ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2244.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2244/2021-916
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce K. R., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské nám. 5/28, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 158/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí na Labem - pobočky v Liberci ze dne 9. dubna 2021, č. j. 83 Co 288/2019-869, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.760 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Šťovíčka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Malostranské nám. 5/28.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí na Labem - pobočka v Liberci k odvolání obou účastníků výrokem I. rozsudku ze dne 9. 4. 2021, č. j. 83 Co 288/2019-869, rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 23. 9. 2019, č. j. 13 C 158/2018-763, v části výroku I., kterou byl podle §11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), nahrazen projev vůle žalované k uzavření ve výroku specifikované smlouvy se žalobcem o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „pozemky parc. č. XY a parc. č. XY“) k uspokojení jeho restitučního nároku v rozsahu 33.749,40 Kč, potvrdil, v části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 18.674 Kč k rukám advokátky Mgr. Ilony Kindlové (výrok IV.)
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění mezi účastníky nesporných, že žalobce je držitelem restitučního nároku podle zákona o půdě po J. Č., jenž jej zdědil po zemřelé původní oprávněné osobě – A. W. (restituční nárok na vydání odňatých pozemků jí byl uplatněn v roce 1991), že nárok žalobce se odvíjí od rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 25. 3. 2005, č. j. 113/91/7, dle nějž právní předchůdkyni žalobce nebyly vydány původní pozemky v k. ú. XY pro výluku dle §11 zákona o půdě, že výše restitučního nároku činila částku 7.986.000 Kč (nespornou ji účastníci učinili až v průběhu řízení), že žalobce se od roku 2017 opakovaně hlásil do veřejných nabídek pozemků podle §11a zákona o půdě s negativním výsledkem, neboť žalovaná neuznávala ocenění odňatých pozemků, a že ve dvanácti soudních řízeních byly žalobci vydány náhradní pozemky v celkové hodnotě 6.361.414,75 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že postup žalované, která ještě po část řízení před soudem prvního stupně sporovala výši restitučního nároku žalobce, byl vůči němu, přes jeho aktivní přístup, liknavý a svévolný, pročež se nemohl domoci uspokojení tohoto nároku ve správné výši ve veřejných nabídkách pozemků. K námitce žalované, že převodu náhradních pozemků parc. č. XY a XY brání předběžné opatření nařízené usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne 16. 1. 2018, č. j. 3 C 12/2018-26, jímž žalované byla zakázána dispozice s těmito pozemky, odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2018, 15 Co 59/2018-118 (pravomocným dne 6. 3. 2018) bylo toto usnesení změněno tak, že návrh na vydání předběžného opatření byl zamítnut. Namítala-li žalovaná dále, že pozemek parc. č. XY není způsobilý k vydání, neboť je na něm umístěna sjezdová lyžařská trať, a že tedy není vhodný k zemědělskému obhospodařování, nepovažoval odvolací soud tuto námitku za důvodnou, když v řízení bylo zjištěno, že na něm nejsou umístěny stavby či zařízení bránící jeho zemědělskému využití. Případné umístění sjezdové lyžařské trati na pozemku či jeho části v zimním období nebrání jeho zemědělskému obhospodařování a nepředstavuje tak překážku vydání coby náhradního pozemku v režimu zákona o půdě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018 a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3093/2018). Převodu pozemku parc. č. XY pak nebrání žalovanou namítané zatížení věcným břemenem, spočívajícím v povinnosti strpět umístění stavby studny a čerpání vody s právem přístupu za účelem kontroly, údržby a oprav v rozsahu vymezeném geometrickým plánem, neboť rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na tom, že samotné věcné břemeno bez dalšího není překážkou převoditelnosti pozemku oprávněné osobě; rozhodným kritériem je to, zda zatížení věcným břemenem brání zemědělskému obhospodařování pozemku (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, sp. zn. 28 Cdo 170/2019 a sp. zn. 28 Cdo 1607/2020); v daném případě však nebylo zjištěno ani žalovanou tvrzeno, že by zatížení pozemku věcným břemenem zemědělskému obhospodařování pozemku bránilo. Ohledně ocenění náhradních pozemků vyšel odvolací soud z právního názoru, že je na místě je oceňovat dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991, avšak dle stavu v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě. Dovodil, že ocenil-li znalec J. S. znaleckým posudkem ze dne 5. 3. 2012, č. 3419/02-094/2012, předloženým žalovanou, část pozemku parc. č. XY o výměře 7.823 m 2 (nesprávně uvedeno „m 3“ ) jako pozemek zemědělský - kultury trvalý travní porost (ve výši 7.040,70 Kč) a při ocenění zbývající části pozemku o výměře 8.164 m 2 (nesprávně uvedeno „m 3“ ) vyšel z toho, že v této části je územně plánovacími dokumenty označen jako sportoviště (sjezdová lyžařská trať) a ocenil ji částkou 124.092,80 Kč (jako pozemek stavební), pak tento postup znalce neodpovídá výše uvedenému požadavku na ocenění dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991. Cenové předpisy platné k uvedenému dni (tedy vyhláška č. 182/1998 Sb., v tehdy účinném znění) nereflektovaly nijak předpokládané využití pozemku jako sjezdové tratě či obecně jako sportoviště, resp. cenové předpisy neskýtaly podklad pro to, aby takové, územním plánem předpokládané využití pozemku mohlo být zohledněno coby cenotvorný faktor. Soud prvního stupně proto dle odvolacího soudu správně uzavřel, že znalecký posudek znaleckého ústavu PROSCON, s.r.o., ze dne 25. 2. 2019, č. 2977/47/2019, předložený žalobcem, jímž byla cena pozemku parc. č. XY stanovena na částku 17.038,30 Kč, spíše reflektuje jeho skutečný stav a vyhovuje specifickým požadavkům na způsob jeho ocenění pro účely vydání dle zákona o půdě.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky vhodnosti předmětných pozemků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. že se jedná o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu komplexně řešena, a že otázka „zda vyhláška č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., umožňuje zohlednit v ceně náhradního pozemku místo, polohu či jeho (předpokládané) využití“, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Jde-li o pozemek parc. č. XY, pak dovolatelka zopakovala, že se jedná o lyžařskou sjezdovou trať tvořící s lyžařskými vleky jeden nedělitelný celek [odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3093/2018, a ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a na dílčí závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2020, č. j. 28 Cdo 2555/2020, týkající se překážky naturální restituce dle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, resp. posuzování existence funkční souvislosti pozemků s ostatními nemovitostmi]. Navíc tento pozemek není určen k zemědělskému obhospodařování ani mimo lyžařskou sezónu, neboť dle územního plánu obce by měl mimo zimní sezónu sloužit jako pobytová louka; ta je přitom tímto územním plánem definována jako plocha s trvalým travním porostem, která je určená pro kulturně rekreační aktivity, zejména slavnosti, festivaly či jako shromažďovací prostor. Je tedy zřejmé, že v daném případě převažuje veřejný zájem na poskytování kulturně rekreačních a sportovních služeb nad zájmem žalobce na převod tohoto pozemku. Ohledně pozemku parc. č. XY dovolatelka znovu namítá, že není k převodu vhodný, neboť je zatížen věcným břemenem strpění stavby studny, vodovodu a čerpání vody ze studně s právem přístupu za účelem pravidelné kontroly, údržby a oprav v rozsahu GP 1060-054/2012 na základě úplatné smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 31. 10. 2013, z čehož dovozuje, že bylo zasaženo do práv třetích osob. Ke druhé otázce dovolatelka uvedla, že odvolací soud, ač respektoval judikaturu dovolacího soudu, mylně usoudil, že vyhláška č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., neumožňuje při oceňování náhradních pozemků zohlednit jejich územním plánem předpokládané využití. Nesprávně proto shledal, že soud prvního stupně nepochybil, když ohledně ocenění pozemku parc. č. XY vyšel ze závěru znaleckého posudku znaleckého ústavu PROSCON s.r.o.; jím určená cena tohoto pozemku ve výši 17.038,30 Kč však neodráží, že „se jedná o lukrativní pozemek v blízkosti centra obce, který je v zimním období využíván jako sjezdová lyžařská trať a který je územním plánem obce určen k pořádání kulturně rekreačních aktivit“. Naopak cena zjištěná znalcem Josefem Slavíčkem, tj. v částce 131.246,50 Kč skutečné hodnotě pozemku odpovídá, neboť ta se neodvíjí od bonity půdy, ale od jeho využitelnosti pro sportovní a jiné společenské aktivity, jakož i od jeho polohy. Nesprávný je i názor odvolacího soudu, že příslušné cenové předpisy neumožňují reflektovat územním plánem předpokládané využití tohoto pozemku, v důsledku čehož rezignoval na to, aby byla zjištěna jeho skutečná cena, a opomněl případnou aplikaci §21 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., dle nějž je možné cenu náhradního pozemku zjištěnou dle ustanovení této vyhlášky vzhledem k jeho specifickým vlastnostem navýšit až o 40 %. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se řízení končí, bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (žalovanou), řádně zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Vhodnými náhradními pozemky se rozumí pozemky, jež by byly - nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. dovolatelky - zařaditelné do veřejné nabídky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v §11 odst. 1 zákona o půdě a v §6 zákona č. 503/2012 Sb., zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Při posuzování existence funkční souvislosti pozemků se stavbou je pak nutno přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. Zákon o půdě totiž slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě může převážit nad právem na naturální restituci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006,
se Nejvyšší soud současně podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval i některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící restituci podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria přitom nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce,
již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, a ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013). Nadále je rovněž třeba brát v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, dle něhož institut překážek vydání nemovitosti podle §11 zákona o půdě stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11). Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, a dále nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).
Odvolací soud se výše rozvedených judikaturních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, když ve vztahu k pozemku parc. č. XY se zřetelem k soudem prvního stupně zjištěným individuálním skutkovým okolnostem, které odvolací soud převzal - že jde o pozemek zemědělský (trvalý travní porost), na němž nejsou umístěny žádné stavby ani zařízení bránící jeho využití, že jde o pozemek určený k provozování zemědělské výroby a činnosti (viz pachtovní smlouva č. 5N14/12 uzavřená mezi žalovanou a pachtýřem s účinností ode dne 30. 9. 2014 na dobu neurčitou a dodatek č. 1 k ní účinný od 1. 7. 2018), a že se nachází při místní komunikaci, takže nejde o stěžejní část sjezdařské tratě, nýbrž jen o její dojezdovou část - dovodil, že jde o pozemek vhodný k převodu na žalobce, coby pozemek náhradní, neboť jeho případné využití jako sjezdové trati v zimním období nebrání jeho zemědělskému využití, a nepředstavuje překážku jeho vydání coby náhradního pozemku v režimu zákona o půdě (srov. též závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, či ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3093/2018). Ostatně, jak výstižně uvedl soud prvního stupně, v zimním období, kdy by byl pozemek za účelem lyžování případně využíván, by žalobce, resp. pachtýř, žádnou hospodářskou činnost na něm neprovozoval (a ani provozovat nemohl).
Samotná dovolatelkou namítaná okolnost, že na tomto pozemku je dle územního plánu obce mimo zimní období plánováno využití jako pobytová louka, na shora uvedených závěrech ničeho nemění, nehledě již na to, že tuto námitku žalovaná uplatnila až v dovolání a jedná se tak o nepřípustnou novotu (§241a odst. 6 o. s. ř.), neuplatněnou v řízení před soudy obou stupňů, jak z obsahu spisu vyplývá. Námitku, že „v daném případě převažuje veřejný zájem na poskytování kulturně rekreačních a sportovních služeb nad zájmem žalobce na převod tohoto pozemku“, dovolatelka v odvolání ani v průběhu odvolacího řízení nevznesla, a odvolací soud se jí proto nemohl zabývat (stejně tak nemůže být ani předmětem dovolacího řízení).
K ocenění pozemku parc. č. XY:
Podle §11a odst. 14 zákona o půdě, ve znění ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, platí, že cena pozemků uvedená ve veřejné nabídce se stanoví podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., přičemž pozemky určené schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění budou oceněny jako stavební. Ustanovení §6 vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se nepoužijí. Stejným způsobem se ocení i pozemky převáděné mimo veřejnou nabídku podle odstavce 11.
Podle §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je pro úspěch žaloby o uložení povinnosti vydat náhradní pozemky rozhodující mimo jiné otázka stávající výše nároku oprávněné osoby a hodnoty požadovaného náhradního pozemku; tyto otázky soud řeší jako otázky předběžné (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
Není-li přitom právní normy, jež by v souvislosti s jejich oceněním ukládala posuzovat charakter náhradních pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků dle §28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest nutno oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v §154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě (viz §11a odst. 13 zákona o půdě) má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14.), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Z uvedených důvodů je proto zcela na místě oceňovat náhradní pozemky dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991, avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě.
Samotné zjišťování ceny nemovitosti a její určení dle cenového předpisu je otázkou zejména skutkových zjištění, jejichž kvalifikované posouzení si pak zpravidla vyžaduje i odborné znalosti (§127 odst. 1 o. s. ř.) - (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 984/2020).
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí, a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001). K jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018).
V dané věci se odvolací soud stran hodnocení účastníky předložených znaleckých posudků ohledně ocenění pozemku parc. č. XY (§132 o. s. ř.) ztotožnil se soudem prvního stupně, jenž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se přiklonil ke znaleckému posudku znaleckého ústavu PROSCON s.r.o., který je zpracován podrobněji, v pozdější době a dle aktuálního územního plánu, v němž je pozemek zařazen do ploch ZV veřejná prostranství - veřejná zeleň, území Z71, tj. plocha veřejné zeleně pro účely lyžařského areálu bez možnosti umísťování staveb nezbytných pro provoz areálu. Pozemek není veden jako stavební, je nezastavitelný, proto také jeho ocenění dle skutečného charakteru - trvalý travní porost, soud považuje za správnější. S ohledem na charakter označeného pozemku byl tímto znaleckým posudkem oceněn dle §14 odst. 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (na rozdíl od znaleckého posudku znalce Josefa Slavíčka ze dne 5. 3. 2012, který jeho větší část ocenil jako pozemek stavební).
Pokud tedy dovolatel zpochybnil zhodnocení účastníky předložených znaleckých posudků odvolacím soudem (§132 o. s. ř.) a vytýká mu, že za podklad svého rozhodnutí vzal závěr znaleckého posudku znaleckého ústavu PROSCON s.r.o., pak je třeba poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která dovodila, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Je možno jen dodat, že otázku formulovanou dovolatelkou „zda vyhláška č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., umožňuje zohlednit v ceně náhradního pozemku místo, polohu či jeho (předpokládané) využití“, odvolací soud v takto obecné poloze neřešil; poukázal jen na to, že tato vyhláška neskýtala podklad pro to, aby územním plánem předpokládané využití pozemku (majícího charakter trvalého travního porostu) jako sjezdové lyžařské tratě v zimním období mohlo být zohledněno coby cenotvorný faktor.
Námitku, že odvolací soud opomněl případnou aplikaci §21 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., který stanoví, že při převodech staveb, pozemků a trvalých porostů pouze mezi občany lze sjednat zvýšení ceny zjištěné podle předchozích ustanovení bez omezení, a že v ostatních případech může zvýšení činit až 40 % a to zejména vzhledem k místu, poloze a zvláštnímu vybavení, uplatnila dovolatelka až v dovolacím řízení a opětovně se tak jedná o nepřípustnou novotu dle §241a odst. 6 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka dále, že ani pozemek parc. č. XY není vhodný k vydání oprávněné osobě, neboť je zatížen věcným břemenem, a že by tím bylo zasaženo do práv třetích osob, lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 170/2019, či ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1607/2020), dle níž samotné věcné břemeno bez dalšího není překážkou převoditelnosti pozemku do vlastnictví oprávněné osoby. Omezení věcným břemenem (spočívajícím v povinnosti strpět umístění stavby studny a čerpání vody s právem přístupu za účelem kontroly, údržby a oprav v rozsahu vymezeném geometrickým plánem) v daném případě nijak neztěžuje zemědělské obhospodařování označeného pozemku (již taktéž na základě pachtovní smlouvy č. 5N14/12 ze dne 30. 9. 2014 fakticky realizované). Nadto je třeba uvést, že mimo obecné proklamace o tom, že vydáním označeného pozemku dojde k zásahu do práv třetích osob, žalovaná neuvádí jaká (přednostní a existující) práva třetích osob by měla být vydáním tohoto pozemků dotčena, jestliže - jak již uvedeno shora - zřízené věcné břemeno, jež zatěžuje k vydání nárokovaný náhradní pozemek, překážkou převoditelnosti pozemku není.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti nebyly naplněny (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu