9/ Podle §262a odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2015 jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze nařídit výkon rozhodnutí na majetek ve společném jmění manželů, lze vést výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu.
10/ K předchozímu citovanému ustanovení pro účely exekučního řízení přijatá obdobná konstrukce §42 odst. 4 ex. řádu ve znění účinném od 1. 7. 2015 stanoví, že jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu.
11/ Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 27. října 2020, sp. zn. 20 Cdo 1232/2020, či usnesení ze dne 1. července 2021, sp. zn. 20 Cdo 1548/2021) dovodil, že dokonce i pro exekuční řízení zahájená před účinností novely v podobě zákona č. 139/2015 Sb. (před 1. červencem 2015) je zachována možnost postihu pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu (srov. shora citovaná ustanovení §262a odst. 4 o. s. ř. a §42 odst. 4 ex. řádu). Tím spíše je uvedená možnost otevřená (přípustná) pro posuzované exekuční řízení, jež bylo zahájeno až po účinnosti zmíněné novely. Znění odvolacím soudem aplikovaného §42 odst. 4 ex. řádu nemíří toliko k vymáhání dluhu spadajícího do SJM, ale rovněž dluhu povinného manžela. Nemůže tudíž platit tvrzení dovolatelky, že výlučný závazek povinného manžela nemůže být předmětem SJM, a proto SJM nemůže sloužit k jeho uspokojení.
12/ Jestliže dovolatelka řešenou otázku vymezila značně obecnou formulací („ uspokojení výlučného závazku jednoho z manželů postižením pohledávky z účtu druhého z manželů “), není ani zřejmé, k jakému důvodu dovolání tím směřuje. Odvolací soud totiž řešil otázku zřejmé aplikace §42 odst. 4 ex. řádu, které se dovolací námitky vůbec netýkají, což platí i ve vztahu k dovolatelkou ohlášené judikatuře (jedná se o rozsudky Nejvyššího soudu, které se postihem účtu manžela povinného v exekučním řízení zahájeném po 1. 7. 2015 vůbec nezabývají).
13/ Rozhodl-li odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nemůže dovolatelkou zvolená přípustnost dovolání obstát. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
14/ Není-li dovolání přípustné, dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží k (případným) vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právě k označení vady v postupu odvolacího soudu směřovala námitka dovolatelky ohledně nedostatku poučení o tom, že její účet lze exekučně postihnout. Jakožto obiter dictum dovolací soud k dané námitce přesto podotýká, že skutkový stav a právní rámec, vymezený (právě) návrhem dovolatelky na zastavení exekuce v rozsahu postižení jejích bankovních účtů, nedoznal v průběhu posuzovaného řízení žádné změny, takže jakéhokoli poučování dovolatelky (zastoupené nadto advokátem) nebylo zapotřebí, a usnesení odvolacího soudu za této situace nemohlo být pro dovolatelku nikterak překvapivé.
15/ S přihlédnutím k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti či odklad právní moci napadeného usnesení (§243 o. s. ř.) důvodný, přičemž dovolací soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017).
16/ O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu