ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.482.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 482/2021-226
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně R. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 93/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. 16 Co 183/2020-130, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 1. 2021, č. j. 16 Co 183/2020-197, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. 16 Co 183/2020-130, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 4. 1. 2021, č. j. 16 Co 183/2020-197, se ve výroku II a v navazujícím výroku III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhá zaplacení částky 170 000 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 354/2009, později 15 C 143/2014 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 26 C 93/2019-63, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2020, č. j. 26 C 93/2019-89, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 66 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 104 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že posuzované řízení trvalo pro žalobkyni od podání žaloby dne 9. 6. 2009 až do dne 21. 6. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, č. j. 18 Co 334, 335/2015-1339, tedy celkem 9 let. Tuto dobu považoval za nepřiměřeně dlouhou, v důsledku čehož přiznal žalobkyni zadostiučinění v relutární formě. Po zvážení jednotlivých kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), modifikoval základní částku zadostiučinění ve výši 120 000 Kč tak, že ji navýšil o 10 % z důvodu významu řízení pro žalobkyni (z důvodu jejího vyššího věku), a současně ji ponížil o 30 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení. Dospěl tak k částce 96 000 Kč, přičemž žalovaná žalobkyni v rámci mimosoudního vyjednávání zaplatila již 30 000 Kč.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 1. 2021, č. j. 16 Co 183/2020-197, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 6 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že ohledně 60 000 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud doplnil dokazování sdělením podstatného obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 15 C 143/2014, z nějž zjistil, že předmětem posuzovaného řízení bylo určení (spolu)vlastnictví k pozemkům obklopujícím garáže tamních žalobců včetně žalobkyně. Odvolací soud dále mj. zjistil počet účastníků posuzovaného řízení, skutečnost, že v posuzovaném řízení byly provedeny stovky listinných důkazů, a též, že zástupkyně žalobců byla vyzývána k doplnění žalobních tvrzení a k řádnému označení a ztotožnění několika žalobců.
6. Po právní stránce odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně hodnotil posuzované řízení jako nepřiměřeně dlouhé, přičemž též vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení, a stanovil tak základní částku 120 000 Kč. Odlišně však posoudil jednotlivá modifikační kritéria ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk. S ohledem na skutkovou složitost posuzovaného řízení snížil základní částku o 10 % a dále o 40 % za extrémní procesní složitost a o 10 % za víceinstančnost posuzovaného řízení. Základní částku zadostiučinění dále snížil o 20 % z důvodu sdílené újmy na straně (mnoha) žalobců v posuzovaném řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně však základní částku navýšil o 10 % z důvodu vyššího věku žalobkyně. Žádnými jinými kritérii základní částku odčinění nemodifikoval, a celkem tedy základní částku snížil o 70 %. K argumentaci žalobkyně posléze dodal, že jsou mu známa dvě rozhodnutí téhož odvolacího soudu ve skutkově shodných případech (tamní žalobci byli rovněž účastníky posuzovaného řízení), v nichž byly jako satisfakce za utrženou nemajetkovou újmu tamním žalobcům přiznány poněkud vyšší částky. Princip právní jistoty ale nelze dle odvolacího soudu vykládat tak, že pokud ve skutkově shodné věci již bylo jednou vydáno soudem rozhodnutí, nemůže se od něj jiný senát téhož soudu odchýlit. V daném případě se jedná o judikaturu dosud neustálenou, která se teprve formuje a pokud jiné senáty odvolacího soudu zhodnotily jednotlivá kritéria částečně odchylně, než v přezkoumávaném případě, odvolací soud není jejich závěry vázán.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu ve výroku II a ve výroku III opakovaně doplňovaným dovoláním, v němž formulovala následující otázky. Jednak zda procesní pochybení soudu vedoucí k opakovanému vracení spisu soudem vyššího stupně bez vyřízení a mající značný vliv na celkovou délku řízení, resp. jakékoli takové vadné procesní postupy jsou skutečností ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk a soud je povinen je při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění zohlednit, a dále zda dvouinstanční rozhodování je možno považovat za „víceinstanční rozhodování“ ve smyslu složitosti řízení. Přípustnost dovolání první otázky žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, druhou otázku pak žalobkyně považuje za judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Žalobkyně též v dovolání namítá porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) s tím, že Městský soud v Praze se napadeným rozhodnutím podstatným způsobem odchýlil od pravomocných rozhodnutí v obdobných věcech, čímž porušil princip právní jistoty vyjádřený např. v §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“. V dalším obsahu dovolání žalobkyně uvádí, že na celkovou délku posuzovaného řízení měl nezanedbatelný vliv vadný postup soudu ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, přičemž tato skutečnost není v odůvodnění odvolacího soudu vůbec reflektována, což zároveň není proporcionální složitosti řízení, o níž odvolací soud snížil (dle žalobkyně nepřípustně) základní částku o 60 %. Žalobkyně též nesouhlasí se stanovením celkové délky řízení (trvalo 9 let a 12 dní, nikoliv 9 let) a s výší přiznané náhrady nákladů řízení. V doplněních dovolání žalobkyně též poukazovala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a Ústavního soudu a též na další rozhodnutí jednotlivých senátů odvolacího soudu, v nichž bylo přiznáno jiné zadostiučinění jiným účastníkům posuzovaného řízení. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
8. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř.
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není případ žalobkyně. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, či ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3290/2018).
14. Otázka žalobkyně týkající se vadného postupu soudu v posuzovaném řízení a jeho promítnutí do částky přiznaného zadostiučinění přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž by v případě bezvadného postupu soudu nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu; je-li posuzované řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým, jsou případné nesprávnosti na straně orgánu veřejné moci (v dané věci shledány v nekoncentrovanosti postupu soudu prvního stupně v posuzovaném řízení) zohledněny již v základní částce, z níž soud při stanovení celkové částky zadostiučinění vychází (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4465/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Uvádí-li pak žalobkyně v dovolání, že postup orgánu veřejné moci měl na celkovou délku řízení výrazně vyšší vliv, než složitost řízení, pročež modifikace základní částky není proporcionální, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
15. Otázka, zda lze v rámci kritéria složitosti řízení snižovat částku zadostiučinění s ohledem na víceinstančnost i v případě, že věc byla projednávána toliko na dvou stupních soudní soustavy, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1153/2020). Uvedenému se pak nikterak nevzpírá závěr odvolacího soudu, jenž považoval posuzované řízení za složitější mj. z toho důvodu, že v něm byla věc dvakrát předložena odvolacímu soudu s odvoláním a jednou nadřízenému soudu k určení lhůty.
16. Ani námitka žalobkyně, že by snížení základní částky nemělo přesahovat 50 %, přípustnost dovolání podle §237 nezakládá. Nejvyšší soud sice v minulosti vyslovil závěr, dle nějž by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, zároveň však uvedl, že s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, budou-li se vymykat standardním situacím, lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Dospěl-li tak v projednávané věci odvolací soud k tomu, že pro snížení základní částky o více než 50 % z důvodu složitosti řízení svědčí mimořádné okolnosti, které pak řádně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, není jen proto jeho právní posouzení v tomto směru v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015).
17. Ve vztahu k odkazům žalobkyně na jednotlivá rozhodnutí ESLP a též nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, jež citovala „s ohledem na námitku protiústavnosti napadeného rozhodnutí“, dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně v tomto směru nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a neformulovala právní otázku, jež by měl dovolací soud v souvislosti s odkazovanými rozhodnutími řešit.
18. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně.
19. Dovolání žalobkyně je ovšem přípustné pro posouzení otázky výše přiměřeného zadostiučinění s ohledem na princip předvídatelnosti rozhodování a princip právní jistoty, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v judikatuře Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
22. Podle §13 o. z. může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.
23. Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, vysvětlil, že v případě neexistence ustálené judikatury nic nebrání soudu vstoupit do formování judikatury a danou věc rozhodnout jinak než v předchozích případech, pokud dojde k opačnému závěru a přesvědčivě vysvětlí, že jeho názor je ten správný. Tímto diskurzem mezi soudy se právě ustálená judikatura rodí. Nicméně takový postup nezbytně vyžaduje, aby předchozí rozhodnutí nebyla ignorována, ale naopak aby se s nimi soud argumentačně vypořádal. Soud se tedy může odchýlit od předchozího rozhodnutí, zejména pokud nejde o ustálenou judikaturu, je však jeho povinností toto své odchýlení náležitě vysvětlit.
24. V rozsudku ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, Nejvyšší soud konstatoval, že obecně nelze dospět k závěru, že by přiznané zadostiučinění ve vztahu ke všem účastníkům téhož průtažného řízení muselo být nutně totožné (či obdobné). Odchylné zadostiučinění může být dáno především posouzením kritérii, jež mají subjektivní povahu (význam řízení pro poškozeného, jednání poškozeného). Pokud však tyto důvody nejsou dány, bylo by v rozporu s požadavky kladenými §13 o. z. na rozhodování soudu v obdobných (totožných) věcech, pokud by se výše přiznané částky přiměřeného zadostiučinění ve vztahu k jednotlivým účastníkům téhož řízení významně odchylovala.
25. Princip právní jistoty vyjádřený v §13 o. z. neklade na soudy požadavek, aby rozhodovaly obdobně, či dokonce shodně, ve skutkově srovnatelných případech bez dalšího. To by koneckonců mohlo vést k absurdnímu závěru, že ke vzniku důvodného očekávání by postačovalo kupříkladu jediné, nahodilé a nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně, popřípadě že by takové rozhodnutí mohlo dokonce popírat ustálenou rozhodovací praxi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014). Je však nutné mít na paměti, že pokud se soud ve svých úvahách odchýlí od jemu známého a skutkově obdobného (shodného) případu, je povinen tuto odchylku v odůvodnění svého (pozdějšího) rozhodnutí přesvědčivě vysvětlit, neboť i tento požadavek je na soudy prostřednictvím principu právní jistoty kladen. To pak bez ohledu na skutečnost, zdali je judikatura ohledně otázek, na nichž jednotlivá rozhodnutí stojí, již ustálena či nikoliv (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16). Uvedené pak v intencích zákona č. 82/1998 Sb., bude platit jen tehdy, pokud se vícero účastníků téhož posuzovaného řízení domáhá obdobného nároku – nejčastěji v podobě zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou totožného řízení, jako tomu je i v tomto projednávaném případě – na základě obdobných, ba dokonce shodných skutkových tvrzení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. III. ÚS 3520/17).
26. Odvolací soud sice v daném případě k argumentaci žalobkyně přihlédl a ve svém odůvodnění reflektoval skutečnost, že jiné senáty téhož soudu rozhodly odlišně ve věcech jiných žalobců posuzovaného řízení, kdy těmto bylo přiznáno zadostiučinění vyšší, svůj odlišný postup však odůvodnil pouze tím, že „judikatura se teprve formuje“ a on samotný není vázán právními závěry jiných senátů. Takové odůvodnění, jakkoliv vychází ze správné premisy o formální nezávaznosti dřívějších rozhodnutí, je z pohledu výše nastíněných judikatorních závěrů nedostatečné, neboť účastníkům neposkytuje žádnou informaci o tom, proč v jiných případech, na které nadto žalobkyně poukázala, byla poskytnuta částka zadostiučinění i výrazně vyšší. Odkazovala-li žalobkyně na některá rozhodnutí jiných senátů odvolacího soudu, v nichž bylo jiným účastníkům téhož posuzovaného řízení přiznáno vyšší zadostiučinění, je z hlediska principu právní jistoty na odvolacím soudu, aby k této argumentaci přihlédl, seznámil se se závěry, k nimž dospěly jiné senáty, a posléze náležitě účastníku řízení vysvětlil, proč (přes prakticky totožný skutkový stav) dospěl k odlišnému právnímu posouzení. Dovolací soud na tomto místě opakuje, že má-li odvolací soud jiný názor než ostatní senáty v případech jiných účastníků posuzovaného řízení, není sice jeho povinností postupovat shodně a přiznat stejné (obdobné) zadostiučinění, musí však svoji odchylku odůvodnit a přesvědčivě vysvětlit, proč právě své odchylné řešení považuje za správné. To platí zejména tehdy, vedly-li ho k odchylnému posouzení věci převážně skutečnosti objektivního charakteru, u nichž lze v rámci jednoho posuzovaného řízení přepokládat shodné či alespoň obdobné posouzení (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020). Jedině tak totiž bude učiněno zadost požadavku kladenému na odůvodnění podle §13 o. z. Nepostupoval-li odvolací soud uvedeným způsobem je jeho právní posouzení prozatím neúplné, a tudíž nesprávné.
27. Nad výše uvedené dovolací soud zdůrazňuje, že ke kasaci napadeného rozhodnutí přistoupil zejména z důvodu specifičnosti dané situace, kdy žalobkyně je jednou z mnoha účastníků posuzovaného řízení, kteří se následně domáhali (domáhají) přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla být způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Za takového stavu je totiž nutno tím spíše důsledně dbát, aby se účastníkům dostalo přesvědčivého vysvětlení ohledně jim přiznané částky zadostiučinění (v kontrastu s částkami přiznanými jiným účastníkům téhož posuzovaného řízení). Tím se však dovolací soud nikterak nevymezuje vůči odvolacím soudem přiznané částce relutární satisfakce a ani nezpochybňuje závěry, k nimž již dříve dospěl např. v rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, pokud uvedl, že při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné. Nalézací soudy mají přihlížet k individuálním okolnostem případu, a to jednak při stanovení základní částky, jednak při posouzení jednotlivých kritérií (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).
28. Stejně tak považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit, že přestože dovolání v rozsahu dílčích námitek žalobkyně k posouzení jednotlivých modifikačních kritérií odmítl, činil tak v souladu s judikaturou shora uvedenou, dle níž není úkolem dovolacího soudu revidovat v tomto směru postup odvolacího soudu, pokud úvahy, jimiž se odvolací soud při modifikaci řídil, nejsou zcela zjevně nepřiměřené, což v daném případě nebyly. To však nikterak nezapovídá možnost odvolacího soudu v dalším řízení kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk opětovně posoudit a případně jimi základní částku zadostiučinění modifikovat v odlišném rozsahu.
29. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že absence řádného odůvodnění odvolacího soudu byla dána mylným výkladem §13 o. z., nikoliv chybným procesním postupem, a nejedná se tak o vadu ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
30. Vznesla-li žalobkyně v doplnění dovolání ze dne 3. 8. 2020 námitku podjatosti Mgr. Víta Bičáka, Nejvyšší soud konstatuje, že uvedený soudce nebyl v souladu s rozvrhem práce Nejvyššího soudu členem senátu, jenž v této právní věci žalobkyně rozhodoval, pročež považuje námitku podjatosti za bezpředmětnou.
31. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v napadené části podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
32. V dalším řízení odvolací soud opětovně posoudí jednotlivá modifikační kritéria, a to s přihlédnutím k rozhodnutím učiněným jinými senáty téhož soudu ve skutkově obdobných případech (ve věcech, kde jako žalobci proti státu vystupovali ostatní účastníci posuzovaného řízení). Dospěje-li posléze opětovně k odlišným závěrům, než dospěly jiné senáty téhož soudu, náležitě svoji odchylku ohledně přiznané výše zadostiučinění v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlí.
33. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 5. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu