ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1199.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1199/2021-503
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců: a) P. P. K., bytem XY, Švýcarská konfederace, b) A. M. K., bytem XY, Švýcarská konfederace, c) G. R. B., bytem XY, Spojené státy americké, d) F. Ž., bytem XY, Rakouská republika, e) D. A. S., bytem XY, Rumunsko, f) M. A. M., bytem XY, Rumunsko, všech zastoupených JUDr. Tomášem Průšou, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy , se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/7, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 23 798 360 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 68 C 105/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, č. j. 35 Co 114/2020-468, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, č. j. 35 Co 114/2020-468, v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodní soud pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 2019, č. j. 68 C 105/2011-435, potvrzen ve vztahu k částce 10 992 850 Kč a k výroku o nákladech řízení, a ve výroku II o nákladech odvolacího řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 9. 2019, č. j. 68 C 105/2011-435, ve výroku I o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 10 992 850 Kč a ve výroku II o nákladech řízení se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 9. 2019, č. j. 68 C 105/2011-435, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali vůči žalované zaplacení částky 23 798 360 Kč (výrok I), a současně žalobcům uložil nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
2. Uvedenou částku žalobci požadovali jednak z titulu náhrady škody, jednak z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, oboje pak s poukazem na nesprávný úřední postup Úřadu městské části Praha – Zbraslav. Tento nesprávný úřední postup se dle žalobních tvrzení vztahoval ke správnímu řízení, jehož předmětem bylo zrušení národní správy zavedené výměrem Místního národního výboru ve Zbraslavi ze dne 28. 4. 1949 nad nemovitými věcmi žalobců (aktuálně se jedná o pozemek parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemky parc. č. XY a XY, vše v katastrálním území XY, obec XY). Dovozován byl předně z nepřiměřené délky tohoto řízení, které trvalo od 10. 3. 2005 do 9. 9. 2010, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byla zmíněná národní správa zrušena, a dále z toho, že zmíněný úřad v době od 1. 1. 1990 do 10. 3. 2005 tuto národní správu nezrušil z úřední povinnosti. Výši požadované částky žalobci vyčíslili jako součet částky 11 000 000 Kč (částka 2 000 000 Kč za každý rok trvání řízení, po které žalobci nemohli předmětné nemovitosti prodat, pronajmout či jinak užívat, zahrnující též náklady vynaložené na právní zastoupení v řízení o zrušení národní správy a v řízení o kompetenčním sporu, jenž byl v této souvislosti rovněž veden, ve výši 7 150 Kč), částky 1 298 360 Kč (zadostiučinění za nemajetkovou újmu odpovídající částce 236 065 Kč za každý rok trvání řízení), částky 9 100 000 Kč (škoda odpovídající ušlému obvyklému nájemnému z nájmu předmětných nemovitostí ve výši 50 000 Kč měsíčně za období od 1. 1. 1990 do 10. 3. 2005) a částky 2 400 000 Kč (zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobce postihla v důsledku nečinností úřadu v době od 1. 1. 1990 do 10. 3. 2005, a to ve výši 150 000 Kč za každý započatý rok této nečinnosti).
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil, tento soud předně uvedl, že žalobci jsou stávajícími podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí, přičemž popsal vývoj vlastnických vztahů vážících se k těmto nemovitostem od roku 1918 do roku 2005, kdy právní předchůdkyně žalobců a) a b) R. K. D. S. podala spolu se žalobcem c) na Úřad městské části Praha – Zbraslav návrh ze dne 10. 3. 2005, v němž žádala o zrušení národní správy zavedené nad těmito nemovitostmi výměrem Místního národního výboru ve Zbraslavi ze dne 28. 4. 1949. Dále soud prvního stupně vylíčil průběh řízení, které bylo o této žádosti posléze vedeno a vyústilo ve vydání rozhodnutí Úřadu městské části Praha – Zbraslav ze dne 28. 8. 2010, sp. zn. 0609/2009/OMP, jímž byla předmětná národní správa zrušena. Právní moci toto rozhodnutí nabylo dne 9. 9. 2010. Nárok na „odškodnění svých nároků“, jež jsou předmětem tohoto řízení, přitom žalobci předběžně uplatnili u Ministerstva financí a u Úřadu městské části Praha – Zbraslav již dne 10. 2. 2009.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových závěrů a poté, co soud prvního stupně zkonstatoval, že organizační složkou státu, jež je v tomto řízení příslušná jednat za stát, je v souladu s §6 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a s §7 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (neboť v předmětných nemovitostech byla až do zrušení národní správy provozována mateřská škola), dospěl tento soud k závěru, že žalobě nelze vyhovět. Co se týče požadavku žalobců na přiznání finančního zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu, jejíž vznik spadá do doby od 1. 1. 1990 do 10. 3. 2005, tehdejší právní úprava představovaná zákonem č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a poté již zmíněným zákonem č. 82/1998 Sb. takový nárok neznala. Ten byl totiž do zákona č. 82/1998 Sb. včleněn až novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006. Nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu by tak bylo možné žalobcům přiznat až za dobu od 27. 4. 2006. Vyhovět žalobě v této části však v daném případě brání skutečnost, že předmětný nárok je vzhledem ke znění §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a k okamžiku podání žaloby v této věci, který připadl na den 9. 9. 2011, promlčen. Náhradu za výdaje vynaložené „v souvislosti se zrušením národní správy, a to ve správním řízení“, pak nebylo možné dle soudu prvního stupně žalobcům přiznat proto, že účastníky tohoto řízení byla jen právní předchůdkyně žalobců a) a b) spolu se žalobcem c), přičemž nadto „náklady správního řízení nesou účastníci sami“.
5. K odvolání žalobců ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
6. Odvolací soud přisvědčil skutkovým závěrům soudu prvního stupně, a to pouze s tím rozdílem, že k předběžnému uplatnění vznesených nároků u Ministerstva financí a u Úřadu městské části Praha – Zbraslav došlo až dne 11. 2. 2009. Následně odvolací soud přisvědčil i jeho právnímu posouzení věci, jež označil za „v zásadě správné“. V této souvislosti zrekapituloval jednotlivé nároky, které žalobci žalobou podanou dne 9. 9. 2011 vůči žalované vznesli, načež uzavřel, že k promlčení části zažalovaného nároku reprezentovaného částkami 11 000 000 Kč a 1 298 360 Kč došlo šest měsíců po pravomocném skončení posuzovaného řízení, tedy konkrétně dne 9. 3. 2011. Ke stavění promlčecí doby podle §35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. z důvodu předběžného uplatnění nároku u žalované ve smyslu §14 odst. 1 a 3 téhož zákona zde přitom nedošlo, a to „s ohledem na datum uplatnění nároku u povinného“. Vyhovění žalobě stran částky 7 150 Kč, jež byla zahrnuta do požadavku na zaplacení zmíněné částky 11 000 000 Kč, nadto brání i znění §31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., neboť Nejvyšší správní soud v rozsudku, jenž byl v rámci posuzovaného řízení vydán dne 31. 3. 2010 pod č. j. Komp 2/2008-159, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
7. K nárokům na náhradu škody a nemajetkové újmy, které se váží k tvrzené nečinnosti správního orgánu v období od 1. 1. 1990 do 10. 3. 2005 (částky 9 100 000 Kč a 2 400 000 Kč), pak odvolací soud uvedl, že žalobci již dne 10. 3. 2005, kdy podali návrh na zrušení národní správy, museli vědět nejen o vzniku této škody a nemajetkové újmy, ale i o tom, kdo za tuto škodu a nemajetkovou újmu odpovídá. Ve vztahu k tvrzené škodě za uvedené období jim proto nejpozději v tento den začala běžet (tříletá – pozn. dovolacího soudu) subjektivní promlčecí doba upravená v §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., resp. pro období do 14. 5. 1998 v §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., která tak rovněž uplynula dříve, než byla žaloba v této věci podána. Ani tomuto nároku žalobců tudíž nelze vyhovět. V případě nemajetkové újmy pak šestiměsíční subjektivní promlčecí doba upravená v §32 odst. 3 větě první zákona č. 82/1998 Sb., jejíž počátek připadl rovněž na již zmíněný den 10. 3. 2005, uplynula ještě předtím, než dne 27. 4. 2006 nabyla účinnosti novela tohoto zákona provedená zákonem č. 160/2006 Sb. V souladu s přechodným ustanovením čl. II této novely, jakož i v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, tedy na tento nárok nelze institut odškodnění předmětné nemajetkové újmy, který zmíněná novela do zákona č. 82/1998 Sb. včlenila, vůbec aplikovat.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v celém jeho rozsahu dovoláním. Jeho přípustnost dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky „hmotného a procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z dalšího obsahu dovolání přitom plyne, že touto otázkou, kterou odvolací soud současně nesprávně právně posoudil, mají žalobci konkrétně na mysli otázku promlčení jejich práva na náhradu škody, jež jim byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení o jejich návrhu na zrušení národní správy. Jak žalobci v této souvislosti uvedli, tento nárok vychází ze skutečnosti, že po celou dobu nepřiměřeně dlouhého řízení, které trvalo 5 let a 6 měsíců, byly předmětné nemovitosti bez právního důvodu užívány Městskou částí Praha – Zbraslav, která zde provozovala mateřskou školu, přičemž docházelo nejen k jejich opotřebení a ke stavebním úpravám, jež bude nyní třeba odstranit, ale žalobcům především ucházel zisk z případného pronájmu. Soud prvního stupně však v odůvodnění svého rozhodnutí tento nárok vůbec nezmínil, soustředil-li se pouze na otázku promlčení práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, načež ani odvolací soud tento nedostatek nenapravil, byť to žalobci v odvolání proti rozsudku prvostupňového soudu namítali. Odvolací soud totiž rovněž hovoří o předmětném nároku jako o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež byla žalobcům nepřiměřenou délkou řízení způsobena. Zcela přitom pominul, že se nárok na náhradu škody promlčuje podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. až tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o osobě škůdce. Tímto dnem přitom nemohl být den 10. 3. 2005, jenž je v rozsudku odvolacího soudu výslovně zmíněn. Škoda, jejíž náhrady se žalobci domáhají, nadto nevznikla v jeden den, nýbrž vznikala a navyšovala se „během času a v čase pokračujícím porušováním oprávněných zájmů žalobců coby poškozených“. Odvolací soud se tak svým rozhodnutím odchýlil od závěru vysloveného v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, na který navázaly rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2947/99, ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2749/2004, a ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014. Žalobci proto navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. V souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Navzdory tomu, že žalobci podaným dovoláním navrhují zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu v celém jeho meritorním výroku, způsob, jakým otázku přípustnosti dovolání vymezili, se výslovně vztahuje pouze k jednomu z nároků, o kterých odvolací soud rozhodoval, a totiž k nároku na náhradu škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení o jejich návrhu ze dne 10. 3. 2005 na zrušení národní správy (částka 11 000 000 Kč). Aby mohlo být dovolání hodnoceno jako bezvadné i ve vztahu k ostatním nárokům, ze kterých žalobci dovozovali požadavky na zaplacení částek 1 298 360 Kč (zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou téhož řízení), 9 100 000 Kč (náhrada škody způsobená nečinností příslušného správního orgánu v době od 1. 1. 1990 do 10. 3. 2005) a 2 400 000 Kč (zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobcům toutéž nečinností), bylo jejich úkolem, aby v tomto dovolání i ve vztahu ke každému z nich specifikovali konkrétní právní otázku, na jejímž řešení závěr plynoucí z napadeného rozsudku spočívá a která byla dle názoru dovolatelů vyřešena nesprávně. Tomuto požadavku však žalobci nevyhověli.
16. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se přitom Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, v němž tento soud mj. uvedl, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
17. Nevyhovuje-li dovolání uvedeným požadavkům, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a takové dovolání je namístě podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Vyjma nároku na náhradu škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení o návrhu žalobců ze dne 10. 3. 2005 ve výši 11 000 000 Kč tedy tento závěr Nejvyššího soudu dopadá na všechny zbývající nároky, o kterých odvolací soud napadeným rozsudkem rozhodl.
18. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
19. Do požadavku vyčísleného na uvedenou částku 11 000 000 Kč žalobci zahrnuli v duchu dispoziční zásady též požadavek na zaplacení částky 7 150 Kč, který odpovídá nákladům vynaloženým na jejich právní zastoupení v posuzovaném řízení. Přitom platí, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018).
20. V části, v níž podané dovolání směřuje proti té části meritorního výroku napadeného rozsudku, jež se týká požadavku na zaplacení částky 7 150 Kč, je tedy dovolání žalobců podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně nepřípustné. Rovněž i v této části proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
21. Taktéž v části, která směřuje proti výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, je podané dovolání nepřípustné, neboť to stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., v souladu s nímž dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
22. Ve zbývajícím rozsahu, který se tedy týká nároku na náhradu škody ve výši 10 992 850 Kč, však dovolání přípustné je, neboť odvolací soud se při řešení otázky promlčení tohoto nároku odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
25. Podle §32 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí (odstavec 1). Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo (odstavec 3).
26. Z ustanovení §32 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb. i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011) vyplývá, že tříletá subjektivní promlčecí doba začíná běžet od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu škoda v určité výši vznikla a že za ni odpovídá stát. Subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody přitom nemůže začít běžet dříve, než dojde ke vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1964/2013, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3672/2012, uveřejněný pod č. 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4398/2015). Zároveň platí, že při stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho domnělé či předpokládané vědomosti o této škodě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, nebo ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 769/2006, uveřejněný pod č. 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 833/2015).
27. Navzdory uvedeným judikatorním závěrům, jež vycházejí ze znění citovaného §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., však odvolací soud nárok na náhradu škody dovozovaný z §13 odst. 1 téhož zákona označil za promlčený na základě zjištění, že žalobci svou žalobu podali po uplynutí 6 měsíců ode dne pravomocného skončení posuzovaného řízení. Stejně jako soud prvního stupně tedy i odvolací soud na daný typ nároku namísto tříleté subjektivní promlčecí doby nesprávně aplikoval promlčecí dobu upravenou v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jež však dopadá nikoliv na náhradu škody, kterou požadovaná částka 10 992 850 Kč představuje, nýbrž na nárok na náhradu nemajetkové újmy. Obdobně jako v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy přitom odvolací soud postupoval i při stanovení počátku běhu této promlčecí doby, vyšel-li bez dalšího toliko z okamžiku skončení posuzovaného řízení, namísto toho, aby se v souladu s výše zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu zaměřil na otázku vzniku tvrzené škody a na okamžik prokázané vědomosti žalobců o této škodě a o tom, kdo za tuto škodu odpovídá.
28. V závislosti na konstrukci, z níž uplatněný nárok vychází a v souladu s níž tvrzená škoda vznikala po celou dobu posuzovaného řízení ve výši 2 000 000 Kč za rok, přitom není pro řešení otázky promlčení předmětného nároku bez významu ani (odvolacím soudem rovněž opomenutá) judikatura Nejvyššího soudu, kterou ve svém dovolání žalobci zmiňují. V souladu s ní totiž za zcela samostatné nároky na náhradu škody je nutno považovat nároky z různých oddělitelných škodných událostí, byť k nim došlo mezi týmiž subjekty, a to i kdyby šlo o opakování téhož porušení právní povinnosti. Pro rozlišení, zda jde o jediný nedělitelný nárok na náhradu škody nebo o více samostatných nároků, je rozhodující právě oddělitelnost škodných událostí. Škodu vznikající a narůstající pokračujícím porušováním téže právní povinnosti nelze považovat za předmět jediného nedělitelného nároku na náhradu škody, jenž by vznikal teprve od ukončení porušování právní povinnosti nebo od dovršení celkové škody, nýbrž je třeba v těchto případech rozhodovat o samostatných dílčích nárocích, pro jejichž vymezení je třeba zjistit časový průběh vzniku a narůstání škody (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikované pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2947/99, a ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2007/2014).
29. S uvedeným závěrem nicméně souvisí i další otázka, kterou Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti podaného dovolání zohlednil, přičemž tak učinil v intencích §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle které je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou řízení je totiž napadený rozsudek zatížen, neboť soudy obou stupňů o vzneseném žalobním požadavku meritorně rozhodly přesto, že jeho vymezení pro svou neurčitost nevyhovuje znění §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř. Z podané žaloby, jakož i z jejího doplnění provedeného podáním žalobců ze dne 8. 2. 2019 (viz č. l. 413 a násl.), je totiž zřejmé, že požadovaná částka 10 992 850 Kč nereprezentuje jeden nedělitelný nárok, nýbrž zahrnuje více nároků se samostatným skutkovým základem, když vedle údajného znehodnocení předmětných nemovitostí jsou její součástí také náklady na odstranění nevhodných stavebních úprav těchto nemovitostí a ušlý zisk z jejich možného pronájmu (skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti těchto dílčích nároků jsou rozdílné, i když se dle žaloby odvíjejí od téže škodní události – k tomu srov. též judikaturu zmíněnou v bodě 19 odůvodnění tohoto rozsudku). Aby žaloba vyhovovala z pohledu své určitosti požadavkům, které plynou z výše uvedených procesních ustanovení, bylo tedy povinností žalobců, aby v ní též zřetelně specifikovali, jaká konkrétní část z jejich celkového požadavku na ten který dílčí nárok připadá. To však žalobci dosud neučinili.
30. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dospěl-li odvolací soud k závěru o promlčení předmětného nároku, učinil tak na základě právního posouzení, které je nesprávné, přičemž nadto řízení zatížil procesní vadou, rozhodl-li věcně o žalobním návrhu, jenž nebyl pro svou neurčitost způsobilý k věcnému projednání. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v tomu odpovídající části, jakož i v závislém výroku o nákladech odvolacího řízení, zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo toto rozhodnutí částečně zrušeno, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. rovněž i příslušnou část tohoto rozsudku, a to také spolu se závislým výrokem o nákladech řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
31. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. Soud prvního stupně proto v dalším řízení předně žalobce povede postupem upraveným v §43 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby neurčitost žaloby, která aktuálně brání jejímu věcnému projednání, odstranili tak, že výše zmíněné dílčí nároky, které žalobci zahrnuli do vzneseného požadavku na zaplacení částky 10 992 850 Kč, jenž zůstává předmětem tohoto řízení, řádně identifikují a vyčíslí. Bude-li tato vada žaloby následně odstraněna, soud prvního stupně věc v uvedeném rozsahu znovu projedná a rozhodne. Přihlédne přitom k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, v souladu s níž odpovědnost státu za majetkovou škodu je nutno odlišit od odpovědnosti za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a z něj odvozovaného nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle §31a téhož zákona. V případě nároku na náhradu majetkové škody tak nesprávný úřední postup spočívá nikoli v nepřiměřené délce řízení jako celku, ale v průtazích v řízení (k tomu blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, a dále usnesení téhož soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3631/13, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, nebo ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 3035/18).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 6. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu