ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3155.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3155/2021-364
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Hostivice, se sídlem v Hostivici, Husovo náměstí 5, identifikační číslo osoby: 47003201, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalovaným 1) S. V. Ch., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby: XY, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 28/5, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 401/2019, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. března 2021, č. j. 26 Co 294/2020-277, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha – západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 7 C 401/2019-205, určil, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, v katastrálním území XY – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.). Dále každému z žalovaných uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 12.785,- Kč (výroky II. a III.).
2. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 26 Co 294/2020-277, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti každého z žalovaných nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 4.114,- Kč (výroky II. a III.).
3. Soudy obou stupňů vyšly z těchto skutkových zjištění:
- Žalobkyně se v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 212/2016 (žaloba byla podána dne 23. 4. 2018) domáhala vydání předmětných pozemků, a tím i nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj (dále „správní orgán“), ze dne 28. 7. 2016, č. j. SPÚ 371364/2016, sp. zn. SP 19884/2015-537100, jímž byl její návrh učiněný ve smyslu ustanovení §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), zamítnut. Správní orgán uzavřel, že předmětné pozemky (v katastru nemovitostí vedené jako ostatní plocha – skládka) nebyly ke dni 24. 6. 1991 součástí zemědělského nebo lesního fondu a nejedná se ani o obytné nebo hospodářské stavby či budovy sloužící zemědělské nebo lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. Dále správní orgán zjistil, že skládka byla na předmětných pozemcích založena a využívána již před rokem 1991.
- V oddíle D („Poznámky a další obdobné údaje“) výpisu z katastru nemovitostí ze dne 12. 8. 2019 je s účinností zápisu od 5. 12. 2016 vyznačena ve prospěch žalobkyně poznámka o podané žalobě na určení práva ze dne 24. 10. 2016 ve věci sp. zn. 38 C 212/2016 a o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 28. 7. 2016, č. j. SPÚ 371364/2016, sp. zn. SP 19884/2015-537100. K uvedenému datu byla jako vlastník předmětných pozemků v katastru nemovitostí zapsána žalovaná 2), ke dni 15. 10. 2019 pak žalovaná 1).
- Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2018, č. j. 38 C 212/2016-98, byly žalobkyni předmětné pozemky vydány, a tím nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj (dále „správní orgán“), ze dne 28. 7. 2016, č. j. SPÚ 371364/2016, sp. zn. SP 19884/2015-537100. Soud v řízení podle části páté o. s. ř. dospěl k závěru, že předmětné pozemky jsou zemědělskými nemovitostmi dle ustanovení §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., přičemž vycházel z rozhodnutí Ministerstva zemědělství, odboru majetkového vyrovnání, ze dne 9. 11. 2017, č. j. 45072/2017-MZE-12142, podle něhož k vynětí pozemků ze zemědělského půdního fondu (dále „ZPF“) došlo až v roce 1993. Vrchní soud v Praze, jenž projednával ve věci sp. zn. 4 Co 181/2018 odvolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2018, č. j. 38 C 212/2016-98, při jednání odvolacího soudu konaném dne 28. 11. 2019 řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušil do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 401/2019.
- Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 16. 4. 2019, č. j. 5 C 127/2018-170, jenž nabyl ve znění opravného usnesení právní moci dne 18. 7. 2019, byl nahrazen projev vůle žalované 2) uzavřít s K. R. smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků coby pozemků náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“). Soudem nebyla konstatována nevhodnost náhradních pozemků k převodu (a to ani s ohledem na jiná probíhající soudní řízení).
- Kupní smlouvou ze dne 4. 7. 2019 převedl K. R. na žalovanou 1) vlastnické právo k předmětným pozemkům za částku 7.586.608,- Kč.
- Usnesením Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 10. 2019, č. j. 0 Nc 1041/2019-35, bylo nařízeno předběžné opatření, kterým bylo žalované 1) a TRINITY BANK, a. s. zakázáno zatěžovat předmětné pozemky předmětné pozemky zástavním právem, zcizit je a nakládat s nimi.
- V přípisu ze dne 21. 10. 2019 adresovanému Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, žalobkyně navrhla provedení zápisu spornosti ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon) – dále „zákon č. 256/2013 Sb.“.
- Žalobkyně v podání ze dne 1. 11. 2019 uplatnila vůči žalované 1) a TRINITY BANK, a. s. námitky neplatnosti právního jednání a vyzvala k nápravě protiprávního stavu.
4. Odvolací soud ve shodě s právním posouzením věci přijatým soudem prvního stupně konstatoval, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. předmětné pozemky 428/2012 Sb., předmětné pozemky jsou původním církevním majetkem ve smyslu ustanovení §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. a žalovaná 2), vůči níž byl restituční nárok uplatněn, povinnou osobou k vydání zemědělských nemovitostí dle ustanovení §4 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Protože řízení o vydání předmětných pozemků a nahrazení rozhodnutí správního orgánu probíhající podle části páté o. s. ř. nebylo dosud pravomocně skončeno, bránilo přechodu a převodu vlastnického práva na K. R. a následně na žalovanou 1) blokační ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. Toto ustanovení není sice obsahově shodné s ustanovením §29 zákona o půdě (v tomto směru odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019; tento rozsudek, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), nicméně v právním řádu plní tutéž funkci definovanou např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 791/2020, a k jeho interpretaci a aplikaci lze tak využít judikatorní závěry reflektující užití ustanovení §29 zákona o půdě, například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s argumentací žalovaných, že žalobkyně nemá na navrhovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem, přičemž s odkazem na závěr z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, konstatoval, že žaloba podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není preventivní určovací žalobou ve smyslu ustanovení §80 o. s. ř., ale zvláštním návrhem určovací povahy, opírajícím se o zákonné zmocnění. Přitakal dále závěru soudu prvního stupně, že žalovaná 1) nebyla na základě uzavřené kupní smlouvy s K. R. dobrověrným nabyvatelem ve smyslu ustanovení §984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) a v její prospěch tudíž nemohly být zohledněny mimořádné okolnosti případu, jež by mohly spočívat např. v povaze právního titulu, podle něhož vlastnické právo k předmětným pozemkům měl nabýt její právní předchůdce. Dovodil, že jak K. R., tak i žalovaná 1), nedostáli požadavku na zachování obvyklé míry pečlivosti, při které lze nabyvateli dobrou víru ve stav zapsaný v katastru nemovitostí přiznat, když smyslem poznámky o podané žalobě ve smyslu ustanovení §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb. je narušit dobrou víru třetích osob ohledně toho, že osoba zapsaná v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem a že je tato osoba oprávněna s nemovitostmi volně nakládat. Za nedůvodnou pak v rámci úvah vztahujících se k provedení testu proporcionality shledal odvolací soud s připomenutím závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, námitku žalovaných o překážce naturální restituce ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Vysvětlil, že test proporcionality poměřující zájem církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku a zájem třetí osoby (vlastníka takového majetku) může vyznít ve prospěch nabyvatele jen tehdy, pokud je nabyvatelem dobrověrným, což není případ žalované 1). Nepřípadnou pak odvolací soud s přihlédnutím ke konkluzím vyjádřeným v usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 3398/20 (toto usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), rovněž shledal argumentaci žalovaných, že restituční nárok žalobkyně již byl uspokojen v rámci poskytnuté finanční náhrady dle ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 1) - dále též „dovolatelka“ - majíc je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. za přípustné pro řešení právních otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, popřípadě se jednalo o právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
6. Dovolatelka namítala, že se soudy obou stupňů nezabývaly otázkou, zda předmětné pozemky byly ke dni 24. 6. 1991 součástí zemědělského půdního fondu, přičemž poukázala na to, že právě s ohledem na jejich zemědělský charakter se jejich vydání na žalované 2) žalobkyně domáhá. S odkazem na ustanovení §17 odst. 4 zákona o půdě uvedla, že rozhodnutí ministerstva zemědělství ze dne 9. 11. 2017, č. j. 45072/2017-MZE-12142, jež určilo, že k rozhodnému dni byly předmětné pozemky součástí ZPF, je „věcně i právně vadné“ a rovněž i „nicotné“, neboť rozhodovací kompetence ministerstva zemědělství se podle citovaného ustanovení mohla prosadit v režimu zákona o půdě (navíc ohledně pozemků dle aktuálního a nikoliv historického stavu), a nikoliv podle zákona č. 428/2012 Sb. Připomněla, že soudy obou stupňů zcela pominuly důkazy, jež dovolatelka ke stavu předmětných pozemků předložila, včetně stanoviska příslušného orgánu ochrany ZPF – Městského úřadu v Černošicích, odboru životního prostředí, ze dne 2. 1. 2020, sp. zn.: S-MUCE 77695/2019 OŽP/L/Vys, č. j. MUCE 80789/2019 OŽP/L/Vys.
7. Žalovaná 1) dále nesouhlasila s postupem soudů obou stupňů, které se nezabývaly otázkou existujících překážek znemožňujících naturální restituci předmětných pozemků ve prospěch církevní právnické osoby, jež jsou upraveny v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 428/2012 Sb. Připomněla, že pozemky jsou zastavěny skládkou, která je současně stavbou technické infrastruktury ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. k) bod 2. zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, přičemž skládka byla řádně povolena na základě kolaudačního rozhodnutí vydaného Městským úřadem v Hostivici ze dne 29. 3. 2002, č. j. SÚ-5072/Ga-00, bude takto využívána do roku 2032, kdy na místě bude prováděn tzv. monitoring skládky. Skládka je rovněž veřejně prospěšnou stavbou technické infrastruktury.
8. Žalovaná 1) dále s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (tento rozsudek byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 1997), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 236/2017, stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05, a nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, dovozovala, že žalobkyně nemá na navrhovaném určení vlastnického práva žalované 2) naléhavý právní zájem, neboť s ohledem na individuálně dané okolnosti případu určovací žaloba již nemůže plnit svůj preventivní význam. V této souvislosti uvedla, že v přítomné právní věci nejsou naplněny podmínky pro úspěch určovací žaloby nejen s ohledem na existující překážky pro naturální restituci, ale i vzhledem k tomu, že se restituční nárok nemohl prosadit oproti nároku K. R., jehož uspokojení nebránily žádné překážky dle zákona o půdě a ani dle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“).
9. Dovolatelka s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, namítala, že odvolací soud provedl zcela nesprávně test proporcionality poměřující restituční zájem žalobkyně a zájem na zachování vlastnického práva žalované 1), jež bylo nabyto v dobré víře od. K. R. V této souvislosti připomněla, že žalobkyně vydáním předmětných pozemků by nemohla pro zákonnou překážku naturální restituce získat žádný ekonomický přínos, ovšem na straně druhé „určení neplatnosti vlastnictví“ žalované 1) vznikne dovolatelce, potažmo jejímu právnímu předchůdci, značná škoda.
10. Žalovaná 1) nesouhlasila dále s tím, že by nebyla ve smyslu ustanovení §984 o. z. dobrověrným nabyvatelem předmětných pozemků, ke kterémuž závěru dospěly soudy obou stupňů. Uvedla, že ani ona a ani její právní předchůdce nebyli povinni zkoumat stav zápisu v katastru nemovitostí (v oddíle D obsahující poznámky a jiné podobné údaje), když vycházeli z postupu a rozhodování příslušných státních orgánů a institucí (Státního pozemkového úřadu, Okresního soudu Praha – západ a Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY), jimiž byli utvrzováni v tom, že předmětné pozemky nejsou součástí historického církevního majetku. Dovodila, že její dobrá víra byla posilována i tím, že právním důvodem vzniku vlastnického práva jejího právního předchůdce bylo pravomocné soudní rozhodnutí.
11. Dovolatelka rovněž nesouhlasila s tím, jakým způsobem soudy obou stupňů interpretovaly ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. Poukázala na to, že zákaz převodu vyjádřený v citovaném ustanovení se neuplatní u právní dispozice mezi osobami soukromého práva, jejímž předmětem není majetek ve vlastnictví státu. To byl i případ převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům podle kupní smlouvy uzavřené dne 4. 7. 2019 mezi K. R. jako převádějícím a žalovanou 1) jako kupujícím.
12. Žalovaná 1) rovněž soudům obou stupňů vytkla, že se nezabýval její námitkou, že v případě vydání předmětných pozemků dojde k duplicitnímu zmírnění stejné majetkové křivdy, jež byla již odškodněna finanční náhradou ve smyslu ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb., kterýžto postup dovolatelka označila za právně nemožný. Připomněla, že zákon č. 428/2012 Sb. vychází dle důvodové zprávy k zákonu z tzv. kombinovaného majetkového vyrovnání státu a registrovaných církví a náboženských společností a finanční náhrada se poskytuje právě s ohledem na část majetku, který nelze vydat.
13. Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
14. Žalobkyně a ani žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřily.
15. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.) a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), jíž zastupuje advokát (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalované 1) veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 2 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
16. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Byť je dovolacím soudem posuzované dovolání žalované 1) relativně obsáhlé, v něm uplatněná argumentace - vyjma dvou uplatněných námitek, v nichž lze z obsahového hlediska (srovnej ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř.) dovodit, že je jimi vymezena právní otázka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (povaha určovacího návrhu ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a provedení testu proporcionality) - nevyhovuje požadavkům ustanovení §237 o. s. ř., jež byly dále rozvinuty rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, na řádné dovolání. Z pohledu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. dovolání žalované 1) zcela zřejmě u ostatních uplatněných námitek (předmětné pozemky ke dni 24. 6. 1991 nebyly součástí ZPF, naturální restituci pozemků brání překážky upravené v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 428/2012 Sb., nesprávné posouzení dobré víry dovolatelky, nesprávná aplikace ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. a duplicitní odčinění totožné majetkové křivdy vydáním majetku a také poskytnutím finanční náhrady za něj ve smyslu ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb.) postrádá obligatorní náležitost spočívající v řádném vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo body 38. a 39. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej opět např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
19. Dovolatelka vymezila přípustnost dovolání citací plného znění ustanovení §237 o. s. ř. a z něj do poměrů projednávané věci uplatnila zákonný předpoklad přípustnosti spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího soudu a v potřebě řešit otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Vyjma dvou výše zmíněných případů, však v obsahu dovolání tyto otázky nijak neidentifikuje, neuvádí, jakou otázku považuje za dosud nevyřešenou, a jakou za odvolacím soudem řešenou v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu představovanou konkrétními soudními rozhodnutími. Celá část I. dovolání žalované 1) je koncipována jako námitky proti postupu soudů obou stupňů, které se určitou právně významnou skutečností nezabývaly nebo ji nezohlednily, nikoliv ovšem jako požadavek na řešení určité právní otázky, na níž rozsudek odvolacího soudu závisí, s uvedením vztahu tohoto řešení k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Další obsah dovolání pak zcela zjevně parametry řádného vymezení některého ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. rovněž nesplňuje. Dovolatelka reprodukuje průběh řízení před soudem prvního stupně, skutkové a právní závěry tohoto soudu a vlastní obsah odvolání, v němž s nimi vyslovuje nesouhlas, jakož i s postupem, který jako nadbytečné neprovedl dovolatelkou navržené důkazy (viz článek III. dovolání). V obdobném duchu se pak nese i další obsah dovolání, v němž dovolatelka v podstatě rekapituluje obsah odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (mnohdy i doslova) a právní závěry odvolacím soudem přijaté, s nimiž vyslovuje nesouhlas (viz článek IV. dovolání). Shrnutí dovolacích námitek (viz článek V. dovolání) pak opět představuje polemiku se správností závěrů soudů obou stupňů, aniž by ovšem jejich podstatou byla argumentace jakkoliv reflektující požadavek vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 o. s. ř.
20. K právě reprodukovanému obsahu dovolání žalované 1) se sluší uvést, že vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem [k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. srovnej přiléhavý výklad ve shora označeném stanovisku pléna Ústavního soudu]. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak.
21. Protože v poměrech projednávané věci v dovolání žalované 1) ve výše citovaném rozsahu (předmětné pozemky ke dni 24. 6. 1991 nebyly součástí ZPF, naturální restituci pozemků brání překážky upravené v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 428/2012 Sb., nesprávné posouzení dobré víry dovolatelky, nesprávná aplikace ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. a duplicitní odčinění totožné majetkové křivdy vydáním majetku a m finanční náhrady za něj ve smyslu ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb.) zcela absentuje vymezení některého z důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., je pro tento nedostatek v uvedeném rozsahu dovolání žalované 1) vadné a věcně neprojednatelné.
22. K povaze určovacího návrhu dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.:
Žaloba podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (počínaje 1. 1. 2014 jde o ustanovení §80 o. s. ř.), nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016, popřípadě i odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017). Tento závěr vyjádřil odvolací soud i v dovoláním napadeném rozsudku (viz bod 18. odůvodnění rozsudku). Legitimace oprávněné (církevní právnické) osoby k podání určovací žaloby tak vyplývá, mimo jiného, z (neplatného) převodu církevního majetku, jenž byl uskutečněn v rozporu s blokačními ustanoveními §29 zákona č. 229/1991 Sb. nebo §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., respektive i z ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., a z konstrukce zákona č. 428/2012 Sb., jenž za povinnou osobu k vydání takového majetku označuje toliko stát, za nějž vystupují v procesu naturální restituce (§6 a §7 zákona č. 428/2012 Sb.) osoby vyjmenované v ustanovení §4 zákona č. 428/2012 Sb. (ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. byl Pozemkový fond České republiky nahrazen Státním pozemkovým úřadem).
Vycházela-li tudíž dovolatelka z obecné teze o preventivní funkci určovací žaloby a potřebě existence naléhavého právního zájmu církevní právnické osoby na navrhovaném určení vlastnického práva žalované 2), pak takový názor ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu reflektující aplikaci ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., zcela zřejmě nekonvenuje a dovolání žalované 1) není ohledně řešení této právní otázky přípustné. Odkazy dovolatelky na jí označená rozhodnutí Nejvyššího soudu a rovněž na i rozhodnutí Ústavního soudu jsou nepřípadné, neboť odkazovaná rozhodnutí byla vydána dlouho před účinností zákona č. 428/2012 Sb., nebo se vyjadřovala k problematice naléhavého právního zájmu na žalobě o určení práva či právního vztahu ve zcela jiných (nerestitučních) poměrech (žaloba o určení, že na nemovitostech nevázne zástavní právo a tzv. negativní určovací žaloba o určení neplatnosti smlouvy).
23. K testu proporcionality poměřujícího oprávněný zájem církevní právnické osoby na restituci jejího historického majetku a oprávněný zájem nabyvatele takového majetku na zachování vlastnického práva nabytého v dobré víře:
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami, založeného ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb. (či ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž překlenutí dosud konstatovaného nedostatku legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat v tehdy platných a účinných předpisech (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017).
Protože ustanovení §13 zákona č. 428/2012 Sb. do jisté míry nahrazuje ustanovení §29 zákona o půdě, které bylo s účinností od 1. 1. 2013 zrušeno (smyslem obou ustanovení je zabezpečit, aby rozsah majetku, který může být předmětem vydání, zůstal zachován a aby nedocházelo k zatěžování tohoto majetku právy třetích osob, které by působily i vůči oprávněným osobám po vydání majetku - k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019, a na něj odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 791/2020), lze i přes určité rozdíly (oproti blokačnímu ustanovení v zákoně o půdě se nyní blokace týká pouze věcí, jejichž vlastníkem je stát, což je dáno samotnou koncepcí zákona, podle kterého je možné naturálně vydat pouze majetek státu) na porušení blokačního ustanovení obsaženého v zákoně č. 428/2012 Sb. přiměřeně (pokud to povaha věci umožňuje) vztáhnout závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež reflektovala užití ustanovení §29 zákona o půdě. To platí tím spíše, pokud judikatura dovolacího soudu nalézala odpověď na otázku (podmíněnou stejně jako v posuzované věci individuálně danými skutkovými okolnostmi), zda může být v rozporu s blokačním ustanovením zapovídajícím převádění historického církevního majetku i takové právní jednání (uzavřené mezi osobami soukromého práva), jež z hlediska vlastnické posloupnosti navazuje na přechod vlastnického práva k majetku státu, jenž je původním církevním majetkem, na třetí osobu (pozdějšího převodce) na základě pravomocného soudního rozhodnutí.
V rozsudku ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3991/2018, argumentačně navazujícím na rozsudek ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, Nejvyšší soud ve skutkově obdobné věci uvedl, že i při respektu k takové stěžejní zásadě vlastní právnímu státu jakou je právní jistota zahrnující, mimo jiného, důvěru jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať již jde o rozhodování orgánů zákonodárné, výkonné či soudní moci, nelze přehlédnout, že ve vztahu k blokačním účinkům ustanovení §29 zákona o půdě rozhodovací praxe dovolacího soudu již vyslovila a odůvodnila názor, že princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení blokačních účinků ustanovení §29 zákona o půdě (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). I když uvedená teze byla vyjádřena ve vztahu k jednání Pozemkového fondu ČR jako převodce majetku, na nějž se blokační ustanovení vztahovalo, popřípadě na postup katastrálního úřadu v řízení o zápisu (vkladu) vlastnického práva k takovému majetku do katastru nemovitostí, není žádného důvodu, aby z dosahu ustanovení §29 zákona o půdě byly vyloučeny případy přechodu vlastnického práva k církevnímu majetku konstituované pravomocným soudním rozhodnutím, pokud bylo v důsledku takového přechodu citované blokační ustanovení porušeno. I soud jako orgán státu je při své rozhodovací činnosti vázán principem zákonnosti a s respektem k němu může přiznat jen taková práva (uložit takové povinnosti), jež mu v jednotlivém případě hmotné právo objektivně umožňuje.
V citovaném rozsudku Nejvyšší soud současně vyložil, že i přechod vlastnického práva k církevnímu historickému majetku na základě pravomocného soudního rozhodnutí se může dostat do kolize s blokačním ustanovením §29 zákona o půdě, nebyla-li oprávněná osoba (§3 zákona č. 428/2012 Sb.) účastníkem řízení, jež vydání soudního rozhodnutí předcházelo (k závaznosti soudního rozhodnutí ve smyslu ustanovení §159a o. s. ř. srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003). Připustil tak možnost následného posouzení, zda v individuálních poměrech konkrétní věci sluší se upřednostnit vlastnické právo nabyvatele před restitučním nárokem církevní právnické osoby a dovodil použitelnost závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, vyjadřující se k problematice mimořádných okolností, za jejichž existence lze upřednostnit vlastnické právo dobrověrného nabyvatele v případech převodů vlastnického práva kolidujících s ustanovením §29 zákona o půdě. Judikatura dovolacího soudu (aprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu) uzavírá, že k prolomení účinků ustanovení §29 zákona o půdě jsou zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní – účastníkem řízení tvrzené – okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany vlastnickému právu nabyvatele (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Tyto okolnosti musí být k námitce žalovaných (dobrověrných nabyvatelů) zkoumány; mohou se vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu k nabytému majetku, předchozí délce užívání, nebo může jít o okolnosti původního pozbytí majetku církví. Na půdorysu individuálně daných okolností případu pak je úlohou soudu upřednostnit jedno z kolidujících (základních) práv (práva oprávněné osoby na restituci historického církevního majetku a práva dobrověrného nabyvatele vlastnického práva k takovému majetku).
Jestliže test proporcionality může ve prospěch nabyvatele vlastnického práva vyznít ve smyslu shora označených závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jen tehdy, byl-li nabyvatelem dobrověrnýmn a současně platí-li ten závěr, že princip důvěry jednotlivců v souladnost postupu státu se zákonem bez dalšího není mimořádnou skutečností odůvodňující prolomení účinků blokačního ustanovení, pak za konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soud lze označit i konkluzi odvolacího soudu vyjádřenou v bodě 15. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku o tom, že žalovaná 1) se dobrověrným nabyvatelem vlastnického práva k předmětným pozemkům nestala. Ostatně dovolatelka argumentovala svou dobrou vírou právě s ohledem na důvěru v zákonnost postupu orgánů státu (Státního pozemkového úřadu, soudu a místně příslušného katastrálního úřadu), kterážto však pro prolomení účinků blokačního ustanovení nestačí. Dovolací soud rovněž nepřehlédl, že otázku dobré víry a jejího nedostatku na straně žalované 1) odvolací soud přiléhavě spojil i s důsledky vyplývajícími z ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., kdy sice učiněná poznámka netvoří překážku pro zápis věcného práva na základě vkladuschopné listiny, nicméně poskytuje veřejně dostupnou informaci, jež objektivně může dobrou víru ve stav zapsaný v katastru nemovitostí zpochybnit.
V již výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, dovolací soud dovodil, že byl-li by v konkrétním (výjimečném) případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení blokačního ustanovení v zákoně o půdě způsobilo dobrověrnému nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15, bod 30), jímž jsou poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty veřejné moci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, bod 17).
Dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu obstojí i hlediska porovnání ekonomického přínosu spojeného s vydáním předmětných pozemků žalobkyni a obtíží, jež by zpochybněním vlastnického práva k nim žalované 1) vzniklo, jež by bylo lze v rámci testu proporcionality potřebné provést. Vedle toho, že námitka upřednostňující zachování vlastnického práva nabytého na základě právního jednání učiněného v rozporu s blokačním ustanovením je vyhrazena toliko dobrověrnému nabyvatele (a tím dovolatelka v poměrech projednávané věci není), nelze přehlédnout, že specifikované porovnání se vztahuje k užitné hodnotě vydávaných pozemků, tedy k možnosti jejich využití pro každou ze sporných stran s přihlédnutím k jejich velikosti, tvaru a stavu pro zamýšlený účel užití. Usuzováno již toliko na základě údaje o stavu předmětných pozemků deklarovaných dovolatelkou (pozemky jsou zavezeny skládkou, jejíž monitoring bude probíhat až do roku 2032) možnosti jejich využití pro žalobkyni a žalovanou 1) jsou zásadně shodné, tj. ekonomický přínos související s vydáním pozemků oprávněné osobě není ve zcela zřejmém nepoměru (v neprospěch) nabyvatele vlastnického práva, jenž může pozemky užívat stejným způsobem a v obdobné intenzitě jako žalobkyně. Ostatně namítala-li dovolatelka, že oproti absentujícímu ekonomickému přínosu, jenž by byl spojen s vydáním předmětných pozemků žalobkyni, stojí vznik značné škody, jež by zpochybněním vlastnického práva vznikla žalované 1) a jejímu právnímu předchůdci, sluší se uvést, že tuto škodu nijak nespecifikuje.
24. Dovolací soud považuje za vhodné, byť s vědomím zřejmé procesní nadbytečnosti, stručně se vyjádřit k námitkám, jež nemohly být ani z hlediska obsahového vyjádření shledány jako řádně vymezené právní otázky, jež by bylo lze posoudit v intencích přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Argumentace žalované 1), jež směřovala ke zpochybnění závěru odvolacího soudu o zemědělském charakteru předmětných pozemků, byla nesena kritikou závěrů odvolacího soudu v rovině skutkové (namítá-li dovolatelka, že závěry odvolacího soudu o zemědělském charakteru pozemků nemají oporu v provedeném dokazování, resp. že učiněný skutkový závěr je nesprávný, neboť byl učiněn na základě nezpůsobilého důkazu); oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy však dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.). K výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný dovolací důvod a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není ani takové zpochybnění právního posouzení věci, jež vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak bylo výše uvedeno, právní dispozice s historickým církevním majetkem žalobkyně byly v poměrech projednávané věci z hlediska jejich účinků contra legem poměřovány nikoliv s ustanovením §29 zákona o půdě, ale ustanovením §13 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. Jestliže ustanovení §29 zákona o půdě vskutku omezovalo nakládání s původním církevním majetkem toliko zemědělské povahy, tedy že se vztahovalo na majetek spadající do věcné působnosti zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, uveřejněný pod číslem 38/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16), pak v případě ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. se takové omezení neuplatní, neboť z jeho zákonné dikce nevyplývá, že by postihovalo právní dispozice s majetkem jen určitého charakteru (jenom zemědělského nebo naopak pouze nezemědělského). O tom ostatně svědčí i normativní text zákona samotného, který rozlišuje postupy při vydávání zemědělské nemovitosti (§9 zákona č. 428/2012 Sb.) a jiné než zemědělské nemovitosti (§10 zákona č. 428/2012 Sb.), a podle charakteru majetku stanoví k projednání a rozhodnutí o nároku církevní právnické osoby buď pravomoc správního orgánu, případně soudu v řízení podle části páté o. s. ř., anebo pravomoc soudu v řízení podle části třetí o. s. ř. Výše předestřenému smyslu řízení o určovací žalobě podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a rozhodnutí soudu o ní se zcela zřejmě vymyká i posouzení, zda vlastnické právo státu, jež má být pro porušení blokačního ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. určeno, se dotýká majetku zemědělského či nezemědělského. Takové posouzení je vyhrazeno správnímu orgánu, případně soudu v řízení podle části páté o. s. ř. (srovnej ustanovení §9 odst. 6 věta třetí, část věty za středníkem, zákona č. 428/2012 Sb.; dále přiměřeně srovnej důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017).
Námitka dovolatelky, že předmětné pozemky nemohou být žalobkyni ani hypoteticky vydány pro zákonné překážky upravené v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 428/2012 Sb. se pojí s posouzením, nakolik smyslu a účelu řízení o určovací žalobě podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., odpovídá potřeba zkoumat aktivní legitimaci církevní právnické osoby i z hlediska naplnění podmínek pro naturální restituci církevního majetku, jež mohou být ovlivněny existující zákonnou překážkou.
Rozhodovací praxe dovolacího sodu je ustálena v závěru, že v řízení podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. tedy není úlohou soudu primárně z úřední povinnosti prověřovat, zda je sporný majetek způsobilý vydání oprávněné osobě. Jestliže jsou však do řízení vnesena jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě, nelze těmto skutkovým přednesům bez dalšího upřít relevanci. Taková tvrzení a důkazy k nim předložené, popřípadě navržené, se tak mohou týkat i okolností vylučujících vydání majetku oprávněné osobě bez ohledu na splnění podmínek věcné aktivní legitimace potřebných k podání určovací žaloby (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1657/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019). Současně ovšem platí, že překážka pro naturální restituci církevního majetku se posuzuje jako mimořádná okolnost případu, jež může v řízení o určovací žalobě ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. prolomit blokační ustanovení zákona pouze v rámci poměřování zájmu oprávněných osob na restituci jejich historického majetku a zájmu dobrověrného nabyvatele takového majetku, kterým ovšem žalovaná 1) není. V situaci, kdy již dříve bylo před Krajským soudem v Praze zahájeno řízení podle části páté o. s. ř., jež je, mimo jiného, k posouzení existence zákonných překážek pro vydání předmětných pozemků oprávněné osobě určeno, je zkoumání této otázky v tomto řízení bez právního významu, a to zejména tehdy, nemůže-li vést pro absenci dobré víry žalované 1) k závěru o zachování jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům.
K dovolatelkou formulované námitce „dvojí kompenzace majetkových křivd“ (tedy přísluší-li církvi právo na vrácení původního majetku i v situaci, kdy se církvím za nevydaný majetek dostává finanční náhrady podle ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb.) sluší se odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž institut finanční náhrady podle ustanovení §15 a následující zákona č. 428/2012 Sb. svou koncepcí a funkcí [paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku (naturální restituce) – ke zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi] posouzení smlouvy o převodu majetku, uskutečněném v rozporu s ustanovením §29 zákona o půdě (nyní ustanovení §13 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb.) jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje ani nemodifikuje, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě pro případ, kdy by jí majetek převedený v rozporu s blokačním ustanovením z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebyl vydán (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017); v tomto směru rozhodovací praxe dovolacího soudu odkazuje i na komentářovou literaturu (Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 278), jež konstatuje, že mezi hodnotou konkrétních věcí vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady; ovšem stejně tak z rozsahu relutárního plnění nelze činit závěry ohledně množství statků, jež mají být vydány či alespoň zůstat potenciálně způsobilými k vydání v tom směru, že za jejich vlastníka bude nadále pokládán stát coby povinná osoba (srovnej shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3102/2018, a ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 435/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020).
25. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. o nákladech prvostupňového řízení, a výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť žalovaná 1) výslovně neuvedla, že by dovolání směřovalo toliko proti výroku o věci samé. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
26. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované 1) je pro vady částečně neprojednatelné a ve zbytku není přípustné; proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
27. V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu