ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.585.2021.1
sp. zn. 22 Cdo 585/2021-428
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 29, proti žalované V. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Novákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí 512, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 11 C 21/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 25 Co 180/2020-391, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Petra Topinky do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 11 C 21/2017-310, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY, o výměře 156 m 2 , v k. ú. XY, který vznikl oddělením z pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, a to na základě geometrického plánu č. 304-233/2016, vyhotoveného AGRO-AQUO, spol. s. r. o., dne 5. 1. 2017 (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 25 Co 180/2020-391, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé potvrdil a změnil jej ve výroku II o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Podstata věci je v tomto: Žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 23. 6. 1971 uzavřené mezi žalobcem a J. H., narozenou XY, jako kupujícími, a A. N., narozenou XY, a F. Z., narozeným XY, jako prodávajícími nabyl spolu s J. H. do bezpodílového spoluvlastnictví pozemek parc. č. st. XY a stavbu rodinného domu č. p. XY, to vše v k. ú. XY, přičemž se rovněž chopil držby části sousedního pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY (označené na základě geometrického plánu č. 304-233/2016, vyhotoveného AGRO-AQUO, spol. s r. o., dne 5. 1. 2017, jako pozemek parc. č. XY). Z písemné dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a J. H. (uzavřené ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, o rozvod manželství žalobce a J. H., pod sp. zn. 8 C 300/75) soud zjistil, že žalobce nabyl do výlučného vlastnictví pozemek parc. č. st. XY a stavbu rodinného domu č. p. XY. Žalobce nadále spolu s těmito nemovitostmi užíval i předmětnou část pozemku parc. č. st. XY. Dne 15. 11. 2016 se při místním šetření při obnově katastrálního operátu v k. ú. XY zjistilo, že žalobce užívá i část pozemku parc. č. st. XYve vlastnictví žalované. Soudy nižších stupňů uzavřely, že žalobce byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří část pozemku parc. č. st. XY po dobu více než 10 let, a proto ji nabyl do vlastnictví na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále rovněž jako „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce byl po dobu více než 10 let ve smyslu §130 odst. 1 obč. zák. vzhledem k všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku parc. č. st. XY patří, a proto ji nabyl do vlastnictví na základě vydržení (§134 odst. 1 obč. zák.). Má za to, že odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (na kterou v dovolání řádně odkazuje). Především namítá, že žalobce neověřil při nabytí pozemku parc. č. st. XY výměru nabývaného pozemku a pozemku, jehož držby se chopil, ačkoliv tak učinit měl a mohl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2491/2000). Žalobce se tak chopil držby i části sousedního pozemku parc. č. st. XY (nyní ve vlastnictví žalované), jejíž výměra přesahuje 50 % výměry nabývaného pozemku, přičemž v projednávané věci nejsou dány žádné okolnosti, které by odůvodňovaly omluvitelnost omylu žalobce při takovém rozdílu mezi výměrou nabytého a drženého pozemku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1261/2007). Na základě uvedeného nemohl být žalobce objektivně, vzhledem ke všem okolnostem, v dobré víře, že mu patří část pozemku parc. č. st. XY (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99), a proto ji nemohl nabýt do vlastnictví na základě vydržení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu zamítne, příp. rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že rozhodnutí je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje zejména na skutečnost, že pozemek parc. č. st. XY spolu s částí pozemku parc. č. st. XY užíval od roku 1971. Až v roce 2016 se zjistilo, že užívá i část sousedního pozemku. Do roku 2016 žalovaná i její právní předchůdci tento stav užívání trpěli a měli za to, že každý z účastníků řízení užívá pozemky ve svém vlastnictví. Proto má za to, že část pozemku parc. č. st. XY nabyl do vlastnictví na základě vydržení. V této souvislosti odkazuje například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3872/2015, podle kterého omluvitelnost omylu držitel nevylučuje ani skutečnost, že držitel se chopil držby části sousedního pozemku, jehož výměra dosahuje 50 % nabývaného pozemku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, příp. zamítl.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Vzhledem k tomu, že všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, měly nastat před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k části sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě opět okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku. Okolnosti se ale v tomto případě nebudou vztahovat k tomu, zdali sousední pozemek byl předmětem nabývacího titulu, nýbrž k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101)], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým [judikatura toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
Podle ustálené praxe dovolacího soudu s ohledem na absenci právní úpravy vydržení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném před novelou č. 131/1982 Sb. (tj. do 31. 3. 1983) nebylo možné vlastnické právo vydržet. Po 1. 4. 1983 bylo sice vydržení v právní úpravě obsaženo (srovnej §135a obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví (§127 obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož i z toho, že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky vydržení, měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle §135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1204/2007). K vydržení vlastnického práva k pozemku fyzickými osobami mohlo dojít až od 1. 1. 1992 (srovnej §134 obč. zák.). Z textu zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba, která kdykoliv po 1. 1. 1992 splní podmínky stanovené §134 obč. zák., přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v nepřetržité držbě před 1. 1. 1992 [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 1193/98 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 1999, č. 6, str. 331)].
Hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak i její nedostatek. Proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí v takové věci je v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4952/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 81/2020).
V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalobce byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY patří, a proto ji nabyl ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák. do vlastnictví na základě vydržení. Odvolací soud tuto úvahu rovněž řádně a náležitě odůvodnil.
V projednávané věci je nutné zohlednit, že žalobce se chopil držby části pozemku parc. č. st. XY na základě kupní smlouvy ze dne 23. 6. 1971 uzavřené mezi žalobcem a J. H., narozenou XY, jako kupujícími, a A. N., narozenou XY, a F. Z., narozeným XY, jako prodávajícími, prostřednictvím které nabyli spolu s J. H. do bezpodílového spoluvlastnictví pozemek parc. č. st. XY a stavbu rodinného domu č. p. XY, potažmo na základě písemné dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví žalobce a J. H. (uzavřené ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, o rozvod manželství žalobce a J. H., pod sp. zn. 8 C 300/75). Žalobce užíval pozemky ve stejném rozsahu jako jeho právní předchůdci. Sporná část pozemku parc. č. st. XY byla k pozemku parc. č. st. XY již v době nabytí vlastnického práva žalobcem připlocena, a tedy tvořila s pozemkem parc. č. st. XY jeden funkční celek. Přístup na spornou část pozemku parc. č. st. XY byl ze stavby rodinného domu č. p. XY, která se nachází na pozemku parc. č. st. XY (tedy z nemovitostí ve vlastnictví žalobce, potažmo jeho právních předchůdců), a nikoliv z pozemku parc. č. st. XY, resp. ze stavby nacházející se na tomto pozemku (tedy z nemovitostí ve vlastnictví žalované, potažmo jejích právních předchůdců). Žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 23. 6. 1971 nabyl do vlastnictví pozemek parc. č. st. XY o výměře 315 m 2 , přičemž se rovněž chopil držby části pozemku parc. č. st. XY o výměře 156 m 2 . Žalobce se tak nechopil držby části sousedního pozemku o výměře přesahující 50 % nabývaného pozemku. Je nutné také zohlednit, že žalovaná i její právní předchůdci trpěli po dobu více než 40 let užívání části pozemku parc. č. st. XY ze strany žalobce (a to až do listopadu roku 2016, kdy se uskutečnil soupis nemovitostí za účelem zjišťování průběhu hranic pro obnovou katastrálního operátu). Z toho plyne, že ani žalovaná či její právní předchůdci nepředpokládali, že předmětem držby ze strany žalobce je i část jejich pozemku. Na základě uvedeného je nutné uzavřít, že žalobce byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY patří, a proto ji nabyl do vlastnictví na základě vydržení ve smyslu §134 odst. 1 obč. zák.
K námitce žalované, že dobrou víru žalobce, že mu sporná část pozemku parc. č. st. XY patří, vylučuje skutečnost, že žalobce při nabývání pozemku parc. č. st. XY neseznámil s jeho výměrou (a k jejím odkazům kupř. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1384/2010), Nejvyšší soud poznamenává následující. Skutečnost, zda se nabyvatel při nabytí pozemku seznámí s jeho výměrou, je pouze jedním z kritérií, které je nutné vzít v potaz při úvaze, zda byl držitelem vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu patří i část sousedního pozemku, tedy zda byl držitelem oprávněným. Je přitom třeba rozlišovat mezi vědomostí o výměře pozemku a jejím ověřením v terénu. To, že nabyvatel ví, že nabývá pozemek o určité výměře (a takovou znalost by měl zejména při koupi pozemku při zachování obvyklé opatrnosti mít), je nutné odlišit od ověření této výměry v terénu přeměřením pozemku; pokud se nabyvatel o skutečné výměře takto nepřesvědčí, nevylučuje to v zásadě jeho objektivní dobrou víru, zejména tam, kde pozemek přebírá z držby jeho předchůdců (v této věci v rozsahu oplocení vybudovaného jeho předchůdci). Jak již bylo uvedeno, hodnocení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální. V takovém případě je nezbytné úvahu o dobré víře držitele (či jejím nedostatku) založit na vzájemné posouzení všech relevantních kritérií (která jsou obecně definována v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) v intencích skutkových okolností každé, jedinečné, konkrétně projednávané věci. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že Nejvyšší soud je oprávněn zpochybnit takovou úvahu soudů nižších stupňů, jen je-li zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněna.
V posuzované věci nevylučuje dobrou víru žalobce (s ohledem na vzájemné posouzení všech okolností projednávané věci) skutečnost, že si při nabytí pozemku parc. č. st. XY neověřil jeho výměru v terénu. V této souvislosti lze především poukázat na to, že žalobce se chopil držby pozemků ve stejném rozsahu, jako je užívali jeho právní předchůdci, pozemky byly takto i oploceny a žalovaná a její právní předchůdci trpěli užívání pozemků v tomto rozsahu po dobu více než 40 let. I Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovodil, že samotná skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nezjistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, nevylučuje jeho oprávněnou držbu podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000). Pro naplnění podmínek oprávněné držby není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, vždy bezpodmínečně seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala jeho výměru nebo požadovala vytýčení jeho hranice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014), jestliže to okolnosti konkrétního případu nevyžadují. Nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005).
Z uvedeného se podává, že pokud odvolací soud uzavřel, že žalobce byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu sporná část pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY patří, a proto ji nabyl podle §134 odst. 1 obč. zák. do vlastnictví na základě vydržení, je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. 3. 2021
Mgr. David Havlík
předseda senátu