ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1027.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1027/2021- 583
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 10. 2021 o dovolání obviněného L. K. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 68 To 40/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 T 81/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 3 T 81/2020, byl obviněný L. K. uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1. rozsudku) a jednak pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (bod 2. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1. „dne 17. 7. 2019 v době od 23:12 hod. do 23:25 hod. na ulici XY v XY u domu číslo XY se rozběhl za V. F., narozenou XY, která šla sama po ulici, zezadu jí uchopil levou rukou přes ústa, pravou rukou kolem pasu a strhl ji ke křoví a řekl: "nekřič, buď potichu" a další nesrozumitelná slova, poté jí podlomil kolena a shodil ji na záda na zem, kde si na ní sedl, přičemž se V. F. uvolnily ústa a začala křičet o pomoc a snažila se vzpírat a prát se s ním, snažila se jej od sebe odtlačit a levou rukou v kapse na sobě oblečené bundy nahmatala klíče, kterými se jej snažila bodat do pravé strany obličeje a krku, a nehty na pravé ruce se jej snažila poškrábat v obličeji, proto chtěl V. F. vytrhnout klíče z levé ruky a poškrábal ji při tom na předloktí levé ruky, a když se opět pokusila volat o pomoc, položil jí svou ruku na ústa, přitom se napadené uvolnily obě ruce a snažila se jej od sebe zase odstrčit, a tehdy začal levou rukou napadenou škrtit kolem krku a současně pravou rukou ji po dobu minimálně 30 vteřin přes oblečení mlčky osahával na genitáliích, čemuž se napadená z obavy o svůj život nebránila, a když pro škrcení cítila, že asi omdlí, a začala sípat „nezabíjej mě", lekl se, napadenou rychle pustil a opakoval "já mladý holky nezabíjím" a na dotaz V. F., co po ní chce, řekl, že "jenom peněženku, dej mi peněženku", na to jmenovaná se slovy, že nic v peněžence stejně nemá, po uvolnění svých obou rukou vytáhla peněženku z kabelky a řekla, že pro tmu na peněženku posvítí a vytáhla z kabelky svůj mobilní telefon, zapnula svítilnu a současně začala volat své matce a u toho mu ukazovala peněženku a snažila se svítit do jeho obličeje, proto řekl napadené "nesviť na mě" a přitom zaregistroval, že vytáčí telefonní číslo, poté vytáhl nůž o délce čepele cca 20 cm, držel jí nůž u krku a říkal, aby ten mobil típla, poškozená mu řekla, že jí říkal, že jí nechce ublížit, po chvíli obžalovaný zasunul nůž do pouzdra a vyzval poškozenou, ať mu dá mobil, což učinila a on si jej uschoval do velké kapsy v mikině a když mu následně V. F. nabídla zlato, které měla u sebe, tak vstal současně se jmenovanou ze země a řekl, že mu Ukrajinci za holku slíbili 5 000 Kč až 10 000 Kč, nato mu napadená sdělila, že je také z Ukrajiny, a proto se začal omlouvat s tím, že kdyby věděl, že je z Ukrajiny, nechal by ji na pokoji, vrátil napadené její mobilní telefon a podal jí tašku ze země a začal si s napadenou povídat, poté souhlasil s žádostí V. F. o odchod a nato každý z místa odešli jiným směrem,
2. dne 18. 4. 2020 v době od 22:15 hod. do 22:20 hod. na ulici XY v XY v blízkosti
ZŠ XY si vyhlédl a na trase asi 300 metrů až k domu č. XY na této ulici chůzí pronásledoval M. K., nar. XY, a ve chvíli, kdy se jmenovaná chystala vyjít po schodech
ke vstupu do panelového domu, ji zezadu chytl a odvlekl do prostoru pod schody, kde napadenou povalil na zem, nalehl na ní, a přitom se dotazoval na její jméno, a když uvedla své jméno, strhl jí roušku z obličeje a řekl jí, že je pěkná, že si můžou užít , přičemž jí rukou začal zajíždět pod bundu, začal jí bundu zvedat, snažil se jí sundat legíny, které měla na sobě, snažil se jí dát jednu nohu mezi nohy, na což napadená v obavě o svůj život, zdraví a v obavě ze sexuálního zneužití začala opakovaně křičet o pomoc a minimálně jednou jej nakopla svojí nohou, a proto svého jednání zanechal a z místa utekl.“
Za uvedené jednání byl obviněný L. K. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 3 T 81/2020, podal obviněný L. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 68 To 40/2021, tak, že podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 68 To 40/2021, podal následně obviněný L. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný L. K. ve svém poměrně obsáhlém dovolání podrobně rozebral ve věci provedené důkazy, přičemž dospěl k závěru, že tyto neprokazují jeho vinu. Dále uvedl, že v celém průběhu řízení nezpochybňoval, že by se skutky, pro které je řízení vedeno, staly, ale namítl, že je nespáchal on, případně, že nejsou správně právně kvalifikovány. V této souvislosti poukázal na nesprávné provedení rekognice, neboť rekognice byla provedena na základě popisu podezřelého ze strany poškozené F. před rekognicí a byla provedena z poznávaných osob pouze u obviněného, který svou výškou odpovídá výškovému rozmezí, jak jej popsala poškozená. Rekognice jako taková navíc proběhla před zahájením trestního stíhání bez přítomnosti obhájce obviněného, když nebyl žádný důvod, aby byla rekognice prováděna jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Při rekognici všichni ostatní figuranti znatelně převyšovaly 180 cm výšky, poškozená tedy musela obviněného identifikovat rychle a bez pochybností, když nebyla poučena o tom, že pachatel se nemusí mezi figuranty vůbec nacházet. Provedená rekognice je jediným důkazem usvědčujícím obviněného, když tato byla provedena v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, navíc je zatížena zásadními vadami, pro které k ní nelze vůbec přihlížet.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 3 T 81/2020, a dále věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl o zproštění obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba určitý důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Souhlasí s názorem odvolacího soudu, že už soud prvého stupně v předmětné trestní věci provedl všechny možné a do úvahy přicházející důkazy tak, aby důkazní řízení bylo provedeno zcela vyčerpávajícím a uceleným způsobem. V této souvislosti upozornila na podstatný fakt, a to na konkrétní způsob, jakým byla trestná činnost obviněným spáchána, jakož i na fyzické disproporce samotného pachatele a jeho obětí. Z popisu obou skutků je tak evidentně zřejmý naprosto totožný způsob vedení útoku proti poškozeným, a to v podobě sledování oběti, přiblížení se k ní zezadu, její uchopení a stržení na zem a následující jednání sexuálního charakteru. U obviněného se přitom nejedná o první takovýto případ jeho chování k ženám, jak vyplynulo z přestupkového spisu Městského úřadu Litovel pod č. j. P 211/2019, kdy byl obviněný shledán vinným z úmyslného narušení občanského soužití jiným hrubým jednáním, když obdobným způsobem napadl dvě jiné ženy v roce 2019. Všechny tyto útoky pak vždy byly vedeny v pozdních nočních hodinách za tmy a lze říci, že na odlehlých místech beze svědků. Těmto zjištěním pak zcela odpovídají i závěry znaleckých posudků znalce z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a sexuologie MUDr. K. Kunčara a znalkyně Mgr. K. Vinklárkové z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, klinická psychologie. Především je však třeba odkázat na usvědčující výpovědi obou poškozených, a to V. F. a M. K., výsledky provedené rekognice a zjištěné stopy DNA na šátku v případu skutku dva. Právní kvalifikace jednání obviněného je tak zcela přiléhavá a jeho jednání bylo plně prokázáno všemi provedenými důkazy.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu zjistil, že obviněný L. K. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci svého dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozených V. F. a M. K.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný založil dovolání výlučně jen na námitkách vyjadřujících nesouhlas se skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, čímž se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu. Je zřejmé, že obviněný svými námitkami zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry, které na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. soudy učinily. Se způsobem hodnocení důkazů soudy polemizuje, dokazování považuje za neúplné a předestírá svou verzi průběhu skutkového děje. Námitky, jimiž se obviněný snažil zpochybnit zjištění soudů, že je osobou totožnou s pachatelem činu, mají vyloženě jen skutkovou povahu a jsou tím pádem mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je však třeba uvést, že přestože skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Přitom je třeba konstatovat, že obviněný ve svém dovolání zmínil tzv. extrémní rozpor (nesoulad).
Přezkoumáním obsahu spisu a odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů však bylo shledáno, že v daném případě nedošlo k porušení postulátů spravedlivého procesu ve formě tzv. extrémního nesouladu (jak bude uvedeno níže).
Pokud jde o namítaný extrémní nesoulad, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že za případ extrémního nesouladu nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Okresní soud v Olomouci přitom tomuto požadavku dostál, když v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětných zločinů loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, resp. pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §21 odst. 1 k §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. To potvrdil také Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který rozhodoval o podaném odvolání. Odvolací soud se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž znovu zopakoval, na základě jakých důkazů a k jakým skutkovým zjištěním dospěl soud prvního stupně, přičemž tato shledal správnými. Odvolací soud se také vypořádal s námitkami obviněného, které směřovaly do oblasti skutkových zjištění. V dalších podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť se s tam uvedenou argumentací ztotožnil.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
V otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele činu není mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů (viz bod 1. rozsudku soudu prvního stupně) mají odpovídající obsahový podklad v tom, že poškozená V. F. jednoznačně a bez pochybností označila za pachatele právě obviněného. Do doby, kdy se stal posuzovaný skutek, poškozená obviněného neznala a obviněný si ji vyhlédl jako náhodnou chodkyni. Nicméně poškozená si obviněného zapamatovala s přesností, která umožnila podle jejích údajů obviněného ztotožnit. Totožnost obviněného jako pachatele činu poškozená následně potvrdila při rekognici provedené za fyzické přítomnosti obviněného mezi jinými osobami. Při rekognici nebyla porušena žádná pravidla stanovená pro provedení tohoto úkonu. Námitkám ohledně provedené rekognice in natura nemůže tedy Nejvyšší soud přisvědčit a její provedení neshledal nezákonným, neboť poškozená byla před rekognicí vyslechnuta k popisu poznávané osoby a z fotodokumentace založené ve spisu je zcela zřejmé, že nelze nic namítat ani proti přibraným figurantům. Při provádění rekognice bylo postupováno v souladu se zákonem, přičemž po zhlédnutí fotografie z provedené rekognice na č. l. 96 musí Nejvyšší soud konstatovat, že také podmínka, aby se další osoby výrazně neodlišovaly od osoby poznávané (§104b odst. 3 tr. ř.), byla splněna. Všechny osoby si byly typově velmi podobné, a to ať už se jedná o jejich vzhled, tak i co se týče jejich věku, když na první pohled není patrný rozdíl mezi jednotlivými osobami. Navíc obviněný nebyl ze spáchání předmětné trestné činnosti usvědčen pouze na základě provedených rekognic, ale i svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy. V tomto směru je proto možno odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně.
Rovněž druhá poškozená M. K. (viz bod 2. rozsudku soudu prvního stupně) podrobně popsala své napadení ze strany obviněného, přičemž, jak již bylo zmíněno výše, způsob vedení tohoto útoku byl zcela shodný jako v předchozím případě. Výšku útočníka pak poškozená popsala přibližně shodně s poškozenou F., když dále uvedla, že pachatel měl tzv. zlé oči – viz shora zmíněná fotografie obviněného. V uvedeném případě se poškozené podařilo strhnout šátek z obličeje pachatele, který byl předmětem dalšího zkoumání, kdy z tohoto šátku byl zajištěn biologický materiál, ze kterého byly stanoveny úplně shodné profily DNA, nutno zdůraznit odpovídající pouze jedné osobě, kdy následně byla zjištěna shoda tohoto profilu s profilem DNA obviněného.
Zjištění soudů, že obviněný je osobou totožnou s pachatelem útoku proti poškozeným, nepředstavuje žádné porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný s tímto zjištěním nesouhlasí, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že soud prvního stupně správně hodnotil obhajobu obviněného jako účelovou a provedeným dokazováním vyvrácenou.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud České republiky pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Jelikož námitky obviněného nenaplnily dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohly naplnit ani druhý důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na vše shora uvedené nezbývá než konstatovat, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci netrpí žádnými vadami a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že dovolání obviněného L. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 10. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu