ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.3962.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 3962/2019-1008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČO 69797111, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovaným: 1) Aeroklubu Frýdlant nad Ostravicí, z. s., IČO 45235279, se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Lubno 191, zastoupenému JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, 2) J. V. , narozenému XY, bytem XY, 3) J. D. , narozenému XY, bytem XY, žalovaným 2) a 3) zastoupeným JUDr. Josefem Jurasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 210/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, č. j. 22 Cdo 1611/2014-595, kterým Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci, a to rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2013, č. j. 8 Co 934/2013-570, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 9 C 210/2005-535) rozsudkem ze dne 6. 8. 2018, č. j. 9 C 210/2005-820, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. st. XY, parc. č. st. XY a parc. č. st. XY v k. ú. XY, obci XY, a vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, které vznikly oddělením od stávajících pozemků parc. č. XY, XY a XY na základě geometrického plánu č. 1111-19/2011, vyhotoveného S. K., schváleného Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY dne 26. 9. 2011 pod č. 1891/11; dále rovněž společně jako „předmětné nemovitosti“ (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaní jsou jako vlastníci či spoluvlastníci předmětných nemovitostí zapsáni v katastru nemovitostí a jsou právními nástupci původních vlastníků pozemků. Pozemky tvoří areál letiště v XY a v průběhu let došlo k několika změnám v označení předmětných nemovitostí. Právní předchůdci žalovaných pronajali v roce 1957 předmětné nemovitosti Krajskému výboru Svazu pro spolupráci s armádou za účelem využití k letištní ploše. V roce 1965 jim stát vlastnictví k těmto pozemkům odňal (vyvlastnil) postupem podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Stát však nenechal zapsat své vlastnictví do evidence nemovitostí. Žalobce se proto prostřednictvím žaloby domáhal určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Nalézací soud dovodil, že žalovaní nemohli nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě §28b odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném od 1. 7. 1993 (dále jen „zákon o půdě“), podle kterého došlo-li k přechodu vlastnictví k nemovitostem podle zákonů o zemědělském družstevnictví a prováděcích předpisů nebo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a tato změna nebyla zaevidována v pozemkových knihách nebo na listu vlastnictví u příslušného střediska geodézie, je vlastníkem těchto nemovitostí osoba, která byla k 24. červnu 1991 zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí. Vyložil, že tento zákon se vztahoval pouze na půdu, která ke dni účinnosti tohoto zákona, příp. v době odnětí původním vlastníkům, tvořila zemědělský půdní fond, nebo do něj náležela [§1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě]. V projednávané věci však předmětné nemovitosti ke dni účinnosti zákona o půdě, ani v době odnětí původním vlastníkům, zemědělský půdní fond netvořily ani do něj nenáležely, a proto nemohli právní předchůdci žalovaných nabýt vlastnické, případně spoluvlastnické právo k těmto nemovitostem na základě §28b odst. 1 zákona o půdě.
Dále posuzoval, zda žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, se stali spoluvlastníky předmětných nemovitostí na základě nabytí vlastnického práva od „nevlastníka“ založeného na dobré víře nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, toto a další níže uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách Ústavního soudu – nalus.usoud.cz). Jelikož žalovaný 1) nabyl spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech v průběhu tohoto řízení (na základě darovací smlouvy ze dne 30. 4. 2007, kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2016 a kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2016), nemohl být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že nabývá vlastnické právo od vlastníka. Žalovaní 2) a 3) nabyli vlastnické právo na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené se společností LAHOS, s. r. o. V této době však byla v katastru nemovitostí u předmětných nemovitostí zapsána poznámka o probíhajícím soudním řízení, jehož předmětem bylo určení vlastnického práva k těmto nemovitostem, a tedy i žalovaní 2) a 3) museli objektivně vědět, že existují pochybnosti o vlastnickém právu LAHOS, s. r. o. Nalézací soud rovněž dovodil, že na základě dobrověrného nabytí se nemohli stát (spolu)vlastníky předmětných nemovitostí ani právní předchůdci žalovaných.
Soud prvního stupně také přijal a odůvodnil závěr, že žalovaní ani jejich právní předchůdci nemohli vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabýt na základě vydržení.
Uzavřel, že Česká republika, resp. její právní předchůdce, nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb., přičemž následně k nabytí vlastnického práva ze strany žalovaných, resp. jejich právních předchůdců nedošlo. Proto určil, že vlastníkem těchto pozemků je žalobce.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají všichni žalovaní dovolání [samostatně žalovaný 1) a společně žalovaní 2) a 3)], jehož přípustnost opírají o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
K nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem právními předchůdci žalovaných na základě §28b odst. 1 zákona o půdě:
Žalovaný 1) v dovolání nesouhlasí se závěrem, že jeho právní předchůdci nemohli nabýt vlastnické právo na základě §28b odst. 1 zákona o půdě. Za neřešenou považuje právní otázku, zda je pro aplikaci tohoto ustanovení rozhodující, že pozemky v době odnětí jejich původním vlastníkům byly evidovány jako zemědělská půda (a rovněž ještě další 4 roky), nebo skutečnost, že od roku 1951 již byly zahrnuty do oblasti letiště. Má rovněž za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, podle kterého „za zemědělské obhospodařování v uvedeném smyslu lze přitom považovat nejen takové hospodaření na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorií zemědělských pozemků.“ Podle žalovaného 1) byly předmětné nemovitosti v době odnětí původním vlastníkům způsobilé k jejich zařazení do kategorie zemědělských pozemků, a proto nabyli právní předchůdci žalovaného 1) vlastnické právo k těmto nemovitostem na základě §28b odst. 1 zákona o půdě.
Žalovaní 2) a 3) také namítají, že jejich právní předchůdci nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě §28b odst. 1 zákona o půdě. Stejně jako žalovaný 1) uvádí, že v době odnětí byly předmětné nemovitosti přinejmenším ve stavu způsobilém k jejich zařazení do kategorie zemědělských pozemků. Pokud odvolací soud uzavřel, že právní předchůdci žalovaných nemohli nabýt vlastnické právo na základě §28b odst. 1 zákona o půdě, je jeho rozhodnutí v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017.
K nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovanými, resp. jejich právními předchůdci, od „nevlastníka“ založenému na dobré víře nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí:
Žalovaný 1) se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že nemohl nabýt vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech od „nevlastníka“ na základě kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2016 a kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2016. Předně má za to, že rozhodné skutečnosti měly být posuzovány podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a nikoliv podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) – tuto právní otázku považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za nevyřešenou. Dále namítá, že v době uzavření těchto smluv byl v dobré víře ve správnost zápisu v katastru nemovitostí o tom, že osoby v katastru nemovitostí jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to s ohledem na pravomocné rozhodnutí soudů nižších stupňů (které zamítly žalobu žalobce na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem) a skutečnost, že Nejvyšší soud k dovolání žalobce neodložil vykonatelnost ani právní moc těchto rozhodnutí soudů nižších stupňů (v této souvislosti považuje za neřešenou právní otázku, zda kupující může za těchto okolností nabýt vlastnické právo na základě §984 odst. 1 o. z.). K tomu poznamenává, že mezi předchozím rozhodnutím odvolacího soudu (přičemž na základě tohoto stavu rozhodoval Nejvyšší soud v této věci rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1611/2014) a jeho novým rozhodnutím ve věci (které je napadeno tímto dovoláním) došlo k podstatné změně skutkového stavu (uzavření shora uvedených smluv), a proto odvolací soud v novém rozhodnutí ve věci nebyl vázán právní názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho předchozím rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004).
Žalovaní 2) a 3) napadají závěr odvolacího soudu, že nemohli nabýt vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech od nevlastníka prostřednictvím dobrověrného nabytí založeného na kupní smlouvě ze dne 14. 3. 2001 uzavřené s LAHOS, s. r. o. Uvádí, že v době uzavřené této kupní smlouvy bylo již soudní řízení, na základě kterého byla zapsána v katastru nemovitostí příslušná poznámka u předmětných nemovitostí, více než 2 roky pravomocně skončeno [což si žalovaní 2) a 3) ověřili], pouze nedošlo k výmazu poznámky z katastru nemovitostí. Dobrou víru ve správnost zápisu v katastru nemovitostí opírají rovněž o sdělení příslušných státních orgánů jejich právním předchůdcům, že tito právní předchůdci jsou vlastníky předmětných nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1489/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). Poznamenávají také, že dovodil-li odvolací soud absenci dobré víry u žalovaného 1), neznamená to její nedostatek rovněž u žalovaných 2) a 3), kteří měli nabýt vlastnické právo v jiné době a na základě jiných právních skutečností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 836/2003). Žalovaní 2) a 3) v době nabytí jejich spoluvlastnických podílů vynaložili veškeré úsilí, které po nich bylo možné požadovat, aby se přesvědčili, že stav zapsaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti. Rozhodl-li za těchto okolností odvolací soud, že se nemohli stát vlastníky příslušných spoluvlastnických podílů na základě dobrověrného nabytí, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu, na kterou v dovolání odkazují.
K nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovaným 1), resp. Jeho právními předchůdci, na základě vydržení:
Žalovaný 1) poukazuje také na to, že žalobce se až do roku 2005, kdy byla podána žaloba v této věci, nechoval jako vlastník a nerealizoval své vlastnické právo. V evidenci nemovitostí, resp. následně v katastru nemovitostí, byli jako vlastníci předmětných nemovitostí vedeny jiné osoby a příslušné správní orgány zaznamenávaly do příslušných evidencí přechod vlastnického práva k těmto pozemků například na základě dědění. Po roce 1989 rovněž osoby uvedené v katastru nemovitostí platily daň z těchto nemovitostí a nemovitosti pronajímaly žalovanému 1) k provozu letiště. Stát také jednal s těmito osobami jako s vlastníky pozemků v příslušných správních řízeních týkajících se provozu letiště na předmětných nemovitostech. Z uvedeného je zřejmé, že právní předchůdci žalovaného 1) vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydrželi. Pokud odvolací soud uzavřel, že tomu tak nebylo, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, nebo s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011.
Všichni žalovaní navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2019, č. j. 8 Co 23/2019-887, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 6. 8. 2018, č. j. 9 C 210/2005-820, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalovaného 1) ani k dovolání žalovaných 2) a 3) nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem právními předchůdci žalovaných na základě §28b odst. 1 zákona o půdě:
Podle §28b odst. 1 zákona o půdě pokud došlo k přechodu vlastnictví k nemovitostem podle zákonů o zemědělském družstevnictví a prováděcích předpisů nebo podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a tato změna nebyla zaevidována v pozemkových knihách nebo na listu vlastnictví u příslušného střediska geodézie, je vlastníkem těchto nemovitostí osoba, která byla k 24. červnu 1991 zapsána jako vlastník v katastru nemovitostí.
Podle §1 odst. 1 zákona o půdě se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží, a v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní půdní fond (dále jen „půda“).
Podle §30 zákona o půdě se pro postup podle části druhé tohoto zákona se za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
V této souvislosti je nutné poznamenat, že §28b odst. 1 zákona o půdě je součástí části čtvrté zákona o půdě, nikoliv části druhé.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1001/2004 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), přijal a odůvodnil závěr, že měla-li osoba nabýt vlastnické právo k pozemku na základě §28b odst. 1 zákona o půdě, musel tento pozemek splňovat kritéria zemědělského pozemku ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě, tj. být součástí zemědělského půdního fondu k 1. 7. 1993, kdy právo vlastnictví osoby zapsané v evidenci nemovitostí bylo zákonem založeno, případně k 24. 6. 1991, kdy zákon o půdě nabyl účinnosti. V této souvislosti odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94, podle kterého „pro zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. se vyhledávají dva znaky: jednak takový pozemek je, anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální) a jednak v evidenci (katastru) nemovitostí je označen druhem kultury uvedeným v ustanovení §1 odst. 2 zák. ČNR č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek zemědělsky obhospodařován a ani v budoucnu tomu tak nemá být, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i pozemek dosud byl v rozporu s faktickým stavem v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy.“ K tomu Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí poznamenal, že „pokud v citovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze se jako podmínka zemědělského charakteru pozemku hovoří o tom, že byl zemědělsky obhospodařován, je to proto, že rozsudek byl vydán ve věci podle druhé části zákona o půdě. Na tu se totiž vztahuje ustanovení §30 téhož zákona, podle něhož se pro postup podle části druhé zákona považuje za zemědělský majetek i takový, který byl k zemědělským účelům využíván v době jeho odnětí. Toto hledisko by proto mohlo být směrodatné v řízení o vydání pozemku podle části druhé zákona o půdě, v dané věci však o toto řízení nejde a §30 nelze proto aplikovat.“ Jinými slovy, měla-li osoba nabýt vlastnické právo k pozemku na základě §28b odst. 1 zákona o půdě, muselo se jednat o půdu, která tvořila ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě k rozhodnému dni zemědělský půdní fond nebo do něj náležela. Na základě §28b odst. 1 zákona o půdě nebylo možné nabýt vlastnické právo k pozemku, který k rozhodnému dni (tedy k 1. 7. 1993, příp. 24. 6. 1991) nenáležel do zemědělského půdního fondu ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě, ale který byl v době odnětí k tomuto účelu užíván (§30 zákona o půdě), jelikož §30 zákona o půdě nelze v případě nabytí vlastnického práva podle 28b odst. 1 zákona o půdě aplikovat.
V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že předmětné nemovitosti netvořily k rozhodnému dni (tedy k 1. 7. 1993, příp. k 24. 6. 1991) zemědělský půdní fond ve smyslu §1 odst. 1 zákona o půdě (ostatně tento závěr žádný ze žalovaných v průběhu řízení nezpochybňoval), a proto nemohli nabýt právní předchůdci žalovaných vlastnické právo k těmto pozemkům na základě §28b odst. 1 zákona o půdě.
Nejsou tedy opodstatněné námitky žalovaných (a s tím související odkazy na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017), že jejich právní předchůdci nabyli vlastnické právo k pozemkům na základě §28b odst. 1 zákona o půdě, protože ke dni odnětí státem předmětné nemovitosti byly způsobilé k jejich zařazení do kategorie zemědělských pozemků. Jak již bylo uvedeno shora – v projednávané věci nebyl rozhodující charakter pozemků ke dni jejich odnětí státem, ale jejich povaha v době rozhodné pro potenciální nabytí vlastnické práva podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném od 1. 7. 1993 [ustálená rozhodovací praxe, na kterou v dovolání odkazují žalovaní, řeší právní otázky spojené s vydáním pozemků podle části druhé zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném od 1. 7. 1993, a nikoliv podle části čtvrté tohoto zákona (jako tomu bylo v projednávané věci)].
Uzavřel-li odvolací soud, že žalovaní, resp. jejich právní předchůdci, nemohli nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě §28b odst. 1 zákona o půdě, odpovídá tento závěr ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, a proto tyto námitky žalovaných přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
K otázce nabytí vlastnického práva k příslušným spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech žalovaným 1) od „nevlastníka“ (neoprávněného) založenému na dobré víře nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, a to na základě kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2016 a kupní smlouvy ze dne 29. 3. 2016:
Vzhledem k tomu, že v tomto případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, po 1. 1. 2014, je nutné na dané skutkové okolnosti aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) [k tomu srovnej §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle §984 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, vyložil, že „ustanovení §984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabydou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu).
Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení §984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci. Je proto třeba souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že ‚dobrá víra svědčí tomu, kdo nevěděl a při obvyklé opatrnosti vědět nemohl, že došlo ke změně oprávněné osoby v důsledku mimoknihovního nabytí práva, že zde nebyl způsobilý právní důvod nabytí vlastnického práva nebo že tento právní důvod dodatečně odpadl‘.
Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením §980 odst. 2 o. z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení §984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem“ (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že Nejvyšší soud zpochybní úvahy odvolacího soudu o tom, zda nabyvatel věcného práva byl v dobré víře ohledně souladu zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení §984 odst. 1 o. z., jen za předpokladu, že by tyto úvahy byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 221/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021).
V projednávané věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalovaný 1) nemohl nabýt vlastnické právo k příslušným spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech na základě kupních smluv ze dne 29. 3. 2016 a 4. 4. 2016. Je nutné především zohlednit, že žalovaný 1) byl v době uzavření těchto smluv účastníkem tohoto řízení (vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 210/2005) a bylo mu známo, že žalobce vlastnické právo osob, od nichž jej měl nabýt na základě shora uvedených kupních smluv, zpochybňuje. V rozhodné době probíhalo řízení o dovolání u Nejvyššího soudu vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1611/2014, ve kterém žalobce napadal závěry vyjádřené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 12. 2013, č. j. 8 Co 934/2013-570, a v rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 8. 2013, č. j. 9 C 210/2005-535, o tom, že žalobci vlastnické právo k předmětným nemovitostem nenáleží. Za těchto okolností nelze uzavřít, že žalovaný 1) při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu. Již jen tyto skutečnosti musely u žalovaného 1) vyvolat pochybnosti o tom, zda mu předmětné pozemky na základě shora uvedených kupních smluv patří, resp. pochybnosti o tom, zda je nabyl od jejich skutečných vlastníků. Žalovaný 1) tak nemohl nabýt vlastnické právo od nevlastníka na základě kupních smluv ze dne 29. 3. 2016 a 4. 4. 2016. Jelikož odvolací soud dospěl ke stejnému závěru, je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., a tato námitka nemůže přípustnost dovolání založit.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že je důvodná námitka, že odvolací soud měl posuzovat možné nabytí vlastnického práva žalovaného 1) k příslušným spoluvlastnickým podílům na základě kupních smluv ze dne 29. 3. 2016 a 4. 4. 2016 podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a nikoliv podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013; toto však nemá žádný vliv na věcnou správnost závěru odvolacího soudu o tom, že v případě žalovaného 1) nebyly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem od nevlastníka na základě kupních smluv ze dne 29. 3. 2016 a 4. 4. 2016.
K nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech žalovanými 2) a 3) od „nevlastníka“ založenému na dobré víře nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, a to na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001:
Vzhledem k tomu, že v tomto případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014 [žalovaní 2) a 3) uzavřeli kupní smlouvou se společností LAHOS, s. r. o., jež se týkala předmětných nemovitostí, dne 14. 3. 2001], je nutné na dané skutkové okolnosti aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, přijal a odůvodnil závěr, že „podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“
Ústavní soud v této souvislosti v bodu 56. nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (dostupném na nalus.usoud.cz), vyložil, že „dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5040/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 88/2015).
Pro vznik držby je nezbytné ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák. naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000).
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli (tedy zda měl držitel držbu oprávněnou), Nejvyšší soud zaujal právní názor např. v rozsudku ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle něhož „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“.
Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců [usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99].
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. Při posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020).
Odvolací soud vyšel při posuzování dobré víry žalovaných 2) a 3) ze zjištění, že na příslušném listu vlastnictví byla ke dni uzavření kupní smlouvy (14. 3. 2001) mezi (mimo jiné) žalovanými 2) a 3) a společností LAHOS, s. r. o., zapsána na návrh AeroklubU „Air Frýdlant“ [právního předchůdce žalovaného 1)] poznámka o probíhajícím soudním řízení o určení vlastnického práva k některým předmětným pozemkům. Dále zohlednil, že v době uzavření kupní smlouvy probíhalo soudní řízení vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 199/97, o určení vlastnického práva k pozemkům bezprostředně sousedícím s předmětnými nemovitostmi a rovněž tvořícím plochu letiště, přičemž právní předchůdce žalovaného 1) byl účastníkem tohoto řízení. Za těchto okolností nemohl být žalovaný 1) při nabývá nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře (samozřejmě za hypotetického předpokladu, že by byl účastníkem tohoto právního jednání). Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře a druhá nikoliv, a proto ani žalovaní 2) a 3) nemohli být v souvislosti s nabytím spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 vlastnické právo k těmto pozemkům nabyli.
Nejvyšší soud považuje shora uvedenou úvahu odvolacího soudu za zjevně nepřiměřenou. Z obsahu spisu se podává, že žalovaní 2) a 3) při nabývání spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech ověřili, že soudní řízení, na základě kterého byla na příslušném listu vlastnictví zapsána na návrh Aeroklub „Air Frýdlant“ [právního předchůdce žalovaného 1)] poznámka o probíhajícím soudním řízení o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům, bylo již pravomocně skončeno, a to na základě zpětvzetí žaloby. Nelze klást k tíži žalovaných 2) a 3), že tato příslušná poznámka nebyla z katastru nemovitostí vymazána, bylo-li soudní řízení skončeno.
Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že dobrou víru žalovaných 2) a 3) vylučuje skutečnost, že žalovaný 1), resp. jeho právní předchůdce, byl ke dni 14. 3. 2001 [kdy žalovaní 2) a 3) uzavřeli kupní smlouvu se společností LAHOS, s. r. o.], účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 199/97, o určení vlastnického práva k pozemkům bezprostředně sousedícím s předmětnými nemovitostmi a rovněž tvořícím plochu letiště. Předně je nutné poznamenat, že žalovaný 1) ani jeho právní předchůdce nebyl stranou této kupní smlouvy, příslušné spoluvlastnické podíly nabyl později a na základě jiných právních skutečností. Samotná skutečnost, že právní předchůdce žalovaného 1) byl ke dni uzavření kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 se společností LAHOS, s. r. o., účastníkem řízení vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 199/97, o určení vlastnického práva k pozemkům bezprostředně sousedícím s předmětnými nemovitostmi a také tvořícím plochu letiště, rovněž nevylučuje (z objektivního hlediska) dobrou víru žalovaných 2) a 3). Je nutné zohlednit, že v případě předmětných pozemků vzal právní předchůdce žalovaného 1) podané žaloby zpět a řízení bylo pravomocně zastaveno. V této souvislosti není ani přiléhavý odkaz odvolacího soudu na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99), podle které nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla takto v kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv. Otázku existence dobré víry nelze posuzovat subjektivně, např. z pohledu jedné konkrétní osoby, které jsou dostupné informace, jejichž znalost nelze (při zachování obvyklé opatrnosti) očekávat u osob jiných. Dobrou víru je nutné hodnotit objektivně, a to z pozice nestranné, na věci nezaujaté osoby. Tedy zda taková osoba (s rozumem průměrného člověka a schopností užívat jej s běžnou péčí, srov. přim. §4 odst. 1 o. z.) musela při zachování obvyklé opatrnosti vědět, zda jí věc nebo právo patří, nebo tomu tak není. Nelze dovodit, že pokud alespoň jedna osoba (z okruhu všech existujících osob) musela mít při zachování obvyklé opatrnosti pochybnosti o tom, zda jí věc nebo právo patří (a to např. na základě informací dostupných pouze této jedné osobě), vylučuje to dobrou víru jakékoliv jiné osoby. Z tohoto důvodu skutečnosti, které by vylučovaly existenci dobré víry žalovaného 1), resp. jeho právního předchůdce, při hypotetickém nabývání nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001, nevylučují v souvislosti s tímto právním jednáním dobrou víru žalovaných 2) a 3).
Z obsahu spisu se rovněž podává, že žalovaní při jednání se společností LAHOS, s. r. o., ověřili, že přinejmenším někteří její právní předchůdci po roce 1989 požádali na základě restitučních předpisů o vydání předmětných nemovitostí u příslušného orgánu státní správy. Příslušný orgán státní správy je však informoval, že vlastnické právo tyto osoby nabyly na základě §28b odst. 1 zákona o půdě, a proto nelze nemovitosti vydat. Existenci vlastnického práva právních předchůdců společnosti LAHOS, s. r. o., potvrdil rovněž příslušný katastrální úřad. Rovněž tyto skutečnosti je nutné při posuzování dobré víry žalovaných 2) a 3) zohlednit.
Za těchto okolností zatím neobstojí v dovolacím přezkumu závěr odvolacího soudu, že žalovaní 2) a 3) nemohli být na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, dobrověrnými nabyvateli vlastnické práva k příslušným spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech a nabýt tak vlastnické právo k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Z uvedeného plyne, že dovolání je v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolání je tak v této části přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je i podle §241a odst. 1 o. s. ř. důvodné. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolací soud dále podotýká, že z důvodu procesní ekonomie se nezabýval námitkami žalovaného 1) směřujícími do závěrů odvolacího soudu, že žalovaný 1), resp. jeho právní předchůdci nemohli nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě vydržení. Nejdříve je nutné posoudit otázku, zda žalovaní 2) a 3) (a případně další osoby vystupující na straně kupujících) nabyli na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené se společností LAHOS, s. r. o., vlastnické právo k předmětným nemovitostem od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatelů v zápis do katastru nemovitostí. K tomu Nejvyšší soud poznamenává – aniž by tím jakkoliv předjímal rozhodnutí soudů nižších stupňů – že pokud by kupující nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 14. 3. 2001 uzavřené se společností LAHOS, s. r. o., a to od nevlastníka v důsledku dobré víry nabyvatelů v zápis do katastru nemovitostí, docházelo již následně na základě příslušných právní titulů k převodu vlastnického práva. V takovém případě se stává bezpředmětným posuzovat otázku možného vydržení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu