ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.358.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 358/2021-1510
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě , se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, IČO 44941439, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovanému: Horské Lázně Karlova Studánka, státní podnik , se sídlem v Karlově Studánce 6, IČO 14450216, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 198/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. září 2020, č. j. 71 Co 177/2020-1448, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Bruntále - poté, co usnesením ze dne 28. 4. 2017, č. j. 12 C 198/2015-619, řízení pro zpětvzetí žaloby ve vztahu k původně žalovanému 3) - Povodí Odry, státnímu podniku, zastavil, poté co usnesením ze dne 9. 7. 2019, č. j. 12 C 198/2015-888, řízení částečně zastavil ohledně movitých věcí, ve vztahu k nimž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného a původně žalovaného 2) - Lesů České republiky, státního podniku, s uzavřením dohody o jejich vydání, a poté, co usnesením ze dne 10. 1. 2020, č. j. 12 C 198/2015-1385, jednak připustil změnu žaloby ohledně identifikace nemovitostí a dále žalobu proti původně žalovanému 2) - Lesům České republiky, státnímu podniku, vyloučil k samostatnému řízení, které bude nadále vedeno pod sp. zn. 12 C 12/2020 ohledně pozemků zemědělských (lesních), ohledně nichž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu k uzavření smlouvy o jejich vydání - výrokem I. rozsudku ze dne 30. 1. 2020, č. j. 12 C 198/2015-1414 [vydaným v řízení o nahrazení projevu vůle žalovaného podle části třetí občanského soudního řádu v režimu dle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“)] zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření dohody o vydání ve výroku specifikovaných nemovitostí v katastrálních územích Karlova Studánka a Suchá Rudná (dále jen „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 4.055 Kč (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 9. 2020, č. j. 71 Co 177/2020-1448, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 2.058 Kč (výrok II).
Soud prvního stupně - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhala vydání totožných nemovitostí jako v dané věci rovněž v řízení podle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb. u Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj, který jí rozhodnutím ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. SP21063/2014-571102, č. j. SPU 608671/2015/Pš, předmětné nemovitosti nevydal, aniž se zabýval tím, zda nemovitosti jsou nemovitostmi zemědělskými či jinými než zemědělskými, a vzhledem k tomu, že žalobkyně napadla toto rozhodnutí žalobou podle části páté občanského soudního řádu, jíž se domáhá nahrazení rozhodnutí správního orgánu, přičemž řízení je vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 9/2016, avšak ve věci dosud nebylo rozhodnuto - se nejprve zabýval charakterem předmětných nemovitostí. V tomto ohledu zjistil, že předmětné nemovitosti byly k rozhodnému datu, tj. ke dni 24. 6. 1991, v majetku státu s právem hospodaření pro žalovaného, který vznikl dne 2. 1. 1991 jako Státní léčebné lázně Karlova Studánka, státní podnik, přičemž jeho základním předmětem činnosti bylo a je „poskytování komplexní ústavní a ambulantní lázeňské péče (preventivní, kurativní a rehabilitační), při níž se využívá místních přírodních léčivých zdrojů na úrovni nejnovějších vědeckých medicínských poznatků“, že žalovaný dále provádí správu a využití přírodních léčivých zdrojů v součinnosti s Českým inspektorátem lázní a zřídel, včetně jejich ochrany, a že poskytuje i doplňkové služby (hotelové a ubytovací). Majetek státu, ke kterému má žalovaný právo hospodaření (nemovitosti zapsané původně v Zemských deskách opavských, a to ve vložce č. 104 pro katastrální území Ludvíkov a Suchá Rudná, následně v pozemkové knize knihovní vložce č. 111, č. 1, č. 132 a č. 134 jako majetek Řádu německých rytířů, pokud byly předány k hospodaření žalovanému), tedy sloužil a slouží k provozování uvedených činností. V katastru nemovitostí je evidenční charakter nemovitostí k rozhodnému datu uveden v souladu s předmětem činnosti žalovaného (občanská vybavenost, objekty bydlení, ostatní veřejná zeleň, ostatní sportoviště, technická vybavenost, zbořeniště, staveniště, rekreační ubytovací plocha, manipulační plocha, ostatní stavební objekt), jen na pozemcích parc. č. 56 a č. 57 v k. ú. Karlova Studánka se k datu 24. 6. 1991 dle evidenčního stavu měly nacházet zemědělské hospodářské budovy. Dle prohlášení osob, které byly u žalovaného k rozhodnému datu zaměstnány, však šlo fakticky o odstavnou plochu (na místě zbořeniště původní stavby dřevěné kůlny - garáže) a dřevěnou kůlnu užívanou k uskladnění či parkování vozidel, tedy v obou případech nemělo jejich užívání souvislost s jakoukoliv zemědělskou či lesní výrobou. Soud prvního stupně proto uzavřel, že ohledně všech nemovitostí, jež jsou v dané věci předmětem žaloby, je namístě postup dle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., neboť se jedná o jiné než zemědělské nemovitosti.
S tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil.
Dále soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně je právnickou osobou zřízenou Církví římskokatolickou jako součást registrované církve, zapsanou v Rejstříku evidovaných právnických osob Ministerstva kultury ČR pod č. evid. 8/2-17/1994, že jde o subjekt totožný se subjekty historicky působícími pod názvy „Das Hoch und Deutschmeisterthum des hohen deutschen Ritterordens“ nebo „Der Deutsche Ritterorden“, že předmětné nemovitosti byly ve vlastnictví právního předchůdce žalobkyně Řádu německých rytířů, že na základě výnosu (Dekretu) Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti - Komisaře k udržení klidu pro organizace ze dne 27. 2. 1939 - došlo ohledně dotčeného majetku k zápisu vlastnického práva v pozemkových knihách ve prospěch německých organizací a předmětný majetek v Lázních Karlova Studánka byl dne 16. 5. 1940 vložen pro léčebnou správu Lázní Karlova Studánka, posléze dne 9. 3. 1941 pro obchodní společnost Lázně Karlova Studánka s. r. o., dne 2. 6. 1944 pro Národně socialistickou dělnickou stranu a dne 18. 10. 1944 pro Říšskou lázeňskou správu v Sudetech, oblastní samosprávu, a že v pozemkových knihách pak další zápis obnovení vlastnického práva žalobkyně nebyl proveden, že velmistr Řádu německých rytířů R. S. požadoval v roce 1945 vrácení předmětného majetku žádostmi adresovanými Zemskému národnímu výboru v Brně a v Moravské Ostravě, Ministerstvu školství a národní osvěty, předsednictvu vlády a prezidentovi republiky, jimž nebylo vyhověno, že dne 24. 4. 1946 byla v pozemkové knize poznamenána národní správa podle §15 písm. a) dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), a že právní předchůdce žalobkyně se vrácení předmětného majetku nedomáhal postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“).
Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neutrpěla majetkovou křivdu v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, neboť v té době nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí, když vlastnické právo k nim pozbyla v době nesvobody („od 29. 9. 1938 do května roku 1945“), a po jejím skončení nebyl vklad vlastnického práva k nemovitostem v pozemkové knize proveden; žalobkyně tudíž není oprávněnou osobou dle §3 zákona č. 428/2012 Sb. Její námitce, že se vlastnictví k předmětným nemovitostem obnovilo již dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a že nebylo nutné domáhat se navrácení majetku postupem dle §10 zákona č. 128/1946 Sb., odvolací soud nepřisvědčil. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která dospěla k závěru, že nejednalo-li se o majetek, který mohl být vrácen podle §24 dekretu č. 5/1945 Sb. (což není daný případ), bylo možné se navrácení majetku domáhat toliko postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., což plyne již z jeho §17 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4218/2017). Zákon č. 428/2012 Sb. totiž neumožňuje napravit majetkové křivdy, které byly způsobeny dotčenému subjektu v době německé okupace, aniž by po pádu Velkoněmecké říše byly odčiněny, přičemž nelze použít judikaturu k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, zejména zákona č. 116/1994 Sb., který takovou možnost skýtal, a rozšiřovat rozhodné období dle zákona č. 428/2012 Sb. Nebyl-li původním vlastníkem včas uplatněn nárok na navrácení majetku právně účinnou formou (dle zákona č. 128/1946 Sb.), nezakládá tato skutečnost restituční nárok podle zákona č. 428/2012 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, jehož závěry se upínají ke stejné žalobkyni jako v této věci). Bez významu jsou tudíž dopisy představitele právního předchůdce žalobkyně žádající o navrácení majetku. Odvolací soud poukázal též na to, že k těmto opakujícím se námitkám žalobkyně se vyjádřil i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 1269/20, v němž citoval i další jeho rozhodnutí vydaná ve věci žalobkyně, a to usnesení sp. zn. III. ÚS 4163/18, sp. zn. IV. ÚS 3077/19 a sp. zn. II. ÚS 2426/19. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v řízení neprokázala, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo v poválečném období obnoveno, považoval její další námitky za právně bezvýznamné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu jí tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek „jak hmotného, tak procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR, popř. jde o otázky doposud v rozhodování dovolacího soudu neřešené“. Za nesprávný považuje dovolatelka soudy přijatý závěr, že pozbyla vlastnické právo k nemovitostem před rozhodným obdobím a že v poválečném období nedošlo k jeho obnovení, a vytýká jim, že se opomněly zabývat pro ni příznivými právními závěry nálezu Nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 17. 12. 1948, č. j. 690/46-6, ačkoliv tyto mají být pro obecné soudy závazné, jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, a dále že se nezabývaly tím, zda domnělou konfiskací majetku nedošlo ke zneužití Benešových dekretů (viz bod č. 208 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13). Tím soudy obou stupňů porušily její základní práva obsažená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), nedotknutelnost vlastnictví dle čl. 11 Listiny, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a dle čl. 10 Všeobecné deklarace lidských práv, práva vyplývajícího z čl. 4 Ústavy ČR a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je Úmluva“) a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Dále dovolatelka poukázala na to, že převody vlastnického práva provedené na základě rozhodnutí Říšského komisaře byly stiženy neplatností dle dekretu č. 5/1945 Sb. a dle Všeobecného občanského zákoníku (č. 946/1811 Sb.), jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, a vyslovila názor, že k obnovení vlastnického práva postačovaly žádosti jejího tehdejšího velmistra realizované po skončení války adresované různým institucím. Dále zmínila nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, z něhož se podává aplikovatelnost rozhodovací praxe vztahující se k zákonu č. 87/1991 Sb. i v režimu církevních restitucí, dovolává se zásady ex favore restitutionis a soudům obou stupňů vytýká, že neodůvodnily závěr o neaplikovatelnosti „restituční judikatury Ústavního soudu vážící se k fyzickým osobám“ na církevní restituce. Pokud se stala majetková křivda, má dle dovolatelky stejný charakter bez ohledu na to, zda je činěna ve vztahu k fyzické či právnické osobě, přičemž v tomto ohledu odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. Pl. ÚS. 24/98, a ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2690/15. Dle jejího názoru postačuje existence nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., „pokud je podložena minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že byl uplatněn“ (v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 24/98, sp. zn. IV. ÚS 2690/15, sp. zn. I. ÚS 82/01, sp. zn. I. ÚS 254/2000, sp. zn. II. ÚS 3/2000, sp. zn. II. ÚS 3/98, sp. zn. II. ÚS 66/98 a sp. zn. I. ÚS 617/08 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1746/99, sp. zn. 28 Cdo 367/2004, sp. zn. 28 Cdo 1726/2000), jakož i na to, že dle judikatury nedochování určité listiny (v tomto případě nálezu) lze učinit i nepřímými důkazy a chováním účastníků po vydání takového nálezu (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2514/2014, sp. zn. 28 Cdo 5727/2016, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003 a sp. zn. 22 Cdo 2174/2004), a že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé děly obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1400/2004). Dovolatelka vznesla i námitky proti žalovaným tvrzené konfiskaci předmětných nemovitostí podle dekretu č. 12/1945 Sb., k níž se soudy obou stupňů nijak nevyjádřily, a v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1474/09, v němž bylo konstatováno, že podle dekretu č. 12/1945 Sb. přecházel konfiskovaný majetek na čsl. stát dnem jeho účinnosti a že konfiskační vyhláška jako akt deklaratorní měla vymezovat, které nemovitosti jsou dekretem dotčeny a jakého subjektu se týká; teprve právní mocí konfiskační vyhlášky, jako aktem správním, byla konfiskace majetku dovršena. V této souvislosti poukázala na dobovou judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz nálezy Boh. A 1689/47 a Boh. A 1512/46), na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 35/96, na odbornou literaturu a na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 26 C 3/2016. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání (jež posoudil podle jeho obsahu) projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 věta první o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle §10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb. musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu §3 tohoto zákona, a domáhá-li se nahrazení projevu vůle povinné osoby k jejímu původnímu majetku, resp. majetku jeho právního předchůdce, tak je definován v §2 písm. a) tohoto zákona (k výkladu pojmu původní majetek církví a náboženských společností srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2380/2018). Je nezbytné rovněž zkoumat, vznikla-li církevní právnické osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v §5 zákona (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016) a stalo-li se tak v rozhodném období podle §1 zákona, tj. od 28. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 94 a 176).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dále dovodila, že i v režimu zákona č. 428/2012 Sb. se prosadí ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat dle zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně); na majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období [od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; §1 a §2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.], neboť nebylo v poválečném období obnoveno a že z uvedeného důvodu není žalobkyně osobou oprávněnou dle zákona č. 428/2012 Sb., nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019 - ústavní stížnost podanou žalobkyní odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. IV. ÚS 200/20, jako zjevně bezdůvodnou, a usnesení ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3919/2019 - ústavní stížnost žalobkyně proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 833/20).
Závěry dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí (sp. zn. 28 Cdo 367/2004, sp. zn. 28 Cdo 1726/2000, sp. zn. I. ÚS 82/01, sp. zn. I. ÚS 254/2000, sp. zn. 28 Cdo 1746/99, sp. zn. II. ÚS 3/2000, sp. zn. II. ÚS 3/98, sp. zn. II. ÚS 66/98 a sp. zn. I. ÚS 617/08), dle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., se v posuzované věci neprosadí, neboť se vztahují k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jenž - na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb. - v §3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů (dle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb.). Proto je prostý přenos závěrů rozhodovací praxe odkazované dovolatelkou přinejmenším problematický, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2859/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019).
Přitom ani dovolatelkou namítaný princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019). Opačný závěr se nepodává ani z dovolatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 10/13, v němž se Ústavní soud naopak opětovně přihlásil k závěru, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod 176); i ve smyslu tohoto nálezu je proto relevantní rozdílné vymezení osob oprávněných v zákoně č. 87/1991 Sb. a v zákoně č. 428/2012 Sb.
Nelze zobecňovat ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, jenž byl vydán po zvážení okolností, jež jsou kvalitativně nesrovnatelné se skutkovými zjištěními nyní posuzované věci. Ústavní soud sice aproboval postup stěžovatele (fyzické osoby) při uplatňování restitučního nároku podle obecných předpisů v případě, kdy na příslušný (původně židovský) majetek, odňatý za německé okupace stěžovatelovým předchůdcům, nebyl uplatněn restituční nárok dle poválečných předpisů (a nadto byl jako německý majetek konfiskován dle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb.), nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v poválečném období neměl restituční nárok na vydání předmětného majetku kdo uplatnit, jelikož již žádný příbuzný stěžovatele, který by měl vědomost o existenci tohoto majetku nebyl naživu a ani nezletilý stěžovatel o majetku nevěděl. Naproti tomu v posuzované věci představitel žalobkyně o existenci majetku zjevně věděl, adresoval-li velmistr žalobkyně žádosti o jeho vrácení různým státním orgánům, přesto však neuplatnil právně relevantním způsobem restituční nároky dle poválečných předpisů. Za této situace se v posuzované věci (na rozdíl od věci rozhodované Ústavním soudem) plně prosadí zásada vigilantibus iura scripta sunt.
Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, které bylo vydáno ve věci, v níž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k majetku podle obecných předpisů, obecné soudy její žalobu zamítly pro obcházení restitučních předpisů a Ústavní soud ji odkázal na uplatnění nároků podle v té době již účinného zákona č. 428/2012 Sb., aniž by vyslovil jakékoliv závěry stran naplnění podmínek restituce, a to i v souvislosti s jí poukazovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 690/46.
Závěr, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, dovolací soud učinil i v dalších věcech této účastnice (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018, a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2859/2020, a usnesení téhož soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3230/2019, ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 428/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2036/2019, ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3919/2019), přičemž obecnými soudy přijatá rozhodnutí obstála i v ústavněprávním přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 4163/18, ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, a ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 833/20).
Veškeré námitky dovolatelky vztahující se ke konfiskaci předmětných nemovitostí podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, a to již proto, že odvolací soud - jak výslovně uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku - považoval tyto námitky žalobkyně vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci i právním závěrům, k nimž dospěl, za právně bezvýznamné, a proto se jimi nezabýval. Na právním posouzení, že předmětné nemovitosti byly žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci zkonfiskovány dle dekretu č. 12/1945 Sb., napadený rozsudek tudíž založen není (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, v nichž vyslovil, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže). Tím, že odvolací soud se nezabýval námitkami dovolatelky vztahujícími se ke konfiskaci předmětných nemovitostí podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., k porušení jejích ústavních práv dojít nemohlo, neboť jeho rozhodnutí je založeno na závěru, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 3. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu