ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3540.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3540/2020-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců: a) R. A. , narozeného XY, bytem XY, b) P. A. , narozeného XY, bytem XY a c) P. A. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem v Písku, Přátelství 1960, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 217/2016, o dovolání žalobců a) a c) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2020, č. j. 12 Co 14/2020-253, takto:
I. Dovolání žalobců a) a c) se odmítá.
II. Žalobci a) a c) a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 18. 3. 2019, č. j. 29 C 217/2016-211, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku ve výši 126 097 Kč (výrok I rozsudku), žalobci b) částku 76 097 Kč (výrok II rozsudku) a žalobci c) částku 89 219 Kč (výrok III rozsudku). Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl, ve vztahu k žalobci a) v částce 1 411 453 Kč (výrok IV rozsudku), k žalobci b) v částce 160 000 Kč (výrok V rozsudku) a k žalobci c) v částce 496 878 Kč (výrok VI rozsudku). Žalované uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobci a) částku ve výši 15 089 Kč (výrok VII rozsudku) a žalobci b) částku ve výši 15 599 Kč (výrok VIII rozsudku). Žalobci c) uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 38 Kč (výrok IX rozsudku).
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavých výrocích IV, V, a VI o věci samé a dále ve výrocích VII, VIII a IX o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobci domáhali náhrady škody, jež jim měla vzniknout zaplacením nákladů na obhajobu, a dále požadovali náhradu nemajetkové újmy za nedůvodně vedené a nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání, které bylo naposledy vedeno před Okresním soudem v Písku podle sp. zn. 2 T 49/2013 (dále též jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a) a c) včasným dovoláním směřujícím proti výroku I, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zčásti subjektivně nepřípustné.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
Podal-li tak žalobce a) dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jímž byl potvrzen rozsudek ve vztahu k žalobcům b) a c) a shodně, podal-li žalobce c) dovolání v rozsahu, který se naopak týkal jen žalobců a) a b), pak jsou v tomu odpovídajícím rozsahu podaná dovolání subjektivně nepřípustná, neboť každý ze žalobců v řízení uplatňoval svůj vlastní nárok (srov. §91 odst. 1 o. s. ř.) a naopak dovolatelé neměli postavení tzv. nerozlučných společníků podle §91 odst. 2 o. s. ř., kdy by úkony jen jednoho z nich platily i pro ostatní. Řečeno jinak: každý ze žalobců byl oprávněn napadnout jen takovou část rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto pro něj nepříznivě právě a jen o jeho právech nebo povinnostech.
Dovolání žalobců a) a c) je dále částečně nepřípustné i objektivně, a to v rozsahu, jímž byly výrokem I rozsudku odvolacího soudu potvrzeny nákladové výroky (VII až IX) rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se nákladů řízení.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné ani proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu ke každému ze žalobců zvlášť. Je proto nerozhodné, že součet nároků jednotlivých žalobců hranici hodnotového omezení přípustnosti dovolání přesahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2003/2010).
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval dovoláním napadeným výrokem I rovněž o nároku žalobce a) na náhradu škody za vyplacenou odměnu obhájci ve výši 1 453 Kč, o nároku žalobce c) v částce 50 000 Kč představující jeho výdaje spojené s cestováním ze Spolkové republiky Německo k trestnímu soudu, včetně náhrady za promeškaný čas a tzv. amortizace vozidla. Ohledně žalobce c) pak dovolání není z týchž důvodů přípustné ohledně částky 50 000 Kč, kterou uvedený žalobce požadoval přiznat coby nemajetkovou újmu v souvislosti s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.
Ve vztahu k dílčímu závěru odvolacího soudu o přiměřené délce posuzovaného řízení, nelze dovolání žalobce a) pro jeho vady věcně projednat [dovolání žalobce c) k téže otázce bylo výše shledáno pro jeho bagatelnost nepřípustným], neboť v něm, ve vztahu ke zpochybňovanému kritériu složitosti posuzovaného řízení (str. 11, odstavec čtvrtý dovolání), chybí zákonem vyžadovaný údaj o důvodu přípustnosti dovolání. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Nelze přitom vycházet ani z obsahu uvozujícího článku III dovolání, v němž je uvedeno, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak anebo která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zejména výše náhrady škody žalobců. K tomuto viz blíže níže “. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se totiž navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). Nejvyšší soud proto mohl přihlédnout jen k tomu, jak žalobci a) a c) vymezili přípustnost dovolání v jeho textu, a to vždy ve vztahu ke každé jimi formulované dílčí otázce.
Ohledně otázky předestřené dovoláním ve vztahu k posouzení nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení žalobcem a), konkrétně “ zda je možné akceptovat libovůli soudu, kdy po vrácení věci odvolacím soudem soud prvního stupně může ignorovat závazný právní názor odvolacího soudu a zda toto ignorování má vliv celkovou délku řízení a dále i na případný postup při odškodňování žalobců “, která podle obsahu dovolání dosud neměla být v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné není, neboť skutečnost, že Okresní soud v Písku (po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku) ignoroval závazný právní názor odvolacího soudu, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Uvedl-li odvolací soud v posuzovaném trestním řízení, že Okresní soud v Písku si má v novém rozhodnutí „ ujasnit skutkovou podstatu přečinu nebezpečného pronásledování “, nejde o nedodržení závazného právního názoru, jestliže okresní soud znovu uznal obviněné vinnými. Odvolací soud (soud prvního stupně) v nyní projednávané věci přihlédl k tomu, že ke zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Písku došlo pro jiný právní názor a nikoliv pro závažné vady řízení či nepřezkoumatelnost vydaných rozhodnutí. Úvahy odvolacího soudu se tak neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž, je-li důvodem zrušení rozhodnutí pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži, ledaže by se jednalo o nerespektování závazného právního názoru, přičemž v rušícím rozhodnutí musí být zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu nižšího stupně je rušeno právě z takového důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, usnesení ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1776/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).
K námitkám žalobců a) a c) upínajícím se k výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným zahájením trestního stíhání Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a zák. č. 82/ Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobců a) a c) není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
K námitce žalobců a) a c) o „nesplnitelnosti“ požadavku na srovnání věci žalobců s jinými obdobnými případy se dovolací soud již vyjádřil v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, když uzavřel, že je primárně na žalobci, aby uplatnil taková tvrzení umožňující soudu učinit srovnání vedoucí k závěru o přiměřenosti žalobcem požadovaného zadostiučinění; je však i v zájmu žalované, aby předestřela soudu srovnání s případy svědčícími naopak její námitce o nepřiměřenosti žalobcem požadované výše zadostiučinění; konečně není vyloučeno, a naopak bylo shledáno vhodným, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (k tomu rovněž srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Pokud žalobce, přes toliko přiměřené poučení podle §118a odst. 1 a 3 o s. ř. neoznačí vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, pak uvedená skutečnost není důvodem pro zamítnutí žaloby, nýbrž je na soudu, aby provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017).
Odvolací soud, který v tomto směru převzal závěry soudu prvního stupně, se tedy od předestřené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, neboť provedl srovnání posuzovaného případu s jinými jemu známými obdobnými případy, a to i s odůvodněním shod a odlišností v podstatných znacích těchto případů. Žalobci přitom zůstali v řízení i přes odpovídající poučení, jehož se jim dostalo od soudu prvního stupně, v tomto směru procesně pasivní a nemohlo být tedy ani provedeno srovnání s případy, jež by mohly být z pohledu žalobců vnímány jako ještě více shodné. Z obsahu porovnávaných věcí také, oproti domněnce žalobců a) a c), neplyne, že by v nich byla současně odškodňována i nepřiměřená délka trestního řízení.
V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že Ministerstvo spravedlnosti uveřejnilo seznam rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěný dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu, a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících nebo naopak snižujících intenzitu nemajetkové újmy způsobené žalobci. Uvedený seznam je veřejně dostupný na internetové stránce: https://justice.cz/web/msp/odskodnovani2 ?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu zpusobenou-trestnim-stihanim . Poškozeným rovněž nic nebránilo vedle toho požádat o poskytnutí potřebných informací postupem podle zákona č. 106/18998 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Nebylo tak, s odkazem na výše uvedenou judikaturu, procesní povinností soudu prvního stupně žalovanou na základě požadavku žalobců zvláště vyzývat, aby odpovídající tvrzení namísto nich samotných označila. Námitka vady napadeného rozhodnutí, které má být podle žalobců a) a c) v daném rozsahu současně nepřezkoumatelné, rovněž není způsobilá založit přípustnost dovolání. K případným vadám by Nejvyšší soud mohl na základě zákona přihlédnout podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jedině v případě, bylo-li by dovolání (jinak, to je podle §237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ projednávané věci.
Ohrazují-li se žalobci a) a c) proti skutkovým závěrům odvolacího soudu (soudu prvního stupně) ohledně průběhu trestního stíhání, hodnocení jejich vlastního chování předcházejícího zahájení trestního stíhání a dopadů trestního řízení do jejich života, včetně údajné „ likvidace osoby žalobce a) “, jde o polemiku založenou nepřípustně na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, což ovšem nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.). Totéž platí o výhradě, že skutkový stav měl být podle přesvědčení dovolatelů zjištěn neúplně. Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva). To platí zcela i pro zpochybňování závěru soudů obou stupňů o nedostatku příčinné souvislosti mezi průběhem trestního stíhání žalobce a) a „ civilními a rodinně-právními spory “, resp. v otázce dočasného zproštění žalobce a) funkce policisty, v otázce změny jeho bydliště a konečně i v otázce narození neplánovaného potomka.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou nemajetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobci a) a c) proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, znovu tak uplatňují nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Otázka „ ekonomické likvidace “ žalobce a) vztahující se k poklesu jeho příjmů by především souvisela se vznikem majetkové újmy (škody), jejíž existence ale nebyla předmětem tohoto řízení.
Při úvahách o přiměřené výši zadostiučinění způsobené v důsledku zahájení (vedení) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, by měl soud zohlednit zejména povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k újmě došlo (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Proto dovolání nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda odvolací soud postupoval správně, „ jestliže zohlednil charakter jednání žalobců, kterého se měli skutečně dopustit “. Ani zde se tak odvolací soud neodchýlil od závěrů ustálené judikatury, podle níž skutečnost, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, lze zohlednit jako okolnost provázející zahájení trestního stíhání, která pak může mít vliv na stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, a ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).
Ohledně otázky dopadů informování veřejnosti o probíhajícím trestním řízení, které žalobci a) a c) sami přirovnávají k medializaci případu, Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že státu nelze přičítat k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře. Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015). Jinými slovy stát nemůže nést odpovědnost za (nepřípustné) závěry, jež sdělovací prostředky vyvodí z veřejně dostupných zdrojů a prohlášení, které odpovídají požadavkům zákona. Tím méně ovšem může stát odpovídat za dopady jednání jiných osob soukromého práva (např. poškozeného, který jemu známé údaje z trestního řízení uplatní i v jiném sporu). Proto ani daná otázka nevede k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Stejně tak i výtka, že soudy obou stupňů nepřihlédly k dopadům trestního stíhání do psychických a profesních poměrů žalobce a) nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil, ale naopak okolnosti jak umocňující, tak i snižující význam trestního řízení ve vztahu k žalobci a) převzetím právních závěrů soudu prvního stupně v potřebném rozsahu zohlednil, což přiměřeně platí i o výhradách žalobce c) vážících se k jeho osobním (pracovním) poměrům a psychickému stavu. Uvedená námitka se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu