ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.982.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 982/2021-307
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Lesy České republiky, s.p. , identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, zastoupen JUDr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 94/8, za účasti: Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov , identifikační číslo osoby 423 96 565, se sídlem v Českém Krumlově, Vnitřní Město, Horní 156, zastoupena JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 108/2016, o dovolání účastnice řízení Římskokatolické farnosti – prelatury Český Krumlov proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2020, č. j. 4 Co 144/2019-235, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Lukáše Eichingera, MBA, advokáta se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 94/8.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 4 Co 144/2019-235, Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 7. 2018, č. j. 11 C 108/2016-178 (ve znění opravného usnesení ze dne 31. 1. 2019, č. j. 11 C 108/2016-205), v napadeném výroku pod bodem II. tak, že se účastnici řízení (Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov) nevydávají pozemky parc. č. 259/1 (nyní pod označením parc. č. 259/47) v katastrálním území Pořešín, parc. č. 1510/2 v katastrálním území Zátes, parc. č. 1230/1, 1231/3, 1639/2, 1232/2, 1561/1, 1561/2, 1561/4 a geometrickým plánem specifikovaných částí dalších pozemků (označených jako parc. č. 1648/12 a 2268/3), všech v katastrálním území Křemže, s tím, že v uvedeném rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, ze dne 8. 6. 2016, č. j. 491133/2013/R3339/RR19795 (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).
V posuzované věci se žalobce domáhal projednání věci, o níž bylo rozhodnuto správním orgánem (pozemkovým úřadem) shora označeným rozhodnutím o vydání zemědělských nemovitostí církevní právnické osobě dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů.
Stejně jak soud prvního stupně i odvolací soud vyšel ze zjištění, že ve vyhlášce Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 (dále jen jako „konfiskační vyhláška“) vydané podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále i jen jako „dekret č. 12/1945 Sb.“), je pod bodem 69. uveden subjekt „Děkanství Krumlov“ a že knihovním vlastníkem předmětných pozemků byl v dané době Erzdechantei in Krumau (Arciděkanství v Krumlově), předchůdce účastnice tohoto řízení.
I s odkazem na výsledky provedeného dokazování odvolací soud podrobně vyložil důvody, jež jej vedly k přijetí jednoznačného závěru o nezaměnitelnosti označení právního předchůdce účastnice v konfiskační vyhlášce s jinými (samostatnými) církevními subjekty, nesoucími ve svém názvu označení „Erzdechantei“, dodávaje, že neurčitost označení nepůsobí ani absence předpony „Arci“ („Erz“) v názvu subjektu takto uvedeného v konfiskační vyhlášce. Námitky, že právní předchůdce účastnice byl nepřípadně označen za osobu německé národnosti, ačkoliv byl právnickou osobou, a že dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebylo lze konfiskovat církevní majetek, odvolací soud označil za nerelevantní, vztahují-li se k věcné správnosti konfiskační vyhlášky, jejíž přezkum je však vyloučen. Vlastnické právo k předmětným pozemkům tak přešlo z právního předchůdce účastnice na stát již před rozhodným obdobím (vymezeným §1 zákona č. 428/2012 Sb.), přesněji již ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (23. 6. 1945), byl-li právní předchůdce účastnice konfiskační vyhláškou „kategorizován“ ve smyslu dotčeného dekretu, kdy účinky konfiskace nastávají ex lege vůči jeho veškerému majetku. Účastnice proto není oprávněnou osobou ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu – v rozsahu výroku pod bodem I. – napadla dovoláním Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov (dále i jen jako „dovolatelka“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. S odkazem na jí předložený soubor důkazů zpochybňuje závěr odvolacího soudu o konfiskaci majetku jejího právního předchůdce před rozhodným obdobím (před 25. 2. 1948), dovozujíc, že nemovitý majetek přešel na stát až podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, tedy způsobem naplňujícím majetkovou křivdu dle §5 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. Opakuje, že žádná část majetku jejího předchůdce nebyla předmětem konfiskace (resp. že konfiskace nebyla „účinně provedena“), o čemž svědčí vážné vady konfiskační vyhlášky a také skutečnost, že její předchůdce byl kontinuálně knihovním vlastníkem některých pozemků, které mu nebyly odňaty dle zákona č. 142/1947 Sb. a jež tak jsou nyní ve vlastnictví dovolatelky. Za podstatnou vadu konfiskační vyhlášky považuje dovolatelka absenci jednoznačného označení subjektu, na který konfiskace dopadá, kdy není zřejmé, vůči kterému z více právních předchůdců dovolatelky směřuje označení „Děkanství Krumlov“. Namítá, že konfiskační vyhláška byla vydána věcně nepříslušným orgánem a byl v ní její právní předchůdce, coby právnická osoba, nesprávně označen za osobu německé národnosti ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. K tomu dovolatelka argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, v němž Ústavní soud dle jejího názoru „popřel účinky konfiskace dle DPR12“ a uzavřel, že předmětný majetek přešel na stát až postupem dle zákona č. 142/1947 Sb. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I. zrušil.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb. je mimo jiné okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v §1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019). Uvedený předpoklad nachází svůj odraz i v definici oprávněné osoby, jež vedle zahrnutí do výčtu osob pod písm. a) až d) ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. vyžaduje splnění podmínky majetkové křivdy v rozhodném období.
Se zřetelem k hmotněprávním otázkám, jež jsou určující pro rozhodnutí v dané věci (konfiskace majetku dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., vs. jeho odnětí dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy), jest možno odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, ovšem i Ústavního soudu, jíž byl opakovaně artikulován závěr, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní ex lege k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, pročež následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). Rozhodovací praxí přijatý závěr má oporu v textu interpretovaného dekretu („S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje...“; srov. §1 odst. 1 dekretu), jakož i v právní povaze konfiskace samotné; ta byla zvláštním způsobem nabytí vlastnického práva, tkvícím v právu veřejném, kterým nabýval na místě dosavadního vlastníka ke zkonfiskovaným věcem vlastnického práva „originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona zásadně stát“, nebylo-li konfiskační normou co do vlastnického práva stanoveno výslovně jinak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rv II 70/47, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1830/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020).
Konfiskace pak dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů – byť jen jednou (ve vztahu k určité části jejího majetku) – takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019), jelikož k provedení konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. ani nebylo třeba, aby jí předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45).
Rozhodovací praxe nejvyšších instancí se shoduje i v tom, že účinky konfiskace nelze zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (vyhlášky), neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017). Jen zcela výjimečně jsou soudy v restitučním řízení oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období (konfiskační vyhláška směřující proti majetku právního předchůdce účastnice byla však vydána před počátkem rozhodného období) z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97).
Jelikož konfiskaci nelze účinně zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení, konfiskační vyhlášky (jak bylo již výše rekapitulováno a tato premisa nebyla zpochybněna ani nálezy Ústavního soudu), je již sama konfiskační vyhláška (výměr) – je-li prokázáno, že skutečně směřuje proti dotčené osobě (je-li jako v posuzované věci nastolena otázka označení osoby v konfiskační vyhlášce) a nejde-li o paakt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 11/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010) – dostatečným důkazem realizace konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (přitom ovšem není vyloučeno prokázání konfiskace i jinými důkazy; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 182/2019).
Bylo-li proto v posuzované věci prokázáno, že majetek právního předchůdce nynější dovolatelky, včetně předmětných nemovitostí, přešel do vlastnictví státu konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., na základě konfiskační vyhlášky Okresní správní komise v Kaplici ze dne 18. 10. 1945 vydané podle §1 odst. 1 písm. a) odkazovaného dekretu, v němž byl za osobu, jejíž majetek podléhá konfiskaci označen i právní předchůdce dovolatelky (kdy odvolací soud – v rovině skutkových zjištění – vyložil, že označení právního předchůdce dovolatelky v konfiskační vyhlášce bylo dostatečně určité a nezaměnitelné; o skutková zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy přitom nejde – srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20), nabízí se jen ten závěr, že předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví právního předchůdce dovolatelky do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945), tedy před 25. 2. 1948 (jako počátkem rozhodného období; §1 zákona č. 428/2012 Sb.). V situaci, kdy proces konfiskace byl završen vydáním konfiskační vyhlášky ještě před počátkem rozhodného období a kdy aplikovaný restituční předpis jiný přezkum rozhodnutí, jejichž prostřednictvím byla konfiskace dle uvedeného dekretu realizována, nepřipouští (nevymezuje-li jej jako restituční důvod – srov. §5 zákona č. 428/2012 Sb.), nejsou z hlediska právního posouzení věci rozhodné ani eventuální dovolatelkou tvrzené vady, nicotnost či jiné nesprávnosti citovaného konfiskačního výměru. Odvolací soud se tudíž dovoláním napadeným rozhodnutím nikterak od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež bezezbytku řeší otázky, jejichž zodpovězení je relevantní pro právní posouzení věci, neodchýlil.
Výše citované konkluze ustálené rozhodovací praxe nebyly popřeny ani dovolatelkou odkazovaným nálezem ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, v němž se Ústavní soud znovu přihlásil k tezi, že nelze správní akt vydaný před datem 25. 2. 1948 posuzovat z hlediska jeho vad (viz čl. IV., písm. b/ odůvodnění nálezu), byť pak na základě konkrétních skutkových zjištění učiněných soudy v tehdy posuzované věci (obdobně postupoval také v nálezu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20) uzavřel, že přesvědčivě nebyla prokázána realizace konfiskace majetku právního předchůdce stěžovatelky a že k odnětí požadovaného majetku došlo (mohlo dojít) až v rozhodném období postupem dle zákona č. 142/1947 Sb. [Ústavním soudem v odkazovaných nálezech vyslovený požadavek zjišťování, zda konfiskační vyhláška (výměr) byla „provedena“, může tedy vstupovat již do úvahy obecného soudu o tom, zda vyhláška o konfiskaci majetku skutečně směřuje proti dotčené osobě]. V nyní posuzované věci – s oporou ve skutkových zjištěních, z nichž vycházel při právním posouzení, na němž založil své rozhodnutí – měl však odvolací soud relevantní okolnosti o konfiskaci za bezpečně prokázané (konfiskační vyhláška směřující vůči předchůdci účastnice, takto určitě a nezměnitelně označenému). Tedy ani dovolatelkou zmiňovaný nález (či na něj navazující nález ze dne ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20) nelze chápat jako změnu nálezové judikatury Ústavního soudu (jež nadto předpokládá postup dle §23 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu), potažmo jako impuls k revizi judikatury dovolacího soudu, nýbrž jen jako individuální rozhodnutí vydané v kontextu (prokázané) skutkové situace konkrétní věci, když i v posléze vydaných usneseních ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20, a ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20 – s přihlášením se k dosavadní judikatuře, včetně nálezu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18 – Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti podané dovolatelkou coby stěžovatelkou poté, co aproboval závěry obecných soudů (vybudované na týchž skutkových zjištěních a právním posouzení), že stěžovatelkou (nyní dovolatelkou) požadovaný majetek byl jejímu právnímu předchůdci konfiskován dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.
Poukazuje-li dovolatelka na to, že je kontinuálně knihovní vlastnicí některých pozemků, jež byly původně ve vlastnictví jejího právního předchůdce a měly tedy být (společně s předmětnými pozemky) předmětem konfiskace, z čehož dále dovozuje, že konfiskace majetku jejího právního předchůdce nebyla „provedena“, sluší se odkázat na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jež nebyly zpochybněny ani Ústavním soudem), že v případě konfiskace nemovitého majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. měla intabulace ráz pouze deklaratorní, kdy ve svých důsledcích znamenala nikoliv dovršení přechodu vlastnického práva na stát, nýbrž pouze zajištění knihovní ochrany státu jako vlastníka ve vztahu k třetím osobám (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020). Ze samotné kontinuity zápisu vlastnického práva u některých nemovitostí nelze tudíž usuzovat na to, že konfiskace „realizována“ nebyla.
V situaci, kdy v dané věci bylo prokázáno, že vlastnické právo k předmětným pozemkům pozbyl právní předchůdce dovolatelky konfiskací dle dekretu č. 12/1945 Sb. ještě před rozhodným obdobím, nejsou (nemohou být) významné dovolatelkou tvrzené skutečnosti o tom, že předmětné pozemky byly jejímu právnímu předchůdci odňaty postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Podrobení nemovitostí postupu podle zákona č. 142/1947 Sb. totiž ničeho nemění na konfiskaci nemovitostí ex lege podle dekretu presidenta republiky, a to ke dni 23. 6. 1945. Je naopak logické, že i kdyby probíhaly dvě „paralelní konfiskace“, nemělo by pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího. Je přitom pochopitelné, že nastoupivší nedemokratický režim si chtěl „pojistit“ přechod nemovitostí na stát. Byť se tento postup může ve světle platné konfiskace podle dekretu presidenta republiky jevit nadbytečným, nelze na něj nahlížet tak, že by vylučoval konfiskaci ze zákona v roce 1945 a okamžik tvrzené majetkové křivdy nastal v rozhodném období (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, či k němu se hlásící usnesení ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20, vydané v obdobné věci téže stěžovatelky). Ani tento závěr nelze označit za recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonaný; k tomu aktuálně srov. např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21, v němž se Ústavní soud znovu vyjádřil k povaze konfiskace majetku dle dekretu prezidenta republiky, jež byla konfiskační vyhláškou bezpečně prokázána, v konkurenci s – až následným – postupem dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, dodávaje, že soudy přijatý výklad a aplikace relevantních (restitučních) předpisů není v rozporu ani s interpretační zásadou in favorem restitutionis, jež (cit.) „nemá oporu v ústavním pořádku a není všeobjímajícím atributem restitučních nároků, je součástí teleologické interpretace a uplatní se v pochybnostech “ (srov. bod 21. odůvodnění nálezu). Uvedené interpretační pravidlo, dle nějž je třeba k restitučním věcem přistupovat s přihlédnutím k tomu, že těm, kteří restituují, byla v minulosti způsobena celá řada křivd, včetně oněch majetkových, pročež musí být restituční zákony interpretovány ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých křivd, v jejichž důsledku k odnětí majetku došlo (srov. především Pl. ÚS 10/13, bod 94) a který našel explicitně svůj výraz také v ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 428/2012 Sb., nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody – včetně vymezení rozhodného období – bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, přiměřeně i nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 1283/17, bod 31., či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění).
Neměl-li tedy odvolací soud za naplněné zákonné předpoklady pro vydání dovolatelkou nárokovaných nemovitostí podle zákona č. 428/2012 Sb., uzavíraje, že ty nepodléhají režimu tohoto zákona, neboť k jejich odnětí právní předchůdkyni dovolatelky došlo mimo rozhodné období (jdoucí od 25. února 1948 do 1. ledna 1990; §1 zákona č. 428/2012 Sb.), je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), od níž není důvod se odchýlit.
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastnice řízení bylo jako nepřípustné odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu