ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2362.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 2362/2020-482
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: " D. v.o.s. " , IČO XY, se sídlem XY, zastoupená JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem Šaldova 217/7, Ústí nad Labem, proti žalovanému: s. m. Ú. n. L., IČO XY, se sídlem XY, zastoupený JUDr. Soňou Rákosovou, advokátkou se sídlem Dobětická 2333/10, Ústí nad Labem, o zaplacení 1 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 126/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2020, č. j. 9 Co 127/2019-431, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2020, č. j.9 Co 127/2019-431, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j.11 C 126/2011-395, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 1 450 000 Kč s 8% úrokem z prodlení od 1. 5. 2011 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení, a to v řízení o náhradu škody, představované rozdílem mezi tržní cenou nemovitosti žalobkyně a cenou dosaženou při prodeji této nemovitosti v exekuci k vymožení pohledávky třetí osoby, kterou žalobkyně nebyla schopna uhradit proto, že jí žalovaný nezaplatil dluh. Okresní soud vzal za prokázané, že v exekuci nařízené dne 24. 4. 2006 na majetek žalobkyně k vymožení pohledávky oprávněného XY ve výši 1 635 924,27 Kč byla dne 16. 4. 2009 prodána v dražbě nemovitost žalobkyně za cenu 1 550 000 Kč, přičemž její tržní cena činila 3 000 000 Kč. Žalobkyně v době od 10. 5. 2000 do 10. 10. 2002 jako nájemkyně nebytového objektu žalovaného za jeho souhlasu provedla v objektu stavební úpravy v hodnotě 3 450 000 Kč, které jí žalovaný po skončení nájmu na její výzvu z 21. 11. 2002 nenahradil. Učinil tak (a jen částečně) až dne 23. 3. 2011 poté, co mu povinnost k zaplacení uvedeného dluhu s příslušenstvím byla uložena pravomocným soudním rozhodnutím. Okresní soud s odkazem na §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) uzavřel, že žalovaný neporušil žádnou svou povinnost, jestliže dluh nezaplatil žalobkyni k její výzvě v roce 2002 předtím, než byla v roce 2006 nařízena exekuce a v roce 2009 provedena dražba, ale až poté, co mu byla povinnost k zaplacení v roce 2011 uložena pravomocným soudním rozhodnutím. Podle okresního soudu šlo o konstitutivní rozhodnutí, které teprve založilo povinnost žalovaného, jež do té doby neexistovala. Okresní soud se v důsledku závěru o absenci protiprávního jednání žalovaného nezabýval ani existencí škody na straně žalobkyně, ani případnou příčinnou souvislostí mezi tvrzenou škodou a jednáním žalovaného.
Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalobkyně (podle §214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání) rozsudkem ze dne 28. 1. 2020, č. j. 9 Co 127/2019-431, potvrdil zamítavý rozsudek okresního soudu ve věci samé a o nákladech řízení mezi účastníky, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odkázal na skutková zjištění okresního soudu a shodně s ním věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb. Názor okresního soudu o konstitutivní povaze rozsudku na plnění shledal nesprávným a vysvětlil, že rozsudek, jímž bylo v roce 2011 žalovanému uloženo zaplatit žalobci 3 450 000 Kč s příslušenstvím, byl rozsudkem deklaratorním, jenž deklaroval již existující povinnost žalovaného splnit dluh, který se stal splatným k výzvě žalobkyně již v roce 2002. Přesto, že okresní soud neučinil žádné skutkové závěry ohledně existence škody na straně žalobkyně a příčinné souvislosti mezi jejím vznikem a porušením povinnosti žalovaného splnit dluh řádně a včas (§517, §519 obč. zák.), pokládal odvolací soud v zájmu hospodárnosti řízení, vedeného již od roku 2011, za vhodné, aby sám ve věci rozhodl. Konstatoval, že sice obecně mohla žalobkyně utrpět škodu, představovanou rozdílem mezi hodnotou nemovitosti a její cenou dosaženou v dražbě, ale existenci škody a příčinnou souvislost ani po opakovaném poučení okresním soudem podle §118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala. Podle odvolacího soudu je existence škody v daném případě „pochybná“, protože nebylo prokázáno tvrzení, na němž je žaloba založena, že cena nemovitosti byla v exekučním řízení stanovena znaleckým posudkem příliš nízko, a proto bylo dosaženo nízké ceny při prodeji. Žalobkyně byla v exekučním řízení v pozici povinného pasivní, nebránila se proti stanovení ceny nemovitosti ani jejímu prodeji. Žalovaný neměl na průběh exekuce žádný vliv, proto neodpovídá za její výsledek, jeho prodlení nemá s prodejem nemovitosti žalobce pod cenou žádnou souvislost. Dražba se konala až šest let od počátku prodlení žalovaného. Odvolací soud sice připustil, že prodlení žalovaného mohlo mít vliv na vznik druhotné platební neschopnosti žalobkyně, ale počátek tohoto prodlení je od vzniku škody příliš časově vzdálen, proto případná škoda nemůže být jeho adekvátním následkem. Navíc nebylo prokázáno, že by prodlení žalovaného bylo jedinou příčinou platební neschopnosti žalobkyně. Odvolací námitku překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně neshledal odvolací soud důvodnou s tím, že z procesního postupu okresního soudu, který opakovaně žalobkyni vyzýval k prokázání jejích tvrzení, mělo být žalobkyni zřejmé, že soud nemá nárok za prokázaný. Přitom je bez významu, že nakonec soud (po změně obsazení) žalobu zamítl z jiného právního důvodu, než k jakému směřovalo dokazování.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. s odůvodněním, že odvolací soud zatížil řízení tak závažnými vadami v procesu zjišťování skutkového stavu věci, že právní závěry, které posléze přijal, neobstojí. Namítla, že odvolací soud své rozhodnutí opřel o důkazy, které sám neprovedl (a které sice okresní soud provedl, ale neučinil z nich žádné skutkové závěry), že v rozporu s §118a o. s. ř. neupozornil účastníky na možné jiné právní posouzení věci, než jaké přijal okresní soud, a bez jednání vydal pro žalobkyni překvapivé rozhodnutí, tedy postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, například s rozhodnutími sp. zn. 23 Cdo 2497/2013, sp. zn. 30 Cdo 3764/2012, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, i s judikaturou soudu Ústavního (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 113/02, sp. zn. I. ÚS 2315/15, sp. zn. IV. ÚS 2316/13, sp. zn. II. ÚS 2724/16 či sp. zn. I. ÚS 777/07). Námitky vznesla dále vůči závěrům odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti a o neprokázání existence škody žalobkyní, které odvolací soud přijal, aniž by k tomu měl jakýkoli podklad ve skutkových zjištěních, jen s odkazem na „správné skutkové závěry“ soudu prvního stupně, který sice důkazy provedl, ale nehodnotil je a žádné skutkové závěry ohledně existence škody a příčinné souvislosti neučinil (jak ve svém rozhodnutí výslovně uvedl). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 372/2003. V rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (např. rozhodnutím sp. zn. 30 Cdo 5270/2009) odvolací soud o odvolání rozhodl bez nařízení jednání, přestože nedostatečná skutková zjištění okresního soudu neumožňovala o věci rozhodnout jen na základě právního posouzení. Žalobkyně rovněž nesouhlasila s odvolacím soudem v právním posouzení příčinné souvislosti. Podle odvolacího soudu totiž není mezi tvrzenou škodou a jednáním žalovaného vztah příčiny a následku, protože „žaloba je založena na předpokladu, že hlavní příčinou vzniku škody byla chyba znalce“ při určení výsledné ceny nemovitostí pro exekuci, což neodpovídá skutečnosti. Žalobkyně od počátku tvrdí, že její nemovitost byla prodána v exekuci proto, že jí žalovaný nezaplatil dluh a ona tak nemohla uspokojit své věřitele, a škoda je představována rozdílem mezi cenou nemovitosti dosaženou v dražbě a její tržní cenou (otázka správnosti stanovení ceny pro exekuční řízení je bez významu). O tento rozdíl (1 450 000 Kč) se v důsledku protiprávního jednání žalovaného zmenšil její majetek. Odvolací soud tak své rozhodnutí založil nejen na skutkových zjištěních, která nemají oporu v provedeném dokazování, ale i na tvrzeních, která nebyla vznesena. Závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti s odkazem na velký časový odstup mezi počátkem prodlení žalovaného a dnem dražby je nesprávný a odporuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4491/2011. Prodlení žalovaného bylo trvajícím protiprávním stavem od 21. 11. 2002 až do dne zaplacení dluhu 23. 3. 2011. Majetkové poměry žalobkyně byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně a žalobkyně je přesvědčena, že na základě něj lze učinit závěr, že v roce 2002 sice měla více věřitelů, ale uspokojila jejich pohledávky, až na toho, k jehož návrhu byla pak vedena exekuce, a to jen kvůli prodlení žalovaného. To je zřejmé i z toho, že k exekuci se žádný další věřitel s nějakou svou pohledávkou za žalobkyní nepřihlásil. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že druhotná platební neschopnost žalobkyně nenastala jako následek jeho prodlení, ale byla výsledkem riskantního způsobu podnikání žalobkyně. I kdyby zaplatil svůj dluh žalobkyni na její výzvu, neměla by žalobkyně prostředky k úhradě všech svých dluhů. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř. a je podle §237 o. s. ř přípustné pro posouzení otázky procesního postupu odvolacího soudu v odvolacím řízení, jímž se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu s následkem porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.
Závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, pak je dovolání přípustné vždy, odchýlil-li se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17).
Podle §221 odst. 1 o. s. ř., nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud podle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí,
je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Rozhodnutí soudu má být nejen věcně správné, ale také pro účastníky řízení objektivně předvídatelné.
Hodlá-li soud vycházet z jiné právní úpravy či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení, je nezbytné, aby o tom účastníky poučil. Opačný postup je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje spravedlivý proces (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2315/15). Postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž k závěru o věcné správnosti výroku (§219o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního posouzení věci, s nímž však účastníky vůbec neseznámí a nedá jim příležitost se k němu vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16).
Potvrdil-li odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem - odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, řízení a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, se v konkrétním případě jedná o překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02, či ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005).
Dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1180/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněný pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), ani ústavně zaručeným právem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, pod č. 128, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 38/13, a ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 3860/17) a občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 4. 2005 omezil možnost rušení rozhodnutí soudu prvního stupně a vracení věci k dalšímu řízení a naopak rozšířil možnost doplnění dokazování odvolacím soudem. Ustanovení §213 odst. 4 o. s. ř. (týkající se možnosti odvolacího soudu doplnit dokazování v odvolacím řízení) nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž naopak určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat, a v případě splnění těchto podmínek tedy ponechává na jeho úvaze, zda dosud neprovedené navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o. s. ř. zruší. Odvolacímu soudu se povinnost provést tyto důkazy neukládá, ale ani se mu to nezakazuje, a v rozporu se zákonem tedy není (a z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení je naopak zpravidla vhodnější) postup, kdy odvolací soud tyto důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, z 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, a z 12. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2832/2011). Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2296/2016). Nebyla-li přezkoumatelným způsobem zhodnocena okolnost významná pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku, ač byla tvrzena a bylo k ní provedeno dokazování, chybí skutkový podklad nezbytný pro aplikaci příslušné právní normy, jde tedy o neúplné, a tudíž nesprávné právní posouzení věci, a je tak naplněn uplatněný dovolací důvod (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2016, sp. zn 25 Cdo 2353/2014).
V dané věci okresní soud vedl rozsáhlé a dlouhotrvající dokazování, z něhož učinil skutkové závěry, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k zaplacení dluhu v listopadu 2002, dluh zaplatil až v březnu 2011 na základě pravomocného rozhodnutí soudu a že na majetek žalobkyně byla v roce 2006 k vymožení pohledávky třetí osoby nařízena exekuce, v jejímž rámci byla v roce 2009 nemovitost žalobkyně v hodnotě 3 000 000 Kč vydražena za 1 550 000 Kč. Po právní stránce uzavřel, že žalovaný se nedopustil protiprávního jednání, protože byl povinen zaplatit dluh až na základě soudního rozhodnutí. Odvolací soud provedl opačný, správný výklad §517 a §559 odst. 2 obč. zák. a vysvětlil, že žalovaný byl v prodlení se splněním dluhu, a tedy jednal protiprávně již od listopadu 2002.
Dále proto bylo namístě posoudit, zda byly žalobkyní prokázány oba další předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou jeho protiprávním jednáním (nesplněním dluhu řádně a včas), a to existence škody a příčinná souvislost (§420 obč. zák.). Okresní soud se (vzhledem ke svému nesprávnému právnímu názoru, že závazek žalovaného vznikl až právní mocí rozsudku, jímž mu bylo uloženo dluh žalobkyni zaplatit) nezabýval existencí škody na straně žalobkyně ani příčinnou souvislostí mezi jednáním žalovaného a případnou škodou. Odvolací soud proto k posouzení existence a výše škody a příčinné souvislosti neměl k dispozici žádná skutková zjištění okresního soudu, z nichž by mohl vyjít. Tento deficit mohl (se zřetelem na zásadu hospodárnosti řízení) zhojit tím, že by při jednání předestřel účastníkům svůj právní pohled na věc, umožnil by jim podat k němu vyjádření a po zopakování dokazování by učinil sám potřebné skutkové i právní závěry, aniž by rozhodnutí okresního soudu rušil. Tak by bylo zachováno právo účastníků na spravedlivý proces, i s přihlédnutím k tomu, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové.
Odvolací soud tak ale nepostupoval, zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, k němuž neměl podklad ve skutkových závěrech soudu prvního stupně; přitom neposkytl dovolatelce možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy, když dokonce s odůvodněním, že se odvolací přezkum bude týkat jen právního posouzení věci, rozhodl (byť za souhlasu obou účastníků) podle §214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení odvolacího jednání. Tím porušil ústavně zaručená práva účastníků na spravedlivý proces a na soudní slyšení a vydal překvapivé rozhodnutí odůvodněné právním závěrem, jehož správnost nelze přezkoumat v důsledku absence skutkových zjištění, na nichž je založen. Za této situace by bylo předčasné zabývat se tvrzeným nesprávným hmotněprávním posouzením věci, když dovolatelce se teprve má otevřít cesta k tvrzením a důkazům vylučujícím právní posouzení provedené odvolacím soudem.
Dovolací soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu