ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.422.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 422/2021-806
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 5. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. Z. , nar. XY, trvale bytem Gruzie, XY, XY, v ČR bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 8 To 107/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 11/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 63 T 11/2020 , byl obviněný R. Z. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 29. 4. 2020 kolem 23.30 hod. v XY, okres Svitavy, Pardubický kraj, na pokoji ubytovny v XY ulici č. XY, v úmyslu je usmrtit, napadl poškozené M. L., nar. XY, a A. S., nar. XY, který v té době užíval falešné osobní doklady a vydával se za bulharského občana jménem B. A., tak, že si v kuchyňce ubytovny vzal nůž s čepelí dlouhou 9 cm a v rychlovarné konvici uvařil vodu, pak vstoupil do pokoje, kde poškození spali, a vylil na ně vroucí vodu a poté, co se probudili, zaútočil na ně nožem tak, že bodl poškozenou M. L. do hrudníku, poté bodl do hrudníku i poškozeného A. S. a dále na ně nožem útočil, a tento jeho útok ukončili až syn obžalovaného A. Z. a manželka obžalovaného M. I., kteří obžalovaného drželi a umožnili tím poškozeným z místa utéct, přičemž tímto útokem způsobil obžalovaný R. Z. poškozenému A. S. bodnou ránu do přední stěny hrudníku pod levou prsní bradavku s krvácením do levé pohrudniční dutiny s pneumotoraxem, popáleniny druhého stupně na 15-17% tělesného povrchu v horních partiích přední i zdaní plochy hrudníku, horních partiích obličeje, s proděravěním bubínku levého ucha, pravé paže a levého předloktí a dále tři řezné rány kůže hřbetu pravého předloktí, přičemž tato zranění poškozeného A. S. bezprostředně ohrožovala na životě a vyžádala si urgentní odborný lékařský zákrok ve Fakultní nemocnici v XY a následnou hospitalizaci, s nutností přísného dodržování režimových opatření limitujících v sebeobslužnosti a tím i soběstačnosti, a poškozené M. L. způsobil popáleniny prvního a druhého stupně na levostranných partiích hrudníku, levém rameni a levé paži postihující cca 2% tělesného povrhu, drobnou bodnořeznou ránu kůže na přední straně hrudníku pod levým prsem pronikající do podkoží a povrchní řeznou ránu kůže na horní třetině přední plochy levého bérce .
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Podle 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočka Hradec Králové, pobočka pro Královehradecký a Pardubický kraj, se sídlem Hořická 1710/19a, 500 02 Hradec Králové, způsobenou škodu ve výši 25.589 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 63 T 11/2020, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 8 To 107/2020 , a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 8 To 107/2020, jako soudu odvolacímu podal obviněný R. Z. prostřednictvím svého právního zástupce dovolání (č. l. 792–795), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve shodě s dosavadní obhajobou a také předešlým odvoláním obviněný namítl, že došlo k nesprávnému a subjektivnímu hodnocení důkazů, rozhodnutími soudů byl poškozen na svých právech a svobodách, bylo rozhodnuto v rozporu se základními zásadami trestního řízení, zejména zásadou in dubio pro reo. Obviněný namítá vady rozhodnutí a to jejich nepřezkoumatelnost, nejasnost a neúplnost skutkových zjištění a rovněž nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.
Jeho vina nebyla beze vší pochybnosti prokázána. Poškozeného neměl v úmyslu zabít, chtěl na něj nalít horkou vodu, aby mu dal video, na kterém měla být nahrána jeho žena, a kterým měla být zneužita. K bodnému zranění došlo při vzájemné potyčce o nůž. Poukazuje na měnící se verze výpovědi poškozeného, kdy trvá na tom, že i zranění poškozeného odpovídají tomu, že mezi nimi došlo k potyčce, či spíše k přetahování o nůž. Pokud by měl v úmyslu poškozeného zavraždit, je nelogické, aby ho nejdříve poléval horkou vodou. Z výpovědí M. K. a E. K. pak vyplynulo, že tito na místě činu viděli nůž s černou rukojetí, zatímco fotografická dokumentace zachycuje nůž s modrou rukojetí. Tím se potvrzuje i verze dovolatele, že na místě incidentu byly nože dva. Obviněný dále uvedl, že poškozené M. L. vůbec ublížit nechtěl, k jejímu polití horkou vodou došlo neúmyslně, když lil vodu na poškozeného S. To dokazuje i část výpovědi samotného poškozeného. Dovolatel si není vědom toho, že by na poškozenou nožem jakkoli útočil. Od své ženy měl informaci, že když s poškozenou šla po cca 19 hodinách k lékaři, poškozená si nechala zalepit ránu pod levým prsem, kterou tam údajně měla ještě před incidentem. Policie přitom na místě činu neprovedla žádnou fotodokumentaci, k té došlo až s časovým odstupem druhý den ve 22.50 hodin, kdy byla rána přelepena páskou od lékaře. Navíc je rána na místě, kam se není možno dostat nožem bez toho, aby nedošlo k dalšímu dotyku s kůží poškozené. Má za to, že ke zranění by mohlo dojít pouze v momentě, když poškozená stála mezi ním a poškozeným u postele, zatímco se dovolatel s poškozeným přetahovali o nůž. V žádném případě se tedy nejedná o pokus vraždy. V tomto případě proti sobě stojí dvě výpovědi – dovolatelova a poškozeného. Dovolatel trvá na tom, že proti poškozené nic neměl a neměl sebemenší důvod jí ublížit. Dále obviněný namítl, že dokazování zůstalo neúplné, když nebyla vyžádána zdravotní dokumentace poškozené M. L., která by prokázala, že její poranění je staršího data. Rovněž má za to, že měla být provedena rekonstrukce na místě. S ohledem na skutečnost, že poškozený A. S. nemá trvalé následky a poškozená M. L. nemá dokonce vůbec žádné následky, shledává obviněný jemu uložený trest za nepřiměřeně přísný. S ohledem na všechny okolnosti, zejména, že se jednalo o jednání ve stadiu pokusu, bylo lze mu uložit trest pod spodní hranicí trestní sazby.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 63 T 11/2020, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 8 To 107/2020, zrušil a sám rozsudkem dovolatele zprostil obžaloby, případně aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 28. 4. 2021, sp. zn. 1 NZO 282/2021.
Poté, co shrnula dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení, takže se s nimi soudy dříve ve věci činné správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Především je třeba odmítnout tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Jednání obviněného R. Z., zejména jeho úmysl usmrtit poškozeného A. S. bylo prokázáno především jeho výpovědí z přípravného řízení, kterou později popřel, jež zcela koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy – s výpověďmi poškozených i dalších svědků. Pro útok na poškozeného se předem vyzbrojil vařící vodou a nožem, vůči poškozené M. L. použil rovněž nože a to bodnutí vůči hrudní dutině, kde se nacházejí důležité orgány a to proto, že představovala překážku v útoku nožem na poškozeného A. S. Právní kvalifikace jednání obviněného je tak zcela přiléhavá.
S ohledem na uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 8 To 107/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména vlastní výpovědi a výpověď poškozeného A. S., svědků M. K. a E. K., fotografická dokumentace z místa činu, fotografická dokumentace zranění poškozené) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran průběhu incidentu mezi ním a poškozeným a účasti poškozené M. L., jaký nůž se nacházel na místě činu, resp. zda se nejednalo o dva nože a nikoli pouze jeden nůž, kdy došlo u poškozené ke zranění pod prsem, jak technicky k takovému zranění nožem mohlo dojít, kde se v době potyčky mezi dovolatelem a poškozeným nacházela poškozená M. L.), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a prostřednictvím kterých předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že ke zranění poškozeného došlo, když se navzájem přetahovali o nůž, dále uvedl, že na poškozeného nalil vodu, aby mu tento vydal video, které natočil s jeho manželkou, ke které se nevhodně choval, přičemž neměl osobně nic proti poškozené M. L. a neměl ani sebemenší důvod po ní cokoliv chtít, kdy k jejímu polití došlo náhodou, stejně jako k jejími zranění, když se během potyčky postavila mezi dovolatele a poškozeného).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a zejména pak vlastní verze skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. Z. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční. Obviněný de facto akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť při hodnocení důkazů nebyla zachována zásada „in dubio pro reo “.
Obecně lze k námitce porušení zásady in dubio pro reo uvést, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího totiž porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že dokazování zastalo neúplné také z toho důvodu, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy. Konkrétně v rámci dovolání zmiňuje celou zdravotní dokumentaci poškozené a rekonstrukci na místě. Námitku, že nebylo vyhověno jeho návrhu na dokazování, lze vyhodnotit jako námitku tzv. opomenutých důkazů.
Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Tzv. opomenuté důkazy jsou pak takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Nalézací soud se k důkaznímu návrhu obviněného vyjádřil v bodě 24. rozsudku, kdy jím navrhované důkazy (jednalo se o lékařské zprávy na poškozenou a výslech tlumočnice) s ohledem na zjištěný skutkový stav shledal nadbytečnými. Uvedl, že ve spise se nacházející předběžné zprávy o zdravotním stavu poškozených, kdy byly rovněž vypracovány znalecké posudky k posouzení jejich zranění a mechanismu jejich vzniku, kdy znalec byl rovněž vyslechnut před soudem. Navíc lékařské zprávy ohledně zranění a ošetření poškozených byly součástí řádně provedených listinných důkazů (stran poškozené se jednalo zejména o lékařskou zprávu Nemocnice Pardubického kraje, a. s., kam byla poškozená přivezena v doprovodu policie). Jiné důkazní návrhy obviněný soudu prvního stupně nepřednesl. Odvolací soud se s postupem nalézacího soudu ztotožnil. Navíc jak nalézací, tak odvolací soud se jasně vyjádřily v tom smyslu, že provedené dokazování, a z nich se podávající skutková zjištění považují za zcela dostačující.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence podřadit námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka jemu přisouzeného zvlášť závažného zločinu, kdy konkrétně namítl, že „ neměl v úmyslu spáchat jednání, z něhož je obžalován “. Ve vztahu k poškozené M. L. pak namítl, že se v žádném případě nejedná o pokus vraždy, kdy k polití i zranění poškozené došlo náhodou, resp. když polil poškozeného A. S. a když se s ním přetahoval o nůž a poškozená mezi ně vstoupila.
Uvedené námitky obviněný podepřel argumentací v podstatě založenou v drtivé většině na námitkách vlastní verze skutkových událostí, čímž se s dovolacím důvodem míjí. Nicméně lze obecně uvést, že jednáním ve stadiu pokusu je podle §21 odst. 1 tr. zákoníku myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, k dokonání trestného činu však nedošlo.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, a spáchá takový čin na dvou a více osobách .
Vzhledem k tomu, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, trestní zákoník v odstavci 2 sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (odnětím svobody na dvanáct až dvacet let), a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (odstavec 1) nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli, neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (§141 tr. zákoníku). Nejedná se o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v §42 písm. a) tr. zákoníku].
Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů (odstavec 1), přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle §140 odst. 1 a premeditativní vraždou podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného , ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování.
Podle stabilizovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů uvedených výše, obviněný si nejdříve uvařil vodu ve varné konvici, vstoupil do pokoje, kde poškození spali a vylil na ně vroucí vodu, a poté, co se probudili, zaútočil na ně nožem, kdy v útoku pokračoval do chvíle, než mu byl dalšími osobami fyzicky znemožněn pohyb.
Nalézací soud vyhodnotil jednání obviněného jako jednání s rozmyslem, neboť tento měl utkvělou představu, že poškozený má na svém mobilním telefonu intimní video zachycující jeho manželku a začal již od poloviny března promýšlet způsob, jakým se poškozenému a jeho přítelkyni pomstí. V rámci své výpovědi z přípravného řízení, kterou nalézací soud označil za spontánní a autentickou, popsal své myšlenkové pochody a vypověděl, že „ poté, co se utvrdil o existenci kompromitující videonahrávky, v tom okamžiku se rozhodl, že to s B. skončí . Pokud by se potvrdila účast M., tato by dle jeho slov zemřela jako první “. Skutečnost, že poškozené chtěl ublížit, tak potvrdil sám obviněný. Současně uvedl, že „ se jeho syn nezachoval správně, když šel proti němu a pouze syn mu v dokonání zamýšleného zabránil “ (bod 25. rozsudku). Podle závěrů nalézacího soudu tato prohlášení jednoznačně svědčí o tom, že obviněný jednal v úmyslu poškozené usmrtit, když následně poškozené napadl nožem a v dokonání jeho jednání mu zabránila až jeho vlastní manželka a syn. Soud rovněž rozvedl, že poškozená s ohledem na skutečnost, že byla opařena vroucí vodou v mnohem menší míře než poškozený, byla schopna rychleji obranně zareagovat, přestože na ni obviněný zaútočil nožem nejdříve. O jeho jednání vypovídali svědci, kteří uvedli, že poté, co poškození za pomoci manželky a syna obviněného opustili ubytovnu, obviněný svou agresi začal směřovat na manželku, případně další zúčastněné (na tyto osoby však již nožem neútočil). Nalézací soud rovněž poukázal na výpověď svědka M. K., který vypověděl, že reakce obviněného na informaci o tom, že poškozený nežije, kterou sám po svědkovi požadoval, byla, že děkoval Bohu, že se tak stalo. Nalézací soud tak dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], s čímž se ztotožnil i odvolací soud.
U zločinu vraždy se vyžaduje úmysl (§15 tr. zákoníku). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem , u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Jednání obviněného nelze v žádném případě hodnotit jako jednání nedbalostní. Útok vroucí vodou a následný útok nožem není ani žádnou spontánní reakcí vyvolanou náhlou situací, ale jedná se o úmyslné jednání způsobit jiné lidské bytosti vážná zranění, nebo jako v projednávané věci, smrt, kdy se k úmyslu způsobit poškozeným smrt obviněný de facto přiznal v rámci své výpovědi z přípravného řízení. Rovněž lze na úmysl obviněného usuzovat ze způsobu, jakým jednal, kdy poškozeným, zejména pak poškozenému, vedle bodných zranění způsobil i bolestivá zranění kůže v důsledku opaření vroucí vodou, kterou užil k ochromení poškozených, kteří v tu chvíli spali. Útok na spící a v podstatě tedy v dané chvíli zcela bezbranné oběti je příkladem racionalizace pachatelova jednání. Skutečnost, že obviněný nožem nejdříve zaútočil na poškozenou, která s ohledem na skutečnost, že nebyla vroucí vodou téměř zasažena, byla schopna rychlejší reakce a v dané chvíli i účinnější obrany než poškozený, rozhodně dává tušit, že obviněný se snažil jakýkoli odpor eliminovat a racionalizoval svůj útok tak, aby byl jím zamýšlený následek co nejzdárněji dosažen. Neobstojí tak námitka obviněného, že neměl důvod poškozené ublížit a její zranění vznikla jen v důsledku jakési nešťastné shody náhod.
Obviněný závěrem svého dovolání vznáší námitku nepřiměřenosti, resp. přílišné přísnosti jemu uloženého trestu odnětí svobody.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně přísný nebo případně mírný.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu odnětí svobody se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný. Argumentuje tím, že jeho jednáním nebyly poškozeným způsobeny žádné trvalé následky, resp. poškozené nebyly podle jeho názoru způsobeny dokonce žádné následky. Má za to, že mu měl být uložen trest pod spodní hranici trestní sazby.
Obviněný svou námitkou nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku, čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Obviněný byl uznán vinným pokusem trestného činu. Podle §21 odst. 2 tr. zákoníku je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Obviněnému hrozilo podle §140 odst. 3 tr. zákoníku patnáct až dvacet let, případně výjimečný trest odnětí svobody. Obviněnému byl uložen trest ve výši 15 roků, tedy zcela na spodní hranici trestní sazby, přičemž soud současně neshledal podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby (§58 tr. zákoníku). Obviněnému tak byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo jím vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky z drtivé většině totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného R. Z. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 5. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu