ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.1146.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 1146/2021-371
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 11. 2021 o dovolání obviněného O. L. , nar. XY v XY na XY, občana Ukrajiny, v České republice bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. 8 To 155/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 25 T 66/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný O. L. [(dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) spolu s dalším spoluobviněným] byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 4. 1. 2021, sp. zn. 25 T 66/2020, uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (pod bodem 1) a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 tr. zákoníku (pod bodem 2). Za tyto trestné činy, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 4 ks tablet o hmotnosti 1,547 gramu. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 podal obviněný a spoluobviněný (ten dovolání nepodal) odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. 8 To 155/2021, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, sp. zn. 8 To 155/2021, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že s žádným aktérem předmětného incidentu neměl předchozí výslovnou ani konkludentní dohodu, na podkladě které by mělo dojít k jakémukoliv násilí vůči poškozenému. Obviněný má za to, že na poškozeného nebyl vyvíjen tlak, který by mohl vnímat jako hrozící nebezpečí, a pokud poškozený dostal facku od „M.“, tak nikoliv v souvislosti s pohledávkou, kterou neuhradil, ale jako reakci na chování poškozeného vůči této osobě. Dále uvedl, že pokud jej (myšleno poškozeného) „M.“ okradl, tak se jednalo o jeho izolované jednání, se kterým obviněný neměl nic společného a skutečnost, že se obviněný nezapojil do ochrany poškozeného a neposkytl mu pomoc, svědčí toliko o tom, že pouze neposkytl pomoc, nikoliv o jeho účasti na loupežném přepadení. Obviněný má za to, že výčet přitěžujících důkazů je tvořen pouze výpovědí poškozeného, neboť žádný jiný důkaz zpochybňující jeho verzi skutkového stavu opatřen nebyl. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby byla rozhodnutí obou soudů zrušena a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že mimořádný opravný prostředek obviněného je postaven výlučně na doslovném opakování námitek vytýkaných v předchozích stádiích řízení, se kterými se obecné soudy beze zbytku a správně vypořádaly, přičemž námitky uplatněné obviněným se s vytýkaným dovolacím důvodem naprosto rozcházejí. Dále uvedl, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, přičemž předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho pro sebe příznivější skutkové či právní závěry. Podle mínění státního zástupce soudy nepochybily, pokud neuvěřily lživé obhajobě obviněného a správně konstatovaly, že to byli všichni čtyři pachatelé, tedy nejen dosud neustanovení „M. s „A.“, ale také obviněný, jako i spoluobviněný K., kteří poškozeného obestoupili, bránili mu z místa odejít a vynucovali na něm okamžité vydání peněz. Státní zástupce má za to, že závěr soudů o přinejmenším rámcové dohodě pachatelů a jejich společném jednání, jehož smyslem bylo donutit poškozeného k okamžité úhradě dluhu, je naprosto zřejmý a správný. Státní zástupce dále uvedl, že na trestní odpovědnosti pro zločin loupeže by nemohla nic změnit ani případná existence dluhu poškozeného a ani skutečnost, že se násilí vůči poškozenému dopustil pouze jeden ze spolupachatelů. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, přičemž současně vyslovil souhlas s tím, aby takto Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to bez ohledu na to, zda dovolání vyhoví či nikoliv.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že vylákal poškozeného do baru, aby pouze navázal komunikaci ohledně dluhu; s žádným aktérem předmětného incidentu neměl předchozí výslovnou ani konkludentní dohodu, na podkladě které by mělo dojít k jakémukoli násilí vůči poškozenému; neposkytnutí pomoci svědčí pouze o jeho bojácnosti, nikoliv o účasti na loupežném přepadení; jediný přitěžující důkaz je výpověď poškozeného atd.] . S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodech 12 - 15 svého rozsudku soud prvního uvedl, že „O tom, že pravým úmyslem obžalovaných shora uvedené skutečně bylo, pak svědčil také průběh událostí po setkání s A. a dalším známým M., jak ho popsal zejména poškozený, jehož výpověď i v tomto směru soud shledal za naprosto přesvědčivou a spolehlivou…když popisoval, co který z mužů, včetně obžalovaných, kteří ho obestoupili, dělal a říkal, a korigoval některá svá vyjádření právě ve prospěch obžalovaných…Z toho, co obžalovaní ohledně situace na místě setkání s A. vnímali a jak si přitom i reálně podle toho, jak to popsal poškozený, počínali, proto rozhodně nebylo možné dovodit, že by si jimi přizvaný A. s dalším přítomným mužem přezdívaným M. počínal excesivně od vůle obžalovaných, způsobem, se kterým by obžalovaní nesouhlasili a od kterého by se nějak distancovali…začali realizovat jejich a všem společně předem známý záměr přimět poškozeného přinejmenším pod konkludentně vytvořenou hrozbou násilím, aby jim vydal své peníze, k tomuto záměru oba obžalovaní také přinejmenším konkludentně přistoupili a vytrvali v něm až do konce, tedy v daném případě až do chvíle, než se peníze poškozeného ocitly v moci třetí osoby… atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 15 – 17 svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a mimo jiné uvedl, že „Závěr Obvodního soudu pro Prahu 3 o vině obžalovaných nevzbuzuje jakékoli pochybnosti, když obžalovaní jsou ze svého jednání usvědčování poškozeným S.…V tomto směru obvodní soud v bodě 19 odůvodnění správně poukázal na to, že záměrem obou obžalovaných bylo získat do své dispozice peníze poškozeného proti jeho vůli jako vůli jejich vlastníka, společně s dalšími dvěma muži překonávali tuto jeho vůli a nutili poškozeného k vydání jeho peněz pod hrozbou použití fyzické síly proti němu způsobem, že vystupovali proti poškozenému nečekaně a v místě od ostatních lidí odlehlejším a že měli nad poškozeným fyzickou převahu danou jejich počtem, a následně i za použití síly, úmyslným společným jednáním více osob proti jinému užili násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci… atd.“
10. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 9), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora a charakterem dovolatelem uplatněných námitek v tomto mimořádném opravném prostředku je pak zřejmé, že jím vytknutá pochybení, která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze uzavřít, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný tedy nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se uvedené trestné činnosti nedopustil. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
12. Nad rámec uvedeného k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následnému postupu Nejvyššího soudu v řízení o dovolání v případě zjištění takového charakteru námitek, považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu upravující odmítnutí dovolání obviněného z důvodu nenaplnění požadavku náležitostí uplatněného dovolacího důvodu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že odsouzení obviněného není vybudováno pouze na výpovědi poškozeného ( jehož výpověď soudy nižších stupňů správně shledaly jako důvěryhodnou ), ale také na výpovědi obviněného a spoluobviněného K., jelikož jejich výpovědi byly samy o sobě či ve vzájemných souvislostech krajně nepřesvědčivé a byly v rozporu s výpovědí poškozeného. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (body 6 - 15) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a především se pak podrobně zabýval nevěrohodností výpovědí obviněných. S takto provedeným rozsahem dokazování, způsobem hodnocení důkazů a výslednými právními závěry se mj. ztotožnil také odvolací soud, který závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, přičemž sám znovu v odůvodnění svého usnesení poukázal na důvody, které rozvedl soud prvního stupně, pro něž považuje rozsudek nalézacího soudu správným a zákonným. S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že obhajoba obviněného je založená především na vyvracení výpovědi poškozeného, bez toho, aby byla jakkoliv vyvrácena právě ona návaznost mezi výpovědí poškozeného a výpověďmi obou obviněných, vytvářející celkový obraz o průběhu celé situace. Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
14. Ve vztahu k výše uvedeným námitkám obviněného ohledně chybného hodnocení důkazů soudy v jeho neprospěch a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l) tr. ř.], (viz přiměř. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
15. Je tak možno shrnout, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je na místě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Za právní námitku nebylo možno považovat ani odkaz obviněného na existenci dluhu poškozeného, neboť v této souvislosti obviněný primárně zpochybňuje skutkové zjištění. Z rozhodnutí 33/1991 Sb. rozh. tr. přitom vyplývá, že „vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí nebo hrozby bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku“ . Ve vztahu k otázce spolupachatelství lze ještě obviněného upozornit na rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr., ze kterého mj. vyplývá, že „pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu atd.) je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele“. Pro závěr o spolupachatelství na loupeži pak není rozhodující, zda každý ze zúčastněných užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí (přiměřeně srovnej rozhodnutí č. 18/1994 či č. 67/1971 Sb. rozh. tr.). Obviněný ve svém dovolání uvedené pojmy primárně nezpochybnil relevantními námitkami, a proto nebylo nutno se k nim podrobněji vyjadřovat. Nejvyšší soud pouze nad rámec svých úvah chtěl poukázat na to, že ani takto obecně vyjádřené „stesky“ obviněného nelze pod právně relevantní námitky v daném případě podřadit.
16. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti a následně zvolený způsob rozhodnutí dovolacím soudem je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatelé za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní.
17. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
18. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ]. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 11. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu