ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2387.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2387/2021-594
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, IČO 44941439, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným 1) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště Ostrava, Ostrava-Radvanice, Lihovarská 1335/9, a 2) V. A. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 194/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. dubna 2021, č. j. 8 Co 15/2021-571, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Viléma Urbiše, advokáta se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše 1497/21.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Bruntále v řízení vedeném podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) rozsudkem ze dne 8. 10. 2020, č. j. 12 C 194/2015-521, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaná 1) je vlastníkem částí pozemků dle pozemkové knihy, knihovní vložka 60, pro katastrální území XY, a to pozemku parc. č. XY (v rozsahu pozemku PK parc. č. XY), pozemku parc. č. XY (v rozsahu pozemku PK parc. č. XY), pozemku parc. č. XY (v rozsahu pozemku PK parc. č. XY) a pozemku parc. č. XY (v rozsahu pozemku PK parc. č. XY), zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro obec a k. ú. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I.); dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech řízení žalované 1) částku 3.442,70 Kč a žalovanému 2) částku 16.456 Kč k rukám jeho zástupce (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 8 Co 15/2021-571, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1) částku 600 Kč a žalovanému 2) částku 10.009 Kč k rukám jeho zástupce (výroky II. a III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je právnickou osobou zřízenou Církví římskokatolickou jako součást registrované církve, že jde o subjekt totožný se subjekty historicky působícími pod názvy např. „Das Hoch und Deutschmeisterthum des hohen deutschen Ritterordens“ nebo „Der Deutsche Ritterorden“, že vlastnické právo k původním pozemkům bylo pro subjekt „Hoch und Deutschmeisterthum des hohen deutschen Ritterordens“ zapsáno na základě kupní smlouvy ze dne 17. 8. 1910, že právní předchůdce žalobkyně byl v důsledku nacistické okupace rozpuštěn výnosem Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti - komisaře k udržení klidu pro organizace ze dne 27. 2. 1939 a jeho majetek byl zkonfiskován Německou říší, že k datu 20. 1. 1940 došlo na základě tohoto rozhodnutí k zápisu vlastnického práva pro Říšskou lesní správu - Oblastní lesní úřad Liberec, že v průběhu roku 1945 se velmistr Řádu Robert Schälzky dovolával vrácení majetku žádostmi adresovanými řadě subjektů (národním výborům, ministerstvům, vládě, prezidentu republiky), že však právní předchůdce žalobkyně nepožádal v zákonné tříleté lhůtě o restituci majetku u soudu dle zákona č. 128/1946 Sb. a že předmětné pozemky jsou v současné době ve vlastnictví žalovaného 2), na nějž byly převedeny kupními smlouvami uzavřenými s Pozemkovým fondem ČR podle zákona č. 95/1999 Sb. Při právním posouzení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo-li v poválečném období vlastnické právo právního předchůdce žalobkyně k označeným pozemkům obnoveno, není žalobkyně osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., pročež jí nesvědčí ani aktivní legitimace k vedení sporu dle §18 odst. 1 tohoto zákona. Poukaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 1948, č. j. 690/46, je irelevantní, neboť jeho existenci se jí nepodařilo prokázat. Odkázala-li dále žalobkyně na rozhodnutí soudů, podle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., pak závěry uvedené v těchto rozhodnutích se v dané věci neprosadí, neboť se vztahují k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který - na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., v §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů; prostý přenos závěru rozhodovací praxe odkazované žalobkyní je přinejmenším problematický, poněvadž by jím v důsledku toho mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce prostřednictvím restituční normy jal zmírnit. V případě argumentu žalobkyně ohledně konfiskace majetku jejímu právnímu předchůdci podle dekretů presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. odvolací soud uvedl, že právním důvodem konfiskace dle těchto dekretů byly dekrety samotné, takže k ní docházelo k datu jejich účinnosti, přičemž následná konfiskační rozhodnutí měla již jen deklaratorní charakter. Tvrzení žalobkyně o vadách rozhodnutí vydaného v konfiskačním řízení proto samo o sobě nemůže účinky konfiskace zpochybnit. Odvolací soud dodal, že k aktům převzetí majetku konfiskací směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945), a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě dle poválečných právních předpisů restituován. S ohledem na uvedené závěry již odvolací soud považoval otázku pasivní legitimace žalovaných za irelevantní. Na okraj podotkl, že stejné závěry učinil Nejvyšší soud i v dalších věcech, v nichž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem z totožných důvodů, a to např. ve věcech sp. zn. 28 Cdo 133/2018, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017 a sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, a že obecnými soudy přijatá rozhodnutí obstála i v ústavněprávním přezkumu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4163/2018 a sp. zn. II. ÚS 2426/2019).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR a měly být řešeny jinak, popř. jde o otázky doposud v rozhodování dovolacího soudu neřešené“, a to: a) „Je možno za majetkovou křivdu v rozhodném období považovat také nemožnost podání žaloby dle zákona č. 128/1946 Sb. z důvodu náboženské nebo politické perzekuce?“; b) „Mohl žalobce uplatnit restituční právo dle zák. č. 128/1946 Sb. po celé zákonem předpokládané období? Lze nepodáním žaloby dle zák. č. 128/1946 Sb. jít k jeho tíži (pokud ji fakticky po část zákonem předpokládaného období nemohl podat)?“; c) „Lze ve věci spravedlivě rozhodnout bez zkoumání tak podstatné skutkové okolnosti jako je jednání žalobce vůči nacistickému režimu a zjištěním, zda byl perzekuován ze strany totalitních režimů?“; d) „Kdo byl vlastníkem pozemku, u kterého byla shledána neplatnost majetkového převodu dle dekretu č. 5/1945 Sb. a u kterého byla poznamenána národní správa do doby, než bylo rozhodnuto o vrácení pozemku původnímu majiteli nebo jinak vyřešeno vlastnictví pozemku?“; e) „Na základě čeho u předmětných pozemků došlo k přechodu vlastnického práva na Československý stát?“; f) „Zajišťuje striktně jazykový výklad zákona č. 428/2012 Sb. (zejména §1, §2 a §5), jak jej provedly obecné soudy, rovnost subjektů práva“?; g) „Je možné prolomit rozhodné období dle zákona č. 428/2012 Sb., resp. jeho striktně jazykový výklad? Pokud ano, v jakém případě, resp. za jakých okolností?“.
Dovolatelka považuje za nesporné, že k primární majetkové křivdě vůči ní (správně vůči jejímu právnímu předchůdci) došlo za německé okupace, že takovéto křivdy byly deklarovány již dekretem č. 5/1945 Sb. a posléze zákonem č. 128/1946 Sb., přičemž dle jejího názoru by se vlastníkem pozemků jistě v rozhodném období stala, pokud by nedošlo k nástupu nedemokratického režimu. Má za to, že bylo nutné majetkové převody nacistického Německa poměřovat i ustanoveními Všeobecného občanského zákoníku (č. 946/1811 Sb.), dle dekretu č. 11/1944 Úř. věst., o obnovení právního pořádku, a vyhlášky č. 19/1947 Ú. l. Za správný dovolatelka nepovažuje závěr soudů obou stupňů, že její právní předchůdce pozbyl vlastnické právo k pozemkům před rozhodným obdobím, neboť se opomněly zabývat nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948, č. j. 690/46-6, jehož závěry označil Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, za důležité, přičemž zdůraznila, že po 25. 2. 1948 se již nemohla domáhat vrácení majetku. Uvedla též, že proti konfiskační vyhlášce ze dne 1. 4. 1946, č. j. 113/5-1946, kterou byl na základě výměru Zemského národního výboru, expozitury v Ostravě, ze dne 9. 3. 1946, č. j. VIII/35-751/30-1946, Řád německých rytířů označen za zrádce a nepřítele Československé republiky a vyhlášením dekretu byl zemědělský majetek Řádu zkonfiskován, bylo podáno odvolání, pročež tato vyhláška nikdy nenabyla právní moci. Dále má za to, že majetková křivda má stejný charakter bez ohledu na to, zda je činěna ve vztahu k fyzické či právnické osobě, takže není žádný důvod neaplikovat rozhodovací praxi vztahující se k zákonu č. 87/1991 Sb. i v režimu zákona č. 428/2012 Sb.; v tomto ohledu odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. Pl. ÚS. 24/98, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2690/15, a sp. zn. IV. ÚS 691/01. Poukázala i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sp. zn. 28 Cdo 367/2004, sp. zn. 28 Cdo 1726/2000, sp. zn. I. ÚS 82/01, sp. zn. I. ÚS 254/2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000, sp. zn. II. ÚS 66/98, sp. zn. I. ÚS 3943/14 a sp. zn. I. ÚS 617/08, která přísně nepodmiňuje restituční nároky dle porevolučních předpisů uplatněním restitučních nároků dle poválečných předpisů. Dále dovozuje, že výklad zákona č. 428/2012 Sb. provedený soudy obou stupňů je v rozporu s principem spravedlnosti, zásadou právní jistoty, legitimního očekávání a principu rovnosti, neboť §2 tohoto zákona je možné interpretovat tak, že za původní majetek církví se považuje i takový, na který jí vznikl nárok dle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo dle zákona č. 128/1946 Sb., pokud žalobu dle tohoto zákona ve stanovené lhůtě nemohla uplatnit z důvodu politické perzekuce, a §5 písm. j) zákona tak, že politickou a náboženskou perzekuci, která vedla k majetkové křivdě, lze považovat také faktickou nemožnost podat žalobu k vrácení majetku dle zákona č. 128/1946 Sb., která zde byla přinejmenším od 7. 4. 1948. K ústavně konformní interpretaci a aplikaci zákona č. 428/2012 Sb. odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 202/99, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, sp. zn. „19/98“, sp. zn. II. ÚS 3168/09 a sp. zn. I. ÚS 663/06, a soudům obou stupňů v tomto ohledu vytýká, že interpretací zákona striktně jazykovým výkladem se dopustily přepjatého formalismu, který nerespektuje právní principy a zásady a zejména účel právní normy, že takový postup je porušením práva na spravedlivý proces a že jejich rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná. K otázce ad g) dovolatelka odkázala na bod 176. nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, v němž se vyjádřil k otázce vymezení tzv. rozhodného období, a dále poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20. Přitom se dovolává zásady ex favore restitutionis a nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14. Ohlašovala rovněž, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé (např. prokázání existence již nedochovaných listin). V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5727/2016, ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004. Podotkla rovněž, že soudy obou stupňů porušily její ústavně zaručené právo vlastnit majetek. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve vyjádření k dovolání uvedl, že odvolací soud v dané věci vycházel z ustálené judikatury vyšších soudů v obdobných věcech a že žalobkyně jen setrvává na svých dosavadních názorech. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K otázkám dovolatelky pod body ad a), ad b), ad f) a ad g), které ovšem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají:
Dovolací soud předesílá, že §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původním majetkem se pak dle §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Uvedené ustanovení je přitom třeba vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, tedy že aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnického práva státu (§18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) je oprávněná osoba dle §3 zákona č. 428/2012 Sb. za předpokladu, že majetek, ohledně něhož se domáhá určení vlastnického práva České republiky, byl alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví, nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, taktéž naplňujícího definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, nebo ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1814/2020).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. se prosadí ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat dle zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně adresované různým orgánům); na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období [od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], neboť nebylo v poválečném období obnoveno a že z uvedeného důvodu není žalobkyně osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2859/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3919/2019, a ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 358/2021, přičemž obecnými soudy přijatá rozhodnutí obstála i v ústavněprávním přezkumu - srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 833/20, a ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1718/21).
Závěry dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí, dle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., se v posuzované věci neprosadí, neboť se vztahují k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž - na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb. - v §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů (dle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb.). Proto je prostý přenos závěrů rozhodovací praxe odkazované dovolatelkou přinejmenším problematický, poněvadž by jím v důsledku toho mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2859/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019).
Přitom ani dovolatelkou namítaný princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019). Opačný závěr se nepodává ani z dovolatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, v němž se Ústavní soud naopak opětovně přihlásil k závěru, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod 176); i ve smyslu tohoto nálezu je proto relevantní rozdílné vymezení osob oprávněných v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 428/2012 Sb.
Nelze zobecňovat ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, jenž byl vydán po zvážení okolností, jež jsou kvalitativně nesrovnatelné se skutkovými zjištěními nyní posuzované věci. Ústavní soud sice aproboval postup stěžovatele (fyzické osoby) při uplatňování restitučního nároku podle obecných předpisů v případě, kdy na příslušný (původně židovský) majetek, odňatý za německé okupace stěžovatelovým předchůdcům, nebyl uplatněn restituční nárok dle poválečných předpisů (a nadto byl jako německý majetek konfiskován dle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb.), nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v poválečném období neměl restituční nárok na vydání předmětného majetku kdo uplatnit, jelikož již žádný příbuzný stěžovatele, který by měl vědomost o existenci tohoto majetku nebyl naživu a ani nezletilý stěžovatel o majetku nevěděl. Naproti tomu v posuzované věci představitel žalobkyně o existenci majetku zjevně věděl, adresoval-li velmistr žalobkyně žádosti o jeho vrácení různým státním orgánům, přesto však neuplatnil právně relevantním způsobem restituční nároky dle poválečných předpisů. Za této situace se v posuzované věci (na rozdíl od věci rozhodované Ústavním soudem) plně prosadí zásada „vigilantibus iura scripta sunt“.
Závěry soudů obou stupňů se neprotiví ani usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, které bylo vydáno ve věci, v níž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k majetku podle obecných předpisů, obecné soudy její žalobu zamítly pro obcházení restitučních předpisů a Ústavní soud ji odkázal na uplatnění nároků podle v té době již účinného zákona č. 428/2012 Sb., aniž by vyslovil jakékoliv závěry stran naplnění podmínek restituce podle tohoto zvláštního předpisu. Úvahy Ústavního soudu, jež se týkaly nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948, sp. zn. 690/46, jsou ovšem spojeny s obsahem žaloby před obecnými soudy, v níž dovolatelka tvrdila, že „je výlučným vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, a to s poukazem na postup státu v letech 1946 až 1948, kdy byly na majetek stěžovatele vydány dne 22. 3. 1946 a 1. 4. 1946 konfiskační vyhlášky podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (podle názoru stěžovatelky protiprávně). O podaném opravném prostředku rozhodoval tehdejší Nejvyšší správní soud, přičemž stěžovatelka soustavně poukazuje na skutečnost, že v posuzované věci „byla vydána“ dvě (stěžovatelce vyhovující a archivně dochovaná) meritorní rozhodnutí, a to dne 2. 2. 1946 a dne 17. 12. 1948. Tato rozhodnutí však nebyla v uvedeném období Nejvyšším správním soudem stěžovatelce formálně doručena“.
Z uvedené citace narační části shora označeného usnesení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že význam rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl samotnou dovolatelkou spojován s procesem protiprávně vedené konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, odboru IX, ze dne 19. 8. 1946, č. j. 81045/46-VIII, č. 433973/46-IX/2). Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (i pokud bylo vydáno, ev. nabylo právní moci) však nemůže být nijak zpochybněn závěr, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), dojít nemohlo, neboť majetek žalobkyně podléhal režimu dekretu č. 5/1945 Sb., a navrácení vlastnického práva původnímu vlastníku mohlo být realizováno toliko postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Proto nemůže přípustnost dovolání založit argumentace o způsobu prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé (ve vztahu k existenci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci zrušení rozhodnutí o konfiskaci) a o jí zmíněné interpretaci §2 a restitučního důvodu obsaženého v §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb., neboť žalobkyně (její právní předchůdce) nebyla postupům působícím majetkovou křivdu dle citovaného ustanovení v rozhodném období vystavena. Byla-li spáchána ke škodě majetku žalobkyně nějaká majetková křivda, došlo k ní v době německé okupace, přičemž žalobkyně postupu, který by vedl k odčinění takové křivdy ještě před rozhodným obdobím, nevyužila; případy zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srov. k tomu z judikatury Ústavního soudu též bod 25. odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19). Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k nemovité věci v rozhodném období pak ani dle ustálené judikatury dovolacího soudu nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019), což mohl být zjevně případ konfiskace majetku, k němuž žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) již vlastnické právo nesvědčilo, prováděné podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, je nepřípadný, neboť v této řešené věci nebyl majetek církevní právnické osobě zkonfiskován v době nesvobody Německou říší, jak bylo zjištěno v dané věci v případě právního předchůdce žalobkyně.
Kritizuje-li dovolatelka dále, že soudy obou stupňů porušily její právo vlastnit majetek, právo na spravedlivý proces, princip spravedlnosti, zásadu právní jistoty, legitimní očekávání a princip rovnosti, je možno uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatelky vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).
K ostatním otázkám formulovaným dovolatelkou:
Jestliže je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl), pak otázky ad c), ad d) a ad e) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jelikož je neřešil.
K námitce dovolatelky, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nedostatečně odůvodněna, je třeba poukázat na §242 odst. 3 o. s. ř., dle nějž platí, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusejí být odůvodněny (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu