ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2591.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2591/2021-366
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně P. H., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované P. M., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 935/13, o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 9 C 362/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2021, č. j. 8 Co 42/2021-338, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 342 Kč k rukám advokátky Mgr. Ludmily Kutějové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 8 Co 42/2021-338, rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 1. 2021, č. j. 9 C 362/2018-282, změnil toliko v nákladovém výroku II., jinak jej ve výroku I. o věci samé, jímž byla žaloba o zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, jako věcně správný potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku pasivní věcné legitimace žalované k vydání bezdůvodného obohacení představovaného částkou 400 000 Kč (s příslušenstvím), která jí byla poukázána na účet u peněžního ústavu, jehož je majitelkou. Měla za to, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná není pasivně věcně legitimována, odporuje rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odkazovala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4525/2018, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 575/2015, a ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 124/2010. Namítala rovněž, dovolávajíc se zejména rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2012, či rozsudku téhož soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 78/2004, že bez ohledu na tvrzení procesních stran měla být na posuzovaný případ aplikována ustanovení §2991 a §2995 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), když k poukázání peněžní částky ji přiměl lstí D. S.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Judikatura dovolacího soudu, jež reflektuje právní úpravu bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a která je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §2991 a násl. o. z. použitelná i v poměrech účinné občanskoprávní úpravy (srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, nebo ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019), se ustálila v názoru, že bezdůvodné obohacení představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat. Jinými slovy řečeno, o obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007, ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, a ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019). Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být úspěšná; stejně tak nemůže být v řízení úspěšný ani žalobce, není-li, coby osoba aktivně věcně legitimovaná, subjektem uplatňovaného práva (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2715/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 794/2015, či ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020).
Plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) či toliko domnělého právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby, vymezený coby platební místo, pak nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu, představující sjednané platební místo, s úmyslem dostát smluvenému, případně též domnělému, závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2505/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016, a ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3427/2020).
Ostatně ani nevědomost plnitele o majiteli bankovního účtu neimplikuje bez dalšího vznik bezdůvodného obohacení na straně majitele účtu, šlo-li o plnění na závazek. K tomu srovnej např. rozsudek ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že poukázal-li dlužník dlužnou peněžitou částku věřiteli nevědomě na účet třetí osoby na základě pokynu věřitele, došlo k zániku závazku dlužníka vůči věřiteli splněním dluhu, nikoliv k bezdůvodnému obohacení třetí osoby, obdobně též rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4264/2009, v němž se uzavírá, že splní-li dlužník svůj závazek podle věřitelových pokynů, nelze následně takto vzniklou volní autonomii neproporcionálně narušovat soudní cestou, ačkoliv podle hmotného práva stricto sensu k uzavření dohody ohledně platebních podmínek mezi účastníky nedošlo, či usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012, v němž Nejvyšší soud považoval pro závěr o pasivní věcné legitimaci za nerozhodnou skutečnost, že žalující strana nevěděla o tom, že bankovní účet, na nějž bylo plněno, patřil třetí osobě.
Jestliže tedy odvolací soud vycházeje ze skutkových konkluzí, dle nichž účet u peněžního ústavu, jehož majitelkou byla žalovaná, na který dovolatelka poukázala žalovanou částku, představoval toliko sjednané platební místo, na které byly dovolatelkou poukázány peněžní prostředky pro D. S. (který měl k danému bankovnímu účtu zřízeno dispoziční oprávnění), uzavřel, že žalovaná k vydání poukázané sumy s příslušenstvím, coby bezdůvodného obohacení, není pasivně věcně legitimována, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Zpochybňuje-li přitom dovolatelka závěry soudů nižšího stupně o tom, že předmětnou sumu poukázala osobě nadané dispozičním oprávněním k účtu (D. S.), a nikoliv žalované, pak polemizuje se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Skutkové závěry soudů nižšího stupně ostatně nejsou nikterak nepřiměřené provedenému dokazování, jestliže účastnická výpověď žalované a svědecká výpověď D. S., dle nichž posuzovaná částka byla dovolatelkou dne 30. 10. 2015 poukázána svědkovi na účet u peněžního ústavu, jehož majitelkou byla žalovaná, je objektivizována tím, že dispoziční oprávnění svědka k účtu bylo zřízeno dne 29. 10. 2015, načež v době do 31. 12. 2015 poukázanou částku 400 000 Kč z účtu vybral, přičemž dne 30. 10. 2015 vystavil ve prospěch dovolatelky směnku, na jejímž základě se jí zavázal uvedenou částku zpětně uhradit do 11. 11. 2015.
Soudy nižšího stupně se pak nikterak nezpronevěřily ani dovolatelkou citované judikatuře, dle níž soudy zjištěný skutkový stav podřazují adekvátním hmotněprávním normám i bez procesní aktivity účastníků řízení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27/2012, či ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 78/2004), pakliže poté, co vyšlo najevo, že poukázané peněžní prostředky nepředstavují zápůjčku poskytnutou dovolatelkou žalované (jak bylo tvrzeno v žalobě), nýbrž plnění poskytnuté dovolatelkou D. S., coby osobě oprávněné disponovat s prostředky na bankovním účtu žalované, dovodily v souladu s výše rozebranou rozhodovací praxí dovolacího soudu nedostatek pasivní věcné legitimace žalované. Dovolatelce přitom zjevně neprospívá ani aplikace ustanovení §2995 o. z. na posuzovaný případ, neboť i toto ustanovení pasivní věcnou legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení připíná k osobě, jež se plněním obohatila; ve skutkových kulisách projednávané pře, tedy k osobě s dispozičním oprávněním k bankovnímu účtu, na který bylo plněno, jíž bylo poskytnuté plnění též určeno.
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšné žalované náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení v částce 9 900 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených ve výši 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty, celkem tedy 12 342 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 11. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu