ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.4087.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 4087/2019-185
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně CALDERSHOT FINANCE LTD. , se sídlem Finchley Road 788-790, Londýn NW11 7TJ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 05843605, zastoupené Mgr. Dagmar Lupínkovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 966/5, proti žalovanému E. K. , trvalý pobyt XY, zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha, Slezská 1297/3, o zaplacení 175 167,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 122/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 20 Co 139/2019-154, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, č. j. 20 Co 139/2019-154, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 38 C 122/2018-117, zamítl žalobu požadující, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 175 167,60 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,25% ročně od 1. 6. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5% ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8% ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75% ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5% ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05% ročně od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5% ročně od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8% ročně od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75% ročně od 1. 1. 2019 do 18. 1. 2019, a dále od 19. 1. 2019 do zaplacení pro každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, ve výši repo sazby stanovené ČNB, platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 20 Co 139/2019-154, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 175 167,60 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ročně ve výši 9,25% ročně od 1. 6. 2009 do 30. 6. 2009, ve výši 8,5% od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ve výši 8% od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ve výši 7,75% od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, ve výši 7,5% od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ve výši 7,05% od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2017, ve výši 7,5% od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018, ve výši 8% od 1. 7. 2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75% ročně od 1. 1. 2019 do 13. 6. 2019 a od 14. 6. 2019 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB, platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně 3 smlouvy o spotřebitelském úvěru (ve výši 35 000 Kč, 30 000 Kč a 120 000 Kč). Vzhledem k opakovanému porušování podmínek žalovaným byly všechny úvěry dne 19. 2. 2009 zesplatněny, žalobkyně pro dluhy z uvedených úvěrových smluv podala dne 19. 4. 2010 (odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí chybně uvedl datum 28. 4. 2010) žalobu k rozhodci R. K., jenž dne 15. 12. 2010 vydal rozhodčí nález sp. zn. 40/2010 LUP-CAL-rA, který nabyl právní moci dne 16. 12. 2010. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 8. 2011, č. j. 67 EXE 3228/2011-9, byla dle rozhodčího nálezu nařízena exekuce, jež byla následně usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, dne 21. 12. 2017, č. j. 67 EXE 3228/2011-59, zastavena z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu vydaného na základě neplatné rozhodčí doložky.
Odvolací soud v dané věci akcentoval, že rozhodčí žaloba byla podána 19. 4. 2010 a rozhodčí nález vydán 15. 12. 2010, tedy předtím, než byla rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, judikatura sjednocena v závěru, že „neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná dle §39 obč. zák.“. Přisvědčil proto soudu prvního stupně, že běh promlčecí doby se uplatněním nároku v rozhodčím řízení zastavil, přičemž právo by se promlčelo, pokud by po skončení exekučního řízení (zastavení exekuce z důvodu, že rozhodčí nález není řádným exekučním titulem) nebyla podána žaloba bez zbytečného odkladu. Nepřisvědčil soudu prvního stupně o analogické aplikaci lhůty uvedené v §16 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“). Odvolací soud - v projednávané věci - podání žaloby s odstupem tří měsíců od skončení exekučního řízení označil - z pohledu požadavku na jednání bez zbytečného odkladu - jako „dobu relativně dlouhou“, byť nemuselo jít o jediný případ, a co do včasnosti podané žaloby z hlediska běhu promlčecí doby shledal případ „hraničním“. Současně dovodil, že žalovaným uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a zneužitím práva, neboť shledal vysoce nemravným a společensky škodlivým, aby se za situace, kdy věřitel o úhradu své pohledávky dlouhodobě usiluje, dlužník vyhnul plnění svého dluhu na základě námitky promlčení nároku, kterou má k dispozici jen v důsledku změny judikaturního náhledu na dříve běžně uplatňované rozhodčí doložky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Není srozuměn s názorem odvolacího soudu, „ že v případě žalobkyně se jednalo o včasně podanou žalobu, a nelze ani souhlasit s tím, že by se jednalo o hraniční případ, když uplynulá čtyřměsíční lhůta je již za hranicí výkladu termínu 'bez zbytečného odkladu' .“ Nesouhlasí ani s tím, že by v daném případě uplatněná námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy. K dovolacímu přezkumu předkládá následující otázky:
1) Dochází ke stavení promlčecí doby dle ustanovení §403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, pokud byla rozhodčí žaloba podána dle neplatné rozhodčí doložky před usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011, avšak exekuce na základě takto vydané neplatné rozhodčí doložky byla nařízena více, než 3 měsíce po usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11. 5. 2011?
2) Pokud byla nařízena exekuce a došlo k jejímu zastavení usnesením exekučního soudu dle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu, neboť rozhodce neměl dostatek pravomoci spor rozhodovat, neboť rozhodčí doložka byla neplatná, má takové usnesení exekučního soudu účinky jako usnesení vydané dle §34 s účinky dle ustanovení §16 zákona č. 216/1994 Sb.?
3) Je možné (při kladné odpovědi na předchozí otázku) považovat dobu 4 měsíců od pravomocného zastavení exekuce vedené na základě neplatného rozhodčího nálezu do podání žaloby žalobcem za bez zbytečného odkladu?
4) Pokud je po zastavení exekuce za situace vymezené ve shora uvedených otázkách vznesena žalovaným (dříve povinným) námitka promlčení, příčí se taková námitka dobrým mravům?
Dovolatel má za to, že odvolací soud předložené otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, vyřešil chybně, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016), případně jde o otázky doposud v praxi dovolacího soudu nevyřešené, resp. rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se jimi zabývala, byla zrušena, tudíž by měly být vyřešeny jinak, než jak zatím byly v praxi dovolacího soudu řešeny.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
K (první) otázce stavení promlčecí doby za situace, kdy rozhodčí žaloba byla podána dle neplatné rozhodčí doložky před vydáním usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, avšak exekuce zahájená na základě vydaného rozhodčího nálezu byla nařízena až více než 3 měsíce po vydání citovaného rozhodnutí.
V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 92/2013, Nejvyšší soud dovodil, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./), neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu zastavit pro nepřípustnost podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z uvedeného plyne, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky (jelikož nebyl vydán v mezích pravomoci rozhodce) a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem č. 216/1994 Sb.
K otázce stavění běhu promlčecí doby se Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 99/2017, vyjádřil tak, že k němu dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky. V rozsudku ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 100/2017, Nejvyšší soud uvedl, že „v témže duchu má (musí) být posuzován běh promlčecí doby poté, co rozhodčí řízení skončí rozhodčím nálezem, jenž formálně nabyl právní moci a měl se stát vykonatelným, leč který byl (podle následného posouzení exekučním soudem nebo jako v tomto případě) insolvenčním soudem označen za rozhodčí nález, který nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce.“ Jinak řečeno, „dokud exekuční soud v exekučním řízení, případně insolvenční soud v incidenčním sporu neurčí (neuvede v důvodech svého rozhodnutí), že rozhodčí nález nemá žádné právní účinky, jelikož byl vydán mimo rámec pravomoci rozhodce, je nutno posuzovat promlčení nároků z něj plynoucích jako u rozhodčího nálezu, jenž takovou vadou netrpí.“ Pokud formálně nezrušený rozhodčí nález vydaný mimo rámec pravomoci rozhodce nemá v exekučním řízení žádné právní účinky, pak věřitel „nemůže mít při takovém postupu (co do otázky promlčení nároku) méně práv, než kolik by se mu jich dostalo, kdyby byl rozhodčí nález odklizen (pro nedostatek pravomoci rozhodce) soudem v řízení vedeném podle úpravy obsažené v zákoně č. 216/1994 Sb.“
Výše uvedený právní závěr akceptoval i Ústavní soud v nálezech ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, nebo ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19.
Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, při řešení uvedené právní otázky z výše uvedených závěrů vycházel, tudíž pro řešení této právní otázky není dovolání žalovaného přípustné podle §237 o. s. ř.
Argumentace dovolatele, že žalobkyně vědomě ignorovala judikaturu týkající se možnosti uplatnění rozhodčího nálezu jako exekučního titulu, s odkazem na usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 77/2016, zde neobstojí, neboť zmíněné rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud ozřejmil, že nejde o překážku věci rozhodnuté, jestliže o stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, bylo již rozhodnuto rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc, bylo přijato a publikováno dávno po zahájení exekuce v nyní projednávané věci (exekuce v projednávané věci byla nařízena 26. 8. 2011).
Neobstojí ani odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1274/16, jehož meritem posouzení nebyla otázka běhu promlčení, ale otázka přiznání nákladů řízení v souvislosti se zastavením exekuce. Závěry tam uvedené se proto v projednávané věci neuplatní.
Dovolání není přípustné ani pro (druhou) dovolatelem předestřenou otázku týkající se účinků zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu a aplikace §34 ve spojení s účinky ustanovení §16 zákona č. 216/1994 Sb.
V rozsudcích ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019, Nejvyšší soud (vycházeje z výše formulovaných závěrů) dovodil, že „ ze srovnání účinků rozhodnutí, kterým byla exekuce zastavena, a rozhodnutí podle §34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. vyplývá, že podá-li žalobce poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedojde “, a že „ o tom, zda byla žaloba (poté, co byla zastavena exekuce pro nezpůsobilost exekučního titulu) podána bez zbytečného odkladu, rozhoduje soud vždy na základě konkrétních skutkových okolností případu; ustanovení §16 zákona č. 216/1994 Sb. se zde neuplatní, neboť nejde o případ, kdy by o tom, že není dána jeho pravomoc, rozhodl rozhodce; taková skutečnost se podává až z rozhodnutí exekučního soudu “.
Odvolací soud se od uvedených závěrů, vůči nimž nemá dovolací soud důvod se vymezovat, neodchýlil, dovodil-li v poměrech projednávané věci, že došlo-li k zastavení exekuce z důvodu neplatné rozhodčí doložky, lhůta uvedená v §16 zákona č. 216/1994 Sb. se neuplatní a k promlčení nároku nedojde, podá-li žalobce poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem.
V návaznosti na výše uvedené bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího soudu rovněž významné vyřešení (třetí) právní otázky, zda žalobkyně v projednávané věci žalobu podala bez zbytečného odkladu poté, co došlo k zastavení exekuce vedené na základě neplatného rozhodčího nálezu. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné.
Ze závěrů citovaných výše vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda byla žaloba podána v konkrétním případě bez zbytečného odkladu, závisí na posouzení konkrétních skutkových okolností případu.
Odvolací soud v projednávané věci podání žaloby s odstupem tří měsíců od právní moci usnesení o zastavení exekuce shledal „dobou relativně dlouhou“, byť „nešlo o jediný případ žalobkyní převzatého nároku s vadným rozhodčím nálezem“, a uzavřel, že se co do včasnosti podané žaloby z hlediska běhu promlčecí doby jedná o „hraniční případ“. Z řečeného však nevyplývá, zda odvolací soud žalobu podanou k soudu shledal podanou bez zbytečného odkladu či nikoliv a zda (a případně jak) při tomto posouzení zohlednil (a jaké) relevantní skutečnosti. Právní posouzení uvedené právní otázky odvolacím soudem není úplné, tudíž je nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení tak byl naplněn.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným rovněž pro řešení (čtvrté) dovolatelem předestřené právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, zda žalovaným uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007). Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích , kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, nálezy Ústavního soudu z 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, z 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, z 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, z 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, a z 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10).
Z uvedených hledisek zjevně odvolací soud při posuzování případného rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy nevycházel, jestliže řešení uvedené otázky založil toliko na kontradiktorní úvaze, že se sice „ důsledky změny judikatury (resp. sjednocení) v projednávané věci neuplatní “, zároveň však „ shledal vysoce nemravným a společensky škodlivým, aby za situace, kdy věřitel o úhradu své pohledávky dlouhodobě usiluje, se dlužník vyhnul plnění svého dluhu na základě námitky promlčení nároku, kterou má k dispozici jen v důsledku změny judikatorního náhledu na dříve běžně uplatňované rozhodčí doložky “. Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem, že dluhy se mají (řádně) plnit, ovšem v souvislosti s posouzením, zda uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, je třeba vážit výše uvedená kritéria, nikoliv brát v úvahu samotný důsledek plynoucí z důvodně uplatněné námitky promlčení. Takový výklad není v kontextu ustálené judikatury udržitelný.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nastolenou otázku posoudil odchylně od závěrů uvedených výše, přičemž pominul ty okolnosti, jež jsou pro toto posouzení relevantní, byl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Krom výše uvedeného dovolací soud nepřehlédl, že odvolací soud žalovaným uplatněnou námitku promlčení odmítl ze dvou právních důvodů. Ohledně (prvního) závěru, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, odkázal na závěry judikatury, jež se váže k uvedené otázce z pohledu úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – srov. §3038 zákona č. 89/2012 Sb. – dále opět jen „obč. zák.“), o níž platí výše uvedené; ohledně (druhého) závěru, podle něhož námitku promlčení shledal zneužitím práva, odvolací soud pouze odkázal na §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, aniž připojil jakoukoliv úvahu týkající se aplikace zmíněného ustanovení na projednávanou věc.
K tomu dovolací soud poukazuje na závěry plynoucí například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, z něhož se podává, že zpětná působnost (retroaktivita) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, vyjádřená v jeho ustanoveních §3028 až 3079, spočívá na principech nepravé retroaktivity. Znamená to mimo jiné, že vznik právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z nich vzniklé v době do 31. 12. 2013 se i v době od 1. 1. 2014 řídí dosavadní právní úpravou a že v tomto smyslu je třeba používat rovněž §3030 obč. zák., neboť žádné z ustanovení §1 až 14 obč. zák. – i když nepochybně (také) vyjadřují základní zásady soukromého práva, které byly vlastní českému právnímu řádu rovněž podle (do 31. 12. 2013 účinných) „dosavadních právních předpisů“ – není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. 12. 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou); ustanovení §3030 obč. zák. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost §1 až 14 obč. zák. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu