ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2028.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2028/2021-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 264/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 22 Co 20/2021-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 228/2013.
Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 10. 2020, č. j. 17 C 264/2017-88, podanou žalobu zamítl (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pak pro jeho vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Při řešení otázky postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení (jenž měl být dle žalobcova názoru zatížen procesními nedostatky odvozovanými od skutečnosti, že žalobce byl trestně stíhán v rámci společného řízení vedeného proti většímu počtu obviněných, s nimiž však neměl nic společného) a jeho promítnutí do závěru o přiměřenosti délky tohoto řízení, se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je předně patrné, že se odvolací soud otázkou postupu soudu v posuzovaném řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), zabýval, čímž dostál závěrům plynoucím zejména ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Uzavřel-li poté, že kritérium postupu orgánu veřejné moci pro závěr o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení nesvědčí, což učinil na základě skutkových zjištění, podle nichž v tomto řízení bylo postupováno plynule, koncentrovaně a bez závažných pochybení, přičemž zohlednil i to, že žalobcovo stíhání společně s dalšími 25 obviněnými odůvodňovala skutečnost, že skutky, které byly žalobci kladeny za vinu, souvisely se skutky, za něž byli v předmětném řízení stíháni další spoluobvinění (vztah k témuž místu, totožný modus operandi i souvislost s jednáním stejných osob), taktéž se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. S ohledem na uvedené skutkové závěry je totiž tento závěr v souladu se závěry vyslovenými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tedy ve vztahu k této otázce dovodit nelze. Pokud pak žalobce tvrdí, že délka řízení byla negativně ovlivněna projednáváním skutků dalších spoluobviněných, které s ním nikterak nesouvisely, konstruuje řešení dané otázky na jiném skutkovém základě, než jaký plyne z napadeného rozsudku, čímž brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod (srov. a contrario §241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a tím i přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ve vztahu k otázce postupu soudu v posuzovaném řízení nezakládá ani poukaz žalobce na dobu devíti měsíců, po kterou trvalo vyhotovení rozsudku v posuzované věci. Vzhledem ke zjištěnému charakteru dané trestní věci a z něho vycházející rozsáhlosti a obsahové náročnosti tohoto rozhodnutí čítající přes 120 stran textu, jakož i s přihlédnutím ke zjištění odvolacího soudu, že k prodlužování doby pro vyhotovení rozsudku docházelo vždy v souladu s §129 odst. 3 trestního řádu (tj. s příslušným souhlasem předsedy soudu), lze závěr odvolacího soudu o tom, že se sice jedná dobu nadstandardně dlouhou, nikoliv však o dobu představující zcela nepřiměřenou a zbytečnou prodlevu, jež by pro svou neospravedlnitelnost odůvodňovala závěr o průtahu v řízení, považovat rovněž za souladný s tím, jak pojem průtahu v řízení chápe ustálená judikatura Nejvyššího soudu představovaná např. částí IV c) Stanoviska nebo i žalobcem zmíněným rozsudkem ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4584/2010.
Žalobcovo dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. ani ve vztahu k otázce posouzení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu veřejné moci, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle názoru dovolatele odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Odvolací soud totiž zcela v souladu s touto judikaturou srozumitelně a logicky objasnil, na základě jakých skutečností a úvah dovodil, že k délce posuzovaného řízení přispěl rozhodnou měrou nikoliv postup orgánu veřejné moci, který by bylo lze klást žalované k tíži, nýbrž právě jeho zjištěná zvýšená procesní a skutková složitost, která, byť toto řízení probíhalo jen v jedné instanci, byla vyvolána komplikacemi způsobenými velkým počtem obviněných a řešených skutků, jakož i rozsahem provedeného dokazování. Tím, že odvolací soud do řešení této otázky promítl právě i aspekt vycházející z počtu obviněných a z jím vyvolaných procesních a právních komplikací, tj. aspekt, který v rámci posuzování kritéria složitosti řízení zohledňuje i Evropský soud pro lidská práva (jak patrno z rozsudku ESLP ze dne 20. 9. 2005, ve věci Nemeth proti České republice , stížnost č. 35888/02), se současně nejenže neodchýlil od závěrů plynoucích ze žalobcem zmíněných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, ale rozhodl též v souladu se závěry, které Nejvyšší soud vyslovil např. v rozsudcích dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, nebo ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018.
Ani otázka, zda je při posuzování přiměřenosti délky posuzovaného řízení třeba přihlédnout i k jeho výsledku, jenž v žalobcově případě spočíval ve zproštění obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu (z čehož žalobce dále dovodil nejen to, že zde nebyl důvod jej trestně stíhat, ale i to, že se tak nemělo dít ve společném řízení s dalšími spoluobviněnými), přípustnost podaného dovolání ve smyslu výše citovaného §237 o. s. ř. nezakládá. Závěr o tom, že při hodnocení otázky přiměřenosti délky posuzovaného řízení není výsledek tohoto řízení zásadně významný, totiž plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009 (jenž uvedenou otázku řešil ve vztahu k trestnímu řízení). Z uvedeného tak plyne, že se nejedná o otázku, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, jak se žalobce domnívá, ale i to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které výsledek posuzovaného řízení mezi zvažovaná kritéria nezahrnulo, je s uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu v souladu.
Odvolací soud vyhověl požadavkům plynoucím z ustálené judikatury dovolacího soudu i tím, že při úvaze o přiměřenosti délky posuzovaného řízení vyšel z konkrétních zjištěných okolností, jež se k tomuto řízení vztahovaly a toto řízení provázely, a nikoliv z hypoteticky uvažovaného „ideálního“ případu, jak žalobce v dovolání prosazuje. Při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, jež by z pohledu §31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV. Stanoviska, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017). Již proto není na místě provádět jakékoliv srovnávání posuzovaného řízení s průběhem jiných řízení, tím spíše pak z těchto jiných řízení bez dalšího dovozovat, že délka posuzovaného řízení představuje délku nepřiměřenou. Ani ve vztahu k této otázce tudíž nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit.
Namítá-li pak žalobce, že odvolací soud „nepřihlédl ke skutečnosti významu věci pro žalobce“, ve vztahu k této otázce podané dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě upravené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny. Žalobcovo dovolání totiž v této části nevyhovuje náležitostem vyžadovaným v §241a odst. 2 o. s. ř., v souladu s nímž musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Konkrétní vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k uvedené otázce, totiž z podaného dovolání neplyne, neboť z něj není zřejmé, zda se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo zda tato otázka má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, a dále stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, a nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu