ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.886.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 886/2021-1064
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce K. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 62/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 2020, č. j. 26 Co 124/2020-1049, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 2020, č. j. 26 Co 124/2020-1049, se v části výroku I., v níž byl potvrzen ve výroku I. rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 21. února 2020, č. j. 10 C 62/2018-992, o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. XY, katastrální území XY, ruší ; současně se v části výroku I., jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. XY, katastrální území XY, ruší rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 21. února 2020, č. j. 10 C 62/2018-992, a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 21. 2. 2020, č. j. 10 C 62/2018-992, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemků parc. XY, všech v katastrálním území XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované ohledně žalobcem požadovaných pozemků parc. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. XY v katastrálním území XY (výrok II.) a rozhodl, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované (toliko proti části výroku I. týkající se pozemků parc. XY, všech v katastrálním území XY, a pozemku parc. XY v katastrálním území XY) rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 26 Co 124/2020-1049, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto ve vztahu k pozemkům parc. XY, všech v katastrálním území XY, potvrdil (výrok I.) a v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto ve vztahu k pozemku parc. XY v katastrálním území XY, jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž aproboval skutkové a právní konkluze soudu prvního stupně, je odůvodněno závěrem, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhá se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 2 zákona o půdě). Protože odvolací soud shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým až svévolným, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatoval přitom, že žalobou nárokované pozemky (vyjma pozemku parc. XY v katastrálním území XY) jsou vhodné k převodu na žalobce. Pokud jde o žalobcem požadovaný pozemek parc. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), odvolací soud uvedl, že tento pozemek funkčně nesouvisí s přilehlým pozemkem parc. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu a jenž je ve vlastnictví třetí osoby, protože k němu není připlocen a vlastník označeného sousedního pozemku nedisponuje právním titulem k užívání předmětného pozemku. Jelikož hodnota požadovaných pozemků vybraných žalobcem jako pozemků náhradních, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobce, odvolací soud uložil žalované povinnost uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu žalobou vymezených pozemků (vyjma pozemku parc. XY v katastrálním území XY).
Proti části výroku I. týkající se předmětného pozemku podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Domnívá se, že předmětný pozemek je nevhodný k převodu jako pozemek náhradní, neboť funkčně souvisí se stavbou rodinného domu nacházející se na sousedním pozemku parc. XY, jenž je ve vlastnictví třetí osoby. Podotýká rovněž, že přístup k tomuto rodinnému domu je možný pouze přes žalobcem vybraný pozemek. Má proto za to, že pokud bude předmětný pozemek převeden na žalobce, lze předpokládat problémy při jeho obhospodařování. Zdůrazňuje přitom, že soudy nižších stupňů věc nehodnotily komplexně s přihlédnutím ke všem rozhodným skutečnostem, čímž se dopustily zjevně nepřiměřeného právního posouzení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba ve vztahu k předmětnému pozemku zamítá, popřípadě aby v napadené části rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření označil dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Uvedl, že žalovaná v rámci soudního řízení nedoložila, že by třetí osoba byla jakkoliv oprávněna k užívání předmětného pozemku a ani že by požadovaný pozemek tvořil s přilehlým pozemkem parc. XY ucelený a nedělitelný komplex. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládané otázky „vhodnosti“ pozemku, jenž žalobce nárokuje k převodu jako náhradní pozemek za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě; při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalované shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
Zmatečnosti [§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015 – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Zákon o půdě výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, nicméně se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Překážkou vydání pozemku podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
Pro závěr o funkční souvislosti pozemků a stavby není rozhodující, zda a jak jsou pozemky (terénně) upraveny, nýbrž existence vzájemné provázanosti funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2787/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015). Přestože ani vydání některých nemovitostí tvořících funkční celek v širším smyslu bez dalšího vyloučeno není, vyžaduje si vždy mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb a ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které tento soubor plní (přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015). Shodný názor o nedělitelnosti areálů tvořících se stavbou jeden funkční celek zastává i právní teorie (srovnej Průchová, I.: Restituce majetku podle zákona o půdě, C. H. Beck, Praha 1997, str. 186) a Nejvyšší soud se k němu přihlásil i v rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, nebo v usnesení ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009.
Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu (závěr o příslušnosti konkrétních pozemků k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu podléhá výhradně správnost právního posouzení věci, jehož přezkum zahrnuje i posouzení, nejsou-li úvahy nalézacích soudů v tomto směru nepřiměřené, zohledňují-li všechny podstatné skutkové okolnosti a nahlížejí-li na věc prizmatem relevantních kritérií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
Vzhledem k výše uvedenému se pak právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora vymezenou otázku, zda lze žalobcem nárokovaný pozemek považovat za vhodný k převodu oprávněné osobě jako pozemek náhradní za pozemky, jež mu nemohly být vydány – jeví být přinejmenším předčasné. Odvolací soud se totiž ve světle výše citované judikatury otázkou vhodnosti dotčeného pozemku k převodu dostatečně nezabýval, neboť patřičně nehodnotil hlediska širší funkční souvislosti mezi předmětným pozemkem a okolními nemovitostmi. Otázku, zda je pozemek součástí areálu, respektive zda je dána jeho bezprostřední souvislost se stavbou a nezbytná nutnost pro užívání stavby, nelze posuzovat pouze s poukazem na jeho vymezení (ohraničení pomocí plotu) v areálu tak, jak to učinil odvolací soud, nýbrž i z pohledu jeho využití a významu pro fungování areálu (domu určeného k bydlení či rekreaci a jeho přirozeného zázemí); je tudíž třeba se zabývat tím, zda a s jakými důsledky lze soubor nemovitostí tvořený rodinným domem a přilehlým předmětným pozemkem funkčně rozdělit. Jestliže odvolací soud podotýká, že pozemek není zatížen právy třetích osob, pak se jeví vhodným podotknout, že tato okolnost zajisté bez dalšího nevylučuje, že i v takovém případě může být pozemek nezbytně nutný pro řádné fungování areálu.
Odvolací soud se dále nikterak nevypořádal s námitkou žalované, že předmětný pozemek obklopuje pozemek parc. č. st. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (objekt k bydlení), ve vlastnictví třetí osoby do té míry, že jediný možný přístup na něj může být zajištěn výlučně přes předmětný pozemek. Ohledně tohoto pozemku je tudíž nezbytné zjistit, zda má jeho vlastník zajištěnou jinou přístupovou cestu ke své nemovité věci tak, aby ji mohl užívat, a vykonávat k ní všechna oprávnění vlastníka. V záporném případě by nebylo možno dospět k závěru o vhodnosti předmětného pozemku jakožto náhradního k uspokojení restitučního nároku žalobce, neboť by jej nebylo možno zařadit do veřejné nabídky žalované (§11a zákona o půdě) pro existenci potencionálních obtíží při jeho obhospodařování (o aplikaci tzv. areálové judikatury, jak se dovolatelka domnívá, se v tomto případě nejedná) – k tomu obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018.
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I., týkající se pozemku parc. XY, zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v části výroku I. – ve vztahu k pozemku parc. XY – i prvostupňový rozsudek a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srovnej §243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 4. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu