ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3018.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3018/2021-545
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 19 C 203/2017, o dovoláních žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. května 2021, č. j. 21 Co 221/2020-498, 21 Co 81/2021-498, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 26. 5. 2021, č. j. 21 Co 221/2020-498, 21 Co 81/2021-498, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 8. 2020, č. j. 19 C 203/2017-418, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 18. 2. 2021, č. j. 19 C 203/2017-472, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu geometrickým plánem vymezených částí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (vedených nově pod parc. č. XY a XY), žaloba byla zamítnuta v části o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (z důvodu přečerpání restitučního nároku) a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci řízení.
Žalobce brojil vůči té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen zamítavý výrok prvostupňového rozsudku. Předestřel otázku, zda náhradní pozemky v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zákon o půdě“), mají být oceňovány dle stavu existujícího ke dni účinnosti zákona o půdě nebo dle stavu v době rozhodování soudu. Měl za to, že odvolací soud uvedenou otázku vyřešil odchylně od judikatury Nejvyššího soudu. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 730/2018 a sp. zn. 28 Cdo 2300/2018 a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1067/19.
Žalovaná brojila proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně. Kladla otázku, zda při oceňování náhradních pozemků dle vyhlášky č. 182/1988 Sb. , o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen - ,,vyhláška č. 182/1988 Sb.), bylo lze aplikovat cenové srážky z důvodu ,,odloučenosti katastrálního území“. Tvrdila, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, sp. zn. 28 Cdo 2607/2017, a sp. zn. 28 Cdo 3455/2020, a od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1782/16 a sp. zn. IV. ÚS 3386/17.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání obou procesních stran přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustnými (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jež byla shrnuta i v jeho rozsudku ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 755/2019, vyhlášeném v projednávané věci, vyplývá, že v situaci, kdy zde není právní normy, jež by v souvislosti s oceňováním náhradních pozemků ukládala posuzovat charakter těchto pozemků dle určitého historického stavu (jak je tomu kupříkladu v případě odňatých pozemků dle §28a zákona o půdě), nezbývá než dovodit, že náhradní pozemky jest oceňovat v souladu s pravidlem zakotveným v ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., tedy dle jejich stavu v době vyhlášení rozhodnutí soudem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017). Zatímco fixace hladiny cen ke dni účinnosti zákona o půdě (viz §11a odst. 13 zákona o půdě) má svou logiku, neboť zajišťuje, že jsou odňaté nemovitosti i náhradní pozemky oceňovány dle stejných cenových měřítek (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, bod 14), posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí by mohlo vést, ať již k distorzi nebo naopak k nadhodnocení výše naturální náhrady, jež by však v souladu s principy restitučního procesu měla být v zásadě ekvivalentní hodnotě restitučního nároku odvíjející se od ceny oprávněnou osobou nebo jejími právními předchůdci pozbytých statků (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2844/2017). Z uvedených důvodů je proto zcela na místě oceňovat náhradní pozemky dle cenových předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991, avšak dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018).
Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře nikterak nezpronevěřil, jestliže v souladu se shora uvedeným závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v projednávané věci ocenil vydávané náhradní pozemky na základě oceňovacích předpisů účinných ke dni 24. 6. 1991, tedy ke dni účinnosti zákona o půdě, avšak se zřetelem k jejich stavu existujícímu ke dni vyhlášení rozsudku. V řízení přitom nebyly shledány žádné výjimečné okolnosti, jež by snad měly (mohly) odůvodňovat ocenění náhradních pozemků dle od současné reality odlišných vlastností (jako pozemků nestavebních, ačkoliv podle existující územně plánovací dokumentace jsou určeny k zastavění). Mimořádnou skutečností opodstatňující ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2989/09, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2281/2012, posuzování charakteru náhradních pozemků dle stavu ke dni 24. 6. 1991 a z toho plynoucí fingování od současné reality odlišných vlastností vydávaných nemovitostí přitom zjevně nemůže být sama o sobě okolnost, že negativní rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví právní předchůdkyně žalobce k odňatým pozemkům (pro překážku dle ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě) bylo vydáno v roce 2003 (za znění zákona o půdě, účinného do 13. 4. 2006), jestliže bezúplatný převod nárokovaných náhradních pozemků je uplatňován teprve od roku 2017 a ze skutkových konkluzí soudů nižšího stupně nadto ani nikterak neplyne, že by ke změně charakteru zvolených náhradních pozemků z „nestavebních na stavební“ došlo až po vznesení nároku na požadovanou pozemkovou náhradu hodlanou žalobcem užívat snad toliko k zemědělským, a nikoliv stavebním či komerčním účelům. Závěry odvolacího soudu se konečně nikterak neodchylují ani od žalobcem předestíraných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 730/2018, a ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2300/2018 (vůči němu směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 1067/19), v nichž bylo dovolání žalované shledáno nepřípustným z důvodu, že na kladené otázce ocenění nárokovaných náhradních pozemků se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem věci (cena náhradních pozemků ani dle ocenění žalované nepřesahovala zbývající výši restitučního nároku) napadená rozhodnutí odvolacího soudu nezávisela.
Předpoklady přípustnosti dovolání podaného žalobcem tudíž v posuzovaném případě naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
Polemika žalované se soudy nižšího stupně převzatými znaleckými konkluzemi o charakteru převáděných náhradních pozemků odůvodňujícím aplikaci cenových srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. pro ,,odloučení katastrálního území“, nese se najmě v rovině skutkové. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dálev poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Ze zřetele přitom nelze ztrácet ani okolnost, že příloha č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. ) vzhledem ke své dikci umožňovala (stejně jako pozdější znění tohoto oceňovacího předpisu) realizaci cenových srážek pro stavební „nesrostlost“ (v širším slova smyslu) oceňovaného stavebního pozemku s urbanizačním sídlem (tj. pro odloučení katastrálního území) až do úrovně soudy nižšího stupně aplikované sazby 65 % (přístup po nezpevněné komunikaci 10 %, nenapojenost na veřejný vodovod 5 %, nenapojenost na veřejnou kanalizaci 5 %, nenapojenost na rozvod elektrické elektřiny 10 %, stavební nesrostlost s urbanizačním celekem v užším slova smyslu 30 %).
Předpoklady přípustnosti nebyly proto dovolacím soudem shledány ani u dovolání podaného žalovanou (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání obou procesních stran byla odmítnuta.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu