ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2490.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2490/2021-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupství olomouckého , se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, IČO 00445151, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, pobočka: Praha 6, Thákurova 676/3, za účasti Lesů České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO 42196451, zastoupených JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 7/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2021, č. j. 1 Co 11/2021-286, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkovi řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Nemanského, advokáta se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků výrokem I. rozsudku ze dne 28. 4. 2021, č. j. 1 Co 11/2021-286, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2020, č. j. 84 C 7/2017-209, ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na vydání pozemku parc. č. 505/1, jehož součástí je stavba č. p. 2, pozemku parc. č. 504/4, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. 506/2, který vznikl rozdělením pozemku parc. č. 506 geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 6880-5/2020 vypracovaným Ing. Jiřím Hlaváčkem, který je součástí tohoto rozsudku, pozemku parc. č. 502/5, který vznikl rozdělením pozemku parc. č. 502/2 totožným geometrickým plánem, který je součástí tohoto rozsudku, pozemku parc. č. 504/2, který vznikl rozdělením pozemku parc. č. 504/2 totožným geometrickým plánem pro rozdělení pozemku, který je součástí tohoto rozsudku, všech v k. ú. Jeseník, obec Jeseník, dále jej potvrdil ve výroku III., jímž žalobci byl vydán pozemek parc. č. 502/4, který vznikl rozdělením pozemku parc. č. 502/2 totožným geometrickým plánem pro rozdělení pozemku, který je součástí tohoto rozsudku, pozemek parc. č. 504/7, který vznikl rozdělením pozemku parc. č. 504/2 totožným geometrickým plánem pro rozdělení pozemku, který je součástí tohoto rozsudku, pozemek parc. č. 504/5 a pozemek parc. č. 506/1, který vznikl rozdělením pozemku parc. č. 506 totožným geometrickým plánem, který je součástí tohoto rozsudku, všechny v k. ú. Jeseník, obec Jeseník, jakož i ve výroku IV., jímž rozhodl, že tento rozsudek v rozsahu výroku III. nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. SPU-139242/2013/R456/RR23553, SPU-545901/2013/R6258/RR23555, č. j.
SPU-144395/2017/21/Na, a dále ve výroku VII., jímž žalobci byla uložena povinnost zaplatit účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení ve výši 15.931 Kč k rukám jeho advokáta; výrokem II. jej ve výrocích V. a VI. změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice náklady řízení ve výši 5.057 Kč a že účastník řízení je povinen zaplatit České republice náklady řízení ve výši 11.238 Kč, a to na účet Krajského soudu v Ostravě, a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě podané žalobcem podle části páté občanského soudního řádu [§9 odst. 10 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“)], na nahrazení citovaného rozhodnutí správního orgánu, který (mimo jiné) s odkazem na závěry znaleckého posudku znalce Ing. Františka Císaře ze dne 15. 7. 2016, č. 3665/98/2016, rozhodl, že žalobci [oprávněné osobě dle §3 tohoto zákona, jíž v rozhodné době byla způsobena majetková křivda vymezená v §5 písm. a) zákona, spočívající v odnětí věcí bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy] se nevydává pozemek parc. č. 505/1 v k. ú. Jeseník, jehož součástí je budova č. p. 2, neboť po jeho převzetí státem po 1. 8. 1948 na něm byla postavena nová budova a původní budova zanikla, a je tak dána překážka jeho vydání dle §8 odst. 1 písm. a) zákona, stejně jako u pozemku parc. č. 504/4, na němž se nachází stavba bez č./p. či č./e., a že ostatní pozemky nelze vydat proto, že tvoří jeden funkční celek. (Žalobci byl tímto rozhodnutím vydán jen pozemek parc. č. 507, jehož součástí je stavba č. p. 196).
Žalobce v žalobě zpochybnil závěr správního orgánu, že vydání pozemku parc. č. 505/1 brání ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. budova č. p. 2 na něm postavená, jelikož tato stavba nebyla vybudována v souladu se stavebním zákonem, když vydané stavební povolení se vztahovalo pouze na přístavbu a nadstavbu původní budovy, která byla historickým vlastnictvím žalobce, takže kolaudační rozhodnutí o rekonstrukci a nadstavbě této stavby neodpovídá skutečnosti. Hospodářské budovy a garáže nacházející se na pozemku parc. č. 504/4 jsou vedlejšími budovami určenými k užívání spolu s hlavní budovou č. p. 2, a proto není správný ani závěr správního orgánu, že pozemky parc. č. 504/2, č. 506, č. 502/2 a č. 504/5 tvoří funkční celek se zastavěnými pozemky. Pozemek parc. č. 504/2 pak není nezbytně nutný k užívání stavby, protože na něm nestojí žádná stavba, ani netvoří přístupovou cestu, a zbývající pozemky nesousedí se zastavěným pozemkem, ale nachází se na nich pouze zahrada.
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že označené pozemky jsou ve vlastnictví státu a že právo hospodaření k nim má účastník řízení, že budova č. p. 2 je jím užívána, neboť v ní stále sídlí, že právnímu předchůdci žalobce byly pozemky odňaty rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 15. 3. 1948, č. j. 6140/48-IX./R-12, a převzaty zápisem ze dne 9. 8. 1948, že právní předchůdce účastníka řízení Československé státní lesy v Jeseníku, které s nimi hospodařily, považovaly původní budovu č. p. 2 na pozemku parc. č. 505/1 za nevyhovující, že dne 14. 3. 1949 požádaly na základě projektu o mimořádné povolení adaptace a nástavby této budovy, že výměrem ze dne 17. 5. 1950 udělil ONV v Jeseníku povolení k provedení rekonstrukce a nástavby budovy s tím, že „adaptace v přízemí budou sestávati z vybourání nevhodných příček, rozšíření oken, zřízení komínových tahů, provedení nových stropů, jakož i odisolování budovy od zemní vlhkosti“, přičemž povolení bylo vydáno za předpokladu, že „stavební akce bude provedena podle schválených plánů a popisu v protokole v souladu s příslušnými normami“, že dne 7. 1. 1952 provedl MNV v Jeseníku místní šetření a dne 8. 1. 1952 vydal kolaudační výměr, v němž bylo konstatováno, že stavební práce byly provedeny podle stavebních plánů za dodržení podmínek stanovených ve stavebním povolení, a jímž bylo povoleno užívání budovy č. p. 2 za předpokladu splnění dalších podmínek (dodání prohlášení kominického mistra o prohlídce zapojení kamen, instalace bleskosvodů a umístění hasicích přístrojů, opatření vjezdových vrat do garáže ventilačními otvory a nápisem garáž). Dále soudy obou stupňů vyšly ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Františka Císaře a z jeho výpovědi před soudem, z nějž zjistily, že budova č. p. 2 byla po 1. 8. 1948 zbourána a na jejím místě byla postavena budova nová, že z původní budovy zůstalo 85,36 % základů a že tak nebyl dodržen projekt z roku 1950, že kolaudační rozhodnutí neodpovídalo skutečnosti, neboť se nejednalo o rekonstrukci a nástavbu původní stavby; nová budova se totiž liší nejen použitými materiály, provedením částečného podzemního podlaží, stavebními konstrukcemi, celkovými rozměry, vnitřními dispozicemi jednotlivých podlaží i změnou užívání, přičemž nosné konstrukce byly provedeny z cihelného zdiva z let 1950 až 1952, které jsou odlišné od cihel z 20. let minulého století, které měly jiné rozměry a byly jinak páleny než cihly poválečné. Odvolací soud dovodil, že má-li současná stavba jiné rozměry, než měla stavba původní, a tloušťka obvodových zdí je jiná, je zřejmé, že původní budova „musela být snesena pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím“. Za správný ovšem nepovažoval názor žalobce, že nová budova byla postavena v rozporu se stavebním zákonem, pakliže z výsledků dokazování vyplynulo, že došlo k její kolaudaci. V tomto ohledu dovodil, že údaje uvedené v kolaudačním rozhodnutí sice nejsou správné, jestliže se v něm konstatuje, že budova byla postavena v souladu se stavebním povolením a projektovou dokumentací, soud však není v tomto řízení oprávněn posuzovat správnost rozhodnutí správních orgánů, nýbrž se může zabývat jen otázkou jejich nicotnosti; v daném případě bylo kolaudační rozhodnutí vydáno orgánem k tomu kompetentním (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1393/1997). Namítal-li žalobce, že došlo jen k podmíněné kolaudaci budovy (nebylo jí přiděleno nové evidenční číslo), pak odvolací soud poukázal na to, že z kolaudačního rozhodnutí je zřejmé, že budova byla k užívání způsobilá a že bylo třeba odstranit pouze drobnosti jako např. umístit tabulku s nápisem „garáž“ na vjezdová vrata apod., a pokud tedy došlo ke kolaudaci „přestavené a nadstavené“ budovy, stavba dostat nové evidenční číslo nemohla. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobce odůvodněné s poukazem na §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tím, že dle aktuální právní úpravy občanského zákoníku je stavba součástí pozemku, neboť tento restituční zákon byl přijat za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle jehož §120 odst. 2 nebyla stavba součástí pozemku; kromě toho dle důvodové zprávy a komentářové literatury míří toto ustanovení na jiné případy. Odvolací soud uzavřel, že pozemek parc. č. 505/1 zastavěný budovou č. p. 2 nelze žalobci vydat z důvodu překážky uvedené v §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a že z téhož důvodu nelze žalobci vydat ani pozemek parc. č. 504/4, na němž se nachází stavba bez č./p. či č./e., která je podle závěru znaleckého posudku znalce Ing. Císaře stavbou spojenou se zemí pevným základem, a na niž bylo vydáno dne 24. 6. 2008 Odborem stavebního úřadu, majetku a investic Městského úřadu v Jeseníku pod č. j. MJ/08401/2008/07/OSMI/Š dodatečné stavební povolení a souhlas s jejím užíváním. Žalobci nelze vydat ani pozemek parc. č. 504/2 (vzniklý po oddělení pozemku parc. č. 504/7), jelikož tvoří jednak nádvoří mezi budovou č. p. 2 a hospodářskou budovou na pozemku parc. č. 504/4, a jednak umožňuje přístup k hospodářské budově z její východní strany. Při tomto posouzení vyšel odvolací soud rovněž ze závěrů znaleckého posudku jmenovaného znalce a z jeho výpovědi před soudem, že do každé místnosti v hospodářské budově vede samostatný vchod a že tyto místnosti nejsou vzájemně propojeny, což koresponduje s fotodokumentací ve znaleckém posudku a s vyobrazením této budovy, které je součástí rozhodnutí o dodatečném stavebním povolení ze dne 24. 6. 2008, na nichž se vchody nacházejí na západní i na východní straně budovy.
Proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby ohledně pozemků parc. č. 505/1, jehož součástí je stavba č. p. 2, pozemku parc. č. 504/4, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a pozemku parc. č. 504/2, odděleného geometrickým plánem č. 6880-5/2020, všechny v k. ú. Jeseník, podal žalobce dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro řešení následujících otázek:
1) „K jakému okamžiku se posuzuje, jestli je stavba zřízená v souladu se stavebními předpisy ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) ZMV, zda k okamžiku dokončení stavby, nebo zda k okamžiku zkolaudování stavby, resp. zda dodatečná kolaudace má vliv na právní závěr o tom, zda byla stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena a kterou se odvolací soud nezabýval“. K této otázce dovolatel namítá, že „odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že okamžik, ke kterému se posuzuje skutečnost, zda je stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem, není okamžik dokončení stavby, ale teprve okamžik kolaudace stavby, a tedy dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že kolaudací je možné zhojit skutečnost, že stavba byla zřízena v rozporu se stavebním zákonem“.
2) „Zda je soud bez dalšího vázán kolaudačním výměrem ze dne 8. 1. 1952“, kteroužto otázku odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. 28 Cdo 4634/2010, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020)“. Dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru o souladu budovy č. p. 2 se stavebním zákonem, a to v důsledku nesprávného posouzení otázky, zda je bez dalšího vázán kolaudačním výměrem ze dne 8. 1. 1952, neboť nevzal v úvahu, že na základě §135 odst. 2 o. s. ř. jím vázán není, ale má z něj pouze vycházet, a „že v případě rozporu kolaudačního rozhodnutí se zákonem je oprávněn si posoudit předběžnou otázku sám“. Z toho dovozuje, že pokud soud z tohoto rozhodnutí jen vychází, a zjistí-li, že odporuje stavebnímu zákonu, učiní z toho závěr o nemožnosti aplikovat §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., který však nebude mít žádný dopad na stavební řízení, což je dle dovolatele jediný možný a správný výklad §135 odst. 2 o. s. ř. Dále dovolatel upozornil na to, že výrok kolaudačního výměru povolil užívání budovy č. p. 2 za předpokladu splnění dalších podmínek, přičemž nestanovil nic o tom, že budova byla zřízena v souladu se stavebním předpisem. Tato otázka je pouze otázkou předběžnou, kterou si stavební úřad měl posoudit sám, proto není pro žalobce a ani soud závazná. Odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, na projednávanou věc nedopadá. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud byl pro účely zhodnocení výlukového důvodu podle §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. kompetentní k posouzení, zda budova č. p. 2 byla zřízena v souladu se stavebním zákonem.
3) „Zda na základě ustanovení §8 odst. 1 písm. a) ZMV jsou soudy oprávněny pro účely restitučního řízení si jako předběžnou otázku posoudit správnost vydaných rozhodnutí podle stavebního zákona“, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že „nesmí posoudit jako předběžnou otázku, zda byl kolaudační výměr vydán v souladu se stavebním zákonem“. Dle jeho názoru nebyla budova č. p. 2 zřízena v souladu se stavebním zákonem, když bylo prokázáno, že právní předchůdce účastníka řízení měl povolení pouze k její přestavbě a nástavbě a že v rozporu s tím původní budovu zbořil a postavil budovu novou, která však byla v rozporu se skutečným stavem zkolaudována jako adaptace a nástavba budovy, nikoliv jako novostavba. Pakliže komentářová literatura konstatuje, že „souladem se stavebním zákonem se rozumí objektivní stav hodnocený k době, kdy byla stavba zřízena“, a došlo-li k převzetí budovy dne 1. 12. 1951, o čemž byl sepsán zápis, byl-li dne 7. 1. 1952 sepsán protokol a dne 8. 1. 1952 vydán výměr o kolaudaci, pak vzhledem k uvedenému se tak stalo v rozporu se zákonem č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, a s vládním nařízením č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí, tedy v rozporu se stavebním zákonem. Tím bylo prokázáno, že kolaudační rozhodnutí není správné, jak dovodil odvolací soud, resp. že je nezákonné.
4) „Zda v případě neprokázání splnění podmínek uvedených ve výroku kolaudačního rozhodnutí lze mít za to, že stavba byla zkolaudována v souladu se stavebním zákonem a zakládá tak překážku vydání podle §8 odst. 1 písm. a) ZMV“, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolací soud dle dovolatele dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že „podmínky, za kterých bylo povoleno užívání budovy č. p. 2, nemají povahu odkládacích podmínek, v případě jejichž nesplnění není povoleno užívání této stavby“. Z textu kolaudačního výměru vyplývá, že dodatečné podmínky měly charakter odkládací podmínky (viz slova „uděluje povolení za předpokladu, že budou splněny ještě tyto podmínky“), avšak nebylo-li jejich splnění prokázáno, resp. účastník řízení v tomto ohledu nic netvrdil, „stavební úřad nepovolil užívání budovy č. p. 2“. Z toho důvodu nelze mít za prokázané, že budova byla zřízena v souladu se stavebním zákonem, když nedošlo k povolení jejího užívání, neboť nebylo prokázáno splnění odkládací podmínky.
5) „Zda lze vydat pozemek zastavěný po jeho odejmutí oprávněné osobě stavbou, která nahradila ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 původní stavbu“, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. V tomto ohledu dospěl odvolací soud dle dovolatele k nesprávnému právnímu závěru, že není možné ve smyslu §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. vydat oprávněné osobě budovu č. p. 2, jakožto součást pozemku parc. č. 505/1, která nahradila původní budovu č. p. 2, jakožto původní součást tohoto pozemku. Vyplývá-li ze skutkových zjištění, že tento pozemek byl právnímu předchůdci žalobce odejmut v roce 1948, a v té době byla jeho součástí původní budova č. p. 2, a v současné době se na tomto pozemku nachází nová budova č. p. 2, která je rovněž jeho součástí, pak současná budova zastoupila funkci původní budovy a měla by tak být v režimu §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. žalobci vydána. Toto ustanovení tak v tomto specifickém případě fakticky poskytuje naturální náhradu za původní součást věci, která nemůže být vydána. Výklad zastávaný odvolacím soudem, že toto ustanovení dopadá na jiné případy, je v rozporu s jednoznačným zněním zákona, které takový výklad nepřipouští (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 76/2015). Dovolatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se nemůže použít na stavby z důvodu, že tento zákon byl přijat v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neboť jednak je pro soud dle §154 o. s. ř. rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, a kromě toho je výklad podaný soudem v rozporu se zásadou ex favore restitutionis akcentovanou nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13. Dle názoru dovolatele je §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. speciálním vůči §8 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, což má dopad na řešení dané věci, neboť v případě, že je naplněna podmínka dle §12 odst. 1 zákona, „nemůže již stejná součást věci založit překážku jejího vydání“.
Dále dovolatel uvedl, že pokud by dovolací soud přisvědčil jeho argumentaci, že budova č. p. 2 nepředstavuje překážku vydání pozemku parc. č. 505/1, jsou závěry odvolacího soudu o nemožnosti vydat pozemky parc. č. 504/4 a 504/2 přinejmenším předčasné. Je-li pozemek parc. č. 504/4 se stavbami příslušenstvím ve smyslu §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. k pozemku parc. č. 505/1, jehož součástí je budova č. p. 2, měl by být vydán spolu s pozemkem parc. č. 505/1, a neuplatní se tedy výlukový důvod dle §8 odst. 1 písm. a) zákona. Protože by měl být vydán pozemek parc. č. 504/4, není důvod pro nevydání pozemku parc. č. 504/2, když zajišťuje přístup ke stavbám na pozemku parc. č. 504/4 a sám není zastavěn žádnou stavbou.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolacím soudem bylo zamítnuto. Uvedl, že žalobce pomíjí rozlišení veřejného a soukromého práva, že přestavbou původní budovy č. p. 2 došlo ve smyslu občanského práva fakticky k zániku původní stavby a postavení stavby nové, že práce na ní byly provedeny v souladu s veřejnoprávními předpisy, jak to vyplývá z protokolu ze dne 7. 1. 1952 a z kolaudačního rozhodnutí ze dne 8. 1. 1952. Dále se s poukazem na judikaturu soudů ztotožnil s názory odvolacího soudu, že rozhodnutí správních orgánů není soud v dané věci oprávněn posuzovat, pakliže kolaudační rozhodnutí bylo vydáno orgánem k tomu kompetentním, že z podmínek uvedených v kolaudačním rozhodnutí je zřejmé, že jejich (ne) splnění nemohlo bránit užívání stavby a že tvrdí-li žalobce, že splněny nebyly, je důkazní břemeno na něm (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Jeho argumentaci stran užití §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nepovažuje účastník řízení za přiléhavou, neboť tím by došlo k popření celé právní úpravy tohoto zákona, jelikož překážka vydání uvedená v jeho §8 odst. 1 písm. a) by v souvislosti s účinností nového občanského zákoníku, byla prakticky obsoletní.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku, jímž se odvolací řízení končí, bylo podáno včas, oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. pak platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí odvolacího soudu závistí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž zdůraznil, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako jeho důvod přípustnosti dovolacímu soudu předestírá otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Dovolatelem formulovaná otázka ad 1), jež by podle jeho mínění měla zakládat přípustnost dovolání, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani nespočívá, jelikož ji odvolací soud neřešil.
K otázkám dovolatele ad 2) a ad 3):
Podle §135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Jak v dané věci vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, vyšel odvolací soud z kolaudačního výměru ze dne 8. 1. 1952, jímž bylo povoleno užívání budovy č. p. 2. Správnost jeho právního závěru dokládá ustálená praxe dovolacího soudu, na kterou výslovně odkázal.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat ani věcnou správnost správního aktu (v daném případě kolaudačního rozhodnutí - k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 953/2005); může jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněného pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Z první právní věty citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001, ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, a sdílí jej i v projednávané věci. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dané věci založil odvolací soud závěr o zřízení stavby č. p. 12 na nárokovaném pozemku parc. č. 505/1 „v souladu se stavebním zákonem“ na provedeném dokazování o vzniku stavby počátkem 50. letech minulého století, o dlouhodobém užívání stavby účastníkem řízení, respektive jeho právním předchůdcem, a o absenci jakýchkoliv námitek ze stany příslušného stavebního úřadu ke zrekonstruované stavbě do té míry, že byla prakticky postavena stavba nová, které podléhaly stavebnímu řízení s vydáním stavebního povolení a kolaudačního výměru (rozhodnutí). Bylo-li v dané věci zjištěno, že stavební úřad provedl dne 7. 1. 1952 místní šetření, při němž nezjistil neshodu mezi provedenými stavebními pracemi a stavebním projektem, resp. se stavebním povolením, a dne 8. 1. 1952 vydal kolaudační výměr, jímž povolil užívání budovy č. p. 2 (§22 a §23 vládního nařízení č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí, jež nabylo účinnosti dne 1. 1. 1951), v němž konstatoval, že stavební práce byly provedeny podle stavebních plánů za dodržení podmínek stanovených ve stavebním povolení (§10 odst. 2 a 4 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, jenž nabyl účinnosti dne 1. 6. 1950), pak z toho plyne, že stavbu č. p. 2 považoval za provedenou v souladu se stavebním zákonem, tedy se zákonem č. 280/1949 Sb. a s citovaným vládním nařízením, že tuto stavbu (byť se nejednalo jen o její rekonstrukci a vybudování nástavby, nýbrž v podstatě o stavbu novou, jak bylo zjištěno znaleckým posudkem znalce Ing. Františka Císaře) akceptoval v tom smyslu, že proti stavbě jako takové neměl výhrady, a povolil její užívání. Bylo přitom na stavebním úřadu, aby v případě zjištění, že stavba nebyla provedena v souladu se stavebním povolením a projektovou dokumentací, povolení k užívání stavby nevydal, což neučinil, ač stavba byla provedena nad rámec původně vydaného a ne zcela detailně vymezeného stavebního povolení a projektové dokumentace. Tyto skutečnosti sice svědčí o nedostatcích ve stavebním řízení ze strany stavebního úřadu, avšak - jak bylo shora uvedeno - soud v daném řízení není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost kolaudačního výměru ze dne 8. 1. 1952 vydaného v mezích pravomoci příslušného správního orgánu, neboť i v případě jeho věcné vadnosti či nezákonnosti platí presumpce jeho správnosti. Úsudek odvolacího soudu o legálním vzniku této stavby, tedy „v souladu se stavebním zákonem“, který je dovozován ze souhlasného postoje stavebního úřadu, který stavbu zkolaudoval, se tak jeví přiměřeným, a dovolací soud tak akceptuje jeho závěry, že budova č. p. 12 byla zřízena v souladu se stavebním zákonem a že vydání pozemku parc. č. 505/1 brání výlukový důvod dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
K otázce dovolatele ad 4): Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že v kolaudačním výměru ze dne 8. 1. 1952 vydaným MNV v Jeseníku bylo povoleno užívání budovy č. p. 2 za předpokladu splnění dalších podmínek, a to dodání prohlášení kominického mistra o prohlídce zapojení kamen, instalace bleskosvodů a umístění hasicích přístrojů, opatření vjezdových vrat do garáže ventilačními otvory a nápisem garáž. Odvolací soud k námitce žalobce, že došlo jen k podmíněné kolaudaci budovy (nebylo jí přiděleno nové evidenční číslo), poukázal na to, že z kolaudačního rozhodnutí je zřejmé, že budova byla k užívání způsobilá a že bylo třeba odstranit pouze drobnosti jako např. umístit tabulku s nápisem „garáž“ na vjezdová vrata apod.
Námitce dovolatele, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že „podmínky, za kterých bylo povoleno užívání budovy č. p. 2, nemají povahu odkládacích podmínek, v případě jejichž nesplnění není povoleno užívání této stavby“, přisvědčit nelze, neboť odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - neřešil, zda podmínky uvedené v kolaudačním výměru jsou podmínkami odkládacími, v případě jejichž nesplnění „stavební úřad nepovolil užívání budovy č. p. 2“. K tomu dovolací soud jen dodává, že v tomto ohledu zákon č. 280/1949 Sb. žádnou úpravu neobsahoval a vládní nařízení č. 93/1950 Sb. v §23 odst. 3 jen stanovilo, že podle výsledku místního šetření vysloví stavební úřad, zda, odkdy a po případě za jakých podmínek lze stavby užívat. Je-li při místním šetření zřejmé, že není námitek proti užívání stavby ani potřeba důležitějších úprav, lze již při tomto šetření předběžně povolit užívání.
K otázce dovolatele ad 5):
Ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. stanoví, že nedohodne-li se oprávněná osoba s povinnou osobou písemně jinak, věc se vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy k jejímu vydání povinné osobě, s jejími součástmi a s příslušenstvím, které náležely do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností, nebo které zastoupily jejich funkci, anebo jsou nezbytné k řádnému užívání nemovité věci v souladu s jejím účelem. Povinná osoba nemá vůči oprávněné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento nebo jiný zákon. Oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemá vůči povinné osobě jiná práva související s vydávanou věcí, než která stanoví tento zákon (§12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.).
Nesouhlasí-li dovolatel s názorem odvolacího soudu, že ve vztahu k pozemku parc. č. 505/1, na němž stojí stavba č. p. 2, nelze aplikovat §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. z důvodu, že tento zákon byl přijat v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je třeba poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, v němž dospěl k závěru, že stavbou, jež podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. brání vydání pozemku, se rozumí stavba v soukromoprávním smyslu, která by podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 byla samostatnou věcí. V podrobnostech v tomto rozsudku uvedl, že překážka vydání věci upravená v §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle Důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě). Proto, jak již bylo vícekrát konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Za životný i v kontextu právní úpravy majetkového vyrovnání s církvemi lze přitom pokládat také úsudek, dle něhož překážku ve smyslu obou citovaných ustanovení zakládá toliko zastavění stavbou ve smyslu občanskoprávním, tj. objektem, jenž (by) byl podle předpisů účinných do 31. 12. 2013 (tedy i ke dni účinnosti zákona č. 428/2012 Sb.) samostatnou věcí. Naproti tomu chápání pojmu „stavba“ v předpisech veřejnoprávních pro účel interpretace výluk z naturální restituce určující není [srov. výklad §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3457/2007, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, případně nálezech Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01, a ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03]. Zmíněný fakt nasvědčuje závěru, že zákonodárce nezamýšlel dosavadní pojetí překážky zastavěnosti rozšířit znemožněním vydání všech pozemků, na nichž jsou umístěny stavby ve smyslu veřejnoprávním [viz §2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], včetně těch, jež představují toliko určité ztvárnění povrchu pozemku. Není ovšem na druhou stranu ani přiléhavé usuzovat, že by změna koncepce právní povahy staveb, jež se uskutečnila v rámci rekodifikace soukromého práva, měla přivodit zúžení dopadu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. toliko na stavby, které jsou samostatnými věcmi v právním smyslu i v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Civilistika ostatně pojem stavby ve smyslu občanskoprávním ani po 1. 1. 2014 neopustila, nehledě na to, že nikoli každý objekt podřaditelný uvedené kategorii bude napříště věcí (srov. Tégl, P., Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III . Praha: Leges, 2014. s. 259–266). Konečně lze podotknout, že také komentářová literatura k zákonu č. 428/2012 Sb. podporuje závěr o kontinuitě interpretace předmětné výluky s výkladem dřívějších restitučních předpisů (viz Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář . Praha: C. H. Beck, 2013. s. 200–201, Jäger, P. In: Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 98-99).
Otázka dovolatele ad 5) ani námitky k ní uplatněné přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť nemůže být pochyb o tom, že budova č. p. 2 postavená na pozemku parc. č. 505/1 je nemovitou věcí v soukromoprávním smyslu, která by podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 byla samostatnou věcí, a nikoliv součástí označeného pozemku. Skutečnost, že po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se budova č. p. 2 stala součástí označeného pozemku, když vlastníkem obou těchto nemovitostí je stát (srov. §506 o. z.) na uvedeném závěru nic nemění, a na danou věc tudíž nelze aplikovat §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. ani §154 o. s. ř.
Kritizuje-li dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem (jež - jak vidno shora - koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu) s odkazem na akcentované interpretační pravidlo ex favore restitutionis, je možno uvést, že ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017, a z judikatury Ústavního soudu pak nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17).
S ohledem na výše uvedené jsou bezpředmětné další úvahy dovolatele, že „je-li pozemek parc. č. 504/4 se stavbami příslušenstvím ve smyslu §12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. k pozemku parc. č. 505/1, jehož součástí je budova č. p. 2, měl by být vydán spolu s pozemkem parc. č. 505/1, a neuplatní se tedy výlukový důvod dle §8 odst. 1 písm. a) zákona, a že měl-li by být vydán pozemek parc. č. 504/4, není důvod pro nevydání pozemku parc. č. 504/2, když zajišťuje přístup ke stavbám na pozemku parc. č. 504/4 a sám není zastavěn žádnou stavbou“.
Protože dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§234f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu