ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.613.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 613/2021-457
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný P. J., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 44 To 421/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 77/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného P. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 2 T 77/2019, byl obviněný P. J. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 26. 12. 2018 kolem 00:40 hod., Praze 6, XY, před domem č.p. XY, tedy před hotelem G., po předchozím vědomém požití alkoholu, při vyjíždění z místa podélného parkování osobním motorovým vozidlem tov. zn. BMW X5, rz: XY, nezvládl vlivem požitého alkoholu řízení vozidla a narazil do před ním zaparkovaného nákladního automobilu Mercedes Sprinter, rz: XY, přičemž v době řízení byla hladina alkoholu v jeho krvi minimálně 1,73 g/kg, a musel tak být minimálně srozuměn s tím, že jeho psychosenzomotorické schopnosti jsou natolik ovlivněny, že není schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, a dopravní nehodou způsobil na vozidle BMW X5 škodu L. D., nar. XY, ve výši 19.600 Kč.
Za to byl odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 150 (sto padesáti) celých denních sazeb ve výši 200 (dvě stě) Kč denní sazby (celkem 30.000 Kč).
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 20 (dvaceti) měsíců.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 2 T 77/2019, podal obviněný odvolání.
O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 44 To 421/2020, a to tak, že odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
II.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 44 To 421/2020, podal obviněný P. J. dovolání (č. l. 439–441) v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Obviněný namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, zakládající se na svévolných úvahách a deformaci důkazů, kdy učiněné skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces spočívající v absenci řádného odůvodnění rozhodnutí, absenci všestranného a objektivního hodnocení důkazů, vypořádání se s námitkami obviněného. Soudy své rozhodnutí založily na dotváření skutkového stavu na podkladě ničím nepodložených úvah, příp. deformovaných důkazů, porušení principů presumpce neviny a in dubio pro reo.
Výše zmíněná pochybení spatřuje dovolatel především v hodnocení výpovědí svědkyně D. V. jako věrohodné, kdy podle jeho názoru nemohl odvolací soud tento závěr učinit, když ji nikdy neviděl. Soudy zcela pominuly negativní vztah svědkyně s obviněným vyplývající z jejich konfliktu před hotelem, který mohl být důvodem neuvádět pravdu či skutečnost vnímat zkresleně realitu, stejně jako její možné ovlivnění alkoholem do větší míry než ve výpovědi připouštěla. Otázku motivace svědkyně dovolatel považoval za důležitou s ohledem na to, že jediné co ji s ním spojovalo, byl právě konflikt před hotelem a na to, že není běžné, že by žena v cizině jednala vůči opilému muži stejným způsobem jako svědkyně. O nevěrohodnosti její výpovědi svědčí důkazy obsažené ve spise, které vylučují sled událostí jí popsaný. Veškeré pochybnosti o průběhu skutkového děje měly být vyloženy v jeho prospěch a ne naopak v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný rovněž zdůraznil, že sporná výpověď jedné svědkyně nemůže být jediným důkazem, na němž spočívá jeho odsouzení.
Dále brojil proti hodnocení důkazu potvrzením z autorizovaného servisu BMW ze dne 7. 1. 2021, kdy se odvolací soud dopustil deformace tohoto důkazu a pochybnosti o možném uzavření auta do 2 minut po otevření odstranil svojí úvahou kolidující s tímto důkazem. Bez jakéhokoliv důkazního podkladu dovodil, že dovolatel mohl mít u sebe dvoje klíče od automobilu. Stejně tak namítal deformaci důkazu v hodnocení svědecké výpovědi I. S., který uvedl, že si všiml vozidla BMW před hotelem, ale nevšiml si jeho pohybu, což však soud přešel, a dotvořil svou úvahu tím, že svědek měl toho času jiné pracovní povinnosti. Jako nepřípustnou úvahu odvolacího soudu dovolatel označil hodnocení skutečnosti, že mu byly odebrány písemnosti, ale nebylo zřejmé, o jaké se jednalo. Namísto toho, aby soud odstranil své pochyby dalším dokazováním či vyložením jich v souladu se zásadou in dubio pro reo, nepřípustně vyložil v jeho neprospěch.
Dovolatel namítl, že soudy nesprávně hodnotily výpovědi policistů V. R. a P. P. jako věrohodné a naopak výpovědí svědků V. U., K. M. a K. H. jakožto nevěrohodné, aniž by soudy vysvětlily, jak k tomuto závěru došly. Svědek K. H. dokonce nebyl před soudy ani slyšen.
Dovolatel závěrem namítl, že v dané věci absentuje právní posouzení naplnění objektivní stránky (jeho jednání) a subjektivní stránky. Naplnění objektivní stránky bylo soudy presumováno a dotvořeno v rozporu se zásadami trestního řízení. Naplnění subjektivní stránky pak soudy dovozeno s tím, že měl být srozuměn s ovlivněním svých psychosenzomotrických schopností, což mu neumožňovalo bezpečně ovládat motorové vozidlo. „ Tento závěr je odvozován od nesporné skutečnosti - ovlivnění alkoholem, avšak závěr je toliko odkazován na sporné ovládání (řízení vozidla) “.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze 10. 2. 2021, sp. zn. 44 To 421/2020, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 10. 2020, sp. zn. 2 T 77/2019, jemu předcházející, a aby podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 5. 2021, sp. zn. 1 NZO 338/2021.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitkami obviněný nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními, jak je ve věci učinily soudy obou stupňů, když setrvává na svém dosavadním postoji a spáchání přisouzeného skutku tak zcela popírá. Své výhrady soustředil především proti způsobu hodnocení důkazů.
Podle státní zástupkyně argumentace obviněného zcela vybočuje z účelového vymezení těch jím uplatněných dovolacích důvodů, které jsou založeny na námitce nesprávnosti právního posouzení skutku. Svoje námitky totiž orientuje do sféry procesu dokazování, postupu při hodnocení důkazů a tím soudům obou stupňů vytýká nesprávnost skutkových zjištění, na jehož podkladě rozhodly o jeho vině. Jeho dovolací argumentace proto není způsobilá svého věcného projednání před dovolacím soudem.
K namítanému extrémnímu rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním státní zástupkyně uvedla, že se o takovou situaci v posuzovaném případě nejedná. Nalézací soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i jejich hodnocení, v jehož rámci také přesvědčivě odůvodnil, na kterých důkazech své rozhodnutí založil, jakým způsobem a z jakých důvodů je vyhodnotil ve prospěch těch skutkových závěrů, které podávaly jasný obraz o rozhodném skutkovém ději a které se tak mohly stát předmětem jeho právního posouzení. Vysvětlil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, kdy vycházel z celé řady provedených důkazů, a nikoliv pouze z výpovědi svědkyně C. D. V., jak naznačuje obviněný. Výpověď této svědkyně je sice důkazem zásadním, ale nikoliv důkazem osamoceným, neboť byla podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména svědectvími policistů R. a P., jakož i svědeckou výpovědí recepčního S. V duchu ustálené judikatury státní zástupkyně poukázala na to, že na obviněným poukazovanou existenci extrémního rozporu tedy nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou.
K námitce, že by byl opatřený důkazní stav věci poznamenán vadou své neúplnosti, konkrétně pak ve smyslu neprovedení znaleckého posudku/odborného vyjádření k mechanismu samovolného uzavírání vozidla obviněného, kdy neprovedení znaleckého posudku dovolatel označil, jako porušení svého práva na spravedlivý proces státní zástupkyně uvedla, že z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by dovolatel provedení takového důkazu navrhoval. Naopak z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 10. 2020 je zřejmé, že obhajoba provedení takovéhoto důkazu nenavrhla a soud tedy dokazování považoval za skončené. Podobně pak není takový důkazní návrh vznesen ani v odvolání obviněného či jeho doplnění. Nejedná se tedy o kategorii tzv. opomenutých důkazů. O chybějícím hodnověrném důkazu, že se vozidlo k rozhodnému datu zamykalo, se zmiňuje odvolací soud v bodě 6. odůvodnění svého usnesení s tím, že jím předložený dokument ze servisní společnosti CarTec Praha, s. r. o., takovým hodnověrným důkazem není.
K námitce nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu kladeného obviněnému za vinu státní zástupkyně uvedla, že tyto námitky jsou založeny pouze na polemice se způsobem vyhodnocení provedených důkazů ze strany soudů obou stupňů a nedostatečně zjištěným skutkovým stavem. Domáhá se tak přehodnocení samotných skutkových zjištění a teprve na této změně usiluje o nové právní posouzení skutku, resp. závěr, že nebyla naplněna ani subjektivní ani objektivní stránka trestného činu. Státní zástupkyně opětovně zdůraznila, že soudy postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a pečlivě vyhodnotily důkazy v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů obsaženou v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V projednávané věci nelze shledat žádný, natož extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, na podrobné a přesvědčivě závěry v odůvodnění soudů obou stupňů pak zcela odkázala.
Rovněž poukázala, na to, že obviněný prostřednictvím valné většiny svých námitek opakuje svoji obhajobu z předchozích fází trestního řízení, přičemž odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vypovídají o tom, že se soudy s otázkou jejich důvěryhodnosti vypořádaly náležitým, zákonu odpovídajícím a přesvědčivým způsobem.
Závěrem svého vyjádření pak podotkla, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pouze formálně, neboť sice uvedl, že byl dán některý z důvodů dovolání již v řízení před soudem prvního stupně, tedy uvedl, že uplatňuje uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, ale na konkrétní vadu rozhodnutí nalézacího soudu nepoukázal.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jakožto podaného z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 44 To 421/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný P. J. soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědkyně C. d. V. a svědků I. S., V. U., K. M., policistů P. P. a V. R., úředního záznamu o podaném vysvětlení svědka K. H., obviněným předloženého videozáznamu, který měl prokazovat, že se jeho vozidlo po dvou minutách samo zamkne, potvrzení servisní objednávky vystavené společností CarTec Praha, s. r. o., dne 7. 1. 2021; spadá sem i námitka neprovedení znaleckého posudku či odborného vyjádření k určení, zda se automobil obviněného dne 26. 12. 2018 samovolně po 2 minutách zamykal, i když byly uvnitř klíče) a vadná skutková zjištění (zejména stran toho, že obviněný pod vlivem alkoholu skutečně řídil, předchozího průjezdu policejní hlídky před hotelem, automatického zamykání vozu obviněného po dvou minutách a umístění klíčků do jeho vozu ze strany svědkyně C. d. V., ovlivnění alkoholem této svědkyně), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. vyplývá z nich pravý opak vyvracející klíčové svědectví C. d. V.) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvedl, že auto v opilosti vůbec neřídil, že svědkyně C. d. V. nemohla dát klíče do jeho auta a poté je odevzdat policistům, neboť se auto po 2 minutách samo zamyká).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k zásadní revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal významného přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. J. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, zejména svědeckým výpovědím a úředním záznamům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je třeba odmítnout námitku, kdy obviněný napadá hodnocení důkazů soudu prvního a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Dovolatel akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo , deformovaly důkazní řízení a v případě všech pochybností zvolily výklad a ničím nepodložené konstrukce v jeho neprospěch namísto případného doplnění dalšího dokazování či vyhodnocení těchto pochybností v souladu se zásadou in dubio pro reo v jeho prospěch.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Obviněný namítl, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který spatřuje zejména ve skutečnosti, že v projednávané věci je jeho vina založena především na výpovědi svědkyně C. d. V., která je podle jeho názoru vyvracena ostatními provedenými důkazy a nelze z ní v daném případě vycházet.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 6, která se stala podkladem napadeného usnesení Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Obecně platí, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Je třeba připomenout, že formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak činí v rámci podaného dovolání obviněný.
K námitce obviněného stran vypovídající hodnoty výpovědi svědkyně C. d. V. Nejvyšší soud uvádí, že v ní oba soudy spatřovaly zásadní důkaz usvědčující obviněného, nikoliv ale důkaz jediný. Výpověď svědkyně C. d. V. byla podpořena svědectvím zasahujících policistů R. a P., stejně jako svědectvím recepčního hotelu XY I. S. Odsouzení obviněného na základě jediného přímého důkazu je samozřejmě problematické, ale nikoliv nemožné. K takové důkazní situaci se blíže vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, kdy uvedl: „ Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“. Výpověď svědkyně C. d. V., která je v projednávané věci klíčovým usvědčujícím důkazem je objektivizována vyjma výše zmíněných výpovědí svědků i řadou listinných důkazů, a to protokolem o nehodě v silničním provozu včetně pořízené fotodokumentace, záznamem o provedené dechové zkoušce a protokolem o lékařském vyšetření. Shromážděné důkazy bezpečně postačují k vyvrácení obhajoby obviněného a potvrzení skutkového děje, který se stal podkladem pro rozhodnutí o jeho vině.
Obviněným uplatněné námitky byly již z větší části obsahem jeho odvolání, resp. se jedná o obhajobu uplatňovanou již před soudem prvního stupně, přičemž je třeba uvést, že jak nalézací, tak odvolací soud se s touto zcela řádným způsobem vypořádaly. Týkají se skutkových otázek (otázka zda se auto samovolně zamykalo do 2 minut po otevření dveří či zda vůbec obviněný ve stavu ovlivnění alkoholem usedl za volant) a hodnocení provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí), kdy obviněný trvá na tom, že na jejich podkladě nelze učinit závěr o jeho vině, neboť vylučují skutkový děj, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů.
Nalézací soud provedl řádné dokazování, na jehož podkladě stabilizoval skutkový stav tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku a plně odpovídá užité právní kvalifikaci. Vycházel přitom nejen z výpovědi obviněného a klíčové svědkyně C. d. V., ale i dalších svědeckých výpovědí a řady listinných důkazů (rozebrány blíže v bodech 3. až 12. rozsudku). Nalézací soud dospěl k závěru, že verze uváděná obviněným v rámci jeho obhajoby byla provedeným dokazováním vyvrácena. Vyložil, proč neuvěřil verzi obviněného podporované výpověďmi svědkyň K. M. a V. U. a úředním záznamem o podaném vysvětlení svědka K. H., když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že: „všichni tito svědci známí obžalovaného a dle názoru soudu se mu snažili v trestním řízení pomoci, navíc nelze přehlédnout, že v okamžiku, kdy byla volaná policie, na místě již přítomni nebyli“. Naproti tomu o věrohodnosti výpovědí přivolaných policistů P. P. a V. R. soud žádné pochybnosti neměl, stejně jako o výpovědi klíčové svědkyně C. d. V., která podrobně popsala, jak poprvé nastoupil obviněný podnapilý do auta, vzala obviněnému klíče, nejprve je odnesla na recepci a potom je dala zpět do auta, se kterým se obviněný podruhé pokusil v podnapilém stavu odjet. Její výpověď pak plně koresponduje s provedenými důkazy, a to výše zmíněnými výpověďmi policistů, kteří popsali, že na základě prvního volání místo projeli, žádné z vozidel nebylo poškozeno, nikdo na místě přítomen nebyl. Následně, krátce poté obdrželi další volání, vrátili se na místo a viděli poškozenou dodávku i vozidlo BMW. Přihlásila se k nim svědkyně D. V., která jim sdělila, že obžalovaný řídil vozidlo, že se bála, že nabourá její autobus, a proto mu odebrala klíče. Svědek I. S. vypověděl, že mu holandská řidička přišla předat klíče obviněného, který předtím v hotelu upadl a svědek mu pomohl vstát. Policii volal opakovaně a potvrdil rovněž, že svědkyně D. V. nejdříve klíče od vozidla odevzdala na recepci, poté si je vzala zpět s tím, že je dá do vozidla, což plně koresponduje s výpovědí svědkyně D. V. i výpověďmi na místo přivolaných policistů. Nadto jsou tyto výpovědi objektivizovány listinnými důkazy, a to protokolem o dopravní nehodě, odborným vyjádřením stran způsobené škody na vozidle BMW majitele L. D., jakož i protokolem o lékařském vyšetření, kdy u obviněného bylo zjištěno 1,73 gramů na kilogram alkoholu v krvi (srov. bod 13.). Zjištěný skutkový stav je tak založen na rozsáhlém dokazování, ze kterého byl logickým způsobem vyvozen.
Odvolací soud se následně se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil. Uvedl přitom, že „ řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, proběhlo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, není zatíženo žádnou procesní vadou, která by měla za následek zrušení rozsudku. Do hodnocení důkazů soudem prvního stupně by mohl zasáhnout pouze tehdy, pokud by toto hodnocení vybočovalo ze zásad formální logiky, bylo neúplné či nebralo na zřetel podstatné skutečnosti významná pro skutková zjištění. Takové vady hodnocení důkazů odvolací soud neshledal“ (bod 4. usnesení). Odvolací soud odkázal na přesvědčivé odůvodnění nalézacího soudu, přičemž se v bodech 5. – 9. vypořádal s námitkami obviněného stran hodnocení výpovědí svědků C. d. V., P. P., V. R., I. S., K. M. či V. U., přičemž neshledal jakékoliv pochybení ze strany nalézacího soudu, a to ani co do hodnocení důkazů, které byly provedeny v souladu s trestním řádem a pravidly formální logiky, ani co do úplnosti provedeného dokazování. Námitka obviněného, že nelze hodnotit výpovědi svědků a jejich věrohodnost ze strany odvolacího soudu, pokud sám příslušné svědky neviděl je námitkou zcela nepřípadnou, neboť popírá principy odvolacího řízení.
Namítal-li obviněný, že soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces, když neprovedly jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením k prokázání skutečnosti, že se předmětného dne auto automaticky zamykalo do dvou minut po zabouchnutí dveří a jím předložené důkazy deformovaly tak Nejvyšší soud rekapituluje, že k prokázání této skutečnosti v řízení před nalézacím soudem obviněný předložil jím vyrobený videozáznam, který však nalézací soud v bodě 13. odůvodnění svého rozsudku označil za nepodstatný, neboť „zůstalo nevysvětleno, proč k uzamčení vozidla, jak deklaruje obžalovaný, nedošlo již po prvním odebrání klíčů“. V odvolacím řízení pak před veřejným zasedáním navrhl provedení důkazu potvrzením z autorizovaného servisu CarTec Praha ze dne 7. 1. 2021, odvolací soud tento důkaz provedl, ale konstatoval, že neprokazuje, že by se auto samovolně zamykalo po dvou minutách, kdy toto potvrzení osvědčuje toliko to, že se vozidlo zamyká podle klienta. Nadto obviněný nepředložil žádný důkaz, že by tato funkce byla přítomna či aktivní již v předmětný den, tj. 26. 12. 2018.
Co se týče samotného důkazního návrhu na provedení znaleckého posudku, kdy by se mohlo jednat o případ tzv. opomenutého důkazu, tak Nejvyšší soud uvádí, že tento důkazní návrh ze spisového materiálu nevyplývá. Nebyl učiněn ani v jednom z hlavních líčení před nalézacím soudem, tedy ani 7. 10. 2019, 13. 1. 2020, 19. 10. 2020, kdy v závěru protokolu o hlavním líčení 19. 10. 2020 soud konstatoval, že nejsou další návrhy na doplnění dokazování, dokazování se prohlašuje za skončené . Žádný takový důkazní návrh neobsahuje ani odvolání obviněného, jeho doplnění či návrh na doplnění dokazování ze dne 19. 1. 2021. V protokolu o veřejném zasedání ze dne 10. 2. 2021 k dotazu předsedy senátu obhájce obviněného uvedl: „navrhuji znalecký posudek k automobilu, zda automobil funguje tak, že se po dvou minutách z bezpečnostních důvodů zavře pro případ, že by odvolací soud považoval zprávu ze servisu za nedostatečnou“ (na č. l. 418–419). Uvedenou proklamaci obhájce obviněného nelze podle názoru Nejvyššího soudu vnímat jako návrh na provedení důkazu, o kterém by bylo nutné rozhodnout a v souladu s právem obviněného na spravedlivý proces toto rozhodnutí odůvodnit, ale toliko jako požadavek na provedení dalšího dokazování pro případ, že by soudu nepostačoval dokument předložený obviněným. Jak vyplývá z výše řečeného, odvolacímu soudu pro jím učiněný závěr plně postačovaly shromážděné důkazy a neměl tak potřebu v odvolacím řízení dokazování dále rozvíjet. Pouhá skutečnost, že obviněnému nekonvenuje závěr, který odvolací soud učinil, pak nemůže být důvodem, proč dále pokračovat v dokazování. Vzhledem k tomu, že požadavek obhájce obviněného nelze mít za řádně vznesený a uplatněný důkazní návrh není ani možno uvažovat o tom, že by se jednalo o tzv. opomenutý důkaz. Námitka obviněného tak postrádá opodstatnění.
K námitce obviněného, že nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka přečinu kladeného mu za vinu, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku zdánlivě podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. Na podporu této námitky se nicméně obviněný omezil toliko na polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními a hodnocením důkazu, tedy učinil námitku nikoliv právní, ale námitku skutkovou. Taková námitka však nemůže být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu. Nadto je třeba poznamenat, že soudy obou stupňů na podkladě stabilizovaných skutkových zjištění dovodily naplnění jak subjektivní, tak objektivní stránky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kdy užitá právní kvalifikace plně odpovídá znění skutkové věty z odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněnými napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jejich námitky výše uvedeným požadavkům na hmotně právní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 6. 2021
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata