ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1579.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1579/2021-338
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) A. S., narozeného dne XY, bytem v XY, adresa pro doručování: XY, a b) A. Š. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené obecným zmocněncem A. S., bytem v XY, proti žalovanému Statutárnímu městu Pardubice, se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 1, IČO 00274046, o zaplacení částky 174.835 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 126 C 22/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. října 2020, č. j. 23 Co 198/2020-287, ve znění opravného usnesení ze dne 5. ledna 2021, č. j. 23 Co 198/2020-299, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. října 2020, č. j. 23 Co 198/2020-287, ve znění opravného usnesení ze dne 5. ledna 2021, č. j. 23 Co 198/2020-299, se ve výrocích I., III. a V. zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 20. 10. 2020, č. j. 23 Co 198/2020-287, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2021, č. j. 23 Co 198/2020-299 - jímž byl opraven výrok IV. o výši doplatku soudního poplatku za odvolání - změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 3. 2020, č. j. 126 C 22/2017-244 [kterým zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit každému ze žalobců částku 65.340 Kč se specifikovaným příslušenstvím a dále částku 22.077,50 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), a jímž dále rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 5.400 Kč (výrok II.)], tak, že žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců částku 87.417,50 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení zákonných úroků z prodlení v částce 65.340 Kč od 21. 2. 2017 do 11. 4. 2017, z částky 9.368,40 Kč od 12. 4. 2017 do 5. 6. 2018 a z částky 22.077,50 Kč od 13. 6. 2018 do 23. 6. 2018, jej potvrdil (výrok II.), a dále rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit každému ze žalobců náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 4.372 Kč (výrok III.), že každý ze žalobců je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích doplatek soudního poplatku za odvolání ve výši 2.185,50 Kč (výrok IV.) a že žalovaný je povinen nahradit každému ze žalobců náklady odvolacího řízení ve výši 4.371 Kč (výrok V.).
Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě, jíž se žalobci po jejím částečném zpětvzetí a zastavení řízení a po její změně soudem prvního stupně připuštěné domáhali zaplacení částky 130.680 Kč s příslušenstvím jako náhrady za bezdůvodné obohacení za období od 7. 6. 2014 do 6. 6. 2017 vzniklého žalovanému bezesmluvním (veřejným) užíváním pozemků v podílovém spoluvlastnictví žalobců (každého co do id. ½), a to parc. č. XY a č. XY v obci a k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“, či „pozemky“), a dále o žalobě, jíž se žalobci z totožných důvodů domáhali zaplacení částky 44.155 Kč za období od 7. 6. 2017 do 12. 6. 2018 (řízení byla spojena usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 10. 2018, č. j. 126 C 22/2017-70, s tím, že řízení bude nadále vedeno pod sp. zn. 126 C 22/2017). Ačkoliv žalobci žalovaného k zaplacení uvedených částek písemně vyzvali, ničeho jim neuhradil.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že předmětné pozemky ve spoluvlastnictví žalobců, jsou v katastru nemovitostí vedeny jako ostatní komunikace, že se nacházejí v městském parku, že na nich byla vybudována stezka pro cyklisty a stezka pro pěší (a takto jsou též označeny dopravními značkami), obě zpevněné asfaltobetonovým povrchem, které jsou od sebe odděleny zeleným pásem s osvětlením, lavičkou a odpadkovým košem, že takto jsou oba pozemky veřejností využívány i jako odpočinková zóna, přičemž dle sdělení žalovaného tyto stavby (komunikace) zřejmě realizoval československý stát - Krajský investorský útvar Hradec Králové v letech 1986 až 1988 a žalovaný je nabyl po roce 1991 od státu, že ve vztahu k těmto komunikacím se chová jako jejich vlastník, neboť v roce 2019 provedl jejich opravy (viz smlouva o poskytování služeb údržby komunikací D1327/00016/15, Smp-UK-1/2016, uzavřená mezi žalovaným jako objednatelem a společností Služby města Pardubic a.s., se sídlem Pardubice, Hůrka 1803, IČO 25262572, jako poskytovatelem, ve spojení s pokynem žalovaného ze dne 13. 6. 2019, v němž bylo požádáno o opravu povrchu v úseku komunikace mezi ulicí XY a XY, a smlouva o dílo uzavřená mezi žalovaným jako objednatelem a společností MIROS Pardubice a. s., se sídlem Staré Hradiště, Hradecká 545, IČO 27523934, jako zhotovitelem, zveřejněná v registru smluv dne 8. 7. 2019, uzavřená za účelem opravy - položení asfaltobetonového koberce v úseku XY - most XY), a že žalovaný opakovaně projevil nezájem uzavřít s žalobci nájemní smlouvu s tím, že majetkoprávní vypořádání pozemků pod stavbami v majetku města řeší odkoupením (viz dopisy adresované žalobci z let 2010 a 2012). Z vyjádření Odboru dopravy Magistrátu města Pardubic z let 2011 a 2018 bylo dále zjištěno, že stezka „XY“ je stavbou, která vznikla v roce 1973 (resp. v roce 1985), že je majetkem žalovaného a je vedena jako komunikace. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že je-li povrch obou pozemků stavebně zpracován, jde o samostatné stavby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13), že komunikace nacházející se na těchto pozemcích jsou místními komunikacemi IV. třídy ve smyslu §6 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a §3 odst. 4 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, tj. veřejně přístupnou cyklostezkou a stezkou pro pěší sloužícími místní dopravě na území obce a nepřístupné provozu silničních motorových vozidel, a že vlastníkem těchto komunikací je - vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu - žalovaný, a byl jím i v rozhodné době. Odvolací soud poukázal taktéž na to, že stavby komunikací na pozemcích žalobců navazují na komunikace vlastněné žalovaným (cyklostezky a stezky pro pěší), ohledně nichž své vlastnictví nezpochybňuje, takže tvrdil-li, že pouze úsek komunikace na pozemcích žalobců není jeho vlastnictvím, a má jiný charakter, jedná se o účelovou obranu, hraničící se zneužitím práva, která nepožívá právní ochrany ve smyslu §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). O účelovou komunikaci (§7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.) se v daném případě nejedná, neboť neslouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Odvolací soud vycházel dále z opakovaných vyjádření Odboru dopravy, oddělení speciálního stavebního úřadu a dopravy Magistrátu města Pardubic, v nichž potvrdil, že na dotčených pozemcích se nachází místní komunikace IV. třídy, která je v pasportu místních komunikací označena čísly úseku a je ve vlastnictví Statutárního města Pardubice, a dále tento správní orgán uvedl, že nebylo zapotřebí vydávat samostatné správní rozhodnutí o zařazení komunikace, neboť vycházel ze závěrů usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 9 As 15/2012-27, podle něhož byla-li pozemní komunikace místní komunikací podle právních předpisů účinných před 1. 4. 1997, zůstává jí tento status i podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a že uvedená místní komunikace tyto znaky zcela splňuje. V souladu s tím odvolací soud dovodil, že nemá-li zákon č. 13/1997 Sb. přechodná ustanovení, zůstávají pozemní komunikace dle předchozí právní úpravy místními komunikacemi nadále, splňují-li požadavky zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, a prováděcí vyhlášky k němu. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že jsou-li oba pozemky užívány jako veřejné prostranství (§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 111/01) zejména občany obce (žalovaného), v níž se nacházejí, jako cyklistická stezka, stezka pro pěší a odpočinková zóna, pak zákon o pozemních komunikacích v případě místní komunikace, jakož i zákon o obcích v případě veřejného prostranství, neumožňuje bezplatné užívání pozemků vlastníků, ale vyžaduje, aby za toto omezení vlastnického práva byla vlastníkům poskytnuta náhrada. Názoru soudu prvního stupně učiněnému s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, na jehož základě dovodil, že bylo na žalobcích, aby prokázali, že jejich právní předchůdci v době zřízení místních komunikací v roce 1973 s tím vyslovili aktivně nesouhlas, a neučinili-li tak, šlo o souhlas konkludentní (a proto žalobci na náhradu za bezdůvodné obohacení nemají právo), odvolací soud nepřisvědčil, neboť jednak toto rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II ÚS 268/06, a kromě toho v roce 1973 „bylo těžko myslitelné“, aby se právní předchůdci žalobců aktivně zastavění pozemků cyklostezkou a jejich užívání jako veřejného prostranství bránili vzhledem k tomu, že „tehdejší veřejná moc nerespektovala základní práva a svobody, mezi něž vlastnické právo náleží“, nad to byla rodina žalobců perzekvována; odvolací soud proto dovodil, že souhlas dán nebyl, a nesouhlas žalobců byl prokázán vzájemnou korespondencí. Odvolací soud uzavřel, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu (§2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen „o. z.“), neboť užívání pozemků žalobců není upraveno smluvně, na čemž nic nemění námitka žalovaného, že v rozhodném období byla cyklostezka ve špatném technickém stavu, neboť se netýká uplatněného nároku žalobců. Pokud jde o výši náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení, vyšel odvolací soud z výměru Ministerstva financí č. 1/2014, jímž byla stanovena maximální regulovaná cena nájemného z pozemků ve výši 55 Kč /m 2 / rok.
Proti výrokům I., III. a V. rozsudku odvolacího soud podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to A) „zda dva pásy na pozemku zpevněné asfaltobetonovým povrchem jsou samostatnou stavbou“, B) „zda závěr okresního soudu o tom, že pokud právní předchůdci žalobců neprojevili aktivní výslovný nesouhlas s užíváním pozemku, pak lze dovodit, že konkludentně s užíváním pozemku souhlasili, může obstát s ohledem na dobu zřízení cyklostezky - místní komunikace a veřejného prostranství“, a C) otázky „výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení“.
K otázce A) dovolatel poukázal na právní názory vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1414/97 (aprobované Ústavním soudem v rozhodnutí ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01), jež jsou dle něj aplikovatelné i na pásy zpevněné asfaltobetonem, byť se týkají parkoviště, a dále na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, v němž byl vysloven závěr, že místní komunikace může být samostatnou věci v občanskoprávním smyslu, avšak u účelové komunikace, o kterou v tomto případě jde, zákon nerozlišuje vlastnictví pozemků pod komunikací od vlastnictví samotné komunikace; neodpovídá pak skutečnosti, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/13 připustil, že dva pásy zpevněné asfaltobetonovým povrchem jsou samostatnými stavbami. Namítá, že odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil tím, že tyto pásy kvalifikoval jako samostatné stavby dle §119 obč. zák., jimiž by však mohly být pouze stavby spojené se zemí pevným základem. Pro právní závěr o tom, že se jedná o věc samostatnou, pak nemá význam, že pásy jsou užívány jako cesta pro pěší a cyklostezka, neboť asfaltobetonový povrch sice poskytuje chodcům a cyklistům určitý komfort, což však neznamená, že by jimi pozemek nemohl být užíván i nezpevněný. Pokud by se o stavby zcela hypoteticky jednalo, pak dovolatel tvrdí, že není jejich vlastníkem.
Nesprávný je podle dovolatele i závěr odvolacího soudu, že pozemní komunikace zůstávají místními komunikacemi, pokud splňují požadavky před nabytím účinnosti zákona č. 13/1997 Sb., i když ke dni účinnosti nové právní úpravy nebyly ve vlastnictví obce, na jejímž území se nacházely, neboť nebyla-li ke dni nabytí účinnosti zákona č. 13/1997 Sb. místní komunikace ve vlastnictví obce, není již podle tohoto zákona místní komunikací. Dovolatel naopak zastává názor, že k následnému zařazení komunikací do kategorie místních komunikací je třeba rozhodnutí silničního správního úřadu, a to pouze na základě smlouvy o budoucí smlouvě o převodu vlastnického práva k dotčené pozemní komunikaci.
K otázce ad B) dovolatel uvedl, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, „z důvodů, které se nijak nedotýkají právního názoru okresního soudu, který z něho vycházel, tedy právního názoru o tom, kdy v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§19 citovaného zákona) a umožnit na něj veřejný
přístup“ - k tomu ocitoval některé pasáže označeného nálezu s tím, že Ústavní soud akceptuje názor Nejvyššího soudu, že omezení vlastnického práva k pozemku ve formě přístupu na něj je způsobilé přecházet na nového vlastníka, pokud byl souhlas udělen předchozím vlastníkem, z čehož dovozuje, že je bezvýznamný nesouhlas žalobců s umístěním cyklostezky. Neakceptoval-li odvolací soud z jím uvedených důvodů názor soudu prvního stupně, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož právní předchůdci žalobců se mohli bránit projevením aktivního odporu i v roce 1973, a pokud by byli neúspěšní, nebylo by lze dovozovat, že s užíváním pozemku aktivně souhlasili; na újmu závěrům soudu prvního stupně není ani to, že rodina žalobců byla perzekuována.
K otázce ad C) dovolatel namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe tím, že výši náhrady za bezdůvodné obohacení přiznal žalobcům v maximální výši dle výměru Ministerstva financí č. 1/2014, ačkoliv by měla odpovídat výši obvyklého nájemného, které by byl žalovaný nucen zaplatit za užívání části neplodné půdy žalobců pro umístění stavby, a pouze v rozsahu zastavěné plochy, neboť dva zpevněné pásy nezasahují celou výměru pozemků. Nájemné by tak činilo 44,45 Kč/m 2 /rok, neboť by bylo osvobozeno od DPH. Mimo to se na pozemku nachází osvětlení, které je samostatnou stavbou, a nádoba na sběr odpadu, jejichž vlastníkem žalovaný není. Pokud však dva pásy na pozemcích zpevněné asfaltobetonovým povrchem nejsou samostatnou stavbou, nýbrž součástí pozemků žalobců, pak je otázka stavu komunikace jejich věcí, což má vliv na případný nárok za omezení vlastnického práva. Navíc v rozhodném období byla stezka ve špatném technickém stavu, což by mělo vliv na výši peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení žalovaného.
Dovolatel odvolacímu soud dále vytkl, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť nepostupoval v souladu §132 o. s. ř. Nevypořádal se totiž jednak s jeho argumentací, že komunikace splňuje znaky účelové komunikace, že manipuloval s důkazním břemenem, uvedl-li, že byl naplněn i další znak místní komunikace - vlastnické právo žalovaného k ní, ačkoliv upozorňoval
na to, že mu ohledně této komunikace není znám nabývací titul, a žalobci v tomto ohledu neunesli důkazní břemeno. Pokud dále odvolací soud uvedl, že se žalovaný jako vlastník chová, pak v řízení upozorňoval na to, že povrch komunikace opravil nikoliv z důvodu vlastnického práva k ní, nýbrž k zabránění škod na životech, zdraví a na majetku. Nepřezkoumatelný je pak závěr odvolacího soudu, že v roce 1973 bylo těžko myslitelné, aby se právní předchůdci žalobců aktivně zastavění pozemků bránili, neboť neuvedl, jak k tomuto závěru dospěl.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že „se rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. potvrzuje“.
Žalobci se v obsáhlém písemném vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za niž jedná zaměstnanec s odpovídajícím právnickým vzděláním, se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je v dané věci zčásti přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé vlastníkovi místní komunikace zbudované na cizím pozemku a v rozhodné době užívané bez občanskoprávního titulu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou), a že jinak přípustné není.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k otázce, pro niž je přípustné, i opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl soudy obou stupňů zjištěn, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při svých dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
K otázce ad A): Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že na pozemní komunikace (dálnice, silnice a místní komunikace) je třeba v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty právních vztahů [rozlišuje-li zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vlastnictví pozemků pod komunikacemi (s výjimkou komunikace účelové) od vlastnictví samotné komunikace] - k tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod č. 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016, a dále např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 5 As 62/2008, uveřejněný pod č. 2200/2011 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu). Při posouzení samostatnosti stavby místní komunikace je však vždy nutno přihlížet ke všem okolnostem věci, zejména zvyklostem v právním styku, a uvážit, zda je účelné, aby byla stavba samostatným předmětem právních vztahů, přičemž je záhodno zohlednit i to, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002); bude přitom záležet vždy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je zde široký prostor pro uvážení soudu (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014).
Jestliže odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že na předmětných pozemcích se nachází stezka pro cyklisty a stezka pro pěší
(a takto jsou též označeny dopravními značkami), obě zpevněné asfaltobetonovým povrchem, které jsou od sebe odděleny zeleným pásem s osvětlením, lavičkou a odpadkovým košem, přičemž takto jsou oba pozemky veřejností využívány i jako odpočinková zóna, ohledně charakteru těchto místních komunikací dovodil, že jde o samostatné stavby, nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené a odpovídají obsahu spisu, z něhož se též mj. podává, byť to výslovně odvolací soud nezdůraznil, že se jedná o stavby s pevným betonovým podkladem, na nějž byla položena jedna či více vrstev litého asfaltu s vydlážděnými nikami s lavičkami a se středovým travnatým pásem (oproti terénu vyvýšeným), který je od asfaltových a vydlážděných ploch oddělen pevnými zapuštěnými obrubníky, na němž se nachází několik sloupů veřejného osvětlení a odpadkové koše (jak je patrno ze smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovaným jako objednatelem a společností MIROS Pardubice a. s. jako zhotovitelem, uveřejněné v registru smluv dne 8. 7. 2019, v níž je předmět díla vymezen jako „opravy souvislého úseku komunikace položením asfaltobetonového koberce“, který „bude položen na stávající betonový podklad po odstranění dožitého litého asfaltu“, a dále z fotodokumentace, jež je součástí spisu, zejména na č. l. 144 - 148). Závěry odvolacího soudu se tak v tomto ohledu neodchylují od výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit.
Je-li pak obec vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k užívání tohoto pozemku svědčil v rozhodném období řádný právní titul, dochází tím na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to případně i v rozsahu odpovídajícím užívání nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy, přičemž není rozhodné pouze to, zda se v daném případě jedná o pozemky zastavěné či nezastavěné
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1848/2016, ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2328/2017, ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1063/2020, ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, či ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14). Závěr,
že obci jako vlastníku místní komunikace (§9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.) situované na cizím pozemku bez řádného titulu vzniká na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení, je pak aprobován i rozhodovací praxí Ústavního soudu
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 251/16, a jeho usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14, ze dne 14. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 1686/13, či ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13).
Citovaná judikatura je se zřetelem k obdobnému znění §451 obč. zák. a §2991 o. z. použitelná i v poměrech - na posuzovanou věc dopadajícího (je-li předmětem řízení náhrada za bezesmluvní užívání pozemků v období od 7. 6. 2014
do 12. 6. 2018) - občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 756/2019, a ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016).
Považuje-li dovolatel dále za nesprávný i závěr odvolacího soudu, že pozemní komunikace zůstávají místními komunikacemi, pokud splňují požadavky před nabytím účinnosti zákona č. 13/1997 Sb., pak ve vztahu k této námitce řádně nevymezil zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom představuje jednu z jeho obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž nesplnění má za následek neprojednatelnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Již nad rámec je možno poukázat na §4b odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění účinném do 31. 3. 1997, který stanovil, že místními komunikacemi jsou obecně přístupné a užívané ulice, cesty a prostranství, které slouží místní dopravě a jsou zařazeny do sítě místních komunikací.
Otázka ad B) „zda závěr okresního soudu o tom, že pokud právní předchůdci žalobců neprojevili aktivní výslovný nesouhlas s užíváním pozemku, tak lze dovodit, že konkludentně s užíváním pozemku souhlasili, může obstát s ohledem na dobu zřízení cyklostezky - místní komunikace a veřejného prostranství“, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, a to již proto, že dovoláním, jakožto mimořádným opravným prostředkem, lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (k tomu srov. §236 a dále §237 a §241a odst. 1 větu první a odst. 3 o. s. ř.), z čehož plyne, že předmětem dovolacího řízení není přezkum správnosti či nesprávnosti právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Zmínil-li dovolatel v souvislosti s uvedenou otázkou rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1173/2005, které bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06, pak i sám v dovolání uvedl, že tato rozhodnutí se týkala veřejně přístupné účelové komunikace definované v §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, o niž v posuzovaném případě nejde, a závěry uvedené v těchto rozhodnutích na danou věc tudíž nedopadají. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 111/01, „účelovými komunikacemi podle §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jsou zejména polní a lesní cesty, tovární nádvoří a vnitrozávodní komunikace (srov. Fastr, P.: Zákon o pozemních komunikacích s komentářem a vyhláškou, Linde Praha, 1999, str. 27)“. V dané věci však bylo zjištěno, že stezka pro cyklisty a stezka pro chodce (oddělené travnatým pásem) jsou místními komunikacemi - k tomu srov. opětovně citované usnesení Ústavního soudu, v němž taktéž dovodil, že „místními komunikacemi jsou také samostatné chodníky, stezky pro pěší, cyklistické stezky, cesty v chatových oblastech, podchody, lávky, schody, pěšiny, zklidněné komunikace, obytné a pěší zóny apod. (§6 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích ve spojení s §3 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů)“.
Nedůvodná je pak výtka dovolatele, že odvolací soud se nevypořádal s jeho argumentací, že „komunikace splňuje znaky účelové komunikace“, neboť z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zcela jednoznačně plyne, že touto námitkou žalovaného se zabýval, přičemž výslovně uvedl, že o účelovou komunikaci (§7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb.) se v daném případě nejedná, neboť neslouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.
Námitka dovolatele, že je „nepřezkoumatelný závěr odvolacího soudu, že v roce 1973 bylo těžko myslitelné, aby se právní předchůdci žalobců aktivně zastavění pozemků bránili, neboť neuvedl, jak k tomuto závěru dospěl“, je zcela lichá, neboť - jak bylo vysvětleno shora - v tomto ohledu pouze oponoval názoru soudu prvního stupně, který však na danou věc nesprávně aplikoval judikaturu vztahující se k veřejně přístupné účelové komunikaci.
Ze ,soudem prvního stupně dále odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2378/2016, který ovšem nesprávně interpretoval, lze citovat následující závěry: „Ke vzniku veřejného prostranství se vyžaduje souhlas jeho vlastníka. Až za situace, kdy veřejné prostranství platně vzniklo, je vlastník, příp. jeho právní nástupce učiněným souhlasem vázán a nemůže jej jednostranně odvolat. Souhlas vlastníka s veřejným užíváním jeho pozemku či jeho části může být dán výslovně (písemně či ústně), nebo i konkludentně. V případě konkludentního souhlasu postačuje jeho pouhá nečinnost, kdy vlastník dlouhou dobu trpí užívání jeho pozemku širokou veřejností. Jinými slovy, v případě, kdy pozemek či jeho část začne sloužit k obecnému užívání, vlastník by měl proti tomu aktivně zasáhnout. Souhlas vlastníka s užíváním pozemku či jeho části musí být dán ve vztahu k veřejnosti, tedy neomezenému okruhu osob. Pokud totiž vlastník
trpí - byť bezplatně - užívání svého pozemku či jeho části omezeným okruhem osob, o kterém má přehled, pak nelze i s ohledem na respekt vlastnického práva vlastníka k pozemku učinit závěr, že tyto osoby užívají pozemek na základě obecného užívání. Na posouzení konkrétních okolností případu je, zdali vlastník trpí užívání svého pozemku neomezeným počtem osob již po dostatečně dlouhou dobu, takže lze usoudit na to, že konkludentní souhlas vlastníka byl dán. V pochybnostech o existenci konkludentního souhlasu je třeba rozhodnout ve prospěch vlastníka pozemku“.
K otázce ad C):
Podle §2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
Podle §2999 odst. 1 o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými subjekty chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Plněním bez právního důvodu je i užívání cizí věci (v dané věci pozemků) bez platné smlouvy (např. smlouvy o nájmu) či jiného titulu opravňujícího věc užívat, čímž vzniká uživateli majetkový prospěch, bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§2991 o. z.). Bezdůvodným obohacením
(jde-li o demonstrativní výčet skutkových podstat bezdůvodného obohacení v poměrech nové soukromoprávní úpravy) je výslovně i majetkový prospěch získaný protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. §2991 odst. 2 o. z.).
Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§2999 odst. 1 o. z.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu a kterou by nájemce za obvyklých okolností byl povinen platit podle nájemní smlouvy (z judikatury podle dřívější právní úpravy dle §458 obč. zák., která je aplikovatelná i podle §2999 odst. 1 o. z., srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky téhož soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018), avšak bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015, a ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3507/2013, usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016).
Ačkoliv není vyloučeno, že v konkrétním případě může být tržní hladina nájemného nižší než autoritativně stanovená cena regulovaná, musí takovému závěru předcházet skutkové zjištění o výši obvyklého nájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, a usnesení téhož soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015) založené na znaleckém posudku či jiných podkladech dostatečně vypovídajících o nájemném obvyklém v daném místě a čase (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017).
Odvolací soud však - v rozporu s §2999 odst. 1 o. z. a s výše citovanými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit - určil výši peněžité náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení v rozhodném období ve výši maximální výše nájemného podle cenové regulace, aniž by učinil skutkové zjištění, že právě tato výše odpovídá obvyklé hladině nájemného v daném místě a čase (tedy nájemnému, jehož by bylo lze dosáhnout pronájmem předmětných pozemků ve spoluvlastnictví žalobců, jež jsou - bez zákonem aprobovaného důvodu - zastavěny stavbami místních komunikací ve vlastnictví žalovaného). K reprodukovaným závěrům o výši bezdůvodného obohacení se rozhodovací praxe dovolacího soudu hlásí i v případě pozemků zastavěných veřejně užívanými komunikacemi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 447/2014, nebo ze dne 21. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 324/2017).
Dovolatelem namítané tzv. jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ani zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.], k nimž dovolací soud přihlédne, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.), dovolacím soudem zjištěny nebyly. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nepostupoval v souladu s §132 o. s. ř.,
dospěl-li k závěru, že žalovaný je vlastníkem stezky pro cyklisty a stezky pro chodce (oddělené travnatým pásem), pak touto výtkou zpochybňuje zejména skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod, a samotné hodnocení důkazů nelze - se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. - úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Samotná skutková zjištění tedy dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud v uvedeném ohledu dospěl, nejsou „natolik vadná“, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo tedy v daném případě o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna
Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, ve výroku I. o věci samé, jakož i v závislých výrocích III. a V. zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předseda senátu