ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.35.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 35/2021-1236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2021 o dovoláních, která podali obvinění A. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a V. S. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 10 To 96/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 5/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných A. S. a V. S. odmítají.
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 43 T 5/2017, byli obvinění A. S. a V. S. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „dne 21. 06. 2014 kolem 16:40 hod., v XY, XY před čp. XY, po slovní rozepři obžalovaný A. S. bez varování přistoupil k poškozenému L. M., nar. XY, a nastříkal mu do očí pepřový sprej a následně obžalovaný V. S. poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje, přičemž mu sdělil, že poškozený vykradl bratrův byt a opětovně ho fyzicky napadl, a to tak, že ho opakovaně udeřil pěstí do obličeje, kdy se k fyzickému útoku přidal i obžalovaný A. S., který rovněž poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje, poté společně požadovali po poškozeném vydání klíčků od vozidla poškozeného s tím, že pokud vrátí do 24 hodin odcizené věci z bytu, že mu budou vráceny jeho věci, poškozený klíčky od vozidla nevydal a následně mu společně oba obžalovaní prohledali kapsy a zmocnili se tak mobilního telefonu zn. Nokia blíže nezjištěné hodnoty, mobilního telefonu zn. Apple iPhone 5 v hodnotě 13.990,- Kč a firemní finanční hotovosti ve výši 10.000,- Kč, a svým jednáním poškozenému L. M. způsobili tržnou i řeznou ranku nad levým obočím o velikosti 1 cm, poranění dolního víčka oka povahy tržně zhmožděné rány o délce 1cm, s přerušením slzného kanálku a pohmoždění tkání v okolí levého oka a spojivek postihující povrchní výstelku a poúrazovým odchlípením sítnice levého oka, a dále chemické podráždění obou očí, v důsledku čehož musel poškozený vyhledat lékařské ošetření ve Fakultní T. nemocnici, přičemž zranění si vyžádalo akutní operační řešení, k čemuž se posléze přidružily další vážné důsledky, totiž porucha zvlhčování levého oka v důsledku přerušení slzného kanálku dolního víčka levého oka a dále vznik jisté deformace dolního víčka s tím, že se obě víčka ve středním úseku nedovírají, počínající šedý zákal, snížené vidění levého oka, zevní šilhání levého oka a nepřítomnost prostorového vidění nutného pro odhad vzdálenosti, přičemž v důsledku těchto zranění byly poškozenému v lednu a v březnu 2016 provedeny další dvě závažné nitrooční operace, kdy léčení každé z nich trvalo nejméně po dobu šesti týdnů, a poté další operace v listopadu 2016, byť pracovní neschopnost vystavena nebyla, a dále poškozenému L. M. způsobili škodu na odcizených mobilních telefonech ve výši nejméně 13.990,- Kč a společnosti Style car s. r. o., IČ 02848988, se sídlem Praha 10, Třebohostická 564/9 na odcizené finanční hotovosti škodu ve výši 10.000,- Kč.“
2. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný A. S. odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks pepřového spreje zn. PFEFFER KO JET černé barvy.
3. Obviněný V. S. byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku za uvedený zvlášť závažný zločin a za přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za které byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 33 T 22/2017, a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 47 T 11/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 9 To 56/2017, k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 8 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu ve vztahu k osobě obviněného V. S. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 47 T 11/2015, ve spojení s výrokem o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 9 To 56/2017, a dále výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 33 T 22/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
4. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému L. M. částku ve výši 150.000 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. M. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění a v jejich neprospěch i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 10 To 96/2018. K odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolací soud napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ohledně obviněného A. S. v celém výroku o trestu odnětí svobody, včetně způsobu jeho výkonu, a ohledně obviněného V. S. ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému A. S. uložil za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, podle §173 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře 6 roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněného V. S. zařadil pro výkon uloženého trestu odnětí svobody podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obviněných A. S. a V. S. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
6. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění A. S. a V. S. (dále též jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž obviněný A. S. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. a obviněný V. S. dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. ř.
7. Dovolatel A. S. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že orgánům činným v trestním řízení bylo od počátku známo, že trpí mentální retardací, která významným způsobem omezuje jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Toto omezení vedlo k tomu, že mu byla omezena svéprávnost a z důvodu mentální retardace přiznán plný invalidní důchod. Vývoj jeho intelektu v dospělosti odpovídá 9-12tiletému dítěti. Podle znaleckého posudku znalkyně MUDr. Jany Kryzánkové, který byl soudu předložen, není obviněný v důsledku mentální retardace v zásadě schopen porozumět a správně vnímat a reagovat na běžné životní situace.
8. V této trestní věci vypracoval znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Vlastimil Tichý znalecký posudek, v němž konstatoval, že vyšetření obviněného bylo provedeno dne 24. 6. 2014. Toho dne byl přitom obviněný zadržen a vyšetření, které provedla MUDr. Lenka Sedláková, bylo vedeno za účelem závěru, zda je schopen policejních úkonů a umístění v policejní cele. Znalec MUDr. Vlastimil Tichý tak posudek vypracoval bez toho, že by obviněného osobně vyšetřil a ověřil jeho zdravotní stav a že by o takovém vyšetření byla informována matka obviněného jakožto jeho opatrovník. Jmenovaný znalec navíc mohl jeho vyšetřením zjistit, že se u obviněného objevily také psychotické symptomy, které splňují kritéria pro schizofrenní onemocnění a obviněný je léčen i pro toto onemocnění.
9. Obviněný pak namítl, že na základě provedených důkazů, které se vztahují k jeho (ne)příčetnosti soudy obou stupňů nesprávně posoudily podle §26 tr. zákoníku jeho stav, když dospěly k závěru, že byl v inkriminované době příčetný. Z provedených důkazů jim mělo být jasné, že je osobou, která není schopna dostatečně rozpoznat protiprávnost svého jednání a své jednání ovládat, a že ho nelze trestně stíhat. Orgány činné v trestním řízení jej trestně stíhaly, ačkoliv bylo jeho trestní stíhání podle zákona vyloučeno.
10. Oba soudy jeho jednání posoudily, tak, že se jedná o skutek naplňující znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Toto hmotně právní posouzení je nesprávné. Při posuzování úmyslu měly soudy vzít v úvahu osobnost obviněného, jeho mentální omezení a důsledky s tím spojené. S ohledem na jeho mentální omezení a způsob vnímání okolního světa lze jeho výpověď u soudu považovat za upřímnou. Je zřejmé, že jednal v prudkém afektu a vůbec neplánoval rvačku s poškozeným. Lze dovodit, že rozumí tomu, že je chybou, když se s někým popere a když přitom někomu způsobí zranění. Jeho jednání proto nelze posoudit tak, že jednal v úmyslu dopustit se trestného činu loupeže. Pokud mělo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin, pak se z důvodu nedostatku úmyslu nemůže jednat o trestný čin loupeže, a lze uvažovat o některém z trestných činů souvisejících s ublížením na zdraví.
11. Dále obviněný vyjádřil přesvědčení, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Uvedl, že původně bylo trestní stíhání zahájeno usnesením ze dne 23. 6. 2014. Poté bylo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 19. 8. 2014 zrušeno. V období mezi uvedenými daty byla provedena řada úkonů trestního řízení, u kterých byla přítomna obhájkyně JUDr. Blanka Hubená. Poté, co bylo trestní stíhání znovu zahájeno usnesením ze dne 24. 9. 2014, však nebyly dříve provedené úkony zopakovány za účasti nově ustanovené obhájkyně Mgr. Jany Latkové. Tímto postupem bylo jeho obhájkyni znemožněno účastnit se klíčových úkonů a hájit jeho zájmy. Mohlo dojít k tomu, že provedené úkony mají jiný obsah, než jaký mohly za přítomnosti jeho obhájkyně mít. Soudy na základě těchto úkonů mohly dospět k nesprávnému posouzení skutku.
12. Z výše uvedených důvodů obviněný A. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 10 To 96/2018, a přikázal jmenovanému soudu, aby jeho odvolání znovu projednal a rozhodl o něm.
13. Obviněný V. S. v úvodu svého dovolání namítl, že závěry Vrchního soudu v Praze jsou stejně jako závěry Městského soudu v Praze „postaveny pouze na základě spekulací a domněnek“ , které nemají reálný podklad v dokazování, přičemž oba soudy chybně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly navrhované doplnění dokazování. Skutková zjištění jsou nejasná, výrok o vině a jeho odůvodnění jsou rozporná. Rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a skutkové i právní závěry vadné. Podle jeho tvrzení nemají právní závěry soudů obou stupňů oporu v provedeném dokazování a skutkových zjištěních a jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními, přičemž z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry, resp. učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
14. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný prezentoval, že v hlavním líčení konaném dne 16. 8. 2017 soud konstatoval, že ve spise není založena doručenka k tomuto jednání. Podle jeho tehdejšího obhájce nebyla obviněnému doručena předvolánka k hlavnímu líčení ani usnesení vrchního soudu. Nadto zde byly podle dovolatele pochybnosti o splnění materiální podmínky podle §202 odst. 2 tr. ř. Soud přesto rozhodl, že se hlavní líčení může konat. Pro takový postup však nebyly splněny zákonné předpoklady, neboť obžaloba a předvolání k hlavnímu líčení musí být obviněnému doručeny do vlastních rukou [§63 odst. 1 písm. a) tr. ř.].
15. Obviněný dále namítl, že ustanovení o jeho přítomnosti byla porušena i v případě veřejného zasedání o odvolání konaném dne 26. 3. 2019, protože Vrchní soud v Praze předvolání na veřejné zasedání doručoval na adresu jeho bydliště v Německu nesprávně na tzv. „růžovou doručenku“. Nehledě na skutečnost, že z (ne)přiložených listin není zřejmé, co tato písemnost obsahovala, pak předmětná dodejka byla podepsána jinou osobou, byť nečitelného jména a podpisu, jejíž křestní jméno začíná na písmeno „A“. Jeho podpis je však zcela odlišný. Doručovat do Německa je přitom možné pouze prostřednictvím justičního orgánu postupem podle přílohy 16D Instrukce ministerstva spravedlnosti č. 8 z 31. 12. 2010, č. j. 57/2008-MOT-J/60, o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních a podle Smlouvy mezi ČR a SRN o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959 a usnadnění jejího používání z 2. 2. 2000 (č. 68/2002 Sb.m.s., č. 126/2002 Sb.m.s.) – čl. 11 odst. 1 a 3. Dalším důvodem, proč není možné použít pro doručování „růžovou doručenku“, je to, že německá pošta neumí doručovat v souladu s trestně procesními předpisy České republiky. Obviněnému tak bylo podle jeho slov odepřeno právo na přístup k prvostupňovému i druhostupňovému soudu, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle dovolatele naplněn proto, že výsledky dokazování prokázaly, že nemohl být spolupachatelem loupeže. Soudy skutek nesprávně právně posoudily. Poukázal na to, že dovolacím důvodem podle uvedeného ustanovení zákona je též situace tzv. extrémního nesouladu. Tento extrémní nesoulad měl podle něj za následek porušení principů spravedlivého procesu, jak plyne z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále také jen „Listiny“) a čl. 1 Ústavy.
17. Následně namítl nesprávné právní posouzení skutku jako loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Násilí nebylo použito v úmyslu zmocnit se cizí věci, schůzka s poškozeným proběhla za účelem předání klíčů a vrácení odcizených věcí z bytu A. S. Právní kvalifikace činu byla v průběhu řízení opakovaně měněna, přestože skutkové okolnosti zůstaly nezměněny. V záznamu o zahájení úkonů trestního řízení byl skutek kvalifikován jako zločin vydírání a přečin ublížení na zdraví. V usnesení o zahájení trestního stíhání (ze dne 23. 6. 2014 a poté ze dne 24. 9. 2014) bylo stíhání zahájeno pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 4 kvalifikoval ve svém rozsudku skutek jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Po vrácení věci odvolacím soudem změnil jmenovaný soud názor a skutek kvalifikoval jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Po rozhodnutí o změně příslušnosti tuto kvalifikaci ponechal Městský soud v Praze. Je tak zřejmé, že právní kvalifikace není jednoznačná.
18. Jak vyplývá ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, měli oba obvinění použít násilí vůči poškozenému, aby jim vydal klíče od bytu A. S. a věci, které měl poškozený z bytu odcizit. Násilí tedy směřovalo k vydání vlastních věcí uvedeného obviněného a nikoliv za účelem zmocnění se osobních věcí poškozeného. Není zřejmé, jakým způsobem se oba obvinění měli údajně těchto věcí zmocnit. Z výpovědi svědka M. M. ze dne 22. 6. 2014 a ze dne 30. 6. 2014 je zřejmé, že poškozenému měl mobilní telefon vypadnout z kapsy. Soudy se nezabývaly otázkou, co bylo příčinou vypadnutí věci z kapsy – zda telefon vypadl v důsledku nedbalého vložení poškozeným nebo v důsledku jednání obviněných. V otázce užití násilí a úmyslu zmocnit se cizí věci spatřuje dovolatel V. S. tzv. extrémní rozpor. Není podle něj naplněn znak „zmocnění se cizí věci“. Skutek je nutné kvalifikovat nanejvýše jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Nebyl prokázán úmysl oloupit poškozeného. Nebyl dostatečně zkoumán motiv obviněných, natož prokázán. Není možné dovodit, že způsobení těžké újmy na zdraví bylo úmyslné. Obvinění chtěli poškozenému pohrozit, nechtěli ho oloupit.
19. Dále obviněný V. S. namítl nesprávné právní posouzení spolupachatelství s tím, že nebyla prokázána žádná (ani konkludentní) dohoda mezi ním a jeho bratrem A. S. ohledně použití násilí v úmyslu zmocnit se věcí poškozeného. Společný cíl byl získání klíčů a dalších osobních věcí bratra dovolatele. Odcizení věcí poškozeného, natož fyzický útok na něj nebyl společný cíl, jak prokazují výslechy svědka M. M. z 22. 6. 2014 a 30. 6. 2014. Ten vypověděl, že mu dovolatel V. S. sám dobrovolně odevzdal mobilní telefon iPHONE 5. Dovolatel byl osloven svým bratrem – spoluobviněným A. S., že mu poškozený má předat klíče od bytu a že mu mohl odcizit jeho věci z jeho bytu. V řízení nebylo prokázáno, že by si dovolatel musel alespoň být vědom možnosti, že jednání směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním. Nebylo prokázáno, že by s tím byl srozuměn.
20. V návaznosti na to obviněný V. S. vyslovil názor, že s ohledem na zjištěný skutkový stav by byla přiléhavější právní kvalifikace jeho jednání jako účastenství nanejvýše ve formě pomoci. Extrémně extenzivní výklad a aplikace ustanovení o spolupachatelství na jeho jednání, které bylo nanejvýš pomocí, vybočuje z hranic přípustného výkladu. Jedná se již o nepřípustnou analogii legis z toho důvodu, že je k tíži dovolatele. Tím byl dotčen čl. 39 Listiny zakotvující ústavní princip legality trestního práva. Dodal, že možnost pomoci je prodloužena až do okamžiku uskutečnění úmyslu přesahujícího v tomto případě objektivní stránku trestného činu. Jestliže další osoba přistoupila k činu po uskutečnění násilí ve stadiu zmocňování se věci, tj. ve stadiu dokončování trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, jde o pomoc k tomuto trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. c), §173 odst. 1 a nikoli o spolupachatelství loupeže, popř. spolupachatelství krádeže (srov. rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Je proto přesvědčen, že jeho roli nelze kvalifikovat jako „roli spoluobviněného“, a to právě s ohledem na časovou souslednost celého skutku, kdy – pokud by dovolací soud přistoupil na právní kvalifikaci skutku jako loupeže – přistoupil k tomuto trestnému činu až ve stadiu zmocnění se věci, tedy tehdy, kdy pojal úmysl zmocnit se cizích věcí poškozeného. Právě proto by byla v jeho případě přiléhavější právní kvalifikace jako účastenství ve formě pomoci. Zdůraznil přitom, že nebylo prokázáno, že by se dopustil násilí na poškozeném. Podle něj je zřejmé, že se soudy nezabývaly mírou „jakou se měli spolupachatelé účastnit na páchání trestného činu“ . Proto také trest nebyl vyměřen v souladu se zásadami individualizace a diferenciace.
21. Soudy podle dovolatele také vůbec neposuzovaly odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby (způsobení těžké újmy na zdraví) u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění, tedy s přihlédnutím k tomu, který ze spolupachatelů způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví.
22. Obviněný namítl rovněž nepřezkoumatelnost skutkové věty ve výroku o vině a odůvodnění rozsudku. Dikce výroku je podle něj v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Skutková věta neurčitě uvádí, že obvinění poškozenému prohledali kapsy a zmocnili se tak mobilního telefonu, aniž by specifikovala, co je myšleno „zmocněním“. Z popisu, kde se hovoří o firemní finanční hotovosti ve výši 10.000 Kč nelze bez rozumných pochybností dovodit, že se tím rozumí finanční hotovost společnosti Style car, s. r. o. Ve skutkové větě není nic uvedeno o tom, že by měl dovolatel V. S. držet poškozenému ruce. Soud se nevypořádal s otázkou – klíčky od jakého vozidla vlastněného nebo provozovaného jakou osobou, jaké registrační značky, měly být vůči poškozenému požadovány. Skutková věta postrádá podložené zjištění, kdo loupež vymyslel, jaká byla role každého z obviněných. Není zde ani podklad pro závěr, jakým způsobem byla způsobena poškozenému tržná i řezná ranka nad levým obočím. Z právních úvah soudu není zřejmé, z jakých důkazů považuje za prokázané opakované udeření pěstí dovolatelem. Naopak lze mít za to, že údery pěstí vedl toliko spoluobviněný A. S. Z velké většiny důkazy provedené čtením listin nebyly zmíněny v odůvodnění rozhodnutí a soud z nich nevyvodil žádné konkrétní závěry.
23. Následně obviněný namítl, že byl chybně stanoven druh trestu a jeho výměra a že bylo nesprávně hmotněprávně posouzeno jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. V době činu měl sníženou schopnost se ovládat, tuto skutečnost však soud nezohlednil při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Soud měl komplexně hodnotit, jak závažnost spáchaného trestného činu, tak i stupeň a povahu narušení pachatele ve vzájemné souvislosti. Fyzický útok proti poškozenému vedl toliko spoluobviněný A. S. Obviněný V. S. následně dokonce vrátil telefon zn. iPHONE, s policií spolupracoval, neskrýval se. S ohledem na vysokou míru pravděpodobnosti jeho resocializace, první výkon trestu odnětí svobody, jeho dosavadní bezúhonný život v SRN, kde se spolu se svou partnerkou J. H. stará příkladně o jejího syna, se mu jeví jako nedůvodné, aby byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
24. Dovolatel pak ještě namítl, že s ohledem na skutečnost, že nebylo prokázáno, že údery pěstí vedoucí ke zranění, v souvislosti se kterým poškozený nárokuje náhradu nemajetkové újmy, vedl vůči poškozenému právě on, nemůže být povinnost nahradit nemajetkovou újmu uložena jemu (a to ani solidárně s A. S.). Újmu totiž musí nahradit podle občanského zákoníku toliko škůdce, nikoli dovolatel jako osoba, která na poškozeného neútočila.
25. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. poznamenal, že tento je naplněn, protože výsledky dokazování prokázaly, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován a právní závěry jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, přičemž z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
26. Obviněný V. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, jakož i vadné řízení mu předcházející, a všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující. Učinil ještě podnět, aby předseda senátu Městského soudu v Praze podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. Pro případ, že předseda senátu Městského soudu v Praze uvedenému podnětu nevyhoví, požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby přerušil výkon trestu odnětí svobody až do rozhodnutí dovolacího soudu.
27. K oběma dovoláním se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
28. K dovolání podanému obviněným A. S. uvedla, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v určitém rozsahu i v řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Taková situace v dané věci nenastala, tudíž je na místě vycházet ze skutkových závěrů popsaných v rozsudcích soudů prvního a druhého stupně. Soudy jasně a srozumitelně vysvětlily, jak provedené důkazy hodnotily a proč uznaly obviněného vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
29. Dále státní zástupkyně uvedla, že otázka nepříčetnosti je otázka právní. Její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Soudy se otázkou příčetnosti obviněného zabývaly, když dospěly v souladu se znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým k závěru, že obviněný má intelekt v pásmu lehké mentální retardace, v době spáchání činu byl přítomný prostý afekt. Rozpoznávací schopnosti byly částečně snížené, schopnosti ovládací byly sníženy částečně měrou podstatnou. Obviněný byl nicméně schopen přiměřeně ke svému intelektu chápat smysl trestního řízení, nebyl se však schopen sám náležitě hájit. Námitka obviněného, že nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný, neobstojí. Neobstojí ani další námitka, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin loupeže. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obvinění po poškozeném požadovali vydání klíčů od vozidla, přitom jej fyzicky napadali, vzali mu mobilní telefony a hotovost, kterou měl při sobě. Obviněný tedy užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
30. K námitkám týkajícím se údajného porušení práva na obhajobu a spravedlivý proces státní zástupkyně poznamenala, že by mohly být právně relevantně uplatněny „toliko pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který však obviněný neuplatnil“ . Současně však konstatovala, že na procesní situaci, kdy v určité fázi trestného řízení došlo ke změně obhájce, není nic neobvyklého. Neexistuje žádný zákonný důvod, proč by musely být dosud učiněné úkony provedeny znovu, když je podstatné, že obviněný byl po celou dobu trestního řízení obhájcem zastoupen.
31. K dovolání podanému obviněným V. S. státní zástupkyně uvedla, že zde vyjádřené námitky uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku řízení a vtělil je do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Pokud jde o dovolací námitku podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., zda se obviněný V. S. dověděl o konání hlavního líčení i veřejného zasedání, je tato nedůvodná, neboť obsílka o konání veřejného zasedání mu byla řádně doručena do vlastních rukou na adresu jeho současného pobytu ve Spolkové republice Německo. K dovolacím námitkám obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opětně uvedla svou argumentaci nastíněnou ve vyjádření k dovolání obviněného A. S.
32. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného, nežli jí navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
33. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
34. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 10 To 96/2018, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
35. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
36. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, a došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces.
37. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tak tomu bylo, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 2, 5 nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno.
38. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
39. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) , nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
40. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
41. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
42. Vzhledem k tomu, že dovolatelé ve svých podáních uplatnili několik dovolacích důvodů a řadu dovolacích námitek, rozčlenil Nejvyšší soud svoji reakci na ně následovně.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
43. Dovolatel V. S. měl k uvedenému dovolacímu důvodu předně za to, že hlavní líčení dne 16. 8. 2017 nebylo možno konat v jeho nepřítomnosti zejména proto, že ve spise nebyla (podle samotného nalézacího soudu) založena doručenka k hlavnímu líčení, a že jeho tehdejší právní zástupce soudu sdělil, že mu (dovolateli) nebyla doručena „předvolánka“ k hlavnímu líčení ani „usnesení VS“ (zjevně míněno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2017, sp. zn. 10 Ntd 7/2017, o vyslovení příslušnosti Městského soudu v Praze k projednání a rozhodnutí dané věci, viz č. l. 553).
44. K tomu je třeba konstatovat, že dovolatel v rámci své argumentace pominul pro řešení namítané problematiky podstatné (klíčové) skutečnosti plynoucí z obsahu spisu, zvláště z protokolu o hlavním líčení konaném dne 16. 8. 2017. Z tohoto protokolu se podává, že jeho obhájce za jeho nepřítomnosti k dotazu předsedy senátu sice sdělil, že obviněnému dosud nebyla doručena zásilka s předvoláním a usnesením Vrchního soudu v Praze (jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí dané věci je jako soud prvního stupně příslušný Městský soud v Praze), současně však také uvedl, že obviněný se o konání hlavního líčení i o předmětném usnesení Vrchního soudu v Praze od něho dozvěděl počátkem týdne předcházejícího danému hlavnímu líčení, přičemž souhlasí (obviněný) s tím, aby se jednání dne 16. 8. 2017 konalo (viz č. l. 628 spisu). Uvedené skutečnosti byly jednoznačně potvrzeny přípisem obviněného ze dne 13. 8. 2017, jímž písemně souhlasil s konáním hlavního líčení dne 16. 8. 2017 v jeho nepřítomnosti (viz č. l. 626 spisu). Pro úplnost je možno dodat, že obviněný A. S. dotázán na počátku uvedeného hlavního líčení soudem uvedl, že byl se svým bratrem (V. S.) v kontaktu před cca dvěma týdny, kdy spolu hovořili o termínu „dnešního jednání“ (tj. hlavního líčení dne 16. 8. 2017), přičemž z této komunikace bylo zřejmé, že obviněný V. S. je o termínu hlavního líčení informován (viz č. l. 628 spisu).
45. Z uvedeného je nesporné (a pro posouzení věci z materiálního hlediska podstatné), že obviněný V. S. byl včas obeznámen s tím, že dne 16. 8. 2017 bude v posuzované věci konáno hlavní líčení, přičemž výslovně projevil a soudu sdělil svoji vůli, aby bylo provedeno v jeho nepřítomnosti. Soud prvního stupně proto nepochybil, provedl-li uvedeného dne hlavní líčení v jeho nepřítomnosti, když byly splněny rovněž další podmínky pro takový postup, neboť mj. stav věci umožňoval o ní spolehlivě rozhodnout a dosáhnout účelu trestního řízení i bez přítomnosti jmenovaného obviněného. Postup nalézacího soudu tedy nijak nezasáhl do jeho práv, resp. nebyl v kolizi s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny.
46. Dále obviněný V. S. tvrdil, že se nemělo konat ani veřejné zasedání dne 26. 3. 2019, neboť pro to nebyly splněny podmínky, když mu bylo chybně doručováno na tzv. růžovou doručenku a tato byla navíc podepsána jinou (od něj odlišnou) osobou.
47. K jeho tvrzení je namístě nejprve připomenout vybranou právní úpravu.
48. Evropská úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. 4. 1959 (Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 550/1992 Sb.) stanoví v hlavě III. o doručování písemností a soudních rozhodnutí, v čl. 7 odst. 1, že dožádaná strana zajistí doručení písemností a soudních rozhodnutí, které jí za tímto účelem byly předány dožadující stranou, a že doručení může být provedeno prostým zasláním písemností nebo rozhodnutí osobě, které má být doručeno. Na to navazuje Smlouva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních z 20. dubna 1959 a usnadnění jejího používání (Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 68/2002 Sb.m.s.), která v čl. 6 odst. 1 a 2 (k čl. 7 jmenované úmluvy) uvádí, že písemnosti uvedené v čl. 7 odst. 1 Úmluvy mohou být doručovány bezprostředně poštou doporučeně s doručenkou. Doručení podle odst. 1 věty první je co do svých právních účinků rovno doručení justičními orgány smluvního státu, v němž je doručení provedeno. Dále následuje Druhý dodatkový protokol k Evropské úmluvě o vzájemné pomoci ve věcech trestních (Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 48/2006 Sb.m.s.), který v čl. 16 odst. 1 uvádí, že příslušné justiční orgány mohou zasílat procesní dokumenty a soudní rozhodnutí přímo poštou osobám, které se nacházejí na území jiné strany.
49. Uvedené rozvíjí Instrukce ministerstva spravedlnosti ze dne 9. dubna 2014 o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních, která v §13 určuje, že stanoví-li tak mezinárodní smlouva nebo nebrání-li tomu právní řád cizího státu, na jehož území má být doručeno (§43 odst. 4 ZMJS), nebo zaručil-li cizí stát vzájemnost, pokud jde o doručování na jeho území, a ministr spravedlnosti na tomto základě vydal prohlášení o vzájemnosti (§4 odst. 4 ZMJS), může soud písemnosti adresátům na území cizího státu doručovat přímo poštou podle předpisů platných pro poštovní styk.
50. Konečně podle §43 odst. 3 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, umožňuje-li to mezinárodní smlouva nebo tento zákon, může justiční orgán doručit písemnost v trestním řízení adresátovi v cizím státu přímo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.
51. Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že v dané věci nebylo (není) doručení soudních písemností do Spolkové republiky Německo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb vyloučeno.
52. Dále Nejvyšší soud uvádí, že ve spise se nachází tzv. růžová doručenka, kterou byl stran veřejného zasedání konaného dne 26. 3. 2019 Vrchním soudem v Praze obesílán obviněný V. S. (vložena mezi čísly listů 865 a 866 spisu), v jejíž rubrice týkající se doručení je nečitelný podpis. Vedle tohoto podpisu je připojeno slovo „Bevollmächtigte“, což v překladu do jazyka českého znamená zmocněnec. Lze tak dovodit, že doručovanou písemnost převzala osoba k tomu zmocněná, čímž byl smysl doručení obsahově naplněn.
53. Nadto a zejména nutno dále zdůraznit, že z protokolu o veřejném zasedání ze dne 26. 3. 2018 (č. l. 887 a násl.) se podává, že při tomto jednání byli přítomni obhájci obou obviněných a že na dotaz předsedy senátu strany uvedly, že nemají návrhy na doplnění dokazování před Vrchním soudem v Praze. Ten přitom s výjimkou provedení důkazu aktualizovaným opisem z rejstříku trestů obviněných neprováděl žádné dokazování. Obviněný pak v dovolání ani neuvedl, jaké skutečnosti by nad rámec odvolání chtěl v odvolacím řízení uplatnit. Za dané situace je možno uzavřít, že z materiálního hlediska nemohlo dojít k porušení práv obviněného a že řízení jako celek netrpělo deficitem znamenajícím porušení pravidel spravedlivého procesu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
54. Dovolací soud se dále zabýval námitkou obviněného A. S. vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Jak výše nastíněno, tento dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle příslušného ustanovení trestního řádu a místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé. Dovolací důvod se ovšem týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 2, 5 a §11a tr. ř. Obviněný však uplatnil takové námitky, které nebylo možno pod žádný z těchto důvodů nepřípustnosti trestního stíhání podřadit, resp. které takový důvod nezakládaly (on sám ostatně ani nekonkretizoval, podle jakého konkrétního ustanovení trestního řádu by mělo být jeho trestní stíhání nepřípustné).
55. Se zřetelem k tomu považoval Nejvyšší soud v této části dovolání za zjevně neopodstatněné.
56. Pouze nad rámec uvedeného dovolacího důvodu a již na tomto místě [obviněný své výhrady v tomto směru vztáhl i k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] Nejvyšší soud uvádí následující skutečnosti.
57. Obviněný A. S. podrobně argumentoval tím, že je osobou s mentální retardací, což významně omezuje jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, přičemž namítl, že byl omezen ve svéprávnosti a z důvodu mentální retardace mu byl přiznán invalidní důchod. Soudům přitom vytkl, že nesprávně posoudily ve smyslu §26 tr. zákoníku jeho stav v době spáchání činu, pokud dospěly k závěru, že byl v inkriminované době příčetný.
58. Příčetností se rozumí subjektivní způsobilost být pachatelem trestného činu, závisí-li na duševních schopnostech. Nepříčetností (§26 tr. zákoníku) je stav, v němž někdo pro duševní poruchu, jež je dána v době spáchání činu, nemůže buď ovládat nebezpečnost svého jednání pro společnost, nebo nemůže své jednání ovládat. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní, její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů.
59. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 6 Tz 315/2001, konstatoval, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům podle občanskoprávních předpisů (počínaje 1. 1. 2014 omezení svéprávnosti) je pro posouzení otázky nepříčetnosti v zásadě bezvýznamné a nezbavuje orgány činné v trestním řízení pro konkrétní případ povinnosti objasnit, zda byl pachatel ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu nepříčetný ve smyslu §12 tr. zák. (nyní §26 tr. zákoníku).
60. Na uvedeného obviněného vypracoval znalecký posudek (viz č. l. 35 spisu a násl.) MUDr. Vlastimil Tichý, znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Znalec dospěl k závěru, že obviněný A. S. netrpí a ani v době páchání trestného činu netrpěl duševní poruchou ve vlastním slova smyslu. Jeho intelekt je v pásmu lehké mentální retardace. V době páchání činu zde byl prostý afekt (nejednalo se o afekt patický). V době páchání činu byly schopnosti rozpoznávací u obviněného sníženy částečně, asi v polovině stupnice mezi schopnostmi zcela zachovalými a zcela vymizelými, a to vlivem mentální retardace. Schopnosti ovládací pak byly sníženy částečně, měrou podstatnou, a to vlivem prostého afektu u poruchy osobnosti na bázi encefalopatie s lehkou mentální retardací. Tyto závěry stvrdil jmenovaný znalec i při hlavním líčení konaném dne 16. 8. 2017 a to i poté, co mu byl předložen znalecký posudek zpracovaný na obviněného A. S. pro účely občanskoprávního řízení stran jeho svéprávnosti (viz č. l. 646 spisu a násl.).
61. Pokud obviněný namítl, že znalec MUDr. Vlastimil Tichý zpracoval znalecký posudek, aniž by jej osobně vyšetřil, neboť dne 24. 6. 2014 byl (obviněný) zadržen a že vyšetření, které provedla MUDr. Lenka Sedláková, bylo vedeno za účelem závěru, zda je schopen policejních úkonů a umístění v policejní cele, tak opominul další skutečnosti podávající se z obsahu spisu. Obviněný byl zadržen již dne 23. 6. 2014 v 21.30 hod. (viz č. l. 69 spisu). Vyšetření provedené MUDr. Lenkou Sedlákovou bylo učiněno v 00:20 hod. dne 24. 6. 2014. Znalec MUDr. Vlastimil Tichý v úvodu svého posudku napsal, že k jeho vypracování použil spisový materiál ve věci předložený, zdravotní dokumentaci obviněného a výsledky vlastního vyšetření provedeného dne 24. 6. 2014 na psychiatrické ambulanci ÚVN Praha. Není tak možno přisvědčit tvrzení obviněného, že by znalec MUDr. Vlastimil Tichý vypracoval posudek bez jeho vyšetření.
62. V návaznosti na konstatované skutečnosti je třeba učinit závěr, že soud prvního stupně se s otázkou příčetnosti obviněného A. S. ve vztahu k trestnému činu loupeže náležitě vypořádal (viz č. l. 14 jeho rozsudku). Nedopustil se pochybení, pokud především na základě zmíněného znaleckého posudku, o jehož závěrech nebylo důvodu pochybovat, shledal a v konečném důsledku hmotně právně vyjádřil, že obviněný A. S. sice trpí poruchou osobnosti a jeho intelekt se nachází v pásmu lehké mentální retardace, avšak i přes tuto skutečnost je ve vztahu k posuzovanému trestnému činu (byť sníženě) příčetný, a tedy trestně odpovědný. Stejně tak správně postupoval odvolací soud, pokud uvedenému závěru soudu prvního stupně přisvědčil.
63. Z výše uvedeného pak plyne mj. závěr, že námitce obviněného, podle níž jej z důvodu jeho duševního stavu, pro který není za své jednání trestně odpovědný, nelze trestně stíhat, nelze přisvědčit.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
64. V posuzované věci argumentace obviněného V. S. vztahující se k danému dovolacímu důvodu obsahuje celou řadu námitek hmotněprávních. Zdánlivě by tak byla pod tento dovolací důvod podřaditelná. Je ovšem nutno zdůraznit, že tyto hmotněprávní námitky nemají vazbu na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně (vyjádřená v koncentrované podobě ve skutkové větě výroku jeho rozsudku a rozvedená v odůvodnění tohoto rozhodnutí), aprobovaná odvolacím soudem, nýbrž jsou založeny na vlastní (odlišné) verzi skutkového stavu věci (obviněný de facto popírá především zjištění, že i on, společně se svým bratrem A. S., fyzicky útočil na poškozeného a že tento útok byl veden snahou zmocnit se věcí, jež jim nenáležely). Jmenovaný obviněný tedy podstatou své argumentace (primárně) směřuje do oblasti skutkové, resp. procesní, neboť ve skutečnosti odmítá skutkový základ zjištěný soudy nižších stupňů, a až v návaznosti na vlastní skutkovou verzi činí závěr o vadnosti právní kvalifikace jimi užité.
65. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti shledává v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
66. V zásadě totéž konstatování lze vztáhnout k dovolacím námitkám obviněného A. S., který se jimi vymezoval vůči závěru soudů nižších stupňů, že se dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže. I tyto námitky byly totiž primárně založeny na odmítání skutkových zjištění soudů nižších stupňů, včetně zjištění o jeho duševním stavu [ústících do závěru o jeho (byť snížené) příčetnosti ve vztahu k danému trestnému činu], a na prosazování své vlastní skutkové verze stran této otázky v kontextu vlastní výpovědi s tím, že se vzhledem ke svému duševnímu stavu tohoto trestného činu dopustit nemohl.
67. Je ovšem třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21). Nejvyšší soud je přitom v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
68. Vadami důkazního řízení se rozumějí vedle tzv. extrémního nesouladu (a ve spojení s ním) i případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy tzv. opomenutých důkazů. O tzv. opomenuté důkazy jde tehdy, když bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
69. Namítl-li obviněný, že soudy bez přiměřených důvodů odmítly navrhované doplnění dokazování, je třeba v první řadě uvést, že tuto svoji námitku náležitě nekonkretizoval. Dále je na místě konstatovat, že obhajoba neměla v posledním hlavním líčení konaném soudem prvního stupně ani při veřejném zasedání odvolacího soudu žádné důkazní návrhy (srov. č. l. 765, resp. č. l. 888 spisu). V neposlední řadě je nutno poukázat na to, že z rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že považovaly dokazování již provedené za zcela dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. To ostatně explicitně vyjádřil odvolací soud, když učinil závěr, že nalézací soud kvalitně provedl naprosto všechny pro náležité objasnění věci podstatné důkazy, a že postupoval v souladu s ustanoveními §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Nejvyšší soud pak v daném směru neshledává žádné jejich pochybení.
70. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní posuzované věci není dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními.
71. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je totiž zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení provedené dokazování vytvořilo dostatečný základ pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to zejména ve výpovědích svědků L. M. a M. M. a znaleckých posouzeních, patřičné obsahové ukotvení. V podrobnostech stran hodnotících úvah lze přitom odkázat především na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V těchto souvislostech je zapotřebí zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely z výpovědí daných svědků (přímých důkazů), jež si v podstatných okolnostech korespondovaly, a dalších důkazů, zejména znaleckých posudků, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o naznačený extrémní nesoulad.
72. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
73. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
74. Činí-li za dané situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
75. Obviněný V. S. rovněž namítal nepřezkoumatelnost skutkové věty. Měl za to, že dikce výroku je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Není možné s ním souhlasit. Dovolatel zde cílí k navození dojmu nejasností v popisu skutku, ačkoli jde o skutečnosti dostatečně objasněné. Ve skutkové větě jsou popsány rozhodné skutečnosti v rozsahu vyžadovaném ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Skutková věta v koncentrované podobě popisuje všechny podstatné, pro hmotněprávní posouzení věci relevantní skutkové okolnosti, přičemž je zcela konkrétní i z hlediska toho, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným.
76. Pokud obviněný V. S. prezentoval, že ve skutkové větě není uvedeno, že by měl držet poškozenému ruce, a že se soud nevypořádal s tím, jaké klíčky od jakého vozidla vlastněného nebo provozovaného jakou osobou, jaké registrační značky, měly být vůči poškozenému požadovány, opomíjí, že skutková věta musí vyjadřovat všechny zákonné znaky trestného činu, nikoliv však všechny podrobnosti jednání, ty mohou být vyloženy v odůvodnění rozhodnutí. To platí i ohledně dalších námitek obdobné povahy, tj. tvrzení dovolatele, že postrádá důkazně podložené zjištění, kdo loupež vymyslel. Nelze přisvědčit ani tvrzení o nejasnosti ohledně vzniku zranění poškozeného, neboť není pochyb o tom, že poškozený zranění utrpěl právě v důsledku společného násilného útoku obou obviněných vůči němu. Neobstojí rovněž námitka, že z popisu skutku není zřejmé, jaká byla role každého z obviněných. Tato skutečnost je totiž z popisu skutku dostatečně seznatelná. Dovolatel se opomíjením provázanosti textu jako celku, případně přehlížením některých jeho částí, toliko snaží vyvolat dojem nedostatečné a vadné skutkové věty, ačkoli tato skutek popisuje řádně, způsobem odpovídajícím zákonným požadavkům vymezeným shora citovaným zákonným ustanovením.
77. Nejvyšší soud dále znovu poznamenává, že obvinění uvedli námitky, které by zdánlivě mohly být pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné. Obviněný V. S. především tvrdil, že nebyly naplněny formální znaky předmětného zvlášť závažného zločinu a spolupachatelství na něm, neboť skutek je nutné kvalifikovat nanejvýš jako trestný čin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, popř. jako účastenství na trestném činu loupeže ve formě pomoci, že jeho násilí nebylo použito v úmyslu zmocnit se cizí věci, že nebyl naplněn znak zmocnění se cizí věci, že nebyl zkoumán motiv obviněných, a že soudy neposuzovaly odpovědnost ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby. Obviněný A. S. pak namítal, že pokud mělo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin, pak se z důvodu nedostatku úmyslu nemůže jednat o trestný čin loupeže, a lze uvažovat o některém z trestných činů souvisejících s ublížením na zdraví, neboť při posuzování úmyslu měly soudy vzít v úvahu jeho mentální omezení a důsledky s tím spojené ve vazbě na jeho výpověď. Nutno ovšem znovu konstatovat, že tyto námitky není možno pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jiný důvod dovolání, subsumovat, jelikož je obvinění učinili primárně na základě odmítnutí skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů týkajících se skutku samotného, resp. osobnosti druhého z obviněných, a ve vazbě na vlastní (odlišná) skutková tvrzení.
78. Nejvyšší soud proto nepovažoval za nezbytné se k nim podrobně vyjádřit s tím, že postačí odkázat především na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který se se všemi relevantními otázkami právní kvalifikace jím zjištěného skutku náležitě vypořádal. Pouze nad uvedený rámec tak uvádí následující skutečnosti.
79. Tvrdil-li obviněný A. S. s odkazem na svůj duševní stav a svoji výpověď nedostatek úmyslného zavinění a tím nesprávné právní posouzení jeho jednání jako trestného činu loupeže, pak taková námitka obstát nemůže. Postačí přitom stručně konstatovat, že jeho duševní stav (i) v rámci rozhodování o vině tímto trestným činem především soud prvního stupně neopomněl a stejně jako jeho výpovědí se jím při rozhodování v patřičné míře zabýval (viz zejména str. 8–11 a 14 odůvodnění jeho rozsudku), a odkázat rovněž na skutečnosti zmíněné v bodech 58. až 62. tohoto rozhodnutí. Za situace, kdy soud prvního stupně učinil v naznačeném směru správné závěry, pak za přiléhavé a nezávadné je třeba označit i jeho navazující úvahy ústící do konečného závěru, že obviněný A. S. spáchal zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku). V podrobnostech lze odkázat na pečlivé odůvodnění jeho rozsudku. Dodat lze, že i ve vztahu k obviněnému A. S. pak platí následně stručně rozvedené skutečnosti.
80. Zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Kdo takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví, naplní kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu ve smyslu §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
81. Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit) záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka. Trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn .
82. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
83. Spolupachatelství je definováno v §23 tr. zákoníku, podle něhož byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
84. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (viz např. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou.
85. K naplnění spolupachatelství stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. „ K pojmu spolupachatelství se jen vyžaduje vědomé spolupůsobení více osob se stejným úmyslem a za stejným cílem; nevyžaduje se, aby každý ze spolupachatelů působil od počátku a měl účast při všech složkách společné trestné činnosti“ (viz rozhodnutí č. Rt 3558/1929 Sb. rozh. NS – Vážný). „Je-li činnost jednoho spolupachatele s činností druhých spjata pojítkem záměrnosti, takže u všech jde o vědomé, týmž zlým úmyslem nesené spolupůsobení při témže násilném a výhrůžném jednání, zodpovídá spolupachatel nejen za celkový čin, nýbrž i za jednotlivé počiny svých společníků“ (viz rozhodnutí č. Rt 1869/1925 Sb. rozh. NS – Vážný). „S polupachatel na trestném činu loupeže podle §9 odst. 2 tr. zák, §234 odst. 1 tr. zák., je i ten, kdo se sám nedopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale např. jedná tak, aby nalezl cizí věc, které se chce spolu s ostatními pachateli zmocnit“ (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93).
86. Jsou-li skutková zjištění vyjádřená v rozsudku soudu prvního stupně aprobovaná odvolacím soudem posouzena v mezích rozvedených východisek, není pochyb jednak o společném jednání obou obviněných spočívajícím v užití násilí v úmyslu zmocnit se věcí cizích, jednak o úmyslném zavinění zahrnujícím i uvedené společné jednání. Nepochybil proto již soud prvního stupně, jestliže uzavřel, že skutek obviněných naplnil znaky zvlášť závažného zločinu loupeže, a to již (vzhledem k tomu, že v důsledku jejich společného jednání poškozený utrpěl zranění rázu těžké újmy na zdraví) podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku.
87. Výslovně je přitom nutno uvést, že neobstojí tvrzení dovolatele V. S. o nedostatku úmyslu zmocnit se cizí věci, když podle něj schůzka s poškozeným proběhla za účelem předání klíčů a vrácení odcizených věcí z bytu A. S., jež je negací soudy zjištěného skutkového stavu. Z něj totiž plyne, že obvinění požadovali po poškozeném vydání klíčků od vozidla, kterým na místo činu přijel, a že se zmocnili jeho dvou mobilních telefonů a finanční hotovosti obchodní společnosti, jejímž byl poškozený statutárním orgánem (žádná z těchto věcí obviněným nenáležela, a šlo tak ve vztahu k nim o věci cizí). Nutno přitom znovu poznamenat, že u trestného činu loupeže je z hlediska dokonání nerozhodné, zda se pachatel cizí věci skutečně zmocní. Pokud se jí zmocní, jde již o dokončení trestného činu loupeže, který je dokonán užitím násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Přitom o skutečnosti, že obvinění užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nevznikají pochybnosti.
88. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného V. S., že soudy neposuzovaly jeho odpovědnost ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby s přihlédnutím k tomu, který ze spolupachatelů a jak způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví. Primárně je zapotřebí opětovně zmínit fakt, že ve skutečnosti obviněný tuto námitku neváže na skutková zjištění soudů nižších stupňů (v dovolání mj. opakovaně uvádí, že na poškozeného neútočil, resp. že nebylo nijak prokázáno, že by se dopustil násilí na poškozeném). Soud prvního stupně se přitom i touto otázkou zabýval (viz str. 15, 16 jeho rozsudku).
89. V daných souvislostech pak postačí v krátkosti připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 7 Tdo 16/2011, podle něhož „spolupachatel trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, který sice sám fyzicky nenapadl poškozeného, odpovídá podle §9 odst. 2 tr. zák. za těžkou újmu na zdraví poškozeného, byla-li mu způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného jednání všech spolupachatelů při uskutečňování jejich společného úmyslu“, a v návaznosti na to, že těžkou újmu na zdraví přivodili poškozenému obvinění v rámci svého společného loupežného útoku společným jednáním (oba na něj fyzicky útočili).
90. Lze tedy uzavřít, že extrémní nesoulad není ani mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením.
91. Dovolací soud se dále zabýval argumentací dovolatele V. S. proti uloženému trestu a proti povinnosti uhradit nemajetkovou újmu.
92. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §38 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
93. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za vhodné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“.
94. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného V. S. směřující proti výroku o trestu, jež svojí podstatou vyjadřují jeho nepřiměřenost, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit. Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen v rámci souhrnného trestu (§43 odst. 2 tr. zákoníku) přípustný druh trestu v mezích trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin nejpřísněji trestný z těch, jimiž byl uznán vinným. Přitom jej lze označit za přiměřený, odpovídající zákonným kritériím. Zde je třeba zejména upozornit, že byl uložen za řadu trestných činů – zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za které byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 33 T 22/2017, a zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za které byl pravomocně odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 47 T 11/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 9 To 56/2017. Stejně tak je nutno mít na zřeteli konkrétní okolnosti této trestné činnosti, především zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Ten spáchal ve spolupachatelství s další osobou závažnější formou jednání (přímo použitím násilí), přičemž jej nejen dokonal, ale i dokončil (zmocnil se cizích věcí, a tím způsobil nezanedbatelnou materiální škodu), a poškozenému L. M. jím přivodil (i v rámci zákonného pojmu těžké újmy na zdraví) již velmi závažné zranění s významnými negativními dopady do jeho života. Za situace, kdy lze souhlasit se soudem prvního stupně, že ve prospěch obviněného jako polehčující okolnost svědčí vlastně toliko absence předchozího odsouzení, k čemuž lze dodat, že do jisté, nikoli však podstatné míry mu prospívá fakt částečné úhrady škody vrácením jednoho z odcizených mobilních telefonů (prostřednictvím svědka M. M.), pak je třeba považovat uložený trest za adekvátní právní následek spáchané trestné činnosti. Dodat lze, že psychický stav obviněného v době činu nebyl takového charakteru, aby měl vliv na otázku trestu (v uvedené době byly jeho rozpoznávací schopnosti zcela zachovalé, schopnosti ovládací sice byly částečně sníženy, avšak forenzně nepodstatně). Odvolací soud pak nepochybil, pokud rozhodl o jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Především vzhledem k výraznému narušení obviněného a povaze jím spáchané trestné činnosti totiž nebyly splněny podmínky pro zařazení do věznice s ostrahou podle §58 odst. 3 tr. zákoníku.
95. Obviněný V. S. též namítl, že s ohledem na skutečnost, že nebylo prokázáno, že údery pěstí vedoucí ke zranění, v souvislosti se kterým poškozený nárokuje náhradu nemajetkové újmy, vedl vůči poškozenému právě on, nemůže být povinnost nahradit nemajetkovou újmu uložena jemu (a to ani solidárně s A. S.). Újmu totiž musí nahradit podle občanského zákoníku toliko škůdce, nikoli dovolatel (V. S.) jako osoba, která na poškozeného neútočila.
96. Vzhledem k tomu, že danou námitku opřel o skutkové tvrzení neodpovídající soudy zjištěnému skutkovému stavu, nelze ji pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., potažmo §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ani jiný důvod dovolání subsumovat.
97. Nejvyšší soud přesto alespoň stručně zmiňuje následující skutečnosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2126/2000 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 77/2004 Sb. rozh. civ.), „ škoda na zdraví je v příčinné souvislosti i s protiprávním jednáním těch členů skupiny škůdců, kteří sice na poškozeného bezprostředně fyzicky nezaútočili, avšak v domě poškozeného se podíleli na předem domluvené akci směřující k úmyslnému útoku na majetek a domovní svobodu, při němž bylo možno předpokládat i fyzický odpor napadených; společná odpovědnost všech škůdců přitom není vyloučena tím, že nelze jednoznačně určit podíl jednotlivých osob na dosažení celkového výsledku (na vzniku škody)“. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 269/2014 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 101/2014 Sb. rozh. civ.), „ každý z ozbrojených útočníků odpovídá společně a nerozdílně za škodu, jestliže při společně vedeném útoku, kterým vyvrcholilo jejich předchozí agresivní chování vůči více osobám, usmrtili jednu z napadených osob, a to i tehdy, jestliže v trestním řízení nebylo prokázáno, který z útočníků vedl smrtící úder“ .
98. Z uvedeného se zřetelem ke skutkovým okolnostem charakterizujícím spáchaný čin plyne, že odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému musí v posuzované věci nést i obviněný V. S., a to společně a nerozdílně s obviněným A. S.
99. Nejvyšší soud pak ještě považoval za potřebné vyjádřit se k tvrzení obviněného A. S., že bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces a obhajobu, protože poté, co bylo trestní stíhání znovu zahájeno usnesením policejního komisaře ze dne 24. 9. 2014, nebyly dříve provedené úkony opakovány za účasti nově ustanovené obhájkyně Mgr. Jany Latkové (především nebyl za její účasti proveden pro trestní řízení klíčový výslech svědka – poškozeného L. M.).
100. K uvedenému je nutno konstatovat, že situace, kdy v průběhu řízení dojde ke změně obhájce, není situací nikterak výjimečnou. Pokud byl obviněný v dosavadním řízení zastoupen obhájcem, jemuž byla dána možnost uplatnit v rámci výkonu obhajoby svá práva (především být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, a klást vyslýchaným osobám otázky), jak tomu bylo v nyní posuzované věci, pak změna v osobě obhájce nezakládá žádný důvod pro opakování dosud provedených úkonů. Nadto dovolací soud podotýká, že ze záznamu o prostudování spisu ze dne 30. 1. 2015 (č. l. 202 spisu) se podává, že obhájce Mgr. Pavel Mejšner, substitučně zastupující obhájkyni Mgr. Janu Latkovou, se při tomto úkonu výslovně vyjádřil tak, že netrvá na opakování vyšetřovacích úkonů, u kterých nebyl přítomen. Výslech svědka L. M. byl navíc proveden soudem prvního stupně při hlavním líčení (viz č. l. 635 a násl. spisu) a obviněný včetně obhájce zde mohl uplatnit svá práva (to ostatně platí i ve vztahu k dalším důkazům).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
101. K danému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud uvádí, že jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora uvedené ovšem nutno konstatovat, že obviněným V. S. uplatněné námitky se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjely a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. věcně nenaplnily. V důsledku toho pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V.
102. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že jsou jako celek zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
103. Obviněný V. S. v dovolání učinil podnět, aby předseda senátu Městského soudu v Praze podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. Předseda senátu soudu prvního stupně však takový návrh dovolacímu soudu nepodal.
104. Pro případ, že předseda senátu Městského soudu v Praze uvedenému podnětu nevyhoví, požádal obviněný V. S. předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby přerušil výkon trestu odnětí svobody až do rozhodnutí dovolacího soudu. K tomu je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 3. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu