ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1771.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1771/2021-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou , IČO 00408026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupený JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání věci a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 C 12/2015, o dovolání České republiky - Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. února 2021, č. j. 4 Co 323/2019-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2018, č. j. 26 C 12/2015-83, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Praha, ze dne 2. 9. 2015, č. j. SPU 452670/2015, sp. zn. SPU 044487/2014, výrokem, na jehož základě byly žalobci, jakožto osobě oprávněné ve smyslu ustanovení
§3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb., vydány pozemky parc. č. 1746/121, parc. č. 1746/122 a parc. č. 1746/123 v k. ú. Ďáblice, vzniklé oddělením z pozemku parc. č. 1746/109 v k. ú. Ďáblice na základě geometrického plánu ze dne 18. 1. 2018, č. 1749-8A/2017, vyhotoveného Českou geodetickou s. r. o., IČO 27262642, který je nedílnou součástí rozsudku, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním Česká republika – Státní pozemkový úřad. Předestřela otázku, zda vydávané pozemky (parc. č. 1746/121, parc. č. 1746/122 a parc. č. 1746/123 v k. ú. Ďáblice), jež byly prostřednictvím geometrického plánu odděleny od původního pozemku odňatého oprávněné osobě (parc. č. 1746/109 v k. ú. Ďáblice), jenž byl co do zbytku po přechodu na stát zastavěn pozemní komunikací – dálnicí zbudovanou v lokalitě ulice Cínovecká, bezprostředně funkčně souvisí se stavbou dálnice, respektive jsou nezbytné k jejímu užívání. Měla za to, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013,
sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015,
sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012,
sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, sp. zn. 28 Cdo 3434/2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019
a sp. zn. 28 Cdo 341/2018 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14
a sp. zn. II. ÚS 78/98.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném
od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony),
dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Překážka vydání věci upravená v §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Proto, jak již bylo vícekrát konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit některé závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (k tomu srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015,
a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017); stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.).
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
(stejně tak jako dle výkladových pravidel, k nimž dospěla rozhodovací praxe při aplikaci jiných, dříve vydaných restitučních přepisů, zejm. u obdobného ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě) je pak překážkou vydání pozemku nejenom přímá zastavěnost v restituci nárokovaného pozemku stavbou (či její částí) zřízenou na pozemku po vzniku majetkové křivdy, tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 547/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010,
sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 1649/2014).
Odvolací soud se ovšem citovaným judikatorním závěrům vylučujícím naturální restituci odňatých pozemkových částí nikterak nezpronevěřil, jestliže, vycházeje ze skutkového zjištění (učiněného již soudem prvního stupně), že pozemky parc. č. 1746/121 a č. 1746/122 v k. ú. Ďáblice představují izolační zeleň a pozemek parc. č. 1746/123 v k. ú. Ďáblice zeleň městskou a krajinnou, přičemž jde o pozemky volné a nezastavěné, které netvoří funkční celek se stavbou pozemní komunikace – dálnice zbudované v ulici Cínovecká – a sousedí s dalšími pozemky (ornou půdou) žalobcem již vlastněnými, dovodil, že v individuálních skutkových poměrech posuzované pře důvody podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vylučující naturální restituci dotčených pozemkových částí naplněny nejsou.
Kritika závěrů odvolacího soudu o způsobu využití předmětných pozemků, resp. jejich charakteru, stavu a funkčním určení, pak představuje polemiku se skutkovými konkluzemi, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na újmu práv dovolatelky přitom nemohl být ani postup odvolacího soudu, jenž nad rámec závěrů soudu prvního stupně prověřil, zda vydání předmětných pozemků nebrání výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb.; jeho aplikace ovšem v posuzovaném případě zjevně nepřichází do úvahy – týká se totiž toliko pozemků dotčených budoucí plánovanou výstavbou a nikoliv pozemků již zastavěných.
Předpoklady přípustnosti podaného dovolání tudíž s ohledem na výše uvedené v posuzované věci naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl
(§243c odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a žalobci, který se k dovolání nevyjádřil, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu