ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3582.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3582/2020-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce T. S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, proti žalovanému městu Přeštice , se sídlem v Přešticích, Masarykovo náměstí 107, identifikační číslo osoby 00257125, zastoupenému JUDr. Pavlem Ungrem, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova 511/14, o zaplacení 397 463 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 11 C 336/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2020, č. j. 14 Co 68/2020-374, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1 452 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal zaplacení odměny advokáta za úkony právní služby poskytnuté žalovanému od listopadu 2015 do května 2016 ve věci uzavření dohody, kterou by se změnila smlouva o budoucí smlouvě kupní, ve výši 397 463 Kč s příslušenstvím.
Okresní soud Plzeň – jih rozsudkem ze dne 12. 11. 2019, č. j. 11 C 336/2018-320, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 132 487,74 Kč s příslušenstvím (výrok I.), do částky 264 975,26 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci náleží odměna podle čl. III bodu 1 písm. a) smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 14. 4. 2003, tj. 36 498 Kč za úkon bez daně z přidané hodnoty, šest úkonů však již žalobce žalovanému vyúčtoval a žalovaný za ně již zaplatil, a proto byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci jen za zbylé tři úkony právní služby v celkové výši 132 487,74 Kč.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 6. 2020, č. j. 14 Co 68/2020-374, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu částky 2 904 Kč s příslušenstvím a dále ve výroku II. potvrdil (výrok I.), ve výroku I. v rozsahu částky 129 583,74 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že čl. III bod 1 písm. a) smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 14. 4. 2003 byl po jejím uzavření konkludentní dohodou žalobce a žalovaného změněn, pročež žalobci náležela odměna ve výši 1 200 Kč za úkon bez daně z přidané hodnoty, celkem za dva úkony, za něž žalobce podle odvolacího soudu účtovat mohl a dosud neúčtoval; proto odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 2 904 Kč za dva úkony právní služby.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Odvolací soud měl aplikovat §266 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), chybně, extrémně se měl odchýlit od skutkových zjištění, nebral zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle obou stran, nezabýval se chováním žalovaného, nezkoumal a nezjistil zjevný a nepochybný projev vůle, přičemž samotné očekávání žalovaného, odvolacím soudem akcentované, k závěru o konkludentním projevu vůle měnícím původně písemně uzavřenou smlouvu nepostačuje. Závěr odvolacího soudu nemá podle dovolatele oporu v podstatné části provedeného dokazování. Odvolací soud též „opomněl konfrontovat aplikaci §266 odst. 3 obch. zák. se speciálním ustanovením hmotného práva“, tj. s vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem. Názor odvolacího soudu je též podle dovolatele v rozporu s §547 a §580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a v rozporu s pravidly profesionální etiky advokáta. Odvolací soud podle dovolatele postupoval chybně i tím, že se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž by pro to byly splněny podmínky podle §213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), navíc porušil zásadu volného hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř.; dovolatel se skutkovými zjištěními odvolacího soudu nesouhlasí. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný má dovolání za nepřípustné, neboť je jím zpochybňován výlučně zjištěný skutkový stav věci. Navrhuje jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ohlašuje-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, pak předpoklad přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. nevymezuje, neboť neuvádí žádná rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat.
Vytýká-li dále dovolatel odvolacímu soudu, že k závěru o uzavření konkludentní dohody, jež měnila čl. III bod 1 písm. a) smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 14. 4. 2003, dospěl na základě nesprávných skutkových zjištění, pak tím zpochybňuje skutkový základ sporu. Ten však nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit a je pro dovolací soud závazný. Nesprávná skutková zjištění – ať už mají být podle dovolatele založena tím, že odvolací soud údajně nezohlednil veškerou prokázanou praxi, kterou si strany mezi sebou zavedly, že akcentoval toliko skutková zjištění stran důvodného očekávání žalovaného, že nezohlednil prokázanou existenci těch dodatků smlouvy, jež byly uzavřeny písemně, že nezohlednil skutečnost, že před konečným vyúčtováním služeb (fakturou ze dne 3. 7. 2017, č. 201700046) dovolatel neznal výši tarifní hodnoty, a že odvolací soud také, v kontextu dalšího dokazování nesprávně, interpretoval dovolatelovo vyjádření o tom, že „si myslí, že dříve neúčtoval 70 % tarifní odměny“ [tj. odměnu podle čl. III bod 1 písm. a) smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 14. 4. 2003] – nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario a dále například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolací přezkum je tedy vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, či ze dne 10. 7. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1490/2017; tato rozhodnutí jsou – stejně jako dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu – přístupná na webových stránkách www.nsoud.cz ) a není jimi naplněn ani ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017).
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká – coby rozporný s ustálenou praxí Nejvyššího soudu – postup při výkladu právního jednání dovolatele a žalovaného.
O právních úkonech učiněných v rámci obchodních závazkových vztahů, a o takový vztah zde nepochybně jde, platí (mimo jiné), že projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle §266 odst. 1 obch. zák., vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu vůle podle §266 odst. 1 a 2 obch. zák. se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (třetí odstavec). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (§266 odst. 4 obch. zák.).
Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi dovodil, že soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) stran smlouvy, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností, skutečnou vůli (úmysl) je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn (kdy se stal perfektním), a přihlížet lze toliko k těm okolnostem, které mohla vnímat i druhá strana smlouvy (§266 odst. 1 obch. zák.). Takto zjištěnou skutečnou vůli je třeba upřednostnit i před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit, soud postupuje podle §266 odst. 2 obch. zák. a posuzuje, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy. Jak při zjišťování skutečné vůle stran (§266 odst. 1 obch. zák.), tak při posouzení významu projevu vůle obsaženého ve smlouvě podle §266 odst. 2 obch. zák., soud musí zohlednit všechny v úvahu přicházející zjištěné okolnosti, zejména pak okolnosti demonstrativně vypočtené v §266 odst. 3 obch. zák., tj. jednání o uzavření smlouvy, praxi, kterou mezi sebou strany zavedly, následné chování stran a další (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4380/2014, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3759/2017, ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2706/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016, či ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 23 Cdo 5195/2017, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 489/2016).
Postup odvolacího soudu při výkladu právního jednání v nyní posuzované věci založený na skutkových zjištěních ohledně zavedené praxe mezi dovolatelem a žalovaným a významu, který právnímu jednání dovolatele (v rámci dřívějšího účtování právních služeb uskutečněných pro žalovaného) přikládal jeho adresát (žalovaný), jenž vedl (postupem podle §266 odst. 2 a 3 obch. zák.) k závěru o uzavření konkludentní dohody o jiné odměně za úkony právní služby podle uzavřené smlouvy o poskytování právních služeb (ohledně tzv. dohody Svatoplukova), se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchyluje, akcentoval-li odvolací soud první průběžné vyúčtování předmětných právních služeb [ve výši 1 200 Kč s toliko formálním odkazem na čl. III bod 1 písm. a) smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 14. 4. 2003, a to za veškerý právní rozbor smlouvy o budoucí smlouvě kupní], jež bylo bez výhrad zaplaceno, a též neúčtování převzetí věci a přípravy zastoupení nikdy v minulosti. Ani extrémní rozpor skutkových závěrů především stran zavedené praxe mezi dovolatelem a žalovaným a významu právního jednání dovolatele z pohledu jeho adresáta (žalovaného) s výsledky provedeného dokazování, jenž by mohl být porušením práva na spravedlivý proces, dovodit nelze. Z napadeného rozsudku navíc plyne, že odvolací soud své závěry nezaložil – izolovaně vzato – jen na úvahách ohledně „očekávání“ žalovaného, jak dovolatel naznačuje, neboť výši odměny za jednotlivé úkony právní služby odvíjel především od vyúčtování prvního z těchto úkonů ze strany dovolatele.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu se přitom neprotiví ani závěrům obsaženým v těch rozhodnutích Nejvyššího soudu, s nimiž dovozuje rozpor dovolatel. Část dovolatelem zmiňované judikatury se vyjadřuje k otázkám skutkovým bez přímé vazby na právní stav, jaký je určující v nyní posuzované věci (podle něhož, jak shora uvedeno, je dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním). Nadto v rozsudku ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4569/2008, Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytknul, že svůj závěr (o tom, že zaměstnanec přistoupil na dohodu o rozvázání pracovního poměru) učinil pouze z toho, že zaměstnanec nastoupil do jiné práce; ve věci nyní posuzované však naproti tomu odvolací soud vycházel z řady – shora uváděných – okolností. V rozsudku ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009, bylo odvolacímu soudu vytýkáno, že poznatky o rozsahu předmětu smlouvy založil toliko na zkoumání samotného textu smlouvy, a tedy rezignoval na zkoumání dalších skutečností; to v nyní posuzované věci odvolací soud – jak shora shrnuto – naopak činil. V rozsudku ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011, Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytýkal, že se odchýlil od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, aniž by důkazy zopakoval; v nyní posuzované věci však odvolací soud věc odlišně právně hodnotil (poté, co k otázce dosavadní praxe ve vztahu se žalovaným sám vyslechnul dovolatele, jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 9. 6. 2020). V rozsudku ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/1999, se Nejvyšší soud vyslovil k odlišné otázce vážnosti vůle při odstoupení od smlouvy (podstatnou byla otázka, zda okolnost, že předmět kupní smlouvy je po odstoupení od smlouvy nadále užíván, vyvolává nedostatek vážnosti vůle k odstoupení od smlouvy), v rozsudku ze dne 5. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3911/2011, pak bylo odvolacímu soudu vytýkáno, že smlouvu shledal neplatnou pouze proto, že ji uzavřela neoprávněná osoba; nic z toho není ve vztahu k nyní posuzované věci využitelným. V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1479/2012, Nejvyšší soud neshledal hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem ústící v závěr, že byla konkludentně projevena vůle (opustit vlastnické právo k přídělu), zjevně nepřiměřeným; v nyní posuzované věci není důvodu takovou zjevnou nepřiměřenost dovozovat. Usneseními Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003, a ze dne 4. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 962/2004, pak byla dovolání odmítnuta pro nepřípustnost, aniž by z nich ve vztahu k nyní posuzované věci vyplývaly jakékoli závěry.
Odvolací soud se rovněž neodchýlil ani od těch závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž, je-li vztah advokáta a klienta založen smluvně, je výše či způsob určení odměny za poskytnutí právní služby výsledkem dohody a má přednost před jejím určením; hranice smluvní autonomie jsou pak vymezeny požadavkem její přiměřenost, přičemž smluvní odměna nesmí být ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci (dovolatelem zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4243/2018). Na úvaze o prioritě odměny za poskytnutí právní služby na základě dohody je napadené rozhodnutí odvolacího soudu vystavěno, přičemž v nyní posuzované věci měla odměna za úkon (ve výši 1 200 Kč bez daně z přidané hodnoty) podle skutkových zjištění odvolacího soudu oporu v předchozí praxi dovolatele a žalovaného a žádných pochybností této výše odměny s požadavkem na její přiměřenost – v kontextu shora uvedených skutkových zjištění – odvolací soud oprávněně nemusel mít; proto je také nepřípadný odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 589/1999, jenž pod rozpor se zákonem subsumoval i rozpor s podzákonným právním aktem, vydaným na základě zákonného zmocnění, stejně jako argumentace dovolatele rozporem s dobrými mravy a zákonem (tím, že výklad provedený odvolacím soudem odporuje §547 o. z. a §580 o. z.).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud při závěru o uzavření konkludentní dohody o výši odměny za poskytnutí právních služeb učinil jiná skutková zjištění než soud prvního stupně, aniž by podle §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování, pak tím míří na vadu řízení. Domnělé vady řízení však samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem rovněž nejsou (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci, jak již shora uvedeno); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v nyní posuzované věci splněno není.
Ze shora uvedeného tedy plyne, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. naplněny nejsou.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tj. včetně akcesorického (nákladového) výroku III., pak proti němu není dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná osoba domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 6. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu