ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.190.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 190/2021-201
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) P. B. , narozeného XY, bytem XY, b) J. B. , narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody a o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 75/2018, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 54 Co 160/2020-154, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 54 Co 160/2020-154, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2020, č. j. 65 C 75/2018-111, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se v řízení domáhají společně částky 1 278 400 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jež jim měla vzniknout znehodnocením jejich domu a přilehlých pozemků v důsledku nezákonných územních rozhodnutí a následné realizace stavby XY na pozemcích p. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY (dále jen „Stavba“, kterýžto pojem je nadále vyhrazen zamýšlenému výsledku činnosti stavebníka, na rozdíl od pojmu „stavba“, který bude naopak užíván ve významu vlastní stavební činnosti – výstavby – či obecného označení blíže neurčeného stavení). Žalobci též požadují každý samostatně částku 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jim měla vzniknout ze stejného důvodu. Nemajetková újma pak spočívala v tom, že žalobci byli nuceni činit mnoho právních kroků na obranu proti nezákonnému rozhodování správních orgánů, což bylo zcela vyčerpávající a vysilující, přičemž tato újma byla umocněna pocitem beznaděje a marnosti z toho, že činěné právní kroky byly bezvýsledné, když navzdory potvrzené nezákonnosti umístění Stavby došlo k tomu, že je postavena a užívána. Dle žalobních tvrzení též nelze opomenout dotčení nemovitostí žalobců v důsledku negativních vlivů realizace Stavby (prašnost, hluk a vibrace ze stavebních strojů a technologií užívaných při výstavbě a pohyb jeřábu nad jejich pozemkem) a konečně negativní důsledky vzniklé v důsledku existence samotné Stavby, tedy zhoršení kvality okolního prostředí a pohody bydlení, trvalé narušování soukromí žalobců a dopravní zátěž v bezprostřední blízkosti nemovitostí žalobců.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č. j. 65 C 75/2018-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) na náhradu nemajetkové újmy částku 117 450 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) na náhradu nemajetkové újmy částku 117 450 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce a) na náhradu nemajetkové újmy domáhal zaplacení částky 382 550 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně b) na náhradu nemajetkové újmy domáhala zaplacení částky 382 550 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali částky 1 278 400 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 6, Odbor výstavby (dále jen „úřad“), ze dne 2. 5. 2011, č. j. MCP6 038989/2011 (dále jen „rozhodnutí 1“), bylo rozhodnuto o podmínkách umístění Stavby a též o námitkách účastníků řízení. K odvolání žalobců bylo rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor stavební (dále jen „magistrát“), ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. S-MHMP 713814/2011/OST/No (dále jen „rozhodnutí 2“), rozhodnutí 1 částečně změněno a částečně potvrzeno. Žalobci proti posledně uvedenému rozhodnutí podali správní žalobu, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013, č. j. 11 A 115/2012-57, tak, že rozhodnutí 2 bylo zrušeno a věc vrácena magistrátu k dalšímu řízení, neboť správní soud shledal napadené rozhodnutí nedostatečně odůvodněné, a tedy nezákonné ve smyslu §78 odst. 1 zákona č. 150/2001 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Následně bylo dne 16. 4. 2014 vydáno rozhodnutí magistrátu, sp. zn. S MHMP/713814/2011/SUP/No (dále jen „rozhodnutí 3“), jímž bylo rozhodnutí 1 částečně změněno (doplněním znění výroku) a částečně opět potvrzeno. Na základě správní žaloby žalobce a) proti rozhodnutí 3 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6 A 107/2014-85, tak, že rozhodnutí 3 zrušil (opět z důvodu nezákonnosti ve smyslu §78 s. ř. s.) a věc vrátil magistrátu k dalšímu řízení. Ten následně rozhodnutím ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. S-MHMP 960662/2017/STR, zrušil rozhodnutí 1 a věc vrátil úřadu k dalšímu řízení. Usnesením úřadu ze dne 6. 10. 2017, č. j. MCP6 082072/2017, bylo řízení o umístění Stavby s odkazem na §94 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), zastaveno. V mezidobí bylo totiž dne 8. 7. 2013 vydáno rozhodnutí úřadu o stavebním povolení, č. j. MCP6 036235/2013 (dále jen „stavební povolení“), na základě nějž bylo započato se stavebními pracemi na Stavbě, přičemž žalobci nebyli uvedeni v seznamu subjektů, jimž bylo rozhodnutí doručováno. Poté, co se žalobce a) dozvěděl o existenci stavebního povolení, podal žádost na obnovu řízení, jež byla zamítnuta rozhodnutím úřadu ze dne 27. 7. 2015, č. j. MCP6 063274/2015. K odvolání žalobce a) magistrát rozhodnutím ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. S-MHMP 1608385/2015/STR, posledně uvedené rozhodnutí úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Úřad následně rozhodnutím ze dne 7. 3. 2016, č. j. MCP6 018159/2016, návrh na obnovu řízení opětovně zamítl, přičemž k odvolání žalobce a) směřujícímu proti posledně citovanému rozhodnutí magistrát vydal dne 20. 6. 2016 rozhodnutí, sp. zn. S-MHMP 754022/2016/STR, jímž napadené rozhodnutí potvrdil. Stavba tedy byla na základě výše uvedeného stavebního povolení vybudována a zkolaudována rozhodnutím úřadu ze dne 4. 11. 2016, č. j. MCP6 096639/2016, a následně začala být využívána ke svému účelu, jímž je poskytování ubytovacích služeb. Stavba obsahuje v 1. PP hromadnou garáž o 19 místech pro osobní automobily, v 1. NP 4 ubytovací jednotky o kapacitě 6 osob, 4 kanceláře, v 2. NP 8 ubytovacích jednotek o kapacitě 12 osob a v 3. NP 7 ubytovacích jednotek o kapacitě 14 osob. Žalobci jsou vlastníky nemovitostí, které jsou v blízkosti Stavby a jejichž hodnota se měla v důsledku existence Stavby snížit dle žalobci předloženého znaleckého posudku o 1 278 407 Kč.
4. Po právní stránce se soud prvního stupně zabýval nejprve nárokem na náhradu škody. Konstatoval, že podmínka existence nezákonného rozhodnutí byla v projednávané věci splněna, když rozhodnutí 1, 2 a 3 byla pro svoji nezákonnost zrušena. Ohledně podmínky příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou však soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato není dána. Dle soudu prvního stupně prvotní podstatnou příčinnou tvrzeného zásahu do hodnoty nemovitostí žalobců nebyla žalobci označená rozhodnutí 1, 2, a 3, neboť Stavba vznikla na základě stavebního povolení, na které ve smyslu §94 odst. 5 stavebního řádu nemá zrušení rozhodnutí o umístění Stavby vliv. Pokud tedy došlo ke škodě na majetku žalobců, stalo se tak na základě stavebního povolení, které bylo z hlediska kauzálního nexu hlavní příčinnou (tedy tím rozhodnutím, které umožnilo realizaci Stavby), a nikoliv na základě územních rozhodnutí 1, 2 a 3.
5. Ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu soud prvního stupně uzavřel, že činnost správních orgánů projevující se ve vydání rozhodnutí 1, 2, a 3 naplňovala zcela jednoznačně předpoklady pro vznik žalobci tvrzené újmy. Skutečnost, že správní orgány opakovaně vadně rozhodovaly a navíc magistrát opakovaně nerespektoval závazný právní názor vyjádřený ve výše uvedených rozsudcích správního soudu ve spojení s několik let trvající marnou snahou žalobců domoci se zákonného rozhodnutí ve věci významné pro jejich majetková práva, vedla soud prvního stupně k závěru, že žalobci v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími pociťovali frustraci, marnost a beznaděj. Tento negativní dopad do osobnostní sféry žalobců byl navíc umocněn tím, že přestože aktivně využívali procesních nástrojů k nápravě nezákonných rozhodnutí, bylo přesto vydáno stavební povolení a stavebník na protilehlém pozemku Stavbu zrealizoval. Soud prvního stupně nabyl přesvědčení, že každá osoba by v postavení žalobců pociťovala stejný zásah do své osobnostní sféry, a tedy vznik nemajetkové újmy ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Soud prvního stupně dále konstatoval, že nepovažuje za dostačující zadostiučinění za nemajetkovou újmu v podobě konstatování porušení práva, pročež přikročil k přiznání zadostiučinění v relutární formě. Při úvahách o výši zadostiučinění uvedl, že přiznaná částka zadostiučinění v projednávané věci musí odpovídat částkám přiznávaným v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; nelze-li nalézt takový případ, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. To vše za účelem dosažení spravedlivého výsledku. Na základě uvedeného provedl soud prvního stupně srovnání s případy vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, které jsou v soudní praxi relativně časté. Vycházel tak při určení částky zadostiučinění ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a zvážil též jednotlivá kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk. Celková doba, po kterou byli žalobci vystaveni shora popsaným škodlivým zásahům do jejich osobnostní sféry způsobených nezákonnými rozhodnutími, počala dle názoru soudu prvního stupně běžet vydáním rozhodnutí 1 (tedy dne 2. 5. 2011) a neskončila dříve než zrušením rozhodnutí 3 (tedy dne 29. 3. 2017). Soud vyšel z doporučení obsaženého ve Stanovisku, že za přiměřené je zpravidla považováno, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč a přiznal za tuto dobu částku blížící se hranici horního tohoto intervalu, tedy celkově částku ve výši 117 450 Kč, přičemž žádné důvody pro její další modifikaci z důvodu procesní aktivity žalobců, povahy řízení, aktivity žalovaného a délky řízení neshledal. Konečně soud uvedl, že tvrzení žalobců ohledně existence škody ( sic – správně patrně: nemajetkové újmy) spočívající v omezení spojených s realizací Stavby a jejím následným provozem nelze v příčinné souvislosti spojovat s rozhodnutími 1, 2 a 3, neboť je třeba rozlišovat újmu plynoucí ze samotného rozhodnutí od újmy působené existencí již realizované Stavby.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná.
8. Odvolací soud se se soudem prvního stupně plně ztotožnil též v rovině právního posouzení. Pro úplnost toliko dodal, že byť je pochopitelné, jak žalobci následky realizace Stavby vnímají, v intencích zákona č. 82/1998 Sb. nejsou splněny předpoklady pro odškodnění toho, co požadují. Stavba existuje legálně na základě platného stavebního povolení a kolaudačního souhlasu o povoleném účelu užívání Stavby. Zadostiučinění, které bylo poskytnuto jako náhrada nemajetkové újmy, odvolací soud považoval za nadstandardní, postup soudu prvního stupně však aproboval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci i žalovaná.
10. Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v tom rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, IV, V a VI, a též ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobci v dovolání zformulovali otázku, zda je dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím o umístění Stavby a škodou, resp. nemajetkovou újmou, způsobenou existencí (postavením) a užíváním Stavby umístěné tímto nezákonným územním rozhodnutím. Přípustnost dovolání je dle žalobců dána tím, že tato otázka doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalobci namítali, že odvolací soud otázku příčinné souvislosti posoudil nesprávně, když zcela opomněl, že bez územního rozhodnutí by nebylo možno vydat ani stavební povolení a Stavbu postavit a užívat. Stavební povolení totiž nepůsobí jako nová výlučná a samostatná příčina, jež by sama o sobě mohla vyvolat vznik škody, nýbrž je článkem v řetězci všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň je však příčinou jiného jevu), jemuž předcházelo právě vydání nezákonného územního rozhodnutí. To je dle žalobců naopak prvotní příčinnou vzniku tvrzené škody. Dle žalobců pak neobstojí ani odkaz na §94 odst. 5 stavebního řádu, neboť skutečnost, že eventuální zrušení územního rozhodnutí nemá vliv na již vydané stavební povolení, nevyvrací fakt, že existence pravomocného územního rozhodnutí je nutným předpokladem pro vydání stavebního povolení. Ani legální existence Stavby tak nevylučuje odpovědnost státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. K nároku na náhradu nemajetkové újmy žalobci uvedli, že následky nezákonného rozhodnutí, tj. existence a užívání Stavby, nejsou ohraničeny dobou, kterou vymezil soud prvního stupně, ale trvají stále, pročež jim měla být přiznána celá požadovaná částka. Je třeba připomenout, že nemajetková újma dovolatelům vzniklá není nijak zhojena tím, že byla zrušena jednotlivá územní rozhodnutí, když se tato skutečnost nikterak neodrazila v realitě a Stavba nadále existuje a je používána, což působí žalobcům nadále nemajetkovou újmu, a je tedy zřejmé, že následky nezákonných rozhodnutí jsou trvalé. Žalobci navrhli, aby dovolací soud v napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
11. Ve vyjádření k dovolání žalobců žalovaná rozporovala jejich námitky ohledně neexistence příčinné souvislosti. Uvedla, že v době vydání stavebního povolení byla územní rozhodnutí 1 a 2 v právní moci a opětovně odkázala na §94 odst. 5 stavebního řádu. Krom toho námitky uplatňované žalobci ve správním řízení se nijak neprokázaly, čímž se jednalo toliko o jejich subjektivní názor, stejně jako v případě jejich závěru, že na daném místě Stavba „vůbec neměla stát“. Dle žalované nebyly v dané věci naplněny podmínky odpovědnosti státu za škodu a za nemajetkovou újmu.
12. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Uvedla, že odvolací soud se při řešení otázky přiměřenosti zadostiučinění podle §31a odst. 1 a 2 OdpŠk odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dle žalované nelze přisvědčit závěru soudu nižších stupňů o nutnosti poskytnutí zadostiučinění ve formě finančního plnění, když i konstatování porušení práva je plnohodnotnou (a základní) formou zadostiučinění. Navíc bylo-li soudy nižších stupňů ve věci aplikováno Stanovisko (jež sjednocuje rozhodovací praxi soudů ve věcech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení), mělo být aplikováno „tak, jak bylo vydáno a odůvodněno“. Soudy nižších stupňů tak měly za první dva roky posuzovaného řízení snížit částku na polovinu, měly přihlédnout k tomu, že účastníkům nesvědčí domněnka zvýšeného významu, a též měly zohlednit, že v posuzovaném řízení vystupovalo více poškozených, kteří nemajetkovou újmu sdílí. Z rozsudku obou soudů nižších stupňů není žalované zřejmé, jak bylo zasaženo do osobnostní sféry žalobců způsobem, který by bylo nutno kompenzovat finančně v nadstandardní výši. Žalobci nebyli hlavními, ale vedlejšími účastníky správního řízení a jeho význam nemohl být pro žalobce zvýšený. Soudy nižších stupňů dle žalované také „nesprávně posoudily splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou škodou, co se týče zásahu do konkrétních osobních práv žalobců, a zejména posouzení příčinné souvislosti mezi tímto zásahem, způsobenou újmou a nezákonným rozhodnutím. Určení, do jakých konkrétních osobních práv žalobců bylo zasaženo, je dle žalované podstatné i pro posouzení stanovené výše přiměřeného zadostiučinění.“ Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, popř. aby napadené rozhodnutí a též rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované namítali, že její dovolání není přípustné, když s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu není částka zadostiučinění za nemajetkovou újmu přiznaná soudy nižších stupňů zcela zjevně nepřiměřená. Oproti tvrzení žalované se žalobci domnívají, že soudy vysvětlily, na jakých právech (a to i základních) byli žalobci zkráceni a že částka zadostiučinění jim přiznaná není neadekvátní. K dalším námitkám žalované žalobci uvedli, že Stanovisko nelze aplikovat mechanicky a pro danou věc není přiléhavé krátit přiznanou částku zadostiučinění za první dva roky vedení řízení. Stejně tak není podstatné, zda žalobci byli hlavními či vedlejšími účastníky správního řízení. Žalobci uzavřeli, že soudy nižších stupňů správně zkonstatovaly naplnění podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, stejně jako správně nárok posoudily z hlediska formy zadostiučinění.
II. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání žalobce i žalované byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1 a §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalované.
19. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000, uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalovaná takovou osobou není v rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem ve výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, IV a V. V tomu odpovídajícím rozsahu byla žalovaná ve věci úspěšná a v této části je dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
20. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou, resp. výší, se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v tomto případě není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
21. Ve smyslu výše uvedeného nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otázka přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud převzal závěry soudu prvního stupně, který s ohledem na jedinečnost skutkových okolností případu vytvořil a řádně a pečlivě odůvodnil specifickou metodu výpočtu relutárního zadostiučinění nemajetkové újmy žalobkyně analogicky odvozenou od principu nejistoty koncipovaného v případech zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Dožaduje-li se žalovaná revize formy a výše zadostiučinění ve smyslu Stanoviska, pomíjí, že ačkoliv lze pro jedinečnost dané věci akceptovat postup soudů nižších stupňů, využily-li analogicky závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl právě ve Stanovisku, nelze jej na případ aplikovat „beze zbytku“, jak namítá žalovaná, když skutkové okolnosti případu jsou ojedinělé a žalobci se nedožadují zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, či usnesení ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4555/2018), na níž Stanovisko primárně míří. Nelze tak dospět k závěru, že by úvahy, jež vedly soudy nižších stupňů k přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v předmětné formě a výši, byly nepřiměřené a odůvodňující tedy v tomto směru meritorní přezkum.
22. Ve vztahu k tvrzení žalované, že soudy nesprávně posoudily splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou škodou ( sic! ) co se týče zásahu do konkrétních osobních práv žalobců, a zejména posouzení příčinné souvislosti mezi tímto zásahem, způsobenou újmou a nezákonným rozhodnutím, podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná v tomto směru nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a neformulovala právní otázku, jež by měl dovolací soud v souvislosti s tímto jejím tvrzením řešit.
23. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
24. Dovolání žalované není objektivně přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř v rozsahu, ve kterém napadla nákladový výrok II rozsudku odvolacího soudu a v rozsahu, ve kterém napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, jíž odvolací soud potvrdil nákladový výrok VI rozsudku soudu prvního stupně.
25. Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému dovolání žalované dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání žalobců a shledal jej přípustným pro posouzení otázky existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou, resp. nemajetkovou újmou, a nezákonnými rozhodnutími v situaci, kdy po zrušení nezákonných rozhodnutí neskončilo navazující řízení novým rozhodnutím ve věci samé, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
29. Podle §8 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odst. 3).
30. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).
31. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle §5 písm. a) ve spojení s §7 OdpŠk současné splnění třech předpokladů: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
32. Obecně přitom platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3082/2012). Žalobci skutková zjištění soudů obou stupňů v podaném dovolání nikterak nezpochybňují a přípustně v něm podle jeho obsahu formulují výlučně právní otázku, zda existence pravomocného stavebního povolení vydaného na základě později zrušeného územního rozhodnutí je skutečností samou o sobě způsobilou vyloučit závěr o příčinné souvislosti mezi tímto nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, resp. zda lze spatřovat příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a nezákonným územním rozhodnutím, když na základě něj bylo vydáno stavební povolení, jež nikdy nebylo zrušeno a jež se stalo podkladem pro realizaci Stavby, která měla ve sféře žalobců způsobit škodu v podobě znehodnocení jejich nemovitostí.
33. Pro daný případ je v prvé řadě určující posouzení právní otázky, v důsledku jaké skutečnosti žalobcům vznikla jimi tvrzená škoda. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází jedině tehdy, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li však původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009).
34. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny ( conditio sine qua non ; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti). Ústavní soud v uvedeném (ve vztahu k obecným soudům podle čl. 89 odst. 2 Ústavy rovněž závazném) nálezu ohledně teorie adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „[v] řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“ K témuž závěru ostatně dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
35. Ke vzniku žalobci tvrzené škody vedly dvě zřetelně na sebe navazující skutečnosti (příčiny), a to pravomocné územní rozhodnutí 1 ve spojení s rozhodnutím 2 (která byla později zrušena) a z nich vycházející stavební povolení, na základě nějž došlo k výstavbě a později kolaudaci a užívaní Stavby. Za výlučnou příčinu vzniku škody tak není možno považovat pouze stavební povolení s tím, že toto nebylo výslovně zrušeno (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10, nebo ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, popř. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009), když jeho vydání bylo ve smyslu stavebního řádu [srov. §111 odst. 1 písm. a) stavebního řádu] nutným důsledkem pokračování v realizaci vůle stavebníka, a tedy dalším článkem ve výše zmiňovaném řetězci příčinné souvislosti. Řečeno stručně: pokud by nebylo vydáno územní rozhodnutí, jež se posléze ukázalo nezákonným, nemohlo by být vydáno ani stavební povolení, jež následně ospravedlnilo zahájení a vlastní realizaci Stavby samotné.
36. Nejvyšší soud s ohledem na výše označená rozhodnutí dospěl k závěru, že samotná skutečnost, že stavební povolení nebylo formálně zrušeno, nemá za daných zcela specifických okolností případu za následek – z hlediska zachování příčinné souvislosti – vyloučení odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., pakliže nezákonnost rozhodnutí vychází ze skutečnosti, že je založeno na jiném rozhodnutí, které bylo jako nezákonné zrušeno, a jediným prostředkem, kterým bylo možno toto rozhodnutí odklidit, byl pouze návrh na obnovu řízení, jehož neúčinné využití ovšem nelze v souladu s §8 odst. 3 OdpŠk žalobcům klást k tíži. Z téhož důvodu pak Nejvyšší soud považuje z hlediska existence kauzálního nexu za bezpředmětný odkaz soudu prvního stupně (s jehož právním posouzením se odvolací soud ztotožnil) na §94 odst. 5 stavebního řádu, dle nějž nemá zrušení rozhodnutí o umístění stavby na již vydané stavební povolení žádný vliv. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že jedinou příčinnou žalobci tvrzené škody je pravomocné stavební povolení, jež nikdy nebylo zrušeno, a nikoliv jimi označená nezákonná územní rozhodnutí, pročež ve věci nemůže být příčinná souvislost dána, je jeho právní posouzení přinejmenším neúplné, a tudíž nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2153/2020).
37. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že z hlediska zjištění příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou (tj. z hlediska zjištění, zda by tvrzená újma nevznikla vůbec, nebo vznikla jinak, nebýt nezákonného rozhodnutí) je zpravidla třeba zohlednit konečný výsledek řízení, ve kterém bylo nezákonné řízení vydáno. Novým rozhodnutím, které je obsahově shodné se zrušeným nebo změněným nezákonným rozhodnutím, totiž zpravidla dojde k „legalizaci“ následku původního rozhodnutí, a mezi tvrzenou škodou a nezákonností daného rozhodnutí nemůže být proto dán poměr příčiny a následku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013).
38. Jestliže však původní řízení neskončí vydáním nového rozhodnutí ve věci samé (jako v této věci, kde územní řízení skončilo zastavením s tím, že došlo-li v souladu s §94 odst. 5 stavebního řádu po povolení stavby ke zrušení územního rozhodnutí, nové územní rozhodnutí se již nevydává), je na žalobcích, aby tvrdili a prokázali, že nebýt vydání nezákonného rozhodnutí, jimi tvrzená újma by nevznikla nebo by vznikla jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016). V případě žalobců v této věci to znamená nutnost tvrdit a prokázat, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke vzniku Stavby by nikdy nedošlo, tedy že zde takové okolnosti, pro které realizace Stavby nemohla být povolena v rozsahu, v jakém povolena byla (čímž mělo dojít ke vzniku škody na straně žalobců), respektive nemohla být povolena vůbec, přičemž její realizaci umožnilo právě jen dané nezákonné rozhodnutí.
39. Uvedené se pak logicky vztahuje i na nárok žalobců na náhradu nemajetkové újmy v tom rozsahu, v němž tvrdili negativní vlivy a posléze i (trvalé) negativní dopady v důsledku realizace Stavby a jejího následného provozu. Soudům nižších stupňů lze dát za pravdu, že je rozdíl mezi újmou plynoucí ze samotného rozhodnutí – spočívající ve frustraci a pocitu marnosti, za níž žalobcům bylo zadostiučinění přiznáno – od újmy působené existencí realizované Stavby. Pod prizmatem výše uvedeného je však zřejmé, že příčinnou souvislost ohledně této nemajetkové újmy žalobců též nelze bez dalšího vyloučit s tím, že Stavba byla vybudována v důsledku platného stavebního povolení, aniž by soud důsledněji zjišťoval kauzální sled událostí. Jinými slovy, tvrdí-li žalobci, že mimo vzniknuvší škodu jim byla v důsledku nezákonných rozhodnutí (které v konečném důsledku vedly k realizaci Stavby) způsobena též újma nemajetkového charakteru, je i zde nutno, aby tvrdili a prokázali, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke vzniku Stavby by nikdy nedošlo, tedy byly zde takové okolnosti, pro které realizace Stavby nemohla být povolena v rozsahu, v jakém povolena byla (čímž mělo dojít ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobců), respektive nemohla být povolena vůbec, přičemž její realizaci umožnilo právě jen dané nezákonné rozhodnutí.
40. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
41. Nejvyšší soud v tomto směru nemohl přehlédnout, že soud prvního stupně si dostatečně neujasnil povahu jednotlivých nároků na náhradu nemajetkové újmy zformulovaných žalobci, přestože si byl vědom jejich odlišnosti (srov. odst. 5 a 39). Žalobci tvrdili, že jim byla způsobena nemajetková újma jednak skutečností, že navzdory zrušení územních rozhodnutí předmětná Stavba stojí, pročež pociťovali frustraci a bezmoc, dále však i skutečností, že během výstavby museli snášet negativní vlivy s ní spojenými a též následné (trvalé) negativní důsledky existence Stavby spočívající ve zhoršení kvality okolního prostředí a pohody bydlení, v narušování soukromí žalobců a v dopravní zátěži v bezprostřední blízkosti nemovitostí žalobců. Bylo tak na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. žalobce vedl k jednoznačné klasifikaci a kvantifikaci jednotlivých nároků, když, jak výše uvedeno, je zřejmé, že tyto nároky jsou odlišné povahy (jsou budovány na odlišném skutkovém základu) a je nutné o nich rozhodnout separovaně. Nenapravil-li odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně, je napadené rozhodnutí zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2888/2019, či ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5522/2017). Jakkoliv tedy dovolací soud odmítl námitky žalované, jimiž brojila proti výši přiznaného zadostiučinění, nezbývá, než rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušit, byť jen z procesních důvodů, i v tomto rozsahu, když prozatím není jednoznačné, v jakém rozsahu žalobci spojují žalovanou částku s jednotlivými nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dovolací soud na tomto místě připomíná, že ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk je případem způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývajícím z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Dovolací soud tak může změnit (samozřejmě i zrušit) rozhodnutí odvolacího soudu o poskytnutí zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk i v širším rozsahu, než bylo dovoláním napadeno, a tudíž může rozhodnout i v neprospěch dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2405/2020). Právě naznačený postup se prosadí i v poměrech právě projednávané věci, zvláště s přihlédnutím k tomu, že v rozsahu nemajetkové újmy dosud žaloba nebyla projednatelná.
42. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i jej, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
43. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby nejprve postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění shora uvedené vady žaloby. Soud prvního stupně se tak postará o to, aby žalobci rozlišili, jakého zadostiučinění se z celkové částky 500 000 Kč domáhají z důvodu pocitu frustrace a marnosti svého počínání při snaze zvrátit realizaci Stavby, jaké zadostiučinění požadují z důvodu negativních vlivů realizace Stavby (prašnost, hluk a vibrace ze stavebních strojů a technologií užívaných při výstavbě a pohyb jeřábu nad jejich pozemkem) a jaké zadostiučinění požadují za negativní dopady vzniklé v důsledku existence samotné Stavby, tedy zhoršení kvality okolního prostředí a pohody bydlení, trvalé narušování soukromí žalobců a dopravní zátěž v bezprostřední blízkosti nemovitostí žalobců. Po odstranění vad žaloby opětovně posoudí otázku příčinné souvislosti ve světle výše uvedených závěrů. Jako otázku předběžnou při rozhodování o samotné existenci příčinné souvislosti bude třeba zjišťovat (a to případně též za postupu podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) možnost úspěchu žalobců v původním řízení o vydání územního rozhodnutí. Nejvyšší soud pak již jen pro úplnost doplňuje, že naplnění podmínky příčinné souvislosti se zkoumá vždy ke každému z jednotlivých nároků samostatně a že z hlediska příčinné souvislosti není bez významu, zda škodu poškozenému primárně nezpůsobila jiná osoba (např. stavebník), neboť v takovém případě by bylo zapotřebí zvažovat též to, zda stát nevystupuje v rámci subsidiarity jeho odpovědnosti jako tzv. poslední dlužník (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, či ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).
44. Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu