ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1302.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1302/2020-278
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce V. P., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miladou Kačerovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění nemajetkové újmy ve výši 338 401 Kč s příslušenstvím a o náhradu materiální újmy ve výši 11 992 Kč s příslušenstvím a ve výši práva na valorizaci starobního důchodu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 143/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze dne 18. 12. 2019, č. j. 28 Co 302/2019-253, takto:
I. Dovolání, které směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 28 Co 302/2019-253, v rozsahu výroku I, kterým byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé co do náhrady materiální újmy a práva na valorizaci starobního důchodu (výrok II) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 4. 2019, č. j. 18 C 143/2016-207, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, č. j. 28 Co 302/2019-253, se ve výroku I v rozsahu, ve kterém byl změněn vyhovující výrok o věci samé (výrok I), jakož i potvrzen zamítavý výrok o věci samé co do částky 326 409 Kč (výrok II) a výrok o nákladech řízení (výrok III) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 4. 2019, č. j. 18 C 143/2016-207, jakož i ve výroku II o nákladech odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, po žalované domáhá odškodnění nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřeně dlouhém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 99/2002 (dále jen „posuzované řízení“), a to původně ve výši 280 000 Kč s příslušenstvím, následně ve výši 338 401 Kč s příslušenstvím (1 667 Kč za každý celý měsíc počínaje červnem 2002 a konče měsícem, který předchází datu právní moci rozsudku). Dále se domáhá náhrady škody ve výši 11 992 Kč s příslušenstvím (částky 5 966 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 3. 2002 do zaplacení a částky 5 966 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 4. 2002 do zaplacení) z titulu zadržené čisté mzdy za měsíce únor a březen 2002 a ve výši práva na valorizaci žalobcova starobního důchodu z titulu neoprávněně zadrženého přírůstku jeho vyměřovacího základu za rok 2002 ve výši 31 490 Kč za období od 21. 1. 2011 do data nabytí právní moci rozsudku. Předmětem posuzovaného řízení byl žalobcův nárok proti bývalému zaměstnavateli ČKD Motory, a. s., na zúčtování částky hrubé mzdy ve výši 20 000 Kč včetně úroků z částky čisté mzdy od 20. 3. 2002 do zaplacení z částky 5 966 Kč a od 20. 4. 2002 do zaplacení z částky 5 966 Kč. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 29. 5. 2002, přičemž dne 25. 6. 2002 byl na majetek žalované prohlášen konkurz, který byl dne 3. 7. 2018 zrušen, a dne 7. 6. 2019 byl ve věci vyhlášen rozsudek v žalobcův prospěch, který však ke dni rozhodování odvolacího soudu nenabyl právní moci, neboť žalobce se vůči němu odvolal z důvodu svého požadavku na doplacení dlužných pojistných plnění a valorizace.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2019, č. j. 18 C 143/2016-207, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku 11 992 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do částek 326 409 Kč a 11 992 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,8 % ročně a co do práva na valorizaci starobního důchodu žalobce z titulu neoprávněně zadrženého přírůstku jeho vyměřovacího základu za rok 2002 ve výši 31 490 Kč za období od 21. 1. 2011 do data nabytí právní moci rozsudku (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně po provedení dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 29. 5. 2002 podáním žaloby, kterou se žalobce po žalované ČKD Motory, a. s., domáhal zaplacení neoprávněně zkrácené mzdy ve výši 20 000 Kč hrubého za měsíce únor a březen 2002, respektive částky 5 966 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 3. 2002 do zaplacení a částky 5 966 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 4. 2002 do zaplacení. Dne 25. 6. 2002 byl na majetek žalované prohlášen konkurz a řízení bylo ze zákona přerušeno. Přípisem ze dne 22. 10. 2003 žalobce sdělil, že svou pohledávku přihlásil dne 8. 10. 2002 v konkurzním řízení. Procesní soud průběžně činil dotazy na stav konkurzního řízení, které bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 89 K 18/2002, dotazoval se také správce konkurzní podstaty, zda a kolik bylo v rámci konkurzu vyplaceno žalobci na jeho mzdových nárocích. V konkurzním řízení bylo dne 14. 6. 2017 vydáno rozvrhové usnesení, dne 3. 7. 2018 byl konkurz zrušen a dne 5. 10. 2018 bylo vydáno usnesení o změně účastníka věřitele. V konkurzním řízení bylo přihlášeno minimálně 795 věřitelů, jméno žalobce mezi uspokojenými věřiteli se v tomto seznamu nenachází. Dlužník měl ve svém vlastnictví velké množství movitého a nemovitého majetku, přičemž po ukončení provozu podniku soudním rozhodnutím musel správce konkurzní podstaty zpeněžit rozsáhlý úpadcův majetek, kdy k prodeji majetku docházelo konáním dražeb i mimo dražby. Dne 3. 10. 2017 správce konkurzní podstaty sdělil, že všechny mzdové závazky včetně žalobce, byly, jakožto „zapodstatové“ pohledávky, uhrazeny v průběhu konkurzního řízení do 31. 5. 2003 (což byla jedna z podmínek místní odborové organizace OS KOVO pro následnou realizaci prodeje podniku). Posuzované řízení nebylo ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně pravomocně skončeno.
4. Pokud se týká právního posouzení věci, soud prvního stupně vzal s odkazem na ustanovení §1, §5 písm. a), b), §13 odst. 1, §26 a §31a OdpŠk za relevantní, že posuzované řízení ke dni vyhlášení jeho rozsudku trvalo 16 let a 11 měsíců a nebylo pravomocně skončeno, přičemž nebylo složité ani po skutkové ani právní stránce, žalobce se na délce řízení nepodílel a soud postupoval v řízení od počátku do jeho přerušení plynule. Uzavřel však, že celková délka řízení ani s ohledem na jeho přerušení z důvodu probíhajícího konkurzní řízení nebyla přiměřená. Dále soud prvního stupně přihlédl k tomu, že konkurzní řízení bylo zahájeno dne 25. 6. 2002 a skončeno dne 3. 7. 2018, ale že se mu nepodařilo zjistit, kdy bylo vůči žalobci splněno rozvrhové usnesení. Délka konkurzního řízení pak podle soudu prvního stupně odpovídala jeho složitosti, avšak jeho celková délka v trvání 16 let byla již sama o sobě nepřiměřená. Soud prvního stupně s ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení dospěl k závěru, že se nejeví konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě jako dostačující a že odpovídající výše finančního odškodnění nemajetkové újmy je dána částkou 11 992 Kč, která byla předmětem posuzovaného řízení (žalobcův nárok na zkrácenou mzdu za měsíce únor a březen 2002).
5. Ohledně nároku na náhradu škody, soud prvního stupně uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení a tvrzenou škodou, přičemž samotná délka řízení nemá na existenci žalobcovy pohledávky žádný vliv.
6. K odvolání žalobce a žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem výrokem I rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval, že v řízení zahájeném dne 29. 5. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci žalobce V. P., narozeného dne XY, bytem XY, a žalované ČKD Motory, a. s., IČO 25062409, tehdy sídlem Freyova 27, Praha 9, vedeném pod spisovou značkou 12 C 99/2002, došlo k porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, žalobu ohledně částky 11 992 Kč zamítl a potvrdil jej v zamítavém výroku o věci samé (výrok II) a ve výroku o nákladech řízení (výrok III), a výrokem II žalobci uložil, aby žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatil 300 Kč.
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by sám doplnil dokazování, přičemž vzal za rozhodné, že v posuzovaném řízení bylo od počátku do jeho přerušení, následně i po skončení konkurzního řízení, postupováno zcela plynule a bez průtahů. Soud se standardně pravidelně dotazoval na stav konkurzního řízení, avšak se zřetelem k délce konkurzního řízení posuzované řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu. K tomu dodal, že i když přerušení posuzovaného řízení z důvodu konkurzního řízení nelze klást přímo za vinu žalované, je třeba k němu přihlížet, neboť se jedná o zákonné přerušení, které nemohlo být z žalobcovy strany žádným způsobem ovlivněno. Souhlasil dále se závěrem soudu prvního stupně, že konkurzní řízení bylo složité, což nutně přispělo k prodloužení řízení, nicméně řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž bylo možné uzavření řízení zpravidla očekávat, tudíž k nesprávnému úřednímu postupu došlo.
8. S poukazem na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, rozsudek ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009) a rozsudek senátu čtvrté sekce Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, vzal odvolací v potaz zejména význam předmětu řízení pro žalobce a dospěl k závěru, že posuzované řízení nemohlo nikterak závažněji negativně zasáhnout žalobcovu psychickou sféru. Uzavřel tak, že žalobcovu nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, byť se jednalo o řízení s presumovaným zvýšeným významem, kterým pracovní spor nepochybně je, lze v tomto konkrétním případě považovat za nepatrnou. Podle odvolacího soudu totiž nebylo lze přehlédnout, že předmětem posuzovaného řízení byla žaloba na zaplacení částky celkem 11 962 Kč s příslušenstvím, tedy málo významná částka, tzv. bagatelní věc (ve smyslu §202 odst. 2 o. s. ř.). Přihlédl dále k tomu, že žalobce svoji pohledávku již dne 8. 10. 2002 přihlásil do konkurzního řízení, přičemž správce konkurzní podstaty tvrdil, že mzdové závazky byly uhrazeny již do 31. 5. 2003, což byla podmínka místní odborové organizace pro následnou realizaci prodeje podniku. Z tohoto důvodu žalobce zřejmě nebyl uveden v rozvrhovém usnesení ze dne 14. 6. 2017. Vzal rovněž v úvahu, že žalobce od počátku popírá, že pohledávka mu byla vyplacena, avšak netvrdí, že zůstal věřitelem a činil další kroky k vyplacení této částky v konkurzním řízení. Podle odvolacího soudu všechny tyto skutečnosti svědčí o tom, že posuzované řízení nemohlo mít pro žalobce většího významu. V této souvislosti odvolací soud poznamenal, že nárok na valorizaci starobního důchodu žalobce v posuzovaném řízení neuplatnil, ani ho nespecifikoval výší peněžního plnění.
9. Ohledně žalobcova požadavku na zaplacení částky 11 996 Kč s příslušenstvím jako materiální škody a na valorizaci jeho starobního důchodu, odvolací soud zcela souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nelze shledat příčinnou souvislost mezi škodou a délkou posuzovaného řízení, tedy že na zaplacení takového požadavku neměla délka řízení žádný vliv, přičemž sám žalobce v odvolání uvedl, že uplatněná částka mu byla v posuzovaném řízení přiznána.
10. Odvolací soud dále vyšel z názoru, že konstatování porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010. Po zhodnocení nemajetkové žalobcovy újmy a okolností posuzovaného řízení odvolací soud dospěl k závěru, že přiměřeným a spravedlivým zadostiučiněním je konstatování porušení práva, jež zformuloval ve svém měnícím výroku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním, a to v celém rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalobce formuloval dvě otázky - a) zda při správném závěru soudu odvolacího, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, byla způsobena žalobci újma nemajetkové povahy a pokud ano, pak v jaké formě, popř. v jaké výši bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění (dle žalobce se odvolací soud odchýlil od závěru přijatého ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“), b) otázku přiměřeného a spravedlivého zadostiučinění (podle žalobce se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývající rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010).
12. Žalobce namítl, že odvolací soud sice ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, tedy že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, avšak nesprávně posoudil otázku významu věci pro žalobce. K tomu zdůraznil, že se typově jednalo o pracovně právní oblast, která s ohledem na jeho věk má svůj dopad i v oblasti jeho dávek starobního důchodu, přičemž vysoký význam věci je presumován a případné důkazní břemeno tvrzení opaku spočívá na straně žalované. Dále vyjádřil názor, že se odvolací soud odchýlil od Stanoviska i pokud nevzal v úvahu jeho vyšší věk a jeho důsledky na vnímání negativních důsledků nepřiměřené délky řízení. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že posuzované řízení nemohlo nikterak závažněji negativně zasáhnout jeho psychickou sféru a že jeho nemajetkovou újmu lze považovat za nepatrnou. Vytkl rovněž odvolacímu soudu závěr o bagatelnosti žalované částky, kterýžto nemá oporu v zákoně, pokud za bagatelní je považována částka do 10 000 Kč, kdy předmět posuzovaného řízení byl vyšší, nehledě na jeho zákonné příslušenství. Závěr odvolacího soudu, že v daném případě je přiměřeným a spravedlivým zadostiučiněním konstatování porušení práva bez přiznání zadostiučinění v penězích, je dle žalobce odporující judikatuře Nejvyššího soudu a zejména ESLP, přičemž jako odpovídající zadostiučinění v penězích byl ochoten akceptovat částku 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení.
13. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
14. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“).
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, jež byla řádně zastoupena podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
19. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. nebo jeho části.
20. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ).
21. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, rozhodnutí Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
22. Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
23. V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti ve vztahu k výroku I odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně náhrady materiální újmy ve výši 11 992 Kč s 8,8% úroky z prodlení ročně a co do práva na valorizaci starobního důchodu žalobce z titulu neoprávněně zadrženého přírůstku jeho vyměřovacího základu za rok 2002 ve výši 31 490 Kč za období od 21. 1. 2011 do data nabytí právní moci rozsudku, v dovolání zcela absentuje a z dovolání tudíž není seznatelné, který předpoklad přípustnosti ve vztahu k uvedeným výrokům považuje žalobce za splněný.
24. Žalobce v úvodu dovolání pouze částečně parafrázoval obsah §237 o. s. ř., když toliko uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem nevyřešenou otázku hmotného práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
25. Požadavek žalobce, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá. Navíc, žalobce ani nevymezil, kterou konkrétní otázku by měl dovolací soud posoudit jinak, přičemž tuto otázku nelze zjistit ani z obsahu žalobcova dovolání.
26. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu týkající se výroku III rozsudku soudu prvního stupně a výrok II napadeného rozsudku), není objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
27. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. zn. 30 Cdo 2292/2012, uvedl, že „[O]sobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska Nejvyššího soudu není myšleno osoby starší 60 let. Z materiálů předložených žalobkyní v dovolání ostatně vyplývá, že období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka.“ Otázkou zohlednění věku v rámci kriteria významu předmětu řízení pro poškozenou osobu se Nejvyšší soud dále zabýval například v rozsudcích ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, nebo ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1028/2019, anebo ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019.
28. V otázce zohlednění věku dovolatele v rámci kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného se odvolací soud od označené judikatury neodchyluje, jestliže tuto okolnost nezohlednil. Posuzované řízení bylo zahájeno v žalobcových 54 letech a rozsudek ve věci samé, proti kterému se však žalobce odvolal, byl vydán v roce, kdy dosáhl věku 71 let. Dovolatelem namítané zohlednění jeho vyššího věku v rámci kriteria významu předmětu řízení tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit.
29. Dovolání je však přípustné ohledně otázky významu předmětu řízení pro poškozeného, a to pro posouzení významu výše žalované částky v nepřiměřeně dlouhém řízení v souvislosti s presumovaným zvýšeným významem řízení pro poškozeného z důvodu jeho pracovněprávní podstaty. Dovolání je rovněž přípustné pro posouzení otázky, zda žalobci poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, je v daném případě zadostiučiněním dostatečným. Výše uvedené otázky odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
IV. Důvodnost dovolání
30. Dovolání je důvodné.
31. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
32. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
33. Již ve svém Stanovisku Nejvyšší soud uvedl následující: „Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. ESLP vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, stížnost č. 64890/01, A. proti Itálii, odst. 93, nebo Kmec, J. k výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. ESLP jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).
34. Nejvyšší soud rovněž přijal závěr, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. V určitých případech tedy bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby, například za situace, kdy účastník po řadu let neprojevil o řízení jakýkoliv zájem (srov. bod V. Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3087/14, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014).
35. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).
36. Nejvyšší soud rovněž ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. K tomu bylo poznamenáno, že ani uvedené nemusí se zřetelem k okolnostem případu platit bezvýjimečně a může být ke skutkové obraně v řízení vyvráceno. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012).
37. Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému.
38. Dovolací soud připomíná, že při přezkumu výše (formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %, srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
39. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uzavřel, že „[P]ři posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka „v sázce“ [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice , č. 12605/02, §66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii (velký senát), č. 30979/96, §43, ESLP 2000-VII], jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Z toho důvodu nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení a jeho případně narůstající výše v průběhu řízení.“ Dále v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že „je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, jak to žádá žalobkyně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“
40. Upřesnění k aplikaci závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, obsahuje např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, ve kterém Nejvyšší soud reagoval na situaci, kdy význam řízení značně nekoreloval s výší zadostiučinění vypočteného soudem v souladu se Stanoviskem. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že „[i] z judikatury ESLP (na kterou shodně navázalo Stanovisko) vyplývá, že u pracovněprávních sporů se předpokládá vyšší význam řízení pro poškozeného (např. rozhodnutí ve věci Frydlender vs. Francie, stížnost č. 30 979/96, rozhodnutí dostupné v databázi HUDOC https://hudoc.echr.coe.int , v plném znění pouze v angličtině a francouzštině), zejména pak jedná-li se o spor o mzdu či náhradu mzdy“ … „postupem soudu, kdy by z každého sporu byla vyextrahována pouze část týkající se sporu o peněžité plnění, by byl nepřípustným způsobem popřen základ sporu v určité hmotněprávní situaci, stejně tak by tak byla popřena i judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyššího a Ústavního soudu, která presumuje u určitých druhů řízení (mimo jiné pracovněprávních) zvýšený význam řízení pro poškozeného.“
41. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, dovodil, že v případě žaloby na neoprávněné krácení mzdy se jedná o pracovněprávní spor týkající se práva zaměstnance na mzdu, tedy o potencionální zásah do práva zaměstnance na jeho hmotné zabezpečení, a proto nelze dospět k závěru, že by význam řízení pro žalobce v této věci byl nižší oproti „běžným“ pracovněprávním sporům, avšak tento závěr nebrání tomu, aby soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění případně zohlednil, o jako částku se spor vedl. Při porovnání částky, která byla předmětem původního řízení, a částky, které se žalobci dostalo jako odškodnění za nepřiměřenou délku řízení v celkové výši 180 000 Kč, pak Nejvyšší soud uzavřel, že přiznanou výši zadostiučinění nelze považovat za zjevně nepřiměřenou utrpěné nemajetkové újmě. K tomu je nutno poznamenat, že se jednalo o řízení, ve kterém se žalobce domáhal odškodnění za nepřiměřeně dlouhé řízení o žalobě na neoprávněné krácení mzdy, o které soudy rozhodovaly po dobu v trvání 14 let a 2 měsíce, přičemž žaloba se týkala částky 28 000 Kč s příslušenstvím, respektive po částečném zpětvzetí krátce po prvním jednání co do částky 10 500 Kč s příslušenstvím, „jen“ částky 17 500 Kč s příslušenstvím. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění pak odvolací soud vyšel ze základní částky 15 000 Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, přičemž do celkové délky řízení započetl i délku řízení dovolacího, a dospěl k celkové částce ve výši 195 000 Kč, ze které odečetl 15 000 Kč za odvolací řízení s tím, že z hlediska jednotlivých kritérií by mohlo být uvažováno se snížením např. o 20 % s ohledem na malý význam řízení pro žalobce, ale naopak se zvýšením o 20 % s ohledem na reálně zjištěnou nepřiměřenou délku řízení. Pro úplnost je třeba ještě dodat, že se žalobce v rámci odškodňovacího řízení domáhal zaplacení celkové částky 1 410 000 Kč s příslušenstvím, sestávající z náhrady škody ve výši 14 600 Kč, coby nákladů vynaložených na nápravu nesprávného úředního postupu podáním stížnosti k ESLP a ve výši 29 200 Kč za uplatnění nároku u žalované v rámci předběžného projednání, a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 337/96 ve výši 1 366 200 Kč, vše s úrokem z prodlení, přičemž žalovaná mu v rámci mimosoudního projednání věci vyplatila částku 90 000 Kč.
42. Pokud v poměrech projednávané věci, kdy se jedná nepochybně o pracovněprávní spor, u kterého je presumován vyšší význam předmětu řízení pro poškozeného, odvolací soud svůj závěr o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce založil na málo významné (bagatelní) částce 11 962 Kč s příslušenstvím, jež byla předmětem posuzovaného řízení, s tím, že žalobce svoji pohledávku již dne 8. 10. 2002 přihlásil do konkurzního řízení, od čehož pak odvodil odškodnění žalobcovy nemateriální újmy ve formě konstatování porušení práva, odchýlil se od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
43. Dále je nutno uvést, že v poměrech konkursních řízení obecně platí, že nevyjdou-li v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Mimo konkursní poměry ovšem platí, že samotný výsledek řízení není v rámci úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně významný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009), nejde-li ovšem o případy, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek řízení již od počátku znám, tedy o případy zřejmě bezúspěšného uplatňování práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014), uplatnění zcela zjevně promlčeného nároku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011), anebo v nichž se nejistota účastníka ohledně výsledku řízení omezovala pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015).
44. V poměrech projednávané věci odvolací soud uzavřel, že žalobce sice od počátku popírá, že pohledávka mu byla vyplacena, avšak netvrdí, že zůstal věřitelem a činil další kroky k vyplacení této částky v konkurzním řízení, aniž by se však blíže zabýval žalobcem v jeho odvolání uvedenou skutečností, že dne 7. 6. 2019 byl v posuzovaném řízení vyhlášen rozsudek v jeho prospěch. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak s ohledem na shora uvedenou judikaturu neúplné, tudíž nesprávné.
45. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však takové vady řízení neshledal.
46. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. částečně odmítl, neboť v rozsahu výroku I, kterým byl potvrzen zamítavý výrok o věci samé co do náhrady materiální újmy a práva na valorizaci starobního důchodu (výrok II) je vadné (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v části podle §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, ve kterém byl změněn vyhovující výrok o věci samé (výrok I), jakož i potvrzen zamítavý výrok o věci samé co do částky 326 409 Kč (výrok II) a výrok o nákladech řízení (výrok III) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 4. 2019, č. j. 18 C 143/2016-207, jakož i ve výroku II o nákladech odvolacího řízení zrušil a v tomto rozsahu věc podle §242 odst. 1, 2 písm. a) o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
47. Na odvolacím soudu bude, aby se na podkladě skutkových zjištění znovu zabýval důvodností žalobcova nároku, a to zejména otázkou významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele, přičemž nebudou-li zjištěny okolnosti vylučující domněnku vyššího významu řízení, posoudí význam řízení podle této domněnky a následně zvolí adekvátní formu odškodnění. Přitom bude třeba postavit na jisto, zda byl žalobcův nárok v průběhu posuzovaného řízení uhrazen a kdy, popřípadě jak a kdy žalobce na uhrazení své pohledávky reagoval a zdali se v jeho případě nejednalo jen o zjevně bezúspěšné uplatňování práva (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014). Bylo-li již v posuzovaném případě rozhodnuto, jak uvedl žalobce v dovolání, a toto rozhodnutí bude pravomocné, pak odvolací soud z tohoto rozhodnutí vyjde, jinak si shora uvedenou skutečnost (zda a kdy byla žalobci pohledávka uhrazena) posoudí sám. Pokud by totiž bylo postaveno na jisto, že byl žalobní nárok zcela uhrazen do 1 roku od podání žaloby, avšak žalobce na to procesně nijak nereagoval, pak by mohl obstát závěr odvolacího soudu o marginální újmě bez ohledu na to, že šlo o pracovněprávní nárok, jinak nikoli.
48. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
49. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 1. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu