ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2842.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2842/2021-2476
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, IČO 44941439, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, a 2) Moravskoslezskému kraji , se sídlem Krajského úřadu v Ostravě - Moravské Ostravě a Přívozu, 28. října 2771/117, IČO 70890692, o určení vlastnického práva k nemovitým a movitým věcem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 16 C 210/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2021, č. j. 57 Co 184/2020-2447, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále v řízení vedeném podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 16 C 210/2015-2053, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaná 1) je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitých a movitých věcí; dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech řízení žalované 1) částku 5.758,30 Kč a žalovanému 2) částku 6.281.70 Kč (výroky II. a III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 57 Co 184/2020-2447, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 300 Kč (výrok III.) a že žalobkyně a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je právnickou osobou zřízenou Církví římskokatolickou jako součást registrované církve, že jde o subjekt totožný se subjektem historicky působícím pod názevem „Das Hoch und Deutschmeisterthum des hohen deutschen Riterordens“ (česky Řád německých rytířů), že na základě nařízení o rozpuštění, převedení a začlenění organizací v sudetoněmeckých oblastech ze dne 22. 10. 1938 došlo k rozpuštění organizací v těchto sudetoněmeckých oblastech a k zabavení jejich majetku, což se týkalo i Řádu německých rytířů v Bruntále, který byl považován za spolek, že cílem této nacistické konfiskace nebyla politická persekuce namířená výhradně proti Řádu německých rytířů, ale snaha o reorganizaci spolkového života v sudetoněmeckých oblastech, usměrnění činnosti těchto spolků včetně likvidace nepřátelských organizací a získání potřebného množství nemovitého a movitého majetku těchto organizací pro vlastní účely, přičemž předmětný výnos zahrnoval řádově tisíce spolků a organizací, jejichž činnost měla být v sudetoněmeckých oblastech potlačena, že majetek Řádu byl poté vlastnicky zapsán pro různé německé subjekty, že v průběhu roku 1945 se velmistr Řádu R. S. dovolával vrácení majetku žádostmi adresovanými řadě orgánů (národním výborům, ministerstvům, vládě, prezidentu republiky), že však právní předchůdce žalobkyně nepožádal v zákonné tříleté lhůtě o restituci majetku u příslušného soudu dle zákona č. 128/1946 Sb. a že majetek, ohledně nějž se žalobkyně domáhá určení vlastnictví, přešel ke dni 1. 1. 2003 do vlastnictví žalovaného 2) dle §1 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 290/2002 Sb.“). Při právním posouzení věci vyšel odvolací soud z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která dovodila, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. se prosadí ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“), jenž prováděl dekret presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“). K obnovení vlastnického práva žalobkyně proto nepostačovaly žádosti tehdejšího velmistra žalobkyně, jak se žalobkyně domnívá. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo-li v poválečném období vlastnické právo právního předchůdce žalobkyně k označeným pozemkům obnoveno, není žalobkyně osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., pročež jí nesvědčí ani aktivní legitimace k vedení sporu dle §18 odst. 1 tohoto zákona (k tomu citoval relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, která obstála i při ústavněprávním přezkumu - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, a ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19). Odkázala-li žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 367/2004 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3/98, dle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., tak tyto závěry se ve věci neprosadí, neboť se vztahují k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž - na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb. - v §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů (dle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb.). Princip ex favore restitutionis, na který žalobkyně poukázala v odvolání, nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019), jakož i nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, v němž se opětovně přihlásil k závěru, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod 176); i ve smyslu tohoto nálezu je proto relevantní rozdílné vymezení osob oprávněných v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 428/2012 Sb. Pokud pak jde o výklad §29 zákona o půdě, odkázal odvolací soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 937/17, v němž vyzdvihl, že „zatímco zákon č. 172/1991 Sb. využívá konstrukci přechodu (viz již jeho název), blokační ustanovení týkající se majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, omezuje ius disponendi toliko pro případy převodu“; přitom Ústavní soud považoval hodnocení přístupu zákonodárce provedené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, za plně korespondující restitučnímu zákonodárství a jeho smyslu. Podle odvolacího soudu nepochybil soud prvního stupně, ani pokud se nezabýval dalšími námitkami uplatněnými žalobkyní, týkajícími se splnění zákonných podmínek konfiskace majetku právního předchůdce žalobkyně, dokončení konfiskačního procesu, vydání pravomocného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 690/1946 k otázce konfiskace majetku veřejnoprávních subjektů, porušení blokačních paragrafů či námitkami k přechodu vlastnictví k majetku na žalovaného 2), včetně jím vnesené námitky vydržení vlastnického práva k danému majetku. Nicméně odvolací soud pro úplnost dodal, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného §29 zákona o půdě (či §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby - dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, když odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech. Ze znění §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze vyvozovat důsledky ohledně rozsahu majetku, jenž měl v předcházejícím období přejít do vlastnictví obcí či krajů. I kdyby tedy žalobkyně byla osobou oprávněnou a byla ve věci aktivně legitimována, je zcela zásadní, že předmětné věci nebyly převedeny ani nepřešly z majetku státu do vlastnictví žalovaného 2) v rozporu s §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ani s §29 zákona o půdě, když žalovaný 2) se stal jejich vlastníkem na základě zákona č. 290/2002 Sb.; §29 zákona o půdě neznemožňoval přechod historického majetku církví z vlastnictví státu na kraje podle zákona č. 290/2002 Sb., a k porušení §3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, přechodem předmětného majetku na kraj nedošlo, neboť se nejednalo o privatizaci majetku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR a měly být řešeny jinak, popř. jde o otázky doposud v rozhodování dovolacího soudu neřešené“, a to: a) „Je možno za majetkovou křivdu v rozhodném období považovat také nemožnost podání žaloby dle zákona č. 128/1946 Sb. z důvodu náboženské nebo politické perzekuce?“; b) „Mohl žalobce uplatnit restituční právo dle zák. č. 128/1946 Sb. po celé zákonem předpokládané období? Lze nepodáním žaloby dle zák. č. 128/1946 Sb. jít k jeho tíži (pokud ji fakticky po část zákonem předpokládaného období nemohl podat)?“; c) „Lze ve věci spravedlivě rozhodnout bez zkoumání tak podstatné skutkové okolnosti jako je jednání žalobce vůči nacistickému režimu a zjištěním, zda byl perzekuován ze strany totalitních režimů?“; d) „Kdo byl vlastníkem pozemku, u kterého byla shledána neplatnost majetkového převodu dle dekretu č. 5/1945 Sb. a u kterého byla poznamenána národní správa do doby, než bylo rozhodnuto o vrácení pozemku původnímu majiteli nebo jinak vyřešeno vlastnictví pozemku?“; e) „Na základě čeho u předmětných pozemků došlo k přechodu vlastnického práva na Československý stát?“; f) „Zajišťuje striktně jazykový výklad zákona č. 428/2012 Sb. (zejména §1, §2 a §5), jak jej provedly obecné soudy, rovnost subjektů práva“?; g) „Je možné prolomit rozhodné období dle zákona č. 428/2012 Sb., resp. jeho striktně jazykový výklad? Pokud ano, v jakém případě, resp. za jakých okolností?“.
Dovolatelka považuje za nesporné, že k primární majetkové křivdě vůči ní (správně vůči jejímu právnímu předchůdci) došlo za německé okupace, že takovéto křivdy byly deklarovány již dekretem č. 5/1945 Sb. a posléze zákonem č. 128/1946 Sb., přičemž dle jejího názoru by se vlastníkem pozemků jistě v rozhodném období stala, pokud by nedošlo k nástupu nedemokratického režimu. Má za to, že bylo nutné majetkové převody nacistického Německa poměřovat i ustanoveními Všeobecného občanského zákoníku (č. 946/1811 Sb.), dle dekretu č. 11/1944 Úř. věst., o obnovení právního pořádku, a vyhlášky č. 19/1947 Ú. l. Za správný dovolatelka nepovažuje závěr soudů obou stupňů, že její právní předchůdce pozbyl vlastnické právo k pozemkům před rozhodným obdobím, neboť se opomněly zabývat nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948, č. j. 690/46-6, jehož závěry označil Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, za důležité, přičemž zdůraznila, že po 25. 2. 1948 se již nemohla domáhat vrácení majetku. Uvedla též, že proti konfiskační vyhlášce ze dne 1. 4. 1946, č. j. 113/5-1946, kterou byl na základě výměru Zemského národního výboru, expozitury v Ostravě, ze dne 9. 3. 1946, č. j. VIII/35-751/30-1946, Řád německých rytířů označen za zrádce a nepřítele Československé republiky a vyhlášením dekretu byl zemědělský majetek Řádu zkonfiskován, bylo podáno odvolání, pročež tato vyhláška nikdy nenabyla právní moci. Dále má za to, že majetková křivda má stejný charakter bez ohledu na to, zda je činěna ve vztahu k fyzické či právnické osobě, takže není žádný důvod neaplikovat rozhodovací praxi vztahující se k zákonu č. 87/1991 Sb. i v režimu zákona č. 428/2012 Sb.; v tomto ohledu odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. Pl. ÚS. 24/98, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2690/15, a sp. zn. IV. ÚS 691/01. Poukázala i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sp. zn. 28 Cdo 367/2004, sp. zn. 28 Cdo 1726/2000, sp. zn. I. ÚS 82/01, sp. zn. I. ÚS 254/2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000, sp. zn. II. ÚS 66/98, sp. zn. I. ÚS 3943/14 a sp. zn. I. ÚS 617/08, která přísně nepodmiňuje restituční nároky dle porevolučních předpisů uplatněním restitučních nároků dle poválečných předpisů. Dále dovozuje, že výklad zákona č. 428/2012 Sb. provedený soudy obou stupňů je v rozporu s principem spravedlnosti, zásadou právní jistoty, legitimního očekávání a principu rovnosti, neboť §2 tohoto zákona je možné interpretovat tak, že za původní majetek církví se považuje i takový, na který jí vznikl nárok dle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo dle zákona č. 128/1946 Sb., pokud žalobu dle tohoto zákona ve stanovené lhůtě nemohla uplatnit z důvodu politické perzekuce, a §5 písm. j) zákona tak, že politickou a náboženskou perzekuci, která vedla k majetkové křivdě, lze považovat také faktickou nemožnost podat žalobu k vrácení majetku dle zákona č. 128/1946 Sb., která zde byla přinejmenším od 7. 4. 1948. K ústavně konformní interpretaci a aplikaci zákona č. 428/2012 Sb. odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 202/99, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, sp. zn. „19/98“, sp. zn. II. ÚS 3168/09 a sp. zn. I. ÚS 663/06, a soudům obou stupňů v tomto ohledu vytýká, že interpretací zákona striktně jazykovým výkladem se dopustily přepjatého formalismu, který nerespektuje právní principy a zásady a zejména účel právní normy, že takový postup je porušením práva na spravedlivý proces a že jejich rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná. K otázce ad g) dovolatelka odkázala na bod 176. nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, v němž se vyjádřil k otázce vymezení tzv. rozhodného období, a dále poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1920/20. Přitom se dovolává zásady ex favore restitutionis a nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14. Ohlašovala rovněž, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé (např. prokázání existence již nedochovaných listin). V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5727/2016, ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, a ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004. Podotkla rovněž, že soudy obou stupňů porušily její ústavně zaručené právo vlastnit majetek. Dále dovolatelka uvedla, že nesouhlasí s argumenty žalovaných, že přechodem majetku na žalovaného 2) dle zákona č. 290/2002 Sb. nedošlo k porušení blokačních ustanovení §29 zákona o půdě a §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K otázkám dovolatelky pod body ad a), ad b), ad f) a ad g), které ovšem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají:
Dovolací soud předesílá, že §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původním majetkem se pak dle §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Uvedené ustanovení je přitom třeba vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, tedy že aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnického práva státu (§18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) je oprávněná osoba dle §3 zákona č. 428/2012 Sb. za předpokladu, že majetek, ohledně něhož se domáhá určení vlastnického práva České republiky, byl alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví, nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, taktéž naplňujícího definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3376/2017, nebo ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1814/2020).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. se prosadí ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat dle zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně adresované různým orgánům); na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období [od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], neboť nebylo v poválečném období obnoveno a že z uvedeného důvodu není žalobkyně osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2859/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3919/2019, a ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 358/2021, přičemž obecnými soudy přijatá rozhodnutí obstála i v ústavněprávním přezkumu - srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 833/20, a ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1718/21).
Závěry dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí, dle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., se v posuzované věci neprosadí, neboť se vztahují k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž - na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb. - v §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů (dle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb.). Proto je prostý přenos závěrů rozhodovací praxe odkazované dovolatelkou přinejmenším problematický, poněvadž by jím v důsledku toho mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2859/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019).
Přitom ani dovolatelkou namítaný princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019). Opačný závěr se nepodává ani z dovolatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, v němž se Ústavní soud naopak opětovně přihlásil k závěru, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod 176); i ve smyslu tohoto nálezu je proto relevantní rozdílné vymezení osob oprávněných v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 428/2012 Sb.
Nelze zobecňovat ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, jenž byl vydán po zvážení okolností, jež jsou kvalitativně nesrovnatelné se skutkovými zjištěními nyní posuzované věci. Ústavní soud sice aproboval postup stěžovatele (fyzické osoby) při uplatňování restitučního nároku podle obecných předpisů v případě, kdy na příslušný (původně židovský) majetek, odňatý za německé okupace stěžovatelovým předchůdcům, nebyl uplatněn restituční nárok dle poválečných předpisů (a nadto byl jako německý majetek konfiskován dle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb.), nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v poválečném období neměl restituční nárok na vydání předmětného majetku kdo uplatnit, jelikož již žádný příbuzný stěžovatele, který by měl vědomost o existenci tohoto majetku nebyl naživu a ani nezletilý stěžovatel o majetku nevěděl. Naproti tomu v posuzované věci představitel žalobkyně o existenci majetku zjevně věděl, adresoval-li velmistr žalobkyně žádosti o jeho vrácení různým státním orgánům, přesto však neuplatnil právně relevantním způsobem restituční nároky dle poválečných předpisů. Za této situace se v posuzované věci (na rozdíl od věci rozhodované Ústavním soudem) plně prosadí zásada „vigilantibus iura scripta sunt“.
Závěry soudů obou stupňů se neprotiví ani usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, které bylo vydáno ve věci, v níž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k majetku podle obecných předpisů, obecné soudy její žalobu zamítly pro obcházení restitučních předpisů a Ústavní soud ji odkázal na uplatnění nároků podle v té době již účinného zákona č. 428/2012 Sb., aniž by vyslovil jakékoliv závěry stran naplnění podmínek restituce podle tohoto zvláštního předpisu. Úvahy Ústavního soudu, jež se týkaly nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948, sp. zn. 690/46, jsou ovšem spojeny s obsahem žaloby před obecnými soudy, v níž dovolatelka tvrdila, že „je výlučným vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, a to s poukazem na postup státu v letech 1946 až 1948, kdy byly na majetek stěžovatele vydány dne 22. 3. 1946 a 1. 4. 1946 konfiskační vyhlášky podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (podle názoru stěžovatelky protiprávně). O podaném opravném prostředku rozhodoval tehdejší Nejvyšší správní soud, přičemž stěžovatelka soustavně poukazuje na skutečnost, že v posuzované věci „byla vydána“ dvě (stěžovatelce vyhovující a archivně dochovaná) meritorní rozhodnutí, a to dne 2. 2. 1946 a dne 17. 12. 1948. Tato rozhodnutí však nebyla v uvedeném období Nejvyšším správním soudem stěžovatelce formálně doručena“.
Z uvedené citace narační části shora označeného usnesení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že význam rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl samotnou dovolatelkou spojován s procesem protiprávně vedené konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, odboru IX, ze dne 19. 8. 1946, č. j. 81045/46-VIII, č. 433973/46-IX/2). Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (i pokud bylo vydáno, ev. nabylo právní moci) však nemůže být nijak zpochybněn závěr, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), dojít nemohlo, neboť majetek žalobkyně podléhal režimu dekretu č. 5/1945 Sb., a navrácení vlastnického práva původnímu vlastníku mohlo být realizováno toliko postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Proto nemůže přípustnost dovolání založit argumentace o způsobu prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé (ve vztahu k existenci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci zrušení rozhodnutí o konfiskaci) a o jí zmíněné interpretaci §2 a restitučního důvodu obsaženého v §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb., neboť žalobkyně (její právní předchůdce) nebyla postupům působícím majetkovou křivdu dle citovaného ustanovení v rozhodném období vystavena. Byla-li spáchána ke škodě majetku žalobkyně nějaká majetková křivda, došlo k ní v době německé okupace, přičemž žalobkyně postupu, který by vedl k odčinění takové křivdy ještě před rozhodným obdobím, nevyužila; případy zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. (srov. k tomu z judikatury Ústavního soudu též bod 25. odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19). Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k nemovité věci v rozhodném období pak ani dle ustálené judikatury dovolacího soudu nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019), což mohl být zjevně případ konfiskace majetku, k němuž žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) již vlastnické právo nesvědčilo, prováděné podle dekretu č. 12/1945 Sb.
Poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, je nepřípadný, neboť v této řešené věci nebyl majetek církevní právnické osobě zkonfiskován v době nesvobody Německou říší, jak bylo zjištěno v dané věci v případě právního předchůdce žalobkyně.
Kritizuje-li dovolatelka dále, že soudy obou stupňů porušily její právo vlastnit majetek, právo na spravedlivý proces, princip spravedlnosti, zásadu právní jistoty, legitimní očekávání a princip rovnosti, je možno uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatelky vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1590/2017).
K ostatním otázkám formulovaným dovolatelkou:
Jestliže je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl), pak otázky ad c), ad d) a ad e) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemohou, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jelikož je neřešil.
Vyslovila-li dále dovolatelka nesouhlas s argumenty žalovaných, že přechodem majetku na žalovaného 2) dle zákona č. 290/2002 Sb. nedošlo k porušení blokačních ustanovení §29 zákona o půdě a §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., pak nedostála požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.), neboť neoznačila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Dovolatelka taktéž v tomto ohledu řádně nevymezila dovolací důvod, neboť neuvedla, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 3 o. s. ř.). Pro tyto vady, jež lze odstranit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání, nelze v tomto ohledu v dovolacím řízení pokračovat. Ostatně její polemika s tímto názorem žalovaných je zcela irelevantní, jelikož rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno na závěru, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů.
K námitce dovolatelky, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nedostatečně odůvodněná, je třeba poukázat na §242 odst. 3 o. s. ř., dle nějž platí, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu