ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.217.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 217/2021-760
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: K. D. , nar. XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované: M. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Zdeňkem Stárkem, advokátem se sídlem v Chomutově, Beethovenova 1149/16, o zaplacení 541 238 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 12 C 257/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2020, č. j. 13 Co 415/2019-696, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 31. července 2019, č. j. 12 C 257/2012-598, ve výrocích I. a III., jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 541 238 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 26. 4. 2011 do zaplacení a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu dovoláním žalovaná. Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatelka za řešenou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu považuje otázku promlčení, respektive počátku běhu promlčecí doby, práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku investic vložených do cizí nemovitosti na základě dohody účastníků o společném soužití a využívání nemovitosti. Při jejím řešení se odvolací soud měl odchýlit od dovolatelkou citované judikatury.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Posuzované právní vztahy se řídí ustanovením §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť vzniklé bezdůvodné obohacení bylo získáno na základě investic vložených žalobcem do rodinného domu ve výlučném vlastnictví žalované realizovaných v letech 2006 až 2011.
Zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby je příkladem majetkového prospěchu získaného plněním z právního důvodu, který odpadl (viz §451 obč. zák.). V této situaci dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení až v okamžiku, kdy tento právní důvod ztratil své účinky (odpadl). Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům) v tomto směru, tj. z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném soužití a využívání nemovitosti, na jejímž základě se investující osoba (aniž by byla jejím vlastníkem) podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání nemovitosti (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, a ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3926/2019).
Příkladem majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu je pak situace, v níž dochází ke zhodnocení nemovitosti investicemi třetí osoby, jež byly prováděny bez odpovídajícího právního důvodu - zde nabývá vlastník nemovitosti bezdůvodné obohacení již okamžikem provedení dané stavební či jiné obdobné cenu nemovitosti zvyšující úpravy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 355/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 831/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3538/2011).
Pro promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je přitom aplikovanou právní úpravou stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní a objektivní (§107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Pro počátek tříleté, resp. desetileté objektivní promlčecí doby (§107 odst. 2 obč. zák.) je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení došlo. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, tedy kdy se prokazatelně dozví všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4499/2010, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006).
Odvolací soud se tedy ustálené judikatuře nikterak nezprotivil, vázal-li v případě investic vložených žalobcem do nemovitosti dovolatelky na základě vzájemné dohody účastníků o společném soužití a využívání této nemovitosti počátek běhu promlčecí doby (jak subjektivní, tak objektivní) práva na vydání tím vzniklého bezdůvodného obohacení až k okamžiku zániku společného soužití (prosinec 2010). S ustálenou judikaturou současně nekoliduje ani závěr odvolacího soudu o tom, že jak subjektivní, tak objektivní promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého investicemi realizovanými žalobcem již bez právního důvodu po ukončení společného soužití účastníků řízení (v průběhu roku 2011) počala běžet okamžikem poskytnutí jednotlivých (bezdůvodných) plnění. Konkluze odvolacího soudu o tom, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 541 238 Kč s příslušenstvím není promlčeno v důsledku uplynutí dvouleté subjektivní ani tříleté objektivní promlčecí doby (§107 obč. zák.), jestliže žaloba byla podána dne 26. 6. 2012 (§112 obč. zák.), tudíž korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Zpochybňuje-li přitom dovolatelka zjištění odvolacího soudu o okamžiku, k němuž se žalobce dozvěděl o vzniku bezdůvodného obohacení, případně závěry o tom, zda posuzované investice byly žalobcem uskutečněny, představuje její polemika evidentně kritiku konkluzí skutkových a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. očividně usuzovat nelze.
Vytýká-li konečně dovolatelka nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, dlužno předně uvést, že prostřednictvím této námitky upozorňuje na vadu řízení před soudy nižšího stupně. Takovouto výtkou se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtka dovolatelky ostatně postrádá relevanci.
Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu totiž nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatelka je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu ostatně nasvědčuje tomu, že poukazovaný nedostatek nebyl závažnějším způsobem na újmu uplatnění jejích práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Závazek odůvodnit rozhodnutí pak „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Soudy nižšího stupně v projednávané věci nadto provedené důkazy hodnotily způsobem vyplývajícím z §132 o. s. ř., přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, jakými úvahami se řídily. Reflektovaly přitom veškeré skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů, a žádné při svém hodnocení nepominuly.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy žalobci, jenž se k dovolání nevyjádřil, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 3. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu